Kdo byli húskerlové

(článek je založen na překladu http://www.regia.org/warfare/huscarl.htm)

Prvním problémem při vypořádávání se s předmětem húskerlů je rozhodnutí, zda na ně pohlížíte v tradičním pojetí slova ve staré skandinávštině nebo pokud se bavíte o anglickém vojenském pojmu.

Ve staré skandinávštině je pojem húskerl jen slovem znamenajícím domácí služebník – house-karl – a může být použitu pro kohokoli, kdo sloužil lordovi v jeho domácnosti. Ve staré angličtině měl význam blízký pozdně středověkého pojetí „vojáků domácnosti“, vysoce vytrénovaných bojovníků, kteří sloužili určitému lordovi a jeho rodině či domácnosti. V jedenáctém století bylo zcela jistě seveřanské pojetí slova stejné jako to anglické, ačkoli dříve mělo mnohem obecnější význam. Pro účely tohoto článku se budeme zabývat anglickými húskerly.

Je jen málo pochyb o tom, že húskerlové byli do Anglie uvedeni během vlády Knuta (ačkoli jsou zde určitá svědectví o elitních žoldácích během Aethelredovi vlády). Ústav podobný húskerlům už po určitou dobu ve Skandinávii existoval a je možné, že se Knut snažil standardizovat tento aspekt pro celou svou říši. Je také možné, že příběhy o varjažské gardě v Byzanci inspirovaly zformování húskerlů jako královské tělesné stráže. Podle Svena Knut reorganizoval svou armádu v roce 1018 a ustanovil, že pouze ti, „kteří nosí dvoubřitý meč se zlatem vykládaným jílcem“ mohli být přijati do jeho vyvolené gardy. Říká se, že bohatí válečníci tak spěchali se získáním mečů správné kvality, že zvuk kovářů kovajících meče byl slyšen po celé zemi. Je také možné, že se Knut snažil dostat některé Angličany do své elitní gardy, aby pomohl propojení mezi Angličany a Dány. Nehledě na důvod, může být na tento čin pohlíženo, že dal Knutovi šanci do své gardy získat některé z nejlepších válečníků v zemi. Jak byla tato garda organizována?

Mnozí z autorů z ranější části 20. století si mysleli, že húskerlové byli organizováni podobným způsobem jako jomsvikingové. Nicméně novější průzkumy tvrdí, že jomsvikingové nikdy neexistovali jako disciplinovaná třída válečníků, jak jsou popisováni v ságách. Co je nicméně jisté, je fakt, že húskerlové byli placenými vojáky se svými vlastními pravidly práv a disciplíny, zodpovědní přímo královi (nebo později některým z mocnějších eorlů, kteří měli své vlastní húskerly). Většina húskerlů žila při králově dvoře a přímo mu sloužila. Za času Edvarda Vyznavače byly některým húskerlům králem uděleny pozemky, lišící se ve velikosti od půl do patnácti hídů, s průměrem okolo čtyř, ačkoli tato praktika byla spíše výjimkou než pravidlem.

Dle tradice byla smlouva húskerlů s králem obnovována na Nový rok a každý z húskerlů byl volný, aby opustil královy služby. Je také jisté, že problémy s vnitřní disciplínou byly řešeny na shromáždění húskerlů. Horším případem bylo prohlášení „ni?ing“ (skandinávského slova znamenajícího zbabělec) a vyhnání húskerlů. Je možné, že eorl Swein, Haroldův bratr, byl húskerlem, když unesl abatyši z Leomisteru a zabil svého bratrance Beorna, proto nebyl souzen witanem a vyhnán, ale král a armáda prohlásili Sweina za „ni?ing“, což znamenalo vojenskou, ne občanskou, spravedlnost. Přesné podrobnosti práv společenstva húskerlů nejsou tak jisté, jak se dříve myslelo, jelikož základní prameny pro tato práva se ukázaly jako nejasné. Nicméně existující prameny jsou natolik jisté, že je jasné, že húskerlové měli vlastní pravidla, podle kterých i žili, založená na loajalitě ke králi a slibu věrnosti ostatním húskerlům, stejně jako činili thénové Cambridge v raném jedenáctém století a „mírové společenství“ Londýna během Aethelstanovy vlády.

Předpokládá se, že húskerlové čítali okolo 3000, což je obrovské množství mužů k zaplacení a následkem toho byla uvalena speciální daň jedné marky stříbra na každých deset híd, aby byli húskerlové zaplaceni. Navíc k platbě v mincích (o které se předpokládá, že byla placena jednou měsíčně), byli i na královu útratu ubytováváni a živeni. Není jisté, zda jim král také platil za jejich zbraně a výstroj, ačkoli se obvykle předpokládá, že si toto museli zajistit sami (zbraně a zbroj mohly být věnovány jako dary odměnou za dobrou službu). Přirozeně se obvykle vybavovali nejlepšími zbraněmi a zbrojí, kterými mohli, nejenom protože na nich záležely jejich životy, ale král je mohl i propustit, zbavit je jejich živobytí, pokud jejich vybavení nebylo nejlepší. Pokud měli tvořit jádro armády, muselo být jejich bojové vybavení to nejlepší získatelné. Navíc k jeho meči bylo od húskerla očekáváno, že bude mít koně, který by ho nesl do bitvy (ačkoli pak sesedal a bojoval pěší), kroužkovou košili, helmu, štít, oštěp a, samozřejmě, „ohromnou a krvežíznivou obouruční sekeru“.

Že húskerlové byli pro krále ceněnými služebníky se ukázalo při události v roce 1041. Dva z Harthaknutových húskerlů byli zabiti občany Worchesteru během vybírání zvláště neoblíbené daně. Harthaknut se rozhodl zpustošit celý kraj vysláním sil pěti eorlů a „téměř všech jeho húskerlů“, aby dal svým poddaným lekci v poslušnosti. To nám také dává důkaz, že húskerlovy povinnosti vůči králi nespočívaly jen v bojování. Stejně jako thénové, i húskerlové sloužili králi jak v míru, tak ve válce. Objevovali se jako výběrčí daní, byli svědky královských smluv, příjemci územních darů a donátoři území. Často je jeden a ten samý člověk popisován ve smlouvách jako cynges húskerl i ministr regis. Pokud by byla húskerlova povinnost čistě vojenskou, byl by popisován jako vojenský ministr, ne ministr regis. Húskerly lze popsat jako ministry nebo služebníky krále (nebo eorla), kteří se specializovali, ale nebyli tím zcela omezeni, na boj. Jejich povinnost k boji byla založena spíš na závazku k lordovi než na peněžní platbě. V tomto ohledu se lišili od svých spolubojovníků, jako byli lithsmeni a butekarlové, kteří byli čistě žoldáckými bojovníky a zdá se, že se stavěli na stranu nejvyšší nabídky.

Co se stalo s húskerly? Húskerlové pravděpodobně tvořili základ pro jakoukoli armádu až po Dobytí. Po Dobytí se zdálo, že húskerlové zcela vymizeli. Proč je tomu tak? Zcela jistě většina z nich padla na Senlackém kopci, bojující po boku krále, ale ne všichni. Většina z nich, kteří přežili, spolu z mnohými z thénů krále Harolda, se vydala na kontinent, kde pak sloužila jako žoldáci. Mnozí z nich dorazili dokonce až do Byzance a stali se členy varjažské gardy, proto se jí, okolo dvanáctého století, přezdívalo „anglická garda“.