Archiv pro štítek: 9. století

Krétský emirát

Úvodní přehled

Krétský emirát byl muslimským státem na středomořském ostrově Kréta, který existoval mezi lety 824/827-961. Ačkoli se jednalo o vazalský stát Abbásovské říše, byl emirát de facto nezávislým. Počátky jeho existence jsou spojeny se skupinou emigrantů z Andaluzie, kteří přistáli na ostrově a rychle na něm ustanovili samostatný stát. Emirát odolal řadě byzantinských pokusů o dobytí ostrova a po zhruba 135 let zůstal jedním z největších protivníků Byzance.

Kréta se nacházela na strategickém místě ve východním Středomoří a sloužila jako předsunutá základna a útočiště flotil muslimských pirátů, které plenily Byzancí ovládané pobřeží Egejského moře. O vnitřních dějinách emirátu toho není tolik známo, ale důkazy ukazují na to, že se jednalo o poměrně prosperující stát založený nejen na pirátství, ale i na rozvinutém obchodě a zemědělství. Dějiny emirátu ukončilo až úspěšné byzantské tažení v letech 960-961 vedené Nikephorem Phokasem.

Založení státu

Kréta byla cílem muslimských nájezdů už od poloviny sedmého století, kdy započala první vlna rozšiřování muslimského vlivu. Přes několikaletou nadvládu nad částí území se nicméně muslimům nikdy nepodařilo ostrov zcela vyrvat z byzantských rukou. A to až do první poloviny 9. století, kdy na ostrov dorazili vyhnanci z Andaluzie, účastníci neúspěšného povstání proti cordóbskému emírovi v roce 818. Tito emigranti už za sebou měli dlouhou historii, během které se dali na pirátství a mimo jiné ovládali až do roku 827 Alexandrii. Kdy jejich síly dorazily na Krétu, není jasné – byzantské zdroje ukazují na rok 824, zatímco ty muslimské na roky 827 či 828.

Po svém odchodu z Alexandrie podle dohody opustili Andaluzané město na čtyřiceti lodích, což historici převádějí na zhruba 12 tisíc lidí, z nichž čtvrtina mohli být bojovníci. Kde přesně přistáli, není známo, ale lze předpokládat, že ostrov už znali ze svých minulých nájezdů. To že s sebou vezli i své rodiny napovídá, že jejich cílem bylo dobývání, ne pouhé plenění.

Ještě než však stihli ostrov ovládnout, reagoval na zprávy o jejich výpravě tehdejší byzantský císař Michael II. Jeho odpověď však byla výrazně omezena ztrátami, které jeho armády utrpěly během nedávného povstání vzdorocísaře Tomáše Slovana a nutností bojovat zároveň o Sicílii. Tak či tak, dvě výpravy vyslané na ostrov byly poraženy a muslimové Krétu nakonec dobyli a za hlavní město svého nového státu určili Chandax, dnešní Hérakleion na severním pobřeží ostrova.

Krétský emirát

Vůdcem muslimů byl muž přezdívaný Abu Hafs, který se po dobytí ostrova prohlásil za jeho vládce a byť formálně přijal vazalství Abbásovské říše, vládl prakticky nezávisle na ní. Ztráta Kréty měla pro Byzanc strategický dopad, protože změnila rovnováhu námořních sil ve východní části Středomoří a otevřela Egejské moře nájezdům muslimských pirátů. V té době se muslimům podařilo ovládnout i některé z Kykladských ostrovů, ze kterých ale byli brzy vyhnáni další expedicí vyslanou císařem Michaelem II. Kréta však zůstala v jejich rukou.

Byzanc se však nevzdala. Proběhl dokonce pokus přesvědčit ke společné akci cordóbského chalífu, ten ale selhal. Byzantinci tak pokračovali v samostatných taženích, a přestože se jim podařilo uštědřit krétským muslimům řadu těžkých porážek, ostrov jim stále odolával. Z Kréty se stávala čím dál významnější základna pro muslimské piráty, kteří plenili rozsáhlá pobřežní území a nezřídka pronikli hluboko do byzantského teritoria. Útočiště v ostrovních přístavech našly i syrské a severoafrické lodi. Právě syřanská flotila například roku 904 vyplenila druhé nejvýznamnější město Byzance, Thessalonicu.

Jak vypadal Krétský emirát jako takový, nám není příliš známo. Nedochovalo se totiž mnoho památek a svědectví připomínajících toto období, a tak lze často jen spekulovat. Otázkou je například osud původních křesťanských obyvatel po dobytí ostrova muslimy. Mnozí historikové tvrdí, že došlo k jejich konverzi či vyhnání. Lze však rovněž předpokládat, že venkovské obyvatelstvo bylo ponecháno své víře, zatímco města samozřejmě ovládalo muslimské vyznání.

Znovudobytí

Při frekvenci výprav vysílaných na dobytí ostrova Byzancí bylo jen otázkou času, kdy ty zaznamenají úspěch. Následkem pirátských nájezdů bylo mnoho ostrovů v Egejském moři opuštěno či se jejich obyvatelé odstěhovali dále od pobřeží. Spolu s tím upadala i ekonomika a obchod v celé oblasti, což byly skutečnosti, které nemohla Konstantinopol přehlížet.

V polovině roku 960 tak vyslal císař Romanos II. na Krétu expedici pod vedením schopného generála Nikephora Phokase. Tomu se podařilo porazit úvodní muslimský odpor a oblehnout Chandax. Dlouhé obléhání vyvrcholilo až útokem počátkem března 961, při kterém město padlo. Jeho zdi a mešity byly strženy a obyvatelé zabiti nebo odvedeni do otroctví. Poslední emír spolu se svým synem byli zajati a odvedeni do Konstantinopole, kde Phokas slavil svůj triumf.

Kréta byla přeměněna v byzantskou themu a zbývající muslimské obyvatelstvo bylo překonvertováno ke křesťanství.

Rané Dánsko

(do začátku 11. století)

Období formování státního celku, který dal základy pozdějšímu Dánsku, je do velké míry zahaleno v mlze. Neexistuje mnoho pramenů informujících o tomto území a ty, které jsou, mají mnohdy zkratkovitou povahu a přejaté informace. Rekonstruovat toto období je tak poněkud obtížným úkolem.

 

Z hlediska geografického nelze dějiny Dánska popisovat jen v rámci nynějšího územního rozsahu státu. Jednak bylo to, co nyní nazýváme Dánskem, podobně jako mnohé další státy, rozdrobeno mezi jednotlivé malé vládce. A za druhé, moc jednotlivých panovníků sahala někdy daleko za Jutský poloostrov a přilehlé ostrovy. K jádrové oblasti je tak nutno navíc řadit minimálně oblast Skane, tedy nejjižnější část nynějšího Švédska.

Jižně od celé této oblasti se však rozkládal mohutný stát – Franská říše (popřípadě později říše Východofranská), což je jistě jeden z hlavních důvodů, proč v raném středověku oblast Dánska vývojově poněkud předehnala zbylé části Skandinávie, do kterých jinak etnicky i kulturně náležela. Právě přítomnost mocného a rozvinutého souseda vyžadovala mnohem větší kooperaci jednotlivých skupin obyvatelstva a jejich organizaci. Přesto trvalo dlouhou dobu, než se objevil vládce, který by alespoň do určité míry ovládal celé toto území. I tak se poté moc jeho samotného i jeho následovníků silně odvíjela od úspěchů a ne od původu.

Prvním takovým panovníkem byl trochu paradoxně potomek nájezdníků z jiných raně vikingských státních útvarů (od poloviny 9. století do této oblasti vpadali Vikingové ze Švédska a později i z oblasti Nortmannie – zde nevíme, zda se jedná o Norsko či Normandii). Byl jím Gorm, syn pololegendárního krále Hatarknuta, který přišel z Nortmannie. Své sídlo měl v Jellingu a zemřel zřejmě někdy v zimě 958/959 (dle dendrochronologie dřeva v jeho pohřební komnatě).

Mnohem významnějším byl ale jeho syn Harald, v řadě jazyků přezdívaný Modrozub (ve skutečnosti však v originále Černozub, pokud si však porovnáte originální znění Blatand, pochopíte, kde mohla vzniknout tato odchylka vzhledem k podobnosti tehdejšího označení pro černou „bla“ („a“ se čte jako dlouhé „o“ v češtině) a například nynější anglické podoby označení pro modrou „blue“; mimochodem jeho přídomek dal název jedné modernímu komunikační technologii s runou ve znaku1).

Tento panovník se stal slavným a významným v mnoha ohledech. Většinu popisuje runový kámen, který nechal vztyčit v nynějším Jellingu (umístěném ve střední části Jutského poloostrova) vedle runového kamene svého otce a na kterém je nápis: „Král Harald dal zhotovit tento památní kámen na počest Gorma, svého otce, a Thyry, své matky. Ten Harald, který dobyl celé Dánsko a Norsko a obrátil Dány ke křesťanství.“ Na kameni jeho otce je pak nápis „Král Gorm vztyčil tento kámen v památce Thyry, své ženy, ozdoby Dánska.“ Byly to právě tito muži, kteří jako první použili označení Dánsko (byť pravděpodobně pro popis trochu většího území, zřejmě zahrnujícího i výše zmíněné Skane).

Důvod pro přestup Dánů ke křesťanství byl nasnadě. Východofranská říše představovala mocného protivníka, který chtěl dále rozšiřovat své hranice, a pohanství bylo dobrou záminkou pro válku. Jak k tomu došlo, není nyní jisté – přibližně víme, že to muselo být někdy v 60. letech 10. století. Harald upevňoval své pozice ale i jinak. Nechal vystavět řadu pevností, které se nazývají trelleborgy podle švédského města Trelleborg, poblíž kterého se jeden z nich nachází. V nynější době je jich známo zhruba šest. Tyto pevnosti mají všechny podobný vzor – jsou dokonale kruhové s branami na všechny čtyři světové strany a čtvercovým nádvořím. Za Modrozubovy vlády byl rovněž vystavěn nejstarší známý most v jižní Skandinávii. Vedl přes mokřinaté údolí poblíž Ravningu a usnadňoval cestu ke královskému sídlu v Jellingu.

To vše dokazuje Haraldovu moc. Byť i ta neměla zcela pevné základy. V Norsku vládl spíše jen naoko a nakonec o svou vládu přišel. V bojích utrpěl řadu porážek, jeho konec však přišel, když musel bojovat proti rebelii svého vlastního syna, Svena. Rok jeho smrti není jistě znám, nejčastěji skloňovanými letopočty jsou 985 a 986.

Na pomyslný dánský trůn (neboť stále tyto panovníky nelze mnohdy považovat za suverénní vládce své země) nastoupil Haraldův syn Sven přezdívaný Vidlí vous. Za jeho vlády se dánská moc výrazně rozšířila. Právě tento Sven totiž položil základ tentokrát úspěšnému pokusu Vikingů dobýt anglosaský stát.

Svenova vláda je nám nicméně ve velkém neznámá nebo lépe řečeno nejistá. Zmiňuje se o něm sice množství pramenů, ty jej však mnohdy popisují dosti protikladně. Organizovanější vojenská tažení proti Anglosasům zřejmě zahájil až po masakru dánského obyvatelstva v Anglii roku 1002, který nařídil samotný anglosaský král Aethelred Nerozhodný. Plnohodnotná invaze však přišla teprve roku 1013 a Sven se jí osobně účastnil. Začátek tažení mu vycházel, jediné problémy nastaly u Londýna, od kterého musel nakonec s nepořízenou odtáhnout. Všude jinde se mu obyvatelé poddávali a vydávali mu rukojmí. Aethelred nakonec uprchl do Normandie v závěru roku 1013 a Svenovi se po jeho souhlasu se shromážděním witanu poddal i Londýn. Na Štědrý den byl pak přijat za nového krále. Už 3. února 1014 však v Anglii skonal. Jeho krev nyní skrz jeho dceru Estrid koluje do dnešních dní v anglické a dánské královské dynastii.

Po Svenovi měl nastoupit jeho syn Harold či Harald, nicméně dánská flotila si za krále zvolila jiného syna, Knuta (pro naše středoevropské poměry není nezajímavé, že jeho matkou byla zřejmě dcera prvního polského panovníka Meška), který se taktéž aktivně podílel na anglickém tažení. Dánové byli posléze na krátkou dobu z Anglie vypuzeni znovu se navrátivším Aethelredem, který však roku 1016 zemřel a do země se opět vrátil Knut, který mezitím upevňoval svou vládu v jiných částech své nové říše. Králem Dánska se Knut stal až po smrti svého bratra Haralda roku 1018, už jako vládce podmaněné Anglie. Jeho hvězda měla dále stoupat až do jeho smrti v roce 1035, ale to už je další příběh.

Dánský stát se dokázal velmi rychle etablovat a za Knuta v první polovině 11. století dosáhl jednoho ze svých vrcholů. Nicméně i tak je na něj třeba pohlížet v kontextu ostatních severských zemí té doby, jejichž dějiny měly být ještě mnoho století velmi pevně provázány společnými vládci a nadvládou jednoho království nad druhým. Ostatně tak tomu bylo i v řadě míst středověké Evropy.

 

1 Pokud jste to neuhádli, tak se jedná o Bluetooth, bezdrátovou komunikační technologii.

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 26.12.2010):
Busck, Steen; Poulsen, Henning. Dějiny Dánska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 427. s.
Unesco – anglická verze
Wikipedia – anglická verze

Založení Lűbecku

Snaha o dobytí slovanských zemí Němci začala už v 9. století. Již v roce 843 Ludvík Němec pořádal výpravy proti kmeni Obodritů. Jindřich I. se rovněž snažil dobýt na začátku 10. století země Slovanů, jenže se Slované proti jeho nájezdům spojili. Byli německou armádou poraženi a byli donuceni platit vazalské daně.

Panství nad Polabskými Slovany se udrželo přes 50 let do roku 983, kdy došlo k povstání všech Slovanů. Lutici a Obodrité se zcela osamostatnili, pod vládou německé říše zůstali pouze Lužičtí Srbové na jihu. Obodritům vládla křesťanská knížata, pak ale nastoupil Krut, který byl pohanského původu. Za jeho vlády vznikla nová přístaviště, z nichž nejvýznamnější byl Starigrad. Kníže Krut byl zavražděn, nový kníže Jindřich Slovany spojil v obrovskou říši s hlavním městem Vagria. Po Jindřichově smrti sílily nájezdy Sasů pod vedením Jindřicha Lva. V letech 1150 až 1350 bylo osídleno celé jižní a jihovýchodní Pobaltí západoněmeckými obchodníky, kteří se chtěli dostat do čela baltského obchodu.

Roku 1143 udělil Jindřich Lev holštýnskému vévodovi Adolfovi II. Vagrii, která dříve patřila Slovanům. Adolf II vystavěl nové město Lűbeck dále ve vnitrozemí. Město bylo dobře chráněno a nacházelo se 20 km od moře. Do tohoto města se stěhovali obchodníci z jeho obchodního střediska Bardowicku, protože v Lűbecku platili méně poplatků. Jindřich Lev byl proto znepokojen a požadoval, aby mu Adolf postoupil Lűbeck. Protože to Adolf odmítl, Jindřich zakázal v Lűbecku obchodovat.

Následně bylo město v roce 1157 vypáleno. Jelikož obchodníci ze spáleného tržiště požádali Jindřicha Lva, aby jim poskytl jiné tržiště, Adolf předal toto území a Lűbeck byl znovu založen. Lűbeck začal být překladištěm mezi Severním a Baltským mořem. Roku 1161 smíří Jindřich Lev konkurenty – německé obchodníky a obchodníky z Gotlandu – mírem, který umožňuje Gotlanďanům bezcelně obchodovat v saském vévodství, pokud totéž povolí německým obchodníkům na Gotlandu. Někteří němečtí obchodníci se usadili na Gotlandu. Tím se vytvořilo dvojměstí se dvěma městskými radami, které se však v budoucnu spojily.

Heptarchie

Heptarchií se v anglických dějinách nazývá období od počátku 6. století do poloviny 9. století. Tento pojem vychází z řeckých slov pro sedm a království (panství), což odkazuje na sedm nejvýznamnějších států umístěných ve střední, jižní a východní části Anglie, jejichž spojením později vznikl samostatný anglický stát. V abecedním pořadí to jsou East Anglia (Východní Anglie), Essex, Kent, Northumbrie, Mercie, Sussex a Wessex. Ve skutečnosti to tak jednoduché nebylo, nicméně osudy těchto zemí se nakonec odrazily v budoucnosti nejvýrazněji.

Přelom 6. a 7. století byl v Británii stále ještě obdobím chaosu, ve kterém vznikaly nové státečky jen, aby vzápětí zanikly. Na scéně se už ale objevily i zárodky budoucí heptarchie. Moc se však neustále přesouvala od jednoho vládce k druhému. V 6. století byla možná jedním z nejvýznamnějších států Východní Anglie, ale v 7. století ji nahradila Mercie. Ale ani ona neměla neustálé vůdčí postavení. Kronikář Beda nám z té doby přináší seznam řady velekrálů (bretwalda či byrtenwalda), vládců, kteří si na kratší nebo delší dobu zajistili dominantní pozici na ostrově.

Třetím z tohoto seznamu je Athelbert z Kentu, ke kterému směřovala ona misie Řehoře I. Velikého. Právě jemu se přiznává první z mnoha anglosaských zákoníků. Ten je v jeho podání ovlivněn jednak přežitky z germánské minulosti (zvykové právo), ale je i inspirován zákoníky z pevniny.

Následovníkem Athelberta na pozici velekrále byl Raedwald z Východní Anglie, za jehož hrobku je považován nejvýznamnější archeologický nález anglosaského období – Sutton Hoo. Edwin z Northumbrie, další bretwalda, se také nechal obrátit na křesťanství a pomohl založit arcibiskupství v Yorku. Jeho nástupce Oswald daroval irským mnichům ostrov Lindisfarne, kde byl založen proslulý klášter. Křesťanství v Británii v té době bojovalo nejen proti pohanství, ale i proti sobě navzájem. Vyřešení sporu přišlo až na popud Oswy z Northumbrie roku 663 na koncilu ve Whitby, který znamenal odklon od irského směru křesťanství a přiklonění k Římu. Pozůstatky irské misie však v Británii zůstaly (již zmíněné Lindisfarne či třeba Iona). Na sklonku 7. století byli posledními pohany mezi Anglosasy pouze obyvatelé Sussexu a ostrova Wight.

Další významnou osobou byl Penda z Mercie. Ten dokázal zastavit expanzi Northumbrie a stát se tak nejmocnějším panovníkem v Británii. Byl to pohan, a tak jeho hegemonie na okamžik zbrzdila nástup nového náboženství. Přestože byl nakonec poražen, Mercie si už dokázala upevnit silné postavení, proti kterému se dokázal postavit už jen Wessex. Základ moci Wessexu, který měl dějiny Anglie ovlivňovat po další dvě století položili králové Caedwall (přijal roku 689 křesťanství) a Ine.

Od poloviny 7. století se rovněž začala měnit vnitřní organizace států a začalo se postupně ustalovat členění na tzv. setiny (hundreds), které přetrvalo až do 10. století. Centrem těchto celků byl tun, královské panské sídlo spravované místním hodnostářem. V tomto místě se řešily soudní otázky a vybíraly daně. Nejmenšími jednotkami společnosti byly hídy (v raných dobách nazývané různě), které symbolizovaly prostor, který byl dostatečný, aby uživil jednu rodinu (cca 6-12 ha v závislosti na úrodnosti půdy), tedy jednu usedlost.

Rovněž se znovu začala rozvíjet města a to zejména jako církevní sídla. Kolem nich pak vznikalo další osídlení a panovníci k nim často přesouvali i svá sídla. Příkladem takových měst je třeba Canterbury, Winchester či York.

Na počátku 8. století se v Anglii prakticky vytvořili tři politické bloky – Mercie, Wessex a Northumbrie. Zbylé anglosaské státy většinou spadaly pod jejich vliv. Nejvýznamnějším králem období, které záhy následovalo, byl Offa (vláda 770-796). Tento vládce se jako první tituloval „králem Angličanů“ a udržoval čilé mezinárodní styky. Známé je například jeho přátelství s Karlem Velikým, který ho ve svých listech jmenuje „bratře“. Jeho moc nad podřízenými státy byla už veliká a hlavně skutečná. Důkazem toho může být i slavný Offův příkop, 240 km dlouhá obranná linie na hranicích s Walesem. Offa rovněž začal vydávat stříbrné denáry, pro něž se stala vzorem franská měna.

Za jeho doby nastal jeden z vrcholů anglosaské kultury, který měl být brzy násilně ukončen. Z tohoto zlatého věku vzešel yorský učenec Alcuin, který působil na dvoře Karla Velikého a je považován za jednu z vůdčích osobností karolinské renesance.

Roku 789 se v Anglosaské kronice uvádí první zmínka o lodích Dánů, které vlastně přiváží novou éru anglosaské civilizace.

Období vikingských vpádů

Vikingové (v překladu „piráti) se poprvé dostali do Anglie roku 789. Jejich tehdejší činy nebyly nijak významné, proto se za první vikingský kontakt s Anglií často považuje rok 793, kdy bylo vypleněno Lindisfarne. Poté následovaly i kláštery Jarrow (794) a Iona (795) – jedny z nejvýznamnějších míst tehdejší kultury. Nicméně i nadále se jednalo spíše o ojedinělé činy, pouhé nájezdy. Vikingové se opravdovou hrozbou stali až s prvním větším útokem na Kent (835), po němž počet útoků i jejich mohutnost nadále narůstaly.

Prosté nájezdy brzy vystřídaly výpravy celých armád spojené s osídlováním dobytých území. Na Anglii došlo roku 865, kdy se vylodila dánská armáda vedená Halfdanem a Ivarrem. Ta do roku 869 dobyla Východní Anglii i Northumbrii. Na řadu měl přijít Wessex. Jeho králi Athelredovi se nejprve podařilo Dány porazit, ale v dalším boji už prohrál. V dubnu 871 se navíc na scéně objevili další vikingské posily. Porážka se zdála nevyhnutelná. V kritické chvíli svého království ale Athelred zemřel. Na trůn nastoupil jeho mladší bratr Alfred, později známý jako Veliký. Své panování však nezačal šťastně a nakonec musel svobodu Wessexu dokonce vykoupit. Získal tím pět let, během kterých Vikingové dobyli Mercii.

Další vpády do jeho království pokračovaly až v letech 875-876. Dánské vojsko se ale mezitím začalo rozpadat, jak si její členové začali rozdělovat půdu a osídlovat ji. Když tak roku 878 Vikingové opět zaútočili, jejich síly už byly značně ztenčené. I tak ale bylo jeho vítězství u Edingtonu překvapující, ale velmi důležité, protože zachránilo samostatnost alespoň zbytku z anglosaských států. Po boji uzavřel Alfred s dánským vůdcem Guthrumem mírovou smlouvu, která stanovila hranice mezi jejich královstvími a rozdělila Anglii na dvě části (severní se nazývala Danelaw – oblast dánského práva).

S tím se však Alfred nespokojil a kdykoli mohl, odkrojil kus z vikingského území a připojil jej ke svému státu. Zároveň systematicky posiloval svou moc na vlastním půdě. Provedl reorganizaci armády a upravil pravidla pro povolávání fyrdu. Důležitějším počinem však byla podpora výstavby veřejných hradišť (burhs), na jejichž základech později vyrostla mnohá významná města. Tato opevnění byla osazována posádkou vydržovanou majiteli okolní půdy, kteří pak mohli využívat jejich prostory. Příkladem burhs je třeba Winchester či Oxford. Alfred nicméně nebyl pouhým vladařem a vojákem. Osobně se zasloužil o několik překladů literárních děl do anglosaštiny a dále podporoval rozvoj vzdělanosti, neboť nemohl nevidět zkázu, kterou kolem něho vikingské nájezdy napáchaly.

V oblasti Danelaw se mezitím vývoj vydal jiným směrem. Dánové, kteří se zde usadili, rychle přizpůsobili místní společnost své vlastní. Ještě po dlouhou dobu po opětovném sjednocení Anglie si pak tato oblast zachovávala své zvláštnosti.

V dobývání Danelaw pokračovali i Alfredovi následovníci – Edvard, Athelstan a Edmund. Bylo to období upevňování královské moci dynastie z Wessexu. Starší dynastie, pokud ještě nevymřely, ztrácely svůj lesk a nebylo pravděpodobné, že by se některé z bývalých království heptarchie vrátilo zpět ke svému bývalému panovnickému rodu.

Za vlády těchto tří panovníků docházelo k výstavbě nových burhs, což značilo obranné snahy, ale i k neustálému napadání dánských území. Roku 918 tak Edvard dobyl celou jižní část dánského území a o dvě léta později ustanovil novou hranici až na řece Humberu. V té době se na ostrově objevili noví soupeři – Norové z irských základen. Ti pod králem Raegneldem dobyli velkou část Northumbrie (na úkor Dánů) a vytvořili si zde své vlastní království s centrem v Yorku. To padlo až roku 954, kdy vpadl tehdejší anglosaský král Eadred do Northumbrie a vyhnal posledního norského krále Yorku.

Král Edgar (959-975) už vládl v míru. Problémy s Vikingy byly prozatím zažehnány a on se tak mohl plně soustředit na posilování jednoty mladého státu. Byly vydávány nové a podrobnější zákony prostřednictvím witanu (královské rady). Toto shromáždění se skládalo z významných mužů své doby – šlechticů a biskupů či opatů a mělo dokonce právo volit krále. Vývoj také doznala místní správa. Rozdílné územní jednotky byly postupně nahrazovány sítí hrabství (shires). Zpočátku každému z nich vládl hrabě (aldermen), ale s postupem času jich ubývalo a ti mocnější ovládli i hrabství sousední. Tato mocnější hrabata se nazývala earlové1. Hrabství se ale nadále členila na setniny (hundreds, v severním Danelaw nazývané wapentakes).

V průběhu 10. století rovněž došlo k reformě řeholního života v křesťanských klášterech, který se v průběhu staletí poměrně rozvolnil. Byly zakládány nové kláštery, které nahradily desítky až stovky těch, které byly zničeny během prvních vikingských vpádů.

Ovšem po řadě silných panovníků na trůn usedl Athelred Nerozhodný (vládl 979-1016), který se měl postavit novým hrozbám vikingských nájezdů, jejichž intenzita začala s nástupem nového dánského i norského krále Svena opět narůstat. Anglický král byl několikrát donucen útočníky vyplatit, protože se jim nedokázal postavit. Athelred nicméně doufal, že vpády zarazí, pokud odejme Vikingům přístavy, do kterých by se mohli uchýlit. Proto roku 991 uzavřel s normanským vévodou Richardem smlouvu a o deset let později ji zpečetil svatbou s jeho dcerou. Uzavřel tak svazek přes který se o 65 let později dostane na trůn cizí dynastie.

Přesto však Athelred nedokázal zajistit Anglii mír a snad i proto se roku 1002 uchýlil k neslýchanému příkazu – nechat veškeré dánské obyvatelstvo pobít. Tento masakr se však minul účinkem, neboť vyprovokoval k akci samotného krále Svena. Ten do Anglie vyslal několik armád, které se podařilo za cenu velkých obětí (a výkupného) odrazit. Roku 1013 se však Sven rozhodl s Athelredem skoncovat jednou provždy. Tentokrát měl v plánu jeho království dobýt.

Tažení Vikingů začalo úspěšně, nicméně v zimě 1014 král zemřel. Na trůn nastoupil jeho starší syn Harold, ale vojsko v Anglii si zvolilo mladšího syna Knuta. Athelredovi se sice podařilo donutit ho k ústupu do Anglie, ale když roku 1016 zemřel, jeho syn Edmund už nedokázal zabránit Knutovi v zachvácení takřka celé Anglie (Edmundovi zůstal jen Wessex, nicméně i on brzy zemřel a přenechal tak Knutovi celou zem).

Nemůžeme říci, že Athelred byl špatným panovníkem, prostě se jen k vládě dostal v těžké době, která byla nad jeho schopnosti. Nicméně i on spolu se svými rádci dokázal vytvořit několik dalších pokrokových řešení ve státní správě. Za jeho vlády došlo k posílení moc královských správců, kterým se začalo říkat šerifové. A vedlejším důsledkem jeho neustálých výkupných placených Dánům se v Anglii vyvinul velmi účinný daňový systém s pevnou sazbou za každou hídu – tzv. Danegeld.

 

1 Earl (či Jarl, Eorl) – anglosaský a skandinávský titul znamenající „náčelník“ (zvláště pak náčelník, který vládl určitému území v králových službách), v Británii se časem stal synonymem s kontinentálním titulem hrabě. Za času Anglosasů vládl earl ve své zemi do jisté míry samostatně a měl právo rozhodovat v místních soudech. Earlové také vybírali pokuty a daně a za odměnu dostávali „třetí penny“ – třetinu peněz, které vybrali.

Simeon I. Veliký

(864/865-27.5.927)

Simeon byl jedním z nevětších bulharských panovníků a prvním, který se mohl pyšnit titulem cara. Jeho úspěšně vedené války znamenaly zvětšení území tehdejšího Bulharska.

Simeon se narodil někdy v letech 864 nebo 865 jako třetí syn knížete Borise I. Už od narození byl zaslíben službě Bohu, a proto byl v mladém věku vyslán na studie do Konstantinopole. Když se okolo roku 888 vrátil zpět do Bulharska, usadil se v klášteře v Preslavě, kde se věnoval překladu náboženských děl. O rok později se jeho otec Boris vzdal trůnu ve prospěch svého syna Vladimíra. Nový panovník se však u moci udržel jen do roku 993, kdy ho svrhl jeho vlastní otec, který byl proti jeho pokusům o znovuzavedení pohanství. Namísto sebe však Boris jmenoval novým vládcem Simeona.

Simeonova pečeťNový kníže Bulharů neměl mít začátek své vlády nijak lehký. Dlouholetý mír s Byzancí se začal pomalu hroutit kvůli změně dosavadních obchodních práv s Konstantinopolí. Byzantský císař Leon VI. ignoroval následné protesty Simeona, čímž ho donutil k jiné akci. Na podzim roku 894 využil kníže zaneprázdněnosti většiny byzantských vojsk v bojích s Araby a napadl Byzanc ze severu. Simeonův úspěšný postup byl ale zastaven maďarskou invazí do Bulharska, na kterou byl nucen reagovat a stáhnout svá vojska. V tomto nájezdu měla prsty Byzanc, které se tak podařilo odvrátit hrozba bez nutnosti svádět bitvu. Dvě Simeonova střetnutí s Maďary vedenými Arpádem vyústila v bulharskou porážku a jemu nezbylo než čekat, až se nájezdníci nasytí plenění a stáhnou se zpět za Dunaj. Oslabený kníže pak musel uzavřít potupný mír s Byzancí.

Když měl Simeon volné ruce, začal plánovat odplatu Maďarům. Pro tento účel uzavřel spojenectví s nomádskými Pečeněhy. V roce 896 se mu pak s novými spojenci podařilo drtivě zvítězit v bitvě u Jižního Bugu. Ještě téhož roku se rozhodl vyřídit si své účty i s Byzancí a vytáhl na Konstantinopol. Cestou se mu podařilo porazit jednu z byzantských armád a jeho tažení ukončil až další mír, který mu sliboval tribut a který prakticky, přes menší konflikty, trval až do smrti císaře Leona VI. v roce 912. Na jaře 913 byli vysláni bulharští poslové pro potvrzení míru k novému panovníkovi, čehož se jim nedostalo. Alexandr, Leonův bratr, který vládl za nezletilého Konstantina VII., odmítal dále platit tribut. Simeon se začal připravovat na další válku, když ho zastihla zpráva o Alexandrově smrti. V samotné Konstantinopoli se začaly vyvíjet zárodky budoucí možné občanské války mezi Konstantinovou stranou, vedenou novým regentem patriarchou Nicholasem Mystikem, a stranou Konstantina Doukase, dalšího možného následníka.

Nic z toho samozřejmě nemohlo bulharského vládce zastavit v útoku na Byzanc. Tentokrát se mu podařilo dostat se do srdce říše a oblehnout Konstantinopol bez nějakého většího odporu. Ještě než se tak ale stalo, byl Konstantin Doukas zavražděn. Patriarchovi Nicholasovi se podařilo vyjednat nové mírové podmínky, které zahrnovaly další tribut, slib, že se Konstantin VII. ožení s jednou ze Simeonových dcer a korunovaci Simeona samotného jako císaře (cara) Bulharů. Ovšem jen o několik měsíců později bylo patriarchovo regentství u konce a u vlády jej vystřídala Konstantinova matka Zoe. Ta mírovou smlouvu prohlásila za neplatnou a vyprovokovala tak Simeona k dalšímu útoku. V létě 914 vpadl do Thrákie a dobyl Adrianopol. Zde se však jeho vojska na dlouhou dobu zastavila.

V roce 917 zahájili Byzantinci svůj vlastní útok proti Simeonovi. Jejich síly postupovaly jak po moři, tak po souši. Právě pozemní armádu se podařilo Simeonovi zaskočit a přepadnout ji, když odpočívala. Následná bitva u Anchialu vyústila v totální byzantskou porážku. To však nebylo vše – Simeonova armáda pronásledovala ustupující zbytky poražené armády a rozdrtila je v i další bitvě – u Katasyrtai, jen kousek od samotné Konstantinopole. Tentokrát však Simeon nehodlal znovu město obléhat a raději stáhl své muže zpět do Bulharska. Musel se totiž vyrovnat s dalším nepřátelsky naladěným sousedem, srbským vládcem Petarem Gojnikovičem, který mu měl původně vpadnout do zad během bojů s Byzantinci. Jeho velitelům se podařilo Petara zajmout, načež ho Simeon vsadil do žaláře, kde Srb strávil zbytek svého života. Na jeho trůn pak dosadil Pavlo Branoviče, který dosud přebýval v bulharském exilu, a na chvíli tak obnovil svůj vliv na tuto oblast.

Neúspěchy Byzance podnítily další změnu a admirál Romanos Lekapenos, vůdce námořních sil při nedávném bulharské tažení, nahradil v regentství císařovu matku Zoe. Simeon se však své nepřátelské politiky vůči Byzanci nevzdal a zahájil řadu úspěšných tažení v letech 920 až 922. Poté se mu však jeho plány začaly hroutit. Už skoro dohodnuté spojenectví s fátimovských chalífou, který mu měl poskytnout loďstvo, ztroskotalo po zajetí arabských poslů a jejich následné mírové úmluvě s císařem. V Srbsku vypuklo povstání podnícené Byzantinci, ke kterému se přidala i řada Bulharů, už příliš unavených neustálými Simeonovými válkami s Byzancí. Simeonovu vojevůdci se však v kritickém okamžiku podařilo v Srbsku zvítězit a Bulharsko následně zcela Srbsko obsadilo. Na sklonku léta 924 Simeon dorazil do Konstantinopole a domluvil se s Romanem, tehdy už několik let spolucísařem, na příměří.

Okolo roku 925 vznesl Simeon vznesl nárok bulharské ortodoxní církve na patriarchát, v čemž se snad odrážely jeho diplomatické vztahy s papežem. O rok později vpadla bulharská armáda do Chorvatska, ale byla na hlavu poražena králem Tomislavem v bitvě na Bosenské vysočině. Chorvatský vládce byl spojencem Byzance, ovšem kvůli oprávněným obavám z bulharské odplaty toto spojenectví zrušil a s Bulhary uzavřel mír. Simeon se začal připravovat na další tažení proti Byzanci, když jej 27. května 927 postihlo srdeční selhání a on zemřel ve svém paláci v Preslavi. Po něm nastoupil jeho syn z druhého manželství Peter I., jehož regent uzavřel s Byzancí mír. Peter I. však nedosáhl kvalit svého otce a nepodařilo se mu nově vzniklou mocnost udržet pohromadě.

Simeonova vláda neznamenala pro Bulharsko jen neustálé válčení, ale i nevídaný kulturní a církevní rozkvět (sám panovník třeba podporoval překlady náboženských literárních děl z latiny). Právem je tak považován za jednoho z největších vládců tohoto státního útvaru, kterému ještě dodal na lesku ziskem nových území a císařským (carským) titulem.

 

Vztahující se články v jiných sekcích:

Byzanc: Makedonská dynastie

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 16.9.2008):
Wikipedia – anglická verze
Answers.com: Simeon I
HighBeam Encyclopedia: Simeon I

Makedonská dynastie – část I.

Vláda makedonské dynastie Byzanci byla jedním z mála relativně úspěšných dlouhotrvajících období v dějinách této říše. Byla to doba řady úspěšných reforem vnitřních záležitostí i ofenzivních bojů na hranicích. Další vítězství byly také zaznamenány na poli šíření východní větve křesťanství v okolních zemích. Jak však už historický vývoj mnohokrát ukázal, každá dynastie má i své slabiny.

Získání trůnu

Michael III. (842-867), poslední císař amorijské dynastie, nebyl silným panovníkem. Naštěstí pro říši se dokázal obklopit schopnými lidmi, kteří dokázali vést jeho kroky správným směrem. Z hlediska vojenského byly jeho úspěchy spíše střídavé, mnohem lépe se mu však dařilo při šíření východního křesťanství, které mělo utužit diplomatické svazky především se sousedními státními útvary. Naneštěstí pro sebe však nechal vystoupat k moci Bazilea, šlechtice zřejmě arménského původu, pocházejícího z nepříliš významné rodiny sídlící v Makedonii. Bazileos byl schopný politik a brzy se stal Michaelovým blízkým spolupracovníkem, dokonce byl i spoluvladařem. Roku 867 se však rozhodl zmocnit se vlády sám a císaře nechal zavraždit.

Jeho právo na trůn nikdo nezpochybňoval a on už od počátku měl moc plně v rukou. Brzy se ukázalo, že se jedná o skutečně schopného vladaře. Reformoval právo a podporoval rozvoj hlavního města Konstantinopole. V církevní politice vystupoval tvrdě proti vlivu Říma a snažil se upevnit pozici východní větve křesťanství. Ani v bojích příliš nezahálel, jeho hlavními protivníky byli Arabové, s nimiž vedl hned několik válek. Neúspěšně se pokusil udržet čerstvě získaný Kypr a rovněž ztratil velkou část mocenské pozice na Sicílii, když byly dobyty Syrakusy, jinak však s Araby válčil poměrně úspěšně. Ve spolupráci s římským císařem Ludvíkem II. se mu podařilo upevnit pozici na Apeninském poloostrově a porazit arabské nájezdníky na Jadranu. Byzanc se tak znovu stala rozhodující mocností v těchto částech Středozemního moře.

Bazileos I. zemřel v roce 886. Jeho nástupcem byl jeho druhý syn Leon, který byl od 870 jeho spoluvladařem (spolu se starším bratrem Konstantinem, který ale zemřel v roce 879). Někteří historici se domnívají, že Leon nemusel být jeho synem, ale synem Michaela III., protože jeho matka byla milenkou tohoto panovníka.

Vláda Leona VI.

Leon je často uváděn s přízviskem Filozof či Moudrý, což značí, že byl velmi vzdělaný. Celkově se ale ukázal jako o něco slabší panovník, než byl jeho oficiální otec Bazileos I., se kterým mimochodem nesdílel nijak přátelské vztahy. Zpočátku své vlády se Leon soustředil především na upevnění své pozice a na důležité posty dosadil své příznivce. Na úspěchy svého předchůdce ve vnější politice však příliš nenavázal. V letech 894-896 se zapletl do války s bulharským panovníkem Simeonem I. a byl těžce poražen. V roce 902 bylo rovněž ztraceno poslední území na Sicílii. V roce 907 byla jeho říše ze severu napadena Rusy pod vedením knížete Olega a z jihu arabskými nájezdníky, kteří vyplenili Soluň.

Stejně tak neúspěšný byl Leon při získávání dědice. Dlouhou dobu to dokonce vypadalo, že žádného syna, dědice, ani mít nebude. Nakonec mu až jeho čtvrtá žena (kterou si vzal až po delší době díky sporům s církví kvůli jeho mnoha manželstvím) dala syna – Konstantina. Ten se však nestal Leonovým přímým dědicem, byť se císař pokusil jeho pozici posílit tím, že ho jmenoval spolucísařem. Následovníkem byl mladší Leonův bratr Alexandr (spolucísař od roku 879), který však vládl jen v letech 912-913. Za toto krátké období ovšem stihl rozpoutat novou válku s Bulhary a Araby.

Konstantin VII.

Vhledem ke svému nízkému věku (narodil se roku 905) samozřejmě Konstantin reálně nevládl. Nejprve byl jeho regentem patriarcha Nikolas Mystik. Ten byl po uzavření míru s Bulhary (a uznání Simeona za bulharského cara) sesazen a na jeho místo nastoupila Konstantinova matka Zoe. Za její vlády se k moci prodral admirál Romanos Lekapenos – nejprve oženil Konstantina se svou dceru, posléze se stal i jeho spoluvladařem (v roce 920).

Konstantin byl tím pádem spíše nominálním vládcem, než tím, kdo skutečně držel moc. De facto nevládnoucí císař se stejně jako v ranějším věku uchýlil ke studiu a literární tvorbě. Romanos Lekapenos jej zastiňoval až do roku 944, kdy byl sesazen svými vlastními syny. Pak však do boje o moc zasáhl i Konstantin, odstavil oba bratry a v roce 945 se konečně stal samostatně a reálně vládnoucím panovníkem.

První válečné kroky za jeho vlády mířily směrem na východ. Nejprve se neúspěšně pokusil získat Krétu, a pak v roce 949 zahájil výboje proti Arabům i na pevnině. Zde se už setkal s vítězstvím a přes několik menších porážek se mu podařilo získat rozsáhlé území (mimo jiné dobyl města v severní Mezopotámii a severní Sýrii).

Konstantin zemřel roku 959, možná byl dokonce i otráven, a na jeho místo nastoupil syn Romanos II.

 

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.:  Zánik dynastie

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.