Sacco di Roma: Vyplenění Říma 1527 II.

Město s 53 000 obyvateli bylo prakticky bez obrany. Papežská švýcarská garda a narychlo svolané několikatisícové milice stály proti dobře vycvičeným žoldnéřům, kteří byli zoceleni v mnoha bitvách. Ani papežova pozice nebyla silná. Díky císařské propagandě začínala velká část populace, která nebyla ani italského, natožpak římského původu, reptat proti náměstku Božímu z rodu Medici. To vše bylo podporováno římským klanem Colonnů, který nerad viděl papežský stolec již po několik desítek let obsazený florentskou rodinou bankéřů.

Klement VII. a jeho poradci však vkládali velké naděje do opevnění postaveného antickými Římany a posilovaného po celá staletí. Očekávali, že císařské vojsko bude po několik dní tábořit před městem a poté odtáhne bez boje, ustupujíc před jednotkami Cognacké ligy. Ale Římanům měl osud přichystat překvapení a probuzení do nového věku střelného prachu.

Ranní mlha 6. Května se okolo západních hradeb Vatikánu rozezvučela válečným pokřikem a střelbou artilerie. Papežské velitelství a malé dělostřelectvo mohlo pouze přihlížet na útok vojska habsburské říše. Andělský hrad, kde se nacházely tyto dvě důležité složky obrany, se totiž naneštěstí rozkládal na východní straně čtvrtě Borgo, kde ležel i chrám sv. Petra. A právě tato pevnost chránila jedinou přístupovou cestu do nitra papežského města – Andělský most.

Pod krycí palbou děl a v prudkém dešti se zpustila série útoků na Věčné město, přesněji na kopce Vatikán a Janikulus. Postava vrchního velitele v bílém plášti v čele vojska povzbuzovala žoldnéře k většímu úsilí ztéct hradby. Ale také se stala jasně viditelným cílem pro obránce Říma. Toho údajně využil manýristický malíř a voják ve službách papeže Benvenuto Cellini (1500 – 1571) a smrtelně ranil konetábla Francie, vévodu bourbonského a vyhnance – Karla III. Pokud můžeme věřit slovům florentského rodáka, zranil dokonce i kapitána jízdy a oranžského prince Philiberta de Châlon. Bitvu se však nepodařilo zvrátit.

Císařští žoldnéři se dostali až k bazilice sv. Petra, kde se jim na odpor postavila Papežská garda. 147 příslušníků osobní stráže náměstka Božího padlo se svým oberstem Kasparem Röistem (??? – 1527) u obelisku uprostřed náměstí. Pouze 42 gardistů přežilo. Eskortovali totiž papeže Klementa VII. a čtrnáct kardinálů tajnou cestou do Andělského hradu. Řím byl dobyt.

Do čela vojska byli dosazeni velitelé jízdy Philibert de Châlon a Ferrante I. Gonzaga. Ti však neoplývali charismatem ani dostatečnými vůdcovskými schopnostmi předešlého vojevůdce, aby mohli obnovit ztracenou disciplínu. Pouze vydali rozkaz k drancování, který byl s jásotem přijat.

Španělský účastník vyplenění Říma si poznamenal: „V Římě, v hlavním městě křesťanstva, nezvoní žádné zvony, neotevírají se žádné kostely, neslouží se mše, neslaví se neděle a svátky. Z bohatých krámů obchodníků se staly stáje, nejkrásnější paláce byly zpustošeny, řada domů vypálena, dveře a okna jiných vyrvána a odnesena, ulice se proměnily v hnojiště, zápach mrtvol je strašlivý; lidé i zvířata jsou pohřbíváni společně; v kostelích jsem viděl mrtvoly ohlodané psy. Na náměstích stojí stoly, na kterých se hraje o hromady dukátů.“11

Kapitán lancknechtů Sebastien Schertlin von Burtenbach to vyjádřil stručněji: „Všichni se litovali a mnoho plakali. Všichni jsme bohatí.“12

Rozdílnost ve vyznání se stala minulostí. Katolíci i luteráni svorně plenili chrámy, strhávali z mrtvol kněží bohatá roucha, ničili obrazy renesančních mistrů. Znásilňovalo se na každém rohu. Církevní hodnostáři se museli vykupovat za vysoké částky, ale před tím byli krutým způsobem zesměšňováni. Kristové na tisících křížů museli snášet urážky a rány. Relikvie byly znesvěcovány. Žoldnéři opilí vítězstvím a krví si právem dobyvatelů přivlastňovali zdobené ornáty a dokonce i trojitou papežskou korunu. Jednotlivé oddíly se často dostávaly do bojů o bohatá sídla, která bývala vypleněna i několikrát. Všude znělo provolávání lancknechtů, protestantských „křižáků“ na výpravě proti zpustlosti Říma: „Vivat Luther papa!“ – „Ať žije papež Luther!“

Na hořící Řím a oslavující průvody vojáků exercitus caesareus se museli z oken Andělského hradu dívat všichni příslušníci papežské kurie. Mohli pouze děkovat Bohu, že vrchní velitelé Philibert de Châlon a Ferrante I. Gonzaga již dávno ztratili kontrolu nad svými oddíly, a tak nemohli podniknout útok na dobře bráněnou a zásobovanou pevnost. Ta byla pouze obklíčena Španěly. Jediné, co chybělo obráncům, bylo sebevědomí. Dávno ztratili naději na příchod sil Cognacké ligy, jejíž sbory se neochotně blížily k Věčnému městu.

5. června se papež Klement VII. vzdal plundrujícímu vojsku. Byl nucen souhlasit s potupnými podmínkami, které zahrnovaly zrušení zbytku Švýcarské papežské gardy, zaplacení reparací ve výši 400 000 zlatých a odpuštění všech hříchů vítězů spáchaných během plenění. Dále také vydání některých severoitalských papežských měst (Parma, Piacenza, Civitavecchia, Modena) Svaté říši římské a smířením se španělskou posádkou na Andělském hradu až do kapitulace již zmíněných měst. Tak se náměstek Boží stal vězněm římskoněmeckého panovníka Karla V.

Dobytí a vyplenění Říma ovlivnilo přítomnost i budoucnost všech zúčastněných stran. Z Říma prchlo mnoho renesančních umělců a svá díla vydalo v plen armádě. Klement VII. začal po zažitém traumatu nosit plnovous kajícníka. Římskokatolická církev pochopila, tak jako celý křesťanský svět, obsazení Věčného města jako trest Boží, a ve výsledku ji to donutilo pomýšlet na reformu institutu papežství a katolicismu vůbec. Dále také Švýcarská garda dodnes přijímá každý rok nové příslušníky přesně 6. května. Dokonce i v jazyce můžeme najít připomínku Sacco di Roma. Německé „Halt!“ se dodnes ozývá v italštině jako „Alt!“.

Teprve 28. listopadu se Klementu VII. podařilo uniknout. Podplatil své strážce a v převleku spolu s kardinály uprchl komínem do Orvieta, do papežského města poblíž hranic se Sienskou republikou. Odtud se snažil navázat vztahy s habsburským dvorem. Proto odmítl lorda kancléře kardinála Thomase Wolseyho, který nabízel finanční i vojenskou pomoc Anglie výměnou za rozvod Jindřicha VIII. s Kateřinou Aragonskou, tetou Karla V. Tímto rozhodnutím dal ale Svatý stolec podnět k vytvoření anglikánské církve a posílení pozice protestantů v Evropě. Zamítl i návrhy Francie, která v srpnu vstoupila do severní Itálie. Tím se habsburská politika na Apeninském poloostrově začala soustředit na udržení dvou strategických bodů – Neapole a Milána.

Klement VII. se v této těžké době projevil jako zručný diplomat. Zákaz pronásledování říšských stoupenců v papežských městech a usmíření se s prohabsburskými kardinály a římskými rody mu nakonec vyneslo poklidný vjezd do Říma, rušený pouze bouří, dne 6. října 1528. Okamžitě začal organizovat nové zásobování města, ve kterém populace poklesla na polovinu. Karel V. nakonec potvrdil své usmíření s papežem svou slavnostní korunovací na císaře13 v Bologni roku 1530. Byla to poslední korunovace tohoto typu z rukou náměstka Božího.

Mezitím habsburské vojsko stále pobývalo v doutnajícím Věčném městě. Takto popsal závěrečnou etapu okupace již zmíněný lancknecht Sebastien Schertlin von Burtenbach: „Řím jsme neokupovali ani dva měsíce a pět tisíc našich zemřelo na mor, neboť nikdo nepohřbíval mrtvoly. V červenci jsme napůl mrtví opustili město směrem k Marches (myšleno Le Marche na východě Itálie – poznámka autora), abychom přišli na jiný vzduch… V září po návratu do Říma jsme drancovali ještě víc a nalezli jsme velké ukryté poklady. Zůstali jsme ještě šest měsíců.“14 Počet množících se půtek mezi národnostně i nábožensky rozdílnými jednotkami se zvyšoval den ode dne spolu s rostoucí dezercí. Nemoci znovu decimovaly jednotky exercitus caesareus, mezi které se jen pomalu vracela kázeň.

Až nakonec v neděli 16. února 1528 byly vyslyšeny modlitby obyvatel Říma. Španělské tercie s italskými jednotkami opustily vydrancované Věčné město, následované o den později sbory lancknechtů. Podle papežského historika zbyly z exercitus caesareus pouhé zbytky. Pět tisíc Němců, čtyři tisíce Španělů a dva a půl tisíce Italů mířily na jih k Neapoli, kde se mělo znovu bojovat se silami Cognacké ligy. Luteránské jednotky si do kroku zpívaly:

„Padlo, padlo veliké město.
V němž dlouho sídlila rudá nevěstka.
Se svým kalichem hýření!“15

Zamyšlení autorovo na závěr

Můžeme se jen domnívat, jestli za celou výpravou opravdu stála pouze nedisciplinovanost císařských jednotek, jak tvrdí současní historici. Nedochovala se žádná korespondence římskoněmeckého panovníka s veliteli v Lombardii, která by nám odhalila opravdový důvod k tažení na Řím. Je možné, aby Karel V. v sobě potlačil katolíka a vydal rozkaz k útoku na papeže, hlavu církve? Důvod k tomu měl. Jako křesťana ho pravděpodobně popuzovala marnotratnost a hříšnost Svatého stolce, a jako císaři se mu zase protivila zrádnost náměstka Božího, který se neustále paktoval s jeho nepřáteli. Proto možná souhlasil s vypleněním Věčného města.

Zajal papeže a ukázal svým soupeřům, že v Itálii má rozhodující slovo rod Habsburků. Ale je možné, že by v sobě potlačil i svědomí a souhlasil s útokem na špatně bráněné město? Určitě věděl, že dojde ke smrti mnoha obyčejných obyvatel. A neovlivnilo poté Sacco di Roma myšlenku Karla V. vyřešit osobně Italské války soubojem s francouzským králem a tím, podle císařových slov, ušetřit křesťanskou krev? Jedno je jisté. Roku 1527, kdy se podle názoru renesance svět vynořil z temnoty a barbarství středověku, bylo Věčné město vypleněno habsburskými křesťanskými žoldáky, kteří se nápadně podobali svým dobyvatelským předchůdcům – Vandalům, Arabům a Normanům.

 

11 Weissensteiner, Friedrich: Karel V., in: Velcí panovníci rodu habsburského, str. 108.
12 Chastel, André: Vyplenění Říma: Od manýrismu k protireformaci, str. 83.
13 Císařská korunovace – slavnostní akt, při které byl panovník Svaté říše římské (tzv. římský král) papežem korunován císařskou korunou. Zpravidla se tato událost konala v Římě a znamenala obrovskou finanční zátěž pro státní pokladnu.
14 Chastel, André: Vyplenění Říma: Od manýrismu k protireformaci, str. 83.
15 Chastel, André: Vyplenění Říma: Od manýrismu k protireformaci, str. 26.