Archiv pro rubriku: Středomoří

Krétský emirát

Úvodní přehled

Krétský emirát byl muslimským státem na středomořském ostrově Kréta, který existoval mezi lety 824/827-961. Ačkoli se jednalo o vazalský stát Abbásovské říše, byl emirát de facto nezávislým. Počátky jeho existence jsou spojeny se skupinou emigrantů z Andaluzie, kteří přistáli na ostrově a rychle na něm ustanovili samostatný stát. Emirát odolal řadě byzantinských pokusů o dobytí ostrova a po zhruba 135 let zůstal jedním z největších protivníků Byzance.

Kréta se nacházela na strategickém místě ve východním Středomoří a sloužila jako předsunutá základna a útočiště flotil muslimských pirátů, které plenily Byzancí ovládané pobřeží Egejského moře. O vnitřních dějinách emirátu toho není tolik známo, ale důkazy ukazují na to, že se jednalo o poměrně prosperující stát založený nejen na pirátství, ale i na rozvinutém obchodě a zemědělství. Dějiny emirátu ukončilo až úspěšné byzantské tažení v letech 960-961 vedené Nikephorem Phokasem.

Založení státu

Kréta byla cílem muslimských nájezdů už od poloviny sedmého století, kdy započala první vlna rozšiřování muslimského vlivu. Přes několikaletou nadvládu nad částí území se nicméně muslimům nikdy nepodařilo ostrov zcela vyrvat z byzantských rukou. A to až do první poloviny 9. století, kdy na ostrov dorazili vyhnanci z Andaluzie, účastníci neúspěšného povstání proti cordóbskému emírovi v roce 818. Tito emigranti už za sebou měli dlouhou historii, během které se dali na pirátství a mimo jiné ovládali až do roku 827 Alexandrii. Kdy jejich síly dorazily na Krétu, není jasné – byzantské zdroje ukazují na rok 824, zatímco ty muslimské na roky 827 či 828.

Po svém odchodu z Alexandrie podle dohody opustili Andaluzané město na čtyřiceti lodích, což historici převádějí na zhruba 12 tisíc lidí, z nichž čtvrtina mohli být bojovníci. Kde přesně přistáli, není známo, ale lze předpokládat, že ostrov už znali ze svých minulých nájezdů. To že s sebou vezli i své rodiny napovídá, že jejich cílem bylo dobývání, ne pouhé plenění.

Ještě než však stihli ostrov ovládnout, reagoval na zprávy o jejich výpravě tehdejší byzantský císař Michael II. Jeho odpověď však byla výrazně omezena ztrátami, které jeho armády utrpěly během nedávného povstání vzdorocísaře Tomáše Slovana a nutností bojovat zároveň o Sicílii. Tak či tak, dvě výpravy vyslané na ostrov byly poraženy a muslimové Krétu nakonec dobyli a za hlavní město svého nového státu určili Chandax, dnešní Hérakleion na severním pobřeží ostrova.

Krétský emirát

Vůdcem muslimů byl muž přezdívaný Abu Hafs, který se po dobytí ostrova prohlásil za jeho vládce a byť formálně přijal vazalství Abbásovské říše, vládl prakticky nezávisle na ní. Ztráta Kréty měla pro Byzanc strategický dopad, protože změnila rovnováhu námořních sil ve východní části Středomoří a otevřela Egejské moře nájezdům muslimských pirátů. V té době se muslimům podařilo ovládnout i některé z Kykladských ostrovů, ze kterých ale byli brzy vyhnáni další expedicí vyslanou císařem Michaelem II. Kréta však zůstala v jejich rukou.

Byzanc se však nevzdala. Proběhl dokonce pokus přesvědčit ke společné akci cordóbského chalífu, ten ale selhal. Byzantinci tak pokračovali v samostatných taženích, a přestože se jim podařilo uštědřit krétským muslimům řadu těžkých porážek, ostrov jim stále odolával. Z Kréty se stávala čím dál významnější základna pro muslimské piráty, kteří plenili rozsáhlá pobřežní území a nezřídka pronikli hluboko do byzantského teritoria. Útočiště v ostrovních přístavech našly i syrské a severoafrické lodi. Právě syřanská flotila například roku 904 vyplenila druhé nejvýznamnější město Byzance, Thessalonicu.

Jak vypadal Krétský emirát jako takový, nám není příliš známo. Nedochovalo se totiž mnoho památek a svědectví připomínajících toto období, a tak lze často jen spekulovat. Otázkou je například osud původních křesťanských obyvatel po dobytí ostrova muslimy. Mnozí historikové tvrdí, že došlo k jejich konverzi či vyhnání. Lze však rovněž předpokládat, že venkovské obyvatelstvo bylo ponecháno své víře, zatímco města samozřejmě ovládalo muslimské vyznání.

Znovudobytí

Při frekvenci výprav vysílaných na dobytí ostrova Byzancí bylo jen otázkou času, kdy ty zaznamenají úspěch. Následkem pirátských nájezdů bylo mnoho ostrovů v Egejském moři opuštěno či se jejich obyvatelé odstěhovali dále od pobřeží. Spolu s tím upadala i ekonomika a obchod v celé oblasti, což byly skutečnosti, které nemohla Konstantinopol přehlížet.

V polovině roku 960 tak vyslal císař Romanos II. na Krétu expedici pod vedením schopného generála Nikephora Phokase. Tomu se podařilo porazit úvodní muslimský odpor a oblehnout Chandax. Dlouhé obléhání vyvrcholilo až útokem počátkem března 961, při kterém město padlo. Jeho zdi a mešity byly strženy a obyvatelé zabiti nebo odvedeni do otroctví. Poslední emír spolu se svým synem byli zajati a odvedeni do Konstantinopole, kde Phokas slavil svůj triumf.

Kréta byla přeměněna v byzantskou themu a zbývající muslimské obyvatelstvo bylo překonvertováno ke křesťanství.

Námořní republiky

Jako námořní republiky označujeme několik středověkých středomořských státečků vzkvétajících v Itálii a na pobřeží Dalmácie. Díky mocenskému vakuu, respektive díky prolínání mnoha mocenských vlivů v této oblasti, byl umožněn vznik malých obchodnických městských států, které postupem času získávaly i vojenskou moc – a to zejména na moři.

Pro tyto státy, vzkvétající zejména v období 10. až 13. století, je typické neustálé soupeření s ostatními námořními republikami. Případný úspěch či neúspěch v obchodě i válce pak byl spojen i se samotnou existencí a samostatností. Slabší městské státy totiž byly postupně pohlcovány ostatními námořními republikami, případně jinými mocenskými útvary středomořské oblasti.

Mapa námořních republik

Mapa námořních republik s anglickými názvy (ty nejznámějsí Genova=Janov, Venezia=Benátky). Zdroj: Wikimedia.

Pro námořní republiky byl typický podobný systém státní správy, ve které měla důležité slovo kupecká třída. Naprostá většina těchto republik vznikla na základě předchozích teritorií náležejících k Byzantské říši.

Námořní republiky se ve velkém zapojily do křížových výprav. Ty jim přinesly četné příležitosti ke zbohatnutí na převozu zboží i lidí mezi křesťanskými státy a enklávami ve Svaté zemi. Křížových výprav ovšem republiky i neskrývaně využívaly k rozšiřování svého mocenského vlivu – v tomto případě jmenujme benátský vliv na čtvrtou křížovou výpravu, která cestou do Svaté země stihla dobýt Zaru (dnešní chorvatský Zadar) a zejména Konstantinopol.

Námořní republiky měly své državy zejména v přímém okolí Apeninského poloostrova – na ostrovech Sardinie a Korsika a na Dalmátském pobřeží, a mimo tuto oblast i v Řecku či na pobřeží Černého moře. Obchodní kolonie ale zakládaly i na Blízkém východě či na pobřeží Afriky.

 

Vznik a vývoj námořních republik

S ústupem doby temna raného středověku okolo roku 1000 začínal ožívat námořní obchod, který poskytoval rychlejší a bezpečnější převoz zboží než jeho pevninská alternativa. Významnou oblastí v tomto případě bylo Středomoří. Uvědomme si, že v té době hlavní obchodní cesty vedly zejména podél pobřeží, a tak začal vzrůstat právě význam pobřežních měst.

Taková města ovšem nebyla jen vítaným útočištěm a tržištěm pro obchodníky, ale i vítaným cílem nájezdů pirátu. Díky tomu začala města budovat obranné systémy a velké flotily válečných lodí, které měly chránit vzrůstající bohatství. A díky takové armádě pak byly schopné hrát významnou obchodní roli i ve vzdálenějších oblastech Středomoří – na lukrativních přechodech mezi islámským a křesťanským světem.

Námořní republiky si postupně vytvořily nezávislý vládní systém položený na obchodnických základech vznikajícího kapitalismu. Právě v námořních republikách vzniklo nejen mnoho námořních vynálezů, ale i mnoho těch, které později sloužily jako základy moderního finančního světa (účetnictví, bankovnictví).

Velká expanze moci námořních republik přišla s křížovými výpravami. Právě námořní republiky zajišťovaly většinu přepravy, za což si samozřejmě nechávaly dobře platit. U té příležitosti početní obchodníci vytvářeli nové obchodní vazby a kolonie i v islámském světě a křižáckých enklávách. Koloniemi rozumíme malé ohraničené oblasti uvnitř jiných měst – se zákony i kulturou domovské republiky. A s velkým lokálním politickým vlivem.

Dějiny námořních republik jsou různé. Moc některých trvala několik století, zatímco jiné, zejména Benátky, Janov a Ragusa vydržely až hluboko do novověku.