Všechny nitky vedou a spojují se v jedné osobě. Václavu Hankovi. Narodil se v Hořiněvsi roku 1791 a zemřel v Praze roku 1861. Byl spisovatelem, údajně špatným básníkem, překladatelem srbské, polské a ruské poezie, odborníkem na českou mluvnici a reformátorem českého pravopisu1. Byl také studentem Dobrovského a mezi prvními se snažil psát ohlasovou poezii2 (píseň „Moravo, Moravo…“ atd.). Díky svému učiteli získal místo knihovníka v Museu.
Kvůli nálezu RK a horlivému vydávání ostatních památek ze slovanského dávnověku se dočkal odměn ve formě mnoha ocenění od ruských carů a kněžen, přes vyznamenání rakouským císařem, až po diplomy s tituly z různých evropských univerzit. To vše však nedělal pro blaho národa, ale zdá se, že mu šlo spíše o osobní vavříny.
Díky svému štěstí na staré písemnosti, které se mu neustále pletly pod nohy, byl už Dobrovským po přeložení RZ osočen z padělání. Právem? Sklony k podvodům měl už prý od mládí. Padělal vysvědčení z filozofie, doporučující list Dobrovského si vylepšil údajným absolvováním právnické fakulty. Tvrdil také, že na jeho svatbě mu byl za svědka jeho učitel. Lhal.
Ale co měl společného s rukopisem ze Zelené Hory? A co s malířem Františkem Horčičkou, který často jezdil do Nepomuku a znal nejen tamější zákoutí, ale i důchodního Kováře? Byli dobří přátelé. Oba je spojovala láska k vlasti, zájem o český dávnověk a studium u Dobrovského. Dochovala se dokonce jejich vzájemná korespondence psaná hlaholicí a staroslověnštinou. Hanka, jako knihovník Musea, pouštěl svého přítele ke starým pergamenům, k jeho velké vášni.
S Josefem Lindou, objevitelem PV, Hanku nejen spojovalo přátelství, ale i byt, ve kterém spolu žili během společného studia u Dobrovského. A také je spojovala a nakonec rozdělila láska ke stejné ženě, dceři bytného, u kterého bydleli. Hanka si ji vzal roku 1822 a za svědka mu šel jeho přítel Horčička. K rozchodu mezi přáteli nejspíše došlo kvůli ješitnosti Hanky, jehož hvězda neustále stoupala na úkor jeho přátel. Stojí za zmínku, že Linda znal i J. V. Zimmermanna, nálezce MPKV.
Posledním z tzv. Hankovy družiny byl Václav Alois Svoboda (1791- 1849), filolog a talentovaný básník, který už od studia uměl volně improvizovat v několika jazycích. S Hankou ho taktéž spojovalo studium u Josefa Dobrovského. Byl velkým bojovníkem za pravost objevených písemností, díky čemuž byl také obviněn z padělání rukopisů. Důležité však je, že v roce 1815 hrál ve hře Blaník, v prvotině V. K. Klicpery3, kde hrál zlého Zbyhoně, který unese jinochovi jeho milou a on ji za pomoci blanických rytířů vysvobodí. Velmi zajímavé je, že píseň se stejným námětem se objevila o dva roky později v RK jenom s tou změnou, že dívku zachrání její milenec bez cizí pomoci. Náhoda?
Většina novodobé literatury o Václavu Hankovi přejímá názor Masaryka a jeho stoupenců z konce 19. století, že objevitel RK napsal epické písně, Josef Linda a možná i V. A. Svoboda napsali lyrické básně a František Horčička obstaral grafickou úpravu rukopisů. Jestli tomu tak bylo, vzala si to Hankova družina do hrobu.
1 Reformu, kterou prosadil, bylo, že se místo w psalo v, místo au ou atd. Stojí za zmínku, že tato reforma pocházela z hlavy Dobrovského.
2 ohlasová poezie – poezie vycházející z lidové slovesnosti, z námětů i výrazů a odkazující na prostředí, ze kterého vzešla
3 Václav Kliment Klicpera (1792- 1859) – spisovatel, zakladatel českého divadelnictví a učitel J. Nerudy, J. V. Friče atd.