Archiv pro štítek: 13. století

Námořní republiky

Jako námořní republiky označujeme několik středověkých středomořských státečků vzkvétajících v Itálii a na pobřeží Dalmácie. Díky mocenskému vakuu, respektive díky prolínání mnoha mocenských vlivů v této oblasti, byl umožněn vznik malých obchodnických městských států, které postupem času získávaly i vojenskou moc – a to zejména na moři.

Pro tyto státy, vzkvétající zejména v období 10. až 13. století, je typické neustálé soupeření s ostatními námořními republikami. Případný úspěch či neúspěch v obchodě i válce pak byl spojen i se samotnou existencí a samostatností. Slabší městské státy totiž byly postupně pohlcovány ostatními námořními republikami, případně jinými mocenskými útvary středomořské oblasti.

Mapa námořních republik

Mapa námořních republik s anglickými názvy (ty nejznámějsí Genova=Janov, Venezia=Benátky). Zdroj: Wikimedia.

Pro námořní republiky byl typický podobný systém státní správy, ve které měla důležité slovo kupecká třída. Naprostá většina těchto republik vznikla na základě předchozích teritorií náležejících k Byzantské říši.

Námořní republiky se ve velkém zapojily do křížových výprav. Ty jim přinesly četné příležitosti ke zbohatnutí na převozu zboží i lidí mezi křesťanskými státy a enklávami ve Svaté zemi. Křížových výprav ovšem republiky i neskrývaně využívaly k rozšiřování svého mocenského vlivu – v tomto případě jmenujme benátský vliv na čtvrtou křížovou výpravu, která cestou do Svaté země stihla dobýt Zaru (dnešní chorvatský Zadar) a zejména Konstantinopol.

Námořní republiky měly své državy zejména v přímém okolí Apeninského poloostrova – na ostrovech Sardinie a Korsika a na Dalmátském pobřeží, a mimo tuto oblast i v Řecku či na pobřeží Černého moře. Obchodní kolonie ale zakládaly i na Blízkém východě či na pobřeží Afriky.

 

Vznik a vývoj námořních republik

S ústupem doby temna raného středověku okolo roku 1000 začínal ožívat námořní obchod, který poskytoval rychlejší a bezpečnější převoz zboží než jeho pevninská alternativa. Významnou oblastí v tomto případě bylo Středomoří. Uvědomme si, že v té době hlavní obchodní cesty vedly zejména podél pobřeží, a tak začal vzrůstat právě význam pobřežních měst.

Taková města ovšem nebyla jen vítaným útočištěm a tržištěm pro obchodníky, ale i vítaným cílem nájezdů pirátu. Díky tomu začala města budovat obranné systémy a velké flotily válečných lodí, které měly chránit vzrůstající bohatství. A díky takové armádě pak byly schopné hrát významnou obchodní roli i ve vzdálenějších oblastech Středomoří – na lukrativních přechodech mezi islámským a křesťanským světem.

Námořní republiky si postupně vytvořily nezávislý vládní systém položený na obchodnických základech vznikajícího kapitalismu. Právě v námořních republikách vzniklo nejen mnoho námořních vynálezů, ale i mnoho těch, které později sloužily jako základy moderního finančního světa (účetnictví, bankovnictví).

Velká expanze moci námořních republik přišla s křížovými výpravami. Právě námořní republiky zajišťovaly většinu přepravy, za což si samozřejmě nechávaly dobře platit. U té příležitosti početní obchodníci vytvářeli nové obchodní vazby a kolonie i v islámském světě a křižáckých enklávách. Koloniemi rozumíme malé ohraničené oblasti uvnitř jiných měst – se zákony i kulturou domovské republiky. A s velkým lokálním politickým vlivem.

Dějiny námořních republik jsou různé. Moc některých trvala několik století, zatímco jiné, zejména Benátky, Janov a Ragusa vydržely až hluboko do novověku.

Bruggy

Oblast města Bruggy a jeho okolí byla ve středověku známá jako význačná oblast tkalcovství. Toto město mělo také velice výhodnou obchodní polohu, protože zde obchodníci mohli pohodlně doplout zálivem Zwin.

Bruggský kontor se začal s udílením privilegií od roku 1252 vyvíjet a od té doby zažil stálý vzestupný trend. Tyto privilegia udělila Gotlandskému společenství hraběnka Margareta, díky lűbeckému vyslanci Hermanu Hoyerovi a hamburskému radnímu Jordánu z Boizenburgu, kteří s ní obchodovali. Jelikož byla tato privilegia velice často porušována, a tak se hanzovní obchodníci často stěhovali do sousedního města Aardenburgu. Bruggám to samozřejmě neprospělo, protože díky Hanze mělo město zajištěný blahobyt. Hanza zde získala rozsáhlá obchodní práva, např. v roce 1323 Hanza získala pro Bruggy právo výhradního trhu pro vlnu, konopí, len, plátno, kožešiny, vosk a kovy od flanderského hraběte. Jelikož hanzovní práva nebyla ve Flandrech stále dodržována, tak Hanza sáhla k obchodním blokádám a v to v letech 1358-1360 a 1388-1392.

Bruggy byl nejvýznamnější hanzovní kontor, protože to byl jediný trh, na kterém severní Evropa získávala z jižní Evropy mandle, rýži, rozinky, šafrán, kmín, anýz, olej, sůl, mořské houby a bavlnu. Naopak na jih se dodávalo zboží ze severu, a to hlavně kožešiny, vosk a dřevo. Bruggy byla vlastně křižovatka lodí ze všech směrů. Bruggský přístav také sloužil jako zimoviště lodí.

Od začátku 15. století začaly Bruggy postupně upadat. Jedním důvodem je fakt, že se záliv Zwin začal postupně zanášet pískem. Druhým důvodem byla skutečnost, že území Flander ovládl burgundský vévoda, který však místo Hanzy podporuje spíše hanzovní konkurenty Holanďany. Flandry ztratily svou nezávislost, díky které bylo toto území oporou Hanzy. Tato situace byla Hanzou řešena tak, že byl kontor přeložen do Utrechtu. Do Utrechtu však nikdo nechtěl plout, většina obchodníků plula do jiných přístavů, např. do Amsterdamu. Burgundský vévoda obsadil Utrecht. Kontor byl tedy přeložen zpět do Brugg, ale obchodníci ho neradi používali, protože nizozemské provincie Holland a Zeeland Flandry dohonily, a proto měly lepší možnost odbytu.

Do začátku 16. století se většina hanzovního obchodnictva přestěhovala do Antverp. Zde byl zřízen hanzovní kontor, postaven pro obchodníky hanzovní palác, který se příliš nevyužíval, poněvadž si obchodníci zvykli na svůj volný život. Roku 1576 byl tento palác dobyt španělskými vojáky, a tím pádem tento kontor úplně zanikl.

Bergen

Norsko bylo pro Němce zemí velice důležitou, protože zde získávali sušené tresky. Roku 1250 norský král Hakon povolil lűbeckým obchodníkům zůstat v Bergenu i přes zimu. Němcům zde byla pronajímána čtvrť Tyskebryggen ( norsky německé přístaviště ). Tato čtvrť postavená z gardů, což byly řady dřevěných domů, postavené Nory před příchodem Němců. Gardy byly Němci pronajímány a postupně si je obchodníci koupili.

V roce 1343 byla ustanovena organizace německé osady, což mělo za následek, že se z této osady stal hanzovní kontor. Kontor vedlo šest starších. Starším se mohl stát pouze obchodník z Lűbecku. Dále zde bylo osmnáct přísedících. Ustanovení kněze kostela sv. Marie schvaloval rovněž jen Lűbeck. Nadvláda Lűbecku trvala až do 16. století. Nejpozději od poloviny 18. století vedl administrativu bergenského kontoru sekretář. Němečtí obchodníci a řemeslníci tvořili asi čtvrtinu obyvatel města. Bergenský kontor fungoval až do roku 1774, kdy byl Lűbeckem uzavřen.

Hanza z Bergenu dovážela kromě sušených tresek, což bylo základem obchodu s Norskem. Tresky byly loveny cca 1000 km severně od Bergenu, což bylo podstatou zákazu pro obchodníky, aby nepluli severně od Bergenu. Ostatní dovoz měl poměrně malý význam. Vykupovaly se vydří, bobří, medvědí, kuní, hranostají a liščí kožešiny, losí a sobí kůže, sušené nebo nasolené, dále vlna a hrubé vlněné sukno.

Hlavní surovinou vývozu do Norska byla žitná mouka. Ta měla pro zdejší zemi velký význam, poněvadž zdejší výnos obilí byl díky drsnému klimatu velmi malý. Toho němečtí obchodníci využívali při blokádách, když potřebovali potvrdit svá privilegia. Dále Hanza v Bergenu prodávala např. německé pivo, chmel pro výrobu slabého norského piva, německou medovinu, vína a hrubší německá sukna.

Veliký Novgorod

Před příchodem Němců zde existovala obchodní osada Gotlandu. Němci sem poprvé přicházeli v průběhu 12. století. Nejprve byla tato osada německými obchodníky pronajímána. Roku 1184 si Hanza postavila vlastní kostel sv. Petra. Roku 1190 se němečtí lidé podíleli na smlouvě mezi Gotlanďany a novgorodským knížetem Jaroslavem z Novgorodu, která zaručuje obchodníkům privilegia. V roce 1200 si Němci postaví vlastní dvůr, ze kterého se postupně vytvořil kontor ( Petershof ). Do roku 1293 mělo gotlandské hlavní město Visby maximální vliv, od tohoto roku však bylo vystřídáno Lűbeckem na sto let. Následně získají převahu livonská města ( Reval, Dorpat ). V letech 1388 – 1394 probíhala úspěšná blokáda, tím pádem se situace Ruska zhoršila a Rusko proto muselo zlepšit podmínky pro obchodníky.

Do Ruska němečtí obchodníci připlouvali dvakrát ročně, tzv. letní a zimní plavci. Letní plavci sem připlouvali na jaře a odplovali na podzim, zimní zde přebývali od podzimu do jara.

Ve Velikém Novgorodu se kupovaly od Rusů důležité materiály, které v západní Evropě nebyly dosažitelné, hlavně kožešiny, vosk a různé východní zboží. Do Ruska se dovážela západoevropská sukna, kovy, kovové výrobky, soli, evropských vín nebo medoviny. Obchod zde probíhal povětšinou výměnným způsobem.

Do čela kontoru si přítomní volili staršího, který si zvolil čtyři přísedící. V 15. století zde vznikl úřad stálého správce, který musel mluvit rusky a zajišťoval spojení s místními úřady.

Roku 1478 byl Veliký Novgorod dobyt carem Ivanem III. Kontor fungoval do roku 1494, kdy byl definitivně uzavřen.

Londýn

Poprvé přišli Němci na území Londýna v roce 1157. V tomto roce privileguje anglický král Jindřich II. obchodníky z Kolína nad Rýnem. Zaručil jim svobodu obchodu.

V roce 1237 získalo svobodu obchodu rovněž i Gotlandské společenství, které dováží pro Anglii velice důležitý vosk. V letech 1266 a 1267 si lűbečtí a hamburští obchodníci zřídili vlastní hanzu, protože kolínští obchodníci jim nechtěli poskytnout účast na obchodních právech. V roce 1281 se však všechny tři hanzy spojily v jedinou „hansa Alemanie“, německou Hanzu.

Centrem Hanzy v Londýně se stal Stalhof, z něhož se postupně stal hanzovní kontor. V čele kontoru byli dva starší, jedním byl hanzovní obchodník, druhým byl anglický občan, který byl navrhován hanzovními obchodníky z členů londýnské královské rady, někdy se jím stal sám starosta Londýna.

Angličanům se díky hanzovnímu obchodu nabízelo pro ně jinak nedostupné zboží, např. ruské kožešiny, vosk, med, dřevo, dřevěné výrobky a kovy. Hanzovní lodě z Londýna odvážely vlnu, anglická sukna, cín, olovo nebo ovčí kůže.

V 15. století jsou však vztahy Hanzy a Anglie napjaté, dojde k otevřené válce. Dav napadl Stalhof a vypálil ho. V roce 1474 byly hanzovní výsady potvrzeny anglickým králem mírem v Utrechtu, kde byl Hanze dán do osobního vlastnictví Stalhof. V roce 1597 královna Alžběta nechala uzavřít Stalhof a vypověděla hanzovní obchodníky z Anglie.

Vznik hanzy měst

Dělení obchodního společenství na hanzu obchodnickou a hanzu měst je nepřesné, protože se jednalo a dlouhodobý komplexní proces změny struktury. Už na začátku 13. století měla jednotlivá města zájem reprezentovat sebe a své obchodníky v obchodní politice.

Ve 13. století Gotlandské společenství ( přesněji spolek německých obchodníků, navštěvující Gotland ) sdružilo obchodníky ve více než 30 přístavech a větších vnitrozemských měst. Toto sdružení zajišťovalo smlouvami obchod obchodníků s Ruskem, Baltem a ostatními důležitými zeměmi. Získávalo nové obchodní výsady a zakládalo nové osady v zahraničí. Vytlačilo z obchodu Gotlanďany, Dány, Frísy, Vlámy a Angličany. Samo však nemohlo sehnat kupce cestující do vzdálenějších zemí. Bylo bezmocné proti útokům Dánů, nebyl to výhodný partner pro cizí panovníky. Klesal tak jeho význam, za to se rozvíjely spolky severoněmeckých měst. Roku 1283 se sdružilo velké množství vendských měst na velkou rostockou úmluvu o zemském míru.

Vedoucí postavení v Gotlandském společenství získal Lűbeck, důležitost Visby stále klesala. V roce 1299 se usnesli vyslanci vendských a vestfálských měst, že se nesmí užívat pečeť Gotlandského společenství, protože by to poškozovalo obchod. Následného sněmu v Lűbecku se účastnila města z Vestfálska, Saska, Braniborska, Polska, Gotlandu a Livonska.

Společenství pak bylo ale velmi ohroženo, protože dánský král Erik VI. obsadil v roce 1307 Rostock a později i Wismar. Jedině Stralsund se ubránil dánskému vojenskému nátlaku. Po smrti Erika se však toto panství velice rychle rozpadlo, takže města měla čas na nerušený obchod.

Teprve roku 1343 je doloženo, že Hanza už není společenstvo obchodníků v zahraničí, ale že je to spolek severoněmeckých měst. V roce 1358 máme oficiální zprávu o Hanze, bylo to ve sporu s Flandrami, a zde se Hanza uvádí jako „Steden von Dudeschen Hanse“ – města německé hanzy.

Dobytí a osídlení území kmene Prusů

Prusové byli slovanský národ, který žil mezi ústím řeky Visly a Němenu. Již od konce 10. století existovaly snahy tento národ pokřtít, ale byly dlouho bezúspěšné. Prusové učení misionářů odmítali, a tak zde sv. Vojtěch v roce 997 i Bruno z Querfurtu v roce 1009 nalezli svou smrt. Poláci a východní Pomořané proti Prusům vedli bezúspěšná křížová tažení. A tak mazovský vévoda proti Prusům, kteří ohrožovali jeho území, pozval řád německých rytířů ( později jen Řád ). Řád si nechal císařem udělit do vlastnictví všechna území, které dobude. Mazovský vévoda jim navíc v roce 1230 přenechává oblast Chelmska. Papež vyzývá dominikány, aby vyhlásili ve střední Evropě křížovou výpravu. Řád postupně proniká do pruského vnitrozemí, kde válčí za cenu obrovských ztrát.

Na břehu Visly byl Řádem vystavěn hrad Toruň. V podhradí se postupně usazovali němečtí osadníci. Řád jim určil práva a povinnosti – tzn. službu v armádě, ale i právo na vlastní pozemky.

Řád byl zpočátku zcela odkázán na pomoc křižáckých oddílů, ty sice za čas odtáhli, ale někteří bojovníci se stali členy Řádu nebo se natrvalo v Prusku usídlili.

Roku 1240 byla obsazena polovina Pruska, místní obyvatelé byli často násilím nuceni k víře. Tím pádem se rozšířila nespokojenost. Když v roce 1242 utrpěl Řád porážku od Alexandra Něvského na Čudském jezeře, vypuklo první všeobecné povstání Prusů, ke kterým se přidal vévoda Svantopolk. Prusové dobyli téměř celé území, které předtím Řád obsadil. Po uzavření míru se Svantopolk musel spojit s Řádem proti Prusům, a kromě toho povolil Řádu volný obchod v přístavu Gdaňsk. V roce 1249 však vypuklo povstání nové, které mělo stejné následky jako předchozí. Nové křížové výpravy donutily Prusy uznat svrchovanost řádu a přijmout křesťanství. Řád se také snažil dobýt Sambii, která byla známá svými nalezišti jantaru. Sambové se usilovně bránili, ale nakonec podlehli roku 1254 přesile vojsk Řádu a Přemysla Otakara II. V té době bylo na počest českého krále založeno město Královec. Jenže povstání nekončila, roku 1259 se totiž vzbouřili Žmudové, i ti však skončili poraženi. Řádu se podařilo Prusy plně ovládnout až ke konci 13. století.

Na začátku 14. století získal Řád od Braniborska Pomořany na východ od řeky Visly. Ve 14 století měl Řád ještě problémy s Litevci, kteří ještě žili jako pohané. Tento problém však skončil v roce 1386 kdy se litevský kníže Jagiełło stal polským králem. Litva byla podle názoru Řádu stále ještě pohanská, tak probíhaly další boje. Ty byly ukončeny v roce 1410, kdy byl Řád poražen spojeneckým vojskem v bitvě u Grunvaldu.

Města, která byla Řádem vybudována, dostávala lűbecká obchodní privilegia. Zvláště významným městem byla v tehdejší době Klajpeda, která byla vystavěna obchodníky z Lűbecku. Nezanedbatelný význam měl také Královec, který se později stal rovněž hanzovním městem.

Německá expanze

Od 12. století Němci začínají dobývat pohanský východ. Nejdříve byla obsazena oblast dnešního Lotyšska a Estonska, která byla tehdy nazývána Livonsko, podle kmene Livů, který zde žil. Jelikož němečtí osadníci přicházejí spolu s křesťanstvím, kanovník Meinhard nechal v Űxkűllu postavit první kostel. První osada byla založena na řece Západní Dvině. Místní kmen Livů Němce nenáviděl, a tak oblehl osadu s mnichy. Ty vysvobodil až Albert von Buxhőveden v roce 1200, který zároveň zajal i náčelníky Livů.

Roku 1201 byla založena Riga, která se rychle rozrůstala. Riga získala právo výsadního obchodování na řece, ale později museli rižští obchodníci cestovat do ruských měst, poněvadž právě ruská města získala právo výsadního trhu. Německých obchodníků bylo však v Rize velmi málo, proto když v roce 1218 hrozí útok ze strany Ruska, biskup Albert požádá o pomoc dánského krále Valdemara II., který zabránil útoku obsazením severního Estonska. Němci zakládali další přístavy jako např. Pärnu nebo Tartu. Na jižním pobřeží Baltu byly postaveny přístavy pro vývoz obilí.

Němečtí obchodníci pronikali nejen do jižního Pobaltí, ale i do Švédska. Jindřich Lev uzavřel se švédským králem Knutem Erikssonem smlouvu, která osvobozuje Švédy od poplatků v Lűbecku. Tím se otevřelo Švédsko německým obchodníkům. Hlavně díky Němcům se rozvinuly měděné doly ve Falunu. Obchodníci také zakládali nová města, roku 1251 založili dnešní hlavní švédské město Stockholm, které se spolu s dalšími švédskými městy brzy stane hanzovním městem.

Hanza: Historický kontext

11. století bylo především obdobím stále většího vlivu církve, a to hlavně ve Španělsku, kde se bojovalo proti Arabům na jihu. Itálie byla celou dobu množství rozdrobených městských států. Byzantská říše byla nejen pohlcena bojem papeže a patriarchy, jenž vyvrcholil roku 1054 ve velké schizma, ale nově musela bojovat i proti nájezdům Turků, proto byl byzantský císař nucen požádat o pomoc ze západu. Následné křížové výpravy, které Turky neporazily, spíše drancovaly Byzanc.

Střední a západní Evropa byla ohrožena nájezdy severských Vikingů. Normané poté roku 1066 v čele s Vilémem Dobyvatelem dobyli Anglii. V 11. a 12 století vznikaly první obchodnické spolky, které se stali úspěšné, a proto se proti nim mnozí panovníci snažili bojovat. V okolí Baltského moře byly Slované postupně vytlačováni německým obyvatelstvem. Boj těchto kmenů skončil až ve 14. století, když po dlouhých bojích byli podmaněni i pohanští Prusové.

V letech 1347 – 52 zachvátila Evropu morová epidemie. Zdecimovala hlavně Norsko, kde zemřela až třetina obyvatel. To však paradoxně vyhovovalo obchodníkům, a proto císař Karel IV. se proto snažil jejich moc zmírnit. Ve 14. století začala válka mezi Anglií a Francií, později nazývaná stoletá. Bojem trpěla především Francie, neboť se válka odehrávala především na jejím území. Skončila až roku 1453 vítězstvím Francie.

V 15. a 16. století se v Evropě objevuje renesance, která s sebou přináší vynálezy, zámořské objevy a reformační myšlení. Církev se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory katolíků a protestantů, jejichž spory vyvrcholily v třicetiletou válku, která znamenala zničení Evropy.

Štěpán II. Nemanja

(vláda 1196-1227)

Štěpán II. se stal úspěšným panovníkem Srbska a jeho prvním králem. Vládl v neklidných dobách v neklidných oblastech, ale jeho talent pro vládu i podpora rodiny mu napomohly k tomu, aby se stal jedním z nejproslulejších vládců srbské historie. Zasloužil se nejen o posílení moci srbského státu z hlediska územního, ale zároveň byl i u zrodu jeho relativně nezávislé církve.

Na následovníka zakladatele dynastie Nemanjů padl nelehký úkol pokračovat v odkazu Štěpána I. Nemanji. A stejnojmenný Štěpán toho byl schopen. Narodil se jako prostřední syn Štěpána I. – tedy mimo přímé následnictví. Jeho hvězda však vystoupala vzhůru díky sňatku s dcerou byzantského císaře Alexia III. (vláda 1195-1203) Eudokií. Jako přiženěný příbuzný císařské rodiny získal v Byzanci vysoké postavení. A byla to právě moc Alexia III., co donutilo Štěpána I. k abdikaci právě ve prospěch jeho prostředního syna. Tímto krokem byl v následnictví přeskočen nejstarší syn Vukan, který vládl po boku svého otce jako pán Dukljy.

Příznivý začátek však brzy následoval zvrat. Štěpánova pozice byla postupně oslabována nejprve oslabením podpory z Byzance, která se ještě zmenšila poté, co Štěpán zapudil svou manželku Eudokii. Ta odešla na Vukanův dvůr, čímž ještě více posílila pozici nejstaršího bratra, který se navíc opíral o legitimní nárok na trůn. Na Štepánovi přitom stále lpěl stín spojence Byzance, což na Balkáně té doby nebylo příliš populární. Vukan si nakonec získal spojenectví dalších dvou mocností, které se zajímaly o situaci na tomto poloostrově – Říma a Uher – a s jejich pomocí roku 1202 porazil Štěpána, který byl donucen uprchnout do Bulharska, a stal se velkým županem (ovšem až poté co uznal uherskou nadvládu a papežskou patronaci). Jeho vláda však trvala jen do roku 1205, kdy se Štěpánovi podařilo spolu s vydatnou bulharskou pomocí znovuzískat svůj trůn. Dalším sporům bylo zabráněno mírem, který zprostředkoval nejmladší z trojice bratrů Sáva, který se vydal církevní cestou. Vukanovi byla udělena alespoň vláda v Zetě. A Sáva se stal do budoucna vydatným pomocníkem při upevňování Štěpánovy moci zejména v náboženské oblasti.

V té době se politická situace v oblasti prudce měnila. Pád Konstantinopole roku 1204 začal proces četných mocenských změn nejen na Balkáně. Místním státům náhle odpadl mocný oponent, který dosud bránil rozvoji jejich pozic. Náhlé mocenské vakuum nejlépe využili panovníci Bulharska a právě Srbska, kteří se obrátili na Řím s žádostí o královskou korunu. Aby Štěpán posílil své šance, znovu se oženil. Tentokrát pojal za manželku vnučku slavného benátského dóžete Enrica Dandola. Přesto mu mělo trvat ještě řadu let, než svůj královský titul získal. Mezitím už titul dostal bulharský vládce Kalojan (1204), který však už v roce 1207 zemřel v bojích a Bulhaři po jeho smrti částečně vyklidili mocenské pozice. Srbský stát tak získal další příležitost, jak rozšířit svou moc. Štěpánovi a Sávovi se podařilo vyjednat kanonizaci jejich otce (1209) i podepsat mírovou smlouvu s uherským vládcem Ondřejem II.

Roku 1217 se Štěpán konečně dočkal a byl papežským legátem korunován na krále. Odtud dostal i své přízvisko „Prvovencani“ (Prvokorunovaný). Poté se pozornost krále i jeho mladšího bratra obrátila směrem k další metě – samostatné srbské církvi. Srbsko totiž leželo uprostřed sféry vlivu východní i západní větve křesťanství, což velkou měrou přispívalo k nestabilitě celého územního celku. Pro zajištění vlády bylo třeba tuto situaci řešit. Sáva se proto vydal do Nikáje, kde po pádu Konstantinopole sídlil konstantinopolský patriarcha a vyjednal zde samostatnost srbské církve, jejímž centrem (od 1219) se stal Štěpánem založený klášter Žiča. Sáva se pak stal jejím prvním arcibiskupem a staral se o rozvoj církve v Srbsku až do svého odchodu na odpočinek v roce 1233. Jeho mistrovská diplomacie se přitom ještě mnohokrát prokázala.

Bylo však ještě třeba získat potvrzení z Říma. To se ukázalo mnohem větším problémem, protože jednání blokoval ochridský arcibiskup, pod kterého dosud většina území, o kterém se jednalo, spadala a který by tak přišel o významnou část svého vlivu. Až po mnoha letech se Sávovi podařilo prosadit, aby byl nový srbský arcibiskup volen srbským sněmem a nemusel být potvrzován ani z Říma či Ochridu, ani z Konstantinopole (respektive z Nikáje, kde sídlil patriarcha). Toto jednání probíhalo v Nikáji, kde se setkávalo s mnohem větším pochopením, a tak se Srbsko stalo ortodoxní zemí.

Štěpán odešel roku 1227 na odpočinek a krátce na to jako mnich i zemřel. Jeho odkazem byla silný stát, který mohl soupeřit o vedoucí pozice na Balkáně. Bohužel jeho následníci, jak už to často bývá, nedosáhli kvalit svého předchůdce, takže růst srbského vlivu postupně slábnul, až ustal úplně.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 17.9.2008):
Wikipedia – anglická verze
Serbian Unity (History): Stefan II
Serb Land of Montenegro: Nemanjic dynasty