Bitva u Stamford Bridge

Jen necelých pět dní měli muži Haralda III. na odpočinek, než byli donuceni postavit se 25. září armádě krále Harolda Godwinssona, jehož rychlý postup zastihl vikingské síly nepřipravené (vojáci ani nebyli oblečeni ve zbroji).

Novinky o útoku Seveřanů a vypálení Scarborough okolo 15. září se rychle dostaly ke králi Haroldovi do Londýna. Panovník tak čelil těžkému dilema, zda zůstat na jihu a čelit Vilému Levobočkovi, vévodovi Normandie, nebo vyrazit na sever a podpořit své švagry, early Edwina a Morcara proti svému vlastnímu vyhnanému bratrovi a norskému králi. Na jeho rozhodnutí mělo pravděpodobně vliv pokročilé roční období, touha udržet invazi na uzdě a možná i informace o poškození části Vilémovy flotily 12. září během bouře v Kanále. Nakonec tedy vyrazil na sever s tím, že jakmile se s vpádem vyrovná, urychleně se vrátí zpět, aby strážil zem před případnou invazí vévody z Normandie.

Dne 20. září (den bitvy u Fulfordu) shromáždili Harold a jeho bratr Gyrth své húskerly a loajální thény a vyrazili na sever. Cestou se ještě jejich jízdní síly spojily s částí fyrdu západní Mercie a východní Anglie. Vzdálenost, která je dělila od jejich cíle byla přibližně 320 km. Už za čtyři dny vjela jejich armáda do Tadcasteru, města ležícího pouhých 16 km od Yorku. Není divu, že zastihli Vikingy nepřipravené, vždyť urazili téměř 80 km za den!

Tadcaster byl výhodně strategicky umístěn. V tomto místě se římská cesta, po které vyrazil Harold na sever, blížila k břehu Wharfe, pouze 3,5 km od místa, kde zanechal Hardrada svou flotilu. Harold Tadcaster obsadil a vyslal směrem k přístupovým cestám z Yorku hlídky. S vědomím, že protivník o jeho přítomnosti neví, umožnil své armádě odpočinek a pokračoval ve shromažďování dalších mužů.

Námořníci Morcarovy malé flotily, kotvící v Ulleskill, ho upozornili, že Hardrada a Tostig opustili York a vrátili se ke svým lodím u Ricallu. Zároveň byl z Yorku informován o tom, že místní byli donuceni vydat Vikingům zásoby a zajatce. Další zásoby a zajatci pak měli být předáni u Stamford Bridge. Na základě těchto informací Harold zřejmě usoudil, že nejlépe bude, pokud rychle obnoví svou nadvládu nad Yorkem a poté vyrazí k Stamford Bridge.

Král Harold s armádou 25. září opustili Tadcaster a zamířili do Yorku. Odtud pak postupoval budoucímu bojišti. Celé vojsko se shromáždilo na staré římské cestě v Helmsley Gate, jen těsně z dohledu Stamford Bridge. Tady čekal, až Vikingové dorazí na místo, kde byla předávka domluvena. Jeho protivníci o přítomnosti Anglosasů stále nevěděli, a tak jich část ani nedorazila a zbytek většinou ani nebyl připraven k boji (zřejmě nechal u lodí i zbroj). Když Harold uznal, že je ten pravý čas, jeho armáda se pohnula kupředu, přešla přes kopec přímo před překvapené Seveřany.

Hardradovo vojsko navíc bylo rozděleno na dvě části – ta menší stála za severní straně mostu, odkud se na ní řítily Haroldovy oddíly, zatímco ta větší byla na jižní straně. Harald Hardrada nebyl na žádnou bitvu připraven, jistě neznal místní terén. Tostig, který byl earlem Northumbrie po deset let, na něj naléhal, aby ustoupil zpět k lodím kotvícím u Ricallu, kde čekalo několik tisíc dalších válečníků. To však nebylo dost dobře možné, jelikož rychle se blížící anglosasští bojovníci museli každou chvíli napadnout první řady jeho mužů. Navíc se mohl dozvědět o tom, že Haroldovi vojáci zablokovali brod přes řeku Derwent, a odřízli mu tak ústupovou cestu k Ricallu.

Rozhodnut přijmout bitvu, vyslal alespoň posla k Eystein Orrovi, veliteli oddílů, které nechal u Ricall, aby je přivedl co možná nejdříve na bitevní pole. Poté stáhl co nejvíce svých mužů, kteří byli na severním břehu, kde nechal jen malý zadní voj. Hardrada a Tostig tak získali akorát tak dost času, aby zformovali své nejlepší muže do obranné linie jihovýchodně od toku Derwentu.

Zadní voj se nemohl proti anglickému přívalu dlouho udržet a byl brzy přemožen. Podle ság však ještě chvíli most držel osamělý bersekr1, kterého nedokázal nikdo porazit, dokud jej nezabil svým kopím Haroldův voják, kteří pod most připlul na loďce a bodl skrz mezeru v prknech. Anglosaská vojska nakonec tak přeci jen přešla a na druhé straně se zformovala do řad.

Král Harold v té chvíli nabídl Tostigovi zpět Northumbrii, pokud složí zbraně a přidá se k němu. Pravděpodobnost, že se tak stane byla malá, ale pokud by se to povedlo, jistě by to podkopalo morálku Vikingů. Tostig se v té chvíli zeptal, jaké území dostane Hardrada, pokud sám rozpustí armádu. Odpovědí mu bylo sedm stop dobré anglické země (Hardrada byl vysoké postavy a touto větou byl myšlen hrob).

Poté co se veškeré jeho síly shromáždily na jižním břehu, rozkázal Harold zaútočit proti protivníkovi, který postrádal většinu zbroje. Nicméně i na jeho straně byla nevýhoda – jeho muži byli unaveni dlouhým pochodem toho dne (snad okolo 19 km z Tadcasteru na Stamford Bridge) i dnů předchozích. Bitva tak připomínala masakr, s obrovskými ztrátami na obou stranách, a dlouho nerozhodným průběhem. Ovšem pak padl Harald a po něm i Tostig. Avšak ani po pádu svých vůdců Vikingové nepřestávali bojovat. Ubránili se tak do té doby, než dorazil Eystein Orre a jeho posily. Pomoc však přišla pozdě, byla znavená rychlým pochodem tohoto nezvykle horkého dne. Brzy tak byli tito muži poraženi a Orre zabit.

Bitva u Stamford Bridge se stala velkým Haroldovým vítězstvím a úplnou porážkou Norů. Vikingové, kteří přežili, se probili k Ricallu, těsně pronásledováni anglickými oddíly. U lodí se zmohli na poslední odpor, ale ten byl záhy ukončen a přeživší se Haroldovi vzdali. Král však zřejmě netoužil po dalším krveprolití, a tak Vikingy propustil a nechal je jít. Mezi nimi byl i Olaf, Hardradův syn. Z 360 lodí, kterých bylo potřeba pro převoz nájezdníků, se jich na cestu domů vydalo jen 36!

 

1 Bersekr – výraz, často spojovaný s Nory, pro válečníka bojujícího s neovladatelným vztekem a běsněním, v bojovém tranzu.