Archiv pro štítek: 14. století

Bitva u Kresčaku – část V.

Začala bitva ostrých kontrastů. Roztažené vojsko Filipa VI. bojovalo se sevřenými oddíly Eduarda III., Janované díky mnoha nešťastným ranám osudu prohráli svůj souboj s anglickými lučištníky. A ani dál se bitva neměla pro Francouze vyvíjet dobře.

 

Bitva: Neúspěšné pokusy jízdy

Do zmatků po porážce Janovanů vjeli francouzští těžkooděnci, kteří už dychtili po bitvě a snad i považovali rychlý rozpad Italů za zradu. Tím jim způsobili další ztráty. První jízdní útok vedený hrabětem Alençonem, který snad předpokládal, že Angličané budou v té chvíli po janovské střelbě alespoň trochu ve zmatku, se tím však natolik zpomalil, že téměř ztroskotal pod drtivou střelbou luků a jen s obtížemi dosáhl anglických pozic.

Poté do boje zasáhly oddíly Jana Lucemburského. Král, kterého informovali (neboť on sám kvůli své slepotě nic vidět nemohl) o tísnivé situaci první vlny, přikázal, aby jej jeho muži vedli tak, aby mohl zasadit ránu. Nechme stranou spekulace, zda se skutečně jednalo o vznešenou sebevraždu či jen snahu v kritické chvíli pomoci. Jisté je, že ani jeho posila situaci nezvrátila, byť v té chvíli byla bitva nejvíce na vážkách. Už zbrklý Alençonův útok těžce tísnil zejména šik prince z Walesu, jehož pobočníci snad dokonce i požádali anglického krále o pomoc.

Přes veškerou snahu se však francouzský útok brzy zhroutil. Na bojišti krom českého krále zůstal i hrabě Alençon a řada dalších vysokých šlechticů. Tato krvavá žeň mezi nejvyššími vrstvami šlechty byla v té době vpravdě neobvyklou. Další francouzské útoky už pak ztratily na razanci, síle i koordinaci útoků prvních a do jednoho byly odraženy. Bitva byla prohrána, byť část Filipova vojska snad do bojů ani nestihla zasáhnout. Nakonec do útoku vyjeli i Angličané a zle tísnili samotného francouzského krále, přičemž jim do rukou padla i posvátná standarta Francie Oriflamme.

Co se týče účasti budoucího Karla IV. v bitvě, nemáme přesných zpráv. Snad do bojů ani nezasáhl, jisté, že když viděl blížící se porážku, z bojiště odjel (zcela proti rytířské cti, ale naprosto uváženě podle jeho dynastické i státnické povinnosti krále římského a brzy i českého). O něco později toho dne z bojiště odjel i Filip VI., spíše jen se svojí družinou než v čele zbytků vojska. Bojiště zůstalo Angličanům.

Eduard s rozmyslem zadržel ty, kteří by chtěli prchající pronásledovat. Jeho síly byly příliš vyčerpané a s blížící nocí narůstalo riziko zbytečných ztrát. Navíc hrozilo riziko střetů s dosud nezapojenými francouzskými oddíly. Na poli zůstalo ležet mnoho tisíc mužů obou stran, ztráty Filipových oddílů však jasně nabyly na vrchu. Lehce lze uvěřit tomu, že obě strany oplakaly smrt Jana Lucemburského, který byl nejen svým postavením vážený po celé Evropě. Eduard, jak mu kázala čet, nechal jeho tělo omýt a posléze poslat synovi Karlovi.

 

Následky

Filip VI. se po těžké porážce stáhl zpět do Paříže, ale Eduard III. své pozice k nějakému většímu útoku nevyužil. Zřejmě to bylo rozumné řešení, jeho vojsko už bylo vyčerpáno a nedosahovalo dostatečného počtu pro nějaké velké tažení. Spokojil se tak jen s obležením a obsazením přístavu Calais, čímž získal dobrý výchozí bod pro případné budoucí války.

To, že se anglický král nepokusil získat nějaké větší území, bylo velkým zklamáním zejména pro šlechtice z Normandie, kteří se přidali na jeho stranu a bez jeho podpory nemohli svá sídla držet. Naopak v samotné domovině krále vyvolal úspěch bitvy nadšení a povzbudil veřejné mínění v podpoře další bojů.

Naopak pověst Filipa VI. upadla. Z území přišel jen o Calais, takže rozsah jeho království zůstal prakticky nezměněn. Nicméně při anglickém tažení byla vypleněna velká část severozápadní části jeho země, která se jen těžce vzpamatovávala. Rovněž sebevědomí francouzské šlechty muselo tvrdě upadnout po tak těžké porážce, jaké se jí dostalo z rukou Angličanů.

Bitva u Kresčaku se tak stala první významnější bitvou konfliktu, který bude později označován jako stoletá válka.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Kresčaku – část IV.

Po dlouhém tažení Francií se král Eduard III. nakonec dostal do pozice, kdy bylo výhodnější přijmout bitvu, byť se silnějším nepřítelem, než postupovat dál.

 

Příprava na bitvu

Francouzský král se rozhodl dostat přes Sommu delší cestou přes Abbeville. Během pochodu se ve městě zdržel – jeho vojsko bylo tak rozsáhlé, že jeho koordinovaný přesun zabral poměrně dost času. Není proto divu, že jej potěšily zprávy jeho průzkumníků, že protivník zaujal postavení a pravděpodobně čeká bitvu. K ní mělo dojít 28. srpna.

Eduard díky svému náskoku mohl nechat své muže odpočinout a alespoň trochu vylepšit své obranné postavení. Jeho armáda stála na mírně se zvedajícím svahu, po pravém boku měla říčku Maye (přes ni o kus dál přišli Francouzi), která bránila v případném obchvatu nepřítelem. Anglický král dal zřejmě i rozkopat jinak rovinatou půdu před svými vojáky, aby tak zpomalil a oslabil útoky francouzské těžké jízdy.

Co se týče rozestavení v den bitvy, není zdaleka jisté. Snad Eduard rozdělil vojsko do tří šiků. Napravo stál nejsilnější pod vedením jeho syna, prince z Walesu, který měl čelit teoreticky největšímu náporu, neboť jeho pozice se rozkládala nejblíže k linii francouzského postupu. Vlevo pak postavil nejslabší šik pod vedením hrabat Arundela a Northamptona, sám se pak postavil do lehce zasunutého středu. Kde byli rozmístěni lučištníci rovněž není přesně známo, dá se očekávat, že se drželi po stranách (před oběma krajními šiky), snad v mírně prohnuté formaci.

Pochod Filipova vojska ke Kresčaku není přesně znám a zřejmě by byl jeho popis i vcelku složitou záležitostí, neboť stále narůstající velikost velmi ztěžovala efektivní koordinaci, na kterou mohl spoléhat anglický protivník. Celá armáda se neúměrně roztáhla do dlouhých kolon a některé oddíly často postupovaly po vlastních stezkách. Jisté je, že oné soboty se francouzské voje přiblížily k Angličanům, dychtivé se s nimi střetnout. Filip si musel být vědom, že není v ideální pozici. Nepřítel držel dobré postavení a jeho vlastní armáda byla roztažená po celém okolí. Někteří jeho rádci jej nabádali, aby vyčkal s útokem do dalšího dne, ale král věděl, že by jen s obtížemi klidnil bojechtivé vojáky. Rozhodl se pro bitvu.

 

Bitva: Útok Janovanů

Schylovalo se k poledni, když byla bitva zahájena. Podle pokynů měly nejprve protivníka zaměstnat janovští kušiníci a až pak měl následovat jízdní útok. Italští žoldnéři se však proti tomu nejprve postavili. Vždyť celý den postupovali v čele oddílů a byli znaveni. Navíc byli zvyklí krýt se při boji za pavézami, ty ale zůstaly naloženy na vozech daleko za nimi. Nakonec ale proti královi nařízení nic nezmohli a připravili se k postupu.

Došlo tak k jednomu z nejslavnějších okamžiků celé bitvy. Nejprve se přihnala prudká, ale krátká letní bouře. Zatímco angličtí lukostřelci sňali své tětivy z lučišť, Janovanům navlhly a oslabily se. Po krátkém lijavci se velmi rychle vyjasnilo a kušiníkům začalo do očí zářit ostré slunce. Přesto však uspořádaně postupovali vpřed. Když pak vypálili, jejich střelba nebyla zdaleka tak účinná, jak u nich bylo běžné. Navíc byli nuceni mířit, což v těchto podmínkách (slunce, svah) bylo další nevýhodou oproti lukostřelcům, kteří stříleli obloukem. Pak svou střelbu opětovali i Angličané. Netrvalo dlouho a řady Janovanů byly uvrženy ve zmatek. Někteří začali ustupovat, jiní se dali rovnou na útěk. Toho dne neměli proti lukům šanci a utrpěli těžké ztráty.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Kresčaku – část III.

Anglický král Eduard III. zahájil své tažení Francií řadou úspěchů. Podařilo se mu dobýt několik významných měst a získat bohatou kořist. Jeho další postup však měl být mnohem obtížnější, protože jeho protivník, francouzský král Filip VI., shromáždil úctyhodnou armádu, s níž se pokusil svého soka dostihnout a přinutit k rozhodující bitvě.

 

Přechod přes Seinu

Eduard opustil Caen až koncem července a vydal se na jihovýchod směrem k Paříži. Ve městě nechal jen malou posádku, která však byla o několik dní později po výpadu z městského hradu a s pomocí místních obyvatel pobita. V té době proti anglickému vládci vytáhl král Filip a poté, co byl informován o krocích Vlámů, zaujal své strategické postavení. Aby znesnadnil anglický postup a zabránil jim v obejití jeho armády, nechal francouzský král strhnout mosty přes Seinu a tím od sebe obě hlavní vojska oddělil.

Angličané na to zareagovali postupem dále na Paříž, v čemž jim Filip nemohl zabránit, protože stržením mostům se on sám od nich odřízl. Během pochodu se anglické oddíly několikrát pokusily dostat se na druhý břeh a u La Roche-Guyon se jim to i podařilo, nicméně vzniklý přechod byl shledán za příliš úzký a tudíž riskantní pro přechod celého vojska. Teprve okolo poloviny července se jim podařilo najít sice stržený, ale opravitelný most v Poissy. Eduard se zde na několik dní utábořil a všemožně se snažil odvést pozornost od vznikajícího přechodu přes Seinu. Nařídil proto několik nájezdů na okolí Paříže, v níž už mezitím dlel Filip, který zřejmě očekával, že se anglický panovník pokusí na město zaútočit. Filip se snad dokonce připravil k bitvě na území jižně od Paříže, ale Eduard na jeho snahy nereagoval.

Už 16. srpna byl most dost opraven, aby po něm bylo možno přejít s celou armádou. O několik dní předtím se na druhý břeh dostal předvoj, který se nedaleko odtud střetl s oddíly spěchajícími Filipovi na pomoc a po dlouhé (byť rozsahem ne tak významné) bitvě je porazil, přičemž získal bohatou kořist.

 

Přechod přes Sommu

Seina nicméně nebyla jedinou vodní překážkou, která stála v cestě anglickému postupu. Měla se jí stát i řeka Somma. Obě armády protivníků totiž vyrazily prakticky rovnoběžně směrem na sever (ta francouzská o něco později). Filipova armáda byla cestou posilována dalšími a dalšími oddíly a její početní převaha nadále rostla. Eduardově vojsku také začaly docházet zásoby, protože přestože v kraji vrcholilo léto, místní věděli o postupujících vojích a co měli, ukrývali.

Eduardovi nezbylo nic jiného, než vyslat kupředu své osvědčené průzkumné oddíly, aby se pokusily získat něco potravin a hlavně najít přechod přes Sommu. Všude kam však jeho předvoj dorazil, našel jen dobře střežené mosty či brody, které nebyl sto dobýt. Jeho velitelé se tak vrátili ke králi s nepořízenou. Přes nově získané zásoby hrozilo, že budou Angličané v této oblasti uzavřeni a postupně vyhladověni nebo donuceni stáhnout se zpět do Anglie. Nalezení přechodu se tak stalo pro další tažení prioritou.

K Eduardovi se dostaly informace o brodu Blanchetaque, položeném ještě pod Abbeville, poblíž místa, kde se začíná Somma dále rozšiřovat směrem ke svému ústí do moře. Jejich zdroj není znám, mohl jím být někdo místní, ale klidně i některý z velmožů, který zde dříve pobýval, neboť se jednalo o kraj, který dříve spadal pod Eduardovu vládu. Král se dal 24. srpna na cestu. Jeho předvoj k místu dorazil ještě téhož dne, ale kvůli přílivu byl donucen vyčkat rána, kdy voda opět opadne a umožní přechod. Mezitím se však k místu začaly stahovat francouzské oddíly pod vedením Godemara de Fay. Ty se vrhly na Angličany právě, když se pokoušeli přebrodit. Převahou svého protivníka však byly vytlačeny a donuceny k ústupu. Eduardovi se úspěšně podařilo překonat i Sommu.

Anglickému panovníkovi však ve všem nepřálo štěstí. Protože na okamžik setřásl francouzské pronásledovatele, musel se rozhodnout o svém dalším postupu. U ústí Sommy na něj měly čekat posily a anglické loďstvo, průzkumné oddíly ale hlásily, že tam není jediné lodi. Eduardovi tak nezbylo nic jiného, než vytáhnout směrem k Flandrům a pokusit se zde spojit se svými spojenci. Snad už druhého dne se však k němu donesly zprávy o odražení vlámsko-anglického vpádu daleko od jeho sil. Eduard se po vyčerpání ostatních možností rozhodl pro tolik očekávanou bitvu. Obsadil se svým vojskem výhodné postavení poblíž vesnice, která vešla do našich dějin pod jménem Kresčak.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Kresčaku – část II.

Války mezi Anglií a Francií byla nevyhnutelná. Když pak roku 1346 Eduard III. zahájil plnohodnotnou invazi na území krále Filipa, Stoletá válka vypukla ve své plné síle. První týdny tažení se nezapsaly žádnou významnou bitvou, ovšem ani nepostrádaly jiné významné události.

 

Přípravy a úvodní dny tažení

Jakákoli větší anglická invaze na území Francie nutně vyžadovala rozsáhlé a nákladné přípravy. Kvůli problémům se splácením půjček pro nedávné války se musel Eduard III. se sháněním prostředků spolehnout na parlament, který mu už v roce 1344 povolil vybírat výjimečnou daň a později mu dokonce dal i právo požadovat vojenskou službu po vlastnících půdy. Dále pak proběhla v zemi vlna milostí vězňům a psancům výměnou za vojenskou službu. Vojáci armády byli za svou službu placeni podle svého postavení a zařazení. Nejednalo se o žádné nezkušené domobrance, ale o víceméně poloprofesionální žoldáckou armádu. O kvalitu mužů se staraly odvodové komise, které tak zajišťovaly aspoň základní standart vojenských schopností.

Eduardovy síly se začaly shromažďovat v Portsmouthu, odkud v závěru června vyrazily na moře. Nepříznivý vítr je však po několika dnech plavby zahnal zpět k pobřeží Anglie. Během necelého týdne, po který byla flotila donucena zůstat na místě, si Eduard rozmyslel své původní plány (nebo je naopak odhalil) a rozhodl se vylodit v Normandii. Byla to dobrá volba. Francouzi, již delší dobu očekávající invazi, svou obranu soustředili zejména poblíž oblastí jimi očekávaného vylodění – Bretaně a Gaskoňska – míst, kde měl Eduard silnou podporu. U severní část pobřeží Gaskoňska, poblíž La Rochelle, dokonce na Eduarda čekalo janovské loďstvo najaté Filipem.

Po překonání problémů s počasím se 12. července konečně podařilo Angličanům přistát. Vylodili se u La Hogue-Saint-Vast na poloostrově Cotentin. Při svém výstupu údajně Eduard III. zakopl, svůj pád však komentoval slovy, že si jej země přeje, čímž utišil hrozící pověrčivé řeči. Shromáždění celého vojska zabralo několik dní, během kterých ale Angličané nebyli nijak obtěžováni francouzskými vojáky, kterých bylo v oblasti příliš málo, než aby se o cokoliv pokusili. Už 14. července padl do Eduardových rukou přístav Bafleur, který skýtal tučnou kořist, podobně jako několik dalších míst ležících na cestě k hlavnímu městu Normandie, Caen.

Sem anglická armáda dorazila 24. července. To měla být pro Eduarda první větší zkouška. Angličané byli nicméně v takové převaze, že se město obehnané stařičkým opevněním nemohlo udržet delší dobu. Šlechtici velící obraně se rozhodli stáhnout se do Nového města, které ze všech stran obklopovaly říčky Odon a Orne. Po obsazení Starého města zůstala jen francouzská posádka hradu na jeho nejvzdálenějším okraji. Pro další postup byl klíčový most Saint-Pierre přes Odon. Zde však Angličany obránci zastavili. Část Eduardových sil nicméně o kus dál přešla přes sousední ostrov a po brodě se jí podařilo vpadnout Francouzům do zad. Následoval krutý boj s řadou obětí zejména na francouzské straně. Z celého Caen se pak udržel jen hrad.

Eduard ve městě zůstal zřejmě až do 30. července, zatímco jeho vojsko plenilo okolí. Lodě jeho flotily, které ho dosud doprovázely (ke Caen dorazily po řece Orne), už byly téměř přeplněny získanou kořistí. Král se rozhodl vyslat do Anglie zprávu s požadavkem o další muže a zásoby.

 

Francouzská reakce a další postup

Král Filip VI. se o anglické invazi dozvěděl zřejmě někdy okolo 16. července. Musel začít jednat rychle, protože Eduardova armáda už byla několik dní na jeho území a každý den prodlevy znamenal další a další ztráty. Nechal proto vyhlásit v zemi výzvu do zbraně a za shromaždiště své armády určil Paříž a Amiens. Zároveň vyslal posly ke svým spojencům s žádostí o pomoc. Rovněž nechal najmout řadu žoldáků. Hlavní část jeho armády směřující do Paříže se sešla vskutku rychle, už 22. (nebo snad 23.) července nechal Filip vynést z kostela v Saint-Denis posvátný prapor Francie – Oriflamme. Jen pár dní poté Filip vytrhl směrem k Rouenu, aby zabránil Angličanům v jeho obsazení.

Filipovi však nebezpečí nehrozilo jen z jedné strany. Musel svou armádu roztáhnout, aby pokryl území, které bylo ohroženo akutním nebezpečím vpádu Vlámů, vedených hrabětem Jindřichem Flanderským, kterého doprovázel jeden z Eduardových velitelů Hugh Hastings s malou částí anglických sil. Ke vpádu skutečně došlo, byť jeho účinky byly značně omezeny malou velikostí armády útočníků a tím, že jejich hlavním cílem snad bylo spojení s Eduardem, v čemž jim Filip zabránil zaujmutím strategické polohy mezi oběma silami.

Počátkem srpna do Filipova ležení dorazili papežští vyslanci, kteří se snažili vyjednat příměří mezi oběma křesťanskými panovníky. Ovšem stejně jako budoucí jednání s Eduardem byly jakékoli pokusy o smír předem odsouzeny ke zmaru, jelikož situace už zašla příliš daleko, než aby se dala vyřešit smírnou cestou, která by vyhovovala oběma stranám.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Kresčaku – část I.

Začátek 14. století byl pro evropskou politiku dobou velkých změn. Na scéně se objevily nové panovnické rody a zavdaly tak často příčinu pro větší či menší boj o moc v jednotlivých státech. Jedním z nejvýznamnějších konfliktů byla jednoznačně stoletá válka, střetnutí Anglie a Francie probíhající v letech 1337-1453. První významná bitva, ke které došlo, se odehrála u Crécy-en-Ponthieu, místě v češtině známém spíše jako Kresčak.

 

Záminky pro válku

Roku 1328 vymřela po meči starobylá francouzská královská dynastie Kapetovců. Králem se stal synovec Filipa IV. Sličného Filip z Valois, který se těšil rozsáhlé podpoře u všech tří stavů francouzského království. Přes tu toto podporu však jeho pozice nebyla zcela jistá a pevná, neboť tu stále byla potenciální dědička z dynastie Kapetovců, dcera jednoho z posledních kapetovských králů, Ludvíka X., Jeanne. Filip proto kodifikovat tzv. sálský zákoník, který mimo jiné vylučoval nástupnické právo žen. Jeanne poté provdal za svého dalšího možného konkurenta, Filipa d’Évreux (který byl vnukem krále Filipa III.), kterému zároveň svěřil i království Navarrské a zajistil si tak jeho vděk.

Zdaleka nejvýznamnější osobností, která si také mohla nárokovat trůn, však byl Eduard III., král anglický, který byl přes svou matku vnukem Filipa IV. Sličného. Ani on zpočátku nečinil novému králi Filipu VI. nějakých obtíží, neboť sám nedávno nastoupil na trůn a jeho mladická vláda zatím neměla dostatečnou váhu, aby si mohl dovolit jakékoli větší výboje. Eduard III. dokonce přijel i do Paříže, kde od Filipa VI. převzal v léno Akvitánii, své území, které patřilo pod francouzské království.

Pramenem sváru se nakonec staly spory o nástupnictví ve Flandrech, které Filip VI. ráznými zásahy vyřešil. Neúspěšný uchazeč, Robert z Artois, se pak obrátil na Eduarda III., který toho využil a roku 1337 se prohlásil francouzským králem. Tak zahájil válku, která se bude táhnout ještě mnoho desetiletí po jeho smrti.

Ihned po tomto aktu začaly obě mocnosti hrát rozsáhlou politickou hru, aby na svou stranu získaly co nejvíce spojenců. První roky se tak obešly bez větších bojů, výjimkou byl snad velký námořní úspěch Angličanů v bitvě u Sluys v roce 1340, při kterém loďstvo pod vedením samotného Eduarda III. napadlo a zničilo francouzskou flotilu chystající se na invazi do Anglie. Angličané tímto významným vítězstvím získali převahu na moři, která byla nutná pro hladký průběh případných větších útoků na území Francie a hladké zásobování armád.

Roku 1342 bylo uzavřeno jen krátkou dobu trvající příměří, které ukončil spor o dědictví vévodství bretaňského. O čtyři roky později se pak Eduard III. konečně rozhodl pro velký útok na území Francie.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Krize Hanzy

Z pochopitelných důvodů se okolním státům obchodní monopol Hanzy nad Baltským a Severním mořem nelíbil, proto se roku 1397 Dánsko, Švédsko, Finsko a Norsko sjednotily pod vedením dánské královny Markéty I. do tzv. Kalmarské unie.

V této těžké době se roku 1410 vzbouřilo obyvatelstvo Lűbecku proti městské radě, která řešila válečné náhrady tím způsobem, že zde zvýšila daně. Při převratu vyhnali starou městskou radu a nahradili ji novou. To mělo nepříjemné důsledky, neboť poté byla ohrožena lűbecká nadvláda nad Hanzou. Roku 1416 byla proto dosazena stará rada.

V roce 1410 utrpěl Řád, jenž byl podporovatelem Hanzy, porážku od polského vojska u Grunvaldu. Poláci získali některá území Řádu i s některými hanzovními městy. Poláci již tato města nepodporovala tak, jak je podporoval Řád. Roku 1454 byla pruská města v útlumu, jelikož se zostřila opozice velkých měst. Následně roku 1466 upadlo pruské teritorium do lenní závislosti na Polsku.

Hanzovní impérium bylo v této době téměř stále ve válce, neboť státy, se kterými Hanza obchodovala, se často zdráhaly uznat hanzovní privilegia. 1412 zemřela Markéta I., která byla zřejmě tehdy největším protivníkem Hanzy. Její nástupkyně hanzovní práva uznala. Mír však trval jen do roku 1426, kdy vypukla další válka s Dánskem.

Dalším nepřítelem byla Anglie, se kterou byla zahájena válka v roce 1470 poté, co Dánsko zabavilo anglickou loď, avšak Anglie z tohoto incidentu obvinila Hanzu. Kolín nad Rýnem byl proto z Hanzy na několik let vyloučen, neboť chtěl i přes tuto válku nadále obchodovat s Anglií. Válka končí utrechtským mírem, kde Anglie přiznává Hanze volnost obchodu v Londýně a východoanglických přístavech a vyplacení odškodného, ale Anglii je povolen volný obchod v Prusku. Tímto mírem získali také Holanďané možnost svobodného nákupu v Bruggách a přístup na Severní a Baltské moře.

Tento mír by nebyl nejspíš tak úspěšný, kdyby za Hanzu nevyjednával Hinrich Castorp. Tento lűbecký purkmistr dokázal Hanze udržet privilegia a vzdorovat postupujícímu úpadku. Po roce 1488, kdy zemřel, Hanza již nenalezne lepšího stratéga, než byl tento.

Island

Island, ostrov téměř se dotýkající severního polárního kruhu, byl od roku 1263 součástí Norska. Byl cílem převážně anglických obchodníků, kteří zde směňovali vlastní materiál za ryby. Hanzovní obchodníci se na Islandu objevovali od konce 14. století, a to i přesto, že to hanzovní sněmy výslovně zakazovaly.

První plavby na Island se uskutečňovaly z Brém. Hanza na Island vyvážela obilí, mouku, sukna, pivo, slad, sukna, dřevo, kovové zboží nebo dehet výměnou nejen za tresky a rybí tuk, ale i za ovčí kožešiny, skopovou kůži, hovězí a skopové maso, máslo, lůj, vlnu a různé vlněné výrobky. Velký význam měl zejména dovoz síry a sokolů. Na Islandu probíhal výměnný obchod, nejdříve se zboží přepočítávalo na krávy, od roku 1420 na tresky a někdy i na lokty. Jeden loket měl hodnotu dvou ryb.

Nejdříve byly za obchod s Islandem udělovány vysoké pokuty, ale roku 1486 dánský král povolil plavbu na Island. Největšího rozkvětu obchodu na Islandu bylo dosaženo v 16. století, kdy byla dánská vláda zaměstnána domácími rozbroji, a tak měli Němci na Islandu volné ruce. Hanza kompletně ovládla islandský obchod. Roku 1537 byl postaven v Hamburku dřevěný dům, ten byl rozložen a znovu postaven na Islandu. Zde sloužil hamburským plavcům v Hanefjordu. Oficiálně byl hanzovní obchod na Islandu ukončen v roce 1602, kdy byl vyhlášen královský monopol na obchod s Islandem pro města Kodaň, Helsing?r a Malmő. Hanzovní lodě se tam však objevovaly ještě dlouho, protože Dánové si je najímali.

Dánsko

Vztahy s Dánskem byly pro Hanzu velmi důležité. Důvodem byla bezesporu vláda nad průlivem Oresund. Tento průliv byl zvláště pro Lűbeck velice důležitý, protože zde proplouvali často hanzovní lodě a také zde bylo významné obchodní tržiště. Tyto důvody byly často zdrojem válek. Tyto války byly ukončeny mírem ve Stalsundu v roce 1370.

Nejdůležitější obchodní oblastí Dánska byla pro Hanzu paradoxně oblast část dnešního Švédska. Je to oblast kolem poloostrova Skanőr a Falsterbo. Byla to obchodnicky atraktivní oblast, protože zde se vyrábělo velké množství slanečků.

Oblast kolem poloostrova byla bohatá na sledě. Tyto sledi se na pozemcích, zvaných fyty, nasolovali. Největší fyta byla lűbecká, ta měla délku 1 km.

Obchod se sledi byl pro Lűbeck velice výnosný, ale od 15. století se stavy sleďů zmenšovat a rostla konkurence z Nizozemí a Anglie.

Francie

Několik km jižně od ústí Loiry do Atlantského oceánu leželo významné obchodní středisko Bourgneuf. Do tohoto střediska pluli jen ty nejlepší hanzovní lodě. Toto obchodní středisko proslulo vývozem soli ze saliny v Brouage. Saliny byly přirozené nádrže nebo nádrže vytvořené člověkem, z nichž se odpařováním získávala sůl. O prvních salinách máme zmínky z doby Keltů. Tuto tradici obnovili v 11. století benediktýni z blízkého kláštera.

Toto území bylo známo Angličanům a Vlámům, kteří na 3 století ovládli obchod s francouzskou solí. V polovině 14. století je vystřídali hanzovní kupci. Pro plavbu do zátoky se lodě soustřeďovaly v Gdaňsku, během plavby se loďstvo doplňovalo o další lodě. Obchodníci zastavovali ve velkých přístavech, aby mohli vyložit náklad a následně ho prodat. Do Bourgneufu pluli hanzovní a holandští obchodníci často společně. Na přelomu 14. a 15. století sůl z Francie díky nižší ceně vytlačila německou sůl.

Od konce 14. století, kdy se francouzský přístav La Rochelle vrátil zpět do francouzských rukou, začala Hanza ve velké míře nakupovat od Francouzů i francouzské víno, sůl ze salin na ostrově Ré, nebo různé jižní zboží. Hanzovní obchodníci občas zajížděli ještě dál na jih, do Španělska a Portugalska, kvůli nákupům soli, vína nebo různého jižního ovoce např. fíků. V Lisabonu byla dokonce v 15. století zřízena hanzovní faktorie.

Od konce 15. století však i tento obchod pozvolna upadal, a to hlavně díky konkurenci jižních Němců.

Bruggy

Oblast města Bruggy a jeho okolí byla ve středověku známá jako význačná oblast tkalcovství. Toto město mělo také velice výhodnou obchodní polohu, protože zde obchodníci mohli pohodlně doplout zálivem Zwin.

Bruggský kontor se začal s udílením privilegií od roku 1252 vyvíjet a od té doby zažil stálý vzestupný trend. Tyto privilegia udělila Gotlandskému společenství hraběnka Margareta, díky lűbeckému vyslanci Hermanu Hoyerovi a hamburskému radnímu Jordánu z Boizenburgu, kteří s ní obchodovali. Jelikož byla tato privilegia velice často porušována, a tak se hanzovní obchodníci často stěhovali do sousedního města Aardenburgu. Bruggám to samozřejmě neprospělo, protože díky Hanze mělo město zajištěný blahobyt. Hanza zde získala rozsáhlá obchodní práva, např. v roce 1323 Hanza získala pro Bruggy právo výhradního trhu pro vlnu, konopí, len, plátno, kožešiny, vosk a kovy od flanderského hraběte. Jelikož hanzovní práva nebyla ve Flandrech stále dodržována, tak Hanza sáhla k obchodním blokádám a v to v letech 1358-1360 a 1388-1392.

Bruggy byl nejvýznamnější hanzovní kontor, protože to byl jediný trh, na kterém severní Evropa získávala z jižní Evropy mandle, rýži, rozinky, šafrán, kmín, anýz, olej, sůl, mořské houby a bavlnu. Naopak na jih se dodávalo zboží ze severu, a to hlavně kožešiny, vosk a dřevo. Bruggy byla vlastně křižovatka lodí ze všech směrů. Bruggský přístav také sloužil jako zimoviště lodí.

Od začátku 15. století začaly Bruggy postupně upadat. Jedním důvodem je fakt, že se záliv Zwin začal postupně zanášet pískem. Druhým důvodem byla skutečnost, že území Flander ovládl burgundský vévoda, který však místo Hanzy podporuje spíše hanzovní konkurenty Holanďany. Flandry ztratily svou nezávislost, díky které bylo toto území oporou Hanzy. Tato situace byla Hanzou řešena tak, že byl kontor přeložen do Utrechtu. Do Utrechtu však nikdo nechtěl plout, většina obchodníků plula do jiných přístavů, např. do Amsterdamu. Burgundský vévoda obsadil Utrecht. Kontor byl tedy přeložen zpět do Brugg, ale obchodníci ho neradi používali, protože nizozemské provincie Holland a Zeeland Flandry dohonily, a proto měly lepší možnost odbytu.

Do začátku 16. století se většina hanzovního obchodnictva přestěhovala do Antverp. Zde byl zřízen hanzovní kontor, postaven pro obchodníky hanzovní palác, který se příliš nevyužíval, poněvadž si obchodníci zvykli na svůj volný život. Roku 1576 byl tento palác dobyt španělskými vojáky, a tím pádem tento kontor úplně zanikl.