Archiv pro štítek: 19. století

Poloostrovní válka – anglické osvobození Portugalska

Angličané už delší dobu s nemalým zájmem sledovali Napoleonovo tažení Pyrenejským poloostrovem. Není proto divu, že, přes omezené množství vlastních dostupných jednotek, nakonec souhlasili se španělskou žádostí o pomoc (byť ta zprvu žádala jen o peníze). Velení expedičního sboru, původně připraveného k cestě do Jižní Ameriky, bylo svěřeno zkušenému ambicióznímu generálovi Arthuru Wellesleymu (budoucími vévodovi z Wellingtonu), který se velkou měrou zasadil o spuštění tohoto tažení.

 

Začátek tažení

Anglické sbory po klidné cestě přistály 24. července 1808 v Portu, kde je vítaly nadšené davy. Samotné vylodění necelých devíti tisícovek vojáků proběhlo v přístavu Figuera de Foz, umístěném severně od Lisabonu, 1. srpna. Jen o pár dní později dorazily pětitisícové posily z oblasti Sicílie a Gibraltaru.

Wellesleyovým hlavním protivníkem se měl stát generál Junot. Ten, překvapen vyloděním, byl nucen narychlo stahovat své dosud rozptýlené jednotky, starající se o uklidňování místních povstání. Angličané opustili Figuera de Foz až 9. srpna a následně se spojili s pěti tisíci Portugalců přislíbených biskupem z Porta, jedním z vůdců povstání.

Brzy narazili na stopy před nimi ustupující téměř pětitisícové divize generála Delabordeho, která se chtěla spojit s Junotovými silami v oblasti Lisabonu, čímž by vzniklá francouzská armáda získala mírnou početní převahu. 15. srpna došlo k prvnímu menšímu střetu u městečka Obidos, při kterém se nechali Angličané vyprovokovat k přestřelce, která je stála takřka tři desítky mrtvých či raněných mužů.

 

Střetnutí u Roliçy

K většímu boji však došlo až 17. srpna v okolí města Roliça. Britové se před ním z pochodového útvaru rozvinuli do tří linií, následovaných ve středu nevelkou anglickou jízdní silou. Po vrcholcích na levém boku ji pak kryla nevelká kolona, které byla jedinou záštitou před případnými francouzskými posilami nacházejícími se tím směrem. Wellesley však spoléhal na zprávy, že jsou zcela mimo dosah. Stejně tak i zprava postupovaly další jednotky.

Delaborde se rozhodl Angličanům postavit, ale vědom si své mnohem slabší pozice, připravil si cestu pro již předem takřka jistě očekávaný ústup. Své síly soustředil do dvou pozic, první bylo samotné městečko a kopec na jeho severním okraji. V případě hrozby vážnějšího boje se oddíly z těchto pozic měly stáhnout jihovýchodním směrem pod hřeben držený druhou částí Delabordeho sil.

O Roliçu se nakonec nestrhl nijak tuhý boj, protože se Francouzi po krátké přestřelce začali stahovat, neboť jim hrozilo, že by je obě boční části britských sil obešly a nakonec obklíčily. Jenže druhá pozice na hřebeni byla už od pohledu mnohem obtížněji obsaditelná – před Angličany se zvedal vysoký prudký svah. Wellesley nečekal, až obě boční kolony obejdou protivníka ze stran a nařídil útok středem přes několik roklí vyhloubených do svahu vodou.

Výstup vzhůru byl náročný a postupující pěšáci z 29th Foot byli snadným cílem pro Delabordeho vojáky. Jak se jim navíc podařilo dostat nahoru, byli napadeni i zblízka a vzápětí z týlu, čímž se regiment rozpadl a dokonce ztratil i prapor. Situaci zachránil postupující 9th Foot, za jehož pomoci se podařilo získat prapor zpět a začít Francouze zatlačovat. Angličané se souběžně pokusily prorazit i skrz levé křídlo, ale jejich oddíly byly třikrát odraženy a pozice získaly až po nařízení celkového francouzského ústupu.

Ten přišel až na poslední chvíli, když už hrozilo obklíčení po stranách postupujícími kolonami. Přesto se podařilo Delabordeho vojákům celkem poklidně se stáhnout a pokračovat v cestě k Lisabonu. Boj nakonec skončil relativně neutrálním výsledkem pro obě strany (ztráty zabitých/pohřešovaných/zraněných 479 na anglické straně a cca 600 na francouzské, kde část tvořili dezertéři).

Brzy po boji dorazily Wellesleymu posily o síle zhruba čtyř tisíc mužů. A krom nich i zprávy, že do Portugalska putují služebně starší generálové, kteří logicky převezmou velení. Rozhodl se proto pokusit se o svedení rozhodující bitvy, než se tomu tak stane, a jeho protivník, generál Junot, mu v tom rozhodně nebránil, neboť sám měl obavy z postupného zvyšování nasazených anglických jednotek, které už v té době počtem mužů 13 000 (a to pokud nejsou započítáváni portugalští spojenci) téměř vyrovnávaly ty jeho s necelými 15 000.

 

Bitva u Vimeira

Jako první zaujali pozice Welleysleyho muži a to na strmých svazích řeky Maceira s hlavní pozicí na vrcholku Vimeiro, ležícím nad stejnojmennou vesnicí a dávajícím bitvě, která se odehrála 21. srpna, jméno. Toto postavení však mělo být podle generálových plánů jen výchozím bodem pro britský postup. To však změnilo nečekaně rychlé doražení generála Harryho Burrarda, který měl přebrat velení a ve svých plánech byl mnohem opatrnější.

Burrard se však rozhodl vzít velení až následujícího dne, jenže události nečekaly. Francouzi se nočním pochodem přiblížili na několik kilometrů a po odpočinku za rozbřesku postupovali v dlouhé koloně údolím řeky.

Junot se rozhodl pro útok středem přes Vimeiro, jistý odřad poslal ještě obloukem směrem do levého anglického týlu, ale hlavní síly soustředil právě do středu. Jeho postup byl zpomalen vzrostlými vinicemi, a tak měl Wellesley dostatek času pozměnit uspořádání sil a přeskupit více jednotek na levou stranu, aby mohl čelit jak přímému útoku, tak očekávanému vpádu do týlu. Změna rozestavení samozřejmě neunikla ani Francouzům, a tak byl posílen odřad táhnoucí právě do anglického týlu, který by se sám dostal do tíživé situace. Junotovy síly se díky tomu vlastně rozdělily na dvě poloviny.

První útok na střed skončil výrazným neúspěchem, když francouzské regimenty nedokázaly vydržet soustředěnou palbu připravených Britů a jejich následný útok, a byly obráceny na útěk. I druhý útok neudolal střelbě (navíc podpořené dělostřelci, kteří používali čerstvý válečný vynález – šrapnely) a zhroutil se, než dosáhl anglických pozic.

Další útok, využívající dosud poslední odpočaté francouzské jednotky v této části sil, měl být opět veden středem, ale jeho velitel generál Kellermann nehodlal opakovat zbytečný pokus a rozhodl se vést své muže více do levé části do anglických pozic, přes Vimeiro. Zprvu se mu podařilo protivníka zaskočit, ale poblíž centra městečka byl zastaven palbou z pozic za vysokou zdí okolo místního kostelíku. Mezitím přibyly Angličanům posily, které vpadly Kellermannovým mužům do boku. Rozhořel se tak tvrdý boj, ve kterém však měli Angličané díky počtu převahu. Francouzi tak byli donuceni ustoupit i tentokrát. Wellesley se za nimi rozhodl vyslat svou nepočetnou jízdu, která však při svém výpadu utrpěla vysoké ztráty (padl i její velitel), když přišla o portugalské spojence, vystrašené nečekaným odporem nepřátelských pěšáků a navíc se nečekaně střetla s francouzskými dragouny.

Junot už nicméně nemohl doufat, že se mu podaří prorazit středem. Jeho jediné šance se teď upínaly k necelé polovině jeho sil, která byla postupně ve dvou částech vyslaná obloukem do týlu levého anglického křídla (nyní ale výrazně posíleného). Ani zde se však Francouzům nedařilo. Později vyslaná skupina totiž paradoxně narazila na anglické síly mnohem dříve a byla proti ní postupující výraznější přesile donucena k boji – dřív než se dokázala spojit s dříve vyslanými jednotkami.

Její linie dlouho nevydržely a po ztrátách byly obráceny na ústup. V té chvíli se teprve objevila druhá část sil a vyrazila proti Angličanům, kteří proti ní postavili stále spořádané linie. Její výpad však byl přerušen útokem 29th Foot, který přišel z boku. I tentokráte byli Francouzi donuceni k ústupu.

Junotovy síly, tvrdě poražené v jen pár hodin trvajícím boji, se začaly stahovat z bojiště. Do bojů proto toho dne ani velká část anglických vojáků nezasáhla, přesto bylo jejich vítězství naprosto jednoznačné. Ještě vyšším francouzským ztrátám bylo zabráněno jen díky tomu, že Wellesley neposlal své muže do pronásledování.

 

Konec bojů

Zakázal mu to totiž generál Burrard, který se konečně ujal velení. Anglické ztráty činily 720 zabitých, zraněných, pohřešovaných; francouzské nejméně 1 800. Už následujícího dne, 22. srpna, pak dorazil generál Hew Dalrymple, který pro změnu převzal velení od Burrarda (Angličané tak vlastně měli třetího velitele ve dvou dnech). I on byl spíše pro opatrnější postup, a tak s povděkem přijal francouzského generála Kellermanna, který přišel vyjednávat o klidu zbraní a francouzském vyklizení Portugalska. Wellesley navrhoval jednání vůbec nezačínat a pokračovat v tažení proti již prakticky poraženému soupeři, a tak ani nebyl k dohodě přizván. A Dalrymple se ukázal jako velmi slabý vyjednavač.

Přijatá smlouva byla vůči Francouzům více než velkorysá. Těm za předání všech jimi držených pozic bylo povoleno bezpečné stažení jejich oddílů i vybavení. A dále i veškerého osobního majetku, což vlastně znamenalo i veškerou francouzskou kořist ze země. Dohodu podepsal Kellermann a Wellesley, který byl k podpisu vyzván kvůli své hodnosti, která více odpovídala jeho francouzskému protějšku. Wellesley zřejmě vyjádřil i své pochyby, ale nakonec vše svým podpisem stvrdil. Tato dohoda je nyní nazývána konvencí ze Sintry.

Brzy poté se Wellesley vrátil do Irska a v Portugalsku mezitím běželo dvoutýdenní ultimátum ke stažení francouzských jednotek. Sám Napoleon vyjednané podmínky s potěšením ocenil. Opačně tomu bylo u Portugalců, což také vyjadřovaly jejich časté menší střety s nepřátelskými vojáky, kteří měli bezpečně odejít s bohatstvím ukradeným jejich zemi.

Ovšem ani nálada v Británii se nijak za tuto dohodu nestavěla a výsledkem bylo svolání vyšetřovací komise. K ní byli v závěru roku 1808 povoláni všichni tři angličtí velitelé během tažení. Wellesley byl nakonec jakékoli viny zproštěn, zatímco postup Burrarda a Dalrympla byl označen za špatný a měl pro ně doživotní kariérní důsledky.

Arthur Wellesley si naopak získal slávu, která měla brzy vyústit v jeho opětovný návrat na tažení v rozvíjející se Poloostrovní válce. Nebylo pochyb, že na britské straně vychází nová velitelská hvězda, jejíž schopnosti měl v následujících letech okusit i samotný Napoleon.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Kovařík, Jiří. Napoleonova invaze: 1807-1810. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2010. 590. s.
Wikipedia – anglická verze

Boj o Rukopisy

Námitky se objevovaly už od začátku jejich nalezení, ale ozývali se pouze jedinci a ne celé skupiny. Jediným kdo vystoupil proti rukopisům razantně, byl Josef Dobrovský. Ten si začal vyměňovat názory někdy velmi ostrým způsobem skrze publikované články v různých časopisech s mluvčím obhájců pravosti, s V. A. Svobodou. Starý slavista především upozorňoval na jazykovou část písemností. Tvrdil, že jazyk nemohl být takový, jaký rukopisy ukazují, protože se chová podle domněnek, které byly formulovány teprve nedávno a na kterých se podílel i on sám. Shromáždil také několik názorů ze zahraničí, které však byly buď ignorovány, nebo zpochybněny tím, že je vyslovují bývalí žáci Dobrovského. Po smrti jediného odpůrce (r. 1829), obhájci v čele s Jungmannem1, Palackým2, Šafaříkem3 a dalšími ovládli pole okolo pravosti rukopisů. Svojí dominanci vyjádřili vydáním Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache roku 1840, kde obhajovali pravost, snažili se je datovat a přinést zevrubný popis starobylých památek.

Avšak hegemonie obhájců se chýlila ke konci. Na začátku roku 1857 na žádost J. Feifalika4 Museum prozkoumalo PV a MPKV. Výsledky byly natolik šokující, že Musejní výbor s nimi otálel a tak byly zveřejněny až 1. prosince 1857. MPKV u zkoušek propadla, ale o PV se zpráva nevyjádřila. V dopise psaném Šafaříkem se však dozvídáme, že u zkoušek propadly dva zlomky.

V roce 1858 nepřímo obvinil německý pražský list Bohemia z padělání rukopisů Václava Hanku. Hanka odpověděl žalobou na redaktora listu Davida Kuha, kterého soud uznal vinným a odsoudil ho na dva měsíce vězení. Kuh se odvolal k vrchnímu zemskému soudu, který ho odmítl. Až samotná Vídeň zasáhla a Kuh dostal od císaře milost. Češi viděli v tomto procesu cílenou provokaci Němců. A tou skutečně byla. Policejní pražský komisař chtěl zakázat rukopisy, které působily na obyvatelstvo odbojným duchem, ale nemohl prostřednictvím cenzury zasáhnout, z toho důvodu, že rukopisy byly středověké památky. Ale kdyby se dokázalo, že jsou to jen podvrhy, nemohly by být vydávány.

„Jedni z nich přenášejí ten spor s pole vědeckého na národní a politické: kdo s nimi nekluše v pohodlných kolejích od mnoha let vyježděných, na toho neslušně se obořují, vyhlašujíce jej za nepřítele českého národa, ano, za zrádce…“5 Toto zaznělo skrze spis dokazující nepravost RKZ z úst profesora Antonína Vaška6 roku 1879. Tím předznamenal nástup nové generace odpůrců pravosti a vypuknutí sporu, který ponese název Boj o Rukopisy.

Roku 1886 byl uveřejněn ve vědeckém časopise T. G. Masaryka7 Athenaeum (založený r. 1883) článek Potřeba dalších zkoušek Rukopisu královedvorského a zelenohorského od profesora Jana Gebauera8. Za něho se postavil nejen Masaryk, ale i J. Goll9, J. Vlček10 a další. Dostali se však do stejné situace, do jaké se dostal před 70 lety i Josef Dobrovský. Čechové tento spor znovu brali jako útok z Vídně, noviny je v tom podporovaly. Vášně se natolik vyhrotily, že do Masarykových oken začaly létat kameny. Masarykova družina neustoupila a stále útočila na RKZ ze všech stran, rozebrala rukopisy z pohledu historického, jazykového, paleografického a dalších a označila je za falza. Zbýval jen poslední hřebík do rakve a ten měla zatlouct věda na člověku nezávislá – chemie.

Drtivé vítězství se však nekonalo. Dva chemikové, Vojtěch Šafaříček a Antonín Bělohoubek, kteří pracovali nezávisle na sobě, přišli s výsledky, že RKZ se chovají jako pravé. Gebauer navzdory všemu napsal článek pojednávající o tom, že pod jednou iniciálou11 se našla tzv. berlínská modř používaná až od roku 1724. Tedy jasné falzum. Pozapomněl však, že pod modrou se nacházely ještě další barvy, takže berlínská modř mohla být nanesena na rukopis až později. Veřejnosti to však zjevně stačilo a přiklonila se na stranu odpůrců pravosti. A tak „pro pravdu očistili mužně český literární dějepis od romantické falše.“12

TGM se ke sporu o RKZ vyjádřil takto: „Pro mne otázka Rukopisů byla v první řadě otázkou mravní – jsou-li podvržené, musíme se z toho před světem vyznat. Naše hrdost, naše výchova nesmí spočívat na lži. A pak: ani svou vlastní historii jsme nemohli správně poznat, dokud jsme klopýtali o vymyšlenou minulost.“13

Nesouhlas s poznatky, které přinesla tzv. Masarykova družina, se objevoval postupem času čím dál tím sporadičtěji. Pokud se nějaké námitky objevily za První republiky, byly spíše spojeny s útokem na prezidenta Masaryka. Mezi lety 1927 – 1928 byly však RKZ znovu podrobeny fotografickým zkouškám profesora V. Vojtěcha, které v podstatě potvrdily pravost Rukopisů. Se vzrůstajícím nacionalismem před druhou světovou válkou se otázka rukopisů znovu obnovila prostřednictvím fašistického hnutí Vlajka.

 

1 Josef Jungmann (1773- 1847) – filolog, spisovatel, překladatel
2 František Palacký (1798- 1876) – spisovatel, historik, politik, „Otec národa“
3 Pavel Josef Šafařík (1795- 1861) – spisovatel, historik, jazykovědec
4 Julius Feifalik (1833- 1862) – historik zaměřující se na českou středověkou literaturu
5 Ivanov, Miroslav: Záhada Rukopisu králové-dvorského, str. 19
6 Antonín Vašek (1829- 1880) – profesor, jazykovědec, spisovatel, otec básníka Petra Bezruče (1867- 1958)
7 Tomáš Garigue Masaryk (1850- 1937) – pedagog, politik, filozof
8 Jan Gebauer (1838- 1907) – bohemista, jazykovědec
9 Jaroslav Goll (1846- 1929) – pedagog, historik, básník
10 Jaroslav Vlček (1860- 1930) – literární historik
11 iniciála – velké iluminované písmeno vyznačující začátek listu nebo kapitoly
12 Ondrůj, Arnošt: Přehled české literatury pro měšťanské školy, str. 27
13 Čapek, Karel: Hovory s T. G. Masarykem, str. 83

Miláček Štěstěny nebo zručný falzifikátor?

Všechny nitky vedou a spojují se v jedné osobě. Václavu Hankovi. Narodil se v Hořiněvsi roku 1791 a zemřel v Praze roku 1861. Byl spisovatelem, údajně špatným básníkem, překladatelem srbské, polské a ruské poezie, odborníkem na českou mluvnici a reformátorem českého pravopisu1. Byl také studentem Dobrovského a mezi prvními se snažil psát ohlasovou poezii2 (píseň „Moravo, Moravo…“ atd.). Díky svému učiteli získal místo knihovníka v Museu.

Kvůli nálezu RK a horlivému vydávání ostatních památek ze slovanského dávnověku se dočkal odměn ve formě mnoha ocenění od ruských carů a kněžen, přes vyznamenání rakouským císařem, až po diplomy s tituly z různých evropských univerzit. To vše však nedělal pro blaho národa, ale zdá se, že mu šlo spíše o osobní vavříny.

Díky svému štěstí na staré písemnosti, které se mu neustále pletly pod nohy, byl už Dobrovským po přeložení RZ osočen z padělání. Právem? Sklony k podvodům měl už prý od mládí. Padělal vysvědčení z filozofie, doporučující list Dobrovského si vylepšil údajným absolvováním právnické fakulty. Tvrdil také, že na jeho svatbě mu byl za svědka jeho učitel. Lhal.

Ale co měl společného s rukopisem ze Zelené Hory? A co s malířem Františkem Horčičkou, který často jezdil do Nepomuku a znal nejen tamější zákoutí, ale i důchodního Kováře? Byli dobří přátelé. Oba je spojovala láska k vlasti, zájem o český dávnověk a studium u Dobrovského. Dochovala se dokonce jejich vzájemná korespondence psaná hlaholicí a staroslověnštinou. Hanka, jako knihovník Musea, pouštěl svého přítele ke starým pergamenům, k jeho velké vášni.

S Josefem Lindou, objevitelem PV, Hanku nejen spojovalo přátelství, ale i byt, ve kterém spolu žili během společného studia u Dobrovského. A také je spojovala a nakonec rozdělila láska ke stejné ženě, dceři bytného, u kterého bydleli. Hanka si ji vzal roku 1822 a za svědka mu šel jeho přítel Horčička. K rozchodu mezi přáteli nejspíše došlo kvůli ješitnosti Hanky, jehož hvězda neustále stoupala na úkor jeho přátel. Stojí za zmínku, že Linda znal i J. V. Zimmermanna, nálezce MPKV.

Posledním z tzv. Hankovy družiny byl Václav Alois Svoboda (1791- 1849), filolog a talentovaný básník, který už od studia uměl volně improvizovat v několika jazycích. S Hankou ho taktéž spojovalo studium u Josefa Dobrovského. Byl velkým bojovníkem za pravost objevených písemností, díky čemuž byl také obviněn z padělání rukopisů. Důležité však je, že v roce 1815 hrál ve hře Blaník, v prvotině V. K. Klicpery3, kde hrál zlého Zbyhoně, který unese jinochovi jeho milou a on ji za pomoci blanických rytířů vysvobodí. Velmi zajímavé je, že píseň se stejným námětem se objevila o dva roky později v RK jenom s tou změnou, že dívku zachrání její milenec bez cizí pomoci. Náhoda?

Většina novodobé literatury o Václavu Hankovi přejímá názor Masaryka a jeho stoupenců z konce 19. století, že objevitel RK napsal epické písně, Josef Linda a možná i V. A. Svoboda napsali lyrické básně a František Horčička obstaral grafickou úpravu rukopisů. Jestli tomu tak bylo, vzala si to Hankova družina do hrobu.

 

1 Reformu, kterou prosadil, bylo, že se místo w psalo v, místo au ou atd. Stojí za zmínku, že tato reforma pocházela z hlavy Dobrovského.
2 ohlasová poezie – poezie vycházející z lidové slovesnosti, z námětů i výrazů a odkazující na prostředí, ze kterého vzešla
3 Václav Kliment Klicpera (1792- 1859) – spisovatel, zakladatel českého divadelnictví a učitel J. Nerudy, J. V. Friče atd.

Milostná píseň krále Václava

„Nezpívalit´ toliko muži obecní, mnohý statečný rytíř básnil svou píseň, an meč a přilbice v koutě spočívaly. Zdaž sám král Václav, otec Otakarův, nezpíval česky?“1 Tato předpověď zazněla z předmluvy Václava Hanky, vydané spolu s RK v roce 1819. A tu náhle byla objevena Milostná píseň krále Václava (MPKV) na ústřižku pergamenu. Objevil ji J. V. Zimmermann buď koncem roku 1818 nebo začátkem roku 1819 v deskách staré knihy. V dubnu 1819 zaslal pyšně dopis nejvyššímu purkrabímu, že nalezl zlomek nejstarší české básně. Údajně ze 12. století. To však známý slavista Dobrovský vyvrátil tím, že tato milostná píseň nemůže být ze 12. století z jednoho prostého důvodu. Král Václav I. zemřel roku 1253 a Václav II. až roku 1305. O Václavu III. ani nemluvě2. Proto se musí jednat o báseň ze 13. století.

Zimmermann také prohlašoval, že ústřižků bylo více, avšak aby je mohl vyjmout z vazby knihy, musel je mokrou houbou navlhčit. Vyjmuté kusy pergamenu poté chtěl usušit na okně. Tu náhle zavál vítr a většinu ústřižků odnesl a už je nikdo nikde neviděl. Zbyla jen MPKV. Ta byla napsána na pergamenu ještě s jinými písněmi ve třech sloupcích. První a třetí sloupec však byly ustřiženy, ale natolik nedbale, že na okrajích ústřižku s MPKV zůstala počáteční nebo koncová slova. Jestli to udělal Zimmermann, nevíme.

O MPKV se mluví také jako o „krycím falzu“ z toho důvodu, že na druhé straně nalezeného ústřižku byla napsána báseň Jelen, která se objevila i v RK. Milostná píseň tedy jasně dokazovala, že RK není falešný. Avšak pouze tento nález podporoval pravost rukopisu ze Dvora Králové. A žádný jiný.

MPKV byla unikátní také proto, že verše Václava II. byly do té doby zachovány pouze v němčině (v tzv. Manesseově sborníku). Teď však byly nalezeny i ve staročeštině. Jedna z mnoha ran, kterou dostala německá literatura v té době.

Nálezce Josef Václav Zimmermann (1805- 1877) byl povoláním křížovnický bibliotékář, skriptor Univerzitní knihovny a vládní cenzor. Vydal roku 1846 knihu Kormidelník Vlnovský od Fredericka Marryata, ale pod názvem Miloslaw Wlnowský, Brémský kormidelník. Dobrovský ho přezíral, nejspíše proto, že byl údajně „ješitný, omezený, ctižádostivý“3. Není proto divu, že byl Zimmermann jeho velkým odpůrcem.

 

1 Ivanov, Miroslav: Záhada Rukopisu králové-dvorského, str. 15
2 Václav I. (1230- 1253), Král rytířů; Václav II. (1290- 1305), Nejbohatší z Přemyslovců; Václav III. (1305- 1306), Poslední Přemyslovec – více informací v Toulkách českou minulostí 2
3 Ivanov, Miroslav: Záhada Rukopisu králové-dvorského, str. 14

Rukopis královédvorský

16. září 1817 ve věžní kobce děkanského kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nalezl Václav Hanka Rukopis Královédvorský (RK). Dvanáct listů a dva proužky o rozměrech 12×8 cm obsahovaly 6 písní epických (Oldřich, Beneš Heřmanóv, Jaroslav, Čestmír a Vlaslav, Ludiše a Lubor, Záboj), 2 lyrickoepické (Zbyhoň, Jelen) a 6 lyrických (Kytice, Jahody, Róže, Žezhulice, Opuštěná, Skřivánek). Měly pocházet ze 12. – 13. století a být pozůstatkem 25. – 28. kapitoly ze třetí knihy české středověké literatury. To mohlo znamenat jediné. České písemnictví bylo natolik vyspělé ve vrcholném středověku, že mělo minimálně tři knihy psané staročeštinou. František Palacký usoudil dle velikosti, že RK byl nejspíše určen pro vysoce postavenou dámu, ne-li královnu1. Nakonec označil za možného vlastníka královnu Kunhutu2.

Jak už bylo zmíněno, RK se skládá z 6 epických písní. Píseň Oldřich (někdy O pobití Polanov i vyhnání jich) vypráví o vyhnání Poláků z Prahy na počátku 11. století, ve zpěvu Beneš Heřmanóv (také O pobití Sasíků) je znázorněna porážka proradných Sasů, kteří vpadli do země za nepřítomnosti českého panovníka v roce 1203, v Jaroslavovi (O velikých bojech křesťanů s Tatary) se zpívá o porážce Mongolů u Olomouce vojskem Jaroslava ze Šternberka, v Čestmírovi a Vlaslavovi (neboli O vítězství nad Vlaslavem) se popisuje boj mezi luckým knížetem Vlaslavem a Neklanovou armádou vedenou Čestmírem, v písni Ludiše a Lubor (někdy O slavném sědání) je vyprávěno o knížecích hrách testujících zdatnost velmožů, které všechny porazí Lubor a je odměněn Ludiší a nakonec v básni Záboj (neboli O velikém pobití) se oslavuje vítězství Čechů nad krutými cizozemci, kteří vpadli do Čech.

V lyricko-epické písni Zbyhoň se vydává unesenou krásku zachránit její milý ze spárů muže, jehož jméno nese také tato báseň. Ve druhém zpěvu jménem Jelen umírá jinoch, připodobněný k jelenovi, dýkou vraha. Zbylé lyrické písně jsou veselé, milostné, ale i elegické.

Dle básníka Karla Jaromíra Erbena nalezl Hanka RK tak, že obědval v osudný den na svátek sv. Ludmily na děkanství s děkanem Janem Pušem a kaplanem Pankrácem Borčem. Hanka se dozvěděl od kaplana, že ve sklípku mají různé staré knihy, žaltáře a tzv. Žižkovy šipky ještě z doby, kdy ve Dvoře Králové byli husité. A ihned je chtěl vidět, protože zrovna zakládající se Museum českého národa hledalo toužebně jakékoliv exponáty. Šli tedy do komory pod věží a z jednoho kancionálu na almaře vypadl RK. Avšak další svědectví tvrdí, že rukopis byl nalezen v almaře, jiné zas, že prý za almarou či pod ní. Ani se pořádně neví, kdo byl ve skutečnosti v komoře. Jestli Hanka, jeho přítel a justiciár Jan Sklenčka, který ho do Dvora Králové pozval, děkan, ministrant a sudí. Nebo pouze Hanka, Borč a Puš. Jiné svědectví tvrdí, že kaplan objevil RK a že si Hanka nález přisvojil. Zapeklitá věc. Všichni zúčastnění, skuteční i domnělí, měnili postupem času své výpovědi. A i samotný Hanka, kterému by měl tento okamžik utkvít v paměti, trpěl během vyslýchání výpadky paměti.

Rukopis byl poprvé vydán v roce 1819 a ani Dobrovský proti němu nic neměl a věřil v něj až do konce svého života.

 

1 Dvůr Králové byl sídelním a věnným městem českých královen od r. 1270.
2 Kunhuta Uherská (1246- 1285) – česká královna a druhá manželka Přemysla II. Otakara

Rukopis zelenohorský

V listopadu 1818 dostalo Vlastenecké museum v Čechách1 anonym obsahující dva dvojlisty pergamenu zjevně pocházející ze středověku, na nichž byl zaznamenán útržek básně Sněmy, ukazující demokratičnost slovanského národa v dávnověku, a Libušin soud, pojednávající o sporu bratří Chrudoše a Šťáhlava o dědictví a zobrazující vyspělost slovanského zákonodárství („Nechvalno nám v Němcích hledat právo, u nás právo po zákonu svatu, kteréž přinesli otcové naši.“2).

Nejvyšší purkrabí hrabě František z Kolovrat nechal přezkoumat pergameny vyhlášeným odborníkem, Josefem Dobrovským. Ten však nedokázal přeložit texty do novočeštiny, jediné, co zvládl, bylo určení stáří. Dle tvaru písma umístil texty někam do 8. – 9. stol., nanejvýše pak do 10. stol. Nejstarší česká literární památka byla na světě. K dešifrování se nabídli poté dva Dobrovského žáci, Václav Hanka a Josef Jungmann. A ti uspěli. Rozluštili, že spojky a předložky jsou spojeny s ostatními slovy. A jak na to starý slavista reagoval? Označil Rukopis Zelenohorský (RZ – tehdy ještě zvaný jako Libušin soud) za podvrh a překladatele za podvodníky.

Takto se vyjádřil v soukromém dopise z roku 1819: „Rukopis ten, jejž horlivě sami složili, jistě podvržen a v nově na starém pergameně pozelenavým inkoustem napsán, jakž já hned z textu, než jsem ho viděl, soudil…“ o kus dále: „…jednoho z těch pánů aneb oba já za skladatele a pana Lindu za písaře držím.“3 Tím si však na sebe Dobrovský ušil bič. Národní obrozenci, kteří byli nadšení z objevu památky tak staré, že se jí vyrovná jen málo německých děl, začali Dobrovského označovat za starého blázna, odrodilce a škůdce národa. Dobrovský odpovídal slovy: „Je snad česká národní sláva tím ohrožena, rozeznáváme-li pravé od nepravého?“4 I tak se Dobrovský dostal do společenské izolace.

Až roku 1858 vyšlo najevo, že RZ objevil důchodní Josef Kovář v zámku Zelená Hora u Nepomuku a tak text o soudící kněžně Libuši dostal své současné jméno.

K odhalení místa nálezu přispěla náhoda. Kaplan Voříšek ze zámku v Žinkovech se rozhodl sepsat historii města Nepomuku a přilehlého okolí. Proto v listopadu 1858 (tedy přesně 40 let od přijmutí anonymu v Museu) napsal dopis s žádostí o pomoc páteru Krolmusovi, o kterém věděl, že vydal knihu o hradu Šternberk a jeho rodě, který také kdysi vlastnil okolí Zelené Hory. Krolmus mu rád vyhověl, poskytl mu knihu o dějinách kraje a pár dobrých rad. Především se však zmínil, že na zámku se v roce 1817 objevil rukopis, který byl poté poslán Museu. Voříšek zkontaktoval jednatele Musea V. V. Tomka5. Ten se vydal po stopě Libušina soudu. Sešel se s nepomuckým děkanem Josefem Zemanem, který vypověděl příběh rukopisu. Vyprávěl, jak důchodní Kovář, který měl na starosti zámecký sklep, našel v různých listinách zdobený rukopis. Neb neuměl moc dobře číst, rozeběhl se ihned za tehdejším děkanem, Františkem Boubelem. Ten navrhl, že by nález neměli raději ukazovat svému pánu, hraběti Jeronýmovi Colloredo-Mansfeldovi, zatvrzelému odpůrci Národního obrození. Děkan si rukopis ponechal a ukazoval ho svým přátelům. Mezi nimi byl i Josef Zeman. Děkan Boubel poté navrhl, že by mohli, on a Kovář, zaslat svůj nález nově založenému Museu. Dopis napsal důchodní, ale ze strachu ze svého pána se nepodepsal.

V. V. Tomek se poté vydal za Krolmusem, který podle všeho něco o RZ (jak začal být Libušin soud označován) věděl. Nic jiného mu nezbývalo, protože děkan Boubel byl už po smrti. Krolmus ukázal Tomkovi svoji kroniku, kam si zapisoval různé zajímavosti, které někde zaslechl. Mezi záznamy se nacházelo i svědectví jistého Františka Horčičky, který se scházel u Krolmuse s ostatními obrozenci. Na sklonku svého života (r. 1852) se vypovídal svému příteli, čímž „chtěl tím způsobem zůstaviti potomstvu paměť svého tajemství.“6 Tím, co vypověděl, potvrzoval vzpomínky děkana Zemana.

Kdo byl však František Horčička? Narodil se nejspíše 26. června 1776 v Praze a zemřel 5. dubna 1856 ve stejném městě. Vynikal svým kreslířským uměním, získal několik uměleckých cen a údajně se považoval za nejlepšího portrétistu v Evropě. Díky svému tchánu F. M. Pelclovi7 se dostal mezi národní obrozence. Stal se také inspektorem obrazárny knížete Rudolfa Colloreda-Mansfelda (bratra Jeronýma, vlastníka zámku Zelená Hora). Tam se také mohl věnovat restaurování starých obrazů a hlavně své tajné zálibě, hledání receptur a studování praktik středověkých mistrů. Kvůli svému studiu docházel na přednášky o chemii a barvách. A jeho počínání bylo odměněno. Zapsal si: „Po mnoha pokusech se mi konečně podařilo ji objevit (enkaustickou metodu8) a použít v mnoha oborech umění. Měl jsem také štěstí, které mě odměnilo za dlouholeté snažení: v jednom starém díle, uloženém v proslulé sbírce, našel jsem recept k zhotovení enkaustiky. Poznámka pochází z 9. století od některého byzantského malíře. Zmocnily se mě radost a údiv…“9

V rámci svého povolání musel objíždět sbírky rodu svého zaměstnavatele a tak se roku 1817 dostal i na zámek Zelená Hora. Tam mu také o RZ pověděl děkan Boubel.

O Františkovi Horčičkovi jeho současníci říkali, že je „kuriózní, ne-li výstřední povahy“ a měl v sobě „něco faustovsky nespokojeného“10.

Důchodní Josef Kovář, nálezce Libušina soudu, ze svého objevu nic nezískal. Bývalý kaprál zeměbrany a písař byl propuštěn roku 1819. Zda kvůli RZ, pití či něčemu jinému, se neví. Protloukal se životem, jak mohl, a 6. ledna 1848 skonal v hospodě Na Vyskočilce v Nepomuku, kde po ztrátě zaměstnání žil. Čekal snad na uznání a odměnu za objevení RZ? Jedno je jisté. Nedočkal se.

V roce 1820 vyšel poprvé RZ ve Varšavě. O rok později byl vytisknut v ruštině ve Věstníku petrohradské akademie. Nakonec se rukopis dočkal vydání i v češtině a to v roce 1822 v časopise Krok. V překladu do němčiny vyšel následující rok. Nejstarší slovanský rukopis slavil ve světě úspěch.

 

1 Vlastenecké museum v Čechách – založeno r. 1818, předchůdce Národního muzea
2 Hrabák, Josef; Jeřábek, Dušan; Tichá, Zdeňka: Průvodce po dějinách české literatury, str. 170
3 Hora- Hořejš, Petr: Toulky českou minulostí 6, str. 85
4 Ivanov, Miroslav: Záhada Rukopisu králové-dvorského, str. 18
5 Václav Vladivoj Tomek (1818- 1905) – historik, politik, pedagog, autor Dějepis města Prahy
6 Ivanov, Miroslav: Tajemství RKZ, str. 511
7 František Martin Pelcl (1734- 1801) – spisovatel, historik, filolog, 1. profesor české literatury na pražské univerzitě
8 enkaustika – malířská metoda antického původu
9 Ivanov, Miroslav: Záhada Rukopisu králové-dvorského, str. 48
10 Ivanov, Miroslav: Záhada Rukopisu králové-dvorského, str. 48

Píseň Vyšehradská

Vše začalo, když byla roku 1816 nalezena Píseň Vyšehradská (PV). Za nálezce byl označen Josef Linda, avšak až do smrti se o objevení rukopisu ani jednou nezmínil. Text ze 13. století, s písní zamilovaného mladíka na břehu Vltavy, byl v deskách knihy nájemců domu, ve kterém objevitel bydlel, a kterou používal jako podložku pod nohy (!!!). Své jméno dostala díky začátku básně opěvující Vyšehrad („Ha, ty náše slunce, Vyšegrade tvrd!“1). Brzy po svém objevení však skeptický Josef Dobrovský2 prohlásil PV za falzum.

Josef Linda se narodil v Nových Mitrovicích v roce 1792 (některé publikace uvádějí i rok 1789 – to se však narodil Lindův bratr Jan) a zemřel předčasně na tuberkulózu v Praze 10. února 1834. Studoval nejprve filosofii na univerzitě v Plzni, kterou si poté dodělal spolu s právy v Praze. Po ukončení studia začal spolupracovat s Pražskými Novinami Schönfeldovými a také redigoval Vlasteneckého Zvěstovatele.

Byl to nadaný básník, spisovatel a hlavně autor prvního historického románu Záře nad pohanstvem, nebo Václav a Boleslav, ve kterém se snaží přiblížit řeči starých Slovanů a popisuje boj mezi svatým Václavem, ztělesňujícím křesťanství, a jeho bratrem Boleslavem, zobrazujícím pohanství. Dále také napsal historickou hru Jaroslav Šternberk v boji proti Tatarům. Především díky svému románu se stal velmi oblíbeným mezi čtenáři a obrozenci.

 

1 www.cs.wikipedia.org: Píseň Vyšehradská
2 Josef Dobrovský (1753- 1829) – duchovní, filolog, historik

Evropa v době nálezu Rukopisů

Pro pochopení celé problematiky je zcela zásadní zasadit si ji do historického kontextu:

Kontinent byl zničen Napoleonskými válkami, staré monarchie se snažily mermomocí vše vrátit do starých kolejí a Národní obrození v našich zemích pomalu, ale jistě zapouštělo své kořeny. V této době byly objeveny Rukopisy zelenohorské a královédvorské (RKZ) a s nimi ještě další spisy. Kvůli nim započal spor, který na desítky let rozdělil české obrozence. Spor, který ale také stmelil vlastence našich zemí a dovedl je až k vytvoření Republiky československé. Přestože spor trvá skoro 200 let, zaměstnává mysli už jen několika mála lidí.

Nadcházející doba romantismu byla pro nalezení Rukopisů jako stvořená. Mnoho obrozenců, nejen českých, se snažilo dát svému národu starobylé texty dokazující vyspělost kultury trvající od nepaměti. Proto se také mnohdy uchylovali k pia fraus, ke zbožné, milosrdné lži. A tak světlo světa spatřily tzv. Ossianovy zpěvy od Skota Jamese Macphersona či „středověké“ dílo od barda-mnicha Rowleye vytvořené Thomasem Chattertonem. Na východě, v širé matičce Rusi, se objevilo Slovo o pluku Igorově údajně pocházející ze 12. století. Ve skutečnosti bylo nejspíše i to sepsáno o něco později. Na Slovensku byl vydán „opis staré básně“ Žižka aneb hystorye o činech Jana Žižky, udatného vůdce Hussytů v Čechách napsaná tajemným L. S. P. ve stejně tajemném roce 03. Čeští obrozenci tak ve svém snažení nebyli ani první ani poslední.