Archiv pro štítek: Arabové

Krétský emirát

Úvodní přehled

Krétský emirát byl muslimským státem na středomořském ostrově Kréta, který existoval mezi lety 824/827-961. Ačkoli se jednalo o vazalský stát Abbásovské říše, byl emirát de facto nezávislým. Počátky jeho existence jsou spojeny se skupinou emigrantů z Andaluzie, kteří přistáli na ostrově a rychle na něm ustanovili samostatný stát. Emirát odolal řadě byzantinských pokusů o dobytí ostrova a po zhruba 135 let zůstal jedním z největších protivníků Byzance.

Kréta se nacházela na strategickém místě ve východním Středomoří a sloužila jako předsunutá základna a útočiště flotil muslimských pirátů, které plenily Byzancí ovládané pobřeží Egejského moře. O vnitřních dějinách emirátu toho není tolik známo, ale důkazy ukazují na to, že se jednalo o poměrně prosperující stát založený nejen na pirátství, ale i na rozvinutém obchodě a zemědělství. Dějiny emirátu ukončilo až úspěšné byzantské tažení v letech 960-961 vedené Nikephorem Phokasem.

Založení státu

Kréta byla cílem muslimských nájezdů už od poloviny sedmého století, kdy započala první vlna rozšiřování muslimského vlivu. Přes několikaletou nadvládu nad částí území se nicméně muslimům nikdy nepodařilo ostrov zcela vyrvat z byzantských rukou. A to až do první poloviny 9. století, kdy na ostrov dorazili vyhnanci z Andaluzie, účastníci neúspěšného povstání proti cordóbskému emírovi v roce 818. Tito emigranti už za sebou měli dlouhou historii, během které se dali na pirátství a mimo jiné ovládali až do roku 827 Alexandrii. Kdy jejich síly dorazily na Krétu, není jasné – byzantské zdroje ukazují na rok 824, zatímco ty muslimské na roky 827 či 828.

Po svém odchodu z Alexandrie podle dohody opustili Andaluzané město na čtyřiceti lodích, což historici převádějí na zhruba 12 tisíc lidí, z nichž čtvrtina mohli být bojovníci. Kde přesně přistáli, není známo, ale lze předpokládat, že ostrov už znali ze svých minulých nájezdů. To že s sebou vezli i své rodiny napovídá, že jejich cílem bylo dobývání, ne pouhé plenění.

Ještě než však stihli ostrov ovládnout, reagoval na zprávy o jejich výpravě tehdejší byzantský císař Michael II. Jeho odpověď však byla výrazně omezena ztrátami, které jeho armády utrpěly během nedávného povstání vzdorocísaře Tomáše Slovana a nutností bojovat zároveň o Sicílii. Tak či tak, dvě výpravy vyslané na ostrov byly poraženy a muslimové Krétu nakonec dobyli a za hlavní město svého nového státu určili Chandax, dnešní Hérakleion na severním pobřeží ostrova.

Krétský emirát

Vůdcem muslimů byl muž přezdívaný Abu Hafs, který se po dobytí ostrova prohlásil za jeho vládce a byť formálně přijal vazalství Abbásovské říše, vládl prakticky nezávisle na ní. Ztráta Kréty měla pro Byzanc strategický dopad, protože změnila rovnováhu námořních sil ve východní části Středomoří a otevřela Egejské moře nájezdům muslimských pirátů. V té době se muslimům podařilo ovládnout i některé z Kykladských ostrovů, ze kterých ale byli brzy vyhnáni další expedicí vyslanou císařem Michaelem II. Kréta však zůstala v jejich rukou.

Byzanc se však nevzdala. Proběhl dokonce pokus přesvědčit ke společné akci cordóbského chalífu, ten ale selhal. Byzantinci tak pokračovali v samostatných taženích, a přestože se jim podařilo uštědřit krétským muslimům řadu těžkých porážek, ostrov jim stále odolával. Z Kréty se stávala čím dál významnější základna pro muslimské piráty, kteří plenili rozsáhlá pobřežní území a nezřídka pronikli hluboko do byzantského teritoria. Útočiště v ostrovních přístavech našly i syrské a severoafrické lodi. Právě syřanská flotila například roku 904 vyplenila druhé nejvýznamnější město Byzance, Thessalonicu.

Jak vypadal Krétský emirát jako takový, nám není příliš známo. Nedochovalo se totiž mnoho památek a svědectví připomínajících toto období, a tak lze často jen spekulovat. Otázkou je například osud původních křesťanských obyvatel po dobytí ostrova muslimy. Mnozí historikové tvrdí, že došlo k jejich konverzi či vyhnání. Lze však rovněž předpokládat, že venkovské obyvatelstvo bylo ponecháno své víře, zatímco města samozřejmě ovládalo muslimské vyznání.

Znovudobytí

Při frekvenci výprav vysílaných na dobytí ostrova Byzancí bylo jen otázkou času, kdy ty zaznamenají úspěch. Následkem pirátských nájezdů bylo mnoho ostrovů v Egejském moři opuštěno či se jejich obyvatelé odstěhovali dále od pobřeží. Spolu s tím upadala i ekonomika a obchod v celé oblasti, což byly skutečnosti, které nemohla Konstantinopol přehlížet.

V polovině roku 960 tak vyslal císař Romanos II. na Krétu expedici pod vedením schopného generála Nikephora Phokase. Tomu se podařilo porazit úvodní muslimský odpor a oblehnout Chandax. Dlouhé obléhání vyvrcholilo až útokem počátkem března 961, při kterém město padlo. Jeho zdi a mešity byly strženy a obyvatelé zabiti nebo odvedeni do otroctví. Poslední emír spolu se svým synem byli zajati a odvedeni do Konstantinopole, kde Phokas slavil svůj triumf.

Kréta byla přeměněna v byzantskou themu a zbývající muslimské obyvatelstvo bylo překonvertováno ke křesťanství.

Třetí křížová výprava – část II.

Třetí křížová výprava zaznamenala hned zpočátku úspěch – dobyla Akkon. Původní hvězdná sestava velitelů ze vznešených rodů se však měla zmenšovat. Ale ani tak neztratila ihned dech.

Richardovo tažení podél moře a bitva u Arsúfu

Na přelomu července a srpna 1191 se Filip August rozhodl opustit Svatou zemi a vrátit se zpět do Francie. Nechal zde však Richardovi velkou část své armády. Anglický král se v dobytém Akkonu nezdržel dlouho a 25. srpna se vydal, doprovázen flotilou, podél pobřeží na jih směrem k Jaffě, odkud mohl vést případný útok na Jeruzalém. Saladinovy síly nicméně postupovaly téměř paralelně s ním a čekaly na správný okamžik k útoku. V následujících dnech proběhlo několik potyček se ztrátami na obou stranách, ale pravá bitva se strhla až 6. září u Arsúfu, města, které leželo 50 km severně od Jaffy.

Richard zřejmě Saladinův útok očekával, a tak rozmístil své jednotky do tří proudů tak, aby postupovaly v bitevních sestavě, jakou by zvolil, kdyby bojoval zády k moři. Muslimové nejprve zaútočili na zadní část křižácké armády, při pohledu směrem od moře levé křídlo, s nadějí, že přední část vojska bude pokračovat dál a jim se podaří tuto část odříznout a zničit. Křižáci se však zpočátku nenechali vyprovokovat k boji a místo toho postupovali tvrdošíjně dál. Postupně se boj rozhořel po celé linii, ale stále bylo zřejmé, že útočí jen muslimové a křesťané se pouze brání. Přes veškerou snahu se Saladinovi nedařilo ani zastavit postup směrem k Arsúfu, natož pak Richardovo vojska rozdělit.

Sám Richard hodlal nepřátelské vojsko vyčerpat, a pak ve správný okamžik provést s rytířskou jízdou protiútok, který by protivníky smetl. Ne všichni však sdíleli jeho přesvědčení o tom, že mají vytrvat. Nejhůře byl tlačen zadní voj, který musel de facto jít pozadu a vůbec celkově byl v největším nebezpečí. V jeho čele byl velmistr johanitů, který několikrát požádala krále Richarda o povolení zaútočit. Byl však pokaždé odmítnut. Více už však nemohly jeho řady vydržet a snad nedorozuměním, snad schválně, porušily králův příkaz S výkřikem Svatý Jiří! se pak johanité vrhli do islámských řad, brzy následováni i francouzskými rytíři.

Když Richard zjistil, co se děje, chtě nechtě musel útok podpořit, jinak by byli rytíři i přes počáteční úspěch odříznuti a pobiti. Zatím se jim však podařilo zcela nepřipravené Saladinovi muže zaskočit a vrhnout je ve zmatek. Richard jejich útok nakonec zastavil, protože se křižáci začali blížit k zalesněnému pásmu a král se obával léčky, která by zde mohla čekat. Obě strany dostaly čas se přeskupit. Tentokrát však iniciativu převzali křižáci a jejich jízda podruhé zaútočila. A podruhé se jí podařilo vrhnout muslimské řady ve zmatek a celou armádu nepřítele přiblížit k porážce.

Richard však své vojáky znovu stáhl. Od počátku boje už uplynulo několik hodin a začalo se připozdívat. Křesťané se proto vrhli na budování tábora, protože soupeře už právem považovali za poražovaného. V té chvílu na ně zaútočila ale islámská posádka, která držela nedaleký Arsúf, ta však proti přesile neměla šancí a byla odražena. V té chvíli přikázal král poslední, třetí útok. Proti komu byl mířen, není dnes jasné – snad proti posádce Arsúfu, snad znovu proti Saladinově armádě.

Ztráty byly na muslimské straně veliké. Přesto však porážka neskončila až tak katastrofálně, jak mohla. Richard nepřátelskou armádu zdaleka nerozdrtil, byť k tomu měl několikrát velmi blízko. Přesto však Saladina citelně oslabil, jelikož už to bylo po dobytí Akkonu druhé velké křesťanské vítězství v posledních měsících.

Další kroky

Saladin se teď musel rozhodnout, co dál. Bylo možno uvažovat o dvou cestách, kterými by se jeho protivník mohl vydat – a to buď na Jeruzalém nebo by se mu přes město Askalón pokusil narušit spojení s Egyptem. Na obranu obou míst se mu však nedostávalo sil. Rozhodl se proto Askalón vysídlit, zbořit a soustředit se na obranu Jeruzaléma. Křižácká armáda se mezitím utábořila v Jaffě, kterou posílila pro případný útok na Jeruzalém. Krom toho začala jednání o příměří, která brzy zkrachovala. Ve zbývajících měsících roku 1191 obě strany s občasnou aktivitou spíše vyčkávaly na hlavní krok nepřítele a zejména křesťané se několikrát přesunuli do pozice, ze které by byl jejich případný postup k Jeruzalému výhodnější.

V zimě 1191 dal Richard na rady zkušenějších a stáhl svou armádu zpět k moři, protože se mu do té doby nepodařilo zajistit dostatečné zásobení, aby se mohl odhodlat k útoku na samotný Jeruzalém. Tím však vlastně ztratil šanci k jeho dobytí, neboť Saladinovy síly by v tom okamžiku možná nedostačovaly k udržení města a morálka velké části křižáků byla naopak vysoká. Stažením svých vojáků však v očích mnohých poklesl. Navíc bylo jisté, že Saladin na rozdíl od něj brzy získá posily. Aby Richard obnovil v důvěru v sebe jako vůdce, bez větších problémů obsadil Askalón a alespoň tak se částečně v očích svých mužů rehabilitoval.

Příštího roku se opět rozjela jednání o příměří. Richard se neúspěšně pokusil prosadit tažení do Egypta. Pobyt ve Svaté zemi už pro něj nebyl tak lákavý, zvláště když dostal zprávy o počínání svého bratra Jana v Anglii. Jako křesťan ale nemohl zanechat křižáky ve Svaté zemi na holičkách a využil svého vlivu k vyvolání konečného rozhodnutí v otázce nového jeruzalémského krále. Velkou převahou zvolený Konrád z Monferratu byl však 28. dubna zavražděn.

V červnu se křižáci přeci jen začali připravovat k dalšímu pokusu získat Jeruzalém. Vše začalo dobře, když se jim úspěšně podařilo získat náklad (a přepravní zvířata) velké karavany z Egypta, která putovala k Saladinovi. Zdálo se, že útok na město musí brzy následovat. V kritickém okamžiku však znovu vypukly neshody a Richard nakonec prosadil svou vůli vrátit se zpět.

Saladinovo postavení mezitím opět začalo posilovat a muslimský vládce přešel do útoku a pokusil se několikrát získat Jaffu. Richardovi se podařilo město díky odvaze své i vojáků ubránit i proti velké přesile. Obě strany byly boji natolik vyčerpány, že bylo na přelomu srpna a září 1192 konečně uzavřeno příměří. Už 9. října pak král Richard opustil Svatou zem a vyrazil na svou nešťastnou zpáteční cestu do Anglie. Třetí křížová výprava skončila.

 

Seriál Třetí křížová výprava:
Část I.: Tažení do Svaté země a dobytí Akkonu
Část II.: Pod vedením krále Richarda a smír

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Třetí křížová výprava. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 96. s.
Wikipedia – anglická verze

Třetí křížová výprava – část I.

Třetí křížová výprava byla odpovědí západního křesťanství na ztrátu velké části území ve Svaté zemi, včetně Jeruzaléma, v důsledku katastrofální porážky křižáků u Hattína v roce 1187. Výsledkem nebyla nejúspěšnější, nicméně z hlediska účastníků zcela jistě patřila k nejvznešenějším.

Tažení hlavních proudů křižáků

Stejně jako dříve, ani tentokrát křižáci z Evropy nepostupovali v jednom proudu. Ty nejvýznamnější se shromáždily pod vedením obou účastnících se králů, Richarda I., krále anglického, a Filipa Augusta, krále francouzského, a císaře Fridricha I. Barbarossy. Nejkomplikovanější postup si zvolil říšský císař, z Řezna v květnu 1189 vyrazil přes Uhersko na byzantské území na Balkáně, kde byl kontaktován Srby a Bulhary s žádostí o jeho účast v povstání proti tehdejšímu císaři Izáku II. Angelovi, to však odmítl. Ovšem i tak se Fridrich nevyhnul problémům s Byzancí, jelikož obsadil tehdy největší bulharské město Plovdiv. Po komplikovaném jednání však Izák II. Angelos přeci jen svolil k postupu Fridrichových křižáků po svém území, ovšem jen přes Dardanely, aby se křižáci nedostali blízko ke Konstantinopoli a nepokusili se ji dobýt.

Odtud pokračovala výprava s menšími potížemi Anatolií směrem na území Rúmského sultanátu, kde se střetla s tureckou armádou, kterou porazila a následně porazila hlavní město sultanátu Konye. Odtud přes hory pokračovala k moři, kde však došlo k tragické nehodě, když císař 4. června 1190 utonul při plavání v řece.

Králové Francie a Anglie přijali kříž v roce 1188, tehdy však byl ještě naživu Richardův otec Jindřich II., než však stihl dokončit přípravy, v polovině roku 1189 zemřel. Mělo trvat ještě dlouhou dobu, než hlavní armády Anglie a Franci do Svaté země dorazí. Události ve Svaté zemi se však nadále bouřlivě vyvíjely. Ohrožené zbytky křižáckých států byly po porážkách v roce 1187 s pomocí loďstva sicilského krále Viléma II. a poté i města Pisy zachráněny a v roce 1189 mohly přejít do protiútoku.

Dobytí Akkonu

Jeruzalémský král Guy vytáhl proti Akkonu a dal se do jeho obléhání. Nebyl však schopen ho dobýt dříve, než městu na pomoc přitáhl sám Saladin. Ani islámské ani křesťanské vojsko však nedokázalo porazit to druhé a vše se na delší dobu ocitlo na mrtvém bodě.

V červenci 1190 konečně vyrazila vojska Richarda a Filipa Augusta z Francie a ze Sicílie se vydala po moři ke Svaté zemi. Filipovi se podařilo zastihnout dobré počasí a plavil se přímo k Akkonu, Richard takové štěstí neměl, a tak se musel zastavit na několika ostrovech ve Středozemním moři. Cestou se tak ještě stihl vylodit na byzantském Kypru a svrhnout místního rebelující vládce Izáka Komnena. Vládu nad Kyprem si samozřejmě ponechal a Byzanc zde svou moc už nikdy neobnovila.

Říšská část výpravy se po smrti císaře vydala pod vedením Fridricha Švábského směrem k Akkonu. Ovšem i její nový vůdce brzy zemřel a velení převzal rakouský vévoda Leopold – to už však bylo jaro 1191. Brzy už byly všechny tři hlavní proudy pohromadě a situace u Akkonu se konečně začala vychylovat ve prospěch jedné ze stran – křižáků. 12. června se posádka Akkonu vzdala a město padlo zpět do křesťanských rukou. S ním křižáci získali i velkou část Saladinovy flotily, čímž měli naprostou převahu na moři.

Jak bylo tehdy skoro zvykem, vypukly mezi bojovníky kříže spory, které vyvrcholily stržením Leopoldovy zástavy muži krále Richarda, kteří nesouhlasili s tím, že visela na stejné úrovni jako vlajky obou králů. Richard si tak získal velkého nepřítele, což se mu o několik let později vymstilo. Posádka Akkonu, která se vzdala, měla být Saladinem vykoupena, ovšem jednání ztroskotala a muslimští obyvatelé (tedy nejen vojáci, ale i ženy a děti) byli před zraky islámských předsunutých hlídek popraveni.

 

Seriál Třetí křížová výprava:
Část I.: Tažení do Svaté země a dobytí Akkonu
Část II.: Pod vedením krále Richarda a smír

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Třetí křížová výprava. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 96. s.
Wikipedia – anglická verze

Vyslanec do Konstantinopole

V desátém století byly nejmocnějšími státy v západní části Eurasie Byzanc a Abbásovská říše. Tyto státy si neustále vyměňovaly své velvyslance. Následující text je výtažkem z detailního vyprávění arabského vyslance do Konstantinopole v pozdním 10. století. Jeho mise ke dvoru Bazilea II. se týkala Bardase Sklerose, nárokovatele byzantského trůnu, který odešel do Baghdádu, aby zde našel arabskou podporu.

Takže jsem pokračoval do Konstantinopole a vstoupil až poté, co jsem se setkal s dvorními úředniky a byl jimi zdvořile odveden. Byl jsem se ctí ubytován v paláci Kanikleia N’cephora (velvyslance, který se mnou příšel), který se u Vládce těšil přízni. Poté jsem byl povolán k setkání s komořím [tedy eunuchem Bazileem], který řekl: „Jsme obeznámeni s korespondencí, který odpovídá vašemu poselství, ale uveďte váše stanovisko.“ Následkem toho jsem ukázal aktuální dohodu, kterou on prozkoumal a poté řekl: „Nebyla snad otázka vzdání se pozemkové daně na území Abu Taghliba [v Mosulu], jak v minulosti tak v budoucnosti, vyřešena s al-Bakilanim v souladu s vašimi přáními a nesouhlasil on s našimi podmínkami navrácení pevností, které jsme získali, a se zatčením Bardase? Váš pán přijal tuto dohodu a vyhověl našim přáním, potvrdil toto příměří svou vlastní rukou.“ Já jsem řekl, že al-Bakilani neučil žádné ujednání; on odpověděl, že neodešel dříve, než vyjednal podmínky dohody, díky čemuž je dohoda pod rukou jeho vládce posouvána a také že předtím vytvořil dopis, který schvaloval celou dohodu. Vzhledem k tomu jsem byl donucen najít nějaký prostředek, abych se vyrovnal s touto pozicí.

Řekl jsem toto: „Ibn al-Bakilani s vámi nevytvořil žádnou smlouvu; byl to Ibn Kunis, kdo vytvořil tuto dohodu a udělal její kopii v řeckém jazyce.“ V té chvíli komorník vybuchl a zeptal se Ibn Kunise „Kdo to potvrdil?“ na což ten odpověděl že ani on, ani Ibn al-Bakilani nic neujednali a já jsem odešel.

O pár dní později mě komorník povolal a pokračoval ve čtení dohody. Zastavil v bodě, kde mluvila o „co může být ujednáno s Ibn Shahramem na základě toho, co bylo obsaženo ve třetí kopii,“ a řekl, že toto je jedna kopie, ale kde jsou zbylé dvě? Při odkazování na tuto pasáž jsem uviděl hrubý omyl, který byl vytvořen při vzniku této formulace a řekl: „Smysl této pasáže je, že dohoda měla být vyhotovena třikrát, jedna část měla zůstat byzantskému vládci, jedna měla být v Aleppu a třetí v hlavním městě [Baghdádu].“ To Ibn Kunis přešel s výrokem, že jeho pokynem bylo zaznamenat přesný smysl dohody a komorník prohlásil, že tato kopie je tou rozhodující; že druhá kopie zmiňovala vzdání se pevností, zatímco třetí opomenula jakékoli zmíňky o Aleppu; že dohoda byla podepsána pod podmínkami odsouhlasenými Ibn al-Bakilanim a že jediným účelem poslání této kopie bylo zajistit vládcův podpis a rovněž pečeť. Na což jsem řekl: „Nemůže tomu být tak; mé informace jsou pouze takové, které se týkají Aleppa a pevností, v souladu s dohodou, kterou jste viděli.“ On odpověděl: „Pokud by zde vládl Bardas [Skleros] a vy byste z nás všech udělali vězně, nemohli by jste žádat o nic víc, než žádáte; a Bardas je, ve skutečnosti, vězněm.“… Odpověděl jsem: „Váš předpokládaný případ, že by zde byl u moci Bardas, nemá žádnou váhu, protože jste si dobře vědomi, že když Abu Taghlib, který není na rovni ani s těmi nejnižšími z přívrženců Adud al-Dauly, pomáhal Bardasovi po sedm let v zneškodňování byzanstkých vládců; jak by to poté vypadalo, kdyby mu pomáhal Adud al-Daula se svou armádou? Bardas, ačkoli v našich rukách vězeň, není vystavován, stejně jako Vaši zajatci, mučení; jeho přítomnost v hlavním městě je pro nás nejlepší věcí, pročež jsme z něj neudělali zajatce. Mohl by se hněvat, že ho odrazujeme, mohl by ztratit naději, odcizit se a odejít; ale když je přítomen, koná s námi a je zklidněný nádherou a bezpečím, se kterými se setkává v hlavním městě. Popravdě, to my držíme všechny nitky.“

Má slova ho velmi zaujala a zmátla, protože věděl, že je to pravda, a řekl: „Co žádáte nemůže být darováno; schválíme, pokud tak učiníte i vy, to, co bylo sjednáno s al-Bakilanim – jinak odejděte.“ Odpověděl jsem: „Pokud si přejete, abych odjel, aniž bych měl slyšení u Vládce, učiním tak.“ K tomu řekl, že mluví za Vládce, ale že pro mě požádá o audienci.

A během pár dní jsem byl povolán a vyslechnut. Byzantský vládce [Bazileos] chtěl, aby mu bylo v mé přítomnosti zopakováno, co minul a řekl: „Přišli jste s trestuhodným poselstvím; váš vyslanec přišel a získal náš souhlas pod určitými podmínkami, které obsahovaly navrácení pevností získaných během revolty; vy nyní žádáte o postoupení pevností, které byly získány mými předchůdci. Buď přijmi, co bylo původně ujednáno, nebo odejdi v míru.“ Já jsem odpověděl: „Ale al-Bakilani s ničím nesouhlasil, protože, stejně jako dokument, který jste přinesli, nás v jeho podmínkách zbavujete poloviny z našeho území; jak bychom mohli připustit takový čin proti nám? Z pevností v Diyar Bakru není vámi držena žádná; Diyar Bakr nyní náleží nám: vše, co s tím můžete udělat, je hádat se o to a ani přitom nebude vědět, co je předmětem sporu.“ V tom mě komorník přerušil a řekl: „Tento vyslanec je zkušený v diskuzích a může vytvořit zajímavý příběh: pro nás je lepší smrt, než podřízení se těmto podmínkám: nechte ho navrátit se k jeho pánovi.“ Vládce poté povstal a já odešel.

Přeloženo H. Amendrozem, „Vyslanec z Baghdádu k císaři Bazileu II.“ Journal of the Royal Asiatic Society (1914)

 

Poznámka k překladu (a k tomuto textu celkově): Jedná se o překlad moderního přepisu původního historického pramene do angličtiny. Tento text slouží spíše pro jistou představu o dané situaci, je zcela možné, že následkem několikanásobného překladu mohlo dojít k jistým chybám, které odlišují výsledný text od originálu (do toho je ještě třeba započítat i jistou dávku úprav, která byla jistě třeba pro převod této zprávy neznámého arabského vyslance z 10. století našeho letopočtu do moderního jazyka).

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 7.12.2009):
Wikipedia – anglická verze
Medieval Sourcebook – zdroj pro tento konkrétní článek (originál textu v angličtině)

Makedonská dynastie – část I.

Vláda makedonské dynastie Byzanci byla jedním z mála relativně úspěšných dlouhotrvajících období v dějinách této říše. Byla to doba řady úspěšných reforem vnitřních záležitostí i ofenzivních bojů na hranicích. Další vítězství byly také zaznamenány na poli šíření východní větve křesťanství v okolních zemích. Jak však už historický vývoj mnohokrát ukázal, každá dynastie má i své slabiny.

Získání trůnu

Michael III. (842-867), poslední císař amorijské dynastie, nebyl silným panovníkem. Naštěstí pro říši se dokázal obklopit schopnými lidmi, kteří dokázali vést jeho kroky správným směrem. Z hlediska vojenského byly jeho úspěchy spíše střídavé, mnohem lépe se mu však dařilo při šíření východního křesťanství, které mělo utužit diplomatické svazky především se sousedními státními útvary. Naneštěstí pro sebe však nechal vystoupat k moci Bazilea, šlechtice zřejmě arménského původu, pocházejícího z nepříliš významné rodiny sídlící v Makedonii. Bazileos byl schopný politik a brzy se stal Michaelovým blízkým spolupracovníkem, dokonce byl i spoluvladařem. Roku 867 se však rozhodl zmocnit se vlády sám a císaře nechal zavraždit.

Jeho právo na trůn nikdo nezpochybňoval a on už od počátku měl moc plně v rukou. Brzy se ukázalo, že se jedná o skutečně schopného vladaře. Reformoval právo a podporoval rozvoj hlavního města Konstantinopole. V církevní politice vystupoval tvrdě proti vlivu Říma a snažil se upevnit pozici východní větve křesťanství. Ani v bojích příliš nezahálel, jeho hlavními protivníky byli Arabové, s nimiž vedl hned několik válek. Neúspěšně se pokusil udržet čerstvě získaný Kypr a rovněž ztratil velkou část mocenské pozice na Sicílii, když byly dobyty Syrakusy, jinak však s Araby válčil poměrně úspěšně. Ve spolupráci s římským císařem Ludvíkem II. se mu podařilo upevnit pozici na Apeninském poloostrově a porazit arabské nájezdníky na Jadranu. Byzanc se tak znovu stala rozhodující mocností v těchto částech Středozemního moře.

Bazileos I. zemřel v roce 886. Jeho nástupcem byl jeho druhý syn Leon, který byl od 870 jeho spoluvladařem (spolu se starším bratrem Konstantinem, který ale zemřel v roce 879). Někteří historici se domnívají, že Leon nemusel být jeho synem, ale synem Michaela III., protože jeho matka byla milenkou tohoto panovníka.

Vláda Leona VI.

Leon je často uváděn s přízviskem Filozof či Moudrý, což značí, že byl velmi vzdělaný. Celkově se ale ukázal jako o něco slabší panovník, než byl jeho oficiální otec Bazileos I., se kterým mimochodem nesdílel nijak přátelské vztahy. Zpočátku své vlády se Leon soustředil především na upevnění své pozice a na důležité posty dosadil své příznivce. Na úspěchy svého předchůdce ve vnější politice však příliš nenavázal. V letech 894-896 se zapletl do války s bulharským panovníkem Simeonem I. a byl těžce poražen. V roce 902 bylo rovněž ztraceno poslední území na Sicílii. V roce 907 byla jeho říše ze severu napadena Rusy pod vedením knížete Olega a z jihu arabskými nájezdníky, kteří vyplenili Soluň.

Stejně tak neúspěšný byl Leon při získávání dědice. Dlouhou dobu to dokonce vypadalo, že žádného syna, dědice, ani mít nebude. Nakonec mu až jeho čtvrtá žena (kterou si vzal až po delší době díky sporům s církví kvůli jeho mnoha manželstvím) dala syna – Konstantina. Ten se však nestal Leonovým přímým dědicem, byť se císař pokusil jeho pozici posílit tím, že ho jmenoval spolucísařem. Následovníkem byl mladší Leonův bratr Alexandr (spolucísař od roku 879), který však vládl jen v letech 912-913. Za toto krátké období ovšem stihl rozpoutat novou válku s Bulhary a Araby.

Konstantin VII.

Vhledem ke svému nízkému věku (narodil se roku 905) samozřejmě Konstantin reálně nevládl. Nejprve byl jeho regentem patriarcha Nikolas Mystik. Ten byl po uzavření míru s Bulhary (a uznání Simeona za bulharského cara) sesazen a na jeho místo nastoupila Konstantinova matka Zoe. Za její vlády se k moci prodral admirál Romanos Lekapenos – nejprve oženil Konstantina se svou dceru, posléze se stal i jeho spoluvladařem (v roce 920).

Konstantin byl tím pádem spíše nominálním vládcem, než tím, kdo skutečně držel moc. De facto nevládnoucí císař se stejně jako v ranějším věku uchýlil ke studiu a literární tvorbě. Romanos Lekapenos jej zastiňoval až do roku 944, kdy byl sesazen svými vlastními syny. Pak však do boje o moc zasáhl i Konstantin, odstavil oba bratry a v roce 945 se konečně stal samostatně a reálně vládnoucím panovníkem.

První válečné kroky za jeho vlády mířily směrem na východ. Nejprve se neúspěšně pokusil získat Krétu, a pak v roce 949 zahájil výboje proti Arabům i na pevnině. Zde se už setkal s vítězstvím a přes několik menších porážek se mu podařilo získat rozsáhlé území (mimo jiné dobyl města v severní Mezopotámii a severní Sýrii).

Konstantin zemřel roku 959, možná byl dokonce i otráven, a na jeho místo nastoupil syn Romanos II.

 

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.:  Zánik dynastie

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.