Archiv pro rubriku: Různé

Mijamoto Musaši

(1584-1645)

Mezi japonskými samuraji existuje mnoho legend, ovšem mezi nimi jedno z předních míst zabírá Mijamoto Musaši, slavný šermíř, vítěz mnoha soubojů a autor Knihy pěti prstenů, dodnes studovaného díla věnovaného soubojům.

Musašiho mládí

Mijamoto se ještě pod svým chlapeckým jménem Bennosuke narodil v malé vesničce nacházející se zřejmě v provincii Harima na ostrově Honšú. Jeho otcem byl Hirato Munisai, zkušený samuraj. Jeho matka brzy zemřela a malý Bennosuke byl vychováván svoji macechou, která ho ale kvůli jeho tvrdohlavé povaze svěřila do výchovy u strýce Dórina, který byl knězem v nedalekém chrámě.

V té době se malému Bennosukemu dostalo prvního výcviku z rukou jeho otce. Tento výcvik však kvůli napětí mezi oběma netrval dlouho a otec navíc zřejmě zakrátko i zemřel.  Bennosuke se však své šermířské budoucnosti nechtěl vzdát a ve věku pouhých třinácti let vyzval na souboj Arima Kiheie, potulného samuraje studujícího bojové techniky.

Když zoufalý mnich Dórin dorazil za čekajícím Arimem a oznámil mu, že jej vyzval malý nezkušený chlapec, zkušeného bojovníka to rozesmálo, byť jeho čest si stále žádala omluvu. V tu chvíli ale zasáhl Bennosuke a s výzvou na rtech se nečekaně vrhl na Arima a překvapeného ho udolal pouhým kusem dřeva.

Bennosuke poté přijal mužské jméno Mijamoto Musaši a tři roky po souboji, v roce 1599, opustil rodný kraj a vydal se na cestu za studiem bojového umění a získáním slávy. Japonsko té doby bylo neklidnou zemí zmítanou boji feudálních pánů. Musašiho klan v nich přísahal věrnost klanu Tojotomi, který se postavil snahám klanu Tokugawa o získání šógunátu.

Musaši se pak možná účastnil i rozhodující bitvy celé války, která se odehrála roku 1600 u Sekigahary a která znamenala drtivou porážku klanu Tojotomi. Musaši poté mizí ze záznamů, bezpochyby musel jako člen poražené armády utíkat, a poté se zřejmě někde v ústraní věnoval pilování svého šermířského umění. Jeho styl byl totiž odlišný, v boji oproti zvyklostem používal oba samurajské meče.

Mistr samurajských soubojů

Roku 1604 nicméně Musaši dorazil do Kjóta, kde zahájil sérii svých soubojů, zejména proti šermířům ze slavné školy Jošioka, které všechny vyhrál. Nejslavnějším soubojem byl ten proti mistru školy, Jošioku Seidžúróvi. Zkušeného mistra vyvedl z rovnováhy Musašiho pozdní příchod a rozzuřený Seidžúró byl pak v souboji na jediný úder Musašim zasažen do levého ramene.

Seidžúróva levá ruka zchromla a on se vzdal mistrovství ve škole ve prospěch neméně schopného bojovníka jménem Jošioka Denšičiró, který okamžitě vyzval Musašiho k souboji. Jenže opět se opakoval scénář Musašiho pozdního příchodu, který jeho protivníka rozhodil. A s ním se opět opakovala i protivníkova porážka.

Takovou potupu cti nemohla rodina Jošioko tolerovat, zvlášť když v jejím čele stál pouze dvanáctiletý Jošioka Matašičiro. Na místě příštího souboje tak připravil past s úmyslem připravit Musašiho o život, když na něj ve skrytu měla čekat skupina šermířů a vojáků s luky a mušketami.

Musaši, který cítil nebezpečí, ovšem na místo dorazil s předstihem. Když pak viděl číhající nepřátele, překvapivě na ně zaútočil, zabil Matašičira a úspěšně celé bandě unikl. Následně Musaši Kjóto opustil, vždyť porazil jeho nejslavnější školu, a vydal se na další cestu. Následovalo množství dalších soubojů, ve kterých si vítězný Musaši obvykle pro porážku protivníka vystačil s pouhým bokenem, dřevěným cvičným mečem.  Takto prý dosáhl okolo šedesáti vítězných duelů – aniž by byl jedinkrát poražen. Mnozí navíc toto číslo ještě považují za podsazené.

Zkušený šermíř

Mijamoto MusašiV roce 1612 přišel další důležitý okamžik Musašiho života, souboj s mistrem Sasakim Kodžiróem, zvaným Démon západních provincií. A Musaši opět dorazil pozdě. O důvodu pozdního příchodu se vedou spory a jednou z teorií je třeba ta, že Musaši čekal, až bude slunce v takové pozici, že bude oslepovat jeho protivníka.

Tak či tak, Musaši zvítězil a zabil svého protivníka.  Opět bokenem – který si prý údajně navíc vyřezal z vesla lodi, na které na místo souboje připlul.

V letech 1614-1615 se Musaši znovu zapletl do bojů mezi klany Tojotomi a Tokugawa. Vůdce klanu Tokugawa Iejasu totiž seznal, že poražený protivník z předchozí války představuje příliš velkou hrozbu pro jeho šógunát. Klan Tojotomi byl nakonec drtivě poražen a Musaši přešel do služeb vítěze. Jeho pánem se stal Ogasawa Tadanao, pod nímž se Musaši stal poradcem například při stavbě hradu Akaši a založení města Himedži.

V té době přijal adoptivního syna Mijamota Mikinosuke. V roce 1622 se ale znovu vydal na cesty. V hlavním městě Edu se pokusil dostat se do pozice šógunova šermířského mistra, ale protože ten už dva měl, byla jeho žádost odmítnuta. Na další cestě adoptoval Musaši druhého syna, Mijamota Joriho, a společně putovali až do Ósaky, kde na čas zůstali.

Závěr života

V roce 1626 spáchal Mikinosuke seppuku, jelikož jeho pán zemřel. Jori vstoupil do služby k vybranému pánovi a Musaši se s ním po čase opět vydal na cesty. Na nich s přestávkami zůstal až do roku 1633, kdy začal trávit stále více času u šlechtice Hosokawy Tadatošiho. Právě u něj položil základy svého díla, Knihy pěti prstenů, a přijal třetího adoptivního syna. Smrt jeho patrona Tadatošiho však Musašim otřásla. Stáhl se pak raději do ústraní a pokračoval v psaní svého díla.

Následně se na odpočinek přestěhoval do jeskyně Reigandó, ve které na počátku roku 1645 dokončil i Knihu pěti kruhů. Jen o několik měsíců později zemřel. Těsně před svou smrtí se nechal zvednout a připnout opasek s meči. A v posezu s jedním kolem pokrčeným nahoru, mečem v levé ruce a rákoskou v pravé, i zemřel.

Tak skončil život jednoho z nejproslulejších japonských šermířů, po více než šesti desetiletích života a nejméně stejném množství vítězných soubojů. Takto zemřel Mijamoto Musaši, samuraj, který nikdy nepoznal porážky.

Bitva u Kresčaku – část V.

Začala bitva ostrých kontrastů. Roztažené vojsko Filipa VI. bojovalo se sevřenými oddíly Eduarda III., Janované díky mnoha nešťastným ranám osudu prohráli svůj souboj s anglickými lučištníky. A ani dál se bitva neměla pro Francouze vyvíjet dobře.

 

Bitva: Neúspěšné pokusy jízdy

Do zmatků po porážce Janovanů vjeli francouzští těžkooděnci, kteří už dychtili po bitvě a snad i považovali rychlý rozpad Italů za zradu. Tím jim způsobili další ztráty. První jízdní útok vedený hrabětem Alençonem, který snad předpokládal, že Angličané budou v té chvíli po janovské střelbě alespoň trochu ve zmatku, se tím však natolik zpomalil, že téměř ztroskotal pod drtivou střelbou luků a jen s obtížemi dosáhl anglických pozic.

Poté do boje zasáhly oddíly Jana Lucemburského. Král, kterého informovali (neboť on sám kvůli své slepotě nic vidět nemohl) o tísnivé situaci první vlny, přikázal, aby jej jeho muži vedli tak, aby mohl zasadit ránu. Nechme stranou spekulace, zda se skutečně jednalo o vznešenou sebevraždu či jen snahu v kritické chvíli pomoci. Jisté je, že ani jeho posila situaci nezvrátila, byť v té chvíli byla bitva nejvíce na vážkách. Už zbrklý Alençonův útok těžce tísnil zejména šik prince z Walesu, jehož pobočníci snad dokonce i požádali anglického krále o pomoc.

Přes veškerou snahu se však francouzský útok brzy zhroutil. Na bojišti krom českého krále zůstal i hrabě Alençon a řada dalších vysokých šlechticů. Tato krvavá žeň mezi nejvyššími vrstvami šlechty byla v té době vpravdě neobvyklou. Další francouzské útoky už pak ztratily na razanci, síle i koordinaci útoků prvních a do jednoho byly odraženy. Bitva byla prohrána, byť část Filipova vojska snad do bojů ani nestihla zasáhnout. Nakonec do útoku vyjeli i Angličané a zle tísnili samotného francouzského krále, přičemž jim do rukou padla i posvátná standarta Francie Oriflamme.

Co se týče účasti budoucího Karla IV. v bitvě, nemáme přesných zpráv. Snad do bojů ani nezasáhl, jisté, že když viděl blížící se porážku, z bojiště odjel (zcela proti rytířské cti, ale naprosto uváženě podle jeho dynastické i státnické povinnosti krále římského a brzy i českého). O něco později toho dne z bojiště odjel i Filip VI., spíše jen se svojí družinou než v čele zbytků vojska. Bojiště zůstalo Angličanům.

Eduard s rozmyslem zadržel ty, kteří by chtěli prchající pronásledovat. Jeho síly byly příliš vyčerpané a s blížící nocí narůstalo riziko zbytečných ztrát. Navíc hrozilo riziko střetů s dosud nezapojenými francouzskými oddíly. Na poli zůstalo ležet mnoho tisíc mužů obou stran, ztráty Filipových oddílů však jasně nabyly na vrchu. Lehce lze uvěřit tomu, že obě strany oplakaly smrt Jana Lucemburského, který byl nejen svým postavením vážený po celé Evropě. Eduard, jak mu kázala čet, nechal jeho tělo omýt a posléze poslat synovi Karlovi.

 

Následky

Filip VI. se po těžké porážce stáhl zpět do Paříže, ale Eduard III. své pozice k nějakému většímu útoku nevyužil. Zřejmě to bylo rozumné řešení, jeho vojsko už bylo vyčerpáno a nedosahovalo dostatečného počtu pro nějaké velké tažení. Spokojil se tak jen s obležením a obsazením přístavu Calais, čímž získal dobrý výchozí bod pro případné budoucí války.

To, že se anglický král nepokusil získat nějaké větší území, bylo velkým zklamáním zejména pro šlechtice z Normandie, kteří se přidali na jeho stranu a bez jeho podpory nemohli svá sídla držet. Naopak v samotné domovině krále vyvolal úspěch bitvy nadšení a povzbudil veřejné mínění v podpoře další bojů.

Naopak pověst Filipa VI. upadla. Z území přišel jen o Calais, takže rozsah jeho království zůstal prakticky nezměněn. Nicméně při anglickém tažení byla vypleněna velká část severozápadní části jeho země, která se jen těžce vzpamatovávala. Rovněž sebevědomí francouzské šlechty muselo tvrdě upadnout po tak těžké porážce, jaké se jí dostalo z rukou Angličanů.

Bitva u Kresčaku se tak stala první významnější bitvou konfliktu, který bude později označován jako stoletá válka.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Kresčaku – část IV.

Po dlouhém tažení Francií se král Eduard III. nakonec dostal do pozice, kdy bylo výhodnější přijmout bitvu, byť se silnějším nepřítelem, než postupovat dál.

 

Příprava na bitvu

Francouzský král se rozhodl dostat přes Sommu delší cestou přes Abbeville. Během pochodu se ve městě zdržel – jeho vojsko bylo tak rozsáhlé, že jeho koordinovaný přesun zabral poměrně dost času. Není proto divu, že jej potěšily zprávy jeho průzkumníků, že protivník zaujal postavení a pravděpodobně čeká bitvu. K ní mělo dojít 28. srpna.

Eduard díky svému náskoku mohl nechat své muže odpočinout a alespoň trochu vylepšit své obranné postavení. Jeho armáda stála na mírně se zvedajícím svahu, po pravém boku měla říčku Maye (přes ni o kus dál přišli Francouzi), která bránila v případném obchvatu nepřítelem. Anglický král dal zřejmě i rozkopat jinak rovinatou půdu před svými vojáky, aby tak zpomalil a oslabil útoky francouzské těžké jízdy.

Co se týče rozestavení v den bitvy, není zdaleka jisté. Snad Eduard rozdělil vojsko do tří šiků. Napravo stál nejsilnější pod vedením jeho syna, prince z Walesu, který měl čelit teoreticky největšímu náporu, neboť jeho pozice se rozkládala nejblíže k linii francouzského postupu. Vlevo pak postavil nejslabší šik pod vedením hrabat Arundela a Northamptona, sám se pak postavil do lehce zasunutého středu. Kde byli rozmístěni lučištníci rovněž není přesně známo, dá se očekávat, že se drželi po stranách (před oběma krajními šiky), snad v mírně prohnuté formaci.

Pochod Filipova vojska ke Kresčaku není přesně znám a zřejmě by byl jeho popis i vcelku složitou záležitostí, neboť stále narůstající velikost velmi ztěžovala efektivní koordinaci, na kterou mohl spoléhat anglický protivník. Celá armáda se neúměrně roztáhla do dlouhých kolon a některé oddíly často postupovaly po vlastních stezkách. Jisté je, že oné soboty se francouzské voje přiblížily k Angličanům, dychtivé se s nimi střetnout. Filip si musel být vědom, že není v ideální pozici. Nepřítel držel dobré postavení a jeho vlastní armáda byla roztažená po celém okolí. Někteří jeho rádci jej nabádali, aby vyčkal s útokem do dalšího dne, ale král věděl, že by jen s obtížemi klidnil bojechtivé vojáky. Rozhodl se pro bitvu.

 

Bitva: Útok Janovanů

Schylovalo se k poledni, když byla bitva zahájena. Podle pokynů měly nejprve protivníka zaměstnat janovští kušiníci a až pak měl následovat jízdní útok. Italští žoldnéři se však proti tomu nejprve postavili. Vždyť celý den postupovali v čele oddílů a byli znaveni. Navíc byli zvyklí krýt se při boji za pavézami, ty ale zůstaly naloženy na vozech daleko za nimi. Nakonec ale proti královi nařízení nic nezmohli a připravili se k postupu.

Došlo tak k jednomu z nejslavnějších okamžiků celé bitvy. Nejprve se přihnala prudká, ale krátká letní bouře. Zatímco angličtí lukostřelci sňali své tětivy z lučišť, Janovanům navlhly a oslabily se. Po krátkém lijavci se velmi rychle vyjasnilo a kušiníkům začalo do očí zářit ostré slunce. Přesto však uspořádaně postupovali vpřed. Když pak vypálili, jejich střelba nebyla zdaleka tak účinná, jak u nich bylo běžné. Navíc byli nuceni mířit, což v těchto podmínkách (slunce, svah) bylo další nevýhodou oproti lukostřelcům, kteří stříleli obloukem. Pak svou střelbu opětovali i Angličané. Netrvalo dlouho a řady Janovanů byly uvrženy ve zmatek. Někteří začali ustupovat, jiní se dali rovnou na útěk. Toho dne neměli proti lukům šanci a utrpěli těžké ztráty.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Kresčaku – část III.

Anglický král Eduard III. zahájil své tažení Francií řadou úspěchů. Podařilo se mu dobýt několik významných měst a získat bohatou kořist. Jeho další postup však měl být mnohem obtížnější, protože jeho protivník, francouzský král Filip VI., shromáždil úctyhodnou armádu, s níž se pokusil svého soka dostihnout a přinutit k rozhodující bitvě.

 

Přechod přes Seinu

Eduard opustil Caen až koncem července a vydal se na jihovýchod směrem k Paříži. Ve městě nechal jen malou posádku, která však byla o několik dní později po výpadu z městského hradu a s pomocí místních obyvatel pobita. V té době proti anglickému vládci vytáhl král Filip a poté, co byl informován o krocích Vlámů, zaujal své strategické postavení. Aby znesnadnil anglický postup a zabránil jim v obejití jeho armády, nechal francouzský král strhnout mosty přes Seinu a tím od sebe obě hlavní vojska oddělil.

Angličané na to zareagovali postupem dále na Paříž, v čemž jim Filip nemohl zabránit, protože stržením mostům se on sám od nich odřízl. Během pochodu se anglické oddíly několikrát pokusily dostat se na druhý břeh a u La Roche-Guyon se jim to i podařilo, nicméně vzniklý přechod byl shledán za příliš úzký a tudíž riskantní pro přechod celého vojska. Teprve okolo poloviny července se jim podařilo najít sice stržený, ale opravitelný most v Poissy. Eduard se zde na několik dní utábořil a všemožně se snažil odvést pozornost od vznikajícího přechodu přes Seinu. Nařídil proto několik nájezdů na okolí Paříže, v níž už mezitím dlel Filip, který zřejmě očekával, že se anglický panovník pokusí na město zaútočit. Filip se snad dokonce připravil k bitvě na území jižně od Paříže, ale Eduard na jeho snahy nereagoval.

Už 16. srpna byl most dost opraven, aby po něm bylo možno přejít s celou armádou. O několik dní předtím se na druhý břeh dostal předvoj, který se nedaleko odtud střetl s oddíly spěchajícími Filipovi na pomoc a po dlouhé (byť rozsahem ne tak významné) bitvě je porazil, přičemž získal bohatou kořist.

 

Přechod přes Sommu

Seina nicméně nebyla jedinou vodní překážkou, která stála v cestě anglickému postupu. Měla se jí stát i řeka Somma. Obě armády protivníků totiž vyrazily prakticky rovnoběžně směrem na sever (ta francouzská o něco později). Filipova armáda byla cestou posilována dalšími a dalšími oddíly a její početní převaha nadále rostla. Eduardově vojsku také začaly docházet zásoby, protože přestože v kraji vrcholilo léto, místní věděli o postupujících vojích a co měli, ukrývali.

Eduardovi nezbylo nic jiného, než vyslat kupředu své osvědčené průzkumné oddíly, aby se pokusily získat něco potravin a hlavně najít přechod přes Sommu. Všude kam však jeho předvoj dorazil, našel jen dobře střežené mosty či brody, které nebyl sto dobýt. Jeho velitelé se tak vrátili ke králi s nepořízenou. Přes nově získané zásoby hrozilo, že budou Angličané v této oblasti uzavřeni a postupně vyhladověni nebo donuceni stáhnout se zpět do Anglie. Nalezení přechodu se tak stalo pro další tažení prioritou.

K Eduardovi se dostaly informace o brodu Blanchetaque, položeném ještě pod Abbeville, poblíž místa, kde se začíná Somma dále rozšiřovat směrem ke svému ústí do moře. Jejich zdroj není znám, mohl jím být někdo místní, ale klidně i některý z velmožů, který zde dříve pobýval, neboť se jednalo o kraj, který dříve spadal pod Eduardovu vládu. Král se dal 24. srpna na cestu. Jeho předvoj k místu dorazil ještě téhož dne, ale kvůli přílivu byl donucen vyčkat rána, kdy voda opět opadne a umožní přechod. Mezitím se však k místu začaly stahovat francouzské oddíly pod vedením Godemara de Fay. Ty se vrhly na Angličany právě, když se pokoušeli přebrodit. Převahou svého protivníka však byly vytlačeny a donuceny k ústupu. Eduardovi se úspěšně podařilo překonat i Sommu.

Anglickému panovníkovi však ve všem nepřálo štěstí. Protože na okamžik setřásl francouzské pronásledovatele, musel se rozhodnout o svém dalším postupu. U ústí Sommy na něj měly čekat posily a anglické loďstvo, průzkumné oddíly ale hlásily, že tam není jediné lodi. Eduardovi tak nezbylo nic jiného, než vytáhnout směrem k Flandrům a pokusit se zde spojit se svými spojenci. Snad už druhého dne se však k němu donesly zprávy o odražení vlámsko-anglického vpádu daleko od jeho sil. Eduard se po vyčerpání ostatních možností rozhodl pro tolik očekávanou bitvu. Obsadil se svým vojskem výhodné postavení poblíž vesnice, která vešla do našich dějin pod jménem Kresčak.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Kresčaku – část II.

Války mezi Anglií a Francií byla nevyhnutelná. Když pak roku 1346 Eduard III. zahájil plnohodnotnou invazi na území krále Filipa, Stoletá válka vypukla ve své plné síle. První týdny tažení se nezapsaly žádnou významnou bitvou, ovšem ani nepostrádaly jiné významné události.

 

Přípravy a úvodní dny tažení

Jakákoli větší anglická invaze na území Francie nutně vyžadovala rozsáhlé a nákladné přípravy. Kvůli problémům se splácením půjček pro nedávné války se musel Eduard III. se sháněním prostředků spolehnout na parlament, který mu už v roce 1344 povolil vybírat výjimečnou daň a později mu dokonce dal i právo požadovat vojenskou službu po vlastnících půdy. Dále pak proběhla v zemi vlna milostí vězňům a psancům výměnou za vojenskou službu. Vojáci armády byli za svou službu placeni podle svého postavení a zařazení. Nejednalo se o žádné nezkušené domobrance, ale o víceméně poloprofesionální žoldáckou armádu. O kvalitu mužů se staraly odvodové komise, které tak zajišťovaly aspoň základní standart vojenských schopností.

Eduardovy síly se začaly shromažďovat v Portsmouthu, odkud v závěru června vyrazily na moře. Nepříznivý vítr je však po několika dnech plavby zahnal zpět k pobřeží Anglie. Během necelého týdne, po který byla flotila donucena zůstat na místě, si Eduard rozmyslel své původní plány (nebo je naopak odhalil) a rozhodl se vylodit v Normandii. Byla to dobrá volba. Francouzi, již delší dobu očekávající invazi, svou obranu soustředili zejména poblíž oblastí jimi očekávaného vylodění – Bretaně a Gaskoňska – míst, kde měl Eduard silnou podporu. U severní část pobřeží Gaskoňska, poblíž La Rochelle, dokonce na Eduarda čekalo janovské loďstvo najaté Filipem.

Po překonání problémů s počasím se 12. července konečně podařilo Angličanům přistát. Vylodili se u La Hogue-Saint-Vast na poloostrově Cotentin. Při svém výstupu údajně Eduard III. zakopl, svůj pád však komentoval slovy, že si jej země přeje, čímž utišil hrozící pověrčivé řeči. Shromáždění celého vojska zabralo několik dní, během kterých ale Angličané nebyli nijak obtěžováni francouzskými vojáky, kterých bylo v oblasti příliš málo, než aby se o cokoliv pokusili. Už 14. července padl do Eduardových rukou přístav Bafleur, který skýtal tučnou kořist, podobně jako několik dalších míst ležících na cestě k hlavnímu městu Normandie, Caen.

Sem anglická armáda dorazila 24. července. To měla být pro Eduarda první větší zkouška. Angličané byli nicméně v takové převaze, že se město obehnané stařičkým opevněním nemohlo udržet delší dobu. Šlechtici velící obraně se rozhodli stáhnout se do Nového města, které ze všech stran obklopovaly říčky Odon a Orne. Po obsazení Starého města zůstala jen francouzská posádka hradu na jeho nejvzdálenějším okraji. Pro další postup byl klíčový most Saint-Pierre přes Odon. Zde však Angličany obránci zastavili. Část Eduardových sil nicméně o kus dál přešla přes sousední ostrov a po brodě se jí podařilo vpadnout Francouzům do zad. Následoval krutý boj s řadou obětí zejména na francouzské straně. Z celého Caen se pak udržel jen hrad.

Eduard ve městě zůstal zřejmě až do 30. července, zatímco jeho vojsko plenilo okolí. Lodě jeho flotily, které ho dosud doprovázely (ke Caen dorazily po řece Orne), už byly téměř přeplněny získanou kořistí. Král se rozhodl vyslat do Anglie zprávu s požadavkem o další muže a zásoby.

 

Francouzská reakce a další postup

Král Filip VI. se o anglické invazi dozvěděl zřejmě někdy okolo 16. července. Musel začít jednat rychle, protože Eduardova armáda už byla několik dní na jeho území a každý den prodlevy znamenal další a další ztráty. Nechal proto vyhlásit v zemi výzvu do zbraně a za shromaždiště své armády určil Paříž a Amiens. Zároveň vyslal posly ke svým spojencům s žádostí o pomoc. Rovněž nechal najmout řadu žoldáků. Hlavní část jeho armády směřující do Paříže se sešla vskutku rychle, už 22. (nebo snad 23.) července nechal Filip vynést z kostela v Saint-Denis posvátný prapor Francie – Oriflamme. Jen pár dní poté Filip vytrhl směrem k Rouenu, aby zabránil Angličanům v jeho obsazení.

Filipovi však nebezpečí nehrozilo jen z jedné strany. Musel svou armádu roztáhnout, aby pokryl území, které bylo ohroženo akutním nebezpečím vpádu Vlámů, vedených hrabětem Jindřichem Flanderským, kterého doprovázel jeden z Eduardových velitelů Hugh Hastings s malou částí anglických sil. Ke vpádu skutečně došlo, byť jeho účinky byly značně omezeny malou velikostí armády útočníků a tím, že jejich hlavním cílem snad bylo spojení s Eduardem, v čemž jim Filip zabránil zaujmutím strategické polohy mezi oběma silami.

Počátkem srpna do Filipova ležení dorazili papežští vyslanci, kteří se snažili vyjednat příměří mezi oběma křesťanskými panovníky. Ovšem stejně jako budoucí jednání s Eduardem byly jakékoli pokusy o smír předem odsouzeny ke zmaru, jelikož situace už zašla příliš daleko, než aby se dala vyřešit smírnou cestou, která by vyhovovala oběma stranám.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Kresčaku – část I.

Začátek 14. století byl pro evropskou politiku dobou velkých změn. Na scéně se objevily nové panovnické rody a zavdaly tak často příčinu pro větší či menší boj o moc v jednotlivých státech. Jedním z nejvýznamnějších konfliktů byla jednoznačně stoletá válka, střetnutí Anglie a Francie probíhající v letech 1337-1453. První významná bitva, ke které došlo, se odehrála u Crécy-en-Ponthieu, místě v češtině známém spíše jako Kresčak.

 

Záminky pro válku

Roku 1328 vymřela po meči starobylá francouzská královská dynastie Kapetovců. Králem se stal synovec Filipa IV. Sličného Filip z Valois, který se těšil rozsáhlé podpoře u všech tří stavů francouzského království. Přes tu toto podporu však jeho pozice nebyla zcela jistá a pevná, neboť tu stále byla potenciální dědička z dynastie Kapetovců, dcera jednoho z posledních kapetovských králů, Ludvíka X., Jeanne. Filip proto kodifikovat tzv. sálský zákoník, který mimo jiné vylučoval nástupnické právo žen. Jeanne poté provdal za svého dalšího možného konkurenta, Filipa d’Évreux (který byl vnukem krále Filipa III.), kterému zároveň svěřil i království Navarrské a zajistil si tak jeho vděk.

Zdaleka nejvýznamnější osobností, která si také mohla nárokovat trůn, však byl Eduard III., král anglický, který byl přes svou matku vnukem Filipa IV. Sličného. Ani on zpočátku nečinil novému králi Filipu VI. nějakých obtíží, neboť sám nedávno nastoupil na trůn a jeho mladická vláda zatím neměla dostatečnou váhu, aby si mohl dovolit jakékoli větší výboje. Eduard III. dokonce přijel i do Paříže, kde od Filipa VI. převzal v léno Akvitánii, své území, které patřilo pod francouzské království.

Pramenem sváru se nakonec staly spory o nástupnictví ve Flandrech, které Filip VI. ráznými zásahy vyřešil. Neúspěšný uchazeč, Robert z Artois, se pak obrátil na Eduarda III., který toho využil a roku 1337 se prohlásil francouzským králem. Tak zahájil válku, která se bude táhnout ještě mnoho desetiletí po jeho smrti.

Ihned po tomto aktu začaly obě mocnosti hrát rozsáhlou politickou hru, aby na svou stranu získaly co nejvíce spojenců. První roky se tak obešly bez větších bojů, výjimkou byl snad velký námořní úspěch Angličanů v bitvě u Sluys v roce 1340, při kterém loďstvo pod vedením samotného Eduarda III. napadlo a zničilo francouzskou flotilu chystající se na invazi do Anglie. Angličané tímto významným vítězstvím získali převahu na moři, která byla nutná pro hladký průběh případných větších útoků na území Francie a hladké zásobování armád.

Roku 1342 bylo uzavřeno jen krátkou dobu trvající příměří, které ukončil spor o dědictví vévodství bretaňského. O čtyři roky později se pak Eduard III. konečně rozhodl pro velký útok na území Francie.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Poloostrovní válka – anglické osvobození Portugalska

Angličané už delší dobu s nemalým zájmem sledovali Napoleonovo tažení Pyrenejským poloostrovem. Není proto divu, že, přes omezené množství vlastních dostupných jednotek, nakonec souhlasili se španělskou žádostí o pomoc (byť ta zprvu žádala jen o peníze). Velení expedičního sboru, původně připraveného k cestě do Jižní Ameriky, bylo svěřeno zkušenému ambicióznímu generálovi Arthuru Wellesleymu (budoucími vévodovi z Wellingtonu), který se velkou měrou zasadil o spuštění tohoto tažení.

 

Začátek tažení

Anglické sbory po klidné cestě přistály 24. července 1808 v Portu, kde je vítaly nadšené davy. Samotné vylodění necelých devíti tisícovek vojáků proběhlo v přístavu Figuera de Foz, umístěném severně od Lisabonu, 1. srpna. Jen o pár dní později dorazily pětitisícové posily z oblasti Sicílie a Gibraltaru.

Wellesleyovým hlavním protivníkem se měl stát generál Junot. Ten, překvapen vyloděním, byl nucen narychlo stahovat své dosud rozptýlené jednotky, starající se o uklidňování místních povstání. Angličané opustili Figuera de Foz až 9. srpna a následně se spojili s pěti tisíci Portugalců přislíbených biskupem z Porta, jedním z vůdců povstání.

Brzy narazili na stopy před nimi ustupující téměř pětitisícové divize generála Delabordeho, která se chtěla spojit s Junotovými silami v oblasti Lisabonu, čímž by vzniklá francouzská armáda získala mírnou početní převahu. 15. srpna došlo k prvnímu menšímu střetu u městečka Obidos, při kterém se nechali Angličané vyprovokovat k přestřelce, která je stála takřka tři desítky mrtvých či raněných mužů.

 

Střetnutí u Roliçy

K většímu boji však došlo až 17. srpna v okolí města Roliça. Britové se před ním z pochodového útvaru rozvinuli do tří linií, následovaných ve středu nevelkou anglickou jízdní silou. Po vrcholcích na levém boku ji pak kryla nevelká kolona, které byla jedinou záštitou před případnými francouzskými posilami nacházejícími se tím směrem. Wellesley však spoléhal na zprávy, že jsou zcela mimo dosah. Stejně tak i zprava postupovaly další jednotky.

Delaborde se rozhodl Angličanům postavit, ale vědom si své mnohem slabší pozice, připravil si cestu pro již předem takřka jistě očekávaný ústup. Své síly soustředil do dvou pozic, první bylo samotné městečko a kopec na jeho severním okraji. V případě hrozby vážnějšího boje se oddíly z těchto pozic měly stáhnout jihovýchodním směrem pod hřeben držený druhou částí Delabordeho sil.

O Roliçu se nakonec nestrhl nijak tuhý boj, protože se Francouzi po krátké přestřelce začali stahovat, neboť jim hrozilo, že by je obě boční části britských sil obešly a nakonec obklíčily. Jenže druhá pozice na hřebeni byla už od pohledu mnohem obtížněji obsaditelná – před Angličany se zvedal vysoký prudký svah. Wellesley nečekal, až obě boční kolony obejdou protivníka ze stran a nařídil útok středem přes několik roklí vyhloubených do svahu vodou.

Výstup vzhůru byl náročný a postupující pěšáci z 29th Foot byli snadným cílem pro Delabordeho vojáky. Jak se jim navíc podařilo dostat nahoru, byli napadeni i zblízka a vzápětí z týlu, čímž se regiment rozpadl a dokonce ztratil i prapor. Situaci zachránil postupující 9th Foot, za jehož pomoci se podařilo získat prapor zpět a začít Francouze zatlačovat. Angličané se souběžně pokusily prorazit i skrz levé křídlo, ale jejich oddíly byly třikrát odraženy a pozice získaly až po nařízení celkového francouzského ústupu.

Ten přišel až na poslední chvíli, když už hrozilo obklíčení po stranách postupujícími kolonami. Přesto se podařilo Delabordeho vojákům celkem poklidně se stáhnout a pokračovat v cestě k Lisabonu. Boj nakonec skončil relativně neutrálním výsledkem pro obě strany (ztráty zabitých/pohřešovaných/zraněných 479 na anglické straně a cca 600 na francouzské, kde část tvořili dezertéři).

Brzy po boji dorazily Wellesleymu posily o síle zhruba čtyř tisíc mužů. A krom nich i zprávy, že do Portugalska putují služebně starší generálové, kteří logicky převezmou velení. Rozhodl se proto pokusit se o svedení rozhodující bitvy, než se tomu tak stane, a jeho protivník, generál Junot, mu v tom rozhodně nebránil, neboť sám měl obavy z postupného zvyšování nasazených anglických jednotek, které už v té době počtem mužů 13 000 (a to pokud nejsou započítáváni portugalští spojenci) téměř vyrovnávaly ty jeho s necelými 15 000.

 

Bitva u Vimeira

Jako první zaujali pozice Welleysleyho muži a to na strmých svazích řeky Maceira s hlavní pozicí na vrcholku Vimeiro, ležícím nad stejnojmennou vesnicí a dávajícím bitvě, která se odehrála 21. srpna, jméno. Toto postavení však mělo být podle generálových plánů jen výchozím bodem pro britský postup. To však změnilo nečekaně rychlé doražení generála Harryho Burrarda, který měl přebrat velení a ve svých plánech byl mnohem opatrnější.

Burrard se však rozhodl vzít velení až následujícího dne, jenže události nečekaly. Francouzi se nočním pochodem přiblížili na několik kilometrů a po odpočinku za rozbřesku postupovali v dlouhé koloně údolím řeky.

Junot se rozhodl pro útok středem přes Vimeiro, jistý odřad poslal ještě obloukem směrem do levého anglického týlu, ale hlavní síly soustředil právě do středu. Jeho postup byl zpomalen vzrostlými vinicemi, a tak měl Wellesley dostatek času pozměnit uspořádání sil a přeskupit více jednotek na levou stranu, aby mohl čelit jak přímému útoku, tak očekávanému vpádu do týlu. Změna rozestavení samozřejmě neunikla ani Francouzům, a tak byl posílen odřad táhnoucí právě do anglického týlu, který by se sám dostal do tíživé situace. Junotovy síly se díky tomu vlastně rozdělily na dvě poloviny.

První útok na střed skončil výrazným neúspěchem, když francouzské regimenty nedokázaly vydržet soustředěnou palbu připravených Britů a jejich následný útok, a byly obráceny na útěk. I druhý útok neudolal střelbě (navíc podpořené dělostřelci, kteří používali čerstvý válečný vynález – šrapnely) a zhroutil se, než dosáhl anglických pozic.

Další útok, využívající dosud poslední odpočaté francouzské jednotky v této části sil, měl být opět veden středem, ale jeho velitel generál Kellermann nehodlal opakovat zbytečný pokus a rozhodl se vést své muže více do levé části do anglických pozic, přes Vimeiro. Zprvu se mu podařilo protivníka zaskočit, ale poblíž centra městečka byl zastaven palbou z pozic za vysokou zdí okolo místního kostelíku. Mezitím přibyly Angličanům posily, které vpadly Kellermannovým mužům do boku. Rozhořel se tak tvrdý boj, ve kterém však měli Angličané díky počtu převahu. Francouzi tak byli donuceni ustoupit i tentokrát. Wellesley se za nimi rozhodl vyslat svou nepočetnou jízdu, která však při svém výpadu utrpěla vysoké ztráty (padl i její velitel), když přišla o portugalské spojence, vystrašené nečekaným odporem nepřátelských pěšáků a navíc se nečekaně střetla s francouzskými dragouny.

Junot už nicméně nemohl doufat, že se mu podaří prorazit středem. Jeho jediné šance se teď upínaly k necelé polovině jeho sil, která byla postupně ve dvou částech vyslaná obloukem do týlu levého anglického křídla (nyní ale výrazně posíleného). Ani zde se však Francouzům nedařilo. Později vyslaná skupina totiž paradoxně narazila na anglické síly mnohem dříve a byla proti ní postupující výraznější přesile donucena k boji – dřív než se dokázala spojit s dříve vyslanými jednotkami.

Její linie dlouho nevydržely a po ztrátách byly obráceny na ústup. V té chvíli se teprve objevila druhá část sil a vyrazila proti Angličanům, kteří proti ní postavili stále spořádané linie. Její výpad však byl přerušen útokem 29th Foot, který přišel z boku. I tentokráte byli Francouzi donuceni k ústupu.

Junotovy síly, tvrdě poražené v jen pár hodin trvajícím boji, se začaly stahovat z bojiště. Do bojů proto toho dne ani velká část anglických vojáků nezasáhla, přesto bylo jejich vítězství naprosto jednoznačné. Ještě vyšším francouzským ztrátám bylo zabráněno jen díky tomu, že Wellesley neposlal své muže do pronásledování.

 

Konec bojů

Zakázal mu to totiž generál Burrard, který se konečně ujal velení. Anglické ztráty činily 720 zabitých, zraněných, pohřešovaných; francouzské nejméně 1 800. Už následujícího dne, 22. srpna, pak dorazil generál Hew Dalrymple, který pro změnu převzal velení od Burrarda (Angličané tak vlastně měli třetího velitele ve dvou dnech). I on byl spíše pro opatrnější postup, a tak s povděkem přijal francouzského generála Kellermanna, který přišel vyjednávat o klidu zbraní a francouzském vyklizení Portugalska. Wellesley navrhoval jednání vůbec nezačínat a pokračovat v tažení proti již prakticky poraženému soupeři, a tak ani nebyl k dohodě přizván. A Dalrymple se ukázal jako velmi slabý vyjednavač.

Přijatá smlouva byla vůči Francouzům více než velkorysá. Těm za předání všech jimi držených pozic bylo povoleno bezpečné stažení jejich oddílů i vybavení. A dále i veškerého osobního majetku, což vlastně znamenalo i veškerou francouzskou kořist ze země. Dohodu podepsal Kellermann a Wellesley, který byl k podpisu vyzván kvůli své hodnosti, která více odpovídala jeho francouzskému protějšku. Wellesley zřejmě vyjádřil i své pochyby, ale nakonec vše svým podpisem stvrdil. Tato dohoda je nyní nazývána konvencí ze Sintry.

Brzy poté se Wellesley vrátil do Irska a v Portugalsku mezitím běželo dvoutýdenní ultimátum ke stažení francouzských jednotek. Sám Napoleon vyjednané podmínky s potěšením ocenil. Opačně tomu bylo u Portugalců, což také vyjadřovaly jejich časté menší střety s nepřátelskými vojáky, kteří měli bezpečně odejít s bohatstvím ukradeným jejich zemi.

Ovšem ani nálada v Británii se nijak za tuto dohodu nestavěla a výsledkem bylo svolání vyšetřovací komise. K ní byli v závěru roku 1808 povoláni všichni tři angličtí velitelé během tažení. Wellesley byl nakonec jakékoli viny zproštěn, zatímco postup Burrarda a Dalrympla byl označen za špatný a měl pro ně doživotní kariérní důsledky.

Arthur Wellesley si naopak získal slávu, která měla brzy vyústit v jeho opětovný návrat na tažení v rozvíjející se Poloostrovní válce. Nebylo pochyb, že na britské straně vychází nová velitelská hvězda, jejíž schopnosti měl v následujících letech okusit i samotný Napoleon.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Kovařík, Jiří. Napoleonova invaze: 1807-1810. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2010. 590. s.
Wikipedia – anglická verze

Bedřich Hrozný

(6. 5. 1879 Lysá nad Labem – 12. 12. 1952 Praha)

Bedřich Hrozný, někdy přezdívaný jako Český Champollion, patří mezi nejvýznamnější evropské orientalisty. Rozluštil jazyk starověkých Chetitů a položil základy chetitologie.

Budoucí slavný vědec se narodil v rodině evangelického faráře a studoval na Akademickém gymnáziu v Praze a posléze i v Kolíně. Ve studiích pokračoval nejprve na teologické fakultě univerzity ve Vídni, ze které ale rychle přešel na fakultu filozofickou, na které se zaměřil na orientální jazyky. Na této škole si ještě rozšířil množství jazyků, které ovládal – do konce života jich bylo údajně téměř dvacet. Po získání doktorátu v roce 1901 po jeden semestr navštěvoval i berlínskou univerzitu, kde se věnoval zejména klínovému písmu.

V roce 1904 se konečně dočkal své první cesty do Orientu, když navštívil například Palestinu a pod vedením profesora Sellina se účastnil vykopávek na hoře Taanneku. Po svém návratu roku 1905 habilitoval na vídeňské univerzitě. Také začal pracovat ve vídeňské knihovně a v roce 1909 se oženil. Mezitím se nadále pilně věnoval překladům klínopisných textů. V roce 1914 před vypuknutím války vyrazil spolu s profesorem berlínské univerzity studovat klínopisné prameny do Cařihradu.

Za první světové války byl sice odveden, ale, naštěstí pro moderní vědu, nastoupil jen do skladu. Zde ve svém volném čase dospěl v roce 1915 ke svému největšímu objevu, když si všiml, že dosud nerozluštěný jazyk na klínopisných tabulkách vykazuje jistou podobnost s indoevropskou jazykovou skupinou. Rozluštil tak tehdy ještě neznámou chetitštinu a zařadil ji do správné jazykové skupiny.

Po vzniku Československa se stal na Karlově univerzitě profesorem klínopisu a dějin starověkého orientu. V roce 1924 pak, za podpory státu i soukromé sféry, podnikl svou největší cestu do Orientu, kde po dva roky prováděl vykopávky. Připsal si několik úspěchů – mj. nalezl archiv asyrských kupců s cca 1000 hliněných tabulek. V letech 1926-1927 byl děkanem filozofické fakulty Karlovy univerzity. Usilovně také pracoval na založení Ústavu orientálního v Praze a dal vzniknout odbornému časopisu Archiv orientální.

Před druhou světovou válku odmítl emigrovat a zůstal v Čechách. Měl se stát děkanem univerzity, k čemuž ale nedošlo kvůli násilnému uzavření protektorátních škol nacisty. Poté se neúspěšně pokoušel o rozluštění nejstarších forem písma indického i krétského a hieroglyfického písma Chetitů. V roce 1944 jej ranila mrtvice a znemožnila mu pokračovat v jeho aktivním životě. Po válce byl jedním z prvních členů Československé akademie věd (1952), ale už na konci roku zemřel.

Bedřich Hrozný psal svá stěžejní díla v němčině, což bylo zcela pochopitelné vzhledem k místu jeho studií i množství orientalistických kapacit mluvících německy. Přesto však na československé publikum nijak nezapomínal a zejména mezi válkami spolupracoval na řadě rozhlasových programů. Rovněž reprezentoval československou vědu na mezinárodním poli, na kterém byl uznávaným odborníkem na Orient.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 24.10.2008):
Wikipedia – anglická verze
Wikipedie: Bedřich Hrozný – česká verze
Web Archive: Bedřich Hrozný
Libri: Bedřich Hrozný
Bedřich Hrozný

Rané Dánsko

(do začátku 11. století)

Období formování státního celku, který dal základy pozdějšímu Dánsku, je do velké míry zahaleno v mlze. Neexistuje mnoho pramenů informujících o tomto území a ty, které jsou, mají mnohdy zkratkovitou povahu a přejaté informace. Rekonstruovat toto období je tak poněkud obtížným úkolem.

 

Z hlediska geografického nelze dějiny Dánska popisovat jen v rámci nynějšího územního rozsahu státu. Jednak bylo to, co nyní nazýváme Dánskem, podobně jako mnohé další státy, rozdrobeno mezi jednotlivé malé vládce. A za druhé, moc jednotlivých panovníků sahala někdy daleko za Jutský poloostrov a přilehlé ostrovy. K jádrové oblasti je tak nutno navíc řadit minimálně oblast Skane, tedy nejjižnější část nynějšího Švédska.

Jižně od celé této oblasti se však rozkládal mohutný stát – Franská říše (popřípadě později říše Východofranská), což je jistě jeden z hlavních důvodů, proč v raném středověku oblast Dánska vývojově poněkud předehnala zbylé části Skandinávie, do kterých jinak etnicky i kulturně náležela. Právě přítomnost mocného a rozvinutého souseda vyžadovala mnohem větší kooperaci jednotlivých skupin obyvatelstva a jejich organizaci. Přesto trvalo dlouhou dobu, než se objevil vládce, který by alespoň do určité míry ovládal celé toto území. I tak se poté moc jeho samotného i jeho následovníků silně odvíjela od úspěchů a ne od původu.

Prvním takovým panovníkem byl trochu paradoxně potomek nájezdníků z jiných raně vikingských státních útvarů (od poloviny 9. století do této oblasti vpadali Vikingové ze Švédska a později i z oblasti Nortmannie – zde nevíme, zda se jedná o Norsko či Normandii). Byl jím Gorm, syn pololegendárního krále Hatarknuta, který přišel z Nortmannie. Své sídlo měl v Jellingu a zemřel zřejmě někdy v zimě 958/959 (dle dendrochronologie dřeva v jeho pohřební komnatě).

Mnohem významnějším byl ale jeho syn Harald, v řadě jazyků přezdívaný Modrozub (ve skutečnosti však v originále Černozub, pokud si však porovnáte originální znění Blatand, pochopíte, kde mohla vzniknout tato odchylka vzhledem k podobnosti tehdejšího označení pro černou „bla“ („a“ se čte jako dlouhé „o“ v češtině) a například nynější anglické podoby označení pro modrou „blue“; mimochodem jeho přídomek dal název jedné modernímu komunikační technologii s runou ve znaku1).

Tento panovník se stal slavným a významným v mnoha ohledech. Většinu popisuje runový kámen, který nechal vztyčit v nynějším Jellingu (umístěném ve střední části Jutského poloostrova) vedle runového kamene svého otce a na kterém je nápis: „Král Harald dal zhotovit tento památní kámen na počest Gorma, svého otce, a Thyry, své matky. Ten Harald, který dobyl celé Dánsko a Norsko a obrátil Dány ke křesťanství.“ Na kameni jeho otce je pak nápis „Král Gorm vztyčil tento kámen v památce Thyry, své ženy, ozdoby Dánska.“ Byly to právě tito muži, kteří jako první použili označení Dánsko (byť pravděpodobně pro popis trochu většího území, zřejmě zahrnujícího i výše zmíněné Skane).

Důvod pro přestup Dánů ke křesťanství byl nasnadě. Východofranská říše představovala mocného protivníka, který chtěl dále rozšiřovat své hranice, a pohanství bylo dobrou záminkou pro válku. Jak k tomu došlo, není nyní jisté – přibližně víme, že to muselo být někdy v 60. letech 10. století. Harald upevňoval své pozice ale i jinak. Nechal vystavět řadu pevností, které se nazývají trelleborgy podle švédského města Trelleborg, poblíž kterého se jeden z nich nachází. V nynější době je jich známo zhruba šest. Tyto pevnosti mají všechny podobný vzor – jsou dokonale kruhové s branami na všechny čtyři světové strany a čtvercovým nádvořím. Za Modrozubovy vlády byl rovněž vystavěn nejstarší známý most v jižní Skandinávii. Vedl přes mokřinaté údolí poblíž Ravningu a usnadňoval cestu ke královskému sídlu v Jellingu.

To vše dokazuje Haraldovu moc. Byť i ta neměla zcela pevné základy. V Norsku vládl spíše jen naoko a nakonec o svou vládu přišel. V bojích utrpěl řadu porážek, jeho konec však přišel, když musel bojovat proti rebelii svého vlastního syna, Svena. Rok jeho smrti není jistě znám, nejčastěji skloňovanými letopočty jsou 985 a 986.

Na pomyslný dánský trůn (neboť stále tyto panovníky nelze mnohdy považovat za suverénní vládce své země) nastoupil Haraldův syn Sven přezdívaný Vidlí vous. Za jeho vlády se dánská moc výrazně rozšířila. Právě tento Sven totiž položil základ tentokrát úspěšnému pokusu Vikingů dobýt anglosaský stát.

Svenova vláda je nám nicméně ve velkém neznámá nebo lépe řečeno nejistá. Zmiňuje se o něm sice množství pramenů, ty jej však mnohdy popisují dosti protikladně. Organizovanější vojenská tažení proti Anglosasům zřejmě zahájil až po masakru dánského obyvatelstva v Anglii roku 1002, který nařídil samotný anglosaský král Aethelred Nerozhodný. Plnohodnotná invaze však přišla teprve roku 1013 a Sven se jí osobně účastnil. Začátek tažení mu vycházel, jediné problémy nastaly u Londýna, od kterého musel nakonec s nepořízenou odtáhnout. Všude jinde se mu obyvatelé poddávali a vydávali mu rukojmí. Aethelred nakonec uprchl do Normandie v závěru roku 1013 a Svenovi se po jeho souhlasu se shromážděním witanu poddal i Londýn. Na Štědrý den byl pak přijat za nového krále. Už 3. února 1014 však v Anglii skonal. Jeho krev nyní skrz jeho dceru Estrid koluje do dnešních dní v anglické a dánské královské dynastii.

Po Svenovi měl nastoupit jeho syn Harold či Harald, nicméně dánská flotila si za krále zvolila jiného syna, Knuta (pro naše středoevropské poměry není nezajímavé, že jeho matkou byla zřejmě dcera prvního polského panovníka Meška), který se taktéž aktivně podílel na anglickém tažení. Dánové byli posléze na krátkou dobu z Anglie vypuzeni znovu se navrátivším Aethelredem, který však roku 1016 zemřel a do země se opět vrátil Knut, který mezitím upevňoval svou vládu v jiných částech své nové říše. Králem Dánska se Knut stal až po smrti svého bratra Haralda roku 1018, už jako vládce podmaněné Anglie. Jeho hvězda měla dále stoupat až do jeho smrti v roce 1035, ale to už je další příběh.

Dánský stát se dokázal velmi rychle etablovat a za Knuta v první polovině 11. století dosáhl jednoho ze svých vrcholů. Nicméně i tak je na něj třeba pohlížet v kontextu ostatních severských zemí té doby, jejichž dějiny měly být ještě mnoho století velmi pevně provázány společnými vládci a nadvládou jednoho království nad druhým. Ostatně tak tomu bylo i v řadě míst středověké Evropy.

 

1 Pokud jste to neuhádli, tak se jedná o Bluetooth, bezdrátovou komunikační technologii.

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 26.12.2010):
Busck, Steen; Poulsen, Henning. Dějiny Dánska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 427. s.
Unesco – anglická verze
Wikipedia – anglická verze

Indonésie v bojích o nezávislost – část V.

„Povstaňte, znovu povstaňte, Indonésané, znovu povstaňte a budujte!“28

Nicméně další agresí se Nizozemské království dostalo do mezinárodní izolace a navíc ztratilo podporu indonéských spojenců. Indie, Pákistán, Barma, Ceylon a Saudská Arábie uzavřely holandským společnostem letiště a přístavy. Radě bezpečnosti OSN byla zaslána rezoluce založená na rozhovorech z Dillí, které se konaly ve dnech 20. – 23. ledna 1949. Výsledek těchto debat byl podepsán 15 státy – Afghánistánem, Austrálií, Barmou, Ceylonem, Egyptem, Etiopií, Indií, Íránem, Irákem, Jemenem, Libanonem, Pákistánem, Filipínami, Saudskou Arábií, Sýrií. K těmto protestům se nakonec přidaly i Spojené státy americké, Kuba, Norsko a Čankajškova Čína29. Požadovaly zastavení vojenských operací, propuštění indonéských politiků, zahájení jednání a předání svrchovanosti Spojeným státům indonéským nejpozději do 1. července 1950.

Nizozemí politicky prohrálo a pod pohrůžkou USA, že přeruší finanční pomoc, začalo plnit požadavky. Roem-van Royenova dohoda uzavřená 7. května 1949 ukončila partyzánskou válku. 6. července stejného roku se za ohromných oslav vrátil Sukarno s indonéskou vládou zpět do Yogyakarty. 23. srpna poté došlo k začátku jednání v Haagu, která budou známa jako Konference u kulatého stolu.

2. prosince 1949 byly zástupci Indonéské republiky, Spojených států indonéských a Nizozemského království podepsány tzv. Haagské dohody. V těchto mírových smlouvách se Nizozemí zavazovalo stáhnout až na pár jednotek všechny oddíly koloniální armády, předat svrchovanost Spojeným státům indonéským nejpozději do 31. prosince 1949 a to na celém území bývalé Nizozemské Východní Indie. Pouze Západní Irian (Západní Papua) zůstal pod holandskou nadvládou a Východní Timor byl ponechán bez diskuze Portugalsku. Územní integrita Indonéské republiky se vrátila do doby uzavření Renvillské dohody a pak na základě předešlých smluv se stala součástí Holandsko-indonéské unie. Pouze otázka odškodnění nebyla dořešena a spory se táhly až do 60. let 20. století.

Přesto se v Indonésii nadále prolévala krev. Muslimští separatisté toužili vyhlásit svůj Darul Islam (Islámský stát) a boje se vedly až do 80. let minulého století. Demobilizovaní holandští koloniální vojáci se nedokázali smířit s vítězstvím Indonésanů. Proto se kapitán Raymond Westerling, tak nechvalně proslulý krutým postupem vůči partyzánům na Celebesu, rozhodl pokusit se o převrat (tzv. APRA Coup d´état) pomocí jím vedené Legie Ratu Adila30. Podle Westerlingova plánu měla tato jednotka obsadit Bandung a Jakartu, zajmout a zabít několik význačných politiků. Poté se měl do bojů zapojit i kontingent vojáků KNIL, kteří byli umístěni na archipelagu na základě Haagských dohod. Přesto, že se Legii Ratu Adila podařilo obsadit městské centrum a kasárny Bandungu 22. ledna 1950, dobýt Jakartu se nepodařilo. A ani již zmíněný holandský kontingent se nezapojil do bojů. Vrchní velení KNIL se odmítlo účastnit dalšího konfliktu. Nakonec Westerling uprchl a jeho jednotka o síle 2 000 mužů se vzdala.

Dále se některé státy s obavami dívaly, jak Indonéská republika pohlcuje jednoho člena federace za druhým. Spojeným státům indonéským se však osudným stalo tzv. Makassarské povstání. Sukarno se především snažil připojit rozlehlou Východní Indonésii, která zabírala Malé Sundy, Celebes a další ostrovy na východ. Proto vyslal do tohoto státu indonéský vojenský oddíl spolu se žádostí, aby se Celebes a sousední ostrovy dobrovolně připojily k Indonéské republice. Nicméně celebeská vláda se raději obrátila na nizozemský sbor KNIL, který zde udržoval pořádek, a požádala jej, aby provedl převrat. Velící holandský důstojník kapitán Abdul Aziz nabídku přijal, protože Sukarno v podstatě porušoval federativní smlouvy Spojených států indonéských. Dokonce tento velící důstojník prohlašoval, že vlastní dokumenty dokazující spolupráci Sukarna se SSSR. Od 5. dubna až do 21. duna 1950 se holandský oddíl KNIL bránil v okolí Makassaru na jižním Celebesu. Nakonec byl kapitán Aziz zajat a indonéské jednotky poté snadno město dobyly.

Tato demonstrace síly Indonéské národní armády přiměla ostatní váhající státy se konečně připojit k Indonéské republice. 17. srpna 1950 Sukarno jednostranně vystoupil z Holandsko-indonéské unie, zrušil Spojené státy indonéské a tak vznikla jediná Indonéská republika. O čtyři roky později poslední voják Královské nizozemské východoindické armády opustil území archipelagu. Roku 1962 byl připojen Západní Irian a Východní Timor byl anektován roku 1975. Tehdy zavlála nad souostrovím červenobílá vlajka a v celé Indonésii zněla státní hymna – Indonesia Raya. Heslo Indonéské republiky plně vystihovalo danou situaci. Bhinneka Tunggal Ika – různí, ale jednotní.

 

28 Sukarno, Ahmed: Leť, Radjawali!: Řeč k desátému výročí vyhlášení nezávislosti Indonésie 17. srpen 1955 in: Indonésie žaluje: Sborník statí a projevů, str. 268.
29 Čankajškova Čína – po sesazení posledního císaře v r. 1911 se stala Čína demokratickým státem v čele s Kuomintangem, koaličním blokem komunistů a nacionalistů. Ty však sjednocovala pouze jediná osoba – dr. Sunjatsen (1866 – 1925). Roku 1927 se komunisté v čele s Mao Ce-tungem (1893 – 1976) odtrhli, protože nesouhlasili s názory nového antilevicového vůdce nacionalistů gen. Čankajška (1887 – 1975). Mezi těmito frakcemi se rozhořela krvavá válka, která byla ukončena až invazí Japonska do Mandžuska (severovýchodní Čína), odkud císařské oddíly dále pronikaly do vnitrozemí. Nové nebezpečí tak donutilo Mao Ce-tunga a Čankajška uzavřít mezi sebou napjaté příměří. Nicméně po r. 1945 se bratrovražedné boje rozhořely nanovo a s ještě větší intenzitou. Ale štěstí se začalo přiklánět na stranu komunistů. Čína byla zpustošena a její obyvatelstvo doufalo v nezkorumpovanou vládu a v sociálnější stát než byla Čankajškova diktatura. Právě v lednu r. 1949, v době konference v Dillí, Mao Ce-tungovy armády zatlačovaly síly nacionalistů k východnímu pobřeží. Během jara byly nakonec poslední loajální síly Kuomintangu evakuovány spolu s Čankajškem a státním zlatem na ostrov Tchaj-wan, kde byla vyhlášena Čínská republika. Mao Ce-tung nakonec 1. října stejného roku vyhlásil Čínskou lidovou republiku.
Více informací o změnách režimu a občanských válkách na území Číny můžete najít v knize Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914 – 1941 od Dagmar Moravcové, Pavla Běliny a Marka Pečenka (vydal Institut pro středoevropskou kulturu a politiku v r. 1994), a dále také v knize Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941 – 1995 (viz zdroje).
30 Legie Ratu Adila, známá též jako Legie Spravedlivého prince nebo jako Angkatan Perang Ratu Adil (APRA) – jednotka tvořená bývalými vojáky koloniální holandské armády, radikálními muslimy, indonéskými křesťany a antirepublikány; jméno je odvozeno z indonéské středověké pověsti, předpovídající příchod Ratu Adila (neboli Spravedlivého prince), který bude mít turecké předky a spasí celé souostroví; „Turek “ Westerling se s touto postavou pravděpodobně ztotožnil.