Archiv pro štítek: Byzantská říše

Morejský despotát

(1261 – 1460)

Morejský despotát byl relativně autonomní součástí Byzantské říše. Pod jeho správu se postupně dostala většina území Peloponéského poloostrova v té době nazývaného Morea. Jeho vládci byli obvykle významní členové císařské rodiny, často dokonce budoucí vládci celé říše.

Centrem Morejského despotátu bylo město Mystra, které se nacházelo (respektive jeho moderní následník stále nachází) poblíž jižního pobřeží Peloponésu a významnou roli zastávalo od poloviny 13. století, kdy se stalo sídlem Achájského knížectví, jednoho z křižáckých státečků vzniklých po vyplenění Konstantinopole v roce 1204. Do byzantských rukou se dostalo zpět až v roce 1261 jako součást výkupného po porážce tehdejšího vládce v bitvě s císařem Michaelem VIII. Palaiologem, který pak na získaných územích položil základy budoucího despotátu.

Významným pro další vývoj byl císař Jan VI. Kantakuzenos, který despotát zreorganizoval pro svého syna Manuela. Tomu se úspěšně podařilo posílit despotát na úkor latinských státečků a bránit jej proti pronikání Turků. Dynastie Kantakuzenovců však neměla dlouhého trvání a brzy byla opět nahrazena Palaiologovci, kteří po smrti Manuela zabrali i tento despotát.

Ani tento rod však nezahálel. Pozváním albánských kolonistů na toto území výrazně navýšil počet obyvatel a dal tak základ pro budoucí silnou pozici despotátu v rámci celé, nyní už značně skomírající, říše. Pokračoval i další územní rozmach, opět na úkor zbývajících latinských státečků, který vyvrcholil okolo roku 1430 dobytím téměř celého poloostrova. Pak ovšem přišly těžké boje s Turky, které značně oslabily moc despotátu. V době obléhání a pádu Konstantinopole v roce 1453 tak ani tehdejší despotové, bratři císaře Konstantina XI., Demetrios a Tomáš, nedokázali vyslat jakoukoli významnou pomoc.

Bez ochranné ruky císařství byzantská moc v despotátě nadále upadala. V zemi propuklo několik povstání, která se jen ztěží dařilo uklidnit. Despotát se navíc musel zavázat k placení tributu Osmanské říši. Když se pak jeho despotové vzepřeli, přitáhl v květu 1460 sultán Mehmed II. do Morei a během krátké doby si ji téměř celou podmanil.

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 19.12.2008):
Wikipedia – anglická verze
Britannica Online: Despotate of Morea

Makedonská dynastie – část I.

Vláda makedonské dynastie Byzanci byla jedním z mála relativně úspěšných dlouhotrvajících období v dějinách této říše. Byla to doba řady úspěšných reforem vnitřních záležitostí i ofenzivních bojů na hranicích. Další vítězství byly také zaznamenány na poli šíření východní větve křesťanství v okolních zemích. Jak však už historický vývoj mnohokrát ukázal, každá dynastie má i své slabiny.

Získání trůnu

Michael III. (842-867), poslední císař amorijské dynastie, nebyl silným panovníkem. Naštěstí pro říši se dokázal obklopit schopnými lidmi, kteří dokázali vést jeho kroky správným směrem. Z hlediska vojenského byly jeho úspěchy spíše střídavé, mnohem lépe se mu však dařilo při šíření východního křesťanství, které mělo utužit diplomatické svazky především se sousedními státními útvary. Naneštěstí pro sebe však nechal vystoupat k moci Bazilea, šlechtice zřejmě arménského původu, pocházejícího z nepříliš významné rodiny sídlící v Makedonii. Bazileos byl schopný politik a brzy se stal Michaelovým blízkým spolupracovníkem, dokonce byl i spoluvladařem. Roku 867 se však rozhodl zmocnit se vlády sám a císaře nechal zavraždit.

Jeho právo na trůn nikdo nezpochybňoval a on už od počátku měl moc plně v rukou. Brzy se ukázalo, že se jedná o skutečně schopného vladaře. Reformoval právo a podporoval rozvoj hlavního města Konstantinopole. V církevní politice vystupoval tvrdě proti vlivu Říma a snažil se upevnit pozici východní větve křesťanství. Ani v bojích příliš nezahálel, jeho hlavními protivníky byli Arabové, s nimiž vedl hned několik válek. Neúspěšně se pokusil udržet čerstvě získaný Kypr a rovněž ztratil velkou část mocenské pozice na Sicílii, když byly dobyty Syrakusy, jinak však s Araby válčil poměrně úspěšně. Ve spolupráci s římským císařem Ludvíkem II. se mu podařilo upevnit pozici na Apeninském poloostrově a porazit arabské nájezdníky na Jadranu. Byzanc se tak znovu stala rozhodující mocností v těchto částech Středozemního moře.

Bazileos I. zemřel v roce 886. Jeho nástupcem byl jeho druhý syn Leon, který byl od 870 jeho spoluvladařem (spolu se starším bratrem Konstantinem, který ale zemřel v roce 879). Někteří historici se domnívají, že Leon nemusel být jeho synem, ale synem Michaela III., protože jeho matka byla milenkou tohoto panovníka.

Vláda Leona VI.

Leon je často uváděn s přízviskem Filozof či Moudrý, což značí, že byl velmi vzdělaný. Celkově se ale ukázal jako o něco slabší panovník, než byl jeho oficiální otec Bazileos I., se kterým mimochodem nesdílel nijak přátelské vztahy. Zpočátku své vlády se Leon soustředil především na upevnění své pozice a na důležité posty dosadil své příznivce. Na úspěchy svého předchůdce ve vnější politice však příliš nenavázal. V letech 894-896 se zapletl do války s bulharským panovníkem Simeonem I. a byl těžce poražen. V roce 902 bylo rovněž ztraceno poslední území na Sicílii. V roce 907 byla jeho říše ze severu napadena Rusy pod vedením knížete Olega a z jihu arabskými nájezdníky, kteří vyplenili Soluň.

Stejně tak neúspěšný byl Leon při získávání dědice. Dlouhou dobu to dokonce vypadalo, že žádného syna, dědice, ani mít nebude. Nakonec mu až jeho čtvrtá žena (kterou si vzal až po delší době díky sporům s církví kvůli jeho mnoha manželstvím) dala syna – Konstantina. Ten se však nestal Leonovým přímým dědicem, byť se císař pokusil jeho pozici posílit tím, že ho jmenoval spolucísařem. Následovníkem byl mladší Leonův bratr Alexandr (spolucísař od roku 879), který však vládl jen v letech 912-913. Za toto krátké období ovšem stihl rozpoutat novou válku s Bulhary a Araby.

Konstantin VII.

Vhledem ke svému nízkému věku (narodil se roku 905) samozřejmě Konstantin reálně nevládl. Nejprve byl jeho regentem patriarcha Nikolas Mystik. Ten byl po uzavření míru s Bulhary (a uznání Simeona za bulharského cara) sesazen a na jeho místo nastoupila Konstantinova matka Zoe. Za její vlády se k moci prodral admirál Romanos Lekapenos – nejprve oženil Konstantina se svou dceru, posléze se stal i jeho spoluvladařem (v roce 920).

Konstantin byl tím pádem spíše nominálním vládcem, než tím, kdo skutečně držel moc. De facto nevládnoucí císař se stejně jako v ranějším věku uchýlil ke studiu a literární tvorbě. Romanos Lekapenos jej zastiňoval až do roku 944, kdy byl sesazen svými vlastními syny. Pak však do boje o moc zasáhl i Konstantin, odstavil oba bratry a v roce 945 se konečně stal samostatně a reálně vládnoucím panovníkem.

První válečné kroky za jeho vlády mířily směrem na východ. Nejprve se neúspěšně pokusil získat Krétu, a pak v roce 949 zahájil výboje proti Arabům i na pevnině. Zde se už setkal s vítězstvím a přes několik menších porážek se mu podařilo získat rozsáhlé území (mimo jiné dobyl města v severní Mezopotámii a severní Sýrii).

Konstantin zemřel roku 959, možná byl dokonce i otráven, a na jeho místo nastoupil syn Romanos II.

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.: Zánik dynastie

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.

Makedonská dynastie – část IV.

Bazileos II. po sobě zanechal velký kus státnického díla. Území bylo značně zvětšeno a hranice zabezpečeny. Nepřátelé Byzance byli ve velké míře poraženi, takže od nich v nejbližší době nic nehrozilo. Po silném období však nastal útlum.

Další císařové

Po Bazileově smrti se k moci konečně dostal i jeho mladší bratr Konstantin VIII. Jeho krátká vláda ukončená smrtí v roce 1028 (stejně jako Bazileos už byl velmi pokročilého věku) se zdaleka nevyrovnala jeho bratrovi. Konstantin VIII. nebyl ve státních záležitostech nijak silnou osobností a vyhýbal se jim, jak mohl. Místo nich spíše upřednostňoval všemožné radovánky.

Po jeho smrti zdědila trůn dcera Zoe (stejně jako Bazileos neměl mužského potomka), která si vzala Romana Ayguruse, tedy budoucího císaře Romana III. Ten měl vzdálené příbuzenské vztahy s Romanem I. a za vlády Konstantina VIII. vykonával funkci prefekta Konstantinopole. Byl to právě starý císař, kdo ho donutil rozvést se s jeho původní ženou a vzít si Zoe (svatba proběhla jen tři dny před Konstantinovou smrtí).

Co Romanu III. rozhodně nechybělo, bylo nadšení k vládě, což rozhodně chybělo jeho předchůdci. Jeho vojenské snahy však tvrdě narazily při vážné porážce Araby roku 1030 u Azzy (poblíž Antiochie). Ačkoli se v následujících letech císařským generálům podařilo několikrát muslimy porazit, stigma porážky už na něm zůstalo napořád.

Když v roce 1034 zemřel, pravděpodobně to nebylo přirozenou smrtí. Svou vnitřní politikou (například omezováním výdajů dvora) si získal mnoho nepřátel a než mu byl úspěšně podán jed (snad jeho ženou), přežil už několik pokusů o převrat.

Už před jeho smrtí se císařovna Zoe spojila s Michaelem Paphagoniem, se kterým se později i oženila, a tak z něj učinila císaře. Michael IV. se ukázal být silnou osobností, ale v úplně úspěšném vládnutí mu zabránilo jeho chatrné vzdělání a zdraví (trpěl epilepsií). Velkou část státnické moci tak převzal jeho bratr Jan, který se prosazoval už v úřednickém aparátu předchozích císařů. Své schopnosti Jan prokázal při řadě úspěšných reforem ve správě a armádě, které však byly provedeny za cenu velkého zvýšení daní. To nevyhnutelně vyvolalo řadu povstání, z nichž nejvýraznější byla ta na nedávno dobyté části Balkánu – tedy v Srbsku a Bulharsku. Stejně tak jeho postup vyvolal i pokusy o převrat na dvoře, kdy se řada dvořanů pokusila několikrát Jana odstavit od moci.

Výboje za vlády Michaela IV. se soustředily především na Sicílii. Tažení za dobytím ostrova vedl od roku 1038 schopný generál Georgios Maniakes. Blížící se úspěch však byl překažen, když Maniakes urazil velitele lombardských spojenců, což zapříčinilo odchod zásadní části vojska a nakonec zhatilo celou kampaň.

Roku 1040 vypuklo zmíněné povstání, které zpočátku slavilo úspěch. O rok později se sem však císař vrátil s armádou a už delší dobu rozhádaní Bulhaři byli poraženi. Ovšem při vítězném návratu císař onemocněl a zemřel.

Na trůn na krátkou dobu (vládl jen 4 měsíců) dosedl Michaelův synovec a jmenovec, Michael V. Ten se brzy vymanil z vlivu těch, kteří ho na trůn dosadili – zejména svého strýce Jana. Aby oslabil svou opozici, povolal ke dvoru řadu dříve zapuzených lidí, včetně generála Georgia Miniakese vyhnaného po neúspěchu na Sicílii.

Další pokus o už úplné osamostatnění v čele státu však přinesl jeho konec. Když se totiž pokusil vyhnat z paláce Zoe, zabránil mu v tom rozběsněný dav (nenávidějící ho kvůli jeho reformám, daňově zatěžujícím hlavně nižší vrstvy), který ho donutil přijmout ji zpátky a prohlásit ji spolu s její sestrou Theodorou za spolupanovnice. Moc se Michaelu V. začala vytrácet mezi rukama a když jej Theodora později prohlásila za sesazeného, pokusil se uprchnout. Jeho protivníci ho však zajali, oslepili a vykastrovali. Zbytek života, který skončil celkem záhy v srpnu 1042, prožil jako mnich.

Konstantin IX. a zánik dynastie

Bezprostředně po sesazení Michaela V. se vlády ujala Zoe. Nezůstala však dlouho bez manžela, takže roku 1042 už měla Byzanc nového císaře – Konstantina IX. Monomacha. Svatba se neobešla bez problémů z církví, protože patriarcha byl proti už třetí svatbě obou z manželského páru.

Konstantin IX. se brzy dostal do problémů kvůli své výbušné povaze. Nový císař snadno upadal do vlivu jiných a viděl spiklence skoro za každým rohem. Takové našeptávání bylo také důvodem odvoláním Georgia Miniakese, který v té době velel armádě v Itálii, která zde bojovala proti Normanům. Generál si to však nenechal líbit a postavil se proti tomuto rozhodnutí. Nechal své jednotky přepravit na Balkán a prohlásil se císařem. Téměř se mu i podařilo svého protivníka porazit, pak však zasáhl osud a Miniakes byl v bitvě smrtelně raněn.

Když pak byla téhož roku Byzanc napadena flotilou z Kyjevské Rusi, využil Konstantin porážky nájezdníků, aby pomocí sňatku své dcery se synem knížete Jaroslava I. Moudrého posílil svazky mezi oběma státy.

Císař se také rozhodl po vzoru svých předchůdců pokračovat v dalších výbojích, ale zisk arménského království Ani jeho říši přinesl víc problémů než užitku. Nové území totiž narušilo dobře opevněné a kompaktní hranice. O pouhý rok později (1046) totiž přišli Byzantinci poprvé do styku se svým budoucím velkým nepřítelem, Seldžuskými Turky. V roce 1047 přišla další pohroma. Na Balkáně se proti císaři vzbouřil vlastní synovec Leon Tornikios a následná rebelie oslabila další hranice. Tentokrát přišel trest rychle – na území vpadli divocí Pečeňěhové a několik let ho plenili.

Za jeho vlády také došlo k jedné z nejvýznamnějších v dějinách církve – velkému schizmatu v roce 1054, když papežovi vyslanci exkomunikovali konstantinopolského patriarchu, přičemž to samé posléze provedl patriarcha. Přestože se císař pokusil tento spor ve vlastním zájmu zahladit, protože potřeboval podporu papeže proti Normanům ohrožujícím državy v Itálii, nezdařilo se mu to, protože onemocněl a na jaře roku 1055 zemřel.

Na trůn nastoupila Theodora (která měla pozici spolupanovnice od dob neúspěšného pokusu Michaela V. o osamostatnění v čele státu), která už byla značně postaršího věku. Díky tomu za ní spíše vládli někteří její ministři. Když pak v roce 1056 vážně onemocněla, vybrala Michaela (v budoucnu VI.) Bringase za svého nástupce. Jeho pozice však nebyla nijak silná a brzy proti novému císaři vyvstala řada nepřátel. Jeho opozice nadále sílila a zvolila za císaře Izáka I. Komnena. Po krátkém pokusu o odpor, organizovaném spíše lidmi okolo císaře, než jím samotným, došlo na řadu jednání, která postupně přešla přes souhlas se spolucísařstvím, až k úplné abdikaci Michaela VI.

Spolu s tímto panovníkem skončilo i období vlády makedonské dynastie, byť on sám už do tohoto rodu nepatřil. Pokud se ohlédneme zpět a pokusíme se bilancovat toto období (jehož císaři zdaleka nebyli jen členové tohoto jediného rodu), nelze než uznat, že za jejich vlády došlo k opětovnému rozšíření (respektive obnovení) území říše. Řada silných panovníků značně posílila vnitřní i vnější moc Byzance. Série jejich slabých nástupců, rychle se střídajících na trůně, však oslabila říši do té míry, že se dostala do kritické situace, která vyústila v tragickou porážku u Mantzikertu v roce 1071, ze které se už Byzanc nikdy nevzpamatovala.

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.: Zánik dynastie

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.

Makedonská dynastie – část III.

Bazileos je jedním z nejslavnějších panovníků Byzanci. Často je zmiňován v souvislosti se svým přízviskem Bulharobijec a událostmi, které mu jej přinesly. Avšak i mimo to byl silným panovníkem, jak v oblasti vojenské, tak i ve správě říše.

Bazileos II. a upevnění vlády

Na uvolněný trůn se konečně dostal příslušník makedonské dynastie – Bazileos II., později kvůli svým vojenským úspěchům přezdívaný Bulharobijec. Zpočátku své vlády se o moc dělil se svým bratrem Konstantinem, který se věnoval spíše státní správě než válčení a kterého Bazileos II. postupně vytlačoval, až se roku 985 prohlásil samovládcem.

Bazileos se ukázal být silnou osobností – nejen ve vedení války, kde navázal na své úspěšné předchůdce, ale i v administrativní oblasti. Než se však mohl plně věnovat vládě, musel (podobně jako řada jeho předchůdců a následovníků) nejprve potlačit rebelie. Největší problémy měl v Anatolii, kde vznikla vrstva bohaté a mocné šlechty, která se pokoušela získat i byzantský trůn. Bazileos II. se osobně postavil v čele armád svým soupeřům a v letech 979 (povstání Barda Sklera) a 989 (povstání Barda Foka) je porazil.

Proti svým vnitřním nepřátelům však nebojoval sám, ale získal si i mocného spojence, ruského knížete Vladimíra I., syna Svjatoslava I. Ten za pomoc požadoval ruku císařovy sestry Anny, což se ukázalo jako problém, protože Byzantinci na jeho národ stále pohlíželi jako na barbary. Až když Vladimír slíbil, že přijme východní křesťanství, Bazileos svolil. Toto nové spojenectví mělo mnoho důsledků do budoucna.

Jedním z těch nejbližších bylo vytvoření slavné varjažské gardy – elitních císařských oddílů. Ta se podle názvu skládala z Varjagů, jak byli nazýváni Vikingové, kteří cestovali východním směrem do Rusi a dále. Jejími členy byli původně zřejmě spíše vojáci ze severu (z ruské oblasti), kteří se osvědčili v pomocných sborech vyslaných Vladimírem, a až později je doplňovali opravdoví Vikingové, popřípadě třeba i vojáci anglosaského původu (což v té době v některých oblastech neznamenalo zas tak velký odklon od Seveřanů). Důležité však bylo, že nebyli byzantského původu, protože Bazileos zcela logicky, po neblahých zkušenostech svých předchůdců, strážcům z řad svého národa moc nevěřil, protože jejich loajalita byla často přinejmenším zpochybnitelná.

Hned jak se zbavil rebelujících protivníků, odstavil Bazileos od moci i Bazilea Lekapena, eunucha, který měl dosud velký vliv ve státní správě.

Vnější výboje

Jakmile uklidnil první problémy s protivníky v Byzanci, obrátil Bazileos II. svou pozornost na Balkán, kde zůstával stále ne zcela pokořený bulharský stát, v jehož čele stál car Samuel. Přes jisté nedávné úspěchy za císaře Jana I. Tzimiska se Bulhaři znovu vymaňovali z područí byzantské říše, což bylo ještě umocněno, když ze zajetí unikl předchozí car Boris II. Situaci bylo třeba řešit, než se stane příliš obtížnou. Bazileos II. proto shromáždil armádu a v roce 986 oblehl Sofii. Tentokrát jej však neprovázelo mnoho úspěchů a byl nucen od obléhání ustoupit. Při návratu na území říše však padl do léčky a byl těžce poražen v bitvě u Trajánovy brány (horského průsmyku, v němž nechal císař Traján postavit pevnost).

V následujících letech Bazileos příliš příležitostí k odvetnému tažení nedostal. Sám se musel potýkat s výše zmíněnou druhou vzpourou anatolských šlechticů. Pokusil se tak alespoň v Bulharsku rozpoutat občanskou válku, ale nepovedlo se. Zatímco se však Bazileos musel vyrovnávat s vnitřním nepřítelem, jeho sousedi na hranicích využili oslabení obrany na hranicích a napadli některá území. Jakmile si císař znovu upevnil moc, obrátil se proti nim. Jeho první větší tažení směřovalo na východ (995), proti Arabům, kteří ohrožovali Nikeforem II. znovuzískaná území. Byzantský postup se setkal s úspěchem a vrátil do rukou říše velkou část ztracené Sýrie.

Zatímco však Bazileos bojoval jinde, hrozba Bulharska nadále rostla. Car Samuel nijak nelenil a obsadil rozsáhlá území, takže jeho stát prakticky obnovil své hranice před útokem Rusů za Svjatoslava I. a znovu získal rozsáhlý přístup k Černému moři. Odvažoval se však i dále a provedl řadu nájezdů na byzantské území. Roku 996 však narazil, byl při jednom z nich tvrdě poražen a jen se štěstím unikl zajetí. Tehdy se karta začala obracet. Než se však dostala říše k ofenzívě, musela se vypořádat s opětovnými problémy s Araby na východě (ukončenými 10letým příměřím v roce 1001).

V roce 1000 Bazileos vyslal tažení do Bulharska, kde téhož roku jeho generálové dobyli řadu měst, včetně Velké Preslavy, starého hlavního města bulharského státu (které však svou vedoucí úlohu částečně ztratilo po vyplenění Svjatoslavem a následně i císařem Janem I.). V následujících letech byzantské armády, nyní už vedené samotným Bazileem, postupovaly ještě dále. Neschopen se jim postavit, rozhodl se Samuel, že odkloní jejich pozornost jiným způsobem a provedl roku 1004 nájezd do srdce Thrákie. Útok se mu povedl, překvapil dokonce i obránce Adrianopole, kterou vyplenil. Při zpáteční cestě mu však už štěstí nepřálo a dostihly jej byzantské síly, vedené císařem, které jej poblíž Skopje na hlavu porazily.

Nakonec byl Samuel zatlačen do absolutní defenzívy a opevnil zbytky svého panství, jehož centrum se nacházelo na vrchovině západní Makedonie. Zde se opevnil a Byzantinci přes veškerou několikaletou snahu nebyli schopni jej porazit.

Až v roce 1014 zahájil Bazileos II. nové tažení. Jeho generálu Nikeforu Xifiasovi se podařilo vymanévrovat bulharskou armádu bránící jeden z průsmyků a způsobit ji těžkou porážku v bitvě u Kleidonu. Samuel opět jen se štěstím unikl. Po této bitvě nastala poměrně známá událost, když císař přikázal oslepit 99 ze sta zajatců a zbylým 150 (zajatců bylo údajně na 15 000) nechal jedno oko, aby byli schopni dovést poražené ke svému pánovi. Když to Samuel viděl, údajně jej to vyděsilo natolik, že o dva dny později zemřel. Ačkoli se dnes někteří historici shodují, že se mohlo jedna o zveličenou záležitost, je jisté, že tato událost dala základ k císařovu přídomku Bulharobijec.

Během následujících čtyř let pak Bulhaři podlehli zcela. Později se Byzanci poddali i Srbové a říše tak obnovila své dávné hranice na Dunaji. Aby utlumil riziko možných rebelií, rozdělil Bazileos II. mezi bulharské velmože řadu funkcí a zajistil si tak jejich náklonnost. Rovněž souhlasil s tím, že mu daně budou odváděny v naturáliích a ne penězích, které v tehdejší době nebyli v Bulharsku až tak rozšířené (pozdější změna této daňové politiky pak způsobila problémy).

V roce 1016 bylo provedeno (ve spolupráci s knížetem Mstislavem, synem Vladimíra I.) tažení na Krym a Byzanci se podařilo získat jeho jižní část. Prakticky hned po vítězném návratu z bulharského tažení se císař přesunul znovu na východ. Tentokrát se však nepostavil Arabům, ale napadl Gruzii a následně i získal velkou část arménského království. Jeho síly také mezitím vedly úspěšnou kampaň v jižní Itálii, kde znovuzískaly velkou část ztracených území.

Když Bazileos II. roku 1025 zemřel, plánoval tažení na znovuzískání Sicílie. Jeho vláda za sebou zanechala značně posílenou Byzanc, rozšířenou o mnohá dávno ztracená území a zabezpečenou silnými hranicemi. Zdálo se, že zašlá sláva kdysi velké říše se začíná znovu obnovovat.

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.: Zánik dynastie

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.

Makedonská dynastie – část II.

Makedonská dynastie se dostala do prvních problémů a zdárně je překonala. Pak se však říše propadla do ještě větších problémů a hrozilo, že se Byzance párkrát zhroutí v rozsáhlé občanské válce. Naštěstí pro stát (a naneštěstí pro aktuální císaře) se skryté napětí většinou uvolnilo prostřednictvím vražd a travičství, které zkrátily vládu hned několika panovníků.

Krátké období panování Romana II.

Romanos II. ještě před svým nástupem na trůn „proslul“ svou druhou svatbou, kdy si vzal za ženu dceru hostinského. Možná to byl jeden z nich, kdo zkrátil Konstantinův život jedem. Jisté je, že aby upevnil svou moc, po nástupu trůnu se Romanos zbavil rádců svého otce a nahradil je svými přívrženci. Za jeho vlády byla v roce 961 při dalším pokusu nakonec opravdu obnovena byzantská nadvláda nad Krétou. Dále pak jeho vojska, především vedená vojevůdci Nikeforem a Leonem z rodu Fokas, uspěla i v bojích proti Arabům (zisk Aleppa) a při odražení vpádu Maďarů na Balkán. Roku 963 nicméně Romanos II. při lovecké výpravě náhle onemocněl a zemřel (snad na jed, možná podaný jeho ženou).

Vláda nedynastických panovníků

Na trůn nastoupil Nikeforus II. Fokas, za Romana II. jeden z hlavních velitelů jeho armád (právě on byl u zisku Kréty a Aleppa), člen významné vojevůdcovské dynastie. Jeho nástup na trůn nebyl rozhodně nijak jednoduchý. Na císařský titul bylo totiž několik zájemců. Žena Romana II., Theofana, nejprve prohlásila své dva syny, Bazilea a Konstantina, císaři. Ti však byli sotva pár let staří a neměli tak nijak významnou podporu. Armádu měl totiž ve svém pevném držení Nikeforus Fokas a moc v Konstantinopoli třímal Romanův komoří Iosef Bringas. Theofana se nakonec rozhodla spojit s Nikeforem a s pomocí patriarchy se této dvojici podařilo svrhnout Bringase. Ještě roku 963 tak byl Nikeforus korunován císařem a oženil se s Theofanou.

Po získání moci nad státem pokračoval Nikeforus II. ve válkách (často jako vojevůdce). Jeho tažení na východ provázela řada úspěchů – dobyl Kilikii i řadu dalších území, roku 969 dokonce získal i Antiocheiu, ztracenou už od dobytí Araby roku 637. Jeho generál Niketas také dobyl Kypr. Boje samozřejmě pokračovaly i na Balkáně, kde bylo třeba alespoň oslabit silný bulharský stát, kterému Byzanc doteď platila tribut. Nikeforus se rozhodl přestat s placením a uplatil ruského knížete Svjatoslava I., aby Bulhary napadl. Rusové však byli tak úspěšní, že začali ohrožovat i samotnou Byzanc, která tak byla donucena se proti nim s Bulhary spojit.

Začal rovněž válku s Fátimovci (zejména o Sicílii), ale po neúspěších byl donucen roku 967 uzavřít mír. Další neúspěch si pak jeho armády připsaly v bojích s císařem Otou I., který vytlačil Byzantince z části jejich území v Itálii.

Obrovské výdaje na armádu a tažení, provázené úsporami v ostatních oblastech, proti němu obrátily velkou část mocných říše. Když se ke spiknutí proti němu připojila i jeho žena Theofana, byl jeho osud zpečetěn, a on byl zavražděn ve své posteli v roce 969.

Na jeho místo nastoupil vůdce převratu Jan I. Tzimiskes, Nikeforův synovec. I on musel o svou pozici bojovat. Aby trochu uklidnil církev, pobouřenou další vraždou císaře (do které byla už zřejmě poněkolikáté zapletena Thofana), uklidil vdovu po posledních císařích do kláštera. Pak potlačil vzpouru Bardase Foka a aby podpořil legalitu své vlády, vzal si dceru Konstantina VII. Theodoru.

Stejně tak energicky se poté Jan I. vrhl i do vojenských tažení. Úspěšně válčil s Rusy na Balkáně a vyhnal je z Thrákie. Poté sesadil bulharského panovníka a prohlásil jeho území za součást Byzance. Když tak zajistil a posílil své balkánské državy, obrátil roku 972 pozornost opět na východ, proti říši Abbásovců. Zde jeho armády dosáhly až do Palestiny, kde dobyly například Nazaret, Tripolis či Akkon. Úspěch byl úžasný. Císař se však zřejmě na tažení nakazil (pravděpodobně tyfem) a po návratu počátkem roku 976 zemřel.

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.: Zánik dynastie

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.

Bitva u Anchialu

(20. srpna 917)

Boje mezi Byzancí a Bulharskem zuřily už léta. Zejména díky úspěchům jednoho z největších bulharských vládců, Simeona I., se vítězství ve válce začalo pomalu naklánět směrem k protivníkům Byzantské říše. Ta se proto rozhodla přejít z defenzívy do útoku a uštědřit svému nepříteli rozhodující ránu na jeho vlastním území. To byly okolnosti, za kterých došlo k bitvě u Anchialu.

Bouřlivá doba na byzantském trůně

Simeon měl, po určitých problémech zejména v prvních letech své vlády, svou opozici vůči východním sousedům poměrně zjednodušenou. Na trůně v Konstantinopoli se střídali vládci se sotva několikaletou periodou a stejně tak se měnily i jejich názory na vztahy s Bulharskem. Když se mu některý císař postavil, obvykle ani nestačil pořádně odpovědět na obnovivší se bulharské útoky (které ukously kus byzantského území) a zemřel. Až když se ujala moci císařovna Zoe, vyvstal Simeonovi alespoň trochu rovnocenný protivník.

Nová panovnice si nejprve zajistila choulostivé východní hranice, než se vrhla se svými silami na Bulharsko. Rozhodně neponechala nic náhodě, armáda, která se shromáždila pro tažení, podle některých zdrojů přesahovala stovku tisíc mužů. Spolu s ní se paralelně vydala na cestu i námořní flotila, která ji měla podporovat. Štědré kasy Konstantinopole rovněž vydaly něco ze svých pokladů a podplatily divoké Pečeněhy, kteří se vrhli na bulharské území. Naproti tomu Simeon musel své síly notně rozptýlit. Bylo třeba strážit severní hranice proti vpádům kočovníků a navíc hrozila i povstání na některých jeho územích.

Tažení

Byzantinci vyrazili na sever a po určité době se utábořili poblíž pevnosti Anchialu u černomořského pobřeží. Jejich velitel Leo Fokas měl v plánu se v blízké době spojit se silami Pečeněhů a flotilou vedenou admirálem Romanem Lekapenem. To nemohl Simeon dopustit, protože by mohl jen stěží čelit všem armádám dohromady. Obsadil proto výšiny okolo pevnosti a čekal na vhodnou příležitost k bitvě. Pokud by vyhrál, mohl se zbavit hlavní části sil svých nepřátel a snad i ukončit celé tažení. V opačném případě se ale mohl připravit o velkou část svých vlastních mužů.

Když nadešlo ráno 20. srpna 917, den bitvy, postavily se proti sobě dvě různé taktiky. Simeon posílil na úkor středu svá křídla a sám se chystal zasadit rozhodující úder v čele své jízdy zatím umístěné v záloze. Naopak Byzantinci chtěli Bulhary obejít a odříznout je od posil v kopcích.

První úder Byzantinců byl tvrdý a dle očekávání se nejvíce prosazoval ve středu. Bulhaři byli brzy donuceni ustupovat, takže se linie císařských vojsk částečně narušily. Celá situace začala být zmatečnou, tak jako by už měla bitva skončit ve prospěch Byzance. Chaos ještě podnítila zpráva o údajné smrti Leo Fokase. V té chvíli do bojů vpadl Simeon a zpoza kopců se v čele jízdy vrhl na levé křídlo nepřítele. Útok skončil doslova masakrem císařských sil, které se díky zmatkům nedokázaly účinně postavit na odpor. Brzy se pak do boje zapojily i pěší oddíly a veškeré naděje Byzantinců pohasly. Hlavní část jejich vojska byla brzy obklíčena a doslova rozsekána na kousky. Spolu s ní i většina velitelského sboru. Vrchní velitel Leo Fokas však dokázal z boje uniknout a zachránil si život.

Následky

Zbytky Byzantinců začaly prchat směrem do své domoviny, vzápětí následované Bulhary. Leo Fokas se Simeonova vojska znovu pokusil zastavit u Katasyrtai, ale opět prohrál. Nic už poté nebránilo k cestě do Konstantinopole (není divu, když v posledních bojích padly téměř veškeré polní jednotky na západ od hlavního města, spolu s řadou vojáků z Malé Asie). Zde byl Simeon už podruhé korunován carem a začala se připravovat nová mírová dohoda. K jejímu podpisu nakonec nedošlo, ale to už je otázka dalšího dějinného vývoje.

Porážka u Anchialu byla jedním z největších masakrů Byzantinců v jejich dějinách. Ztratili v ní desetitisíce svých mužů i vliv na většině Balkánu. Naopak pro Bulhary to bylo slavné vítězství, možná jedno z největších, a potvrdilo sílu, se kterou vládl jejich car Simeon I.

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 22.8.2009):
Wikipedia – anglická verze
Answers.com: Simeon I
HighBeam Encyclopedia: Simeon I
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.

Alexios I. Komnenos – část I.

(1048 – 1118)

Alexios byl jedním z nejvýznamnější byzantských vládců. Na trůn nastoupil v chaotické a nestabilní době po tragické porážce u Mantzikertu, která do velké míry oslabila moc říše. Musel bojovat o udržení území Byzance, jak proti muslimům, tak proti křesťanům. Stal se také jedním z iniciátorů křížových výprav, které se však změnily v něco, co rozhodně nečekal a nezamýšlel.

Mládí a zisk trůnu

Alexios se narodil do mocné rodiny, jednoho z nejvlivnějších vojenských aristokratických rodů své doby, rozvětvených Komnenovců. Jeho strýc se dokonce jako Issakius I. stal na v letech 1057-1059 byzantským císařem. Byl vychován ve vojenských tradicích své rodiny a ve svém mládí sloužil jako vojenský velitel.

Koncem roku 1080 Alexios poznal své šance na získání trůnu a odešel z Konstantinopole. V Thrákii pak začal shromažďovat vojsko k otevřenému boji proti tehdejšímu císaři Nikeforovi III. Botaneiatovi. V jeho snahách mu významně pomáhal rovněž rod Ducas, po Komnenovcích druhý nejsilnější mezi aristokracií. Na Velikonoce 1081 tak přitáhl ke Konstantinopoli, kde se setkal jen s velmi malým odporem. Nikefor III. byl donucen k abdikaci a Alexios byl 4. dubna korunován byzantským císařem.

Problémy na Balkáně

Alexios I. Komnenos

Převzal těžce zkoušenou říši ohroženou z mnoha stran. Ještě téhož roku byl nucen se střetnout s Normany ze Sicílie vedenými ambiciózním Robertem Guiscardem a jeho synem Bohemundem, kterého zná historie s přívlastkem Tarentský. Ti se v květnu 1081 přeplavili na Balkán, kde se 18. října střetli s Alexiovým vojskem u Dyrrhachia, které obléhali. Po počátečním úspěchu a prolomení levého normanského křídla však bitvu rozhodl útok normanských rytířů ve středu formace, který obrátil byzantskou armádu na útěk a přivodil ji těžkou porážku. Během následujícího roku se pak Normanům podařilo dobýt velkou část Thesálie a Makedonie. Poté byl Robert donucen vrátit se zpět na svá panství, odkud musel přivést vojenskou pomoc papeži v jeho bojích s císařem Svaté říše římské, Jindřichem IV. Na dobytých územích ovšem nechal svého schopného syna s velkou částí armády.

Alexios se nehodlal vzdát ztraceného území a nechal postavit novou armádu, z velké míry sestavenou z vydaných církevních pokladů. Obratnou diplomacií rovněž vyvolal povstání na Sicílii, které si vynutilo stažení části nepřátelských oddílů. Císař si také našel dalšího mocného spojence v boji proti normanské rozpínavosti v této části Středomoří – Benátskou republiku. Ta odměnou za výhodná obchodní práva v některých byzantských městech vyslala své loďstvo. Přesto se však situace příliš nevyvíjela až do roku 1085, kdy zemřel Robert Guiscard a Bohemund byl donucen se vrátit do Itálie, aby zde upevnil svou moc. Následkem toho nečinilo Alexiovi problémy získat svá území zpět.

Normané však nebyli jediným císařovým balkánským problémem. Situace na tomto poloostrově byla čím dál komplikovanější, jeho bohatství a strategická poloha ho činily lákavým pro útočníky, také podněcovaly revolty mezi místním obyvatelstvem, které cítilo, jak moc Byzance nad tímto územím slábne. Nejhorší byla situace v Bulharsku, která si vynutila přímý vojenský zásah. Ten vyústil v porážku povstalců u Filippole (Plovdivu) v roce 1082. Když pak byla ukončena válka s Normany, zdálo se, že se zdejší situace alespoň na okamžik uklidní. Nestalo se. Roku 1086 překročili Dunaj kočovní Pečeněgové, kmen tureckého původu, a začali plenit byzantská území. Alexius proti nim vytáhl, ale byl poražen a donucen zaplatit za příměří. To však nemělo dlouhého trvání, už roku 1090 vpadli Pečeněgové do Thrákie a na počátku roku 1091 dokonce ve spojení se seldžuským emírem Tzachasem oblehli samotnou Konstantinopol.

Nebezpečná situace byla nakonec zažehnána, když se Alexiovi podařilo vyjednat pomoc od jiného kočovného kmene, Polovců, s jejichž pomocí 29. dubna 1091 armádu Pečeněgů porazil tak zdrcujícím způsobem, že tento kmen téměř vyhladil. Další problémy s kočovníky se více méně podařilo vyřešit až v roce 1094, kdy Alexios mohl konečně plně obrátit svou pozornost k hranicím na východě.

Série článků Alexios I. Komnenos

Část I.: Mládí a začátek vlády
Část II.: Východ a křížové výpravy

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.
Kovařík, Jiří. Meč a kříž. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. 280. s.
Gibbon, Edward. Úpadek a pád římské říše. 1. vyd. Praha: Levné knihy KMa, 2005. 384. s.
Wikipedia – anglická verze

Alexios I. Komnenos – část II.

(1048 – 1118)

Alexiovi se podařilo vyřešit vleklé spory na Balkáně. Když si zajistil evropskou část říše, obrátil se k Asii, kde toužil po obnovení moci, kterou zde kdysi Byzanc měla.

Akce na východě

Zdejší situace nebyla o nic pokojnější než na Balkáně. Navíc se císaři začalo pomalu nedostávat vojáků, kterých bylo potřeba nejen pro tažení, ale hlavně k obraně stávajících držav. Obratnou diplomacií se mu sice podařilo zdiskreditovat nebezpečného tureckého emíra Tzachase, kterého pak nechal zabít jeho vlastní sultán, ale bylo jasné, že válku s muslimy není možné věčně odkládat. Už roku 1089 tak začal vyjednávat se zástupci západoevropských křesťanů a to jak s představiteli církevními, tak šlechtickými. Přitom došlo k částečnému oživení vztahů mezi křesťanským východem a západem, rozděleným po schizmatu církve. Papež Urban II. se ochotně ujal myšlenky západní intervence proti nevěřícím.

Události se začaly odvíjet až v roce 1095 nejprve na koncilu v Piacenze, a pak i v Clermontu, kde 27. listopadu papež vyzval shromážděné k tažení za očištěním Svaté země. To nebylo zcela to, o co Alexios žádal. Císař potřeboval vojáky pro svá vlastní tažení, nechtěl cizí křesťanské armády, které by se pohybovaly nezávisle na jeho vůli. Nezbylo mu ale než křižáky podpořit a udělat co bude moci, aby z nadcházející křížové výpravy také něco získal.

Jak je známo, ještě před samotnou výpravou dobře vyzbrojených armád šlechty se na cestu vydaly houfy chudiny vedené mužem, který si říkal Petr Poustevník. Mnohatisícové davy prošly částí Evropy a často se na své cestě chovaly, jako už by byly na nepřátelském území. Není divu, že je Alexios nepřijal právě vlídně a hleděl je co nejdříve přepravit z blízkosti Konstantinopole. Jakmile se však dostaly tyto nesourodé voje do blízkosti Turků, byly po stovkách pobíjeny, neschopny se vzmoci na nějakou soudržnou obranu. Tato část výpravy tak skončila dříve, než čehokoli dobyla.

Už koncem roku 1096 se nicméně ke Konstantinopoli začali sjíždět první šlechtici. Ty Alexios přijal o poznání vlídněji, ačkoli ani k nim nechoval přílišnou důvěru. Právě v té chvíli znovu vyvstala problematika budoucího pána dobytých území. Alexiovi se podařilo dary i nátlakem vymoci na velké většině šlechticů lenní slib. Křižákům mnohdy ani nezbývalo než na to přistoupit, protože bez byzantského loďstva by se do Malé Asie dostávali jen s velkými problémy. Vše se však později většinou minulo účinkem a bylo spíše zdrojem protibyzantských nálad mezi bojovníky kříže.

Boje křížové výpravy

Zpočátku ale křižáci byzantským zájmům pomáhali. V roce 1097 byla společnými silami dobyta Nikaia, která se z obav před pleněním vzdala přímo do rukou císaře. To způsobilo mezi křižáky velkou nevoli a téměř nepřátelství. 1. července 1097 se křižáci střetli s muslimy v první větší otevřené bitvě u Dorylaia. I toto vítězství významně přispělo Byzanci, protože oslabilo tureckou moc a umožnilo ji získat zpět do svého držení západní část Malé Asie a řadu ostrovů v bojích, které vedla v letech 1097-1099.

Když však roku 1098 padla Antiochie a vzdala se výhradně Bohemundovi z Tarentu, rozpadlo se spojenectví mezi Byzancí a křižáky téměř úplně. Ani další z vůdců, Balduin, po dobytí Edessy nebral ohledy na lenní přísahu a prohlásil se samostatným pánem. Křižáci viděli v té chvíli v císaři spíše zrádce křesťanské věci než spojence. Alexios se také napříště od jejich akcí distancoval.

Silně protibyzantský postoj zastával hlavně sám Bohemund, který nedlouho po získání vlastních území ve Svaté zemi začal znovu uvažovat o obnovení tažení proti Byzanci. Roku 1104 se mu úspěšně podařilo pro tuto věc získat papeže, který mu v ní požehnal. Křížová výprava se v té chvíli zvrhla v pravý opak toho, co Alexios původně zamýšlel. Místo aby pomohl sobě, získal prostředky pro jednoho ze svých úhlavních nepřátel.

Císař ihned reagoval odesláním loďstva k západnímu balkánskému pobřeží, které mělo bránit proti Bohemundovi, se kterým se poté byzantská armáda střetla před hradbami Dyrrhachia v roce 1107. V tomto boji se jí podařilo Bohemunda odříznout a obklíčit. Součástí výkupného za jeho osobu a mírové smlouvy bylo odevzdání Antiochie pod byzantskou správu, což však nemělo valného významu, neboť brzy poté Bohemund zemřel a jeho nástupce Tankred se smlouvou necítil nijak vázán.

Závěr císařova života

Poslední roky Alexiova panování se pak nesly spíše v uklidňování domácí politiky než v nějakých významných výbojích. Rozhořely se spory o to, kdo bude Alexiovým nástupcem, císaři se nakonec podařilo prosadit své syna a pozdějšího vládce Jana II. Ještě na sklonku svého života se znovu postavil Normanům, které úspěšně porazil, ale 15. října 1118 zemřel.

Jeho přínos pro byzantské dějiny je nepopiratelný. Svou vládou obnovil v rozpadající se zemi pořádek a nejen že ji udržel pohromadě, ale vrátil ji i část ztracených území. Dosadil rovněž na byzantský trůn rod, který ho bude opanovat téměř sto let.

Série článků Alexios I. Komnenos

Část I.: Mládí a začátek vlády
Část II.: Východ a křížové výpravy

Konec Konstantinopole – část III.

Květen roku 1453 měl být pro obránce Konstantinopole zpočátku obdobým krátkým úspěchů, které byly ale v zápětí následovány zmarem veškerých nadějí křesťanů.

Další boje

Následující útok přišel až 7. května a byl opět veden na Mesoteichon. Po několika hodinách se ho ale znovu podařilo odrazit. O necelý týden později, 13. května, se však Turci vrhli jinam a zaútočili na okraj čtvrti Blacherna, která vybíhala z linie hradeb skoro u pobřeží Zlatého Rohu. Opět se je podařilo porazit, nicméně následujícího dne sem zaměřil Mehmed své dělostřelectvo a tomu se podařilo část hradeb poškodit. Právě sem se pak soustředila palba i v následujících dnech, zatímco na druhé úseky byla už spíše jen sporadická.

Turci se mezitím pokusili podkopat pod hradbami. Jejich činnost však byla vždy včas odhalena a podkopy byly následně zatopeny nebo vykouřeny. V té samé době probíhaly i pokusy o zasypání příkopů. Pro ten účel byla postavena vysokou věž, která měla krýt pracující muže. Už se téměř zdálo, že se dělníkům za ní podaří navršit pevnou cestu přes příkop, ale v noci se podařilo několika odvážlivcům poblíž této stavby umístit několik soudků s prachem, které po zapálení zničily věž a umožnily obráncům zpola příkop zase vykopat. 23. května se Řekům podařilo v dalším podkopu zajmout jednoho z důstojníků, který jim při mučení prozradil pozice dalších podkopů, které pak obránci jeden po druhém zlikvidovali.

Konec nadějí

Ovšem toho úspěšného dne, kdy se podařilo zničit podkopy, přišla do města strašlivá zpráva. Vrátila se totiž loď vyslaná hledat křesťanskou flotilu. Přes veškerou snahu se však její posádce v Egejském moři nepodařilo žádnou přicházející pomoc najít. V té chvíli nezbývalo obyvatelům Konstantinopole než se pokusit dovolat alespoň pomoci zhůru, od Matky Boží. Procesí, ve kterém byla nesena její ikona, však muselo být přerušeno kvůli prudké bouři, která se přihnala.

Na řecké straně začal vládnout hluboký pesimismus. Ztráty zatím nebyly příliš velké, bylo však mnoho zraněných. A kdo nebyl zraněný, alespoň trpěl hladem a únavou. Císař byl znovu a znovu vybízen, aby opustil město a zachránil se, ale Konstantin odmítal přežít pád svého města.

Ovšem ani v Mehmedově táboře nevládlo přílišné nadšení. Obrovské vojsko už leželo před Konstantinopolí po několik týdnů a zatím utrpělo spíše porážky než vítězství. Zároveň panovaly obavy z příchodu křesťanského vojska. Někteří sultánovi rádci při poradách naléhali na ukončení obléhání. Nakonec však přeci jen zvítězilo odhodlání město dobýt a Mehmed začal připravovat další velký útok.

Obránci Konstantinopole správně poznali, že se blíží poslední závěrečný turecký nátlak. V nouzi nejvyšší mezi nimi ustaly spory, které se v napětí posledních dnů množily mezi Řeky, Benátčany a Janovany. V úterý 29. května o půl druhé v noci nadešla chvíle, kdy Mehmed zavelel k útoku. Ten byl tentokrát veden po celé linii hradeb, byť s větším důrazem na některých úsecích. Jako první vyslal sultán do útoku žoldnéře sehnané jak mezi muslimy, tak křesťany. Jejich cílem bylo spíše obránce vyčerpat a usnadnit tak cestu ostatním. Za nimi po chvíli oddechu pokračovali Anatolští Turci. I u nich se zdálo, že budou s velkými ztrátami odraženi, ale v kritické chvíli se podařilo dělostřelcům v jednom místě prorazit průchod v nouzově vybudované palisádě a útočníkům se otevřela cesta dovnitř. Několik set jich proniklo na území města, ale vzápětí byli obklopeni vojáky vedenými samotným císařem a vytlačeni ven.

Na ostatních úsecích hradby Mehmedovi velitelé udržovali dostatečný tlak, aby znemožnili obráncům přesun na pomoc svým druhům jinde. Sultán sám se rozhodl nasadit své nejlepší oddíly – janičáře. Spoléhal na jejich skvělý výcvik a na únavu obránců, kteří už byli několik hodin nuceni odrážet nepřátele. I přesto se ani sultánově elitě zpočátku nedařilo dosáhnout nějakého alespoň dílčího úseku.

Pak však došlo ke dvěma událostem, které zvrátily dosud nerozhodný boj. Jednak některý z obránců zapomněl zastrčit závoru u jedné z výpadových branek, čehož si všimli Turci a nahrnuli se dovnitř. A zadruhé zasáhla velitele obrany vnějších hradeb Giustinianiho střepina z houfnice a vážně ho poranila. Dosud tak hrdinný Janovan nedal na naléhání císaře, aby vydržel na své pozici, a nechal se odnést do bezpečí na loď. V té chvíli vypukla mezi jeho oddíly panika, Italové se obrátili na útěk a nechali v obranných pozicích osamoceného Konstantina a jeho věrné řecké vojáky.

Bylo jen otázkou času než budou křesťané na tomto místě přemoženi. Samotný císař se vrhl do řeže a už ho nikdo nikdy nespatřil. Město bylo už jistě ztraceno. Uvnitř nebylo dost obránců, kteří by dokázali Turky vytlačit ven. V té chvíli se obrana začala hroutit i na ostatních místech a brzy zůstalo jen několik izolovaných ohnisek odporu. Do posledního bojovali třeba Katalánci nebo Turci prince Orchana. Mnoho předních mužů bylo také zajato. Řada Janovanů a Benátčanů se ale zachránila na svých lodích a ukázala odvahu, když se rozhodla vyčkat co nejdéle poblíž přístavu, aby nabrala co nejvíce uprchlíků. Když pak vyplula tato malá flotila na moře, nikdo ji nepronásledoval, Turci byli už příliš zaujati rabováním města.

Tou dobou byla Konstantinopol téměř celá v tureckých rukou. Ve třech věžích u pobřeží se sice stále ještě drželi zabarikádovaní krétští námořníci, ale ti si po několika hodinách, vida že jejich snaha už je zcela marná, vyjednali volný odchod. Osud zbylých obyvatel byl zpečetěn, čekala je už jen smrt, zajetí nebo při nejlepším život pod nadvládou vyznavačů islámu.

Tak nastal konec metropole, která byla po dlouhou dobu sídlem jedné z nejmocnějších říší – Byzance. Při její obraně zemřel i poslední císař, ironií osudu jmenovec onoho Konstantina, který pozvedl město na významnou pozici v tehdy ještě rozsáhlé římské říši. Závěr života Konstantinopole byl tragický, ale nevyhnutelný, a vyústil v nové období rozkvětu tohoto města pod jménem Istanbul a vládou tureckého sultána.

Série Konec Konstantinopole

Část I.: Konec Kontastantinopole: Byzantská říše na sklonku své existence
Část II.: Konec Kontastantinopole: Začátek obležení
Část III.: Konec Kontastantinopole: Pád města

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Runciman, Steven. Pád Cařihradu. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003. 223. s.
Wikipedia – anglická verze

Konec Konstantinopole – část II.

Rok 1453 se měl stát posledním rokem, kdy měl stále ještě existující zbytek kdysi tak mocné říše oslavit ortodoxní Velikonoce. Už 2. dubna, pouhý den po skončení týdenních oslav, se objevili první Mehmedovy oddíly.

Začátek obležení

Konstantinopol neměla dost obránců, aby si mohla dovolit delší dobu dorážet na přicházející turecké voje, a tak dal císař strhnout mosty přes příkopy okolo hradeb Konstantinopole a nechal zatarasit řetězem vjezd do přístavu v zátoce Zlatého Rohu. Konec této zábrany byl upevněn v navenek se neutrálně tvářící janovské kolonie Pera. Trvalo několik dní, než se turecká armáda před městem shromáždila celá. Novodobí historikové její velikost většinou odhadují okolo 80 000-120 000 vojáků, ačkoli jejich tehdejší kolegové se občas zmiňují (zřejmě přehnaně) až o tři až čtyři sta tisících mužů. Sultán rovněž shromáždil i poměrně velké námořní síly, které měly zabránit zásobování a posílení obránců po moři.

Mehmed II. rovněž přitáhl ke Konstantinopoli se svou nejnovější zbraní – děly, jejichž výrobu řídil inženýr z Uher jménem Urban. Je ironií osudu, že před sultánem své služby nabízel i byzantskému císaři, který ho však kvůli nedostatku finančních prostředků musel odmítnout.

Proti této ohromné síly nemohl Konstantin postavit mnoho. Přesto však nebyl osamocen. Lze přičíst ke cti, že se vůdci Janovanů, Benátčanů, ale i Katalánské unie rozhodli se svými muži zůstat ve městě a pomoci při obraně. V posledních chvílích před obležením se do města dostalo i několik malých výprav vyslaných cizinci na pomoc Byzanci. Nejvýznamnější byla ta vedená slavným janovským válečníkem Giovannim Giustianim Longem, který přišel v čele sedmi stovek žoldnéřů. Právě jemu bylo svěřeno velení na nejdůležitějším úseku – vnějších hradbách a jak ukázala budoucnost, jeho osud rozhodl o mnohém. Ne všichni však měli dost odvahy postavit se Turkům, proto ke konci února proklouzla z přístavu skupinka italských lodí. Zajímavostí jistě je, že stejně jako proti křesťanům ve městě bojovali křesťané v tureckých službách, tak Konstantinovi pomáhal v obraně oddíl Turků vedený princem Orchanem, který si mohl činit jisté nároky na trůn a byl u císaře původně jako zajatec. Ale ani s malou pomocí cizinců nebylo obránců města více než sedm tisíc.

První útoky a naděje pro císařovi věrné

6. dubna začala turecká děla svou střelbu na hradby. Zároveň byly zahájeny práce na zasypání příkopů a podkopu zdí. Turci se o několik dní později zřejmě také pokusili prorazit řetězovou závoru přes Zlatý Roh, ale byli odraženi. Na moři měli křesťané díky svým vysokým lodím ve stísněných podmínkách převahu. Tyto boje však samy o sobě obléhání rozhodnout nemohly, hlavní část se musela vyřídit na pevnině. 18. dubna nařídil sultán první větší útok. Byl mířen na úsek, kde hradby přetínaly údolí nedaleké řeky Lykos, zvaný Mesoteichon a považovaný za nejslabší článek v obraně. Prostor zde však neumožňoval plné rozvinutí sil a Turci byli po několika hodinách s velkými ztrátami odraženi.

Naděje se nyní opět dostala do srdcí obránců. O dva dny později navíc spatřili, že se k městu blíží čtveřice křesťanských lodí z Itálie. To samé však zaznamenali i Turci a Mehmed přikázal veliteli svého loďstva Baltoghluovi, aby za žádných okolností nedovolil křesťanům prorazit. Vědom si toho, že neúspěch ho připraví o život, vyslal admirál na vodu velkou část svých sil. Po celou hodinu se dařilo čtveřici plavidel odrážet ze svých mnohem vyšších palub turecké útoky a zároveň pokračovat v plavbě k cíli. Pak však náhle ustal vítr a křesťanské lodě, odkázané na rozdíl od tureckých veslic pouze na plachty, se zastavily. Netrvalo dlouho a každou z lodí obklopila skupina tureckých. Vojáci šplhající vzhůru však byli znovu a znovu odráženi dobře vycvičenými i vybavenými křesťany. Italům se nakonec podařilo spojit své lodi boky k sobě a usnadnit si tak obranu. Hodiny naplněné bezvětřím však plynuly dál a zdálo se, že bude jen otázkou času než budou Turky přemoženi. Těsně před západem slunce se ale konečně zvedl vítr a křesťané prorazili přes nepřátelská plavidla a dostali se do bezpečí Zlatého rohu.

Poražený admirál nakonec díky své odvaze ušel trestu smrti, který už nad ním sultán vynesl, ale za život zaplatil veškerým svým majetkem i úřady a před propuštěním byl zbit.

Ztráta Zlatého Rohu

Malé námořní vítězství křesťanů však naneštěstí urychlilo akci, ke které se Mehmed už zřejmě nějakou dobu chystal, získání Zlatého Rohu. Sultán věděl, že po moři se mu zřejmě přes řetězovou zábranu prorazit nepodaří. On nebo některý z jeho rádců však přišel na jiný plán, přepravit lodě z Bosporu do Zlatého Rohu po souši. Přesunout plavidla přes hřeben s prudkými svahy muselo být už od pohledu věcí velmi obtížnou skoro až nemožnou. Mehmed měl však dost času i lidských zdrojů, aby si toto počínání dokázal usnadnit. 22. dubna výprava vyrazila. Její postup měl krýt kouř a bombardování řetězové zábrany.

Husarský kousek se nakonec Turkům podařil a jejich flotila se dostala do Zlatého Rohu. Námořníci v Konstantinopoli se mezitím radili, jak se s novým nebezpečím vypořádat. Nakonec zvítězil plán pokusit se turecké lodi zapálit. Kvůli nejrůznějším odkladům se k plánu přistoupilo až 28. dubna. Naneštěstí byl přepad zřejmě prozrazen a skončil neúspěchem. Přístav v zálivu už tak nebyl nadále bezpečný a navíc se tak odkryl dlouhý úsek přímořských hradeb, který bylo nyní třeba více střežit.

Pak nadešla delší doba nečinnosti. Turci nadále nezastavovali střelbu na hradby, ale krom provokace obránců nepřistoupili k vážnému útoku. Ve městě se mezitím začala usídlovat beznaděj. Začalo se nedostávat potravin a očekávaná pomoc stále nebyla na dohled. Bylo proto rozhodnuto vyslat malou loď s dobrovolníky převlečenými za Turky, která měla vyhledat křesťanskou flotilu.

Série Konec Konstantinopole

Část I.: Konec Kontastantinopole: Byzantská říše na sklonku své existence
Část II.: Konec Kontastantinopole: Začátek obležení
Část III.: Konec Kontastantinopole: Pád města

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Runciman, Steven. Pád Cařihradu. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003. 223. s.
Wikipedia – anglická verze