Archiv pro štítek: Anglosasové

Vilém Bastard do roku 1066

Vilém se narodil v Normandii zřejmě roku 1028 (ačkoli se uvažuje rovněž o letopočtu 1027) jako nemanželský (a jediný) syn Roberta I.1, vévody normanského. Jeho matka, jejíž jméno není jisté (snad Herleva), byla zřejmě dcerou místního koželuha. Z tohoto svazku rovněž vyšla i jeho sestra Adelaide. Robert sám ho jmenoval svým dědicem, protože neměl legálního potomka.

Po otcově smrti se roku 1035 stal ve věku sedmi (osmi) let vévodou normanským. Jeho pozice však nebyla úplně jistá, neboť vévodství chtěli uzurpovat někteří šlechtici. Ve své vládě však byl podporován francouzským králem Jindřichem I., který ho už v patnácti letech pasoval na rytíře. S jeho pomocí pak roku 1047 konečně porazil vzpurné normanské barony. Roku 1053 si pak vzal Matildu Flanderskou (i přes papežský zákaz), pocházející ze starobylé vznešené rodiny, mezi jejíž předky patřil i anglosaský král Alfréd Veliký. Přes počáteční neshody (Matilda si odmítala vzít bastarda) byl jejich vztah láskyplný a byl završen deseti dětmi.

V té chvíli se však od Viléma odvrátil král Jindřich, znepokojený růstem jeho moci. V letech 1054 a 1057 se pak pokusil Normandii napadnout, nicméně jeho snahy vyzněly naprázdno, Vilém byl na něj už příliš schopný a mocný. V té chvíli za něj bojovali i jeho největší životní spojenci – nevlastní bratři biskup Odo z Bayeux a hrabě Robert z Mortain. Ještě než o několik let později obrátil své snahy k Anglii, využil mocenského vakua po smrti Jindřicha I. a Geofferye II. Anjou (zemřeli 1060) a roku 1062 získal hrabství Maine, bývalé léno Anjou.

Je otázkou, jak dlouho Vilém plánoval možný vpád do Anglie, jisté je, že velmi brzy poté, co se dozvěděl o tom, že trůn po zesnulém Edvardu Vyznavači získal Harold, začal otevřeně jednat. Své nároky na korunu měl podložené jednak svým původem (přes svou pratetu Emmu, manželku Athelreda Bezradného, anglického krále, z jejichž svazku vzešel mimo jiné právě Edvard, a poté i manželku Knuta Velikého, opět krále anglického), tak i několika sliby. Nejvýznamnějším z těchto slibů byl jistě ten daný Edvardem při Vilémově návštěvě v Londýně roku 1052(1051), který mu přislíbil anglický trůn (ačkoliv ten nebyl dědičný). Nezanedbatelný byl rovněž i slib Haralda Godwinssona z roku 1064, který mu jeho prostřednictvím slíbil věrnost. Pravdivost obou těchto slibů je však velmi snadno zpochybnitelná (druhý slib byl, navíc zřejmě vynucen pod pohrůžkou násilí).

Vilém měl štěstí i v tom, že v dané době nebyl politicky či vojensky ohrožován nějakým soupeřem. Ve Francii po již zmíněné smrti dvou velkých hráčů – Jindřicha I. a Geoffreye II. Anjou – roku 1060 a předchozím Vilémovým výbojům, nebylo žádné moci, která by se odvážila normanského vévodu napadnout. Ten se tak mohl s čistou hlavou připravovat na dosažení velkého cíle, který se předsevzal.

 

1 Robert I. (1000-1035) – též zvaný Ďábel (kvůli podezření z účasti na vraždě svého bratra), od roku 1027 do své smrti vévoda normanský. U svého dvora mimojiné hostil i budoucího krále Anglie Edvarda Vyznavače. Měl dvě nemanželské děti – Viléma a Adelaide. Po Vilémově narození se dal na pouť do Jeruzaléma, ovšem na zpáteční v Nikáji (dnešní Iznik v Turecku) zemřel.

Bitva u Stamford Bridge

Jen necelých pět dní měli muži Haralda III. na odpočinek, než byli donuceni postavit se 25. září armádě krále Harolda Godwinssona, jehož rychlý postup zastihl vikingské síly nepřipravené (vojáci ani nebyli oblečeni ve zbroji).

Novinky o útoku Seveřanů a vypálení Scarborough okolo 15. září se rychle dostaly ke králi Haroldovi do Londýna. Panovník tak čelil těžkému dilema, zda zůstat na jihu a čelit Vilému Levobočkovi, vévodovi Normandie, nebo vyrazit na sever a podpořit své švagry, early Edwina a Morcara proti svému vlastnímu vyhnanému bratrovi a norskému králi. Na jeho rozhodnutí mělo pravděpodobně vliv pokročilé roční období, touha udržet invazi na uzdě a možná i informace o poškození části Vilémovy flotily 12. září během bouře v Kanále. Nakonec tedy vyrazil na sever s tím, že jakmile se s vpádem vyrovná, urychleně se vrátí zpět, aby strážil zem před případnou invazí vévody z Normandie.

Dne 20. září (den bitvy u Fulfordu) shromáždili Harold a jeho bratr Gyrth své húskerly a loajální thény a vyrazili na sever. Cestou se ještě jejich jízdní síly spojily s částí fyrdu západní Mercie a východní Anglie. Vzdálenost, která je dělila od jejich cíle byla přibližně 320 km. Už za čtyři dny vjela jejich armáda do Tadcasteru, města ležícího pouhých 16 km od Yorku. Není divu, že zastihli Vikingy nepřipravené, vždyť urazili téměř 80 km za den!

Tadcaster byl výhodně strategicky umístěn. V tomto místě se římská cesta, po které vyrazil Harold na sever, blížila k břehu Wharfe, pouze 3,5 km od místa, kde zanechal Hardrada svou flotilu. Harold Tadcaster obsadil a vyslal směrem k přístupovým cestám z Yorku hlídky. S vědomím, že protivník o jeho přítomnosti neví, umožnil své armádě odpočinek a pokračoval ve shromažďování dalších mužů.

Námořníci Morcarovy malé flotily, kotvící v Ulleskill, ho upozornili, že Hardrada a Tostig opustili York a vrátili se ke svým lodím u Ricallu. Zároveň byl z Yorku informován o tom, že místní byli donuceni vydat Vikingům zásoby a zajatce. Další zásoby a zajatci pak měli být předáni u Stamford Bridge. Na základě těchto informací Harold zřejmě usoudil, že nejlépe bude, pokud rychle obnoví svou nadvládu nad Yorkem a poté vyrazí k Stamford Bridge.

Král Harold s armádou 25. září opustili Tadcaster a zamířili do Yorku. Odtud pak postupoval budoucímu bojišti. Celé vojsko se shromáždilo na staré římské cestě v Helmsley Gate, jen těsně z dohledu Stamford Bridge. Tady čekal, až Vikingové dorazí na místo, kde byla předávka domluvena. Jeho protivníci o přítomnosti Anglosasů stále nevěděli, a tak jich část ani nedorazila a zbytek většinou ani nebyl připraven k boji (zřejmě nechal u lodí i zbroj). Když Harold uznal, že je ten pravý čas, jeho armáda se pohnula kupředu, přešla přes kopec přímo před překvapené Seveřany.

Hardradovo vojsko navíc bylo rozděleno na dvě části – ta menší stála za severní straně mostu, odkud se na ní řítily Haroldovy oddíly, zatímco ta větší byla na jižní straně. Harald Hardrada nebyl na žádnou bitvu připraven, jistě neznal místní terén. Tostig, který byl earlem Northumbrie po deset let, na něj naléhal, aby ustoupil zpět k lodím kotvícím u Ricallu, kde čekalo několik tisíc dalších válečníků. To však nebylo dost dobře možné, jelikož rychle se blížící anglosasští bojovníci museli každou chvíli napadnout první řady jeho mužů. Navíc se mohl dozvědět o tom, že Haroldovi vojáci zablokovali brod přes řeku Derwent, a odřízli mu tak ústupovou cestu k Ricallu.

Rozhodnut přijmout bitvu, vyslal alespoň posla k Eystein Orrovi, veliteli oddílů, které nechal u Ricall, aby je přivedl co možná nejdříve na bitevní pole. Poté stáhl co nejvíce svých mužů, kteří byli na severním břehu, kde nechal jen malý zadní voj. Hardrada a Tostig tak získali akorát tak dost času, aby zformovali své nejlepší muže do obranné linie jihovýchodně od toku Derwentu.

Zadní voj se nemohl proti anglickému přívalu dlouho udržet a byl brzy přemožen. Podle ság však ještě chvíli most držel osamělý bersekr1, kterého nedokázal nikdo porazit, dokud jej nezabil svým kopím Haroldův voják, kteří pod most připlul na loďce a bodl skrz mezeru v prknech. Anglosaská vojska nakonec tak přeci jen přešla a na druhé straně se zformovala do řad.

Král Harold v té chvíli nabídl Tostigovi zpět Northumbrii, pokud složí zbraně a přidá se k němu. Pravděpodobnost, že se tak stane byla malá, ale pokud by se to povedlo, jistě by to podkopalo morálku Vikingů. Tostig se v té chvíli zeptal, jaké území dostane Hardrada, pokud sám rozpustí armádu. Odpovědí mu bylo sedm stop dobré anglické země (Hardrada byl vysoké postavy a touto větou byl myšlen hrob).

Poté co se veškeré jeho síly shromáždily na jižním břehu, rozkázal Harold zaútočit proti protivníkovi, který postrádal většinu zbroje. Nicméně i na jeho straně byla nevýhoda – jeho muži byli unaveni dlouhým pochodem toho dne (snad okolo 19 km z Tadcasteru na Stamford Bridge) i dnů předchozích. Bitva tak připomínala masakr, s obrovskými ztrátami na obou stranách, a dlouho nerozhodným průběhem. Ovšem pak padl Harald a po něm i Tostig. Avšak ani po pádu svých vůdců Vikingové nepřestávali bojovat. Ubránili se tak do té doby, než dorazil Eystein Orre a jeho posily. Pomoc však přišla pozdě, byla znavená rychlým pochodem tohoto nezvykle horkého dne. Brzy tak byli tito muži poraženi a Orre zabit.

Bitva u Stamford Bridge se stala velkým Haroldovým vítězstvím a úplnou porážkou Norů. Vikingové, kteří přežili, se probili k Ricallu, těsně pronásledováni anglickými oddíly. U lodí se zmohli na poslední odpor, ale ten byl záhy ukončen a přeživší se Haroldovi vzdali. Král však zřejmě netoužil po dalším krveprolití, a tak Vikingy propustil a nechal je jít. Mezi nimi byl i Olaf, Hardradův syn. Z 360 lodí, kterých bylo potřeba pro převoz nájezdníků, se jich na cestu domů vydalo jen 36!

 

1 Bersekr – výraz, často spojovaný s Nory, pro válečníka bojujícího s neovladatelným vztekem a běsněním, v bojovém tranzu.

Bitva u Fullfordu

Ráno 20. září 1066 položili earlové Morcar a Edwin své vojsko mezi pochodující vojsko Haralda III. a York. Jejich cílem bylo zastavení jeho postupu a ochrana hlavního města Northumbrie.

Síly armád byly už od počátku nevyrovnané. Vikingové mohli do pole postavit okolo 6-7 tisíc mužů (část jejich vojska zřejmě strážila lodě), vojska obou earlů přibližně stejně. Velkou část Angličanů však zřejmě tvořili muži thénů a fyrd, odhady hovoří pouze o 400 až 1000 profesionálních válečníků – húskerlů. Tuto velkou nevýhodu se pokusili earlové alespoň částečně vyrovnat výběrem vhodného místa, kde se nepříteli postaví. V okolí Fulfordu byl terén bažinatý a rozbrázděný četnými strouhami. Na vybraném prostranství byl prostor mezi bažinou a řekou Ouse jen 600 metrů široký. Právě tady se rozhodli bojovat, neboť oba přírodní útvary chránili jejich armádě boky. Přímo před jejich řadami se táhl četně meandrovaný potok zvaný German Brench. Navíc byli Vikingové kvůli mokrému terénu nuceni postupovat po cestě přímo proti Angličanům, kteří se pravděpodobně roztáhli do čtyř řad s veliteli a zkušenými válečníky vepředu. German Brench by asi 3 metry široký a metr hluboký s příkrými břehy, které museli Haraldovi bojovníci překonat, aby vůbec mohli zaútočit. To bylo další nevýhodou na straně útočníků. V čem jim však daný terén nahrával, bylo vyvýšené území na jejich straně. Z něj měl král přehled o bitvě. Dále zde pak bylo riziko, že pokud jedno z křídel anglické armády ustoupí, zbytek bude mít nekrytý bok. Cesta do Yorku byla navíc jen velmi úzká a bažinami nebylo možné projít, vojsko earlů tak prakticky nemělo žádnou možnost ústupu.

Haraldova armáda se přiblížila od jihu, tedy z očekávaného směru. Zřejmě trvalo několik hodin než se shromáždil dostatečný počet vojáků, načež král své vojsko rozestavil proti obráncům. Své nejslabší muže poslal napravo, zatímco své nejlepší umístil blízko k řece, kde byla zem nejpevnější. Bitva začala někdy v dopoledním čase. Ještě než došlo k boji muže proti muže, přišlo obvyklá výměna nadávek a střel. První pravděpodobně do útoku vyrazili obránci, kteří nehodlali čekat, až proti nim bude stát celá síla jejich nepřátel. Bitva začala pro Angličany úspěšně. Podařilo se jim na levé straně zatlačit Haraldovi bojovníky (výše zmíněná slabší část), ale jejich postup byl kvůli rozmoklému terénu pomalý.

Harald reagoval na počáteční porážky posílením svých mužů ve středu. Mezitím se Vikingové protlačili podél řeky, kde své protivníky přečíslili. Existují zprávy, že toto zásadní území držel Edwin a muži z fyrdu. Ti však nicméně pro zkušené Haraldovi válečníky nebyli žádnou překážkou. Ti je postupně odřízli od zbytku armády a donutili ustoupit do města. Vikingové tak najednou stáli na pevné půdě, která tvořila hráz na stranu potoka drženou obránci. Angličané byli brzy zatlačeni až do míst, kde Morkarovi muži stále ještě vítězili. Malou úlevou pro obránce bylo, že útočníci nyní museli překročit malou bystřinu a vybojovat si cestu na malý kopec. Jejich počet jim nicméně zajišťoval úspěch. Během hodiny pak Vikingové vytlačili Angličany z jejich pozic podél potoka. Situace se pro obránce stala velmi vážnou, ačkoli si to zřejmě velká část z nich ani neuvědomovala, protože jim výhled zakrýval malý kopec.

Mezitím už zřejmě stihli dorazit i ti poslední z Vikingů, kteří se rozhodli postupovat přes bažinatou půdu po pravici. V té době už však vedl sám Harald osobně své muže po opačné straně bojiště, tedy podél řeky. Angličané se tak rázem ocitli pod útokem ze tří stran. Někteří, mezi nimi i Morcar, byli odříznuti od bojovníků bránících potok a ustoupili po cestě k Yorku. Část Vikingů obešla vyvýšenou půdu a odřízla zbytku armády protivníka ústupovou cestu. Za cestou, přes kterou byly zbytky sil Angličanů tlačeny terén velmi prudce klesal. Hnáni do přírodní pasti, byl jejich osud zpečetěn. Příběhy o tom, že potok zrudl anglickou krví jsou zřejmě pravdivé.

Ztráty toho dne byly na obou stranách hrozivé. Poražení zřejmě ztratili více než polovinu svých mužů a taktéž Haraldova armáda z bitvy nevyšla bez citelného oslabení. Město York se podvolilo Haraldovi, který jej nehodlal vyplenit, a uznalo jej za svého krále. Jeho obyvatelé také souhlasili s tím, že mu pomohou proti Haroldu Godwinssonovi. Na záruku toho měl York do pěti dnů vydat 100 rukojmích.

Tažení Haralda III.

Když král Eduard Vyznavač 5. ledna 1066 zemřel aniž by určil svého nástupce, byl mezi těmi, kdo si jeho trůn nárokovali i Harald III. Hardrade, král norský1. Úspěch jeho vpádu měl rozhodnout, zda zůstane Anglie pod skandinávským vlivem, osamostatní se či podlehne vlivu kontinentálnímu. Harald III. založil své právo na anglickou korunu na smlouvě svého synovce Magnuse I., krále Norska, s Harthaknutem, králem Anglie a Dánska, o převzetí panství v případě smrti jednoho z nich a neexistence mužského dědice. Když pak druhý řečený v roce 1042 zemřel, jen soupeření o Dánsko s králem Svenem Ulfssonem zabránilo přímému útoku Seveřanů na Anglii a umožnilo tak Edvardovi usednout na trůn.

Po Magnusově smrti pokračoval Harald III. ve vleklých bojích se Svenem, dokud s ním roku 1064 neuzavřel mír. Toto příměří dalo Haraldovi III. prostor pro pokus o získání anglické koruny roku 1066. V jeho ambicích mu jistě napomáhala i vrtkavá pozice nového krále Harolda Godwinssona. Ten ještě za života Eduarda III. roku 1065 podpořil zbavení svého bratra Tostiga vlády nad Northumbrií, čímž si získal nepřítele doslova na život a na smrt. Právě bývalý earl Northumbrie pak v květnu 1066 napadá jižní pobřeží a obsazuje Sandwich v Kentu. Tento čin vede Harolda k přípravám na invazi. Je svolána anglická armáda a loďstvo, které jsou drženy ve stavu pohotovosti celé léto. Když pak počátkem záři došly zásoby, je nucen Harold vojsko rozpustit a loďstvo poslat do Londýna. Na cestě do nového přístavu je nicméně mnoho lodí zničeno bouří, což nechává Kanál takřka nestřeženým.

Mezitím Tostig slibuje pomoc v získání Anglie Haraldovi III. Hardrade nehodlá déle čekat a shromažďuje flotilu téměř 240 válečných lodí (a mnoha dalších nákladních). Když odjíždí, přenechává Norsko v rukou svého syna Magnuse, zatímco zbytek rodiny bere s sebou. To naznačuje, že své cíle bral vážně. Hodlal v Anglii zůstat. Poprvé Harald III. přistává na Orknejích, kde posléze zanechává svou ženu Alžbětu a dvě dcery. Dál s ním pokračuje jen syn Olaf. Navíc se k němu přidávají i oba ostrovní earlové Paul a Erlend. Ve Skotsku se pak k flotile připojil i Tostig s dalšími posilami a zvýšil tak počet mužů zřejmě až na 9 000 na 300 válečných lodích (spolu s doprovodnými plavidly se mluví až o čísle 360).

Severní vítr, který držel dalšího z uchazečů o trůn – Viléma – v přístavech, nyní hnal Haraldovo loďstvo podél východního pobřeží Anglie. V Yorkshire Hardradovy síly zpustošily Cleveland, vypálily Scarborough a převzaly kontrolu nad Holderness v ústí Humberu. Těch pár anglických lodí raději vyplulo nahoru po řece Ouse, vplulo do Wharfe a zakotvilo v Tancasteru. Aby jim Harald III. zabránil v křížení svých plánů, zakotvil svou flotilu v Riccallu na Ouse, pouhé tři míle od jejího soutoku s Wharfe. Pak se dali do pohybu i jeho protivníci a earlové Northumbrie a Mercie, Morkar a Edwin, mu zastoupili jeho jedinou přístupovou cestu k centru oblasti, městu York. Schylovalo se k první ze tří velkých bitev roku 1066.

 

1 Harald III. Sigurdsson (1015 – 1066) známý i pod přízviskem Hardrade (Přísný) – od roku 1047 norský král a někdy uváděn i jako král dánský (do roku 1062 – toto království nikdy plně nezískal). Před svou korunovací se proslavil jako žoldák ve službách nejprve u Jaroslava Moudrého v Kyjevské Rusi a hlavně ve varjažské gardě v Byzantské říši.

Knut

Knut získal trůn roku 1016 a hodlal si jej udržet. Proto neváhal upevnit svou pozici sňatkem (s vdovou po Athelredovi) i mečem. Snažil se ale i přejmout anglosaskou kulturu a chovat se jako předchozí panovníci Anglie. Proto vydával nové zákony a zakládal další kláštery. Do řady správních funkcí ve státě zpočátku dosazoval zejména Skandinávce, což se ale ke konci jeho vlády změnilo. Roku 1018 se stal králem dánským a o deset let později rovněž králem norským. Panovník tak velké říše musel chtě nechtě dělit svou pozornost mezi území, který mu patřila. Provedl proto další reorganizaci státní správy a Anglii rozdělil na čtyři části, kterým vládla hrabata (uvedená v závorkách) – Northumbrii (hrabě Siward), Východní Anglii (neznámý, snad nějaký Seveřan), Wessex (hrabě Godwin) a Mercii (hrabě Leofric).

Významným Knutovým rádcem v anglických záležitostech byl i arcibiskup yorský Wulfstan1. Pod jehož vlivem se král stále více ztotožňoval se svojí rolí anglického krále. Knut se rovněž zasadil o rozvoj obchodu a vyjednal anglickým obchodníkům mnoho důležitých výsad. První severský král Anglie zemřel 12. prosince 1035.

Dánská dynastie jím založená, ho však o mnoho nepřežila. Jeho první syn Harold zemřel roku 1040 a druhý Harthaknut o dvě léta později.

 

1 Wulfstan – významný rádce Athelreda a Knuta Velkého zejména v právních záležitostech, arcibiskup z Yorku. Je považován za jednoho ze dvou nejvýznamnějších autorů pozdně anglosaské doby. Zemřel v květnu 1023.

Harold II. a Godwinovci

Harold, který se roku 1066 stal posledním plnohodnotným anglosaským králem, toho jména již druhým (byť díky nevýznamné úloze jeho předchůdce je zvykem uvádět jej bez číslovky), se narodil zhruba roku 1020 za vlády krále Knuta, Dána na anglickém trůně. Byl synem Godwina, původem zřejmě pouhého théna1, který se ale díky přátelství s Knutem dokázal vyšvihnout až na pozici earla Wessexu a stát se tak jedním z nejmocnějších mužů v zemi. Jeho matkou byla Gyda, která pocházela z dánského královského rodu. Harold měl sedm či osm sourozenců – pět bratrů (Tostiga, Gyrtha, Sweyna, Leofwina a Wulfnota) a dvě nebo sestry (Edith, Elgifu a snad i Gunhildu).

Po Knutově smrti roku 1035 využil Godwin, tehdy nejmocnější muž země, svého vlivu na witan a prosadil zvolení nejprve Harolda (pouze jmenovce jeho syna, onoho Harolda I.), a Harthaknuta. Ani jednou se však jeho volba neukázala šťastnou. Až třetí král, kterého pomohl prosadit, Edvard, později známý jako Vyznavač, se dokázal prosadit a, naneštěstí pro Godwina, vystoupit z jeho stínu. Nicméně i tento muž se mu musel za podporu nějak odměnit.

Edvard tedy jako jeden z výrazů díků daroval Haroldovi hrabství Východní Anglii. Někdy v té době budoucí král rovněž potkal svou životní lásku Editu Labutí šíji. Už tehdy však začal mít Harold problémy s prvním ze svých bratrů Sveynem, který, ještě jako earl Herefordshire, vyrazil na trestnou výpravu proti Velšanům, při které však znásilnil abatyši jednoho z kostelů, za což byl vyhoštěn ze země. Za tři roky mu bylo povoleno se vrátit, ale své hrabství už zpátky nedostal (snad i díky Haroldovi informujícím krále o jeho dalších zločinech). Sveyn se poté proti svému bratrovi snažil získat podporu u earla Beorna, synovce Knuta, ale když neuspěl (Beorn byl pravděpodobně Haroldův přítel), úkladně jej zabil.

Přes vnitřní neshody si začal Godwinův rod uvědomovat ohrožení, které pro něj představovala rozrůstající se moc Normanů u královského dvora. Godwin tedy začal na krále naléhat, aby si vzal jeho dceru Edith. Skutečně se tak i stalo. Jejich manželství však nikdy nedošlo naplnění v podobě potomka, následníka spojující královskou krev s krví Godwinovců.

Bez potomka královského rodu, který stále nepřicházel, se situace nadále komplikovala. K jejímu dalšímu vyostření došlo, když se Edvardův synovec Ralph stal earlem Herefordshire, hrabství, kterému dříve vládl Sweyn. To už bylo na Godwina moc.

Roku 1051 po nepokojích v Doveru, ve kterých měl zřejmě prsty hrabě Eustach II. z Bolougne (možná na prosbu krále), nařídil Edvard Godwinovi potrestání občanů města, kteří se podle něj dopustili přečinu. Earl Wessexu to však odmítl. Král na to reagoval rozkazem na shromáždění armád Mercie a Northumbrie. Zdálo se, že občanská válka je na spadnutí. Pak se však stalo něco neočekávaného, muži ve vedení těchto armád (Siward a Leofric) si uvědomili, že jakékoli vnitřní rozbroje jsou pro ně neakceptovatelné, obrátili proto své vojáky a vrátili se domů. Místo toho se sešel witan, který po jednání dal Godwinovi a jeho rodině pět dnů na opuštění země.

Godwin tedy s většinou rodiny odjel k hraběti Balduinovi do Flander. Opačným směrem se však vydali Harold a Leofwin. Ti sebrali irské a vlámské žoldáky, přeplavili se do Irska a odtud podnikali nájezdy na anglické pobřeží.

Postupem času se k nim přidal i Godwin a společně zase začali získávat podporu na ostrově. Tu měli prakticky zajištěnou u Cinque Ports2 díky jejich podpoře Doveru. Další příznivci se k nim začali přidávat, protože jim vadil neustále narůstající počet Normanů na královském dvoře. Byl opět svolán witan a Edvard byl donucen povolit Godwinovi návrat do vlasti. Nebylo to však zadarmo neboť během předchozích bojů padl Sveyn. Wulfnot a Sveynův syn Harkon pak navíc putovali jako rukojmí do Normandie, snad jako zajištění Vilémových nároků na anglický trůn.

Roku 1052 ještě Godwin stihl prosadit navzdory papežskému zákazu na arcibiskupský stolec v Canterbury Stiganda, ale následujícího roku zemřel. Harold se stal novou hlavou rodiny. Aby mohl převzít otcovo panství, vzdal se vlády nad Východní Anglií ve prospěch Alfgara, syna Leofrica z Mercie (ne svého bratra). Když zemřel roku 1055 Siward z Northumbrie, earlem se po něm stal Tostig. Ovšem ani Leofricovi, earlovi z Mercie nebylo už přáno dlouhého života a Alfgar se brzy vrátil do Mercie, aby se stal zdejším earlem po svém otci, čímž uvolnil své místo ve Východní Anglii Haroldovu dalšímu bratrovi, Gyrthovi. V té chvíli vládli Godwinovci velké části Anglie a v jejich rukou se soustředila moc prosadit svou vůli téměř i proti králi.

Harold se mu však na rozdíl od svého mrtvého otce nehodlal nijak protivit. Naopak se stavěl na jeho stranu a sám zatím upevňoval svou sílu ve Wessexu. Během let vlády nad tímto hrabstvím získal mnoho bojových zkušenosti, z nichž nejvýznamnější byla invaze do severního Walesu (s Tostigovou pomocí – roku 1065), kde porazil Gruffyda ap Llewellyna a donutil ho kapitulovat.

Roku 1064 Harold vyrazil na Edvardův příkaz do Normandie, aby získal zpět rukojmí ze své rodiny a snad i potvrdil Vyznavačův příslib anglického trůnu pro Viléma. Na moři ho však zastihla bouře a jen se štěstím se mu podařilo přistát. Ovšem brzy poté byl zajat Guyem, hrabětem z Pothieu. Ten jej vzápětí vydal Vilémovi, možná pod tíhou výhružek, možná protože s ním byl domluven. Harold byl nucen Vilémovi za svou záchranu poděkovat.

Brzy přišla řeč i na rukojmí. V té chvíli využil vévoda své výhody a navrhl mu, že je vymění za slib věrnosti. Nebylo zbytí, a tak jej Harold složil. Poté mu ale Vilém oznámil, že Wulfnota si ponechá dokud se nestane králem. Zklamaný Harold tak opustil Normandii s břemenem slibu a pouze s Harkonem.

Roku 1065 však Harolda opět zaměstnaly problémy v Anglii. V Northumbrii vypukla proti jeho bratru Tostigovi vzpoura. Důvodem bylo vzrůstající daňové zatížení obyvatel a nevybíravé způsoby, kterými se earl zbavoval svých protivníků. Harold odmítl Tostigovi jakkoli pomoci a ten byl nucen odejít do exilu. Novým earlem Northumbrie se stal Morcar, bratr earla Edwina z Mercie.

Zásadní zlom nadešel 5. ledna 1066, kdy zemřel Edvard Vyznavač. Na smrtelné posteli odkázal svou ženu i zem do Haroldovi ochrany. Tím ho vlastně jmenoval svým následníkem navzdory možným slibům daným Vilémovi. Harold byl bez delšího protahování witanem zvolen a korunován ve Westminsterském opatství. Novému králi bylo jasné, že si svou pozici bude muset uhájit. A ne proti jedinému soupeři, ale zřejmě hned proti dvěma. Prvním byl vévoda z Normandie a druhým norský král.

Aby se jim vůbec mohl postavit, potřeboval nový král co nejdříve upevnit svou moc v zemi. Vyrazil proto na sever, do oblasti, kde měli Godwinovci nejmenší vliv. Earlové Edwin a Morcar mu slíbili podporu, ale jen výměnu za svatbu s jejich sestrou Aldith. Haroldovi nezbylo než souhlasit, nemohl si dovolit vnitřní rozbroje v zemi, ačkoli byl stále zamilován do Edity Labutí šíje, která však jeho manželkou nebyla.

Harold si své vlády mnoho neužil, protože byl už na přelomu léta a podzimu donucen vytáhnout proti svému protivníkovi. A první krok udělali Vikingové.

 

1 Thén (Thane, Thegn) – anglosaský či raně skandinávský výraz pro vazala, služebníka.Théna lze tedy považovat za ekvivalent raně středověkého šlechtice v Anglii. Samotný titul má rozličnou hodnotu měnící se s časem a osobou, které thén složil poddanský slib. Nejmocnějšími bývali královští thénové, jejichž moc se blížila až earlům. Méně důležití pak byli ti, kteří se poddali jiným (například biskupům, earlům nebo i jiným thénům). Samotný titul mohl být jak zděděn, tak získán (například tím, že muž vlastní pět a více híd a splňuje další podmínky).

2 Cinque Ports – historická konfederace přístavů v Kentu a Sussexu (Hasting, New Rommey, Hythe, Dover a Sandwich) podporovanách dvojicí měst (Rye a Winchelsea). Název pochází z normanské francouzsštiny a znamená Pět přístavů.

Heptarchie

Heptarchií se v anglických dějinách nazývá období od počátku 6. století do poloviny 9. století. Tento pojem vychází z řeckých slov pro sedm a království (panství), což odkazuje na sedm nejvýznamnějších států umístěných ve střední, jižní a východní části Anglie, jejichž spojením později vznikl samostatný anglický stát. V abecedním pořadí to jsou East Anglia (Východní Anglie), Essex, Kent, Northumbrie, Mercie, Sussex a Wessex. Ve skutečnosti to tak jednoduché nebylo, nicméně osudy těchto zemí se nakonec odrazily v budoucnosti nejvýrazněji.

Přelom 6. a 7. století byl v Británii stále ještě obdobím chaosu, ve kterém vznikaly nové státečky jen, aby vzápětí zanikly. Na scéně se už ale objevily i zárodky budoucí heptarchie. Moc se však neustále přesouvala od jednoho vládce k druhému. V 6. století byla možná jedním z nejvýznamnějších států Východní Anglie, ale v 7. století ji nahradila Mercie. Ale ani ona neměla neustálé vůdčí postavení. Kronikář Beda nám z té doby přináší seznam řady velekrálů (bretwalda či byrtenwalda), vládců, kteří si na kratší nebo delší dobu zajistili dominantní pozici na ostrově.

Třetím z tohoto seznamu je Athelbert z Kentu, ke kterému směřovala ona misie Řehoře I. Velikého. Právě jemu se přiznává první z mnoha anglosaských zákoníků. Ten je v jeho podání ovlivněn jednak přežitky z germánské minulosti (zvykové právo), ale je i inspirován zákoníky z pevniny.

Následovníkem Athelberta na pozici velekrále byl Raedwald z Východní Anglie, za jehož hrobku je považován nejvýznamnější archeologický nález anglosaského období – Sutton Hoo. Edwin z Northumbrie, další bretwalda, se také nechal obrátit na křesťanství a pomohl založit arcibiskupství v Yorku. Jeho nástupce Oswald daroval irským mnichům ostrov Lindisfarne, kde byl založen proslulý klášter. Křesťanství v Británii v té době bojovalo nejen proti pohanství, ale i proti sobě navzájem. Vyřešení sporu přišlo až na popud Oswy z Northumbrie roku 663 na koncilu ve Whitby, který znamenal odklon od irského směru křesťanství a přiklonění k Římu. Pozůstatky irské misie však v Británii zůstaly (již zmíněné Lindisfarne či třeba Iona). Na sklonku 7. století byli posledními pohany mezi Anglosasy pouze obyvatelé Sussexu a ostrova Wight.

Další významnou osobou byl Penda z Mercie. Ten dokázal zastavit expanzi Northumbrie a stát se tak nejmocnějším panovníkem v Británii. Byl to pohan, a tak jeho hegemonie na okamžik zbrzdila nástup nového náboženství. Přestože byl nakonec poražen, Mercie si už dokázala upevnit silné postavení, proti kterému se dokázal postavit už jen Wessex. Základ moci Wessexu, který měl dějiny Anglie ovlivňovat po další dvě století položili králové Caedwall (přijal roku 689 křesťanství) a Ine.

Od poloviny 7. století se rovněž začala měnit vnitřní organizace států a začalo se postupně ustalovat členění na tzv. setiny (hundreds), které přetrvalo až do 10. století. Centrem těchto celků byl tun, královské panské sídlo spravované místním hodnostářem. V tomto místě se řešily soudní otázky a vybíraly daně. Nejmenšími jednotkami společnosti byly hídy (v raných dobách nazývané různě), které symbolizovaly prostor, který byl dostatečný, aby uživil jednu rodinu (cca 6-12 ha v závislosti na úrodnosti půdy), tedy jednu usedlost.

Rovněž se znovu začala rozvíjet města a to zejména jako církevní sídla. Kolem nich pak vznikalo další osídlení a panovníci k nim často přesouvali i svá sídla. Příkladem takových měst je třeba Canterbury, Winchester či York.

Na počátku 8. století se v Anglii prakticky vytvořili tři politické bloky – Mercie, Wessex a Northumbrie. Zbylé anglosaské státy většinou spadaly pod jejich vliv. Nejvýznamnějším králem období, které záhy následovalo, byl Offa (vláda 770-796). Tento vládce se jako první tituloval „králem Angličanů“ a udržoval čilé mezinárodní styky. Známé je například jeho přátelství s Karlem Velikým, který ho ve svých listech jmenuje „bratře“. Jeho moc nad podřízenými státy byla už veliká a hlavně skutečná. Důkazem toho může být i slavný Offův příkop, 240 km dlouhá obranná linie na hranicích s Walesem. Offa rovněž začal vydávat stříbrné denáry, pro něž se stala vzorem franská měna.

Za jeho doby nastal jeden z vrcholů anglosaské kultury, který měl být brzy násilně ukončen. Z tohoto zlatého věku vzešel yorský učenec Alcuin, který působil na dvoře Karla Velikého a je považován za jednu z vůdčích osobností karolinské renesance.

Roku 789 se v Anglosaské kronice uvádí první zmínka o lodích Dánů, které vlastně přiváží novou éru anglosaské civilizace.

Edvard Vyznavač

Edvard byl posledním panovníkem z wessexské dynastie na anglickém trůně. Narodil se někdy v letech 1002 nebo 1003 jako syn Athelreda Nerozhodného. Své mládí strávil ve vyhnanství (částečně v Normandii). Na anglický trůn nastoupil díky podpoře mocného earla Godwina roku 1042 (korunován až 1043). S tímto velmožem ho nicméně nespojovaly přátelské vztahy, protože právě on zřejmě nechal roku 1036 zavraždit Edvardova bratra Alfreda. Přes veškerou nelibost mu však nezbylo než „věrného“ spojence a jeho rod odměnit.

Po svých předchůdcích zdědil silné království. Jeho moc však stále omezovala trojice silných hrabat ovládajících rozsáhlá území. Edvard si byl proto nucen udržovat jejich přízeň, ačkoli sám se začal spíše obklopovat Normany.

Zásadní rozkol mezi ním a Godwinem nastal roku 1051, ale krále podpořili earlové Leofric a Siward, takže Godwin byl nucen odejít do exilu. Z něj se o rok později s armádou vrátil a Edvard byl nucen odpustit mu. Jeho mocenský soupeř však brzy zemřel a jeho nejstarší syn Harold proti Edvardovi neprojevoval žádnou zášť.

Snad právě v době vyhnanství svého největšího domácího protivníka slíbil Edvard ve své slabé chvilce anglickou korunu Vilémovi z Normandie, ačkoli na to neměl žádného práva, protože krále volil witan.

Edvard dostal přízvisko Vyznavač. Zřejmě to nebyl opravdový svatý muž na trůně, nicméně se zasloužil o založení Westminsterského opatství, ze kterého se stalo jedno z nejdůležitějších církevních center Anglie. Nechal ho vybudovat v letech 1045-1050 nedaleko Londýna. Těsně před svou smrtí ještě stihl být svědkem při jeho vysvěcení 28. prosince 1065.

Edvard zemřel na počátku roku 1066 a odstartoval tak rok bojů o anglickou korunu. Nicméně to není vše k jeho osobě, neboť byl roku 1161 katolickou církví kanonizován a později se stal svatým patronem Anglie.

Období vikingských vpádů

Vikingové (v překladu „piráti) se poprvé dostali do Anglie roku 789. Jejich tehdejší činy nebyly nijak významné, proto se za první vikingský kontakt s Anglií často považuje rok 793, kdy bylo vypleněno Lindisfarne. Poté následovaly i kláštery Jarrow (794) a Iona (795) – jedny z nejvýznamnějších míst tehdejší kultury. Nicméně i nadále se jednalo spíše o ojedinělé činy, pouhé nájezdy. Vikingové se opravdovou hrozbou stali až s prvním větším útokem na Kent (835), po němž počet útoků i jejich mohutnost nadále narůstaly.

Prosté nájezdy brzy vystřídaly výpravy celých armád spojené s osídlováním dobytých území. Na Anglii došlo roku 865, kdy se vylodila dánská armáda vedená Halfdanem a Ivarrem. Ta do roku 869 dobyla Východní Anglii i Northumbrii. Na řadu měl přijít Wessex. Jeho králi Athelredovi se nejprve podařilo Dány porazit, ale v dalším boji už prohrál. V dubnu 871 se navíc na scéně objevili další vikingské posily. Porážka se zdála nevyhnutelná. V kritické chvíli svého království ale Athelred zemřel. Na trůn nastoupil jeho mladší bratr Alfred, později známý jako Veliký. Své panování však nezačal šťastně a nakonec musel svobodu Wessexu dokonce vykoupit. Získal tím pět let, během kterých Vikingové dobyli Mercii.

Další vpády do jeho království pokračovaly až v letech 875-876. Dánské vojsko se ale mezitím začalo rozpadat, jak si její členové začali rozdělovat půdu a osídlovat ji. Když tak roku 878 Vikingové opět zaútočili, jejich síly už byly značně ztenčené. I tak ale bylo jeho vítězství u Edingtonu překvapující, ale velmi důležité, protože zachránilo samostatnost alespoň zbytku z anglosaských států. Po boji uzavřel Alfred s dánským vůdcem Guthrumem mírovou smlouvu, která stanovila hranice mezi jejich královstvími a rozdělila Anglii na dvě části (severní se nazývala Danelaw – oblast dánského práva).

S tím se však Alfred nespokojil a kdykoli mohl, odkrojil kus z vikingského území a připojil jej ke svému státu. Zároveň systematicky posiloval svou moc na vlastním půdě. Provedl reorganizaci armády a upravil pravidla pro povolávání fyrdu. Důležitějším počinem však byla podpora výstavby veřejných hradišť (burhs), na jejichž základech později vyrostla mnohá významná města. Tato opevnění byla osazována posádkou vydržovanou majiteli okolní půdy, kteří pak mohli využívat jejich prostory. Příkladem burhs je třeba Winchester či Oxford. Alfred nicméně nebyl pouhým vladařem a vojákem. Osobně se zasloužil o několik překladů literárních děl do anglosaštiny a dále podporoval rozvoj vzdělanosti, neboť nemohl nevidět zkázu, kterou kolem něho vikingské nájezdy napáchaly.

V oblasti Danelaw se mezitím vývoj vydal jiným směrem. Dánové, kteří se zde usadili, rychle přizpůsobili místní společnost své vlastní. Ještě po dlouhou dobu po opětovném sjednocení Anglie si pak tato oblast zachovávala své zvláštnosti.

V dobývání Danelaw pokračovali i Alfredovi následovníci – Edvard, Athelstan a Edmund. Bylo to období upevňování královské moci dynastie z Wessexu. Starší dynastie, pokud ještě nevymřely, ztrácely svůj lesk a nebylo pravděpodobné, že by se některé z bývalých království heptarchie vrátilo zpět ke svému bývalému panovnickému rodu.

Za vlády těchto tří panovníků docházelo k výstavbě nových burhs, což značilo obranné snahy, ale i k neustálému napadání dánských území. Roku 918 tak Edvard dobyl celou jižní část dánského území a o dvě léta později ustanovil novou hranici až na řece Humberu. V té době se na ostrově objevili noví soupeři – Norové z irských základen. Ti pod králem Raegneldem dobyli velkou část Northumbrie (na úkor Dánů) a vytvořili si zde své vlastní království s centrem v Yorku. To padlo až roku 954, kdy vpadl tehdejší anglosaský král Eadred do Northumbrie a vyhnal posledního norského krále Yorku.

Král Edgar (959-975) už vládl v míru. Problémy s Vikingy byly prozatím zažehnány a on se tak mohl plně soustředit na posilování jednoty mladého státu. Byly vydávány nové a podrobnější zákony prostřednictvím witanu (královské rady). Toto shromáždění se skládalo z významných mužů své doby – šlechticů a biskupů či opatů a mělo dokonce právo volit krále. Vývoj také doznala místní správa. Rozdílné územní jednotky byly postupně nahrazovány sítí hrabství (shires). Zpočátku každému z nich vládl hrabě (aldermen), ale s postupem času jich ubývalo a ti mocnější ovládli i hrabství sousední. Tato mocnější hrabata se nazývala earlové1. Hrabství se ale nadále členila na setniny (hundreds, v severním Danelaw nazývané wapentakes).

V průběhu 10. století rovněž došlo k reformě řeholního života v křesťanských klášterech, který se v průběhu staletí poměrně rozvolnil. Byly zakládány nové kláštery, které nahradily desítky až stovky těch, které byly zničeny během prvních vikingských vpádů.

Ovšem po řadě silných panovníků na trůn usedl Athelred Nerozhodný (vládl 979-1016), který se měl postavit novým hrozbám vikingských nájezdů, jejichž intenzita začala s nástupem nového dánského i norského krále Svena opět narůstat. Anglický král byl několikrát donucen útočníky vyplatit, protože se jim nedokázal postavit. Athelred nicméně doufal, že vpády zarazí, pokud odejme Vikingům přístavy, do kterých by se mohli uchýlit. Proto roku 991 uzavřel s normanským vévodou Richardem smlouvu a o deset let později ji zpečetil svatbou s jeho dcerou. Uzavřel tak svazek přes který se o 65 let později dostane na trůn cizí dynastie.

Přesto však Athelred nedokázal zajistit Anglii mír a snad i proto se roku 1002 uchýlil k neslýchanému příkazu – nechat veškeré dánské obyvatelstvo pobít. Tento masakr se však minul účinkem, neboť vyprovokoval k akci samotného krále Svena. Ten do Anglie vyslal několik armád, které se podařilo za cenu velkých obětí (a výkupného) odrazit. Roku 1013 se však Sven rozhodl s Athelredem skoncovat jednou provždy. Tentokrát měl v plánu jeho království dobýt.

Tažení Vikingů začalo úspěšně, nicméně v zimě 1014 král zemřel. Na trůn nastoupil jeho starší syn Harold, ale vojsko v Anglii si zvolilo mladšího syna Knuta. Athelredovi se sice podařilo donutit ho k ústupu do Anglie, ale když roku 1016 zemřel, jeho syn Edmund už nedokázal zabránit Knutovi v zachvácení takřka celé Anglie (Edmundovi zůstal jen Wessex, nicméně i on brzy zemřel a přenechal tak Knutovi celou zem).

Nemůžeme říci, že Athelred byl špatným panovníkem, prostě se jen k vládě dostal v těžké době, která byla nad jeho schopnosti. Nicméně i on spolu se svými rádci dokázal vytvořit několik dalších pokrokových řešení ve státní správě. Za jeho vlády došlo k posílení moc královských správců, kterým se začalo říkat šerifové. A vedlejším důsledkem jeho neustálých výkupných placených Dánům se v Anglii vyvinul velmi účinný daňový systém s pevnou sazbou za každou hídu – tzv. Danegeld.

 

1 Earl (či Jarl, Eorl) – anglosaský a skandinávský titul znamenající „náčelník“ (zvláště pak náčelník, který vládl určitému území v králových službách), v Británii se časem stal synonymem s kontinentálním titulem hrabě. Za času Anglosasů vládl earl ve své zemi do jisté míry samostatně a měl právo rozhodovat v místních soudech. Earlové také vybírali pokuty a daně a za odměnu dostávali „třetí penny“ – třetinu peněz, které vybrali.