(článek je založen na překladu http://www.regia.org/saxons2.htm)
Vojenská organizace Anglosasů je jen velmi obtížně popsatelná. Nelze určit přesná data různých reorganizací (částečně proto, že Anglosasové nepotřebovali je pro sebe popisovat, jelikož byly součástí života každého zdravého muže). Na počátku stály stejně jako u obyčejných germánských kmenů jednoduché válečné bandy (war bands), malé skupiny poloprofesionálních nebo plně profesionálních válečníků vedených zvoleným náčelníkem. Právě věrnost vůdci byla největší ctností. Pokud náčelník nebo král zemřel v bitvě, jeho muži umřeli dle tradic, když se ho pokoušeli pomstít, ačkoli několik mohlo přežít, pokud byli sraženi k zemi a považováni za mrtvé. Bylo ovšem nečestným opustit bojiště, na kterém byl bojovníkův náčelníkovým zabit a není neobvyklým, že těch pár, kteří přežili, bylo popraveno jeho následníkem pro svou neloajálnost a nedostatek oddanosti.
Počátkem 9. století se anglická království ocitla pod útokem Vikingů. Existují informace z časů před zvolením Alfréda, že existovala nám přesně neznámá forma domobrany, která měla za úkol vypořádat se s těmito nájezdy. Ví se, že král měl kolem sebe elitní jednotky thénů (thegns), kteří tvořili královu osobní stráž (hird). Ti se stali profesionály ne proto, že tak byli trénováni, ale že to po nich jejich postavení vyžadovalo. Je samozřejmé, že král a jeho muži nemohli být všude, takže tíha lokální obrany padla na jednotlivá hrabata. Bylo jejich prácí svolat fyrd, aby mohli oni nebo jejich thénové, být relativně rychle v oblastech ohrožených nájezdy.
Samotní stoupenci vůdců, thénové a množství najatých žoldáků (často jiných Skandinávců) tvořilo páteř jakékoli anglosaské armády. Od 9. století byli podporováni tím, co bylo později nazýváno fyrd (což znamená „cesta“ a později získalo speciální význam jako „ozbrojená expedice nebo síla“). Fyrd byl výběrovým odvodem, a byl povoláván raději než celá domobrana, obvykle v počtu jednoho muže na každých pět híd země. Většinu fyrdu nicméně tvořili thénové, ačkoli existují i záznamy o službě svobodníků (ceorlů) ve fyrdu u Hastingsu. Nicméně obvyklou povinností théna bylo poskytnout jednoho muže, obvykle sebe, pro službu ve fyrdu. Ačkoli thénové obvykle měli pět híd, jejich povinnost ležela na člověku, ne na zemi. Proto byli i thénové vlastníci méně než pět híd povinni poskytnout muže pro fyrd – služba zde nebyla téměř nikdy opomenuta v jakékoli smlouvě o postoupení půdy.
Zástupce fyrdu se musel ujistit, že je dobře vybaven, což z něj s ambicemi a zkušenostmi brzy udělalo obávaného válečníka. Jeho obvyklým vybavením bylo kopí, štít, helma, byrnie (kroužkové brnění) a palfrey (jezdecký kůň). Často je zmiňován i meč. Zmiňovaný kůň sloužil fyrdu jen k zajištění mobility. V bitvě válečníci sesedali a bojovali opěšalí.
Města byla také hodnocena na hídy a jejich obyvatelé bylo do něj povinni posílat své zástupce. V některých případech mohla města vyměnit svou službu za platbu koruně, která byla adekvátní pro najmutí náhrady. Anglosaská Anglie stále vyvíjela peněžní ekonomiku a většina pracovníků tak byla placena v naturáliích, trhy, kde by mohli být plat utracen ještě úplně neexistovaly. Například Ely Abbey osvobodila své území z „fyrdinge“ platbou 10 000 úhořů ročně králi.
Fyrdsman (člen fyrdu) sloužil kvůli tomu, že pán, který mu podstoupil půdu, řekl, že musí, a proto, že selhání vedlo k pokutě. Zaplacené peníze šly ke královi nebo earlovi na poskytnutí jídla vojákům, ne na jejich platy. Povinnost krále zásobovat muže začala až poté, co si odsloužili celou určenou dobu (obvykle šedesát až devadesát dní). Na každý híd byly účtovány čtyři šilinky (v naturáliích) na podporu zvoleného zástupce. To dokazuje, že fyrd byl vybraným útvarem mužů a ne jen skupinou otrhaných farmářů bojujících zemědělskými nástroji. Dávky šly přímo k bojovníkovi, což mělo zabezpečit, aby případně nebyly nějak podvodně králem zabaveny.
Každý fyrdsman měl zákony pojištěny jak práva tak povinnosti. Například ten, který opustil svého pána a spolubojovníky (dezertoval), ztratil veškerý svůj majetek i život. Naopak ten, který padl během tažení, zatímco jeho pán zůstal naživu, měl zajištěno, že jeho dědici získají po něm jeho majetek.
V pozdějších letech vznikla i možnost vyslat námořníka-válečníka do flotily. Pro tento účel byly 5 híd velké oddíly kombinované do oblastí o 300 hídách, nazývaných ship soke (lodní okrsky). Každá taková oblast byla povinna dodat šedesát sokesmen (námořníků-válečníků) a také zaplatit za stavbu a udržování lodi, kterou tito muži využívali. Některé přístavy byly také povinovány vysílat několik lodí na posílení flotily (příkladem jsou ty později známé jako Cinque Ports).
V časech míru byli thénové (a možná i celý fyrd) povinni sloužit jeden měsíc ze tří, tak aby měl pán vždy po ruce dostatek bojovníků. Tito muži nebyli jen válečníky, ale rovněž se starali o chytání zlodějů. Od počátku 11. století mívali thénové pozemky o pěti a více hídách, takže lze předpokládat, že právě oni tvořili páteř fyrdu.
Po přelomu tisíciletí se nicméně začínají objevovat zmínky o novém druhu bojovníků – osobní stráži húskerlů. Vliv na jejich utváření je nepochybně vikinský a předpokládá se, že oni samotní se v Anglii začali objevovat po jejím dobytí Svenem Vidlým vousem roku 1014 a jejich počet dále stoupal za vlády Knuta. Je ale samozřejmě možné, že už existovali dříve.
Jisté však je, že se v anglosaské společnosti objevila nová složka profesionálních válečníků s vlastními pravidly služby a věrnosti pánovi. Jejich síly tak vytvořily první stálou, byť ne velikou, armádu ve středověké Anglii. Ačkoli to byli hlavně pěší bojovníci, měli húskerlové k dispozici i koně, na kterých se dopravovali na bojiště a na kterých mohli pronásledovat poraženého nepřítele. Byli vybaveni tím nejlepším, co mohlo království řadovým bojovníkům nabídnout – drátěnou košilí, helmou, štítem, oštěpem a velkou dvousečnou sekerou, která se pro ně stala typickou. Například ale Knutovi húskerlové nosili krom kvalitní zbroje pro boj i dvousečný meč s pozlaceným jílcem na znamení přijetí funkce vojenského doprovodu. Tito vojáci byli placeni spíše nahodile než pravidelně, jak okolnosti dovolovaly, nicméně plně věřili svému pánu, že naplní svůj slíbený závazek.
Húskerlové svému pánu sloužili jak ve válce, tak v míru. Jsou často popisováni jako výběrčí daní nebo svědci nejrůznějších smluv. Až do doby Edvarda Vyznavače je pánem húskerlů míněn pouze král, nicméně za vlády posledních dvou Anglosasů existují záznamy i o tom, že si húskerly vydržovali i větší šlechtici.
Krom húskerlů král a earlové platili i jiné žoldáky. Například lithsmen a butsecarles byli válečníci bojující jak na souši, tak na vodě – muži obvykle nejlépe placení. Námořní bitvy však tehdy probíhaly poněkud jinak než v pozdějších dobách. Nepřátelská loď byla obyčejně nahnána na pobřeží, kde pak byla její posádka napadena. Velmi výjimečně ale docházelo i k tomu, že se dvojice lodí k sobě pevně připoutala a vytvořila tak prostor pro boj podobný tomu na zemi.
Odhaduje se, že v polovině 11. století mohl počet králových húskerlů čítat tři tisíce. Mocný earl mohl mít tak 250-300 húskerlů, rozhodně ne méně, je totiž zaznamenáno, že earl Tostig ztratil během vzpoury v Northumbrii 200 svých húskerlů, ale není pochyb, že minimálně část jich musela uniknout.
Fyrd byl ve svých vrcholných letech složen ze sil hrabství (earldom), krajů (shires), setin (hundreds – královských i soukromých), soukromých okrsků, různých oddílů nájemných bojovníků a vazalů krále s jeho nejvyšší šlechtou. Stejně tak i scip-fyrd (lodní fyrd) obsahoval královské lodě obsazené královými butescarles a lithmen, možná vlastní plavidla eorlů, lodě vydržované lodními okrsky a nakonec ty vlastněné přístavy. Ovšem nelze si běžné bojovníky fyrdu této doby představovat jakou pouhé farmáře, kteří bojují, když je to nutné. Ba naopak, byli to spíše válečníci, kteří se stali zemědělci v době, kdy jich nebylo třeba (čemuž napovídá i ona služba každý třetí měsíc).
Existovali samozřejmě případy, kdy bojovali všichni zdraví muži, například při obraně města, nicméně v 10. a 11. století žádná celková branná povinnost neexistovala. Některé teorie se dokonce domnívají, že tomu v Anglii nebylo dokonce ani ve stoletích dřívějších.