Začala bitva ostrých kontrastů. Roztažené vojsko Filipa VI. bojovalo se sevřenými oddíly Eduarda III., Janované díky mnoha nešťastným ranám osudu prohráli svůj souboj s anglickými lučištníky. A ani dál se bitva neměla pro Francouze vyvíjet dobře.
Bitva: Neúspěšné pokusy jízdy
Do zmatků po porážce Janovanů vjeli francouzští těžkooděnci, kteří už dychtili po bitvě a snad i považovali rychlý rozpad Italů za zradu. Tím jim způsobili další ztráty. První jízdní útok vedený hrabětem Alençonem, který snad předpokládal, že Angličané budou v té chvíli po janovské střelbě alespoň trochu ve zmatku, se tím však natolik zpomalil, že téměř ztroskotal pod drtivou střelbou luků a jen s obtížemi dosáhl anglických pozic.
Poté do boje zasáhly oddíly Jana Lucemburského. Král, kterého informovali (neboť on sám kvůli své slepotě nic vidět nemohl) o tísnivé situaci první vlny, přikázal, aby jej jeho muži vedli tak, aby mohl zasadit ránu. Nechme stranou spekulace, zda se skutečně jednalo o vznešenou sebevraždu či jen snahu v kritické chvíli pomoci. Jisté je, že ani jeho posila situaci nezvrátila, byť v té chvíli byla bitva nejvíce na vážkách. Už zbrklý Alençonův útok těžce tísnil zejména šik prince z Walesu, jehož pobočníci snad dokonce i požádali anglického krále o pomoc.
Přes veškerou snahu se však francouzský útok brzy zhroutil. Na bojišti krom českého krále zůstal i hrabě Alençon a řada dalších vysokých šlechticů. Tato krvavá žeň mezi nejvyššími vrstvami šlechty byla v té době vpravdě neobvyklou. Další francouzské útoky už pak ztratily na razanci, síle i koordinaci útoků prvních a do jednoho byly odraženy. Bitva byla prohrána, byť část Filipova vojska snad do bojů ani nestihla zasáhnout. Nakonec do útoku vyjeli i Angličané a zle tísnili samotného francouzského krále, přičemž jim do rukou padla i posvátná standarta Francie Oriflamme.
Co se týče účasti budoucího Karla IV. v bitvě, nemáme přesných zpráv. Snad do bojů ani nezasáhl, jisté, že když viděl blížící se porážku, z bojiště odjel (zcela proti rytířské cti, ale naprosto uváženě podle jeho dynastické i státnické povinnosti krále římského a brzy i českého). O něco později toho dne z bojiště odjel i Filip VI., spíše jen se svojí družinou než v čele zbytků vojska. Bojiště zůstalo Angličanům.
Eduard s rozmyslem zadržel ty, kteří by chtěli prchající pronásledovat. Jeho síly byly příliš vyčerpané a s blížící nocí narůstalo riziko zbytečných ztrát. Navíc hrozilo riziko střetů s dosud nezapojenými francouzskými oddíly. Na poli zůstalo ležet mnoho tisíc mužů obou stran, ztráty Filipových oddílů však jasně nabyly na vrchu. Lehce lze uvěřit tomu, že obě strany oplakaly smrt Jana Lucemburského, který byl nejen svým postavením vážený po celé Evropě. Eduard, jak mu kázala čet, nechal jeho tělo omýt a posléze poslat synovi Karlovi.
Následky
Filip VI. se po těžké porážce stáhl zpět do Paříže, ale Eduard III. své pozice k nějakému většímu útoku nevyužil. Zřejmě to bylo rozumné řešení, jeho vojsko už bylo vyčerpáno a nedosahovalo dostatečného počtu pro nějaké velké tažení. Spokojil se tak jen s obležením a obsazením přístavu Calais, čímž získal dobrý výchozí bod pro případné budoucí války.
To, že se anglický král nepokusil získat nějaké větší území, bylo velkým zklamáním zejména pro šlechtice z Normandie, kteří se přidali na jeho stranu a bez jeho podpory nemohli svá sídla držet. Naopak v samotné domovině krále vyvolal úspěch bitvy nadšení a povzbudil veřejné mínění v podpoře další bojů.
Naopak pověst Filipa VI. upadla. Z území přišel jen o Calais, takže rozsah jeho království zůstal prakticky nezměněn. Nicméně při anglickém tažení byla vypleněna velká část severozápadní části jeho země, která se jen těžce vzpamatovávala. Rovněž sebevědomí francouzské šlechty muselo tvrdě upadnout po tak těžké porážce, jaké se jí dostalo z rukou Angličanů.
Bitva u Kresčaku se tak stala první významnější bitvou konfliktu, který bude později označován jako stoletá válka.
Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Kresčak 1346. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96. s.
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze