Tažení Haralda III.

Když král Eduard Vyznavač 5. ledna 1066 zemřel aniž by určil svého nástupce, byl mezi těmi, kdo si jeho trůn nárokovali i Harald III. Hardrade, král norský1. Úspěch jeho vpádu měl rozhodnout, zda zůstane Anglie pod skandinávským vlivem, osamostatní se či podlehne vlivu kontinentálnímu. Harald III. založil své právo na anglickou korunu na smlouvě svého synovce Magnuse I., krále Norska, s Harthaknutem, králem Anglie a Dánska, o převzetí panství v případě smrti jednoho z nich a neexistence mužského dědice. Když pak druhý řečený v roce 1042 zemřel, jen soupeření o Dánsko s králem Svenem Ulfssonem zabránilo přímému útoku Seveřanů na Anglii a umožnilo tak Edvardovi usednout na trůn.

Po Magnusově smrti pokračoval Harald III. ve vleklých bojích se Svenem, dokud s ním roku 1064 neuzavřel mír. Toto příměří dalo Haraldovi III. prostor pro pokus o získání anglické koruny roku 1066. V jeho ambicích mu jistě napomáhala i vrtkavá pozice nového krále Harolda Godwinssona. Ten ještě za života Eduarda III. roku 1065 podpořil zbavení svého bratra Tostiga vlády nad Northumbrií, čímž si získal nepřítele doslova na život a na smrt. Právě bývalý earl Northumbrie pak v květnu 1066 napadá jižní pobřeží a obsazuje Sandwich v Kentu. Tento čin vede Harolda k přípravám na invazi. Je svolána anglická armáda a loďstvo, které jsou drženy ve stavu pohotovosti celé léto. Když pak počátkem záři došly zásoby, je nucen Harold vojsko rozpustit a loďstvo poslat do Londýna. Na cestě do nového přístavu je nicméně mnoho lodí zničeno bouří, což nechává Kanál takřka nestřeženým.

Mezitím Tostig slibuje pomoc v získání Anglie Haraldovi III. Hardrade nehodlá déle čekat a shromažďuje flotilu téměř 240 válečných lodí (a mnoha dalších nákladních). Když odjíždí, přenechává Norsko v rukou svého syna Magnuse, zatímco zbytek rodiny bere s sebou. To naznačuje, že své cíle bral vážně. Hodlal v Anglii zůstat. Poprvé Harald III. přistává na Orknejích, kde posléze zanechává svou ženu Alžbětu a dvě dcery. Dál s ním pokračuje jen syn Olaf. Navíc se k němu přidávají i oba ostrovní earlové Paul a Erlend. Ve Skotsku se pak k flotile připojil i Tostig s dalšími posilami a zvýšil tak počet mužů zřejmě až na 9 000 na 300 válečných lodích (spolu s doprovodnými plavidly se mluví až o čísle 360).

Severní vítr, který držel dalšího z uchazečů o trůn – Viléma – v přístavech, nyní hnal Haraldovo loďstvo podél východního pobřeží Anglie. V Yorkshire Hardradovy síly zpustošily Cleveland, vypálily Scarborough a převzaly kontrolu nad Holderness v ústí Humberu. Těch pár anglických lodí raději vyplulo nahoru po řece Ouse, vplulo do Wharfe a zakotvilo v Tancasteru. Aby jim Harald III. zabránil v křížení svých plánů, zakotvil svou flotilu v Riccallu na Ouse, pouhé tři míle od jejího soutoku s Wharfe. Pak se dali do pohybu i jeho protivníci a earlové Northumbrie a Mercie, Morkar a Edwin, mu zastoupili jeho jedinou přístupovou cestu k centru oblasti, městu York. Schylovalo se k první ze tří velkých bitev roku 1066.

 

1 Harald III. Sigurdsson (1015 – 1066) známý i pod přízviskem Hardrade (Přísný) – od roku 1047 norský král a někdy uváděn i jako král dánský (do roku 1062 – toto království nikdy plně nezískal). Před svou korunovací se proslavil jako žoldák ve službách nejprve u Jaroslava Moudrého v Kyjevské Rusi a hlavně ve varjažské gardě v Byzantské říši.