Archiv pro štítek: Bitvy

Bitva u Kresčaku – část V.

Začala bitva ostrých kontrastů. Roztažené vojsko Filipa VI. bojovalo se sevřenými oddíly Eduarda III., Janované díky mnoha nešťastným ranám osudu prohráli svůj souboj s anglickými lučištníky. A ani dál se bitva neměla pro Francouze vyvíjet dobře.

 

Bitva: Neúspěšné pokusy jízdy

Do zmatků po porážce Janovanů vjeli francouzští těžkooděnci, kteří už dychtili po bitvě a snad i považovali rychlý rozpad Italů za zradu. Tím jim způsobili další ztráty. První jízdní útok vedený hrabětem Alençonem, který snad předpokládal, že Angličané budou v té chvíli po janovské střelbě alespoň trochu ve zmatku, se tím však natolik zpomalil, že téměř ztroskotal pod drtivou střelbou luků a jen s obtížemi dosáhl anglických pozic.

Poté do boje zasáhly oddíly Jana Lucemburského. Král, kterého informovali (neboť on sám kvůli své slepotě nic vidět nemohl) o tísnivé situaci první vlny, přikázal, aby jej jeho muži vedli tak, aby mohl zasadit ránu. Nechme stranou spekulace, zda se skutečně jednalo o vznešenou sebevraždu či jen snahu v kritické chvíli pomoci. Jisté je, že ani jeho posila situaci nezvrátila, byť v té chvíli byla bitva nejvíce na vážkách. Už zbrklý Alençonův útok těžce tísnil zejména šik prince z Walesu, jehož pobočníci snad dokonce i požádali anglického krále o pomoc.

Přes veškerou snahu se však francouzský útok brzy zhroutil. Na bojišti krom českého krále zůstal i hrabě Alençon a řada dalších vysokých šlechticů. Tato krvavá žeň mezi nejvyššími vrstvami šlechty byla v té době vpravdě neobvyklou. Další francouzské útoky už pak ztratily na razanci, síle i koordinaci útoků prvních a do jednoho byly odraženy. Bitva byla prohrána, byť část Filipova vojska snad do bojů ani nestihla zasáhnout. Nakonec do útoku vyjeli i Angličané a zle tísnili samotného francouzského krále, přičemž jim do rukou padla i posvátná standarta Francie Oriflamme.

Co se týče účasti budoucího Karla IV. v bitvě, nemáme přesných zpráv. Snad do bojů ani nezasáhl, jisté, že když viděl blížící se porážku, z bojiště odjel (zcela proti rytířské cti, ale naprosto uváženě podle jeho dynastické i státnické povinnosti krále římského a brzy i českého). O něco později toho dne z bojiště odjel i Filip VI., spíše jen se svojí družinou než v čele zbytků vojska. Bojiště zůstalo Angličanům.

Eduard s rozmyslem zadržel ty, kteří by chtěli prchající pronásledovat. Jeho síly byly příliš vyčerpané a s blížící nocí narůstalo riziko zbytečných ztrát. Navíc hrozilo riziko střetů s dosud nezapojenými francouzskými oddíly. Na poli zůstalo ležet mnoho tisíc mužů obou stran, ztráty Filipových oddílů však jasně nabyly na vrchu. Lehce lze uvěřit tomu, že obě strany oplakaly smrt Jana Lucemburského, který byl nejen svým postavením vážený po celé Evropě. Eduard, jak mu kázala čet, nechal jeho tělo omýt a posléze poslat synovi Karlovi.

 

Následky

Filip VI. se po těžké porážce stáhl zpět do Paříže, ale Eduard III. své pozice k nějakému většímu útoku nevyužil. Zřejmě to bylo rozumné řešení, jeho vojsko už bylo vyčerpáno a nedosahovalo dostatečného počtu pro nějaké velké tažení. Spokojil se tak jen s obležením a obsazením přístavu Calais, čímž získal dobrý výchozí bod pro případné budoucí války.

To, že se anglický král nepokusil získat nějaké větší území, bylo velkým zklamáním zejména pro šlechtice z Normandie, kteří se přidali na jeho stranu a bez jeho podpory nemohli svá sídla držet. Naopak v samotné domovině krále vyvolal úspěch bitvy nadšení a povzbudil veřejné mínění v podpoře další bojů.

Naopak pověst Filipa VI. upadla. Z území přišel jen o Calais, takže rozsah jeho království zůstal prakticky nezměněn. Nicméně při anglickém tažení byla vypleněna velká část severozápadní části jeho země, která se jen těžce vzpamatovávala. Rovněž sebevědomí francouzské šlechty muselo tvrdě upadnout po tak těžké porážce, jaké se jí dostalo z rukou Angličanů.

Bitva u Kresčaku se tak stala první významnější bitvou konfliktu, který bude později označován jako stoletá válka.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Kresčaku – část IV.

Po dlouhém tažení Francií se král Eduard III. nakonec dostal do pozice, kdy bylo výhodnější přijmout bitvu, byť se silnějším nepřítelem, než postupovat dál.

 

Příprava na bitvu

Francouzský král se rozhodl dostat přes Sommu delší cestou přes Abbeville. Během pochodu se ve městě zdržel – jeho vojsko bylo tak rozsáhlé, že jeho koordinovaný přesun zabral poměrně dost času. Není proto divu, že jej potěšily zprávy jeho průzkumníků, že protivník zaujal postavení a pravděpodobně čeká bitvu. K ní mělo dojít 28. srpna.

Eduard díky svému náskoku mohl nechat své muže odpočinout a alespoň trochu vylepšit své obranné postavení. Jeho armáda stála na mírně se zvedajícím svahu, po pravém boku měla říčku Maye (přes ni o kus dál přišli Francouzi), která bránila v případném obchvatu nepřítelem. Anglický král dal zřejmě i rozkopat jinak rovinatou půdu před svými vojáky, aby tak zpomalil a oslabil útoky francouzské těžké jízdy.

Co se týče rozestavení v den bitvy, není zdaleka jisté. Snad Eduard rozdělil vojsko do tří šiků. Napravo stál nejsilnější pod vedením jeho syna, prince z Walesu, který měl čelit teoreticky největšímu náporu, neboť jeho pozice se rozkládala nejblíže k linii francouzského postupu. Vlevo pak postavil nejslabší šik pod vedením hrabat Arundela a Northamptona, sám se pak postavil do lehce zasunutého středu. Kde byli rozmístěni lučištníci rovněž není přesně známo, dá se očekávat, že se drželi po stranách (před oběma krajními šiky), snad v mírně prohnuté formaci.

Pochod Filipova vojska ke Kresčaku není přesně znám a zřejmě by byl jeho popis i vcelku složitou záležitostí, neboť stále narůstající velikost velmi ztěžovala efektivní koordinaci, na kterou mohl spoléhat anglický protivník. Celá armáda se neúměrně roztáhla do dlouhých kolon a některé oddíly často postupovaly po vlastních stezkách. Jisté je, že oné soboty se francouzské voje přiblížily k Angličanům, dychtivé se s nimi střetnout. Filip si musel být vědom, že není v ideální pozici. Nepřítel držel dobré postavení a jeho vlastní armáda byla roztažená po celém okolí. Někteří jeho rádci jej nabádali, aby vyčkal s útokem do dalšího dne, ale král věděl, že by jen s obtížemi klidnil bojechtivé vojáky. Rozhodl se pro bitvu.

 

Bitva: Útok Janovanů

Schylovalo se k poledni, když byla bitva zahájena. Podle pokynů měly nejprve protivníka zaměstnat janovští kušiníci a až pak měl následovat jízdní útok. Italští žoldnéři se však proti tomu nejprve postavili. Vždyť celý den postupovali v čele oddílů a byli znaveni. Navíc byli zvyklí krýt se při boji za pavézami, ty ale zůstaly naloženy na vozech daleko za nimi. Nakonec ale proti královi nařízení nic nezmohli a připravili se k postupu.

Došlo tak k jednomu z nejslavnějších okamžiků celé bitvy. Nejprve se přihnala prudká, ale krátká letní bouře. Zatímco angličtí lukostřelci sňali své tětivy z lučišť, Janovanům navlhly a oslabily se. Po krátkém lijavci se velmi rychle vyjasnilo a kušiníkům začalo do očí zářit ostré slunce. Přesto však uspořádaně postupovali vpřed. Když pak vypálili, jejich střelba nebyla zdaleka tak účinná, jak u nich bylo běžné. Navíc byli nuceni mířit, což v těchto podmínkách (slunce, svah) bylo další nevýhodou oproti lukostřelcům, kteří stříleli obloukem. Pak svou střelbu opětovali i Angličané. Netrvalo dlouho a řady Janovanů byly uvrženy ve zmatek. Někteří začali ustupovat, jiní se dali rovnou na útěk. Toho dne neměli proti lukům šanci a utrpěli těžké ztráty.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Kresčaku – část III.

Anglický král Eduard III. zahájil své tažení Francií řadou úspěchů. Podařilo se mu dobýt několik významných měst a získat bohatou kořist. Jeho další postup však měl být mnohem obtížnější, protože jeho protivník, francouzský král Filip VI., shromáždil úctyhodnou armádu, s níž se pokusil svého soka dostihnout a přinutit k rozhodující bitvě.

 

Přechod přes Seinu

Eduard opustil Caen až koncem července a vydal se na jihovýchod směrem k Paříži. Ve městě nechal jen malou posádku, která však byla o několik dní později po výpadu z městského hradu a s pomocí místních obyvatel pobita. V té době proti anglickému vládci vytáhl král Filip a poté, co byl informován o krocích Vlámů, zaujal své strategické postavení. Aby znesnadnil anglický postup a zabránil jim v obejití jeho armády, nechal francouzský král strhnout mosty přes Seinu a tím od sebe obě hlavní vojska oddělil.

Angličané na to zareagovali postupem dále na Paříž, v čemž jim Filip nemohl zabránit, protože stržením mostům se on sám od nich odřízl. Během pochodu se anglické oddíly několikrát pokusily dostat se na druhý břeh a u La Roche-Guyon se jim to i podařilo, nicméně vzniklý přechod byl shledán za příliš úzký a tudíž riskantní pro přechod celého vojska. Teprve okolo poloviny července se jim podařilo najít sice stržený, ale opravitelný most v Poissy. Eduard se zde na několik dní utábořil a všemožně se snažil odvést pozornost od vznikajícího přechodu přes Seinu. Nařídil proto několik nájezdů na okolí Paříže, v níž už mezitím dlel Filip, který zřejmě očekával, že se anglický panovník pokusí na město zaútočit. Filip se snad dokonce připravil k bitvě na území jižně od Paříže, ale Eduard na jeho snahy nereagoval.

Už 16. srpna byl most dost opraven, aby po něm bylo možno přejít s celou armádou. O několik dní předtím se na druhý břeh dostal předvoj, který se nedaleko odtud střetl s oddíly spěchajícími Filipovi na pomoc a po dlouhé (byť rozsahem ne tak významné) bitvě je porazil, přičemž získal bohatou kořist.

 

Přechod přes Sommu

Seina nicméně nebyla jedinou vodní překážkou, která stála v cestě anglickému postupu. Měla se jí stát i řeka Somma. Obě armády protivníků totiž vyrazily prakticky rovnoběžně směrem na sever (ta francouzská o něco později). Filipova armáda byla cestou posilována dalšími a dalšími oddíly a její početní převaha nadále rostla. Eduardově vojsku také začaly docházet zásoby, protože přestože v kraji vrcholilo léto, místní věděli o postupujících vojích a co měli, ukrývali.

Eduardovi nezbylo nic jiného, než vyslat kupředu své osvědčené průzkumné oddíly, aby se pokusily získat něco potravin a hlavně najít přechod přes Sommu. Všude kam však jeho předvoj dorazil, našel jen dobře střežené mosty či brody, které nebyl sto dobýt. Jeho velitelé se tak vrátili ke králi s nepořízenou. Přes nově získané zásoby hrozilo, že budou Angličané v této oblasti uzavřeni a postupně vyhladověni nebo donuceni stáhnout se zpět do Anglie. Nalezení přechodu se tak stalo pro další tažení prioritou.

K Eduardovi se dostaly informace o brodu Blanchetaque, položeném ještě pod Abbeville, poblíž místa, kde se začíná Somma dále rozšiřovat směrem ke svému ústí do moře. Jejich zdroj není znám, mohl jím být někdo místní, ale klidně i některý z velmožů, který zde dříve pobýval, neboť se jednalo o kraj, který dříve spadal pod Eduardovu vládu. Král se dal 24. srpna na cestu. Jeho předvoj k místu dorazil ještě téhož dne, ale kvůli přílivu byl donucen vyčkat rána, kdy voda opět opadne a umožní přechod. Mezitím se však k místu začaly stahovat francouzské oddíly pod vedením Godemara de Fay. Ty se vrhly na Angličany právě, když se pokoušeli přebrodit. Převahou svého protivníka však byly vytlačeny a donuceny k ústupu. Eduardovi se úspěšně podařilo překonat i Sommu.

Anglickému panovníkovi však ve všem nepřálo štěstí. Protože na okamžik setřásl francouzské pronásledovatele, musel se rozhodnout o svém dalším postupu. U ústí Sommy na něj měly čekat posily a anglické loďstvo, průzkumné oddíly ale hlásily, že tam není jediné lodi. Eduardovi tak nezbylo nic jiného, než vytáhnout směrem k Flandrům a pokusit se zde spojit se svými spojenci. Snad už druhého dne se však k němu donesly zprávy o odražení vlámsko-anglického vpádu daleko od jeho sil. Eduard se po vyčerpání ostatních možností rozhodl pro tolik očekávanou bitvu. Obsadil se svým vojskem výhodné postavení poblíž vesnice, která vešla do našich dějin pod jménem Kresčak.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Kresčaku – část II.

Války mezi Anglií a Francií byla nevyhnutelná. Když pak roku 1346 Eduard III. zahájil plnohodnotnou invazi na území krále Filipa, Stoletá válka vypukla ve své plné síle. První týdny tažení se nezapsaly žádnou významnou bitvou, ovšem ani nepostrádaly jiné významné události.

 

Přípravy a úvodní dny tažení

Jakákoli větší anglická invaze na území Francie nutně vyžadovala rozsáhlé a nákladné přípravy. Kvůli problémům se splácením půjček pro nedávné války se musel Eduard III. se sháněním prostředků spolehnout na parlament, který mu už v roce 1344 povolil vybírat výjimečnou daň a později mu dokonce dal i právo požadovat vojenskou službu po vlastnících půdy. Dále pak proběhla v zemi vlna milostí vězňům a psancům výměnou za vojenskou službu. Vojáci armády byli za svou službu placeni podle svého postavení a zařazení. Nejednalo se o žádné nezkušené domobrance, ale o víceméně poloprofesionální žoldáckou armádu. O kvalitu mužů se staraly odvodové komise, které tak zajišťovaly aspoň základní standart vojenských schopností.

Eduardovy síly se začaly shromažďovat v Portsmouthu, odkud v závěru června vyrazily na moře. Nepříznivý vítr je však po několika dnech plavby zahnal zpět k pobřeží Anglie. Během necelého týdne, po který byla flotila donucena zůstat na místě, si Eduard rozmyslel své původní plány (nebo je naopak odhalil) a rozhodl se vylodit v Normandii. Byla to dobrá volba. Francouzi, již delší dobu očekávající invazi, svou obranu soustředili zejména poblíž oblastí jimi očekávaného vylodění – Bretaně a Gaskoňska – míst, kde měl Eduard silnou podporu. U severní část pobřeží Gaskoňska, poblíž La Rochelle, dokonce na Eduarda čekalo janovské loďstvo najaté Filipem.

Po překonání problémů s počasím se 12. července konečně podařilo Angličanům přistát. Vylodili se u La Hogue-Saint-Vast na poloostrově Cotentin. Při svém výstupu údajně Eduard III. zakopl, svůj pád však komentoval slovy, že si jej země přeje, čímž utišil hrozící pověrčivé řeči. Shromáždění celého vojska zabralo několik dní, během kterých ale Angličané nebyli nijak obtěžováni francouzskými vojáky, kterých bylo v oblasti příliš málo, než aby se o cokoliv pokusili. Už 14. července padl do Eduardových rukou přístav Bafleur, který skýtal tučnou kořist, podobně jako několik dalších míst ležících na cestě k hlavnímu městu Normandie, Caen.

Sem anglická armáda dorazila 24. července. To měla být pro Eduarda první větší zkouška. Angličané byli nicméně v takové převaze, že se město obehnané stařičkým opevněním nemohlo udržet delší dobu. Šlechtici velící obraně se rozhodli stáhnout se do Nového města, které ze všech stran obklopovaly říčky Odon a Orne. Po obsazení Starého města zůstala jen francouzská posádka hradu na jeho nejvzdálenějším okraji. Pro další postup byl klíčový most Saint-Pierre přes Odon. Zde však Angličany obránci zastavili. Část Eduardových sil nicméně o kus dál přešla přes sousední ostrov a po brodě se jí podařilo vpadnout Francouzům do zad. Následoval krutý boj s řadou obětí zejména na francouzské straně. Z celého Caen se pak udržel jen hrad.

Eduard ve městě zůstal zřejmě až do 30. července, zatímco jeho vojsko plenilo okolí. Lodě jeho flotily, které ho dosud doprovázely (ke Caen dorazily po řece Orne), už byly téměř přeplněny získanou kořistí. Král se rozhodl vyslat do Anglie zprávu s požadavkem o další muže a zásoby.

 

Francouzská reakce a další postup

Král Filip VI. se o anglické invazi dozvěděl zřejmě někdy okolo 16. července. Musel začít jednat rychle, protože Eduardova armáda už byla několik dní na jeho území a každý den prodlevy znamenal další a další ztráty. Nechal proto vyhlásit v zemi výzvu do zbraně a za shromaždiště své armády určil Paříž a Amiens. Zároveň vyslal posly ke svým spojencům s žádostí o pomoc. Rovněž nechal najmout řadu žoldáků. Hlavní část jeho armády směřující do Paříže se sešla vskutku rychle, už 22. (nebo snad 23.) července nechal Filip vynést z kostela v Saint-Denis posvátný prapor Francie – Oriflamme. Jen pár dní poté Filip vytrhl směrem k Rouenu, aby zabránil Angličanům v jeho obsazení.

Filipovi však nebezpečí nehrozilo jen z jedné strany. Musel svou armádu roztáhnout, aby pokryl území, které bylo ohroženo akutním nebezpečím vpádu Vlámů, vedených hrabětem Jindřichem Flanderským, kterého doprovázel jeden z Eduardových velitelů Hugh Hastings s malou částí anglických sil. Ke vpádu skutečně došlo, byť jeho účinky byly značně omezeny malou velikostí armády útočníků a tím, že jejich hlavním cílem snad bylo spojení s Eduardem, v čemž jim Filip zabránil zaujmutím strategické polohy mezi oběma silami.

Počátkem srpna do Filipova ležení dorazili papežští vyslanci, kteří se snažili vyjednat příměří mezi oběma křesťanskými panovníky. Ovšem stejně jako budoucí jednání s Eduardem byly jakékoli pokusy o smír předem odsouzeny ke zmaru, jelikož situace už zašla příliš daleko, než aby se dala vyřešit smírnou cestou, která by vyhovovala oběma stranám.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Kresčaku – část I.

Začátek 14. století byl pro evropskou politiku dobou velkých změn. Na scéně se objevily nové panovnické rody a zavdaly tak často příčinu pro větší či menší boj o moc v jednotlivých státech. Jedním z nejvýznamnějších konfliktů byla jednoznačně stoletá válka, střetnutí Anglie a Francie probíhající v letech 1337-1453. První významná bitva, ke které došlo, se odehrála u Crécy-en-Ponthieu, místě v češtině známém spíše jako Kresčak.

 

Záminky pro válku

Roku 1328 vymřela po meči starobylá francouzská královská dynastie Kapetovců. Králem se stal synovec Filipa IV. Sličného Filip z Valois, který se těšil rozsáhlé podpoře u všech tří stavů francouzského království. Přes tu toto podporu však jeho pozice nebyla zcela jistá a pevná, neboť tu stále byla potenciální dědička z dynastie Kapetovců, dcera jednoho z posledních kapetovských králů, Ludvíka X., Jeanne. Filip proto kodifikovat tzv. sálský zákoník, který mimo jiné vylučoval nástupnické právo žen. Jeanne poté provdal za svého dalšího možného konkurenta, Filipa d’Évreux (který byl vnukem krále Filipa III.), kterému zároveň svěřil i království Navarrské a zajistil si tak jeho vděk.

Zdaleka nejvýznamnější osobností, která si také mohla nárokovat trůn, však byl Eduard III., král anglický, který byl přes svou matku vnukem Filipa IV. Sličného. Ani on zpočátku nečinil novému králi Filipu VI. nějakých obtíží, neboť sám nedávno nastoupil na trůn a jeho mladická vláda zatím neměla dostatečnou váhu, aby si mohl dovolit jakékoli větší výboje. Eduard III. dokonce přijel i do Paříže, kde od Filipa VI. převzal v léno Akvitánii, své území, které patřilo pod francouzské království.

Pramenem sváru se nakonec staly spory o nástupnictví ve Flandrech, které Filip VI. ráznými zásahy vyřešil. Neúspěšný uchazeč, Robert z Artois, se pak obrátil na Eduarda III., který toho využil a roku 1337 se prohlásil francouzským králem. Tak zahájil válku, která se bude táhnout ještě mnoho desetiletí po jeho smrti.

Ihned po tomto aktu začaly obě mocnosti hrát rozsáhlou politickou hru, aby na svou stranu získaly co nejvíce spojenců. První roky se tak obešly bez větších bojů, výjimkou byl snad velký námořní úspěch Angličanů v bitvě u Sluys v roce 1340, při kterém loďstvo pod vedením samotného Eduarda III. napadlo a zničilo francouzskou flotilu chystající se na invazi do Anglie. Angličané tímto významným vítězstvím získali převahu na moři, která byla nutná pro hladký průběh případných větších útoků na území Francie a hladké zásobování armád.

Roku 1342 bylo uzavřeno jen krátkou dobu trvající příměří, které ukončil spor o dědictví vévodství bretaňského. O čtyři roky později se pak Eduard III. konečně rozhodl pro velký útok na území Francie.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Hastingsu (část II.)

Lučištníci začali se svou střelbou, ale ta se proti štítové zdi ukázala hrubě neúčinnou. Když vystříleli svou zásobu šípů (kterou kvůli absenci lučištníků u Anglosasů nemohli nijak obnovit), přikázal Vilém své pěchotě vyrazit. Když se jeho muži přiblížili na krátkou vzdálenost k anglickým liniím, začala na ně padat déšť různých předmětů (nejen zbraní, ale i věcí sebraných vojáky v okolí – třeba kamenů). Tato „střelba“ zřejmě způsobila poměrně vysoké ztráty. To možná donutilo Viléma nasadit jízdu dříve, než původně plánoval. Její přímý útok na úplně kompaktní šítovou zeď téměř neměl šanci na úspěch. Možná tak byla donucena zaútočit jinak než obvykle – vrhat zblízka své oštěpy mezi Angličany, a pak se otočit a ustoupit. Ani to se však nemohlo setkat s úspěchem, jezdci se totiž dostali k liniím nepřítele na tak krátkou vzdálenost, že se sami ocitla na dosah protivníkových zbraní. Největší paniku a ztráty mohla způsobit velká dánská sekera – strašlivá zbraň v rukou húskerlů, která dokázala srazit jezdce i se zvířetem jediným máchnutím.

Čím více padlých a umírajících leželo na zemi, tím hůře se muselo jezdcům manévrovat. Paradoxně tak každá oběť zbraní rytířů ještě více ztěžovala jejich pozici. V té chvíli byla bitva ještě rovnocenná, ale vítězství se pomalu začalo naklánět na Haroldovu stranu.

Vilém zřejmě musel rozumně usoudit, že je čas ustoupit, přeskupit své síly, a až pak pokračovat v útoku. V okamžiku počátku ústupu však utržil ránu, snad zakolísal, a liniemi jeho vojska se začala šířit poplašná zpráva, že padl. Levé bretonské křídlo, už dříve se pod náporem Anglosasů rozpadající, upadlo v chaos a spíše utíkalo než spořádaně ustupovalo. Jejich protivníci se za nimi hnali a způsobili v jejich řadách masakr ještě umocněný tím, že v údolí narazili na ony mokřady, které prchající ještě více zdržely.

V té chvíli vévoda, který opět plně nabyl vědomí, sňal svoji přilbu a prostovlasý štval svého koně napříč svými muži a křičel, že je naživu. Přeci jen tak dokázal zadržet prchající a obrátit se s nimi k novému útoku. Teď naopak byli ve velkém nebezpečí Haroldovi muži – jejich linie se rozpadly a aby se zachránili, museli znovu vytvořit štítovou zeď. V té chvíli mnoho Anglosasů padlo – mezi nimi pravděpodobně byli i Haroldovi bratři – Gyrth a Leofwine, kteří snad dostali za úkol organizovat ústup vysunutých vojáků.

Vilémovi muži se však spokojili s pobitím těch, kteří se dostali příliš daleko, a ustoupili zpět do svých původních pozic, aby se přeskupili a občerstvili. Harold je nijak neohrožoval a raději nechal znovu vyrovnat řady svého vojska, které krom pravého křídla, které bylo značně oslabeno (byli to ti, kteří se při pronásledování Bretonců dostali příliš daleko), bylo připraveno k dalšímu boji.

K tomu mohlo dojít okolo druhé hodiny polední. Přední voje Vilémovy armády opět narazily na připravenou štítovou hradbu a vše se odvíjelo velmi podobně jako už předtím. Vévoda musel vidět, že se svou armádou štítovou hradbu prolomit nedokáže, zvláště pak na tak prudkém svahu jako byl tento. Nezbylo mu tak než použít lsti. Jeho taktikou tedy bylo předstírat fingovaný útěk, zajistit tak rozpadnutí štítové zdi a následně pobít Anglosasy, kteří by se tak náhle ocitli rozdělení.

Je však otázkou, zda vůbec bylo možné ve raně středověkém vojsku tuto taktiku provést. Přinejmenším bylo nemožné, aby o ní byli informováni všichni pěší bojovníci. Vilém tak zřejmě vsadil na svou rytířskou jízdu, pro kterou osamocení bojovníci nebyli vážnými soupeři. Ať už to bylo jakkoli, Vilémovo vojsko se obrátilo na útěk. Haroldovi muži snad ještě okamžik vydrželi poslušní rozkazům držet štítovou zeď, ale pak se jich část vrhla do pronásledování nepřítele. Když se však dostatečně vzdálili od zbytku vojska, který ještě způsobně zeď držel (je téměř jisté, že húskerlové a muži ve středu stáli na své pozici), vrhla se na ně část Vilémovy armády, které byl jeho plán znám. Nastal strašlivý masakr, který vrhl dosud pronásledující zpět k jejich liniím.

Tento okamžik je zpětně označován za zvrat v bitvě. Nicméně i teď měl stále Harold šanci na vítězství, jeho armáda se opět zformovala a vydržela další útoky. Pokud by dokázala vzdorovat do soumraku, musel by se Vilém stáhnout a téměř by ztratil šanci na vítězství. Králi měli brzy dorazit posily, zatímco vévoda byl odkázán je na muže, které už měl a na omezené zásoby. Pokud si chtěl Vilém udržet šance na vítězství, musel toho dne vyhrát.

Vyslal proto znovu do útoku lučištníky. A tentokrát štěstí stálo na normanské straně. Harold byl zřejmě zasažen jedním ze šípů (snad do oka) a padl. Možná nezemřel hned, ale už se nedokázal držet na nohou. Anglosaskými řadami se začala šířit panika. Existuje však i druhá verze, že Harold zásah šípem přežil, ale kvůli chvilkové neschopnosti se bránit byl vzápětí zabit. Ať už to ale bylo jakkoli, následující normanský útok rozpadající se štítovou zeď prolomil. Většina anglosaské armády (fyrd) se obrátila na útěk do lesů směrem k Londýnu.

Na bojišti zůstali z anglosaské armády jen húskerlové, věrní svému pánu až za hrob. Ti se shlukli kolem jeho těla a bojovali zde do posledního. Toho dnes se snad ještě Normanům postavili i jiní – některé kroniky mluví o incidentu u Malfosse, který se měl odehrát už za počínajícího soumraku. Pronásledující rytíři uviděli skupinu Anglosasů (kteří se snad ani bitvy neúčastnili) a pokusili se je napadnout. V šeru však zřejmě neviděli příkop (díru), která byla mezi nimi, dokud nebylo pozdě. Ti, kteří pak do ní zapadli, byli pro své protivníky snadnou kořistí.

Vítězství ale bylo toho dne jasné. Král Harold padl a jeho armáda částečně padla a částečně se dala na útěk. Noc už se blížila, a tak na žádné pronásledování nebylo ani myšlenky. Navíc muži Vilémovy armády museli být už značně unavení, jelikož bojovali přes osm hodin. Tehdy se z vévody stal král, ačkoli o tom sám nevěděl, protože při svém dalším postupu jistě očekával další problémy.

Bitva u Hastingsu (část I.)

Anglosaská armáda začala na místo pozdějšího bojiště dorážet někdy během 13. října. Je nepravděpodobné, že by se tak stalo vcelku, neboť takový tak daleký přesun v tak krátké době by byl pro armádu takové velikosti v tehdejší době nemožný. Jejich pozice však byla nepochybně pečlivě Haroldem vybrána, protože jako zkušený válečník si musel být vědom svých slabin i výhod. Jeho vojáci se měli soustředit okolo vyvýšeniny Caldbec Hill, která tak ještě měla dále zesílit štítovou hradbu. Navíc byl odsud skvělý výhled všude do okolí, které navíc bylo Haroldovi dobře známé. Další z výhod bylo, že se do těchto pozic dalo velmi rychle dostat po staré římské silnici.

Odhaduje se, že se tu mohlo na straně Angličanů sejít okolo 7-8 tisíc bojovníků, jejichž jádro tvořili húskerlové a zbytek fyrd. Těžko říct, kolik mužů z tohoto počtu se mohlo účastnit bitvy u Stamford Bridge a poté urazit celou tu náročnou 260 mílovou1 cestu ze severu. Nakolik tedy byli muži unaveni je otázkou. Zcela jistě jich velké procento musel Harold sebrat až na cestě na jih. Nicméně určitě to nebylo dost na to, aby doplnili ztráty způsobené Vikingy a ještě nějak výrazně navýšili velikost královského vojska. Zvlášť, když oba poražení earlové od Fullfordu dali raději přednost řešení problémů na severu před přímou pomocí svému pánu.

Jedno pozitivum ale bitva u Stamford Bridge jistě přinesla – velké posílení morálky. Relativně snadné vítězství muselo posílit důvěru v sebe sama i u těch, kteří se ho neúčastnili. Možná si ani mnozí neuvědomovali, že se teď budou muset postavit nepříteli, který je na boj připravený a navíc využívá jinou válečnou taktiku než jejich předchozí protivník.

Je otázkou, proč se Harold rozhodl bojovat už příštího dne a nepočkal až dorazí i zbytek jeho sil, který byl ještě daleko od bojiště. Kolem této skutečnosti vznikla řada teorií a skutečný důvod už zřejmě nebude nikdy objasněn. Někteří poukazují na prudkou královu povahu, která nestrpěla jakékoli protivníky na anglické půdě. Jiní zas zmiňují, že Harold byl po otci velkým patriotem a nesnesl břímě, které už stihl Vilém na lid v kraji, do kterého přišel, uvalit. Pokud by však vydržel o den či dva déle, pravděpodobně by se střet vyvíjel zcela jinak. Snad lze uvážit i možnost, že Harold toho dne bitvu ještě neočekával. V tom případě by to však z jeho strany znamenalo katastrofální selhání neboť se utábořil pouhých jedenáct kilometrů od invazních sil.

Vilém byl v naprosto jiné situaci. Už setrvával v okolí Hastingsu po dva týdny a jeho vojsku zcela jistě pomalu docházely zásoby. A získání nových muselo být v nepřátelsky naladěném okolí více než obtížné. Haroldův příchod ho tak jistě vysvobodil z obtížného rozhodování o dalším postupu, který by musel zcela nevyhnutelně brzy přijít.

Ráno 14. října se začalo schylovat k bitvě. S prvním světlem shromáždil Vilém své muže a vyrazil na pochod směrem k protivníkovi. Samozřejmě ještě předtím se celá armáda pomodlila za svůj úspěch. Vojsko se táhlo v dlouhé koloně, neboť jinou formu přesunu znemožňoval lesnatý terén. Jeho zvědové ho museli informovat o tom, že Harold se nehodlá přesouvat z výhodné pozice a tudíž mu nehrozí při pochodu na bojiště nebezpečí.

Harold si vybral již zmíněnou vyvýšeninu Caldbec Hill, kterou hodlal v hájit. Celé okolí bylo alespoň částečně zalesněné a jedinou šanci na rozvinutí bitevních linií Vilémova vojska tak umožňoval směrem na jih ležící pás otevřeného terénu, kterým normanské vojsko postupovalo přes vrchol Telham Hill. Odsud to byl necelý kilometr k Haroldovým pozicím, od kterých byli ještě vévodovi muži odděleni mokřadami rozlévajícími se v údolí mezi oběma kopci. Přes ně nebyl jízdní útok, na který Vilém jistě spoléhal, možný. Tomu se otevírala jen možnost středem podél staré římské silnice do Londýna nebo po východní straně. Kopec na jehož hraně se navíc Anglosasové usadili, ztěžoval výstup pěším i střelbu z luků. Harold tak měl na své straně výhodu pozice. Jeho síly se přesunuly asi na 200 m od Vilémových. Vepředu stáli húskerlové, jejichž hlavní rolí bylo vytvoření a udržení štítové zdi , a za nimi fyrd. Sám Harold stál zhruba uprostřed za svými muži, v pozici odkud mohl kontrolovat průběh bitvy.

Vilém proti němu vyrazil s podobným rozestavěním. Po své levici měl Bretonce pod Alanem Fergantem, ve středu byli jeho vlastní muži a napravo Vlámové vedení Williamem fitzObersem a Eustachem II. z Boulogne. Dopředu se vysunuli lučištníci, za nimi byla pěchota a nakonec i jízda. Bylo okolo půl desáté a bitva měla každou chvíli vypuknout. Z obou stran se začala ozývat válečná hesla – Anglosasové řvali „Ut! Ut!“ (Out! Out! – Pryč! Pryč!) a jejich protivníci odpovídali „Oli-crosse! Godemite!“ (Holy Cross – Svatý kříž a God Almighty – Bůh Všemohoucí).

V té chvíli údajně před normanské řady vystoupil vévodův bard Taullefer a začal zpívat jednu ze svých písní. Když skončil, zaútočil samojediný proti anglickým liniím a byl vzápětí zabit. Tento čin byl signálem pro začátek bitvy.

1 Míle – jednotka délky, používaná v anglicky mluvících zemích a ve Skandinávii. Její hodnota se liší, nicméně anglická míle, užívaná v této práci má délku cca 1,6 km.

Bitva u Stamford Bridge

Jen necelých pět dní měli muži Haralda III. na odpočinek, než byli donuceni postavit se 25. září armádě krále Harolda Godwinssona, jehož rychlý postup zastihl vikingské síly nepřipravené (vojáci ani nebyli oblečeni ve zbroji).

Novinky o útoku Seveřanů a vypálení Scarborough okolo 15. září se rychle dostaly ke králi Haroldovi do Londýna. Panovník tak čelil těžkému dilema, zda zůstat na jihu a čelit Vilému Levobočkovi, vévodovi Normandie, nebo vyrazit na sever a podpořit své švagry, early Edwina a Morcara proti svému vlastnímu vyhnanému bratrovi a norskému králi. Na jeho rozhodnutí mělo pravděpodobně vliv pokročilé roční období, touha udržet invazi na uzdě a možná i informace o poškození části Vilémovy flotily 12. září během bouře v Kanále. Nakonec tedy vyrazil na sever s tím, že jakmile se s vpádem vyrovná, urychleně se vrátí zpět, aby strážil zem před případnou invazí vévody z Normandie.

Dne 20. září (den bitvy u Fulfordu) shromáždili Harold a jeho bratr Gyrth své húskerly a loajální thény a vyrazili na sever. Cestou se ještě jejich jízdní síly spojily s částí fyrdu západní Mercie a východní Anglie. Vzdálenost, která je dělila od jejich cíle byla přibližně 320 km. Už za čtyři dny vjela jejich armáda do Tadcasteru, města ležícího pouhých 16 km od Yorku. Není divu, že zastihli Vikingy nepřipravené, vždyť urazili téměř 80 km za den!

Tadcaster byl výhodně strategicky umístěn. V tomto místě se římská cesta, po které vyrazil Harold na sever, blížila k břehu Wharfe, pouze 3,5 km od místa, kde zanechal Hardrada svou flotilu. Harold Tadcaster obsadil a vyslal směrem k přístupovým cestám z Yorku hlídky. S vědomím, že protivník o jeho přítomnosti neví, umožnil své armádě odpočinek a pokračoval ve shromažďování dalších mužů.

Námořníci Morcarovy malé flotily, kotvící v Ulleskill, ho upozornili, že Hardrada a Tostig opustili York a vrátili se ke svým lodím u Ricallu. Zároveň byl z Yorku informován o tom, že místní byli donuceni vydat Vikingům zásoby a zajatce. Další zásoby a zajatci pak měli být předáni u Stamford Bridge. Na základě těchto informací Harold zřejmě usoudil, že nejlépe bude, pokud rychle obnoví svou nadvládu nad Yorkem a poté vyrazí k Stamford Bridge.

Král Harold s armádou 25. září opustili Tadcaster a zamířili do Yorku. Odtud pak postupoval budoucímu bojišti. Celé vojsko se shromáždilo na staré římské cestě v Helmsley Gate, jen těsně z dohledu Stamford Bridge. Tady čekal, až Vikingové dorazí na místo, kde byla předávka domluvena. Jeho protivníci o přítomnosti Anglosasů stále nevěděli, a tak jich část ani nedorazila a zbytek většinou ani nebyl připraven k boji (zřejmě nechal u lodí i zbroj). Když Harold uznal, že je ten pravý čas, jeho armáda se pohnula kupředu, přešla přes kopec přímo před překvapené Seveřany.

Hardradovo vojsko navíc bylo rozděleno na dvě části – ta menší stála za severní straně mostu, odkud se na ní řítily Haroldovy oddíly, zatímco ta větší byla na jižní straně. Harald Hardrada nebyl na žádnou bitvu připraven, jistě neznal místní terén. Tostig, který byl earlem Northumbrie po deset let, na něj naléhal, aby ustoupil zpět k lodím kotvícím u Ricallu, kde čekalo několik tisíc dalších válečníků. To však nebylo dost dobře možné, jelikož rychle se blížící anglosasští bojovníci museli každou chvíli napadnout první řady jeho mužů. Navíc se mohl dozvědět o tom, že Haroldovi vojáci zablokovali brod přes řeku Derwent, a odřízli mu tak ústupovou cestu k Ricallu.

Rozhodnut přijmout bitvu, vyslal alespoň posla k Eystein Orrovi, veliteli oddílů, které nechal u Ricall, aby je přivedl co možná nejdříve na bitevní pole. Poté stáhl co nejvíce svých mužů, kteří byli na severním břehu, kde nechal jen malý zadní voj. Hardrada a Tostig tak získali akorát tak dost času, aby zformovali své nejlepší muže do obranné linie jihovýchodně od toku Derwentu.

Zadní voj se nemohl proti anglickému přívalu dlouho udržet a byl brzy přemožen. Podle ság však ještě chvíli most držel osamělý bersekr1, kterého nedokázal nikdo porazit, dokud jej nezabil svým kopím Haroldův voják, kteří pod most připlul na loďce a bodl skrz mezeru v prknech. Anglosaská vojska nakonec tak přeci jen přešla a na druhé straně se zformovala do řad.

Král Harold v té chvíli nabídl Tostigovi zpět Northumbrii, pokud složí zbraně a přidá se k němu. Pravděpodobnost, že se tak stane byla malá, ale pokud by se to povedlo, jistě by to podkopalo morálku Vikingů. Tostig se v té chvíli zeptal, jaké území dostane Hardrada, pokud sám rozpustí armádu. Odpovědí mu bylo sedm stop dobré anglické země (Hardrada byl vysoké postavy a touto větou byl myšlen hrob).

Poté co se veškeré jeho síly shromáždily na jižním břehu, rozkázal Harold zaútočit proti protivníkovi, který postrádal většinu zbroje. Nicméně i na jeho straně byla nevýhoda – jeho muži byli unaveni dlouhým pochodem toho dne (snad okolo 19 km z Tadcasteru na Stamford Bridge) i dnů předchozích. Bitva tak připomínala masakr, s obrovskými ztrátami na obou stranách, a dlouho nerozhodným průběhem. Ovšem pak padl Harald a po něm i Tostig. Avšak ani po pádu svých vůdců Vikingové nepřestávali bojovat. Ubránili se tak do té doby, než dorazil Eystein Orre a jeho posily. Pomoc však přišla pozdě, byla znavená rychlým pochodem tohoto nezvykle horkého dne. Brzy tak byli tito muži poraženi a Orre zabit.

Bitva u Stamford Bridge se stala velkým Haroldovým vítězstvím a úplnou porážkou Norů. Vikingové, kteří přežili, se probili k Ricallu, těsně pronásledováni anglickými oddíly. U lodí se zmohli na poslední odpor, ale ten byl záhy ukončen a přeživší se Haroldovi vzdali. Král však zřejmě netoužil po dalším krveprolití, a tak Vikingy propustil a nechal je jít. Mezi nimi byl i Olaf, Hardradův syn. Z 360 lodí, kterých bylo potřeba pro převoz nájezdníků, se jich na cestu domů vydalo jen 36!

 

1 Bersekr – výraz, často spojovaný s Nory, pro válečníka bojujícího s neovladatelným vztekem a běsněním, v bojovém tranzu.

Bitva u Fullfordu

Ráno 20. září 1066 položili earlové Morcar a Edwin své vojsko mezi pochodující vojsko Haralda III. a York. Jejich cílem bylo zastavení jeho postupu a ochrana hlavního města Northumbrie.

Síly armád byly už od počátku nevyrovnané. Vikingové mohli do pole postavit okolo 6-7 tisíc mužů (část jejich vojska zřejmě strážila lodě), vojska obou earlů přibližně stejně. Velkou část Angličanů však zřejmě tvořili muži thénů a fyrd, odhady hovoří pouze o 400 až 1000 profesionálních válečníků – húskerlů. Tuto velkou nevýhodu se pokusili earlové alespoň částečně vyrovnat výběrem vhodného místa, kde se nepříteli postaví. V okolí Fulfordu byl terén bažinatý a rozbrázděný četnými strouhami. Na vybraném prostranství byl prostor mezi bažinou a řekou Ouse jen 600 metrů široký. Právě tady se rozhodli bojovat, neboť oba přírodní útvary chránili jejich armádě boky. Přímo před jejich řadami se táhl četně meandrovaný potok zvaný German Brench. Navíc byli Vikingové kvůli mokrému terénu nuceni postupovat po cestě přímo proti Angličanům, kteří se pravděpodobně roztáhli do čtyř řad s veliteli a zkušenými válečníky vepředu. German Brench by asi 3 metry široký a metr hluboký s příkrými břehy, které museli Haraldovi bojovníci překonat, aby vůbec mohli zaútočit. To bylo další nevýhodou na straně útočníků. V čem jim však daný terén nahrával, bylo vyvýšené území na jejich straně. Z něj měl král přehled o bitvě. Dále zde pak bylo riziko, že pokud jedno z křídel anglické armády ustoupí, zbytek bude mít nekrytý bok. Cesta do Yorku byla navíc jen velmi úzká a bažinami nebylo možné projít, vojsko earlů tak prakticky nemělo žádnou možnost ústupu.

Haraldova armáda se přiblížila od jihu, tedy z očekávaného směru. Zřejmě trvalo několik hodin než se shromáždil dostatečný počet vojáků, načež král své vojsko rozestavil proti obráncům. Své nejslabší muže poslal napravo, zatímco své nejlepší umístil blízko k řece, kde byla zem nejpevnější. Bitva začala někdy v dopoledním čase. Ještě než došlo k boji muže proti muže, přišlo obvyklá výměna nadávek a střel. První pravděpodobně do útoku vyrazili obránci, kteří nehodlali čekat, až proti nim bude stát celá síla jejich nepřátel. Bitva začala pro Angličany úspěšně. Podařilo se jim na levé straně zatlačit Haraldovi bojovníky (výše zmíněná slabší část), ale jejich postup byl kvůli rozmoklému terénu pomalý.

Harald reagoval na počáteční porážky posílením svých mužů ve středu. Mezitím se Vikingové protlačili podél řeky, kde své protivníky přečíslili. Existují zprávy, že toto zásadní území držel Edwin a muži z fyrdu. Ti však nicméně pro zkušené Haraldovi válečníky nebyli žádnou překážkou. Ti je postupně odřízli od zbytku armády a donutili ustoupit do města. Vikingové tak najednou stáli na pevné půdě, která tvořila hráz na stranu potoka drženou obránci. Angličané byli brzy zatlačeni až do míst, kde Morkarovi muži stále ještě vítězili. Malou úlevou pro obránce bylo, že útočníci nyní museli překročit malou bystřinu a vybojovat si cestu na malý kopec. Jejich počet jim nicméně zajišťoval úspěch. Během hodiny pak Vikingové vytlačili Angličany z jejich pozic podél potoka. Situace se pro obránce stala velmi vážnou, ačkoli si to zřejmě velká část z nich ani neuvědomovala, protože jim výhled zakrýval malý kopec.

Mezitím už zřejmě stihli dorazit i ti poslední z Vikingů, kteří se rozhodli postupovat přes bažinatou půdu po pravici. V té době už však vedl sám Harald osobně své muže po opačné straně bojiště, tedy podél řeky. Angličané se tak rázem ocitli pod útokem ze tří stran. Někteří, mezi nimi i Morcar, byli odříznuti od bojovníků bránících potok a ustoupili po cestě k Yorku. Část Vikingů obešla vyvýšenou půdu a odřízla zbytku armády protivníka ústupovou cestu. Za cestou, přes kterou byly zbytky sil Angličanů tlačeny terén velmi prudce klesal. Hnáni do přírodní pasti, byl jejich osud zpečetěn. Příběhy o tom, že potok zrudl anglickou krví jsou zřejmě pravdivé.

Ztráty toho dne byly na obou stranách hrozivé. Poražení zřejmě ztratili více než polovinu svých mužů a taktéž Haraldova armáda z bitvy nevyšla bez citelného oslabení. Město York se podvolilo Haraldovi, který jej nehodlal vyplenit, a uznalo jej za svého krále. Jeho obyvatelé také souhlasili s tím, že mu pomohou proti Haroldu Godwinssonovi. Na záruku toho měl York do pěti dnů vydat 100 rukojmích.

Bitva u Marathónu – část I.

Střet dvou odlišných kultur, řecké a perské. Národů, které spolu sousedily, ale které se zároveň tak lišily. To vše byla bitva u Marathónu, vrchol takzvané 1. řecko-perské války. A byl to první náznak toho, že tradice vytvářené řeckým válečnictvím dají za více než století vzniknout jedné z největších světových říší.

Iónské povstání – jedna z příčin války

Jasnou záminkou pro další územní expanzi Persie směrem na západ se stal odpor maloasijských řeckých měst (od roku 499 př.n.l.), podpořený pomocí z Athén a Eretrie. Počáteční úspěchy, včetně dobytí (a vypálení) významného perského správního střediska Sard, se však změnily porážku pečetěnou perským vítězstvím v námořní bitvě u Ladé (494 př.n.l.). Král Dáreios I. nehodlal nechat pomoc Athén a Eretrie bez pomsty a roku 492 př.n.l. vyslal přes Thrákii vojsko do Makedonie, kterou získal. Dnes není jasné, zda pak jeho armáda měla pokračovat na jih, protože její část, přepravující se po moři, ztroskotala u mysu Athós (jeden z výběžků Chalkidiki). Na chvíli tak byl perský postup zastaven.

Vnitřní boje v Byzanci umožnily Osmanovi získat na její úkor další území. Když pak tento panovník zemřel, přenechal svému synu Orchanovi I. nejsilnější turecký státní útvar tehdejší doby. Za panovníka Murada I. pak Turci expandovali do Evropy a obsadili území v Thrákii, kde potlačili chabý odpor srbského krále. Netrvalo dlouho a muslimští dobyvatelé začali dobývat i evropské části byzantské říše.

Perské tažení do Řecka

Vzhledem k problémům, které se vyskytly při plavbě „severní“ cestou roku 492 př.n.l., byla pro perskou flotilu vybrána kratší cesta přes Kykladské ostrovy přímo k jejich hlavním cílům – Eretrii a Athénám. Velitelem perských sil byl Dátis, který zřejmě zastával úřad satrapy v Médii. Jeho pobočníkem a snad i velitelem jízdy byl Dáreiův synovec Artafernés, syn stejnojmenného satrapy Sard. Jejich oficiálním úkolem byl porazit a zajmout obyvatele obou měst, které podporovaly povstání v Malé Asii a přivléct je před perského krále. Existují spekulace, zda rovnou neměli získat celé Řecko, ale to je spíše nepravděpodobné, protože na takový čin neměli dost sil. Je pravděpodobnější, že měli jen získat předmostí pro budoucí plnohodnotnou perskou invazi.

Odhady sil, kterými mohl Dátis disponovat se dost různí. U antických autorů se velmi často pohybují až v řádech statisíců, ale dnešní historici se spíše shodují na zhruba 20-30 000 vojácích. Flotila lodí, kterou se měli přepravit, musela být vzhledem k tomuto počtu už poměrně veliká, zvlášť když byla součástí armády i jízda (v síle snad okolo 2 000).

Když se konečně roku 490 př.n.l. dala tato armáda do pohybu, nezamířila přímo k samotnému Řecku, ale cestou se zastavila na několika ostrovech, které ležely na její cestě. Zmiňme třeba vypálení Naxu, jehož obyvatelstvo uteklo do bezpečí hor a nechalo město Peršanům napospas. Z Kyklad zamířila flotila k ostrovu Evia, kde oblehli město Karystos. Zátoka, ve které tato polis ležela, jim sloužila jako dobré výchozí postavení jak proti Eretrii (ležící rovněž na Evii), tak proti Athénám.

Pád Eretrie a vylodění u Marathónu

Dátis dal nakonec přednost slabšímu cílu. Eretrijští platili za dobré bojovníky, ale do pole mohl postavit podstatně méně hoplítů než Athéňané, jen okolo 3 500. Jejich boj ale ztroskotal především na tom, že se nedokázali shodnout na jednotném postupu proti perskému útoku. Slíbená pomoc od athénských osadníků usídlených na Envii sice byla připravena, ale jeden z eretrijských předáků, který viděl eretrijskou neschopnost dohodnout se, přesvědčil Athéňany, aby se raději stáhli do Attiky a přidali se k obrancům svého vlastního města.

I přesto, že polis byla bez pomoci spojenců, dokázali se její obyvatelé téměř celý týden hrdinně bránit zahradbami, než byli zevnitř zrazeni muži, kteří je vyměnili za perský příslib území. Zkáza vržená na město byla obrovská. Ti, co boj přežili, byli vzati do zajetí a město bylo vypáleno. Eretria se z této pohromy už nikdy zcela nevzpamatovala. Dátis nemarnil čas a vydal se směrem k Athénám. Cestou vysadil eretrijské zajatce na malém ostrově Aigileia. Odsud už zamířil k Marathónu.

Toto místo mu pro vylodění nepochybně doporučil jeden z jeho rádců Hippiás, syn Peisistrata, nyní už mrtvého tyrana Athén. Hippiás se toužil vrátit na trůn, který považoval za svůj a mladá demokracie v Athénách pro něj byla nepřítelem číslo jedna. Peršané pro své vylodění potřebovali dostatek prostoru, na který by navíc navazoval prostor vhodný pro využití jízdy a v té chvíli byla znalost místních geografických poměrů nedocenitelná.

Marathónský záliv byl ideální, zátočinu před středomořskými větry chránil téměř sto metrů vysoký mys Kynosůra. Vylodění nebylo jednoduché a zcela jistě trvalo dlouhou dobu, Marathón byl ale dostatečně daleko od Athén, aby mohlo být provedeno bez nějakých obav z útoku. Nedaleko od svých lodí se Dátis rozhodl vyčkat na své protivníky.

 

Série Bitva u Marathónu:
Část I.: Příčiny a začátek války
Část II.: Boje u Marathónu a následky bitvy

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Sekunda, Nicholas. Marathón 490 př.n.l. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 96. s.
Wikipedia – anglická verze