Šmalkaldská válka I.

Causa Lutheri

Léta Páně 1517 vystoupil wittenberský profesor teologie Martin Luther (1483 – 1546) proti morálnímu úpadku papežství a svým památným přibitím 95 tezí o prodeji odpustků na dveře chrámu rozpoutal bouři, která změnila dosavadní řád i myšlení křesťanského světa. Postupně rozpracovávané učení, šířené ohromnou rychlostí nedávno objeveným knihtiskem, zasáhlo všechny sociální vrstvy. Reforma církve založená na myšlence „sola fide et sola Skriptura“, tedy pouze skrze osobní víru a znalostí Písma svatého mohl správný křesťan a i hříšný Svatý stolec dojít věčné blaženosti – spasení. Proto nemálo šlechticů svoji novou víru využilo pro zbohatnutí a ve jménu chudoby církve sekularizovali církevní majetek a stavěli se proti majestátu císaře. Chudina rabovala bohaté kostely a kláštery pod vedením radikálních kazatelů, vesměs Lutherových žáků. Řada povstání posléze splynula do obtížné, krvavé Německé selské války (1524 – 1526), která byla s vypětím všech sil potlačena. Reformátor, který spustil lavinu událostí, byl Římem vyloučen z církve a prohlášen za kacíře, ale část mocné aristokracie v čele se saským kurfiřtem1 Fridrichem Moudrým (1486 – 1525) ho vzala pod svá ochranná křídla, protože v něm viděla nástroj, který by mohl svrhnout rod Habsburků z jeho piedestalu.

Případ Martina Luthera se několikrát projednával před vládcem Svaté říše římské Karlem V.2 na říšském sněmu3, kde se i přes snahy vyřešit náboženské problémy kompromisem brzy vytvořila sílící luteránská opozice. Římskoněmecký panovník musel ochránit svou rozlehlou říši, a proto kormidloval loď tam, kam vítr zrovna vál. Potřeboval podporu papeže proti Francii expandující do Itálie? Uvrhl Luthera do říšské klatby4. Potřeboval peníze a vojáky proti Turkům a Francouzům? Slíbil katolickým i luteránským říšským stavům dočasnou náboženskou toleranci a brzké vyřešení otázky víry.

Šmalkaldský spolek

Roku 1530 byl Karel V. korunován císařskou korunou z rukou papeže v italské Bologni. Takto posilněn ve své víře se rozhodl římskoněmecké říši navrátit její jednotu. Svolal proto do města Augsburg říšský sněm, kde se vše mělo jednou provždy vyřešit. Protestanti předložili výklad svého učení, tzv. Confessio Augustana (Augsburské vyznání). Císařovi teologové v rekordním čase dodali tzv. Confutatio Augustana (Augsburský rozklad) a tím započal dialog, od kterého si mnozí slibovali mnohé. Prodlužující se diskuzí se však do popředí dostali odpůrci kompromisu, a proto bylo císařovo Confutatio vyhlášeno jako rozhodnutí sněmu, ovšem bez souhlasu protestantů. Obě strany se od sebe navždy oddálily a už je nic nedokázalo znovu sblížit.

Usnesení sněmu brzy vyvolalo reakci. 27. února roku 1531 se v malém středoněmeckém městě Šmalkaldy sešli dva nejmocnější protestantští šlechtici v říši, kurfiřt Jan Fridrich Saský (1503 – 1554) a lantkrabě5 hesenský Filip I. (1504 – 1567). Tito dva mužové přísahali na Augsburské vyznání víry, jak Confessio začalo být nazýváno, společně s dalšími knížaty (z Anhaltska, Brunšvicko-Grubenhagenu, Brunšvicko-Lünenburgu) a s říšskými městy (Štrasburk, Ulm, Brémy, Magdeburg, Isny, Lindau, Biberach, Memmingen, Reutlingen, Konstanz, Lübeck) založili tzv. Šmalkaldský obranný spolek, který měl ochraňovat své členy před útoky katolíků a císaře samého. K tomu jim mělo pomoci 10 000 mužů pěchoty a 2 000 jezdců, kteří tvořili spolkovou armádu. Po přistoupení dalších říšských stavů se síly zvýšily na dvojnásobek.

Jednota okamžitě navázala diplomatické styky s katolickou Francií, která se snažila najít jakéhokoliv spojence proti Karlu V. a neváhala se spojit i s Osmanskou říší. Další mocností, které byla rozsáhlost císařových držav trnem v oku, bylo anglické království. Anglický král Jindřich VIII.6, pod vlivem své druhé manželky Anny Boleynové, začínal prosazovat reformační tendence, a tak s radostí přijal německé vyslance. I Bavorsko, věrné Římu a hned po Habsburcích nejsilnější katolická bašta v říši, se začalo paktovat s protestanty. S luterány a především se saským vévodou je spojoval nesouhlas se zvolením císařova bratra Ferdinanda I.7 za římského krále, pobočníka a nástupce. I Turci, v podstatě v neustálé válce s Habsburky na uherské a středomořské frontě, využili příležitosti oslabit své nepřátele.

Karel V. byl bezmocný. Ve stejném roce, kdy mezi sebou protestanti uzavřeli alianci, se rozpadl kvůli rozdílnosti vyznání císařský Švábský spolek, který rozdrtil selská povstání na jihu Svaté říše římské. Proto nijak nemohl a ani nechtěl zakročit vojensky. Nehodlal rozervat říši občanskou náboženskou válkou. Naopak to on potřeboval pomoc od luteránů. Turci se vydali znovu na pochod a Uhrám hrozily další boje. Z tohoto důvodu byl vydán zákaz pronásledování protestantů.

Šmalkaldská koalice postupem času začala čím dál tím více vystupovat proti habsburskému císaři. Roku 1534 vyrvala rakouským zemím württemberské vévodství a navrátila ho původnímu majiteli Ulriku I. (1487 – 1550). Ten po roztržce se Švábským svazem a pod říšskou klatbou, utekl roku 1520 do zahraničí. Jeho panství koupil za 220 000 dukátů Karel V. Císařův bratr Ferdinand I., kterému území jako rakouskému arcivévodovi patřilo, byl poražen v bitvě u Lauffenu vojskem hesenského lantkraběte Filipa I., který s uprchlým velmožem Ulrikem I. navázal kontakt. Zdálo se, že se tento konflikt vyvine v náboženskou válku, ale už zde nebyl Švábský spolek, aby sjednal pořádek ve prospěch císaře. Také zhoršující se vztahy s Francií, která s aktivitami šmalkaldských veřejně souhlasila, zapříčinily, že habsburští bratři museli přetrpět hořkou porážku, přijmout vítězství luteránů a württemberské vévodství navrátit původnímu majiteli.

Karel V. si uvědomoval sílící luteránskou opozici v říši a snažil se ji proto oslabit. Roku 1541 se proslechlo, že lantkrabě a vrchní velitel Šmalkaldské koalice Filip I. žije v bigamním svazku. Přestože s manželkou měl už osm dětí, oženil se s tichým souhlasem Luthera a jeho spolupracovníků i s její dvorní dámou. Pod hrozbou trestu smrti začal s císařem vyjednávat o milost. Hesenský kníže brzy přijal navrhované podmínky. Přislíbil poskytnout podporu římskoněmeckému panovníkovi proti všem jeho nepřátelům, pokud to však nebudou protestanté nebo členové Šmalkaldského spolku. Dále pak, že neuzavře spojenectví s Francií, s Anglií ani s rebely z jakéhokoliv kouta Karlovy říše. Na oplátku mu panovník Svaté říše římské odpustí všechny jeho činy, „kdyby se stalo, že by ho pohnula obecná válka proti protestantům kvůli náboženství“.8 Tedy již pět let před Šmalkaldskou válkou císař pomýšlel na vyřešení luteránského problému pomocí síly. Touto dohodou také Karel V. podkopal Filipovo postavení ve spolku a o dva roky později byl hesenský lantkrabě sesazen z postu vrchního velitele.

Brzy poté, roku 1542, následovala válka s Francií, do které protestanti táhli s císařovým slibem tolerance jiného vyznání a vyřešením problému na dalším říšském sněmu. Podporováni protifrancouzskou propagandou, jež pravdivě obviňovala své nepřátele z paktování s Turky, kteří prodávali křesťany do otroctví, se císařská vojska probila takřka až k Paříži, vzdálené jen dva dny jízdy. Nakonec byly uzavřeny mírové smlouvy s tajným dodatkem pomoci Francii při případné válce s říšskými protestanty.

 

1 Kurfiřt – hodnost propůjčovaná nejvlivnějším říšským šlechticům, která jejím majitelům dávala výsadní právo volit římskoněmeckého krále. Kurfiřtský poradní sbor se ustálil v 16. století na sedmi lidech: tři byli církevní kurfiřti – arcibiskup mohučský, trevírský a kolínský a čtyři světští – král český, falckrabě rýnský, vévoda saský a markrabě braniborský.
2 Karel V. (1516 – 1556) – král španělský (jako Karel I.), císař Svaté říše římské, vévoda burgundský atd. (údajně přes 70 dalších titulů).
3 Říšský sněm – shromáždění říšských stavů (zástupců měst a šlechty), kteří se podíleli na správě země spolu s císařem; hlasováním rozhodovali především o daních, válkách a zákonech.
4 Říšská klatba (také známo jako acht) – provinilec byl postaven mimo zákon, jeho majetek propadl státu a mohl být kýmkoliv beztrestně zabit.
5 Lantkrabě – titul říšského knížete, který byl přímo podřízen císaři; nejvýznamnějším byl lantkrabě hesenský.
6 Jindřich VIII. (1509 – 1547) – král Anglie, Irska a titulárně Francie z rodu Tudorovců, proslulý odklonem od Říma a založením anglikánské církve, a šesti manželstvími (1. s Kateřinou Aragonskou /rozvod a přirozená smrt/ 2. s Annou Boleynovou /sťata/ 3. s Janou Seymorovou /smrt při porodu/ 4. s Annou Klévskou /rozvod a přirozená smrt 5. s Kateřinou Howardovou /sťata/ 6. s Kateřinou Parrovou /přirozená smrt po úmrtí svého manžela/).
7 Ferdinand I. Habsburský (1522 – 1564) – arcivévoda rakouský (od roku 1522), král český a uherský (od roku 1526), král římský (od roku 1530), císař Svaté říše římské (od roku 1556); muž, jehož vládou začíná „400 let útlaku“ v českých zemích.
8 Seibt, Fedinand: Karel V., str. 115.