Bitva u Hastingsu (část I.)

Anglosaská armáda začala na místo pozdějšího bojiště dorážet někdy během 13. října. Je nepravděpodobné, že by se tak stalo vcelku, neboť takový tak daleký přesun v tak krátké době by byl pro armádu takové velikosti v tehdejší době nemožný. Jejich pozice však byla nepochybně pečlivě Haroldem vybrána, protože jako zkušený válečník si musel být vědom svých slabin i výhod. Jeho vojáci se měli soustředit okolo vyvýšeniny Caldbec Hill, která tak ještě měla dále zesílit štítovou hradbu. Navíc byl odsud skvělý výhled všude do okolí, které navíc bylo Haroldovi dobře známé. Další z výhod bylo, že se do těchto pozic dalo velmi rychle dostat po staré římské silnici.

Odhaduje se, že se tu mohlo na straně Angličanů sejít okolo 7-8 tisíc bojovníků, jejichž jádro tvořili húskerlové a zbytek fyrd. Těžko říct, kolik mužů z tohoto počtu se mohlo účastnit bitvy u Stamford Bridge a poté urazit celou tu náročnou 260 mílovou1 cestu ze severu. Nakolik tedy byli muži unaveni je otázkou. Zcela jistě jich velké procento musel Harold sebrat až na cestě na jih. Nicméně určitě to nebylo dost na to, aby doplnili ztráty způsobené Vikingy a ještě nějak výrazně navýšili velikost královského vojska. Zvlášť, když oba poražení earlové od Fullfordu dali raději přednost řešení problémů na severu před přímou pomocí svému pánu.

Jedno pozitivum ale bitva u Stamford Bridge jistě přinesla – velké posílení morálky. Relativně snadné vítězství muselo posílit důvěru v sebe sama i u těch, kteří se ho neúčastnili. Možná si ani mnozí neuvědomovali, že se teď budou muset postavit nepříteli, který je na boj připravený a navíc využívá jinou válečnou taktiku než jejich předchozí protivník.

Je otázkou, proč se Harold rozhodl bojovat už příštího dne a nepočkal až dorazí i zbytek jeho sil, který byl ještě daleko od bojiště. Kolem této skutečnosti vznikla řada teorií a skutečný důvod už zřejmě nebude nikdy objasněn. Někteří poukazují na prudkou královu povahu, která nestrpěla jakékoli protivníky na anglické půdě. Jiní zas zmiňují, že Harold byl po otci velkým patriotem a nesnesl břímě, které už stihl Vilém na lid v kraji, do kterého přišel, uvalit. Pokud by však vydržel o den či dva déle, pravděpodobně by se střet vyvíjel zcela jinak. Snad lze uvážit i možnost, že Harold toho dne bitvu ještě neočekával. V tom případě by to však z jeho strany znamenalo katastrofální selhání neboť se utábořil pouhých jedenáct kilometrů od invazních sil.

Vilém byl v naprosto jiné situaci. Už setrvával v okolí Hastingsu po dva týdny a jeho vojsku zcela jistě pomalu docházely zásoby. A získání nových muselo být v nepřátelsky naladěném okolí více než obtížné. Haroldův příchod ho tak jistě vysvobodil z obtížného rozhodování o dalším postupu, který by musel zcela nevyhnutelně brzy přijít.

Ráno 14. října se začalo schylovat k bitvě. S prvním světlem shromáždil Vilém své muže a vyrazil na pochod směrem k protivníkovi. Samozřejmě ještě předtím se celá armáda pomodlila za svůj úspěch. Vojsko se táhlo v dlouhé koloně, neboť jinou formu přesunu znemožňoval lesnatý terén. Jeho zvědové ho museli informovat o tom, že Harold se nehodlá přesouvat z výhodné pozice a tudíž mu nehrozí při pochodu na bojiště nebezpečí.

Harold si vybral již zmíněnou vyvýšeninu Caldbec Hill, kterou hodlal v hájit. Celé okolí bylo alespoň částečně zalesněné a jedinou šanci na rozvinutí bitevních linií Vilémova vojska tak umožňoval směrem na jih ležící pás otevřeného terénu, kterým normanské vojsko postupovalo přes vrchol Telham Hill. Odsud to byl necelý kilometr k Haroldovým pozicím, od kterých byli ještě vévodovi muži odděleni mokřadami rozlévajícími se v údolí mezi oběma kopci. Přes ně nebyl jízdní útok, na který Vilém jistě spoléhal, možný. Tomu se otevírala jen možnost středem podél staré římské silnice do Londýna nebo po východní straně. Kopec na jehož hraně se navíc Anglosasové usadili, ztěžoval výstup pěším i střelbu z luků. Harold tak měl na své straně výhodu pozice. Jeho síly se přesunuly asi na 200 m od Vilémových. Vepředu stáli húskerlové, jejichž hlavní rolí bylo vytvoření a udržení štítové zdi , a za nimi fyrd. Sám Harold stál zhruba uprostřed za svými muži, v pozici odkud mohl kontrolovat průběh bitvy.

Vilém proti němu vyrazil s podobným rozestavěním. Po své levici měl Bretonce pod Alanem Fergantem, ve středu byli jeho vlastní muži a napravo Vlámové vedení Williamem fitzObersem a Eustachem II. z Boulogne. Dopředu se vysunuli lučištníci, za nimi byla pěchota a nakonec i jízda. Bylo okolo půl desáté a bitva měla každou chvíli vypuknout. Z obou stran se začala ozývat válečná hesla – Anglosasové řvali „Ut! Ut!“ (Out! Out! – Pryč! Pryč!) a jejich protivníci odpovídali „Oli-crosse! Godemite!“ (Holy Cross – Svatý kříž a God Almighty – Bůh Všemohoucí).

V té chvíli údajně před normanské řady vystoupil vévodův bard Taullefer a začal zpívat jednu ze svých písní. Když skončil, zaútočil samojediný proti anglickým liniím a byl vzápětí zabit. Tento čin byl signálem pro začátek bitvy.

1 Míle – jednotka délky, používaná v anglicky mluvících zemích a ve Skandinávii. Její hodnota se liší, nicméně anglická míle, užívaná v této práci má délku cca 1,6 km.