Bitva u Fullfordu

Ráno 20. září 1066 položili earlové Morcar a Edwin své vojsko mezi pochodující vojsko Haralda III. a York. Jejich cílem bylo zastavení jeho postupu a ochrana hlavního města Northumbrie.

Síly armád byly už od počátku nevyrovnané. Vikingové mohli do pole postavit okolo 6-7 tisíc mužů (část jejich vojska zřejmě strážila lodě), vojska obou earlů přibližně stejně. Velkou část Angličanů však zřejmě tvořili muži thénů a fyrd, odhady hovoří pouze o 400 až 1000 profesionálních válečníků – húskerlů. Tuto velkou nevýhodu se pokusili earlové alespoň částečně vyrovnat výběrem vhodného místa, kde se nepříteli postaví. V okolí Fulfordu byl terén bažinatý a rozbrázděný četnými strouhami. Na vybraném prostranství byl prostor mezi bažinou a řekou Ouse jen 600 metrů široký. Právě tady se rozhodli bojovat, neboť oba přírodní útvary chránili jejich armádě boky. Přímo před jejich řadami se táhl četně meandrovaný potok zvaný German Brench. Navíc byli Vikingové kvůli mokrému terénu nuceni postupovat po cestě přímo proti Angličanům, kteří se pravděpodobně roztáhli do čtyř řad s veliteli a zkušenými válečníky vepředu. German Brench by asi 3 metry široký a metr hluboký s příkrými břehy, které museli Haraldovi bojovníci překonat, aby vůbec mohli zaútočit. To bylo další nevýhodou na straně útočníků. V čem jim však daný terén nahrával, bylo vyvýšené území na jejich straně. Z něj měl král přehled o bitvě. Dále zde pak bylo riziko, že pokud jedno z křídel anglické armády ustoupí, zbytek bude mít nekrytý bok. Cesta do Yorku byla navíc jen velmi úzká a bažinami nebylo možné projít, vojsko earlů tak prakticky nemělo žádnou možnost ústupu.

Haraldova armáda se přiblížila od jihu, tedy z očekávaného směru. Zřejmě trvalo několik hodin než se shromáždil dostatečný počet vojáků, načež král své vojsko rozestavil proti obráncům. Své nejslabší muže poslal napravo, zatímco své nejlepší umístil blízko k řece, kde byla zem nejpevnější. Bitva začala někdy v dopoledním čase. Ještě než došlo k boji muže proti muže, přišlo obvyklá výměna nadávek a střel. První pravděpodobně do útoku vyrazili obránci, kteří nehodlali čekat, až proti nim bude stát celá síla jejich nepřátel. Bitva začala pro Angličany úspěšně. Podařilo se jim na levé straně zatlačit Haraldovi bojovníky (výše zmíněná slabší část), ale jejich postup byl kvůli rozmoklému terénu pomalý.

Harald reagoval na počáteční porážky posílením svých mužů ve středu. Mezitím se Vikingové protlačili podél řeky, kde své protivníky přečíslili. Existují zprávy, že toto zásadní území držel Edwin a muži z fyrdu. Ti však nicméně pro zkušené Haraldovi válečníky nebyli žádnou překážkou. Ti je postupně odřízli od zbytku armády a donutili ustoupit do města. Vikingové tak najednou stáli na pevné půdě, která tvořila hráz na stranu potoka drženou obránci. Angličané byli brzy zatlačeni až do míst, kde Morkarovi muži stále ještě vítězili. Malou úlevou pro obránce bylo, že útočníci nyní museli překročit malou bystřinu a vybojovat si cestu na malý kopec. Jejich počet jim nicméně zajišťoval úspěch. Během hodiny pak Vikingové vytlačili Angličany z jejich pozic podél potoka. Situace se pro obránce stala velmi vážnou, ačkoli si to zřejmě velká část z nich ani neuvědomovala, protože jim výhled zakrýval malý kopec.

Mezitím už zřejmě stihli dorazit i ti poslední z Vikingů, kteří se rozhodli postupovat přes bažinatou půdu po pravici. V té době už však vedl sám Harald osobně své muže po opačné straně bojiště, tedy podél řeky. Angličané se tak rázem ocitli pod útokem ze tří stran. Někteří, mezi nimi i Morcar, byli odříznuti od bojovníků bránících potok a ustoupili po cestě k Yorku. Část Vikingů obešla vyvýšenou půdu a odřízla zbytku armády protivníka ústupovou cestu. Za cestou, přes kterou byly zbytky sil Angličanů tlačeny terén velmi prudce klesal. Hnáni do přírodní pasti, byl jejich osud zpečetěn. Příběhy o tom, že potok zrudl anglickou krví jsou zřejmě pravdivé.

Ztráty toho dne byly na obou stranách hrozivé. Poražení zřejmě ztratili více než polovinu svých mužů a taktéž Haraldova armáda z bitvy nevyšla bez citelného oslabení. Město York se podvolilo Haraldovi, který jej nehodlal vyplenit, a uznalo jej za svého krále. Jeho obyvatelé také souhlasili s tím, že mu pomohou proti Haroldu Godwinssonovi. Na záruku toho měl York do pěti dnů vydat 100 rukojmích.