Archiv pro štítek: 15. století

Shrnutí dění v 16. století

Evropa na rozhraní středověku a novověku zažívala obrovské změny. Reconquista1 Pyrenejského ostrova, provázející křesťany a Araby od 8. století, se chýlila ke konci. Nejen, že křesťanská vojska dokázala zatlačit muslimy až ke Granadě, ale svou sílící pozici upevnila dvě nejmocnější království, hlásící se k odkazu Ježíše Krista, svým sloučením. Kastilie a Aragon se zasnoubily v osobách Ferdinanda II. Aragonského2 a Isabely Kastilské3 v jednu mocnost. Léta Páně 1469 vzniklo španělské království, které po obsazení Granady roku 1492 mohlo začít expandovat. Dobytím Ráje – Nového světa – na západě Kryštofem Kolumbem vše pouze začalo.

Obchodní střediska se přesunula z renesanční Itálie na Pyrenejský poloostrov. A tím započalo neúnavné soupeření mezi Portugalskem a Španělskem, které bylo definitivně vyřešeno až pohlcením prvně jmenovaného království4 a ztráty velmocenského postavení druhého státu v 17. století.5

Nástup novověku se nesl také v duchu konsolidace některých států. Mezi nimi vynikla říše rodu Habsburků, která ovládala více než jednu třetinu celé Evropy. Především díky sňatkové politice Maxmiliána I. Habsburského6, který se nejen oženil s Marií Burgundskou7, a tím získal bohaté a vyspělé nizozemské provincie8 a burgundské vévodství9, ale také propojil svou rodinu s napohled silnou dynastií Jagellonců10 prostřednictvím svých vnoučat Ferdinanda11 a Marie12. České a uherské království připadlo rodu rakouských arcivévodů. Spolu se zámořskými koloniemi v jižní a střední Americe vybudovanými na zbytcích indiánských říší vyvrácenými španělskými dobyvateli13, s fakticky ovládanou Svatou říši římskou, s panstvím v jižní a silnou pozicí v severní Itálii14, mohl Karel V.15, hlavní protagonista první poloviny 16. století, tvrdit, že „co na nebi slunce, to na zemi císař“16.

Právě za vlády tohoto panovníka byli Habsburkové na vrcholu své moci. To on ubránil své nizozemské a pyrenejské državy před nárokem Francie. Brzy zadržel francouzskou expanzi do severní Itálie17, která se musela potupně zříci všech výdobytků v Itálii i části burgundského vévodství. Ale pyšná Francie, obklíčená ze všech světových stran a sražená na kolena, se spojila s nepřáteli císaře, kterým byl náhlý vzrůst moci rakouské dynastie trnem v oku. Proto boje neskončily, ale pokračovaly s ještě větší intenzitou. Během těchto válek byl například vypleněn Řím, sídlo papeže a centrum křesťanstva, německými žoldnéři.

Obnovení římského impéria, ve které doufali všichni rádci mladého panovníka, se však nenaplnilo. Státní pokladna byla prázdná kvůli vítězným, ale vysilujícím válkám proti Francii, rebelům v jednotlivých koutech říše, neustálé přítomnosti expandujících Turků na východě i neochotě císaře prolévat další křesťanskou krev. Ale císařská vojska dostala svůj žold tak jako tak. Nejen dalším zvýšením daní, ale také půjčkami rodiny Fuggerů.18 Uherská fronta s Tureckem byla posílena a přenechána českému a uherskému králi, válka na moři proti muslimům se začala příznivě vyvíjet a opakující se vzpoury v Nizozemí a Španělsku byly znovu potlačeny. Tyto boje však vázaly většinu vojsk daleko od Itálie, kam se francouzský král František I.19 pokusil znovu proniknout po uzavření spojenectví s Osmanskou říší. Rozdílnost ve víře už nebyla překážkou jako ve středověku. Obzvláště tehdy, když i papež navázal diplomatické styky s Istanbulem.

Karel V. také pokračoval ve sňatkové politice svého děda Maxmiliána I. Svou sestru Eleonoru20 provdal za portugalského krále (který však brzy zemřel) a syna Filipa II.21 oženil s Marií Portugalskou22 a tím nejen znovu provázal iberské mocnosti, ale připravil pro svého potomka půdu pro nárok o portugalský trůn.

Mladou Eleonoru však nejmocnější panovník první poloviny 16. století nehodlal nechat samotnou. Znovu poraženého francouzského krále Františka I. donutil roku 1530 si vzít královnu-vdovu Portugalska za ženu. Plány na sblížení s Francií však nevyšly a manželství zůstalo bezdětné.

Složitou diplomatickou hrou nakonec římskoněmecký císař posílil vliv i v neustále strany měnícím anglickém království. Jeho syn Filip II. pojal za druhou manželku Marii23, dceru Jindřicha VIII.24 a Kateřiny Aragonské25. Ta, po nástupu na trůn, v podstatě připojila Anglii ke Španělsku. Z tohoto područí království vyvedla až další z dcer Jindřicha VIII., Alžběta I.26, která zahraniční politiku nastavila značně protihabsburským směrem.

16. století však nebylo jenom věkem Habsburků, ale také i reformace církve. Učení Martina Luthera27, kritizující morální úpadek římskokatolické církve, se šířilo všemi vrstvami říšské společnosti a brzy započaly první roztržky, provázené sekularizací kněžského majetku. Prostý lid se bouřil proti dosavadnímu sociálnímu řádu pod velením Lutherových radikálních žáků. Série náboženských válek nakonec zplundrovala nejen Svatou říši římskou, ale i Švýcarsko a Francii, kde se odehrály nechvalně známé masakry.

Římský císař Karel V. byl nakonec nucen uznat, po několika neúspěšných pokusech o kompromis, roku 1555 tzv. Augsburský náboženský smír, který zbavil říšskou církev nadvlády v zemi. O rok poté zklamaný Habsburk odešel do ústraní do Španělska, a s ním jakoby odešla i síla Habsburků. I přesto, že nový císař a zároveň i Karlův bratr Ferdinand I. dokázal ve svých zemích rakouské větve Habsburků udržet relativní klid, jeho nástupci ne. V rodě se začala projevovat degenerace a slabost jednotlivých panovníků. Až v druhé polovině 17. století a v 18. století našla habsburská rakouská monarchie ztracenou rovnováhu.

Španělská část rodu ustupovala do pozadí ještě rychleji. Z nadvlády se po krutých bojích vymanily severní nizozemské provincie, již zmíněná katastrofální porážka v La Manche zničila většinu španělské flotily a dluhy se neustále zvyšovaly. Po Třicetileté válce (1618-1648) bylo Španělsko považováno za druhořadou mocnost. I přesto se Habsburkové, rod, nad kterým kdysi slunce nezapadalo, bez Španělska a zámořských kolonií, dokázali udržet mezi velmocemi až do trpkého konce první světové války.

 

1 Reconquista (špan. znovudobytí) – tažení, které započalo vítěznou bitvou mezi muslimy a Vizigóty u Covadonga v roce 722 a poté rokem 732, kdy byly muslimské síly poraženy v bitvách u Tours a Poitiers franským majordomem Karlem Martelem (686 – 741) a tím byl definitivně zastaven postup islámu západní Evropou; tento boj navíc poznamenal vývoj španělského katolictví, protože to nabralo ostře radikální směr, který pocítili především židé a protestanti, a díky tomu je dodnes Španělsko baštou katolictví.
2 Ferdinand II. Aragonský (1452 – 1516) – panovník Aragonie, Sicílie, Sardinie, Neapolska, Navarry a oficiálně Kastilie, kterou získal sňatkem, ačkoli v ní fakticky vládla jeho manželka.
3 Isabela Kastilská (1451 – 1504) – královna Kastilie a Aragonu, která podpořila Kryštofa Kolumba v jeho hledání cesty do Indie.
4 Portugalské království potkal podobný osud jako české a uherské království v roce 1526 v bitvě u Moháče. Roku 1578 padl mladý panovník Sebastián I. Portugalský (1557 – 1578), tak podobný českému králi Ludvíku Jagellonskému, v bitvě u Alcazarquiviruu (Ksar el-Kabir), když se rozhodl podporovat sesazeného vládce muslimského Maroka. Tím nechal svou zemi bez následníka. Následně se rozhořel boj o moc, ve kterém zvítězil španělský král Filip II. (1556 – 1598). a v roce 1580 utvořil s Portugalskem personální unii, která vydržela až do vítězné vzpoury roku 1640.
5 První příznaky ústupu z trůnu hegemona na mořích byla neschopnost zakročit proti bujícímu pirátství (podporovaném anglickou královnou Alžbětou I. (1558 – 1603)) na trasách z Jižní Ameriky. Následovala katastrofální porážka španělského válečného loďstva (tzv. Nepřemožitelné Armady) anglickou flotilou v La Manche roku 1588. Dále vyčerpáním se ve Třicetileté válce (1618 – 1648) a také nepružnou ekonomikou, díky které státy nového věku (např. Anglie, Nizozemí a podobně) hravě předhonily zastaralou monarchii.
6 Maxmilián I. Habsburský (1459 – 1519) – arcivévoda rakouský, král římský; za své vlády čelil nároku Francie na Burgundské vévodství, ale proslul především svým diplomatickým úsilím rozšířit državy Habsburků.
7 Marie Burgundská (1457 – 1482) – burgundská, lucemburská a brabantská vévodkyně; musela spolu se svým manželem bojovat o burgundské dědictví proti Francii, která si činila nárok na burgundské léno, které si však obzvlášť za Stoleté války (1337 – 1453) vedlo vlastní zahraniční politiku a snažilo se vymanit z vlivu Francie.
8 Nizozemské provincie – severní provincie: Holandsko, Zeeland, Zutphen, Antverpy, Frísko, Utrecht, Overijssel, Groningen; jižní provincie: Brabantsko, Limbursko, Lucembursko, Geldry, Artois, Henegavsko, Flandry, Namur, Mechelen; tato území se rozkládala na území dnešního Beneluxu a severní Francie, a byla centrem obchodu a průmyslu. Na konci 16. století se severní provincie odtrhly a vytvořily nezávislý stát nazvaný Republika spojených nizozemských provincií.
9 Burgundské vévodství – území, které se rozkládá na většině území dnešního Burgundska s državami podél východní hranice Francie až do Nizozemí; rod burgundských vévodů, pokrevně spřízněn s vládnoucím francouzským rodem z Valois, se pokoušel výboji získat území Lotrinska, Švýcarska nebo Nizozemských provincií; spor Maxmiliána I. s Francií nakonec vyústil v rozdělení Burgundského vévodství, tedy že Francie získala většinu území Burgundska a Habsburkové především Nizozemské provincie.
10 Jagellonci – velkoknížecí rod pocházející z Litvy, který s nástupem Vladislava II. Jagella (1377 – 1434) usedl roku 1385 i na polský trůn a nakonec vymřel roku 1572 Zikmundem II. Augustem (1529 – 1572). Tato dynastie ovládala od roku 1471 české království a posléze i království uherské, čímž se stala ve východní a střední Evropě jednou z nejmocnějších rodin, ale pouze na pohled, protože jagellonští panovníci na přelomu století bývali slabí a pod silným vlivem šlechty. Středoevropský prostor nakonec rod ztratil vymřením česko-uherské větve roku 1526, kdy musel uvolnit místo expanzi Habsburků.
11 Ferdinand I. Habsburský (1522 – 1564) – arcivévoda rakouský (od roku 1522), král český a uherský (od roku 1526), král římský (od roku 1530), císař Svaté říše římské (od roku 1556); muž, jehož vládou začíná „400 let útlaku“ v českých zemích.
12 Marie Habsburská (1505 – 1558) – královna česká a uherská, manželka Ludvíka Jagellonského (1516 – 1526), místodržitelka v nizozemských provinciích (1530 – 1555).
13 Aztécká říše v Mexiku byla vyvrácena mezi lety 1519 – 1521 Hernandem Cortezem, a incká říše v Peru byla zničena Franciscem Pizzarem v letech 1531 – 1535.
14 Itálie byla až do 19. století roztříštěna na jednotlivé státečky, o které zápasili mnohem silnější sousedé (především Francie a Svatá říše římská); přes střední část Apeninského poloostrova, od východního pobřeží po západní, se táhl papežský stát s hlavním městem v Římě.
15 Karel V. (1516 – 1556) – král španělský (jako Karel I.), císař Svaté říše římské, vévoda burgundský atd. (údajně přes 70 dalších titulů).
16 Seibt, Ferdinand: Karel V., str. 5 – heslo známé také jako: „říše, nad kterou slunce nezapadá“
17 V tzv. italských válkách (1494 – 1559) se Francie od konce 15. století pokoušela proniknout do Itálie. Nejprve skrze obsazení trůnu Neapolska, posléze i podmaněním severní části Apeninského poloostrova. Proti francouzským panovníkům, kteří toužili po bohatých severoitalských městech, se nakonec prosadili římskoněmečtí císaři považující válečnou oblast za svou sféru vlivu. Během bojů byla uzavírána mnohá spojenectví, která zpravidla končila dočasnou porážkou jedné ze stran a následným spojenectvím proti dosavadnímu vítězi. Války skončily mírem v Cateau-Cambrésis, kde se Francie vzdala všech nároků na neapolský trůn ve prospěch Habsburků.
18 Fuggerové – bankéřský rod z Augsburku, který svůj osud spojil s rodem Habsburků; pomohl získat říšský trůn Karlovi V. (úplatek 850 000 dukátů) i dosažení hodnosti římského krále Ferdinandu I. (úplatek 350 000 dukátů); velké dluhy hlavně španělských Habsburků tyto bankéře a podnikatele na konci 16. století zruinovaly.
19 František I. (1515 – 1547) – francouzský král považovaný za prvního renesančního panovníka v dějinách své země; za vlády tohoto panovníka došlo k velkému rozvoji kultury a on sám považován za jednu z nejvýraznějších postav 16. století a protivníka Karla V. a Jindřicha VIII.
20 Eleonora Habsburská (1498 – 1558) – portugalská královna (1. manželství), francouzská královna (2. manželství).
21 Filip II. (1556 – 1598) – král Španělska (od r. 1556), Anglie (od r. 1554 – 1558), Portugalska (od r. 1580) atd.
22 Marie Portugalská (1527 – 1545) – dcera portugalského krále, sestřenice a první manželka Filipa II.
23 Marie Katolická, zvaná též Krvavá (1553 – 1558) – anglická královna, jediná přeživší dcera Kateřiny Aragonské, proslulá hony na protestanty (odtud také obě dvě přízviska).
24 Jindřich VIII. (1509 – 1547) – král Anglie, Irska a titulárně Francie, z rodu Tudorovců, proslulý odklonem od Říma a založením anglikánské církve, a šesti manželstvími (1. s Kateřinou Aragonskou /rozvod a přirozená smrt/ ;2. s Annou Boleynovou /sťata/ ; 3. s Janou Seymorovou /smrt při porodu/; 4. s Annou Klévskou /rozvod a přirozená smrt/; 5. s Kateřinou Howardovou /sťata/; 6. s Kateřinou Parrovou /přirozená smrt po úmrtí jejího manžela/).
25 Kateřina Aragonská (1485 – 1536) – královna anglická, první manželka Jindřicha VIII., teta Karla V.
26 Alžběta I. zvaná Panenská královna (1558 – 1603) – královna Anglie, Irska a titulárně Francie, která se vrátila k protestantismu svého otce; za její vlády nastal „zlatý věk Anglie“ a také s ní vymřel rod Tudorovců, po kterém nastoupili skotští Stuartovci.
27 Martin Luther (1483 – 1546) – augustiniánský mnich a profesor teologie a filosofie pocházející z bohaté rodiny, proslulý svým reformačním učením navazujícím na kritiky církve ze 14. a 15. století.

Úpadek Hanzy

Roku 1494 byl Ivanem III. uzavřen novgorodský kontor. Od této doby byla proto malá možnost získat zboží z východu. V roce 1514 byl sice kontor znovu otevřen, avšak jeho činnost neměla dlouhého trvání.

Roku 1520 zanikl po dlouhotrvajících problémech fakticky i kontor v Bruggách. V tomto roce se totiž přemístil do Antverp.

Postupem času dělalo Hanze čím dál větší problém prosadit se na rostoucím trhu. Velkým protivníkem byla obchodnická rodina Fuggiů, se kterou roku 1515 Hanza uzavřela smlouvu, že můžou svobodně obchodovat v Baltském moři a volně proplouvat průlivem. Stali se tak zdatným protivníkem pro Hanzu, zvláště při obchodu s mědí, voskem a kůží.

Roku 1529 do Lűbecku proniklo reformační hnutí. To významně ovlivnilo jeho zahraniční politiku. Roku 1533 se tak stal purkmistrem Lűbecku Jűrgen Wullenwever, který chtěl získat zpět nadvládu Hanzy. Zasáhl proto do dynastických sporů. Sesadil katolického norského krále Kristiána II. Králem je zvolen Kristián III., jenže ani toho Wullenwever nepodpořil a spojil se naopak s Kristiánem II, který byl držen v zajetí. Nato byla vyslána vojenská akce, která měla za úkol Kristiána II. nasadit zpět. Byla sice dobyta Kodaň, ale tím úspěch akce skončil. Kristián III. porazil hanzovní vojsko v několika bitvách. Ani to však Wullenwevera nezlomilo, neboť roku 1535 chtěl najít vhodného uchazeče o švédský trůn. Neuspěl, a proto byl zbaven křesla purkmistra a popraven. Jeho činy snížily vážnost Hanzy.

Krize Hanzy

Z pochopitelných důvodů se okolním státům obchodní monopol Hanzy nad Baltským a Severním mořem nelíbil, proto se roku 1397 Dánsko, Švédsko, Finsko a Norsko sjednotily pod vedením dánské královny Markéty I. do tzv. Kalmarské unie.

V této těžké době se roku 1410 vzbouřilo obyvatelstvo Lűbecku proti městské radě, která řešila válečné náhrady tím způsobem, že zde zvýšila daně. Při převratu vyhnali starou městskou radu a nahradili ji novou. To mělo nepříjemné důsledky, neboť poté byla ohrožena lűbecká nadvláda nad Hanzou. Roku 1416 byla proto dosazena stará rada.

V roce 1410 utrpěl Řád, jenž byl podporovatelem Hanzy, porážku od polského vojska u Grunvaldu. Poláci získali některá území Řádu i s některými hanzovními městy. Poláci již tato města nepodporovala tak, jak je podporoval Řád. Roku 1454 byla pruská města v útlumu, jelikož se zostřila opozice velkých měst. Následně roku 1466 upadlo pruské teritorium do lenní závislosti na Polsku.

Hanzovní impérium bylo v této době téměř stále ve válce, neboť státy, se kterými Hanza obchodovala, se často zdráhaly uznat hanzovní privilegia. 1412 zemřela Markéta I., která byla zřejmě tehdy největším protivníkem Hanzy. Její nástupkyně hanzovní práva uznala. Mír však trval jen do roku 1426, kdy vypukla další válka s Dánskem.

Dalším nepřítelem byla Anglie, se kterou byla zahájena válka v roce 1470 poté, co Dánsko zabavilo anglickou loď, avšak Anglie z tohoto incidentu obvinila Hanzu. Kolín nad Rýnem byl proto z Hanzy na několik let vyloučen, neboť chtěl i přes tuto válku nadále obchodovat s Anglií. Válka končí utrechtským mírem, kde Anglie přiznává Hanze volnost obchodu v Londýně a východoanglických přístavech a vyplacení odškodného, ale Anglii je povolen volný obchod v Prusku. Tímto mírem získali také Holanďané možnost svobodného nákupu v Bruggách a přístup na Severní a Baltské moře.

Tento mír by nebyl nejspíš tak úspěšný, kdyby za Hanzu nevyjednával Hinrich Castorp. Tento lűbecký purkmistr dokázal Hanze udržet privilegia a vzdorovat postupujícímu úpadku. Po roce 1488, kdy zemřel, Hanza již nenalezne lepšího stratéga, než byl tento.

Island

Island, ostrov téměř se dotýkající severního polárního kruhu, byl od roku 1263 součástí Norska. Byl cílem převážně anglických obchodníků, kteří zde směňovali vlastní materiál za ryby. Hanzovní obchodníci se na Islandu objevovali od konce 14. století, a to i přesto, že to hanzovní sněmy výslovně zakazovaly.

První plavby na Island se uskutečňovaly z Brém. Hanza na Island vyvážela obilí, mouku, sukna, pivo, slad, sukna, dřevo, kovové zboží nebo dehet výměnou nejen za tresky a rybí tuk, ale i za ovčí kožešiny, skopovou kůži, hovězí a skopové maso, máslo, lůj, vlnu a různé vlněné výrobky. Velký význam měl zejména dovoz síry a sokolů. Na Islandu probíhal výměnný obchod, nejdříve se zboží přepočítávalo na krávy, od roku 1420 na tresky a někdy i na lokty. Jeden loket měl hodnotu dvou ryb.

Nejdříve byly za obchod s Islandem udělovány vysoké pokuty, ale roku 1486 dánský král povolil plavbu na Island. Největšího rozkvětu obchodu na Islandu bylo dosaženo v 16. století, kdy byla dánská vláda zaměstnána domácími rozbroji, a tak měli Němci na Islandu volné ruce. Hanza kompletně ovládla islandský obchod. Roku 1537 byl postaven v Hamburku dřevěný dům, ten byl rozložen a znovu postaven na Islandu. Zde sloužil hamburským plavcům v Hanefjordu. Oficiálně byl hanzovní obchod na Islandu ukončen v roce 1602, kdy byl vyhlášen královský monopol na obchod s Islandem pro města Kodaň, Helsing?r a Malmő. Hanzovní lodě se tam však objevovaly ještě dlouho, protože Dánové si je najímali.

Francie

Několik km jižně od ústí Loiry do Atlantského oceánu leželo významné obchodní středisko Bourgneuf. Do tohoto střediska pluli jen ty nejlepší hanzovní lodě. Toto obchodní středisko proslulo vývozem soli ze saliny v Brouage. Saliny byly přirozené nádrže nebo nádrže vytvořené člověkem, z nichž se odpařováním získávala sůl. O prvních salinách máme zmínky z doby Keltů. Tuto tradici obnovili v 11. století benediktýni z blízkého kláštera.

Toto území bylo známo Angličanům a Vlámům, kteří na 3 století ovládli obchod s francouzskou solí. V polovině 14. století je vystřídali hanzovní kupci. Pro plavbu do zátoky se lodě soustřeďovaly v Gdaňsku, během plavby se loďstvo doplňovalo o další lodě. Obchodníci zastavovali ve velkých přístavech, aby mohli vyložit náklad a následně ho prodat. Do Bourgneufu pluli hanzovní a holandští obchodníci často společně. Na přelomu 14. a 15. století sůl z Francie díky nižší ceně vytlačila německou sůl.

Od konce 14. století, kdy se francouzský přístav La Rochelle vrátil zpět do francouzských rukou, začala Hanza ve velké míře nakupovat od Francouzů i francouzské víno, sůl ze salin na ostrově Ré, nebo různé jižní zboží. Hanzovní obchodníci občas zajížděli ještě dál na jih, do Španělska a Portugalska, kvůli nákupům soli, vína nebo různého jižního ovoce např. fíků. V Lisabonu byla dokonce v 15. století zřízena hanzovní faktorie.

Od konce 15. století však i tento obchod pozvolna upadal, a to hlavně díky konkurenci jižních Němců.

Bruggy

Oblast města Bruggy a jeho okolí byla ve středověku známá jako význačná oblast tkalcovství. Toto město mělo také velice výhodnou obchodní polohu, protože zde obchodníci mohli pohodlně doplout zálivem Zwin.

Bruggský kontor se začal s udílením privilegií od roku 1252 vyvíjet a od té doby zažil stálý vzestupný trend. Tyto privilegia udělila Gotlandskému společenství hraběnka Margareta, díky lűbeckému vyslanci Hermanu Hoyerovi a hamburskému radnímu Jordánu z Boizenburgu, kteří s ní obchodovali. Jelikož byla tato privilegia velice často porušována, a tak se hanzovní obchodníci často stěhovali do sousedního města Aardenburgu. Bruggám to samozřejmě neprospělo, protože díky Hanze mělo město zajištěný blahobyt. Hanza zde získala rozsáhlá obchodní práva, např. v roce 1323 Hanza získala pro Bruggy právo výhradního trhu pro vlnu, konopí, len, plátno, kožešiny, vosk a kovy od flanderského hraběte. Jelikož hanzovní práva nebyla ve Flandrech stále dodržována, tak Hanza sáhla k obchodním blokádám a v to v letech 1358-1360 a 1388-1392.

Bruggy byl nejvýznamnější hanzovní kontor, protože to byl jediný trh, na kterém severní Evropa získávala z jižní Evropy mandle, rýži, rozinky, šafrán, kmín, anýz, olej, sůl, mořské houby a bavlnu. Naopak na jih se dodávalo zboží ze severu, a to hlavně kožešiny, vosk a dřevo. Bruggy byla vlastně křižovatka lodí ze všech směrů. Bruggský přístav také sloužil jako zimoviště lodí.

Od začátku 15. století začaly Bruggy postupně upadat. Jedním důvodem je fakt, že se záliv Zwin začal postupně zanášet pískem. Druhým důvodem byla skutečnost, že území Flander ovládl burgundský vévoda, který však místo Hanzy podporuje spíše hanzovní konkurenty Holanďany. Flandry ztratily svou nezávislost, díky které bylo toto území oporou Hanzy. Tato situace byla Hanzou řešena tak, že byl kontor přeložen do Utrechtu. Do Utrechtu však nikdo nechtěl plout, většina obchodníků plula do jiných přístavů, např. do Amsterdamu. Burgundský vévoda obsadil Utrecht. Kontor byl tedy přeložen zpět do Brugg, ale obchodníci ho neradi používali, protože nizozemské provincie Holland a Zeeland Flandry dohonily, a proto měly lepší možnost odbytu.

Do začátku 16. století se většina hanzovního obchodnictva přestěhovala do Antverp. Zde byl zřízen hanzovní kontor, postaven pro obchodníky hanzovní palác, který se příliš nevyužíval, poněvadž si obchodníci zvykli na svůj volný život. Roku 1576 byl tento palác dobyt španělskými vojáky, a tím pádem tento kontor úplně zanikl.

Veliký Novgorod

Před příchodem Němců zde existovala obchodní osada Gotlandu. Němci sem poprvé přicházeli v průběhu 12. století. Nejprve byla tato osada německými obchodníky pronajímána. Roku 1184 si Hanza postavila vlastní kostel sv. Petra. Roku 1190 se němečtí lidé podíleli na smlouvě mezi Gotlanďany a novgorodským knížetem Jaroslavem z Novgorodu, která zaručuje obchodníkům privilegia. V roce 1200 si Němci postaví vlastní dvůr, ze kterého se postupně vytvořil kontor ( Petershof ). Do roku 1293 mělo gotlandské hlavní město Visby maximální vliv, od tohoto roku však bylo vystřídáno Lűbeckem na sto let. Následně získají převahu livonská města ( Reval, Dorpat ). V letech 1388 – 1394 probíhala úspěšná blokáda, tím pádem se situace Ruska zhoršila a Rusko proto muselo zlepšit podmínky pro obchodníky.

Do Ruska němečtí obchodníci připlouvali dvakrát ročně, tzv. letní a zimní plavci. Letní plavci sem připlouvali na jaře a odplovali na podzim, zimní zde přebývali od podzimu do jara.

Ve Velikém Novgorodu se kupovaly od Rusů důležité materiály, které v západní Evropě nebyly dosažitelné, hlavně kožešiny, vosk a různé východní zboží. Do Ruska se dovážela západoevropská sukna, kovy, kovové výrobky, soli, evropských vín nebo medoviny. Obchod zde probíhal povětšinou výměnným způsobem.

Do čela kontoru si přítomní volili staršího, který si zvolil čtyři přísedící. V 15. století zde vznikl úřad stálého správce, který musel mluvit rusky a zajišťoval spojení s místními úřady.

Roku 1478 byl Veliký Novgorod dobyt carem Ivanem III. Kontor fungoval do roku 1494, kdy byl definitivně uzavřen.

Londýn

Poprvé přišli Němci na území Londýna v roce 1157. V tomto roce privileguje anglický král Jindřich II. obchodníky z Kolína nad Rýnem. Zaručil jim svobodu obchodu.

V roce 1237 získalo svobodu obchodu rovněž i Gotlandské společenství, které dováží pro Anglii velice důležitý vosk. V letech 1266 a 1267 si lűbečtí a hamburští obchodníci zřídili vlastní hanzu, protože kolínští obchodníci jim nechtěli poskytnout účast na obchodních právech. V roce 1281 se však všechny tři hanzy spojily v jedinou „hansa Alemanie“, německou Hanzu.

Centrem Hanzy v Londýně se stal Stalhof, z něhož se postupně stal hanzovní kontor. V čele kontoru byli dva starší, jedním byl hanzovní obchodník, druhým byl anglický občan, který byl navrhován hanzovními obchodníky z členů londýnské královské rady, někdy se jím stal sám starosta Londýna.

Angličanům se díky hanzovnímu obchodu nabízelo pro ně jinak nedostupné zboží, např. ruské kožešiny, vosk, med, dřevo, dřevěné výrobky a kovy. Hanzovní lodě z Londýna odvážely vlnu, anglická sukna, cín, olovo nebo ovčí kůže.

V 15. století jsou však vztahy Hanzy a Anglie napjaté, dojde k otevřené válce. Dav napadl Stalhof a vypálil ho. V roce 1474 byly hanzovní výsady potvrzeny anglickým králem mírem v Utrechtu, kde byl Hanze dán do osobního vlastnictví Stalhof. V roce 1597 královna Alžběta nechala uzavřít Stalhof a vypověděla hanzovní obchodníky z Anglie.

Hanza: Historický kontext

11. století bylo především obdobím stále většího vlivu církve, a to hlavně ve Španělsku, kde se bojovalo proti Arabům na jihu. Itálie byla celou dobu množství rozdrobených městských států. Byzantská říše byla nejen pohlcena bojem papeže a patriarchy, jenž vyvrcholil roku 1054 ve velké schizma, ale nově musela bojovat i proti nájezdům Turků, proto byl byzantský císař nucen požádat o pomoc ze západu. Následné křížové výpravy, které Turky neporazily, spíše drancovaly Byzanc.

Střední a západní Evropa byla ohrožena nájezdy severských Vikingů. Normané poté roku 1066 v čele s Vilémem Dobyvatelem dobyli Anglii. V 11. a 12 století vznikaly první obchodnické spolky, které se stali úspěšné, a proto se proti nim mnozí panovníci snažili bojovat. V okolí Baltského moře byly Slované postupně vytlačováni německým obyvatelstvem. Boj těchto kmenů skončil až ve 14. století, když po dlouhých bojích byli podmaněni i pohanští Prusové.

V letech 1347 – 52 zachvátila Evropu morová epidemie. Zdecimovala hlavně Norsko, kde zemřela až třetina obyvatel. To však paradoxně vyhovovalo obchodníkům, a proto císař Karel IV. se proto snažil jejich moc zmírnit. Ve 14. století začala válka mezi Anglií a Francií, později nazývaná stoletá. Bojem trpěla především Francie, neboť se válka odehrávala především na jejím území. Skončila až roku 1453 vítězstvím Francie.

V 15. a 16. století se v Evropě objevuje renesance, která s sebou přináší vynálezy, zámořské objevy a reformační myšlení. Církev se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory katolíků a protestantů, jejichž spory vyvrcholily v třicetiletou válku, která znamenala zničení Evropy.

Konstantin XI. Palaiologos

(8.2.1405-29.5.1453)

Konstantinovi XI. bylo souzeno stát se posledním císařem Byzantské říše. Byl to statečný a moudrý muž, který by se jistě v příznivějších dobách zařadil mezi nejzářnější z panovníků. Povstal však proti němu nepřítel, který byl nad jeho síly i možnosti.

Konstantinovo vyobrazení v rukopiseKonstantin se narodil v Mistře jako čtvrtý syn císaře Manuela II. a jeho ženy Heleny Dragaš, dcery významného srbského velmože. Většinu svého mládí strávil u dvora v Konstantinopoli. Roku 1427 vyrazil do Morejského despotátu (nacházel se na Peloponésu), kde měl přejmout vládu od svého bratra Theodora, který hodlal rezignovat. Než se sem však dostal, změnil Theodor názor a rozhodl si despotát ponechat. Konstantin namísto toho vyrazil na tažení proti peloponéským městům, která nebyla v byzantských rukou. Aby získal jedno z významných panství, oženil se dokonce Konstantin s neteří jeho vládce. Do roku 1430 se mu pak prakticky podařilo ovládnou celý peloponéský sever.

Dalším významným okamžikem v jeho politickém životě bylo regentství v Konstantinopoli v letech 1437-1440, kdy zde zastupoval svého bratra, tehdejšího císaře Jana VIII. V roce 1441 se znovu oženil, protože jeho první žena mu zemřela už po roce manželství, tentokrát s dcerou pána z ostrova Lesbos. Ani tento svazek však nedopadl šťastně a skončil opět po roce a znovu bezdětný. Konstantin se pak už nikdy neoženil.

V roce 1443 se však konečně stal despotou morejským. Netrvalo dlouho a znovu vytáhl do války za rozšíření panství. Podařilo se mu dobýt Théby i Athény a získat i jiných úspěchů. Štěstí mu však nemělo přát dlouho, začal příliš zasahovat do území podřízeného Turkům, což si vynutilo odvetu zahájenou na podzim roku 1446.

V té době vyrazilo směrem k Morejskému despotátu vojsko, které mohlo čítat snad padesát tisíc vojáků. Takovému množství nemohl Konstantin vzdorovat a spolu se svým bratrem Tomášem se stáhl za Hexamilion, hradbu postavenou přes Korintskou šíji. Zde se však udržel sotva dva týdny, protože Turci nasadili proti zdím kanóny a téměř úplně je zničili. Před úplnou ztrátou despotátu Konstantina zachránila jen nadcházející zima.

Po smrti císaře Jana VIII. roku 1448 se stal jedním z jeho možných následníků, druhým byl jeho bratr Demetrios. Císařovna Helena, jejich matka, stranila spíše Konstantinovi a dokonce požádala tureckého sultána Murada II., který měl s Byzancí relativně mírové a přátelské vztahy, aby je rozsoudil. Sultán se rozhodl pro Konstantina, který byl korunován v Mistře, hlavním městě Morejského despotátu, na začátku roku 1449. Mnozí místo jeho korunovace považovali za špatné znamení, bylo totiž dlouhou tradicí korunovat císaře přímo v Konstantinopoli.

Jako panovník Byzance stál před nesnadným úkolem zachránit rozpadající se zbytky kdysi obrovské říše. Pokus o získání pomoci sňatkem mu nevyšel, a tak byl nucen k potvrzení spojení byzantské církve s katolickou, k čemuž se dosud stavěl spíše zdrženlivě, vědom si nebezpečí, které to může přinést. Nakonec se to opravdu ukázala spíše nešťastným krokem, žádná velká pomoc od katolického západu nepřišla a naopak došlo k rozvíření nepokojů mezi jeho vlastními poddanými.

Na turecký trůn mezitím nastoupil mladý a dravý Mehmed II., který rozhodně nezastával mírovou politiku svého otce Murada a nijak se netajil, že hodlá Konstantinopol dobýt. Záminkou pro začátek války se stalo Konstantinovo požadování peněz, které měl slíbené na vydržování tureckého prince Orchana u svého dvora. Ač se Konstantin snažil, co mohl, v dubnu 1453, kdy začalo Mehmedovo obléhání Konstantinopole, se nemohlo císařovo vojsko s nepřátelským zdaleka měřit. V prakticky beznadějné situaci prokázal Konstantin svou odvahu a odmítl uniknout do bezpečí. Statečně vedl své vojáky až do poslední chvíle a sám padl v zoufalém boji, v den kdy bylo město dobyto.

Přes krátké období vlády a některé chyby je dnešními moderními historiky na posledního císaře Byzance pohlíženo jako na velmi schopného panovníka, který prostě neměl dost prostředků pro zadržení mocného proudu Turků. Dnes je také Konstantin považován ortodoxní a řecko-katolickou církví za svatého, byť tento status nemá oficiálně.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 5.9.2008):
Runciman, Steven. Pád Cařihradu. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003. 223. s.
Wikipedia – anglická verze
Answers.com: Constantine XI