Bitva u Hastingsu (část II.)

Lučištníci začali se svou střelbou, ale ta se proti štítové zdi ukázala hrubě neúčinnou. Když vystříleli svou zásobu šípů (kterou kvůli absenci lučištníků u Anglosasů nemohli nijak obnovit), přikázal Vilém své pěchotě vyrazit. Když se jeho muži přiblížili na krátkou vzdálenost k anglickým liniím, začala na ně padat déšť různých předmětů (nejen zbraní, ale i věcí sebraných vojáky v okolí – třeba kamenů). Tato „střelba“ zřejmě způsobila poměrně vysoké ztráty. To možná donutilo Viléma nasadit jízdu dříve, než původně plánoval. Její přímý útok na úplně kompaktní šítovou zeď téměř neměl šanci na úspěch. Možná tak byla donucena zaútočit jinak než obvykle – vrhat zblízka své oštěpy mezi Angličany, a pak se otočit a ustoupit. Ani to se však nemohlo setkat s úspěchem, jezdci se totiž dostali k liniím nepřítele na tak krátkou vzdálenost, že se sami ocitla na dosah protivníkových zbraní. Největší paniku a ztráty mohla způsobit velká dánská sekera – strašlivá zbraň v rukou húskerlů, která dokázala srazit jezdce i se zvířetem jediným máchnutím.

Čím více padlých a umírajících leželo na zemi, tím hůře se muselo jezdcům manévrovat. Paradoxně tak každá oběť zbraní rytířů ještě více ztěžovala jejich pozici. V té chvíli byla bitva ještě rovnocenná, ale vítězství se pomalu začalo naklánět na Haroldovu stranu.

Vilém zřejmě musel rozumně usoudit, že je čas ustoupit, přeskupit své síly, a až pak pokračovat v útoku. V okamžiku počátku ústupu však utržil ránu, snad zakolísal, a liniemi jeho vojska se začala šířit poplašná zpráva, že padl. Levé bretonské křídlo, už dříve se pod náporem Anglosasů rozpadající, upadlo v chaos a spíše utíkalo než spořádaně ustupovalo. Jejich protivníci se za nimi hnali a způsobili v jejich řadách masakr ještě umocněný tím, že v údolí narazili na ony mokřady, které prchající ještě více zdržely.

V té chvíli vévoda, který opět plně nabyl vědomí, sňal svoji přilbu a prostovlasý štval svého koně napříč svými muži a křičel, že je naživu. Přeci jen tak dokázal zadržet prchající a obrátit se s nimi k novému útoku. Teď naopak byli ve velkém nebezpečí Haroldovi muži – jejich linie se rozpadly a aby se zachránili, museli znovu vytvořit štítovou zeď. V té chvíli mnoho Anglosasů padlo – mezi nimi pravděpodobně byli i Haroldovi bratři – Gyrth a Leofwine, kteří snad dostali za úkol organizovat ústup vysunutých vojáků.

Vilémovi muži se však spokojili s pobitím těch, kteří se dostali příliš daleko, a ustoupili zpět do svých původních pozic, aby se přeskupili a občerstvili. Harold je nijak neohrožoval a raději nechal znovu vyrovnat řady svého vojska, které krom pravého křídla, které bylo značně oslabeno (byli to ti, kteří se při pronásledování Bretonců dostali příliš daleko), bylo připraveno k dalšímu boji.

K tomu mohlo dojít okolo druhé hodiny polední. Přední voje Vilémovy armády opět narazily na připravenou štítovou hradbu a vše se odvíjelo velmi podobně jako už předtím. Vévoda musel vidět, že se svou armádou štítovou hradbu prolomit nedokáže, zvláště pak na tak prudkém svahu jako byl tento. Nezbylo mu tak než použít lsti. Jeho taktikou tedy bylo předstírat fingovaný útěk, zajistit tak rozpadnutí štítové zdi a následně pobít Anglosasy, kteří by se tak náhle ocitli rozdělení.

Je však otázkou, zda vůbec bylo možné ve raně středověkém vojsku tuto taktiku provést. Přinejmenším bylo nemožné, aby o ní byli informováni všichni pěší bojovníci. Vilém tak zřejmě vsadil na svou rytířskou jízdu, pro kterou osamocení bojovníci nebyli vážnými soupeři. Ať už to bylo jakkoli, Vilémovo vojsko se obrátilo na útěk. Haroldovi muži snad ještě okamžik vydrželi poslušní rozkazům držet štítovou zeď, ale pak se jich část vrhla do pronásledování nepřítele. Když se však dostatečně vzdálili od zbytku vojska, který ještě způsobně zeď držel (je téměř jisté, že húskerlové a muži ve středu stáli na své pozici), vrhla se na ně část Vilémovy armády, které byl jeho plán znám. Nastal strašlivý masakr, který vrhl dosud pronásledující zpět k jejich liniím.

Tento okamžik je zpětně označován za zvrat v bitvě. Nicméně i teď měl stále Harold šanci na vítězství, jeho armáda se opět zformovala a vydržela další útoky. Pokud by dokázala vzdorovat do soumraku, musel by se Vilém stáhnout a téměř by ztratil šanci na vítězství. Králi měli brzy dorazit posily, zatímco vévoda byl odkázán je na muže, které už měl a na omezené zásoby. Pokud si chtěl Vilém udržet šance na vítězství, musel toho dne vyhrát.

Vyslal proto znovu do útoku lučištníky. A tentokrát štěstí stálo na normanské straně. Harold byl zřejmě zasažen jedním ze šípů (snad do oka) a padl. Možná nezemřel hned, ale už se nedokázal držet na nohou. Anglosaskými řadami se začala šířit panika. Existuje však i druhá verze, že Harold zásah šípem přežil, ale kvůli chvilkové neschopnosti se bránit byl vzápětí zabit. Ať už to ale bylo jakkoli, následující normanský útok rozpadající se štítovou zeď prolomil. Většina anglosaské armády (fyrd) se obrátila na útěk do lesů směrem k Londýnu.

Na bojišti zůstali z anglosaské armády jen húskerlové, věrní svému pánu až za hrob. Ti se shlukli kolem jeho těla a bojovali zde do posledního. Toho dnes se snad ještě Normanům postavili i jiní – některé kroniky mluví o incidentu u Malfosse, který se měl odehrát už za počínajícího soumraku. Pronásledující rytíři uviděli skupinu Anglosasů (kteří se snad ani bitvy neúčastnili) a pokusili se je napadnout. V šeru však zřejmě neviděli příkop (díru), která byla mezi nimi, dokud nebylo pozdě. Ti, kteří pak do ní zapadli, byli pro své protivníky snadnou kořistí.

Vítězství ale bylo toho dne jasné. Král Harold padl a jeho armáda částečně padla a částečně se dala na útěk. Noc už se blížila, a tak na žádné pronásledování nebylo ani myšlenky. Navíc muži Vilémovy armády museli být už značně unavení, jelikož bojovali přes osm hodin. Tehdy se z vévody stal král, ačkoli o tom sám nevěděl, protože při svém dalším postupu jistě očekával další problémy.