Šmalkaldská válka II.

Náboženský konflikt?

Ve vzduchu byla cítit válka. Nově obnovená náboženská jednání v Řezně a ve Wormsu byla neúspěšná. Všichni hráli o čas. Karel V. měl konečně volné ruce a mohl vyřešit luteránský problém. Měl příslib francouzských posil, neutralitu bavorských vévodů, kteří si vedli v podstatě samostatnou politiku, i pomoc papeže, který nabídl nejen 100 000 dukátů na válku s Turky, ale stejný obnos peněz proti protestantům, společně s 12 000 pěšáky a 500 jezdci, a k tomu všemu skoro milion zlatých z majetku španělské církve. Vévodovi Ulriku I. Württemberskému, kterého už jednou hájili šmalkaldští, byla připomenuta lenní přísaha, že se nepostaví proti svému pánu. S Istanbulem byl uzavřen mír a dokonce i příjmy z Nového světa se po poklesu znovu zvýšily. Roku 1545 se konečně po dlouhém snažení sešel církevní koncil v Tridentu na habsburském území, aby projednal otázky postoje vůči reformaci. Roku 1546, ve věku 63 let, zemřel samotný zakladatel reformace Martin Luther. Pro označení všech událostí, které císaři hrály do rukou, by se dalo použít heslo křižáků. „Deus vult – Bůh to chce!“.

Karel V. však stál před problémem. Kdyby vyhlásil válku protestantismu, který ovládal už většinu Svaté říše římské a organizoval se do silného Šmalkaldského spolku, ani všichni spojenci, které měl, by mu nedokázali pomoci. Pokud by vůbec chtěli. Loajalita Francie a Svatého stolce byla značně diskutabilní. Anglie už se odklonila od Říma a vyjednávala s protestanty. Bavorsko by rádo vidělo Habsburky sražené do kolen. A vzpomínka na dlouhé a nákladné války, které vedl Zikmund Lucemburský proti českým husitům, byly dosud v živé paměti.

Nábožensky motivovaný konflikt byl také nedůvěryhodný, protože sám císař vyjednával s luterány, když potřeboval pomoc ve svých četných válkách. Nakonec vedl k válce vcelku nepatrný incident. Roku 1542 brunšvicko-lüneburský vévoda Jindřich V. Mladší (1489 – 1568) zaútočil na saské říšské město Goslar, člena Šmalkaldského svazu, a snažil se zabrat jeho výnosné doly. Za to byl saským kurfiřtem Janem Fridrichem a hesenským lantkrabětem Filipem I. vyhnán ze svých držav a musel se uchýlit do bavorského azylu. Záminka k dlouho vyhlížené náboženské válce tak byla na světě, i když oficiálně císař pouze obnovoval právo a pořádek na svém území. Stále chtěl mír ve Svaté říši římské, ale vůdcové Šmalkaldského spolku ho svou opakovanou drzostí porušili. Takto se snažila katolická propaganda získat veřejné mínění na stranu Karla V.

„Tak jsme s mým bratrem (Ferdinand I.) a s bavorským vévodou dospěli k názoru, že už zbývá jen moc, abychom je donutili k rozumným podmínkám. Doba je příznivá…“9 Těchto pár řádků stálo v dopise Karlově sestře Marii, místodržitelce Nizozemí, a vystihuje skvěle dobu, kdy byly napsány – pět minut před dvanáctou hodinou.

Ve jménu Páně!

Šmalkaldský spolek odpověděl na nařčení z neposlušnosti mobilizací. 4. července roku 1546 se u středoněmeckého města Ichtershausen sešli všichni členové a odsouhlasili válku s císařem. Karel V. za projev vzpoury uvrhl hesenského lantkraběte Filipa I. a saského kurfiřta Jana Fridricha do říšské klatby.

Celá Evropa pozorovala rozvíjející se konflikt a očekávala brzký konec války. Karel V. čekal v bavorském Řezně na vzdálené papežské a španělsko-italské oddíly a také na nizozemské vojsko vedené vrchním velitelem císařských, Ferdinandem Alvarezem de Toledo y Pimentel, vévodou z Alby (1507 – 1582), který se v budoucnu nechvalně proslaví v Nizozemské válce. Ani rychlá pomoc z českého království nebyla očekávána. Většina stavovské obce byla kališnická nebo luteránská a potají vyjednávali se Šmalkaldským spolkem. Avšak neschopnost dohody mezi nejvlivnějšími šlechtici v protestantském svazu měla za důsledek promarnění šance zajmout císaře, dokud byl ještě bezbranný. Po dlouhých jednáních se luteránská koalice rozhodla táhnout na jih, obsadit tyrolské průsmyky a tím odříznout císaře od nejbližších vojsk. Mohla také počítat s podporou horalů, protože tamní lid si dosud pamatoval počínání habsburských žoldáků při potlačování povstání.

Ulmsko-augsburské vojsko se spojilo s jednotkami hesenského lantkraběte a saského kurfiřta u jihobavorského města Donauwörth. Nyní čítala armáda Šmalkaldského spolku 50 000 pěšáků a 7 000 jezdců. Tento manévr však zabral luteránům celý srpen. Toho využil Karel V. a s nepatrným počtem vojáků, údajně okolo 6 000 mužů, proklouzl na jih, kde se spojil se žoldáky Svatého stolce a věrnými Španěly. Spojená katolická vojska poté zahájila postup na sever s cílem odříznout šmalkaldské od jejich severních zásobovacích tras.

Poslední srpnový den se vojska dostala na dohled k Ingolstadtu. První střetnutí ve Šmalkaldské válce se však omezilo jen na palbu z děl a na boj lehké kavalérie. 17. září po namáhavém pochodu dorazily i nizozemské oddíly. Císařsko-papežská armáda, čítající v tom okamžiku okolo 57 000 mužů, brzy opustila svá postavení a odtáhla k nepřátelskému Ulmu. Ten však měl příliš silnou obranu a Karel V. si nemohl dovolit ztrácet čas dlouhým obléháním. Vojenská pokladna byla prázdná a žoldnéři dezertovali po celých jednotkách. Svatý stolec stáhl své vojáky s omluvou, že nejsou zvyklí na severní počasí. Peníze byly zjevně také zimomřivé a putovaly proto zpět do Říma spolu s papežským kontingentem. Ale ani šmalkaldskému vojsku se nevedlo nejlépe. Odříznuti od své severní základny zmírali němečtí vojáci hlady. A i jim se brzy přestal vyplácet žold.

Tím jak se válka začala protahovat, začínal být vítěz čím dál nejasnější. Šmalkaldský svaz byl zklamán neochotou nespolkových říšských knížat a měst bojovat za věc protestantismu. Francie byla unavená z dlouhých válek s císařem a ani evangelické kantony Švýcarského spříseženstva nejevily zájem válčit za svými hranicemi, když římskoněmecký císař jen minimálně zasahoval do jejich politiky. A někteří členové koalice tajně začali vyjednávat o příměří. Karel V. je však odbyl. Pro něj byli jen rebelové, ne protivníci na život a na smrt. Šmalkaldská jednota měla brzy pocítit další ránu. 27. října vešla v platnost tajná dohoda panovníka Svaté říše římské se saským vévodou Mořicem (1521 – 1553), luteránem, který za příslib kurfiřtské hodnosti napadl území svého bratrance Jana Fridricha jako vykonavatel říšské klatby. I když se všechny protestantské říšské stavy ohradily proti této zradě, saský vévoda se bránil, že bude lepší pro nové vyznání, když kurfiřtský hlas získá luterán a ne Habsburk. 30. října pak vpadly do Saska i české oddíly pod vedením Ferdinanda I.

Tento nečekaný sled událostí měl za příčinu rozpad jihoněmecké luteránské armády. Kurfiřt Jan Fridrich odtáhl se svými jednotkami bránit své panství, kde se mu podařilo odrazit nápor Mořice a v protiofenzívě zabrat i většinu jeho území. Zbytek vojska s hesenským lantkrabětem Filipem I. se rozutekl. Jednotliví členové spolku pochodovali zpět bránit své domovy a žoldáci šli hledat svůj žold. Karel V. pouze přihlížel. Jihoněmecká města se pod příslibem náboženské tolerance vzdávala císařským. Poté přišla zima a boje na tzv. dunajské frontě ustaly.

 

9 Seibt, Ferdinand: Karel V., str. 134.