Archiv pro štítek: armády

Normanská armáda

Vilémova armáda představovala do velké míry naprosto odlišný přístup k válce než vzájemně velmi podobné vojenské organizace Anglosasů a Vikingů. Normanská bitevní taktika a využití jednotlivých sil se vyvíjela pod vlivem jiných kulturních zvyklostí než tomu bylo v Británii. Normané bojovali podle modelu, který pak užívaly vyspělé evropských států po několik dalších století. Jejich armáda fungovala mnohem ofenzivněji než její anglosaský protějšek. Jelikož se tématu této práce Normané týkají až v závěru, je tento popis věnován pouze vévodovým silám v roce 1066.

Vilémova armáda nicméně nepředstavovala striktní projev válečnictví v Normandii, protože už v počáteční koncepci obsahovala výraznou příměs dalších válečníků z Francie. Celá síla se skládala ze tří částí, první, největší a složené z Normanů, velel sám Vilém, druhé tvořené Bretonci Alan Fergant a třetí nejmenší, vlámské Eustach II. z Boulogne s Williemem fitzOsbernem.

Nejsilnější zbraní v jeho silách byla jízda tvořící zhruba čtvrtinu celkového počtu mužů. Často to byli titulovaní muži a rytíři – důkaz jak skvělou práci Vilém a především papežské požehnání provedli. Je dokonce možné, že bez papežovy podpory by samotná invaze ani neproběhla. Zbrojí byli rytíři obdobou anglických húskerlů – nosili hauberk1 přes kožený nátělník. Kroužková košile byla u rozkroku rozstřižena, aby umožňovala jízdu na koni. Někdy mohla být ještě rozšířena o ochranu krku a hlavy, kterou zakrývala kónická přilba. Další ochranu poskytoval mandlovitý štít ze dřeva, po okrajích vyztužený železem. Jejich koně nijak zvlášť chráněni nebyli. Každý rytíř měl ještě navíc čeledína, který se staral o jeho zvíře a pomáhal mu.

Jednou z hlavních zbraní rytířů byl meč, který byl zároveň i odznakem jejich postavení. Byla to zbraň určená spíš sekání než k bodání a od anglických mečů se nijak výrazně nelišila. Další jejich zbraní bylo kopí. Někteří z rytířů používali místo meče palcát, jako třeba Odo z Bayeux, který jako duchovní nesměl prolít krev.

Dalším typem vojáka, který se u Hastingsu na anglosaské straně zřejmě téměř neobjevil, byl lučištník. Dodnes se historikové neshodli, zda lučištníci na Haroldově straně chyběli z důvodu, že ještě nedorazili na bojiště nebo je Anglosasové v bitvě nepoužívali. Na rozdíl od Normanů tak přišli o možnost ostřelovat protivníka ještě před začátkem samotného boje, ačkoli úspěšnost střelby před bitvou se nakonec ukázala proti dobře chráněným Angličanům velmi nízkou. Nicméně i tito muži tvořili součást invazních jednotek a svůj podíl na vítězství také měli, proto je třeba se věnovat i jejich popisu.

Typický lučištník v této armádě nenosil žádnou zbroj. Jejich úkolem bylo, jak už bylo zmíněno výše, před počátkem bitvy způsobit z dálky nepříteli co největší ztráty nebo alespoň snížit jeho morálku. Luk, který používali, měl od 150 do 180 cm a jeho účinný dostřel byl okolo 100 m. Jako poboční zbraň nosili nůž nebo tesák, které však využívali jen ve stavu nouze a boje zblízka se dále neúčastnili.

Krom lučištníků se mohli bitvy účastnit vojáci používajících kuši, která měla větší dostřel (až 300m) i průraznost než tehdejší luky. Její nevýhodou ale byla doba, kterou si vyžádalo její připravení k další střelbě. Pro boj mezi křesťany byly tyto zbraně navíc církví odsuzovány. Jsou tedy dvě možnosti, proč se o nich nedovídáme z tapisérie z Bayeux – buď kušiníci neměli větší význam nebo se tyto zbraně vymazaly na přání Oda z Bayeux, který jakožto církevní činitel měl proti jejich používání ostře vystupovat (a nechtěl tak upozorňovat na to, že normanské vojska jich využívalo).

Běžní pěší vojáci zřejmě nosili koženou nebo vlněnou zbroj. Někteří mohli mít i drátěnou košili, ačkoli to byl v tehdejší době opravdový luxus. Své tělo si dále kryli podobným mandlovým štítem jako využívala i normanská jízda. Základní zbraní v rukou pěchoty bylo kopí, ačkoli někteří významnější jedinci mohli mít i meč.

 

1 Hauberk – drátěná košile s rukávy sahající minimálně do půli stehen.

Vikingská armáda

(článek je založen na překladu http://www.regia.org/warfare/viking3.htm)

V raném vikingském období byl základem armády hird, muži, kteří svému vůdci odpřísáhli věrnost. Mnozí byli vesničany přilákanými odvahou a štědrostí velitele, ale část z nich byli profesionální válečníci toužící po co největší odměně. V době míru působili jako pánovi zástupci, tvořili poselstva nebo vybírali daně. V době války pak tvořili jádro celé armády. Pán také mohl na svých držbách vyžadovat lodě a posádku.

Zem byla dělena do jednotek (hafen), z nichž každá byla ceněna na jednu marku1 zlata, tedy ceny za kterou bylo možné pořídit a vybavit loď. Takové plavidlo mělo posádku o 40-60 mužích, z nichž každý byl vyzbrojen kopím, štítem a helmou. Navíc byla na jednu loď požadována jedna kroužková košile a na každých 6 lavic luk se šípy. To se samozřejmě mohlo v jednotlivých dobách a zemích lišit, nicméně tyto hodnoty činily dobrý standart. U lithsmen (elitních námořníků) se na palubě se očekával větší podíl kroužkových košil, takže údaj o jediné košili na loď je nepravděpodobný. Podobný systém byl zřejmě používán i v Danelaw, kde bylo velké množství malých vlastníků půdy (bondi) – odkaz pozemkové anglosaské Anglie. Stejně jako Anglosasové, mohli mít místní Dánové podobný systém kolování služeb, aby zabránili přílišnému zatížení svých usedlostí, ačkoli stejně jako u fyrdu, mohla i jejich armáda obsahovat mnoho poloprofesionálů.

11. století znamenalo výrazný posun k profesionální armádě, jehož počátek leží v bojích Svena a Knuta v Anglii. V roce 1012 se například od Svenovy flotily oddělilo 45 lodí, která pak uzavřely s Athelredem smlouvu o ochraně země proti nepřátelům. Později zase po rozpuštění hir?u vydržoval Knut stálou posádku pro 40 lodí. Jejich posádku tvořili profesionálové nazývaní lithsmen, kteří byli zcela odlišní od jinak povinností vydržovaných posádek lodí.

Podobně vytvořil Knut i thingemannalith či tinglith, více známý pod anglickým pojmem húskerl. Tito muži nebyli placeni králem samotným ale daněmi a poplatky, obvykle vyplácenými městy a opevněnými sídly (burhs) nebo-li místy o malé ploše, která však soustředila poměrně velké bohatství.

Ve vikingských armádách prakticky neexistovala nějaká formální organizační struktura. Nováčkovi na lodi se říkalo dreng, zatímco jeho zkušenějšímu kolegovi thegn. V této době existovali jen dvě speciálně pojmenované funkce – merkismathr, nosič standarty (což byla velmi čestná role, neboť o mnohých standartách se říkalo, že jsou magické) a stallari, velitel a králův zástupce na bojišti.

V 11. století měli vikingští králové zřejmě družiny o zhruba devadesáti mužích (vyjma služebníků a stoupenců). Ti pak byli rozděleni na hirdmenn (nebo-li muže, kteří sdíleli jejich srdce) a nižší gestir (což lze přeložit jako hosté). Gestir měli svého vlastního velitele a sloužili jako forma policejního oddílu, předávali královská poselství, vykonávali jeho spravedlnost a vybírali daně. Tito muži nebyli příliš oblíbení, což se odráží i v jejich jméně – mezi mnohými nebyli příliš vítanými hosty. Hirdmenn byli naopak zvláště vybráni a dobře odměňováni. Být mezi ně vybrán bylo obrovskou poctou a znamenalo nejen uznání ostatních členů, ale i krále samotného. Tito bojovníci královi skládali slib věrnosti a sdíleli věrnost jemu i sobě navzájem. V Norsku dokonce bylo zvykem, že jeho členové se starali o staré a nemocné členy!

 

1 Marka – jednotka hmotnosti, okolo 1 kg

Kdo byli húskerlové

(článek je založen na překladu http://www.regia.org/warfare/huscarl.htm)

Prvním problémem při vypořádávání se s předmětem húskerlů je rozhodnutí, zda na ně pohlížíte v tradičním pojetí slova ve staré skandinávštině nebo pokud se bavíte o anglickém vojenském pojmu.

Ve staré skandinávštině je pojem húskerl jen slovem znamenajícím domácí služebník – house-karl – a může být použitu pro kohokoli, kdo sloužil lordovi v jeho domácnosti. Ve staré angličtině měl význam blízký pozdně středověkého pojetí „vojáků domácnosti“, vysoce vytrénovaných bojovníků, kteří sloužili určitému lordovi a jeho rodině či domácnosti. V jedenáctém století bylo zcela jistě seveřanské pojetí slova stejné jako to anglické, ačkoli dříve mělo mnohem obecnější význam. Pro účely tohoto článku se budeme zabývat anglickými húskerly.

Je jen málo pochyb o tom, že húskerlové byli do Anglie uvedeni během vlády Knuta (ačkoli jsou zde určitá svědectví o elitních žoldácích během Aethelredovi vlády). Ústav podobný húskerlům už po určitou dobu ve Skandinávii existoval a je možné, že se Knut snažil standardizovat tento aspekt pro celou svou říši. Je také možné, že příběhy o varjažské gardě v Byzanci inspirovaly zformování húskerlů jako královské tělesné stráže. Podle Svena Knut reorganizoval svou armádu v roce 1018 a ustanovil, že pouze ti, „kteří nosí dvoubřitý meč se zlatem vykládaným jílcem“ mohli být přijati do jeho vyvolené gardy. Říká se, že bohatí válečníci tak spěchali se získáním mečů správné kvality, že zvuk kovářů kovajících meče byl slyšen po celé zemi. Je také možné, že se Knut snažil dostat některé Angličany do své elitní gardy, aby pomohl propojení mezi Angličany a Dány. Nehledě na důvod, může být na tento čin pohlíženo, že dal Knutovi šanci do své gardy získat některé z nejlepších válečníků v zemi. Jak byla tato garda organizována?

Mnozí z autorů z ranější části 20. století si mysleli, že húskerlové byli organizováni podobným způsobem jako jomsvikingové. Nicméně novější průzkumy tvrdí, že jomsvikingové nikdy neexistovali jako disciplinovaná třída válečníků, jak jsou popisováni v ságách. Co je nicméně jisté, je fakt, že húskerlové byli placenými vojáky se svými vlastními pravidly práv a disciplíny, zodpovědní přímo královi (nebo později některým z mocnějších eorlů, kteří měli své vlastní húskerly). Většina húskerlů žila při králově dvoře a přímo mu sloužila. Za času Edvarda Vyznavače byly některým húskerlům králem uděleny pozemky, lišící se ve velikosti od půl do patnácti hídů, s průměrem okolo čtyř, ačkoli tato praktika byla spíše výjimkou než pravidlem.

Dle tradice byla smlouva húskerlů s králem obnovována na Nový rok a každý z húskerlů byl volný, aby opustil královy služby. Je také jisté, že problémy s vnitřní disciplínou byly řešeny na shromáždění húskerlů. Horším případem bylo prohlášení „ni?ing“ (skandinávského slova znamenajícího zbabělec) a vyhnání húskerlů. Je možné, že eorl Swein, Haroldův bratr, byl húskerlem, když unesl abatyši z Leomisteru a zabil svého bratrance Beorna, proto nebyl souzen witanem a vyhnán, ale král a armáda prohlásili Sweina za „ni?ing“, což znamenalo vojenskou, ne občanskou, spravedlnost. Přesné podrobnosti práv společenstva húskerlů nejsou tak jisté, jak se dříve myslelo, jelikož základní prameny pro tato práva se ukázaly jako nejasné. Nicméně existující prameny jsou natolik jisté, že je jasné, že húskerlové měli vlastní pravidla, podle kterých i žili, založená na loajalitě ke králi a slibu věrnosti ostatním húskerlům, stejně jako činili thénové Cambridge v raném jedenáctém století a „mírové společenství“ Londýna během Aethelstanovy vlády.

Předpokládá se, že húskerlové čítali okolo 3000, což je obrovské množství mužů k zaplacení a následkem toho byla uvalena speciální daň jedné marky stříbra na každých deset híd, aby byli húskerlové zaplaceni. Navíc k platbě v mincích (o které se předpokládá, že byla placena jednou měsíčně), byli i na královu útratu ubytováváni a živeni. Není jisté, zda jim král také platil za jejich zbraně a výstroj, ačkoli se obvykle předpokládá, že si toto museli zajistit sami (zbraně a zbroj mohly být věnovány jako dary odměnou za dobrou službu). Přirozeně se obvykle vybavovali nejlepšími zbraněmi a zbrojí, kterými mohli, nejenom protože na nich záležely jejich životy, ale král je mohl i propustit, zbavit je jejich živobytí, pokud jejich vybavení nebylo nejlepší. Pokud měli tvořit jádro armády, muselo být jejich bojové vybavení to nejlepší získatelné. Navíc k jeho meči bylo od húskerla očekáváno, že bude mít koně, který by ho nesl do bitvy (ačkoli pak sesedal a bojoval pěší), kroužkovou košili, helmu, štít, oštěp a, samozřejmě, „ohromnou a krvežíznivou obouruční sekeru“.

Že húskerlové byli pro krále ceněnými služebníky se ukázalo při události v roce 1041. Dva z Harthaknutových húskerlů byli zabiti občany Worchesteru během vybírání zvláště neoblíbené daně. Harthaknut se rozhodl zpustošit celý kraj vysláním sil pěti eorlů a „téměř všech jeho húskerlů“, aby dal svým poddaným lekci v poslušnosti. To nám také dává důkaz, že húskerlovy povinnosti vůči králi nespočívaly jen v bojování. Stejně jako thénové, i húskerlové sloužili králi jak v míru, tak ve válce. Objevovali se jako výběrčí daní, byli svědky královských smluv, příjemci územních darů a donátoři území. Často je jeden a ten samý člověk popisován ve smlouvách jako cynges húskerl i ministr regis. Pokud by byla húskerlova povinnost čistě vojenskou, byl by popisován jako vojenský ministr, ne ministr regis. Húskerly lze popsat jako ministry nebo služebníky krále (nebo eorla), kteří se specializovali, ale nebyli tím zcela omezeni, na boj. Jejich povinnost k boji byla založena spíš na závazku k lordovi než na peněžní platbě. V tomto ohledu se lišili od svých spolubojovníků, jako byli lithsmeni a butekarlové, kteří byli čistě žoldáckými bojovníky a zdá se, že se stavěli na stranu nejvyšší nabídky.

Co se stalo s húskerly? Húskerlové pravděpodobně tvořili základ pro jakoukoli armádu až po Dobytí. Po Dobytí se zdálo, že húskerlové zcela vymizeli. Proč je tomu tak? Zcela jistě většina z nich padla na Senlackém kopci, bojující po boku krále, ale ne všichni. Většina z nich, kteří přežili, spolu z mnohými z thénů krále Harolda, se vydala na kontinent, kde pak sloužila jako žoldáci. Mnozí z nich dorazili dokonce až do Byzance a stali se členy varjažské gardy, proto se jí, okolo dvanáctého století, přezdívalo „anglická garda“.

Štítová zeď

Anglicky nazývaná „shield wall“ je prvkem používaným mnohými armádami v raném období válečnictví. Bojovníci ji vytvořili tím, že se postavili těsně vedle sebe, rameno na rameno, a drželi své štíty tak aby se překrývaly nebo přinejhorším přiléhaly jeden na druhý. Vojáci tak těžili z ochrany nejen svého štítu, ale i sousedova. Toto postavení však v bitvě neumožňovalo nějaké větší rozmachování se zbraněmi, protože pro něj jednoduše nebyl prostor. Cílem první řady pak spíše bylo držet linii a tlačit do protivníka, zatímco většinu boje obstarávala druhá řada bojující delšími zbraněmi (kopí) mezerami mezi hlavami mužů před nimi. Samozřejmě tato formace měla i své nevýhody, byla velmi zranitelná z boků a nefungovala v terénu, který neumožňoval její pevné držení (lesnaté oblasti).

V Británii se štítová zeď poprvé objevila během bitev mezi Alfrédem Velikým a Dány. Během století se pak stala hlavní bitevní taktikou mezi Anglosasy.

Anglosaská armáda

(článek je založen na překladu http://www.regia.org/saxons2.htm)

Vojenská organizace Anglosasů je jen velmi obtížně popsatelná. Nelze určit přesná data různých reorganizací (částečně proto, že Anglosasové nepotřebovali je pro sebe popisovat, jelikož byly součástí života každého zdravého muže). Na počátku stály stejně jako u obyčejných germánských kmenů jednoduché válečné bandy (war bands), malé skupiny poloprofesionálních nebo plně profesionálních válečníků vedených zvoleným náčelníkem. Právě věrnost vůdci byla největší ctností. Pokud náčelník nebo král zemřel v bitvě, jeho muži umřeli dle tradic, když se ho pokoušeli pomstít, ačkoli několik mohlo přežít, pokud byli sraženi k zemi a považováni za mrtvé. Bylo ovšem nečestným opustit bojiště, na kterém byl bojovníkův náčelníkovým zabit a není neobvyklým, že těch pár, kteří přežili, bylo popraveno jeho následníkem pro svou neloajálnost a nedostatek oddanosti.

Počátkem 9. století se anglická království ocitla pod útokem Vikingů. Existují informace z časů před zvolením Alfréda, že existovala nám přesně neznámá forma domobrany, která měla za úkol vypořádat se s těmito nájezdy. Ví se, že král měl kolem sebe elitní jednotky thénů (thegns), kteří tvořili královu osobní stráž (hird). Ti se stali profesionály ne proto, že tak byli trénováni, ale že to po nich jejich postavení vyžadovalo. Je samozřejmé, že král a jeho muži nemohli být všude, takže tíha lokální obrany padla na jednotlivá hrabata. Bylo jejich prácí svolat fyrd, aby mohli oni nebo jejich thénové, být relativně rychle v oblastech ohrožených nájezdy.

Samotní stoupenci vůdců, thénové a množství najatých žoldáků (často jiných Skandinávců) tvořilo páteř jakékoli anglosaské armády. Od 9. století byli podporováni tím, co bylo později nazýváno fyrd (což znamená „cesta“ a později získalo speciální význam jako „ozbrojená expedice nebo síla“). Fyrd byl výběrovým odvodem, a byl povoláván raději než celá domobrana, obvykle v počtu jednoho muže na každých pět híd země. Většinu fyrdu nicméně tvořili thénové, ačkoli existují i záznamy o službě svobodníků (ceorlů) ve fyrdu u Hastingsu. Nicméně obvyklou povinností théna bylo poskytnout jednoho muže, obvykle sebe, pro službu ve fyrdu. Ačkoli thénové obvykle měli pět híd, jejich povinnost ležela na člověku, ne na zemi. Proto byli i thénové vlastníci méně než pět híd povinni poskytnout muže pro fyrd – služba zde nebyla téměř nikdy opomenuta v jakékoli smlouvě o postoupení půdy.

Zástupce fyrdu se musel ujistit, že je dobře vybaven, což z něj s ambicemi a zkušenostmi brzy udělalo obávaného válečníka. Jeho obvyklým vybavením bylo kopí, štít, helma, byrnie (kroužkové brnění) a palfrey (jezdecký kůň). Často je zmiňován i meč. Zmiňovaný kůň sloužil fyrdu jen k zajištění mobility. V bitvě válečníci sesedali a bojovali opěšalí.

Města byla také hodnocena na hídy a jejich obyvatelé bylo do něj povinni posílat své zástupce. V některých případech mohla města vyměnit svou službu za platbu koruně, která byla adekvátní pro najmutí náhrady. Anglosaská Anglie stále vyvíjela peněžní ekonomiku a většina pracovníků tak byla placena v naturáliích, trhy, kde by mohli být plat utracen ještě úplně neexistovaly. Například Ely Abbey osvobodila své území z „fyrdinge“ platbou 10 000 úhořů ročně králi.

Fyrdsman (člen fyrdu) sloužil kvůli tomu, že pán, který mu podstoupil půdu, řekl, že musí, a proto, že selhání vedlo k pokutě. Zaplacené peníze šly ke královi nebo earlovi na poskytnutí jídla vojákům, ne na jejich platy. Povinnost krále zásobovat muže začala až poté, co si odsloužili celou určenou dobu (obvykle šedesát až devadesát dní). Na každý híd byly účtovány čtyři šilinky (v naturáliích) na podporu zvoleného zástupce. To dokazuje, že fyrd byl vybraným útvarem mužů a ne jen skupinou otrhaných farmářů bojujících zemědělskými nástroji. Dávky šly přímo k bojovníkovi, což mělo zabezpečit, aby případně nebyly nějak podvodně králem zabaveny.

Každý fyrdsman měl zákony pojištěny jak práva tak povinnosti. Například ten, který opustil svého pána a spolubojovníky (dezertoval), ztratil veškerý svůj majetek i život. Naopak ten, který padl během tažení, zatímco jeho pán zůstal naživu, měl zajištěno, že jeho dědici získají po něm jeho majetek.

V pozdějších letech vznikla i možnost vyslat námořníka-válečníka do flotily. Pro tento účel byly 5 híd velké oddíly kombinované do oblastí o 300 hídách, nazývaných ship soke (lodní okrsky). Každá taková oblast byla povinna dodat šedesát sokesmen (námořníků-válečníků) a také zaplatit za stavbu a udržování lodi, kterou tito muži využívali. Některé přístavy byly také povinovány vysílat několik lodí na posílení flotily (příkladem jsou ty později známé jako Cinque Ports).

V časech míru byli thénové (a možná i celý fyrd) povinni sloužit jeden měsíc ze tří, tak aby měl pán vždy po ruce dostatek bojovníků. Tito muži nebyli jen válečníky, ale rovněž se starali o chytání zlodějů. Od počátku 11. století mívali thénové pozemky o pěti a více hídách, takže lze předpokládat, že právě oni tvořili páteř fyrdu.

Po přelomu tisíciletí se nicméně začínají objevovat zmínky o novém druhu bojovníků – osobní stráži húskerlů. Vliv na jejich utváření je nepochybně vikinský a předpokládá se, že oni samotní se v Anglii začali objevovat po jejím dobytí Svenem Vidlým vousem roku 1014 a jejich počet dále stoupal za vlády Knuta. Je ale samozřejmě možné, že už existovali dříve.

Jisté však je, že se v anglosaské společnosti objevila nová složka profesionálních válečníků s vlastními pravidly služby a věrnosti pánovi. Jejich síly tak vytvořily první stálou, byť ne velikou, armádu ve středověké Anglii. Ačkoli to byli hlavně pěší bojovníci, měli húskerlové k dispozici i koně, na kterých se dopravovali na bojiště a na kterých mohli pronásledovat poraženého nepřítele. Byli vybaveni tím nejlepším, co mohlo království řadovým bojovníkům nabídnout – drátěnou košilí, helmou, štítem, oštěpem a velkou dvousečnou sekerou, která se pro ně stala typickou. Například ale Knutovi húskerlové nosili krom kvalitní zbroje pro boj i dvousečný meč s pozlaceným jílcem na znamení přijetí funkce vojenského doprovodu. Tito vojáci byli placeni spíše nahodile než pravidelně, jak okolnosti dovolovaly, nicméně plně věřili svému pánu, že naplní svůj slíbený závazek.

Húskerlové svému pánu sloužili jak ve válce, tak v míru. Jsou často popisováni jako výběrčí daní nebo svědci nejrůznějších smluv. Až do doby Edvarda Vyznavače je pánem húskerlů míněn pouze král, nicméně za vlády posledních dvou Anglosasů existují záznamy i o tom, že si húskerly vydržovali i větší šlechtici.

Krom húskerlů král a earlové platili i jiné žoldáky. Například lithsmen a butsecarles byli válečníci bojující jak na souši, tak na vodě – muži obvykle nejlépe placení. Námořní bitvy však tehdy probíhaly poněkud jinak než v pozdějších dobách. Nepřátelská loď byla obyčejně nahnána na pobřeží, kde pak byla její posádka napadena. Velmi výjimečně ale docházelo i k tomu, že se dvojice lodí k sobě pevně připoutala a vytvořila tak prostor pro boj podobný tomu na zemi.

Odhaduje se, že v polovině 11. století mohl počet králových húskerlů čítat tři tisíce. Mocný earl mohl mít tak 250-300 húskerlů, rozhodně ne méně, je totiž zaznamenáno, že earl Tostig ztratil během vzpoury v Northumbrii 200 svých húskerlů, ale není pochyb, že minimálně část jich musela uniknout.

Fyrd byl ve svých vrcholných letech složen ze sil hrabství (earldom), krajů (shires), setin (hundreds – královských i soukromých), soukromých okrsků, různých oddílů nájemných bojovníků a vazalů krále s jeho nejvyšší šlechtou. Stejně tak i scip-fyrd (lodní fyrd) obsahoval královské lodě obsazené královými butescarles a lithmen, možná vlastní plavidla eorlů, lodě vydržované lodními okrsky a nakonec ty vlastněné přístavy. Ovšem nelze si běžné bojovníky fyrdu této doby představovat jakou pouhé farmáře, kteří bojují, když je to nutné. Ba naopak, byli to spíše válečníci, kteří se stali zemědělci v době, kdy jich nebylo třeba (čemuž napovídá i ona služba každý třetí měsíc).

Existovali samozřejmě případy, kdy bojovali všichni zdraví muži, například při obraně města, nicméně v 10. a 11. století žádná celková branná povinnost neexistovala. Některé teorie se dokonce domnívají, že tomu v Anglii nebylo dokonce ani ve stoletích dřívějších.