První punská válka – část II.

Autor: Dominik Vachuda

Poučeni porážkou, přinesli vzpápětí do námořních bitev tehdejší doby jistou inovaci. Do té doby probíhala námořní střetnutí tak, že se lodě snažili ostatním zpřerážet vesla anebo se potopit proražením boku. Římané přišli s novou zbraní nazývanou corvus (havran). Polybios nám dokonce přináší popis, jak vypadal:

„Na přídi byl vztyčen kulatý stěžen o průměru tří dlaní, dlouhý čtyři sáhy. Tento stěžeň měl na horním konci kladku a kolem něho byl upevněn žebřík, na kterém byla přibita prkna, takže vznikl můstek, široký čtyři stopy a dlouhý šest sáhů. Podlouhlý otvor v podlaze, do něhož byl zapuštěn stěžen, byl ve vzdálenosti dvou sáhů od konce můstku. Ten měl také po obou podélných stranách zábradlí sahající do výše kolen. Na druhém konci můstku byla připevněna jakási železná palice s ostrou špicí opatřená nahoře kruhem, takže se to celé podobalo zařízení na drcení obilí. Do tohoto kruhu se navlékalo lano, jehož pomocí vytahovali při útoku na lodě pomocí kladky upevněné na stěžni havrany a spouštěli je na nepřátelskou lod, bud na příd, anebo když byl útok veden z boku, je otáčeli na stranu.“

Poté vojáci přeběhli na nepřátelskou lod a začali bojovat jako v pozemní bitvě, ve které vynikali a na kterou punští námořníci nebyli připraveni. Neměli žádnou zbroj a bojovali jen tesáky a oštěpy. V moderní době ovšem nadšenci podle tohoto popisu zkonstruovali loď s corvem. Zjistili však, že je moc těžký, převažuje loď a tudíž je v bitvě nepoužitelný.

Ať už to bylo jakkoli, Římané získali ve velmi krátké době na moři převahu. I přes to nicméně následovalo mnoho dalších bitev, ve kterých štěstí přála jednou Římanům, podruhé Punům. Několika bitev se účastnil i nám známý Hannibal, který ustoupil z Agriganta. Nedopadl však nejlépe, protože jej po několikáté porážce jeho soukmenovci ukřižovali.

Římané začali dobývat Sardinii, Korsiku a dokonce se odvážili i invaze do Afriky. Obrovské římské loďstvo prorazilo karthaginskými loděmi, které se postavilo na obranu afrického pobřeží. Po tomto velkém vítězství se římské síly vylodily nedaleko Karthaga, kde už čekalo v poli rozestavěné punské pěší vojsko. To bylo vzápětí poraženo (snad díky tomu, že znovu nevyužilo své slony) a konzul Marcus Regulus, který vedl invazní armádu, měl otevřenou cestu ke Karthagu. Nabídl ale tak tvrdé podmínky, že ani zoufalí Punové je nepřijali.

Tehdy se do popředí dostal Sparťan Xanthyppos, žoldnéř. Jeho názory o tom, jak by se mělo bojovat proti Římanům na africké půdě, se donesly až k uším karthaginské městské rady, která ihned Xanthyppa jmenovala vrchním velitelem. Ten využil převahy jízdy a slonů a zmasakroval Regulovu armádu a samotného Regula zajal. Přeživší vojáky vyzvedlo lodstvo, které se původně mělo vrátit zpět do Říma, ale po Regulově porážce se vrátilo zpět k africkým břehům.

Xanthyppos po bitvě v Africe odešel ze služeb Karthaginců. Možná znechucen intrikami mezi Puny a neochotou postavit se za jednu věc nebo prostě předvídal další průběh války, ve které by mohl snadno přijít o život zradou svých zaměstnavatelů.

Přeživší římští vojáci však neměli mít klidu. Římské loďstvo, které chtělo udělat dojem na zatím loajální karthaginská města na Sicílii, padlo do bouře a bylo rozmetáno. Mezitím Karthaginané potlačili vzpouru v Numidii a vrhli se znovu do boje. A nyní to byli oni, kdo začal nabízet mírové podmínky.

K zajetí Regula se váže jedna zajímavá historka. Punové totiž vyslali zajatého konzula, aby římskému senátu vylíčil, jak je Karthago silné, že nemá cenu vzdorovat a je třeba přijmout navržený. Aby je nezradil, zavázali si ho přísahou. Regulus ale nevedl žádné poraženecké řeči před senátory, ale místo toho jim poradil, aby mír nepřijali. Nabídli mu, že ho vymění, punských zajatců totiž měli dostatek. Bývalý konzul ale řekl, že už je starý a pokud chtějí punské zajatce opravdu vyměnit, tak ať je nevyměnují za něho, ale za nějaké mladé vojáky, kteří ještě mohou bojovat. Řím tedy nakonec na základě jeho rad nabídku míru nepříjal. Regulus se pokorně vrátil do Karthaga a rozzlobení Punové ho zavřeli do klece se dnem pobitým hřeby, uřízli mu oční víčka a vystavěli ho na žhnoucím africkém slunci. To byl konec Marca Atilia Regula, čestného Římana.

Po neúspěšné invazi do Afriky se válka dostala do své poslední fáze. Obě dvě strany pokračovaly ve stavbě flotil, ale po jedné obzvláště tvrdé porážce se Římané přestali zajímat o nadvládu na moři a znovu se upnuli k ovládnutí celé Sicílie. Do popředí se znovu dostal Hannon (ten, který chtěl osvobodit Agrigento, ale byl poražen), ale především Hamilcar Barcas (otec onoho slavného Hannibala, který Římany několikrát porazil během druhé punské války). Ten znepříjemňoval Římanům život partyzánskou válkou. Nakonec ale všechny válečné operace uvízly na mrtvém bodě, protože se Římané vyhýbali bitvám, při kterých Karthaginci disponovali slony (a konečně je začali i využívat), a raději se zavírali do měs, které Punové nedokázali dobývat.

V reakci na tento nehybný bod obnovila římská strana výstavbu lodí. Jelikož ale byla státní pokladna prázdná, musel si dokonce římský senát půjčit od nejbohatších občanů. Tak bylo postaveno dvě stě pentér (pětiveslic), tentokrát už ale bez corvů. Velení se ujmul konzul Gaius Lutatius Cattulus, který ihned začal tvrdě trénovat posádky lodí. Nakonec tak získal plně vycvičené a disciplinované loďstvo. Proti Římanům se postavily narychlo postavené lodě, s posádkami, které si měly teprve poprvé projít bitvou. U Karthaginců to totiž vypadalo podobně jako u jejich nepřátel Poté co Římané přestali bojovat na moři, Punové začali posilovat pozemní jednotky na úkor loďstva. Když se dozvěděli, že jejich protivníci začínají znovu toužit po ovládnutí moří, rychle sebrali peníze, kde se dalo, a postavili novou flotilu.

Římské lodstvo, čítající 200 lodí, se srazilo s asi 250 karthaginskými veslicemi u Aegatských ostrovů 10. března 241 př. Kr. Karthaginské lodě, vedené nám známým Hannonem, byly poraženy. 50 potopených punských lodí a dalších 70 zajatých mělo za následek rychlé ukončení války. Punové nemohli zásobovat své sicilské jednotky, protože ztratili kontrolu nad mořem, a tak brzy karthaginská městská rada nařídila Hamilcarovi, který velel pozemním silám na Sicílii, aby vyjednal příměří.

Mírové podmínky byly tvrdé. Karthago muselo opustit Sicílii a nevést války proti věrnému spojenci Říma, proti Syrakusám. Dále pak muselo platit válečné reparace, 2200 talentů po 20 let. Tato suma byla navýšena římským lidovým shromážděním na 3200 talentů, z toho 1000 mělo být vyplaceno ihned. A zbytek měl být placen v průběhu 10 let.

A tak skončila po 24 letech první punská válka, „nejdelší, nejsouvislejší a největší válka ze všech, které známe“ (Polybios). Karthago a Řím ztratili obrovské množství lidí a lodí. To bylo především způsobeno nezkušeností římských velitelů na moři. Během této války se totiž odehrály i vskutku veliké námořní bitvy, při kterých bojovalo přes 700 lodí.

První punská válka byla ale především unikátní v římských dějinách v tom směru, že se zde střetl Řím poprvé s podobně silnou mocností. Také byla zvláštní tím, že poprvé římští legionáři bojovali mimo italskou půdu a ještě k tomu na moři, což pro ně bylo do té doby neznámé bitevní pole. Řím tímto konfliktem získal svou první provincii, Sicílii. Na ní začal být brzy závislý, neboť do Věčného města dodávala ohromné zásilky obilí. Později se k Sicílii přidala Korsika a Sardinie jako další provincie.

Možná by se dalo čekat, že se z Říma stane námořní velmoc po vzoru Karthaga. Opak byl pravdou. Římané neustále spoléhali na pozemní jednotky až do konce císařství. Když potřebovali loďstvo, tak si obvykle najali žoldáky anebo si postavili lodě, které po ukončení úkolu hnily v přístavech. Důsledkem toho byla v 5. století i ztráta Afriky, Sicílie a ohrožování italských břehů a hlavně Říma ze strany germánského kmene Vandalů, kteří se svým silným loďstvem ovládli Středozemní moře, a tak natrvalo oslabili západořímskou a částečně i východořímskou říši.

Karthago bylo díky válce a reparacím na mizině. Muselo čelit ohromné vzpouře žoldáků, Afričanů a Numidanů, v takzvané Africké válce. Punové ji potlačili s obrovským vypětím sil především díky Hamilcaru Barkovi a také díky Římanům, kteří si jako odměnu vybrali Korsiku a Sardinii. Karthago se muselo brzy začít ohlížet po nových provinciích.

A jako po konci 1. světové války, sémě další války již bylo zaseto.

 

Seriál První punská válka:
Část I.: Úvodní boje
Část II.: Boje se přesouvá na moře a konec války

 

Obecné poznámky autora:
I) Římané Karthagince označovali někdy též jako Puny. Toto slovo se nejspíše vyvinulo z latinského slova Phoebi (Féničané). Phoebi bylo postupem času zkomoleno na Poeni, tedy Puny.
II) Tento text se snaží zkráceně převyprávět události 1. punské války. Náročnějšímu čtenáři, který hlavně baží po podrobných popisech bitev, vřele doporučuju Polybia a jeho Dějiny. Polybios byl sám voják, tudíž vypráví o věcech, ve kterých se vyzná.

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Grant, Michael. Dějiny antického Říma. 1. vyd. Praha: BB art, 1999. 472. s.
Penrose, Jane. Řím a jeho nepřátelé. 1. vyd. Praha: Fighters Publications, 2007. 303. s.
Polybios. Dějiny I. 1. vyd. Praha: Arista, Baset, Maitrea, 2008. 216. s.
Zamarovský, Vojtěch. Dějiny psané Římem. 3. vyd. Praha: Český spisovatel, 1995. 454. s.
Wikipedia – anglická verze