(8.2.1405-29.5.1453)
Konstantinovi XI. bylo souzeno stát se posledním císařem Byzantské říše. Byl to statečný a moudrý muž, který by se jistě v příznivějších dobách zařadil mezi nejzářnější z panovníků. Povstal však proti němu nepřítel, který byl nad jeho síly i možnosti.
Konstantin se narodil v Mistře jako čtvrtý syn císaře Manuela II. a jeho ženy Heleny Dragaš, dcery významného srbského velmože. Většinu svého mládí strávil u dvora v Konstantinopoli. Roku 1427 vyrazil do Morejského despotátu (nacházel se na Peloponésu), kde měl přejmout vládu od svého bratra Theodora, který hodlal rezignovat. Než se sem však dostal, změnil Theodor názor a rozhodl si despotát ponechat. Konstantin namísto toho vyrazil na tažení proti peloponéským městům, která nebyla v byzantských rukou. Aby získal jedno z významných panství, oženil se dokonce Konstantin s neteří jeho vládce. Do roku 1430 se mu pak prakticky podařilo ovládnou celý peloponéský sever.
Dalším významným okamžikem v jeho politickém životě bylo regentství v Konstantinopoli v letech 1437-1440, kdy zde zastupoval svého bratra, tehdejšího císaře Jana VIII. V roce 1441 se znovu oženil, protože jeho první žena mu zemřela už po roce manželství, tentokrát s dcerou pána z ostrova Lesbos. Ani tento svazek však nedopadl šťastně a skončil opět po roce a znovu bezdětný. Konstantin se pak už nikdy neoženil.
V roce 1443 se však konečně stal despotou morejským. Netrvalo dlouho a znovu vytáhl do války za rozšíření panství. Podařilo se mu dobýt Théby i Athény a získat i jiných úspěchů. Štěstí mu však nemělo přát dlouho, začal příliš zasahovat do území podřízeného Turkům, což si vynutilo odvetu zahájenou na podzim roku 1446.
V té době vyrazilo směrem k Morejskému despotátu vojsko, které mohlo čítat snad padesát tisíc vojáků. Takovému množství nemohl Konstantin vzdorovat a spolu se svým bratrem Tomášem se stáhl za Hexamilion, hradbu postavenou přes Korintskou šíji. Zde se však udržel sotva dva týdny, protože Turci nasadili proti zdím kanóny a téměř úplně je zničili. Před úplnou ztrátou despotátu Konstantina zachránila jen nadcházející zima.
Po smrti císaře Jana VIII. roku 1448 se stal jedním z jeho možných následníků, druhým byl jeho bratr Demetrios. Císařovna Helena, jejich matka, stranila spíše Konstantinovi a dokonce požádala tureckého sultána Murada II., který měl s Byzancí relativně mírové a přátelské vztahy, aby je rozsoudil. Sultán se rozhodl pro Konstantina, který byl korunován v Mistře, hlavním městě Morejského despotátu, na začátku roku 1449. Mnozí místo jeho korunovace považovali za špatné znamení, bylo totiž dlouhou tradicí korunovat císaře přímo v Konstantinopoli.
Jako panovník Byzance stál před nesnadným úkolem zachránit rozpadající se zbytky kdysi obrovské říše. Pokus o získání pomoci sňatkem mu nevyšel, a tak byl nucen k potvrzení spojení byzantské církve s katolickou, k čemuž se dosud stavěl spíše zdrženlivě, vědom si nebezpečí, které to může přinést. Nakonec se to opravdu ukázala spíše nešťastným krokem, žádná velká pomoc od katolického západu nepřišla a naopak došlo k rozvíření nepokojů mezi jeho vlastními poddanými.
Na turecký trůn mezitím nastoupil mladý a dravý Mehmed II., který rozhodně nezastával mírovou politiku svého otce Murada a nijak se netajil, že hodlá Konstantinopol dobýt. Záminkou pro začátek války se stalo Konstantinovo požadování peněz, které měl slíbené na vydržování tureckého prince Orchana u svého dvora. Ač se Konstantin snažil, co mohl, v dubnu 1453, kdy začalo Mehmedovo obléhání Konstantinopole, se nemohlo císařovo vojsko s nepřátelským zdaleka měřit. V prakticky beznadějné situaci prokázal Konstantin svou odvahu a odmítl uniknout do bezpečí. Statečně vedl své vojáky až do poslední chvíle a sám padl v zoufalém boji, v den kdy bylo město dobyto.
Přes krátké období vlády a některé chyby je dnešními moderními historiky na posledního císaře Byzance pohlíženo jako na velmi schopného panovníka, který prostě neměl dost prostředků pro zadržení mocného proudu Turků. Dnes je také Konstantin považován ortodoxní a řecko-katolickou církví za svatého, byť tento status nemá oficiálně.
Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 5.9.2008):
Runciman, Steven. Pád Cařihradu. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003. 223. s.
Wikipedia – anglická verze
Answers.com: Constantine XI