Archiv pro štítek: Bulharsko

Simeon I. Veliký

(864/865-27.5.927)

Simeon byl jedním z nevětších bulharských panovníků a prvním, který se mohl pyšnit titulem cara. Jeho úspěšně vedené války znamenaly zvětšení území tehdejšího Bulharska.

Simeon se narodil někdy v letech 864 nebo 865 jako třetí syn knížete Borise I. Už od narození byl zaslíben službě Bohu, a proto byl v mladém věku vyslán na studie do Konstantinopole. Když se okolo roku 888 vrátil zpět do Bulharska, usadil se v klášteře v Preslavě, kde se věnoval překladu náboženských děl. O rok později se jeho otec Boris vzdal trůnu ve prospěch svého syna Vladimíra. Nový panovník se však u moci udržel jen do roku 993, kdy ho svrhl jeho vlastní otec, který byl proti jeho pokusům o znovuzavedení pohanství. Namísto sebe však Boris jmenoval novým vládcem Simeona.

Simeonova pečeťNový kníže Bulharů neměl mít začátek své vlády nijak lehký. Dlouholetý mír s Byzancí se začal pomalu hroutit kvůli změně dosavadních obchodních práv s Konstantinopolí. Byzantský císař Leon VI. ignoroval následné protesty Simeona, čímž ho donutil k jiné akci. Na podzim roku 894 využil kníže zaneprázdněnosti většiny byzantských vojsk v bojích s Araby a napadl Byzanc ze severu. Simeonův úspěšný postup byl ale zastaven maďarskou invazí do Bulharska, na kterou byl nucen reagovat a stáhnout svá vojska. V tomto nájezdu měla prsty Byzanc, které se tak podařilo odvrátit hrozba bez nutnosti svádět bitvu. Dvě Simeonova střetnutí s Maďary vedenými Arpádem vyústila v bulharskou porážku a jemu nezbylo než čekat, až se nájezdníci nasytí plenění a stáhnou se zpět za Dunaj. Oslabený kníže pak musel uzavřít potupný mír s Byzancí.

Když měl Simeon volné ruce, začal plánovat odplatu Maďarům. Pro tento účel uzavřel spojenectví s nomádskými Pečeněhy. V roce 896 se mu pak s novými spojenci podařilo drtivě zvítězit v bitvě u Jižního Bugu. Ještě téhož roku se rozhodl vyřídit si své účty i s Byzancí a vytáhl na Konstantinopol. Cestou se mu podařilo porazit jednu z byzantských armád a jeho tažení ukončil až další mír, který mu sliboval tribut a který prakticky, přes menší konflikty, trval až do smrti císaře Leona VI. v roce 912. Na jaře 913 byli vysláni bulharští poslové pro potvrzení míru k novému panovníkovi, čehož se jim nedostalo. Alexandr, Leonův bratr, který vládl za nezletilého Konstantina VII., odmítal dále platit tribut. Simeon se začal připravovat na další válku, když ho zastihla zpráva o Alexandrově smrti. V samotné Konstantinopoli se začaly vyvíjet zárodky budoucí možné občanské války mezi Konstantinovou stranou, vedenou novým regentem patriarchou Nicholasem Mystikem, a stranou Konstantina Doukase, dalšího možného následníka.

Nic z toho samozřejmě nemohlo bulharského vládce zastavit v útoku na Byzanc. Tentokrát se mu podařilo dostat se do srdce říše a oblehnout Konstantinopol bez nějakého většího odporu. Ještě než se tak ale stalo, byl Konstantin Doukas zavražděn. Patriarchovi Nicholasovi se podařilo vyjednat nové mírové podmínky, které zahrnovaly další tribut, slib, že se Konstantin VII. ožení s jednou ze Simeonových dcer a korunovaci Simeona samotného jako císaře (cara) Bulharů. Ovšem jen o několik měsíců později bylo patriarchovo regentství u konce a u vlády jej vystřídala Konstantinova matka Zoe. Ta mírovou smlouvu prohlásila za neplatnou a vyprovokovala tak Simeona k dalšímu útoku. V létě 914 vpadl do Thrákie a dobyl Adrianopol. Zde se však jeho vojska na dlouhou dobu zastavila.

V roce 917 zahájili Byzantinci svůj vlastní útok proti Simeonovi. Jejich síly postupovaly jak po moři, tak po souši. Právě pozemní armádu se podařilo Simeonovi zaskočit a přepadnout ji, když odpočívala. Následná bitva u Anchialu vyústila v totální byzantskou porážku. To však nebylo vše – Simeonova armáda pronásledovala ustupující zbytky poražené armády a rozdrtila je v i další bitvě – u Katasyrtai, jen kousek od samotné Konstantinopole. Tentokrát však Simeon nehodlal znovu město obléhat a raději stáhl své muže zpět do Bulharska. Musel se totiž vyrovnat s dalším nepřátelsky naladěným sousedem, srbským vládcem Petarem Gojnikovičem, který mu měl původně vpadnout do zad během bojů s Byzantinci. Jeho velitelům se podařilo Petara zajmout, načež ho Simeon vsadil do žaláře, kde Srb strávil zbytek svého života. Na jeho trůn pak dosadil Pavlo Branoviče, který dosud přebýval v bulharském exilu, a na chvíli tak obnovil svůj vliv na tuto oblast.

Neúspěchy Byzance podnítily další změnu a admirál Romanos Lekapenos, vůdce námořních sil při nedávném bulharské tažení, nahradil v regentství císařovu matku Zoe. Simeon se však své nepřátelské politiky vůči Byzanci nevzdal a zahájil řadu úspěšných tažení v letech 920 až 922. Poté se mu však jeho plány začaly hroutit. Už skoro dohodnuté spojenectví s fátimovských chalífou, který mu měl poskytnout loďstvo, ztroskotalo po zajetí arabských poslů a jejich následné mírové úmluvě s císařem. V Srbsku vypuklo povstání podnícené Byzantinci, ke kterému se přidala i řada Bulharů, už příliš unavených neustálými Simeonovými válkami s Byzancí. Simeonovu vojevůdci se však v kritickém okamžiku podařilo v Srbsku zvítězit a Bulharsko následně zcela Srbsko obsadilo. Na sklonku léta 924 Simeon dorazil do Konstantinopole a domluvil se s Romanem, tehdy už několik let spolucísařem, na příměří.

Okolo roku 925 vznesl Simeon vznesl nárok bulharské ortodoxní církve na patriarchát, v čemž se snad odrážely jeho diplomatické vztahy s papežem. O rok později vpadla bulharská armáda do Chorvatska, ale byla na hlavu poražena králem Tomislavem v bitvě na Bosenské vysočině. Chorvatský vládce byl spojencem Byzance, ovšem kvůli oprávněným obavám z bulharské odplaty toto spojenectví zrušil a s Bulhary uzavřel mír. Simeon se začal připravovat na další tažení proti Byzanci, když jej 27. května 927 postihlo srdeční selhání a on zemřel ve svém paláci v Preslavi. Po něm nastoupil jeho syn z druhého manželství Peter I., jehož regent uzavřel s Byzancí mír. Peter I. však nedosáhl kvalit svého otce a nepodařilo se mu nově vzniklou mocnost udržet pohromadě.

Simeonova vláda neznamenala pro Bulharsko jen neustálé válčení, ale i nevídaný kulturní a církevní rozkvět (sám panovník třeba podporoval překlady náboženských literárních děl z latiny). Právem je tak považován za jednoho z největších vládců tohoto státního útvaru, kterému ještě dodal na lesku ziskem nových území a císařským (carským) titulem.

 

Vztahující se články v jiných sekcích:

Byzanc: Makedonská dynastie

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 16.9.2008):
Wikipedia – anglická verze
Answers.com: Simeon I
HighBeam Encyclopedia: Simeon I

Tomislav

(???-928)

Tomislav I. byl vládcem Chorvatska v raném středověku. Jako první získal královský titul a jeho vláda znamenala pro Chorvatsko období rozkvětu jeho moci a zejména jeho první sjednocení.

Jeho mládí i původ jsou zahaleny tajemstvím. Můžeme se jen dohadovat o jeho rodičích, ačkoli dnes je historiky považován za syna Muncimira, vévody Dalmatského Chorvatska. Jisté je až to, že se roku 910 stal vévodou. Hned zpočátku vlády se mu podařilo odrazit vpád Maďarů a to pravděpodobně i za určité podpory nových slovanských přistěhovalců, kteří v Chorvatsku hledali úkryt před nájezdníky, kteří je vytlačili z jejich severnějších domovin. Novému panovníkovi se také povedlo připojit ke svému panství Pannonské Chorvatsko a vytvořit tak první jednotný chorvatský stát.

Netrvalo dlouho a tato nová mocnost byla zatažena do byzantsko-bulharského konfliktu. Císaři Konstantinovi VII. se podařilo Tomislava přesvědčit, aby mu pomohl v boji proti bulharskému panovníkovi Simeonovi. Odměnou mu za to krom jiného byla i některá města na dalmátském pobřeží, která mu císař daroval. Chorvatsko se pak zapojilo hlavně do konfliktu o Srbsko, které bylo dalším z byzantských spojenců. Když pak byla srbská země roku 924 obsazena, bylo jasné, že nemůže trvat dlouho, než přijde na řadu i Chorvatsko. Do Tomislavovy země prchla řada Srbů, kteří se obávali bulharské nadvlády.

Někdy v době po získání pobřežních měst od Byzance Tomislav zpochybnil suverenitu arcibiskupství v Nin, které mělo Chorvatsko na starost. V roce 925 svolal papež synod do Splitu, aby vyřešil tuto situaci a v dopise, který pak Tomislavovi poslal, ho uznal za krále. Na následujícím synodu v roce 927 byla Tomislavův návrh uznán a o oblast Chorvatska se začalo starat arcibiskupství ve Splitu.

Na jaře 927 konečně přišel očekávaný útok bulharské armády. Její velitel Alogobotur však podcenil počet i zkušenosti Chorvatů a byl na hlavu poražen v bitvě na Bosenské vysočině v květnu 927. V roce 928 se ale Tomislav, který byl nyní na vrcholu své moci, náhle vytrácí z politiky. Snad je zavražděn nebo možná umírá normální smrtí, jisté ale je, že jeho vláda končí a na královský trůn nastupuje jeho syn (nebo mladší bratr) Trpimir II.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 26.9.2008):
Wikipedia – anglická verze
Mojmir

Bitva o Kleidion

Popis bojů Byzantinců proti Bulharům na počátku 11. století. Z rukou Jana Skylitzese, autora žijícího v pozdním 11. století – jedná se tedy o zprávu s určitým odestupem a nepřesnostmi nevyhnutelně takový časový rozdíl provázejícími. Více však v následujícím textu, který popisuje jedno z nejslavnějších byzantských vítězství proti Bulharům.

O autorovi:
Jan Skylitzes (latinsky Ioannes Scylitzes) byl byzantským historikem pozdního 11. století. Narodil se na počátku 40. let 11. století a zemřel po roce 1101. Jeho nejznámnějším dílem je Stručný přehled historie (Synopsis Historion), ve kterém mapuje vládu byzantských císařů mezi léty 811 a 1057.

Bitva o Kleidion, 29. července 1014

Vláda Bazila a Konstantina, k. 35 (ed. Thurn, strany 348-9)

Císař [Basil II.] nepovolil, místo toho každého roku pochodoval do Bulharska a šířil zkázu a pustošil vše před sebou. [Bulharský vládce] Samuel nebyl schopen otevřeně vzdorovat, ani čelit císaři v otevřeném boji, takže, oslabován ze všech stran, sestoupil ze svého nadutého doupěte, aby opevnil vstup do Bulharska příkopy a zdmi. Vědomý si, že Císař vždy provádí své vpády přes takzvaný „Kiava Longon“1 a [průsmyk známý jako] „Kleidon“, odvážil se opevnit tento obtížný terén, aby znemožnil císaři průchod. Byla vybudována široká zeď (phragmon) a na ni byli posláni schopní obránci, aby se císaři postavili. Když ten dorazil a pokusil se projít [do Bulharska], obránci zeď statečně bránili a bombardovali a zraňovali útočníky zvrchu. Když proto císař ztratil naději na průchod, Nikephoros Xiphia, strategos z Philippopole, se s císařem setkal a nutil ho setrvat na místě a pokračovat v útocích na zeď, zatímco se on, jak mu vysvětlil, obrátil svými muži, směřoval kolem Kleidonu na jih skrz zem divokou a bez cest a překročil velmi vysokou horu známou jako Belasica. 29. července, dvanáctého patnáctiletého cyklu2 [1014, Xiphias a jeho muži] náhle přepadli Bulhary, zezadu, a řvali bitevní pokřik. Zasaženi panikou z náhlého útoku otočili se [Bulhaři] na útěk, zatímco císař prorazil skrz opuštěnou zeď. Mnozí [Bulhaři] padli a mnohem více bylo zajato; Samuel stěží unikl z nebezpečí s pomocí svého syna, který bojoval statečně proti útočníkům, posadil ho na koně, a vyrazil k pevnosti známé jako Prilep. Císař oslepil bulharské zajatce — říkají okolo 15 000 — a přikázal, aby byla každá stovka vedena zpět k Samuelovi jednookým mužem. A když [Samuel] uviděl rovnoměrně seřazené oddíly, nedokázal to unést statečně ani s odvahou, ale sám byl uvržen do slepoty a padl v mdlobách k zemi. Jeho druhové ho na krátký okamžik přivedli k sobě vodou a vonnými solemi a někdo zaznamenal, že požádal o doušek chladné vody. S polknutím dostal srdeční slabost a zemřel o dva dny později [6. října3].

Komentář (Paul Stephenson)

Skylitzes psal pravděpodobně mezi roky 1078 a 1096, tedy okolo 80 let po bitvě. Jeho stručný historický přehled není kompletním záznamem Bazilovy vlády, ale spíše propracovanou sbírkou kousků, zejména vojenských střetnutí, spojených krátkými shrnujícími větami. Proto je typické, že Skylitzes tvrdí, že Bazil vpadal do Bulharska každý rok před rokem 1014, ale neposkytuje žádné další informace, aby podpořil tuto krátkou větu. A jelikož nepodává žádné detaily o střetnutích mezi léty 1005 a 1014, Skylitzovo svědectví může být důkazem, že Bazil bojoval krutou a vleklou válku, při které se pokoušel Bulharsko dobýt. Takový velký počet (zde se zřejmě mluví o oněch 15 000 oslepených) je pochybný, ačkoli nezávislý zdroj stejného období, Kekaumenos, poskytuje určité potvrzení. Víme, že Bulhaři bojovali po další čtyři roky, takže jejich síly nemohly být takovou měrou zničeny. Navíc Skylitzes doplňuje svůj popis poznámkou „říkají“ (phasi), což naznačuje, že toto číslo bylo převzato z oblíbeného příběhu a bylo předmětem zkoumání dokonce i u soudobých lidí. Číslo také může odhadovat velikost pozemní armády, zatímco Bazilovy jednotky napadly posádku bránící průsmyk, ačkoli posádku vedenou carem samotným. Je tedy představitelné, že novinky o Bazilově vítězství normálně kolovaly a vstoupily do oblíbené představitosti, „armáda“ nahradila „posádku“ a odhadovaná velikost, čtrnáct nebo patnáct tisíc, byla dodána k objasnění. Je tedy pravděpodobné, že Skylitzes popisuje příběh, který od té doby koloval a který byl ve vypravování upravován a zveličován.

 

Poznámka k překladu (a k tomuto textu celkově): Jedná se o překlad moderního přepisu původního historického pramene do angličtiny. Tento text slouží spíše pro jistou představu o dané situaci, je zcela možné, že následkem několikanásobného překladu mohlo dojít k jistým chybám, které odlišují výsledný text od originálu.

1 Kiava Longon – místo, jehož poloha není přesně známa
2 Patnáctiletý cyklus – bohužel si nejsem jist překladem anglického „indiction“ – každopádně tento výraz značí patnáctiletý cyklus používaný ve starém Říme a některých středověkých královstvích
3 Toto datum je vložkou Michaela z Devolu

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 10.10.2010):
Wikipedia – anglická verze
Medieval Sourcebook – zdroj historických pramenů v angličtině
Web Paula Stephensona – zdroj pro tento konkrétní článek (originál textu v angličtině)

Makedonská dynastie – část I.

Vláda makedonské dynastie Byzanci byla jedním z mála relativně úspěšných dlouhotrvajících období v dějinách této říše. Byla to doba řady úspěšných reforem vnitřních záležitostí i ofenzivních bojů na hranicích. Další vítězství byly také zaznamenány na poli šíření východní větve křesťanství v okolních zemích. Jak však už historický vývoj mnohokrát ukázal, každá dynastie má i své slabiny.

Získání trůnu

Michael III. (842-867), poslední císař amorijské dynastie, nebyl silným panovníkem. Naštěstí pro říši se dokázal obklopit schopnými lidmi, kteří dokázali vést jeho kroky správným směrem. Z hlediska vojenského byly jeho úspěchy spíše střídavé, mnohem lépe se mu však dařilo při šíření východního křesťanství, které mělo utužit diplomatické svazky především se sousedními státními útvary. Naneštěstí pro sebe však nechal vystoupat k moci Bazilea, šlechtice zřejmě arménského původu, pocházejícího z nepříliš významné rodiny sídlící v Makedonii. Bazileos byl schopný politik a brzy se stal Michaelovým blízkým spolupracovníkem, dokonce byl i spoluvladařem. Roku 867 se však rozhodl zmocnit se vlády sám a císaře nechal zavraždit.

Jeho právo na trůn nikdo nezpochybňoval a on už od počátku měl moc plně v rukou. Brzy se ukázalo, že se jedná o skutečně schopného vladaře. Reformoval právo a podporoval rozvoj hlavního města Konstantinopole. V církevní politice vystupoval tvrdě proti vlivu Říma a snažil se upevnit pozici východní větve křesťanství. Ani v bojích příliš nezahálel, jeho hlavními protivníky byli Arabové, s nimiž vedl hned několik válek. Neúspěšně se pokusil udržet čerstvě získaný Kypr a rovněž ztratil velkou část mocenské pozice na Sicílii, když byly dobyty Syrakusy, jinak však s Araby válčil poměrně úspěšně. Ve spolupráci s římským císařem Ludvíkem II. se mu podařilo upevnit pozici na Apeninském poloostrově a porazit arabské nájezdníky na Jadranu. Byzanc se tak znovu stala rozhodující mocností v těchto částech Středozemního moře.

Bazileos I. zemřel v roce 886. Jeho nástupcem byl jeho druhý syn Leon, který byl od 870 jeho spoluvladařem (spolu se starším bratrem Konstantinem, který ale zemřel v roce 879). Někteří historici se domnívají, že Leon nemusel být jeho synem, ale synem Michaela III., protože jeho matka byla milenkou tohoto panovníka.

Vláda Leona VI.

Leon je často uváděn s přízviskem Filozof či Moudrý, což značí, že byl velmi vzdělaný. Celkově se ale ukázal jako o něco slabší panovník, než byl jeho oficiální otec Bazileos I., se kterým mimochodem nesdílel nijak přátelské vztahy. Zpočátku své vlády se Leon soustředil především na upevnění své pozice a na důležité posty dosadil své příznivce. Na úspěchy svého předchůdce ve vnější politice však příliš nenavázal. V letech 894-896 se zapletl do války s bulharským panovníkem Simeonem I. a byl těžce poražen. V roce 902 bylo rovněž ztraceno poslední území na Sicílii. V roce 907 byla jeho říše ze severu napadena Rusy pod vedením knížete Olega a z jihu arabskými nájezdníky, kteří vyplenili Soluň.

Stejně tak neúspěšný byl Leon při získávání dědice. Dlouhou dobu to dokonce vypadalo, že žádného syna, dědice, ani mít nebude. Nakonec mu až jeho čtvrtá žena (kterou si vzal až po delší době díky sporům s církví kvůli jeho mnoha manželstvím) dala syna – Konstantina. Ten se však nestal Leonovým přímým dědicem, byť se císař pokusil jeho pozici posílit tím, že ho jmenoval spolucísařem. Následovníkem byl mladší Leonův bratr Alexandr (spolucísař od roku 879), který však vládl jen v letech 912-913. Za toto krátké období ovšem stihl rozpoutat novou válku s Bulhary a Araby.

Konstantin VII.

Vhledem ke svému nízkému věku (narodil se roku 905) samozřejmě Konstantin reálně nevládl. Nejprve byl jeho regentem patriarcha Nikolas Mystik. Ten byl po uzavření míru s Bulhary (a uznání Simeona za bulharského cara) sesazen a na jeho místo nastoupila Konstantinova matka Zoe. Za její vlády se k moci prodral admirál Romanos Lekapenos – nejprve oženil Konstantina se svou dceru, posléze se stal i jeho spoluvladařem (v roce 920).

Konstantin byl tím pádem spíše nominálním vládcem, než tím, kdo skutečně držel moc. De facto nevládnoucí císař se stejně jako v ranějším věku uchýlil ke studiu a literární tvorbě. Romanos Lekapenos jej zastiňoval až do roku 944, kdy byl sesazen svými vlastními syny. Pak však do boje o moc zasáhl i Konstantin, odstavil oba bratry a v roce 945 se konečně stal samostatně a reálně vládnoucím panovníkem.

První válečné kroky za jeho vlády mířily směrem na východ. Nejprve se neúspěšně pokusil získat Krétu, a pak v roce 949 zahájil výboje proti Arabům i na pevnině. Zde se už setkal s vítězstvím a přes několik menších porážek se mu podařilo získat rozsáhlé území (mimo jiné dobyl města v severní Mezopotámii a severní Sýrii).

Konstantin zemřel roku 959, možná byl dokonce i otráven, a na jeho místo nastoupil syn Romanos II.

 

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.:  Zánik dynastie

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.

Makedonská dynastie – část III.

Bazileos je jedním z nejslavnějších panovníků Byzanci. Často je zmiňován v souvislosti se svým přízviskem Bulharobijec a událostmi, které mu jej přinesly. Avšak i mimo to byl silným panovníkem, jak v oblasti vojenské, tak i ve správě říše.

Bazileos II. a upevnění vlády

Na uvolněný trůn se konečně dostal příslušník makedonské dynastie – Bazileos II., později kvůli svým vojenským úspěchům přezdívaný Bulharobijec. Zpočátku své vlády se o moc dělil se svým bratrem Konstantinem, který se věnoval spíše státní správě než válčení a kterého Bazileos II. postupně vytlačoval, až se roku 985 prohlásil samovládcem.

Bazileos se ukázal být silnou osobností – nejen ve vedení války, kde navázal na své úspěšné předchůdce, ale i v administrativní oblasti. Než se však mohl plně věnovat vládě, musel (podobně jako řada jeho předchůdců a následovníků) nejprve potlačit rebelie. Největší problémy měl v Anatolii, kde vznikla vrstva bohaté a mocné šlechty, která se pokoušela získat i byzantský trůn. Bazileos II. se osobně postavil v čele armád svým soupeřům a v letech 979 (povstání Barda Sklera) a 989 (povstání Barda Foka) je porazil.

Proti svým vnitřním nepřátelům však nebojoval sám, ale získal si i mocného spojence, ruského knížete Vladimíra I., syna Svjatoslava I. Ten za pomoc požadoval ruku císařovy sestry Anny, což se ukázalo jako problém, protože Byzantinci na jeho národ stále pohlíželi jako na barbary. Až když Vladimír slíbil, že přijme východní křesťanství, Bazileos svolil. Toto nové spojenectví mělo mnoho důsledků do budoucna.

Jedním z těch nejbližších bylo vytvoření slavné varjažské gardy – elitních císařských oddílů. Ta se podle názvu skládala z Varjagů, jak byli nazýváni Vikingové, kteří cestovali východním směrem do Rusi a dále. Jejími členy byli původně zřejmě spíše vojáci ze severu (z ruské oblasti), kteří se osvědčili v pomocných sborech vyslaných Vladimírem, a až později je doplňovali opravdoví Vikingové, popřípadě třeba i vojáci anglosaského původu (což v té době v některých oblastech neznamenalo zas tak velký odklon od Seveřanů). Důležité však bylo, že nebyli byzantského původu, protože Bazileos zcela logicky, po neblahých zkušenostech svých předchůdců, strážcům z řad svého národa moc nevěřil, protože jejich loajalita byla často přinejmenším zpochybnitelná.

Hned jak se zbavil rebelujících protivníků, odstavil Bazileos od moci i Bazilea Lekapena, eunucha, který měl dosud velký vliv ve státní správě.

Vnější výboje

Jakmile uklidnil první problémy s protivníky v Byzanci, obrátil Bazileos II. svou pozornost na Balkán, kde zůstával stále ne zcela pokořený bulharský stát, v jehož čele stál car Samuel. Přes jisté nedávné úspěchy za císaře Jana I. Tzimiska se Bulhaři znovu vymaňovali z područí byzantské říše, což bylo ještě umocněno, když ze zajetí unikl předchozí car Boris II. Situaci bylo třeba řešit, než se stane příliš obtížnou. Bazileos II. proto shromáždil armádu a v roce 986 oblehl Sofii. Tentokrát jej však neprovázelo mnoho úspěchů a byl nucen od obléhání ustoupit. Při návratu na území říše však padl do léčky a byl těžce poražen v bitvě u Trajánovy brány (horského průsmyku, v němž nechal císař Traján postavit pevnost).

V následujících letech Bazileos příliš příležitostí k odvetnému tažení nedostal. Sám se musel potýkat s výše zmíněnou druhou vzpourou anatolských šlechticů. Pokusil se tak alespoň v Bulharsku rozpoutat občanskou válku, ale nepovedlo se. Zatímco se však Bazileos musel vyrovnávat s vnitřním nepřítelem, jeho sousedi na hranicích využili oslabení obrany na hranicích a napadli některá území. Jakmile si císař znovu upevnil moc, obrátil se proti nim. Jeho první větší tažení směřovalo na východ (995), proti Arabům, kteří ohrožovali Nikeforem II. znovuzískaná území. Byzantský postup se setkal s úspěchem a vrátil do rukou říše velkou část ztracené Sýrie.

Zatímco však Bazileos bojoval jinde, hrozba Bulharska nadále rostla. Car Samuel nijak nelenil a obsadil rozsáhlá území, takže jeho stát prakticky obnovil své hranice před útokem Rusů za Svjatoslava I. a znovu získal rozsáhlý přístup k Černému moři. Odvažoval se však i dále a provedl řadu nájezdů na byzantské území. Roku 996 však narazil, byl při jednom z nich tvrdě poražen a jen se štěstím unikl zajetí. Tehdy se karta začala obracet. Než se však dostala říše k ofenzívě, musela se vypořádat s opětovnými problémy s Araby na východě (ukončenými 10letým příměřím v roce 1001).

V roce 1000 Bazileos vyslal tažení do Bulharska, kde téhož roku jeho generálové dobyli řadu měst, včetně Velké Preslavy, starého hlavního města bulharského státu (které však svou vedoucí úlohu částečně ztratilo po vyplenění Svjatoslavem a následně i císařem Janem I.). V následujících letech byzantské armády, nyní už vedené samotným Bazileem, postupovaly ještě dále. Neschopen se jim postavit, rozhodl se Samuel, že odkloní jejich pozornost jiným způsobem a provedl roku 1004 nájezd do srdce Thrákie. Útok se mu povedl, překvapil dokonce i obránce Adrianopole, kterou vyplenil. Při zpáteční cestě mu však už štěstí nepřálo a dostihly jej byzantské síly, vedené císařem, které jej poblíž Skopje na hlavu porazily.

Nakonec byl Samuel zatlačen do absolutní defenzívy a opevnil zbytky svého panství, jehož centrum se nacházelo na vrchovině západní Makedonie. Zde se opevnil a Byzantinci přes veškerou několikaletou snahu nebyli schopni jej porazit.

Až v roce 1014 zahájil Bazileos II. nové tažení. Jeho generálu Nikeforu Xifiasovi se podařilo vymanévrovat bulharskou armádu bránící jeden z průsmyků a způsobit ji těžkou porážku v bitvě u Kleidonu. Samuel opět jen se štěstím unikl. Po této bitvě nastala poměrně známá událost, když císař přikázal oslepit 99 ze sta zajatců a zbylým 150 (zajatců bylo údajně na 15 000) nechal jedno oko, aby byli schopni dovést poražené ke svému pánovi. Když to Samuel viděl, údajně jej to vyděsilo natolik, že o dva dny později zemřel. Ačkoli se dnes někteří historici shodují, že se mohlo jedna o zveličenou záležitost, je jisté, že tato událost dala základ k císařovu přídomku Bulharobijec.

Během následujících čtyř let pak Bulhaři podlehli zcela. Později se Byzanci poddali i Srbové a říše tak obnovila své dávné hranice na Dunaji. Aby utlumil riziko možných rebelií, rozdělil Bazileos II. mezi bulharské velmože řadu funkcí a zajistil si tak jejich náklonnost. Rovněž souhlasil s tím, že mu daně budou odváděny v naturáliích a ne penězích, které v tehdejší době nebyli v Bulharsku až tak rozšířené (pozdější změna této daňové politiky pak způsobila problémy).

V roce 1016 bylo provedeno (ve spolupráci s knížetem Mstislavem, synem Vladimíra I.) tažení na Krym a Byzanci se podařilo získat jeho jižní část. Prakticky hned po vítězném návratu z bulharského tažení se císař přesunul znovu na východ. Tentokrát se však nepostavil Arabům, ale napadl Gruzii a následně i získal velkou část arménského království. Jeho síly také mezitím vedly úspěšnou kampaň v jižní Itálii, kde znovuzískaly velkou část ztracených území.

Když Bazileos II. roku 1025 zemřel, plánoval tažení na znovuzískání Sicílie. Jeho vláda za sebou zanechala značně posílenou Byzanc, rozšířenou o mnohá dávno ztracená území a zabezpečenou silnými hranicemi. Zdálo se, že zašlá sláva kdysi velké říše se začíná znovu obnovovat.

 

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.:  Zánik dynastie

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.

Makedonská dynastie – část II.

Makedonská dynastie se dostala do prvních problémů a zdárně je překonala. Pak se však říše propadla do ještě větších problémů a hrozilo, že se Byzance párkrát zhroutí v rozsáhlé občanské válce. Naštěstí pro stát (a naneštěstí pro aktuální císaře) se skryté napětí většinou uvolnilo prostřednictvím vražd a travičství, které zkrátily vládu hned několika panovníků.

Krátké období panování Romana II.

Romanos II. ještě před svým nástupem na trůn „proslul“ svou druhou svatbou, kdy si vzal za ženu dceru hostinského. Možná to byl jeden z nich, kdo zkrátil Konstantinův život jedem. Jisté je, že aby upevnil svou moc, po nástupu trůnu se Romanos zbavil rádců svého otce a nahradil je svými přívrženci. Za jeho vlády byla v roce 961 při dalším pokusu nakonec opravdu obnovena byzantská nadvláda nad Krétou. Dále pak jeho vojska, především vedená vojevůdci Nikeforem a Leonem z rodu Fokas, uspěla i v bojích proti Arabům (zisk Aleppa) a při odražení vpádu Maďarů na Balkán. Roku 963 nicméně Romanos II. při lovecké výpravě náhle onemocněl a zemřel (snad na jed, možná podaný jeho ženou).

Vláda nedynastických panovníků

Na trůn nastoupil Nikeforus II. Fokas, za Romana II. jeden z hlavních velitelů jeho armád (právě on byl u zisku Kréty a Aleppa), člen významné vojevůdcovské dynastie. Jeho nástup na trůn nebyl rozhodně nijak jednoduchý. Na císařský titul bylo totiž několik zájemců. Žena Romana II., Theofana, nejprve prohlásila své dva syny, Bazilea a Konstantina, císaři. Ti však byli sotva pár let staří a neměli tak nijak významnou podporu. Armádu měl totiž ve svém pevném držení Nikeforus Fokas a moc v Konstantinopoli třímal Romanův komoří Iosef Bringas. Theofana se nakonec rozhodla spojit s Nikeforem a s pomocí patriarchy se této dvojici podařilo svrhnout Bringase. Ještě roku 963 tak byl Nikeforus korunován císařem a oženil se s Theofanou.

Po získání moci nad státem pokračoval Nikeforus II. ve válkách (často jako vojevůdce). Jeho tažení na východ provázela řada úspěchů – dobyl Kilikii i řadu dalších území, roku 969 dokonce získal i Antiocheiu, ztracenou už od dobytí Araby roku 637. Jeho generál Niketas také dobyl Kypr. Boje samozřejmě pokračovaly i na Balkáně, kde bylo třeba alespoň oslabit silný bulharský stát, kterému Byzanc doteď platila tribut. Nikeforus se rozhodl přestat s placením a uplatil ruského knížete Svjatoslava I., aby Bulhary napadl. Rusové však byli tak úspěšní, že začali ohrožovat i samotnou Byzanc, která tak byla donucena se proti nim s Bulhary spojit.

Začal rovněž válku s Fátimovci (zejména o Sicílii), ale po neúspěších byl donucen roku 967 uzavřít mír. Další neúspěch si pak jeho armády připsaly v bojích s císařem Otou I., který vytlačil Byzantince z části jejich území v Itálii.

Obrovské výdaje na armádu a tažení, provázené úsporami v ostatních oblastech, proti němu obrátily velkou část mocných říše. Když se ke spiknutí proti němu připojila i jeho žena Theofana, byl jeho osud zpečetěn, a on byl zavražděn ve své posteli v roce 969.

Na jeho místo nastoupil vůdce převratu Jan I. Tzimiskes, Nikeforův synovec. I on musel o svou pozici bojovat. Aby trochu uklidnil církev, pobouřenou další vraždou císaře (do které byla už zřejmě poněkolikáté zapletena Thofana), uklidil vdovu po posledních císařích do kláštera. Pak potlačil vzpouru Bardase Foka a aby podpořil legalitu své vlády, vzal si dceru Konstantina VII. Theodoru.

Stejně tak energicky se poté Jan I. vrhl i do vojenských tažení. Úspěšně válčil s Rusy na Balkáně a vyhnal je z Thrákie. Poté sesadil bulharského panovníka a prohlásil jeho území za součást Byzance. Když tak zajistil a posílil své balkánské državy, obrátil roku 972 pozornost opět na východ, proti říši Abbásovců. Zde jeho armády dosáhly až do Palestiny, kde dobyly například Nazaret, Tripolis či Akkon. Úspěch byl úžasný. Císař se však zřejmě na tažení nakazil (pravděpodobně tyfem) a po návratu počátkem roku 976 zemřel.

 

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.:  Zánik dynastie

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.

Bitva u Anchialu

(20. srpna 917)

Boje mezi Byzancí a Bulharskem zuřily už léta. Zejména díky úspěchům jednoho z největších bulharských vládců, Simeona I., se vítězství ve válce začalo pomalu naklánět směrem k protivníkům Byzantské říše. Ta se proto rozhodla přejít z defenzívy do útoku a uštědřit svému nepříteli rozhodující ránu na jeho vlastním území. To byly okolnosti, za kterých došlo k bitvě u Anchialu.

Bouřlivá doba na byzantském trůně

Simeon měl, po určitých problémech zejména v prvních letech své vlády, svou opozici vůči východním sousedům poměrně zjednodušenou. Na trůně v Konstantinopoli se střídali vládci se sotva několikaletou periodou a stejně tak se měnily i jejich názory na vztahy s Bulharskem. Když se mu některý císař postavil, obvykle ani nestačil pořádně odpovědět na obnovivší se bulharské útoky (které ukously kus byzantského území) a zemřel. Až když se ujala moci císařovna Zoe, vyvstal Simeonovi alespoň trochu rovnocenný protivník.

Nová panovnice si nejprve zajistila choulostivé východní hranice, než se vrhla se svými silami na Bulharsko. Rozhodně neponechala nic náhodě, armáda, která se shromáždila pro tažení, podle některých zdrojů přesahovala stovku tisíc mužů. Spolu s ní se paralelně vydala na cestu i námořní flotila, která ji měla podporovat. Štědré kasy Konstantinopole rovněž vydaly něco ze svých pokladů a podplatily divoké Pečeněhy, kteří se vrhli na bulharské území. Naproti tomu Simeon musel své síly notně rozptýlit. Bylo třeba strážit severní hranice proti vpádům kočovníků a navíc hrozila i povstání na některých jeho územích.

Tažení

Byzantinci vyrazili na sever a po určité době se utábořili poblíž pevnosti Anchialu u černomořského pobřeží. Jejich velitel Leo Fokas měl v plánu se v blízké době spojit se silami Pečeněhů a flotilou vedenou admirálem Romanem Lekapenem. To nemohl Simeon dopustit, protože by mohl jen stěží čelit všem armádám dohromady. Obsadil proto výšiny okolo pevnosti a čekal na vhodnou příležitost k bitvě. Pokud by vyhrál, mohl se zbavit hlavní části sil svých nepřátel a snad i ukončit celé tažení. V opačném případě se ale mohl připravit o velkou část svých vlastních mužů.

Když nadešlo ráno 20. srpna 917, den bitvy, postavily se proti sobě dvě různé taktiky. Simeon posílil na úkor středu svá křídla a sám se chystal zasadit rozhodující úder v čele své jízdy zatím umístěné v záloze. Naopak Byzantinci chtěli Bulhary obejít a odříznout je od posil v kopcích.

První úder Byzantinců byl tvrdý a dle očekávání se nejvíce prosazoval ve středu. Bulhaři byli brzy donuceni ustupovat, takže se linie císařských vojsk částečně narušily. Celá situace začala být zmatečnou, tak jako by už měla bitva skončit ve prospěch Byzance. Chaos ještě podnítila zpráva o údajné smrti Leo Fokase. V té chvíli do bojů vpadl Simeon a zpoza kopců se v čele jízdy vrhl na levé křídlo nepřítele. Útok skončil doslova masakrem císařských sil, které se díky zmatkům nedokázaly účinně postavit na odpor. Brzy se pak do boje zapojily i pěší oddíly a veškeré naděje Byzantinců pohasly. Hlavní část jejich vojska byla brzy obklíčena a doslova rozsekána na kousky. Spolu s ní i většina velitelského sboru. Vrchní velitel Leo Fokas však dokázal z boje uniknout a zachránil si život.

Následky

Zbytky Byzantinců začaly prchat směrem do své domoviny, vzápětí následované Bulhary. Leo Fokas se Simeonova vojska znovu pokusil zastavit u Katasyrtai, ale opět prohrál. Nic už poté nebránilo k cestě do Konstantinopole (není divu, když v posledních bojích padly téměř veškeré polní jednotky na západ od hlavního města, spolu s řadou vojáků z Malé Asie). Zde byl Simeon už podruhé korunován carem a začala se připravovat nová mírová dohoda. K jejímu podpisu nakonec nedošlo, ale to už je otázka dalšího dějinného vývoje.

Porážka u Anchialu byla jedním z největších masakrů Byzantinců v jejich dějinách. Ztratili v ní desetitisíce svých mužů i vliv na většině Balkánu. Naopak pro Bulhary to bylo slavné vítězství, možná jedno z největších, a potvrdilo sílu, se kterou vládl jejich car Simeon I.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 22.8.2009):
Wikipedia – anglická verze
Answers.com: Simeon I
HighBeam Encyclopedia: Simeon I
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.

Alexios I. Komnenos – část I.

(1048 – 1118)

Alexios byl jedním z nejvýznamnější byzantských vládců. Na trůn nastoupil v chaotické a nestabilní době po tragické porážce u Mantzikertu, která do velké míry oslabila moc říše. Musel bojovat o udržení území Byzance, jak proti muslimům, tak proti křesťanům. Stal se také jedním z iniciátorů křížových výprav, které se však změnily v něco, co rozhodně nečekal a nezamýšlel.

Mládí a zisk trůnu

Alexios se narodil do mocné rodiny, jednoho z nejvlivnějších vojenských aristokratických rodů své doby, rozvětvených Komnenovců. Jeho strýc se dokonce jako Issakius I. stal na v letech 1057-1059 byzantským císařem. Byl vychován ve vojenských tradicích své rodiny a ve svém mládí sloužil jako vojenský velitel.

Koncem roku 1080 Alexios poznal své šance na získání trůnu a odešel z Konstantinopole. V Thrákii pak začal shromažďovat vojsko k otevřenému boji proti tehdejšímu císaři Nikeforovi III. Botaneiatovi. V jeho snahách mu významně pomáhal rovněž rod Ducas, po Komnenovcích druhý nejsilnější mezi aristokracií. Na Velikonoce 1081 tak přitáhl ke Konstantinopoli, kde se setkal jen s velmi malým odporem. Nikefor III. byl donucen k abdikaci a Alexios byl 4. dubna korunován byzantským císařem.

Problémy na Balkáně

Alexios I. Komnenos

Převzal těžce zkoušenou říši ohroženou z mnoha stran. Ještě téhož roku byl nucen se střetnout s Normany ze Sicílie vedenými ambiciózním Robertem Guiscardem a jeho synem Bohemundem, kterého zná historie s přívlastkem Tarentský. Ti se v květnu 1081 přeplavili na Balkán, kde se 18. října střetli s Alexiovým vojskem u Dyrrhachia, které obléhali. Po počátečním úspěchu a prolomení levého normanského křídla však bitvu rozhodl útok normanských rytířů ve středu formace, který obrátil byzantskou armádu na útěk a přivodil ji těžkou porážku. Během následujícího roku se pak Normanům podařilo dobýt velkou část Thesálie a Makedonie. Poté byl Robert donucen vrátit se zpět na svá panství, odkud musel přivést vojenskou pomoc papeži v jeho bojích s císařem Svaté říše římské, Jindřichem IV. Na dobytých územích ovšem nechal svého schopného syna s velkou částí armády.

Alexios se nehodlal vzdát ztraceného území a nechal postavit novou armádu, z velké míry sestavenou z vydaných církevních pokladů. Obratnou diplomacií rovněž vyvolal povstání na Sicílii, které si vynutilo stažení části nepřátelských oddílů. Císař si také našel dalšího mocného spojence v boji proti normanské rozpínavosti v této části Středomoří – Benátskou republiku. Ta odměnou za výhodná obchodní práva v některých byzantských městech vyslala své loďstvo. Přesto se však situace příliš nevyvíjela až do roku 1085, kdy zemřel Robert Guiscard a Bohemund byl donucen se vrátit do Itálie, aby zde upevnil svou moc. Následkem toho nečinilo Alexiovi problémy získat svá území zpět.

Normané však nebyli jediným císařovým balkánským problémem. Situace na tomto poloostrově byla čím dál komplikovanější, jeho bohatství a strategická poloha ho činily lákavým pro útočníky, také podněcovaly revolty mezi místním obyvatelstvem, které cítilo, jak moc Byzance nad tímto územím slábne. Nejhorší byla situace v Bulharsku, která si vynutila přímý vojenský zásah. Ten vyústil v porážku povstalců u Filippole (Plovdivu) v roce 1082. Když pak byla ukončena válka s Normany, zdálo se, že se zdejší situace alespoň na okamžik uklidní. Nestalo se. Roku 1086 překročili Dunaj kočovní Pečeněgové, kmen tureckého původu, a začali plenit byzantská území. Alexius proti nim vytáhl, ale byl poražen a donucen zaplatit za příměří. To však nemělo dlouhého trvání, už roku 1090 vpadli Pečeněgové do Thrákie a na počátku roku 1091 dokonce ve spojení se seldžuským emírem Tzachasem oblehli samotnou Konstantinopol.

Nebezpečná situace byla nakonec zažehnána, když se Alexiovi podařilo vyjednat pomoc od jiného kočovného kmene, Polovců, s jejichž pomocí 29. dubna 1091 armádu Pečeněgů porazil tak zdrcujícím způsobem, že tento kmen téměř vyhladil. Další problémy s kočovníky se více méně podařilo vyřešit až v roce 1094, kdy Alexios mohl konečně plně obrátit svou pozornost k hranicím na východě.

 

Série článků Alexios I. Komnenos

Část I.: Mládí a začátek vlády
Část II.: Východ a křížové výpravy

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.
Kovařík, Jiří. Meč a kříž. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. 280. s.
Gibbon, Edward. Úpadek a pád římské říše. 1. vyd. Praha: Levné knihy KMa, 2005. 384. s.
Wikipedia – anglická verze