Archiv pro rubriku: Hanza

Londýn

Poprvé přišli Němci na území Londýna v roce 1157. V tomto roce privileguje anglický král Jindřich II. obchodníky z Kolína nad Rýnem. Zaručil jim svobodu obchodu.

V roce 1237 získalo svobodu obchodu rovněž i Gotlandské společenství, které dováží pro Anglii velice důležitý vosk. V letech 1266 a 1267 si lűbečtí a hamburští obchodníci zřídili vlastní hanzu, protože kolínští obchodníci jim nechtěli poskytnout účast na obchodních právech. V roce 1281 se však všechny tři hanzy spojily v jedinou „hansa Alemanie“, německou Hanzu.

Centrem Hanzy v Londýně se stal Stalhof, z něhož se postupně stal hanzovní kontor. V čele kontoru byli dva starší, jedním byl hanzovní obchodník, druhým byl anglický občan, který byl navrhován hanzovními obchodníky z členů londýnské královské rady, někdy se jím stal sám starosta Londýna.

Angličanům se díky hanzovnímu obchodu nabízelo pro ně jinak nedostupné zboží, např. ruské kožešiny, vosk, med, dřevo, dřevěné výrobky a kovy. Hanzovní lodě z Londýna odvážely vlnu, anglická sukna, cín, olovo nebo ovčí kůže.

V 15. století jsou však vztahy Hanzy a Anglie napjaté, dojde k otevřené válce. Dav napadl Stalhof a vypálil ho. V roce 1474 byly hanzovní výsady potvrzeny anglickým králem mírem v Utrechtu, kde byl Hanze dán do osobního vlastnictví Stalhof. V roce 1597 královna Alžběta nechala uzavřít Stalhof a vypověděla hanzovní obchodníky z Anglie.

Námořní doprava

Námořní lodě byly pro Hanzu nesmírně důležitým obchodním nástrojem, neboť zvláště díky námořnímu obchodu města jako Lűbeck rozvíjela. Lodě byly i na hanzovních pečetích měst.

Podle lűbeckých předpisů dával příkaz ke stavbě lodi kapitán. Kapitán vyhledával obchodníky, kteří by byli ochotni investovat do stavby lodi – tzv. spolurejdaře. Díky tomu byla usnadňována stavba velkých lodí. Mezi rejdaři a mistrem se uskutečňovala ústní, od 16. století i písemná, smlouva o rozměrech a typu lodi.

Často velice obtížnou věcí při výrobě nových lodí bylo shánění materiálu. Tím materiálem bylo nejen dřevo, ale i železo, měď, konopí a len. Kvůli dřevu hanzovní města skupovala okolní lesy.

Materiál byl přivážen do loděnic, které většinou byly poblíž větších přístavů. V loděnicích, hlavně velkých – např. v Lűbecku nebo v Gdaňsku, pracovalo velké množství tesařů. Stavba lodi se většinou kopírovala podle dřívějších typů, a tak se nové prvky do stavby lodí zaváděly jen velice pomalu.

Ze začátku po expanzi na východ Němci používali především slovanské lodě. V době založení Lűbecku měli Němci už svůj vlastní typ lodí, nazýval se koga. Hanzovní kogy byly nejpočetnější hanzovní lodě vůbec. Není jasné, z čeho se kogy vyvinuly, většinou se předpokládá, že měly původ ve fríských lodích. Ve 13. a 14. století měly kogy většinou do 150 tun nosnosti, objevovaly se případy s nosností i 200 tun.

Další typy lodí se, hlavně ze začátku využívaly celkem zřídka. Jedním z těchto typů byly every. Byly to lehké lodě s nosností do 100 tun. Dalším typem byly hulky. Svůj původ měly nejspíš v rýnských vlečných člunech z římské doby. V době vzniku kog měly hmotnost do 20t. Jejich rozměry se však postupně zvětšovaly, takže později dosáhly nosnosti až 400t. Dalším typem byly kravely. Tento typ nejspíš vznikl v jižní Evropě jako karavely. Stavbu těchto lodí převzali nejen Němci, ale i Holanďané. Kravely dosáhly hmotnosti ještě vyšší než hulky, největší z nich měla nosnost cca 700t.

V hanzovním lodním prostoru měl vedoucí postavení kapitán, často to byl vlastník nebo aspoň podílník na lodi. V pozdějších dobách byl jen velitel lodi z pověření rejdařů. Kapitán najímal a propouštěl posádku, nakupoval výstroje nebo uzavíral nájemní smlouvy. Byla od něj očekávána schopnost úspěšně velet osazenstvu a zodpovědnost za loď a zboží. Kapitánem byl většinou ženatý muž z vyšších společenských vrstev, který znal povětrnostní podmínky a zeměpisnou orientaci.

Ze začátku měly průměrné hanzovní lodě o nosnosti 200 tun asi 20 námořníků, později se jejich počet zmenšil i na méně než polovinu. Námořník musel být fyzicky zdatný a mladší 35 let. Členstvo posádky doplňovali ještě tesaři, kteří opravovali a udržovali loď, lazebníci a lodní kuchař.

Roku 1497 bylo vydáno hamburské lodní právo, které převzalo z Francie instituci lodní rady. Lodní rada se skládala z posádky a spolucestujících obchodníků. V případě nejistoty musela být svolána a členové byli dotazováni na jejich názor o větru a počasí, zda je nebo není vhodné k plavbě.

Plavba lodí v Baltském moři, narozdíl od plavby na sever, měla jednu nespornou výhodu, a tím byl dohled pevniny. Zde se námořníci snadno mohli orientovat podle mlýnů, tvrzí nebo vysokých věží kostelů. Kompas byl totiž v hanzovních lodích zřízen až v 15. století.

Plavba na širém moři skýtala různá nebezpečí. Jedním nebezpečím byly povětrnostní podmínky, zvláště při bouřích hrozilo nebezpečí požáru nebo náraz na skalisko pod hladinou. Dalším nebezpečím byli piráti, kapéři nebo tzv. vitalijní bratři. Mezi těmito skupinami byl jen velmi malý rozdíl. Piráti pocházeli z rodin nižších šlechticů, byli ohroženi chudobou, a z toho důvodu se dali na pirátství. Kapéři byli lidé, kteří za peníze ničili lodě určitého národa. Zpočátku dodržovali rozkazy, ale postupně ničili i lodě státu, který je vyslal na moře. Zvláštní skupinou byli tzv. vitalijní bratři. Vznikli v dánsko – švédské válce o švédský trůn. Pomáhali švédskému králi tím, že zásobovali Stockholm, zároveň však byli piráty.

Jako obrana proti těmto uskupením byly na hanzovních lodích obranné nástroje, jako např. kopí, meče nebo samostříly, od 14. stol. také ruční střelné zbraně, např. hákovnice. Jelikož tyto nástroje nebyly příliš účinné, tak se pořádaly tzv. pacifikační plavby, které sloužily k čištění moře od pirátů a kapérů. Tyto lodě byly naplněny ozbrojenými žoldnéři. Jelikož se pirátství a kapérství rozšířilo, plulo i několik desítek obchodních lodí najednou, které byly doprovázeny několika „admirálskými“ plavidly se žoldnéři. V některých dobách musely být dokonce plavby některých lodí zakázány.

Hanzovní lodě pluli rychlostí 110 – 165 námořních mil za den. Plavební sezona byla omezena hanzovním sněmem z roku 1403 z důvodu nepřízně počasí v zimních měsících v rozmezí mezi 22. únorem a 11. listopadem.

Vnitrozemská doprava

Pro Hanzovní obchodníky sice hrála námořní doprava veledůležitou roli, nicméně velké množství obchodních míst nebylo dosažitelné po moři, nýbrž po řekách, kanálech nebo silnicích.

Nejdůležitějšími říčními tepnami byly pochopitelně toky vedoucí do Severního nebo do Baltského moře. Takovou důležitou řekou bylo Labe. Byla to důležitá spojnice mezi střední Evropou a hanzovními městy. Díky Labi byla možnost dopravovat české stříbro z českých dolů.

Řeka Rýn spojovala především sever s jihem Německa. Z Polska do Baltského moře tečou dvě řeky, Visla a Odra. Obě dvě spojovaly pobřeží s vnitrozemím. Jediné lepší spojení s Ruskem zajišťovala řeka Západní Dvina.

Kanály plnily svou roli hlavně tam, kde by bylo zdlouhavé a obtížné spojení po moři. Jedním z takových kanálů byl kanál spojující Hamburk a Lűbeck. Některé další kanály fungovaly jako spojnice některých řek.

Pozemní cesty měly spíše podřadnou úlohu. Sloužily především pro dopravu lehčích materiálů. Měly dvě velké nevýhody. Jednou byla jejich malá rychlost a druhou bylo jejich přílišné ohrožení, neboť dopravní vozy se stávaly často cíli lupičů.

Obchodní zboží

V Hanze se obchodovalo s velkým množstvím druhů zboží, takže v nejlepších letech bylo všude všechno k dostání. Zřejmě nejdůležitější surovinou bylo obilí, kterým bylo především zásobováno Norsko, které bylo tak na Hanze naprosto závislé. Obilí bylo pěstováno na území Pruska. Zdejší plocha byla rozdělena na dvě velkopastýřství a ty se dále dělila na pastýřství. Pro některé oblasti, jež byly na dovozu závislé, znamenala neúroda pohromu.

Dalším důležitým produktem bylo dřevo, potřebné nejen při výrobě lodí, ale i při zhotovování nábytku nebo při stavění domů. Dřevo se však dováželo jen tam, kde ho byl nedostatek – např. na Island. Dovoz probíhal převážně z Ruska, ale i německé země měly této suroviny nadbytek.

Významnými produkty byly různé druhy látek a suken. Důležitý vývoz byl z Anglie, a to hlavně díky chovu ovcí. Právě z Anglie se vyvážela ovčí kůže, vlny a různých druhů anglických suken. Z Ruska naopak Hanza získávala kožešiny zvířat z tajgy, např. medvěda nebo sobola.

Sůl se stala významným produktem vyváženým nejen z Francie, ale i z Německa. Významná ložiska jsou v dnešní lázeňské oblasti kolem města Bad Rothenfelde.

Dále se obchodovalo se mořskými rybami, které se lovily takřka všude. Zvláště významným exportérem byl přístav Bergen nebo ostrov Island, kde se vyskytovaly jinde v Evropě nedostižné tresky.

Důležitým obchodním artiklem byly také kovy. Cín a olovo se dovážely především z Anglie. Stříbro bylo až z Čech. Měď se těžila nejen ve Švédsku, ale bohaté doly se nacházely také na Slovensku, odkud se měď dostávala do Polska, kde se dostávala do rukou hanzovních obchodníků.

Hanza však neobchodovala pouze se potřebnými surovinami, nýbrž její oblastí zájmu byly i církevní potřeby, jako např. křtitelnice, svícny nebo zvony. Až z Orientu byly dováženy různé cennosti, jako např. drahé kameny a perly. Pro ty bohatší se dodávaly i obrazy a sochy, které dnes můžeme nalézt zvláště na severu Evropy.

Obchodníci

V hanzovních městech věnujících se aktivně obchodem zabývala až jednu čtvrtina městské populace. Jednalo se především o kupce, kramáře nebo lodní kapitány.

Postavení této skupiny bylo velice vratké, neboť obchod byl v té době celkem nebezpečná záležitost. Proto pokud se jednalo o dálkový obchod, jezdili vždy obchodníci ve skupinách, neboť tak byli lépe chráněni, a to jak na pevnině před lupiči, tak i na moři před piráty nebo kapéry.

Jelikož tehdejší lidé neuměli běžně číst a psát, tak je nejen na cestách doprovázeli kněží, kteří bez problému dokázali plně ovládat nejen dolnoněmčinu, ale i latinu, ve které se vedly účetní knihy.

Obchodníci sice cestovali ve skupinách, ale každý z nich jednal na svůj vlastní účet. Každý obchodník měl svou vlastní obchodní značku, která nahrazovala dnešní firmu. Tehdejší obchodník se rovněž musel vyznat v kvalitě zboží, neboť na trzích se často podvádělo, a to nejen co se kvality týče, ale i množství. V té době sice existovala měna, nazývaná marka, ale této měny existovalo více druhů, takže se obchodník musel dobře vyznat v platidlech.

Každý hanzovní obchodník měl svůj vlastní kupecký dům, většinou někde v okolí centra města. Tato budova sloužila nejen k bydlení, ale i ke skladování. Jelikož se často obchodovalo s velkým množstvím zboží, tak se často všechen materiál do domů nevešel, tak se budovaly sklady, většinou umísťované k přístavům, málokdy byly stavěny i ve středech měst.

Obchodníci se však nezabývali pouze obchodem, poskytovali často i úvěry a nakupovali renty. Tyto středověké hypotéky byly zajištěny nemovitostmi dlužníka. Ten platil poskytovateli pravidelnou částku. Bohatší z obchodníků se také stávali rejdary, lidmi kteří vlastnili nebo spoluvlastnili lodě.

Postupem času vznikly i spolky plavců. Byla to shromáždění obchodníků, která se zabývala plavbou do některých dalekých zemí, např. na Island. Tyto společnosti si stavěly domy plavců.

Každý obchodník se učil svému řemeslu od otce nebo tchána. Nejdříve se musel vyučit na tovaryše, kteří postupně obchod přebírali. Pokud bylo více bratrů, tak se stávalo, že se jeden ze synů ujal otcova obchodu a ostatní si vytvořili vlastní obchod.

Hanzovní města

Hanzovní města se postupem času stávala stále bohatšími z výnosného obchodu. Bohatství města bylo možno snadno zjistit podle počtu kostelů. Hanzovní města byla charakteristická svými vícebarevnými cihlami, z kterých byly tvořeny ornamenty. Města byla chráněna mohutnými hradbami, které museli měšťané udržovat. Byly bráněny velkým počtem děl a obyvateli města. Vstup do takového města byl možný pouze po padacím mostě a branou. Centrem města bylo tržní náměstí. Zde byly vyhlašovány rozsudky. Výjimečně se zde nalézalo i popraviště. Na tržním náměstí se rozprostíralo tržiště. Obchod se prováděl jedině zde, některé druhy zboží byly převažovány na městské váze. Obchodníci se sukny měli na tržišti výhradní postavení. Tržiště bylo ohraničeno vroubenými domy nejbohatších obchodníků. Nejvýstavnější stavbou města byla radnice, částečně sloužící také jako tržnice. Časem vznikla ve městech specializovaná náměstí podle materiálu, se kterým se obchodovalo.

Nejvyšší vrstva ve městech tvořila asi desetinu počtu obyvatelstva. Tato vrstva měla ve městech rozhodující vliv. Tvořilo ji duchovenstvo a nejzámožnější obchodníci. Další vrstvou byli lidé středních vrstev, tvořící asi třetinu, jejich počet však neustále klesal. Bydleli především v ulicích poblíž centra. Byli to dálkoví obchodníci, lodní kapitáni nebo zámožní řemeslníci. Spodní vrstva, chudina, tvořila asi 50% populace. Neustále docházelo ke zvyšování jejich počtu. Byli to lidé, bydlící často ve sklepech nebo jen na ulici. Vykonávali jen podřadné práce, např. nosiči, sluhové apod.

Vládnoucí vrstvou byl městský patriciát, což byli nejbohatší obchodníci a rentiéři. Tito lidé obsazovali místa konšelů v městské radě. Městská rada se skládala z 12 – 36 konšelů zvolených na doživotí. V čele rady stál purkmistr, vlastně starosta města. Po smrti nebo odstoupení byli noví konšelé voleni městskou radou, která se tak sama doplňovala. To znamená, že městská rada nezastupovala městské obyvatelstvo.

Každý konšel měl svou vlastní specializaci. Konšelé měli za úkol vykonávat diplomacii, např. zastupovat města na hanzovním sněmu.

Důležitými městskými politiky byli písaři – syndici. Objevili se až v 16. století. Současně to byli městští notáři. Jejich funkce byla na doživotí. Jelikož byli vysíláni do zahraničí, museli mít právnické a duchovní vzdělání a umět latinu.

Jelikož se většině obyvatel měst začala příčit nadvláda patriciátu, tak se zvláště řemeslníci domáhali vlády. Řemeslníci se stali jádrem městské opozice, a to hlavně díky neustálému zvyšování poplatků. Tyto poplatky byly vybírány hlavně z důvodu zadlužování měst při válkách. Ve druhé polovině 14. století rostla nespokojenost ve městech natolik, že vypukávala povstání. Městská rada bývala často popravena. Aby se tomuto zabránilo, roku 1418 hanzovní sněm rozhodl, že každé vzbouřené město, jehož patricijská rada byla zbavena práv, bude vyloučeno z Hanzy.

Organizace Hanzy

Hanza byla spolkem, který nikdy neměl žádnou zakládající listinu, žádný odznak nebo vlajku, žádné stálé loďstvo ani žádnou společnou pokladnu.

Jedinou institucí Hanzy byl hanzovní sněm. Hanzovní sněmy se konaly nepravidelně. Tyto sněmy rozhodovaly bez možnosti odvolání o všech důležitých vnitřních záležitostech. Ratifikovaly smlouvy a obchodní privilegia, vyjednávaly s cizími městy nebo panovníky. Vyhlašovaly války a blokády. Vydávaly finanční a vojenská opatření. Urovnávaly vzájemné konflikty. Většinou se konaly v Lűbecku. Města se na hanzovním sněmu dělila na třetiny (vendsko-saská, vestfálsko-pruská, livonsko-gotlandská), za neomluvenou neúčast se udělovaly pokuty.

V cizině muselo hanzovní obchodnictvo vystupovat kolektivně. Základnami i bydlišti byly společné osady. Ty významnější byly kontory, ti méně významné byly faktorie. Kontory byly čtyři: Novgorod, Bergen, Londýn a Bruggy. Bruggy však nebyly kontorem v pravém slova smyslu, neboť to nebyla osada, nýbrž byli obchodníci roztroušeni po celém městě.

V kontorech byly aspoň dvě skupiny hanzovních obchodníků. Schůze obchodníků vybírala každý rok v lednu svého staršího, který si vybírá dva přísedící. Starší měl v kontoru rozsáhlé pravomoci, např. soudní. Kontory byly právnickými osobami, jelikož měly své vlastní pokladny a pečeti. Každý obchodník uzavíral své obchody na vlastní účet, ale musel dodržovat nařízení kontoru.

Faktorie byla menší hanzovní pobočka, která byla podřízena kontoru nebo městu. Pojem faktorie se ale objevil až v 16. století a znamená obchodní pobočku v zámoří.

Na vynikající úrovni byla diplomacie. Ta využívala ke splnění svých cílů dva hlavní způsoby: jednání a blokády. Tato opatření měla většinou pozitivní účinky, např. rozšíření privilegií. Blokády měly ale také negativní účinky, těmi často bylo rozšíření konkurence v daném místě nebo nedostatek potravin – např. v Norsku. Zahraničním státům se pochopitelně blokády příčily, proto hanzovní lodě a zboží zabavovaly a obchodníky uvrhávaly do vězení.

Zlatý věk Hanzy

Zlatý věk Hanzy začal ještě dříve, než se společenství oficiálně nazývalo Hanza. Bylo to období první poloviny 14. století, kdy se uskutečňoval úspěšný obchod bez potřeby nějaké těsnější spolupráce.

Až v roce 1356 se proto konal první všeobecný sněm Hanzy. V té době totiž na západě zuřila stoletá válka, a tak byl velkým problémem bruggský kontor. Docházelo totiž docela často k nájezdům kapérů na hanzovní lodě. Němci tam vyslali poselstvo a chtěli, aby jim Flandry nahradily škody. Toho roku se jim to nepodařilo, roku následujícího však ano, poněvadž tehdy nový hanzovní sněm odsouhlasil přeložení kontoru z Brugg do Dodrechtu. Toto se už neminulo účinkem, a proto jim Bruggy nahradily škody a ještě jim navíc rozšířily privilegia.

Roku 1361 však propukla válka s dánským králem Valdemarem IV., který se zdráhal potvrdit hanzovní výhody a roku 1361 napadl Visby, porazil narychlo sestavené vojsko a město dobyl. To ostatní hanzovní města pobouřilo a hned následujícího roku vyslalo proti Dánsku vojsko pod vedením Johanna Wittenborga. Ostřeloval město Helsingborg, ale nakonec podlehl nepříteli, jelikož nebyl správně domluven se svými norskými a švédskými spojenci. Dánové jeho vojsko zničili, velitel uprchl a byl uvržen do vězení a následně popraven.

Valdemar pak dosáhl spojenectví s Norskem i Švédskem. Valdemar se snažil získat podporu i u dalších panovníků, zatímco Hanza v jeho nepřítomnosti uzavřela s Dánskem příměří. Podmínky příměří však Dánové soustavně porušovali, a tak vypukla další válka. Proti Dánsku bojuje tzv. kolínská konfederace, Hanza má spojenectví se Švédy. Následně velitel purkmistr Bruno Warendorp dobyl Kodaň, dánskou provincii Skane a řadu dánských ostrovů. Valdemar musí s Hanzou uzavřít mír.

Mír ve Stralsundu byl skutečným vrcholem Hanzy, znamenal největší úspěch v historii Hanzy. Byl uzavřen v květnu 1370. Hanza má schválena všechna stará privilegia. Dánsko musí zaručit Hanze přednostní obchodní postavení, a to hlavně v provincii Skane. Valdemar nechává obchodníkům v držení čtyři pevnosti u průlivu Oresund, tzn. Hanza má průliv v plné moci. Valdemar musí rovněž splatit Hanze dluh za předchozí uzavření průlivu.

Vznik hanzy měst

Dělení obchodního společenství na hanzu obchodnickou a hanzu měst je nepřesné, protože se jednalo a dlouhodobý komplexní proces změny struktury. Už na začátku 13. století měla jednotlivá města zájem reprezentovat sebe a své obchodníky v obchodní politice.

Ve 13. století Gotlandské společenství ( přesněji spolek německých obchodníků, navštěvující Gotland ) sdružilo obchodníky ve více než 30 přístavech a větších vnitrozemských měst. Toto sdružení zajišťovalo smlouvami obchod obchodníků s Ruskem, Baltem a ostatními důležitými zeměmi. Získávalo nové obchodní výsady a zakládalo nové osady v zahraničí. Vytlačilo z obchodu Gotlanďany, Dány, Frísy, Vlámy a Angličany. Samo však nemohlo sehnat kupce cestující do vzdálenějších zemí. Bylo bezmocné proti útokům Dánů, nebyl to výhodný partner pro cizí panovníky. Klesal tak jeho význam, za to se rozvíjely spolky severoněmeckých měst. Roku 1283 se sdružilo velké množství vendských měst na velkou rostockou úmluvu o zemském míru.

Vedoucí postavení v Gotlandském společenství získal Lűbeck, důležitost Visby stále klesala. V roce 1299 se usnesli vyslanci vendských a vestfálských měst, že se nesmí užívat pečeť Gotlandského společenství, protože by to poškozovalo obchod. Následného sněmu v Lűbecku se účastnila města z Vestfálska, Saska, Braniborska, Polska, Gotlandu a Livonska.

Společenství pak bylo ale velmi ohroženo, protože dánský král Erik VI. obsadil v roce 1307 Rostock a později i Wismar. Jedině Stralsund se ubránil dánskému vojenskému nátlaku. Po smrti Erika se však toto panství velice rychle rozpadlo, takže města měla čas na nerušený obchod.

Teprve roku 1343 je doloženo, že Hanza už není společenstvo obchodníků v zahraničí, ale že je to spolek severoněmeckých měst. V roce 1358 máme oficiální zprávu o Hanze, bylo to ve sporu s Flandrami, a zde se Hanza uvádí jako „Steden von Dudeschen Hanse“ – města německé hanzy.

Dobytí a osídlení území kmene Prusů

Prusové byli slovanský národ, který žil mezi ústím řeky Visly a Němenu. Již od konce 10. století existovaly snahy tento národ pokřtít, ale byly dlouho bezúspěšné. Prusové učení misionářů odmítali, a tak zde sv. Vojtěch v roce 997 i Bruno z Querfurtu v roce 1009 nalezli svou smrt. Poláci a východní Pomořané proti Prusům vedli bezúspěšná křížová tažení. A tak mazovský vévoda proti Prusům, kteří ohrožovali jeho území, pozval řád německých rytířů ( později jen Řád ). Řád si nechal císařem udělit do vlastnictví všechna území, které dobude. Mazovský vévoda jim navíc v roce 1230 přenechává oblast Chelmska. Papež vyzývá dominikány, aby vyhlásili ve střední Evropě křížovou výpravu. Řád postupně proniká do pruského vnitrozemí, kde válčí za cenu obrovských ztrát.

Na břehu Visly byl Řádem vystavěn hrad Toruň. V podhradí se postupně usazovali němečtí osadníci. Řád jim určil práva a povinnosti – tzn. službu v armádě, ale i právo na vlastní pozemky.

Řád byl zpočátku zcela odkázán na pomoc křižáckých oddílů, ty sice za čas odtáhli, ale někteří bojovníci se stali členy Řádu nebo se natrvalo v Prusku usídlili.

Roku 1240 byla obsazena polovina Pruska, místní obyvatelé byli často násilím nuceni k víře. Tím pádem se rozšířila nespokojenost. Když v roce 1242 utrpěl Řád porážku od Alexandra Něvského na Čudském jezeře, vypuklo první všeobecné povstání Prusů, ke kterým se přidal vévoda Svantopolk. Prusové dobyli téměř celé území, které předtím Řád obsadil. Po uzavření míru se Svantopolk musel spojit s Řádem proti Prusům, a kromě toho povolil Řádu volný obchod v přístavu Gdaňsk. V roce 1249 však vypuklo povstání nové, které mělo stejné následky jako předchozí. Nové křížové výpravy donutily Prusy uznat svrchovanost řádu a přijmout křesťanství. Řád se také snažil dobýt Sambii, která byla známá svými nalezišti jantaru. Sambové se usilovně bránili, ale nakonec podlehli roku 1254 přesile vojsk Řádu a Přemysla Otakara II. V té době bylo na počest českého krále založeno město Královec. Jenže povstání nekončila, roku 1259 se totiž vzbouřili Žmudové, i ti však skončili poraženi. Řádu se podařilo Prusy plně ovládnout až ke konci 13. století.

Na začátku 14. století získal Řád od Braniborska Pomořany na východ od řeky Visly. Ve 14 století měl Řád ještě problémy s Litevci, kteří ještě žili jako pohané. Tento problém však skončil v roce 1386 kdy se litevský kníže Jagiełło stal polským králem. Litva byla podle názoru Řádu stále ještě pohanská, tak probíhaly další boje. Ty byly ukončeny v roce 1410, kdy byl Řád poražen spojeneckým vojskem v bitvě u Grunvaldu.

Města, která byla Řádem vybudována, dostávala lűbecká obchodní privilegia. Zvláště významným městem byla v tehdejší době Klajpeda, která byla vystavěna obchodníky z Lűbecku. Nezanedbatelný význam měl také Královec, který se později stal rovněž hanzovním městem.