Archiv pro štítek: 13. století

Bitva u Bannockburnu – část I.

Když se na konci 13. století uvolnil skotský trůn, zavětřili Angličané další příležitost, jak rozšířit své državy. Pod vedením Edvarda I. podnikli řadu úspěšných tahů, které jim umožnily zemi téměř ovládnout. Vše však změnila smrt anglického krále a nástup jeho syna Edvarda II., který už nevynikal natolik pevnou rukou jako jeho otec. To se mu nakonec stalo osudným při střetnutím s novým skotským králem Robertem Brucem v bitvě, která nadlouho zhatila plány Angličanů na ovládnutí Skotska a zároveň byla jednou z jejich nejhorších porážek.

Zem bez krále

Když roku 1286 Alexandrem III. vymřela po meči skotská panovnická dynanistie, rozhořel se boj o následovnictví. V něm měla dle očekávání významnou roli sehrát malá Alexandrova vnučka Margareth, dcera norského krále. Ta však o několik let později cestou do Skotska zemřela a náhle tak zmizel i poslední přímý následovník na skotský trůn. Rázem se vyrojila spousta nových kandidátů na uvolněný stolec. Rozhodnout o něm měl Edvard I., který si, kvůli svým vlastním zájmům, vybral poddajnějšího Johna Balliola. Netrvalo dlouho a anglická nadvláda nad Skotskem vzrostla do té míry, že šlechta donutila krále Johna, aby vypověděl spojenectví s Anglií. Následovala krátká válka, která vyústila v porážku Skotů roku 1296 u Dunbaru. Po ní Edvard I. sesadil Johna z trůnu a při té příležitosti si s sebou do Anglie odvezl i posvátný Kámen osudu, na kterém měli být korunováni skotští králové.

Zdálo se, že nic nestojí v cestě anglickému ovládnutí Skotska, nicméně mezi Edvardovými protivníky se vynořil další soupeř, dosud neznámý nižší šlechtic William Wallace, který odmítl pykat za své pytláctví a povraždil zbrojnoše vyslané, aby ho přivedli před spravedlnost. Kolem Wallace se poté začalo vytvářet centrum dalšího skotského odporu proti anglické moci a než stihli Edvard i jeho vazalové zareagovat, shromáždil už Wallace poměrně velkou povstaleckou armádu. Když pak v roce 1297 Wallace porazil earla ze Surrey, nabyl jeho odpor takového významu, že musel zareagovat sám Edvard I. a vytáhnout proti tomuto odbojnému muži, který byl mezitím jmenován strážcem Skotska. Zkušený král se nenechal snadno vlákat do léčky a Wallace v roce 1298 u Falkirku porazil. Wallace se poté vzdálil ze Skotska do Francie a do země se vrátil až v roce 1302. Jeho další odboj však byl zaražen jeho zajetím a krutou popravou o tři roky později.

Robert Bruce

Mezitím však Edvardovi opět povstal ve Skotsku nový protivník. Robert Bruce, sedmý lord z Annandale, jehož rodina za jeho otce stála výrazně na anglické straně, po otcově smrti obrátil a zbavil se (krvavým způsobem během jednání v kostele) svého soupeře v boji o moc Johna Comyna, aby posílil svou pozici v zemi. Na tento krvavý čin Edvard I. reagoval prohlášením Roberta Bruce psancem a papež ho posléze i exkomunikoval. Robertu Bruceovi zbývalo už jen jediné, pokud si chtěl zachránit život – postavil se anglickému králi na odpor a sám sebe prohlásil skotským králem.

Robert získal podporu protianglické frakce ve šlechtě i protiřímské frakce mezi kněžstvem a ke konci března roku 1306 byl ve Scone korunován skotským králem. Proti jeho volbě se postavili zbytky stále mocného klanu Comynů a rozpoutaly občanskou válku za vydatného přispění Edvarda I. První boje se novému králi vůbec nedařily. Sám byl poražen v bitvě u Methvenu, jeho žena byla nedlouho poté zajata a jeden z jeho bratří popraven. Robertovi nezbylo než se na nějaký čas stáhnout z bojů a shromážďovat nové síly.

Hned následující rok se znovu vrhl do bojů, tentokrát se soustředil spíše na menší boje a celkem se mu i dařilo. Nešťastný osud potkal další dva z jeho bratří, kteří po prohrané bitvě padli do anglických rukou a byli popraveni.

Nový král anglický

Roberta před podobným osudem zachránila smrt anglického panovníka a zkušeného válečníka Edvarda I. v roce 1307; na trůn nastoupil jeho syn Edvard z Caernavornu, mladík ne zcela bez zkušeností, ale s mnohem méně pevnou rukou.

Místo toho, aby se Edvard II. vypořádal s problémy ve Skotsku, musel se zpočátku soustředit na vlastní zemi. V ní zuřily problémy se šlechtou kvůli královu oblíbenci, gaskoňskému rytíři Gavestonovi, který za pár let jeho vlády dosáhl vysokých úřadů. Vše o pět let později vyústilo v popravení Gavestona odbojnými šlechtici. Opozice byla silná, takže jí byl Edvard II. nucen odpustit.

Mezitím, zatímco v samotné Anglii zuřily třenice, začal Robert Bruce upevňovat moc nad svým královstvím. K tomu měl od Angličanů téměř volnou ruku, byť nelze říct, že nebyly učiněny pokusy jej porazit, a tak mu v cestě stála jen místní opozice. Ta se nakonec neukázala dostatečně silnou, aby sama dokázala nového krále zastavit. Ze skotského krále se postupně stal opravdový vládce své země.

Kořeny svých úspěchů, založené v spíše v menších potyčkách a záškodnictví, ani tak zcela neopustil. Když už dřímal moc dostatečně pevně, začal svou pozornost obracet i k jihu, k hranicím s Anglií, kde stála řada hradů držených anglickými posádkami, které ovládaly blízké okolí. Robert Bruce však postrádal klasické prostředky používané v té době k získávání opevnění, tedy obléhací zdroje. Musel tedy využívat lsti a to mu šlo nadmíru dobře. Během pár let se mu díky nim podařilo získat několik pevností.

Na druhou stranu mu, vzhledem k částečnému uklidnění poměrů v Anglii po smrti Gavestona, začalo být jasné, že je jen otázkou času, než proti němu Edvard II. vytáhne se svojí armádou. Obě strany se počínaly připravovat na válku. Robert si vyžádal hold od všech poddaných, kteří tak dosud neučili, a Edvard II. kontroval vzrůstající obavy šlechty na hranicích příslibem války na počátku roku 1314.

Během vyostřování situace směřující k válce se skotským oddílům nadále dařilo získávání nepřátelských hradů. V bojích se vyznamenali i James Douglas a Thomas Randolph, který byl Robertovým synovcem. Dva muži, kteří měli mít významný podíl na úspěchu Roberta u Bannockburnu.

 

Série Bitva u Bannockburnu:
Část I.: Rozestavení šachových figurek
Část II.: Přípravy na válku
Část III.: Bitva u Bannockburnu a následky

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Armstrong, Peter. Bannockburn 1314. 1. vyd. Oxford: Osprey, 2002. 96. s. (anglicky)
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Obléhání a pád Akkonu

Obléhání Akkonu a události mu předcházející byly posledním obdobím existence křižáckých států ve Svaté zemi. Nevyhnutelný pád tohoto města předznamenal další vývoj v přilehlých oblastech v následujících stoletích. Byl to konec jedné doby a začátek další, ve které se z křesťanských útočníků stanou spíše obránci.

Počátek konce

Jedním ze zlomových dat předcházejícím obležení Akkonu byl rok 1250. kdy na území Egypta vznikl mamlúcký sultanát (velkou spojitost s tím měly i události sedmé křížové výpravy). Ten se během následujících let rozšířil na další území. V Sýrii se několikrát střetl s Mongoly, kteří jeho vojskům nedokázali odolat. Po ukončení první fáze bojů se sultanát obrátil směrem ke zbytkům křižáckých států a během let 1265-1268 se mu podařilo získat velkou část jejich území (jmenovitě třeba Haifu, Caesareiu, Arsúf či Antiochii).

Křesťanský svět na tuto vlnu dalšího muslimského dobývání reagoval novými křížovými výpravami, které už ale zdaleka nedosahovaly velikosti či trvání svých předchůdkyň, a proto byly předem odsouzeny k nevýrazným úspěchům či porážkám. Dokonce ani na osobní neléhání papeže Řehoře IX. nezareagovaly evropské křesťanské státy nějakou větší výpravou. Mnohdy je to přisuzováno změnám ve společnosti – například korupci a zbohatnutí samotné církve a jejích představitelů. Vliv měly určitě i vnitřní problémy v některých zemích a postupný odklon zahraniční politiky směrem od Svaté země, tak jak se ukázalo v následujících stoletích.

Muslimské útoky nicméně neustávaly a situace se nadále zhoršovala. V roce 1276 dokonce jeruzalémský král Jindřich II. opustil zbytky své země a přeplavil se na Kypr, odkud poté vládl. O tři roky později padlo město Tripolis a křižákům z významnější měst s větší posádkou zůstal jen přístav Akkon.

Obléhání Akkonu

Paradoxně jediná pomoc, která do Svaté země vyrazila, přispěla k jejímu pádu. Bojovníci z Toskánska a Lombardie, dodatečně částečně posílení vojáky sicilského krále, úspěšně přepluli Středozemní moře a horliví se zapojit do bojů, přepadli u Akkonu v srpnu 1290 skupinu muslimských obchodníků, které povraždili. Tím však nevědomky zadali záminku mamlúckému sultánovi k otevřené válce. Toho totiž dosud drželo na uzdě domluvené příměří.

Křesťanská rada, která proběhla v Akkonu, se za své „bojovníky“ po dohadech nakonec postavila a dokonce oznámila, že muslimové si za svou smrt mohou díky neopatrnosti sami. Reakce sultána byla rychlá a vyústila v prakticky okamžitou mobilizaci jeho armád.

Samotné obléhání začalo 6. dubna, kdy Akkon obklíčila téměř dvakrát tak silná mamlúcká armáda. Přestože přesně o měsíc později dorazily posily od Jindřicha II. z Kypru, město 18. května padlo. Zajímavostí je, že ještě několik dní se řádovým rytířům dařilo udržet své velitelství ve městě.

Následky

Málo se ví, že Akkon nebyl poslední křižáckou državou, která padla – byl pouze poslední z těch v té chvíli významných. Všechny ostatní byly ale prakticky dobyty do konce srpna tohoto roku. Jedinou výjimkou byl ostrůvek Arwad u syrského pobřeží ležící severně od Tripolisu. Ten se stal výchozím bodem pro menší pokusy o znovuzískání některých území (dokonce ve spolupráci s Mongoly). Jeho posádku tvořili zejména templáři, kteří se také starali o jeho obranu, když jej v roce 1302 oblehla mamlúcká armáda. Pod slibem bezpečného odchodu se 26. září vzdali. Mamlúčtí velitelé je podvedli, templářské rytíře pozatýkali a zbytek posádky povraždili.

Za oficiální konec křížových výprav je ovšem považován pád Akkonu. Zájmy křesťanské Evropy se v té době už začaly obracet jiným směrem, přímo k vlastním hranicím. Jeruzalémské království alespoň oficiálně přečkalo tento zvrat na Kypru (ačkoli vzhledem k jménu už se jednalo o pouhý titul jeho panovníků, bez faktických držav), ale už nemělo dost peněz ani ostatních prostředků, aby se pokusilo jakkoli zvrátit nastolenou situaci.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 17.12.2008):
Wikipedia – anglická verze
NationMaster: Siege of Acre
Mediaval Sourcebook: The Fall of Acre 1291 – výňatek z popisu Svatých zemí

Trapezuntské císařství ve 13. století

Trapezuntské císařství bylo jedním z následnických států Byzantské říše. Rozkládalo se na úzkém pásu severovýchodního pobřeží Malé Asie, tedy u Černého moře, a hlavním městem byl Trapezunt.

Trapezuntské císařství vzniklo v roce 1204 v reakci na pád Konstantinopole do rukou křižáků. Oblast, kterou ovládalo, však už delší dobu jevila menší či větší separatistické tendence, jejichž zárodky lze hledat už na přelomu 11. a 12. století. Nebylo ani divu, neboť se jednalo o poměrně bohaté území, jehož města zažívala rozmach řemesel a obchodu, kterému samozřejmě překážela silnější centrální vláda.

Úplné osamostatnění však nadešlo až s pádem Konstantinopole. Prvním císařem se stal Alexios I. Komnenos (vláda 1204-1222), vnuk byzantského císaře Andronika I. Komnena (vláda 1183-1185). Ten do velké míry vděčil za existenci svého trůnu akcím Gruzínského království, jehož královna Tamara se postavila Seldžukům a umožnila tak upevnit moc budoucího císařství v oblasti Pontu (i s gruzínskou vojenskou pomocí). Nebyla to nijak náhodná pomoc, neboť Alexios i jeho bratr David, který mu v jeho vládě pomáhal, vyrostli na gruzínském královském dvoře. Královna tak ovšem zároveň získala na pobřeží Černého moře cenného a oddaného spojence.

Nový stát se ihned vrhl do výbojů, které vedl především David a které směřovaly na západ. Jeho postup byl rychlý a brzy území císařství sousedilo s jiným nástupnickým státem Byzance – Nikájským císařstvím. Ovšem ani samotný Trapezunt nebyl v bezpečí – někdy v letech 1205/1206 jeho hlavní město oblehl ikonský sultán, který se chtěl zbavit nového nepříjemného souseda. Město se však podařilo ubránit a Turci byli nuceni prozatím odtáhnout. Hůře se dařilo na západních hranicích, kde brzy některé nedávné zisky padly do rukou Nikájského císařství (území západně od Sinope). Alexios se totiž postavil na stranu Latinského císařství, křižáckého státu s centrem v Konstantinopoli, což mu přineslo porážku a nepřátelství od přímých sousedů z Nikájského císařství. A ani Turci dlouho neotáleli s novým tažením a roku 1214 obsadili město Sinope samotné.

Trapezuntský císař se v té chvíli dokonce stal vazalem ikonského sultána. Samotné zemi však nedávné neúspěchy výrazně neuškodily, probíhal v ní další hospodářský rozvoj, zčásti zapříčiněný samotnými výhodnými geografickými a klimatickými podmínkami, a zčásti i dobrými obchodními styky – zejména s italskými městskými státy (hlavně Janovem, který měl v té době velký vliv na území okolí Černého moře).

Po Alexiově smrti nastoupil na trůn jeho zeť Andronikos I. (vládl 1222-1235). I on se musel vypořádat s hrozbou Seldžuků, která se vystupňovala několika vzájemnými nájezdy, na které zareagoval ikonský sultán Kay Ka’us I. pochodem na Trapezunt, jehož zdi byly tehdy považovány za nedobytné. Sultán se proto rozhodl, že města získá z moře. Ani zde ale neuspěl. Nakonec skončilo obléhání pro Turky katastrofou, když se náhle přihnala velká bouře, která jejich armádu doslova rozmetala. Sám sultán byl padl do zajetí.

Andronikos I. jej však přijal s veškerými poctami. Za mír nechtěl nic jiného, než aby skončilo podřízené postavení jeho císařství vůči sultanátu, kterému by už dále nebylo povinno ani vojenskou pomocí ani tributem. Sultánovi nezbylo než souhlasit – Trapezuntské císařství se tak opět stalo nezávislým.

Tento stav však neměl trvat moc dlouho, už roku 1230 byl císař donucen zapojit se do konfliktu mezi Ikonským a Chórezmským sultanátem. Postavil se však na špatnou stranu a porážka sil Chórezmského sultanátu v bitvě u Aklatu znamenala ztrátu zisků z nedávné porážky Kay Ka’use I. u Trapezuntu. Císařství se tam znovu muselo podřít muslimské moci.

Poté uběhlo několik klidnějších let, během kterých po Andronikově smrti nastoupil Jan I. (syn Alexia I.) jehož krátká vláda (1235-1238) se nestihla zapsat do dějin něčím významnějším. Po něm se císařem stal jeho mladší bratr Manuel (vláda 1238-1263). I on zůstával v podřízeném postavení vůči Ikonskému sultanátu, kterému musel vytrhnout na pomoc v boji proti Mongolům. Sultánovo vojsko s pomocnými sbory však bylo roku 1243 tvrdě poraženo v bitvě u Köse Dag (v dnešním severovýchodním Turecku), což byla událost, která zahájila úpadek tohoto muslimského státu a zapříčinila podřízení Manuelova císařství mongolskému chánovi.

Hvězda Trapezuntu i přesto stoupala stále výš. Císař dokonce v roce 1253 vyjednával o dynastické alianci s Ludvíkem IX., králem francouzským, ze které ale nakonec sešlo. V roce 1258 došlo k významné události, která se vzápětí nepřímo dotkla i císařství. Mongolskému chánovi se podařilo dobýt Bagdád (který následně vyplenil), přes který dosud vedla slavná Hedvábná stezka. Ta se nyní přesunula poněkud severněji, přičemž vedla i přes Trapezunt, který tak začal náhle zažívat období ještě většího rozkvětu.

Když roku 1261 obnovil Michael VIII. Palaiologos dobytím Konstantinopole Byzantskou říši, odmítl se Manuel I. na jeho žádost vzdát nároků na trůn. Nebylo divu, neboť musel vědět, že by tím více ztratil, než získal, a myšlenka na byzantský císařský trůn byla příliš lákavou. Po jeho smrti nastoupil na uvolněný trůn jeho syn Andronikos II. (vládl 1263-1266), kterého vystřídal nevlastní bratr Jiří I. (vládl 1266-1280).

Jiří se pokusil ve spolupráci se sicilským králem Karlem I. z Anjou postavit byzantskému císaři Michaelu VIII., to však (spolu s jeho neschopností plnit vazalské závazky) způsobilo jeho pád. Mongolský vládce, chán Abaqa, ho roku 1280 povolal na svůj dvůr. Na cestě k němu byl však zrazen a zbaven trůnu.

Císařem se stal další Manuelův syn – Jan II. (vládl 1280-1297). I on zpočátku nezastával smířlivý postoj k byzantskému císaři Michaelovi, se kterým se přel o svůj titul „Císaře Římanů“. V tváří v tvář dalšímu konfliktu se však obě strany dohodly. Potvrzením dohody byl manželský svazek mezi Janem II. a Michaelovou dcerou Eudokií.

Zatímco císař uklidňoval spory se západními sousedy, využil jeho absence gruzínský král David VI. Narin, který se pokusil obnovit vliv své země v Trapezuntském císařství. Díky dílčím úspěchům a obsazení několika oblastí se mu dokonce podařilo na trůn jako císařovnu prosadit Janovu nevlastní sestru Theodoru (roku 1284). Už následujícího roku ji ale Jan porazil a znovu plně obnovil svou vládu. Další roky jeho vlády vedly k další prosperitě jeho země – podařilo se mu na Turcích dobýt některá území a snad se i zbavit mongolské nadvlády. Po jeho smrti ho nahradil syn Alexius II., jehož vláda (1297-1330) už ale spíše spadá do století následujícího.

13. století bylo pro Trapezuntské císařství náročným obdobím, které plně prověřilo možnosti nového státu i schopnost jeho vůdčích osobností. Dynastii Komnenovců se přes veškeré nesnáze podařilo stabilizovat svou pozici na mezinárodním poli a úspěšně bránit svou zem proti tlaku mnohých nepřátel. Ovšem ani další roky nebyly pro tento stát nic jiného než další, nikdy nekončící zkouškou.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 12.1.2009):
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.
Wikipedia – anglická verze

Morejský despotát

(1261 – 1460)

Morejský despotát byl relativně autonomní součástí Byzantské říše. Pod jeho správu se postupně dostala většina území Peloponéského poloostrova v té době nazývaného Morea. Jeho vládci byli obvykle významní členové císařské rodiny, často dokonce budoucí vládci celé říše.

Centrem Morejského despotátu bylo město Mystra, které se nacházelo (respektive jeho moderní následník stále nachází) poblíž jižního pobřeží Peloponésu a významnou roli zastávalo od poloviny 13. století, kdy se stalo sídlem Achájského knížectví, jednoho z křižáckých státečků vzniklých po vyplenění Konstantinopole v roce 1204. Do byzantských rukou se dostalo zpět až v roce 1261 jako součást výkupného po porážce tehdejšího vládce v bitvě s císařem Michaelem VIII. Palaiologem, který pak na získaných územích položil základy budoucího despotátu.

Významným pro další vývoj byl císař Jan VI. Kantakuzenos, který despotát zreorganizoval pro svého syna Manuela. Tomu se úspěšně podařilo posílit despotát na úkor latinských státečků a bránit jej proti pronikání Turků. Dynastie Kantakuzenovců však neměla dlouhého trvání a brzy byla opět nahrazena Palaiologovci, kteří po smrti Manuela zabrali i tento despotát.

Ani tento rod však nezahálel. Pozváním albánských kolonistů na toto území výrazně navýšil počet obyvatel a dal tak základ pro budoucí silnou pozici despotátu v rámci celé, nyní už značně skomírající, říše. Pokračoval i další územní rozmach, opět na úkor zbývajících latinských státečků, který vyvrcholil okolo roku 1430 dobytím téměř celého poloostrova. Pak ovšem přišly těžké boje s Turky, které značně oslabily moc despotátu. V době obléhání a pádu Konstantinopole v roce 1453 tak ani tehdejší despotové, bratři císaře Konstantina XI., Demetrios a Tomáš, nedokázali vyslat jakoukoli významnou pomoc.

Bez ochranné ruky císařství byzantská moc v despotátě nadále upadala. V zemi propuklo několik povstání, která se jen ztěží dařilo uklidnit. Despotát se navíc musel zavázat k placení tributu Osmanské říši. Když se pak jeho despotové vzepřeli, přitáhl v květu 1460 sultán Mehmed II. do Morei a během krátké doby si ji téměř celou podmanil.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 19.12.2008):
Wikipedia – anglická verze
Britannica Online: Despotate of Morea