Archiv pro štítek: Itálie

Námořní republiky

Jako námořní republiky označujeme několik středověkých středomořských státečků vzkvétajících v Itálii a na pobřeží Dalmácie. Díky mocenskému vakuu, respektive díky prolínání mnoha mocenských vlivů v této oblasti, byl umožněn vznik malých obchodnických městských států, které postupem času získávaly i vojenskou moc – a to zejména na moři.

Pro tyto státy, vzkvétající zejména v období 10. až 13. století, je typické neustálé soupeření s ostatními námořními republikami. Případný úspěch či neúspěch v obchodě i válce pak byl spojen i se samotnou existencí a samostatností. Slabší městské státy totiž byly postupně pohlcovány ostatními námořními republikami, případně jinými mocenskými útvary středomořské oblasti.

Mapa námořních republik

Mapa námořních republik s anglickými názvy (ty nejznámějsí Genova=Janov, Venezia=Benátky). Zdroj: Wikimedia.

Pro námořní republiky byl typický podobný systém státní správy, ve které měla důležité slovo kupecká třída. Naprostá většina těchto republik vznikla na základě předchozích teritorií náležejících k Byzantské říši.

Námořní republiky se ve velkém zapojily do křížových výprav. Ty jim přinesly četné příležitosti ke zbohatnutí na převozu zboží i lidí mezi křesťanskými státy a enklávami ve Svaté zemi. Křížových výprav ovšem republiky i neskrývaně využívaly k rozšiřování svého mocenského vlivu – v tomto případě jmenujme benátský vliv na čtvrtou křížovou výpravu, která cestou do Svaté země stihla dobýt Zaru (dnešní chorvatský Zadar) a zejména Konstantinopol.

Námořní republiky měly své državy zejména v přímém okolí Apeninského poloostrova – na ostrovech Sardinie a Korsika a na Dalmátském pobřeží, a mimo tuto oblast i v Řecku či na pobřeží Černého moře. Obchodní kolonie ale zakládaly i na Blízkém východě či na pobřeží Afriky.

 

Vznik a vývoj námořních republik

S ústupem doby temna raného středověku okolo roku 1000 začínal ožívat námořní obchod, který poskytoval rychlejší a bezpečnější převoz zboží než jeho pevninská alternativa. Významnou oblastí v tomto případě bylo Středomoří. Uvědomme si, že v té době hlavní obchodní cesty vedly zejména podél pobřeží, a tak začal vzrůstat právě význam pobřežních měst.

Taková města ovšem nebyla jen vítaným útočištěm a tržištěm pro obchodníky, ale i vítaným cílem nájezdů pirátu. Díky tomu začala města budovat obranné systémy a velké flotily válečných lodí, které měly chránit vzrůstající bohatství. A díky takové armádě pak byly schopné hrát významnou obchodní roli i ve vzdálenějších oblastech Středomoří – na lukrativních přechodech mezi islámským a křesťanským světem.

Námořní republiky si postupně vytvořily nezávislý vládní systém položený na obchodnických základech vznikajícího kapitalismu. Právě v námořních republikách vzniklo nejen mnoho námořních vynálezů, ale i mnoho těch, které později sloužily jako základy moderního finančního světa (účetnictví, bankovnictví).

Velká expanze moci námořních republik přišla s křížovými výpravami. Právě námořní republiky zajišťovaly většinu přepravy, za což si samozřejmě nechávaly dobře platit. U té příležitosti početní obchodníci vytvářeli nové obchodní vazby a kolonie i v islámském světě a křižáckých enklávách. Koloniemi rozumíme malé ohraničené oblasti uvnitř jiných měst – se zákony i kulturou domovské republiky. A s velkým lokálním politickým vlivem.

Dějiny námořních republik jsou různé. Moc některých trvala několik století, zatímco jiné, zejména Benátky, Janov a Ragusa vydržely až hluboko do novověku.

Sacco di Roma: Vyplenění Říma 1527 II.

Město s 53 000 obyvateli bylo prakticky bez obrany. Papežská švýcarská garda a narychlo svolané několikatisícové milice stály proti dobře vycvičeným žoldnéřům, kteří byli zoceleni v mnoha bitvách. Ani papežova pozice nebyla silná. Díky císařské propagandě začínala velká část populace, která nebyla ani italského, natožpak římského původu, reptat proti náměstku Božímu z rodu Medici. To vše bylo podporováno římským klanem Colonnů, který nerad viděl papežský stolec již po několik desítek let obsazený florentskou rodinou bankéřů.

Klement VII. a jeho poradci však vkládali velké naděje do opevnění postaveného antickými Římany a posilovaného po celá staletí. Očekávali, že císařské vojsko bude po několik dní tábořit před městem a poté odtáhne bez boje, ustupujíc před jednotkami Cognacké ligy. Ale Římanům měl osud přichystat překvapení a probuzení do nového věku střelného prachu.

Ranní mlha 6. Května se okolo západních hradeb Vatikánu rozezvučela válečným pokřikem a střelbou artilerie. Papežské velitelství a malé dělostřelectvo mohlo pouze přihlížet na útok vojska habsburské říše. Andělský hrad, kde se nacházely tyto dvě důležité složky obrany, se totiž naneštěstí rozkládal na východní straně čtvrtě Borgo, kde ležel i chrám sv. Petra. A právě tato pevnost chránila jedinou přístupovou cestu do nitra papežského města – Andělský most.

Pod krycí palbou děl a v prudkém dešti se zpustila série útoků na Věčné město, přesněji na kopce Vatikán a Janikulus. Postava vrchního velitele v bílém plášti v čele vojska povzbuzovala žoldnéře k většímu úsilí ztéct hradby. Ale také se stala jasně viditelným cílem pro obránce Říma. Toho údajně využil manýristický malíř a voják ve službách papeže Benvenuto Cellini (1500 – 1571) a smrtelně ranil konetábla Francie, vévodu bourbonského a vyhnance – Karla III. Pokud můžeme věřit slovům florentského rodáka, zranil dokonce i kapitána jízdy a oranžského prince Philiberta de Châlon. Bitvu se však nepodařilo zvrátit.

Císařští žoldnéři se dostali až k bazilice sv. Petra, kde se jim na odpor postavila Papežská garda. 147 příslušníků osobní stráže náměstka Božího padlo se svým oberstem Kasparem Röistem (??? – 1527) u obelisku uprostřed náměstí. Pouze 42 gardistů přežilo. Eskortovali totiž papeže Klementa VII. a čtrnáct kardinálů tajnou cestou do Andělského hradu. Řím byl dobyt.

Do čela vojska byli dosazeni velitelé jízdy Philibert de Châlon a Ferrante I. Gonzaga. Ti však neoplývali charismatem ani dostatečnými vůdcovskými schopnostmi předešlého vojevůdce, aby mohli obnovit ztracenou disciplínu. Pouze vydali rozkaz k drancování, který byl s jásotem přijat.

Španělský účastník vyplenění Říma si poznamenal: „V Římě, v hlavním městě křesťanstva, nezvoní žádné zvony, neotevírají se žádné kostely, neslouží se mše, neslaví se neděle a svátky. Z bohatých krámů obchodníků se staly stáje, nejkrásnější paláce byly zpustošeny, řada domů vypálena, dveře a okna jiných vyrvána a odnesena, ulice se proměnily v hnojiště, zápach mrtvol je strašlivý; lidé i zvířata jsou pohřbíváni společně; v kostelích jsem viděl mrtvoly ohlodané psy. Na náměstích stojí stoly, na kterých se hraje o hromady dukátů.“11

Kapitán lancknechtů Sebastien Schertlin von Burtenbach to vyjádřil stručněji: „Všichni se litovali a mnoho plakali. Všichni jsme bohatí.“12

Rozdílnost ve vyznání se stala minulostí. Katolíci i luteráni svorně plenili chrámy, strhávali z mrtvol kněží bohatá roucha, ničili obrazy renesančních mistrů. Znásilňovalo se na každém rohu. Církevní hodnostáři se museli vykupovat za vysoké částky, ale před tím byli krutým způsobem zesměšňováni. Kristové na tisících křížů museli snášet urážky a rány. Relikvie byly znesvěcovány. Žoldnéři opilí vítězstvím a krví si právem dobyvatelů přivlastňovali zdobené ornáty a dokonce i trojitou papežskou korunu. Jednotlivé oddíly se často dostávaly do bojů o bohatá sídla, která bývala vypleněna i několikrát. Všude znělo provolávání lancknechtů, protestantských „křižáků“ na výpravě proti zpustlosti Říma: „Vivat Luther papa!“ – „Ať žije papež Luther!“

Na hořící Řím a oslavující průvody vojáků exercitus caesareus se museli z oken Andělského hradu dívat všichni příslušníci papežské kurie. Mohli pouze děkovat Bohu, že vrchní velitelé Philibert de Châlon a Ferrante I. Gonzaga již dávno ztratili kontrolu nad svými oddíly, a tak nemohli podniknout útok na dobře bráněnou a zásobovanou pevnost. Ta byla pouze obklíčena Španěly. Jediné, co chybělo obráncům, bylo sebevědomí. Dávno ztratili naději na příchod sil Cognacké ligy, jejíž sbory se neochotně blížily k Věčnému městu.

5. června se papež Klement VII. vzdal plundrujícímu vojsku. Byl nucen souhlasit s potupnými podmínkami, které zahrnovaly zrušení zbytku Švýcarské papežské gardy, zaplacení reparací ve výši 400 000 zlatých a odpuštění všech hříchů vítězů spáchaných během plenění. Dále také vydání některých severoitalských papežských měst (Parma, Piacenza, Civitavecchia, Modena) Svaté říši římské a smířením se španělskou posádkou na Andělském hradu až do kapitulace již zmíněných měst. Tak se náměstek Boží stal vězněm římskoněmeckého panovníka Karla V.

Dobytí a vyplenění Říma ovlivnilo přítomnost i budoucnost všech zúčastněných stran. Z Říma prchlo mnoho renesančních umělců a svá díla vydalo v plen armádě. Klement VII. začal po zažitém traumatu nosit plnovous kajícníka. Římskokatolická církev pochopila, tak jako celý křesťanský svět, obsazení Věčného města jako trest Boží, a ve výsledku ji to donutilo pomýšlet na reformu institutu papežství a katolicismu vůbec. Dále také Švýcarská garda dodnes přijímá každý rok nové příslušníky přesně 6. května. Dokonce i v jazyce můžeme najít připomínku Sacco di Roma. Německé „Halt!“ se dodnes ozývá v italštině jako „Alt!“.

Teprve 28. listopadu se Klementu VII. podařilo uniknout. Podplatil své strážce a v převleku spolu s kardinály uprchl komínem do Orvieta, do papežského města poblíž hranic se Sienskou republikou. Odtud se snažil navázat vztahy s habsburským dvorem. Proto odmítl lorda kancléře kardinála Thomase Wolseyho, který nabízel finanční i vojenskou pomoc Anglie výměnou za rozvod Jindřicha VIII. s Kateřinou Aragonskou, tetou Karla V. Tímto rozhodnutím dal ale Svatý stolec podnět k vytvoření anglikánské církve a posílení pozice protestantů v Evropě. Zamítl i návrhy Francie, která v srpnu vstoupila do severní Itálie. Tím se habsburská politika na Apeninském poloostrově začala soustředit na udržení dvou strategických bodů – Neapole a Milána.

Klement VII. se v této těžké době projevil jako zručný diplomat. Zákaz pronásledování říšských stoupenců v papežských městech a usmíření se s prohabsburskými kardinály a římskými rody mu nakonec vyneslo poklidný vjezd do Říma, rušený pouze bouří, dne 6. října 1528. Okamžitě začal organizovat nové zásobování města, ve kterém populace poklesla na polovinu. Karel V. nakonec potvrdil své usmíření s papežem svou slavnostní korunovací na císaře13 v Bologni roku 1530. Byla to poslední korunovace tohoto typu z rukou náměstka Božího.

Mezitím habsburské vojsko stále pobývalo v doutnajícím Věčném městě. Takto popsal závěrečnou etapu okupace již zmíněný lancknecht Sebastien Schertlin von Burtenbach: „Řím jsme neokupovali ani dva měsíce a pět tisíc našich zemřelo na mor, neboť nikdo nepohřbíval mrtvoly. V červenci jsme napůl mrtví opustili město směrem k Marches (myšleno Le Marche na východě Itálie – poznámka autora), abychom přišli na jiný vzduch… V září po návratu do Říma jsme drancovali ještě víc a nalezli jsme velké ukryté poklady. Zůstali jsme ještě šest měsíců.“14 Počet množících se půtek mezi národnostně i nábožensky rozdílnými jednotkami se zvyšoval den ode dne spolu s rostoucí dezercí. Nemoci znovu decimovaly jednotky exercitus caesareus, mezi které se jen pomalu vracela kázeň.

Až nakonec v neděli 16. února 1528 byly vyslyšeny modlitby obyvatel Říma. Španělské tercie s italskými jednotkami opustily vydrancované Věčné město, následované o den později sbory lancknechtů. Podle papežského historika zbyly z exercitus caesareus pouhé zbytky. Pět tisíc Němců, čtyři tisíce Španělů a dva a půl tisíce Italů mířily na jih k Neapoli, kde se mělo znovu bojovat se silami Cognacké ligy. Luteránské jednotky si do kroku zpívaly:

„Padlo, padlo veliké město.
V němž dlouho sídlila rudá nevěstka.
Se svým kalichem hýření!“15

Zamyšlení autorovo na závěr

Můžeme se jen domnívat, jestli za celou výpravou opravdu stála pouze nedisciplinovanost císařských jednotek, jak tvrdí současní historici. Nedochovala se žádná korespondence římskoněmeckého panovníka s veliteli v Lombardii, která by nám odhalila opravdový důvod k tažení na Řím. Je možné, aby Karel V. v sobě potlačil katolíka a vydal rozkaz k útoku na papeže, hlavu církve? Důvod k tomu měl. Jako křesťana ho pravděpodobně popuzovala marnotratnost a hříšnost Svatého stolce, a jako císaři se mu zase protivila zrádnost náměstka Božího, který se neustále paktoval s jeho nepřáteli. Proto možná souhlasil s vypleněním Věčného města.

Zajal papeže a ukázal svým soupeřům, že v Itálii má rozhodující slovo rod Habsburků. Ale je možné, že by v sobě potlačil i svědomí a souhlasil s útokem na špatně bráněné město? Určitě věděl, že dojde ke smrti mnoha obyčejných obyvatel. A neovlivnilo poté Sacco di Roma myšlenku Karla V. vyřešit osobně Italské války soubojem s francouzským králem a tím, podle císařových slov, ušetřit křesťanskou krev? Jedno je jisté. Roku 1527, kdy se podle názoru renesance svět vynořil z temnoty a barbarství středověku, bylo Věčné město vypleněno habsburskými křesťanskými žoldáky, kteří se nápadně podobali svým dobyvatelským předchůdcům – Vandalům, Arabům a Normanům.

 

11 Weissensteiner, Friedrich: Karel V., in: Velcí panovníci rodu habsburského, str. 108.
12 Chastel, André: Vyplenění Říma: Od manýrismu k protireformaci, str. 83.
13 Císařská korunovace – slavnostní akt, při které byl panovník Svaté říše římské (tzv. římský král) papežem korunován císařskou korunou. Zpravidla se tato událost konala v Římě a znamenala obrovskou finanční zátěž pro státní pokladnu.
14 Chastel, André: Vyplenění Říma: Od manýrismu k protireformaci, str. 83.
15 Chastel, André: Vyplenění Říma: Od manýrismu k protireformaci, str. 26.

Sacco di Roma: Vyplenění Říma 1527 I.

V 16. století zpustošily Apeninský poloostrov tzv. Italské války1. Uzavírání mírů a aliancí se v tomto konfliktu střídalo až s děsivou pravidelností. Dobytí Říma, sídla katolické církve, bylo pouhou malou epizodou na pozadí větších událostí. Přesto tato zpráva vyděsila celé křesťanstvo.

Děvka babylonská

Zhoršující se mezinárodní situace vyburcovala krále Františka I.2 k obnovení války na Apeninském poloostrově proti španělskému králi a panovníkovi Svaté říše římské Karlu V.3. Ale vojsko z Francie bylo drtivě poraženo v bitvě u Pavie roku 1525, kde byl dokonce francouzský panovník z rodu Valois zajat a posléze odvezen do Madridu k mírovým jednáním. Tam se musel potupně zříci nároku na Itálii i další území a mimo jiné také ukončit válečné operace francouzské armády. Pod podmínkou dodržení mírových smluv a ponechání svých synů v zajetí, byl František I. propuštěn na svobodu. Záhy však všechny sliby odvolal a prohlásil mír za vynucený.

Válka tak neskončila a mělo dojít k dalším bojům. Francie si však uvědomovala svou zranitelnost – byla obklíčena z východu i západu habsburskou říší. Proto se tajně sešla s vyslanci papeže Klementa VII.4, který byl do té doby oficiálně spojencem Karla V. Strach ze ztráty samostatnosti a z hegemonie Habsburků nejen v Itálii, ale i v celé Evropě vehnal do spojenectví i jiné státy. Mezi italskými vynikaly především Benátky a Milán. Do krvavé hry ale přistoupil i nový hráč – Anglické království, které v ní sledovalo své osobní zájmy. Lord kancléř kardinál Thomas Wolsey (1473 – 1530) se chtěl stát papežem a jeho pán, Jindřich VIII.5, se domáhal rozvodu se svou první manželkou Kateřinou Aragonskou6. A ukončit manželství mohl pouze papež a to zvláštním výnosem. Tak byla 22. května 1526 v Cognacu uzavřena aliance mezi francouzským králem, papežem, některými severoitalskými městy a Anglií proti Karlu V. Později toto uskupení bude nést jméno Cognacká liga.

Panovník Svaté říše římské narychlo povolal do Lombardie oddíly proti možnému francouzskému vpádu. Přes Janov k Milánu postupoval španělský sbor terciero7 v síle okolo 6 000 mužů pod vedením konetábla Francie Karla III. Bourbonského (1490 – 1527), který po konfiskaci rodinného majetku Františkem I. přeběhl do tábora Karla V. Z německých zemí pochodoval k Mantově Georg von Frundsberg (1473 – 1528), který se proslavil v bitvě u Pavie, s kontingentem čítající okolo 15 000 lancknechtů8. Tam se srazil na konci listopadu 1526 s benátskými oddíly a pověstnými italskými žoldáky z Bande Nere9 vedenými Giovannim de Medici (1498 – 1526), bratrancem papeže Klementa VII. Přesto se římskoněmečtí vojáci, zpravidla luteráni, probojovali jednotkami Cognacké ligy a zabili dokonce nepřátelského vrchního velitele, do kterého byly vkládány všechny naděje na poražení Karla V. a osvobození Itálie od habsburské dominance.

K císařské armádě u Piacenzy se nakonec přidala i jízda pod vedením pážete a věrného přítele Karla V. Ferranta I. Gonzaga (1507 – 1557), a Philiberta de Châlon (1502 – 1530), prince oranžského. Brzy přispěchaly i jednotky italských žoldnéřů v čele s dobrodruhem Fabriziem Maramaldym (1494 – 1552). Celé vojsko tak mělo ve výsledku okolo 34 000 mužů.

Zima na přelomu let 1526 – 1527 zaskočila svou krutostí. Námezdné císařské šiky trpěly nejen nízkou teplotou a nedostatkem potravin, ale především také nudou a nevyplácením žoldu. Vydržování tak velkých vojsk přivádělo totiž Karlovu státní pokladnu na mizinu, i přes obrovské zisky z amerických kolonií. 16. března 1527 se lancknechti, Španělé i Italové vzbouřili a vřítili se s vytasenými zbraněmi do velitelského stanu. Velitele římskoněmeckých oddílů Georga von Frundsberga ranila z tohoto projevu nedisciplinovanosti mrtvice a musel být odvezen zpět do Svaté říše římské. Karlovi Bourbonskému nezbývalo nic jiného než se podvolit nátlaku mužstva. Vydal proto rozkazy táhnout a vyplenit Papežský stát – táhnout na Řím, lůno a centrum křesťanské církve. Vyplenit Věčné město a pokořit zrádnou Děvku babylonskou, jak hlásala luteránská propaganda.

„Šestý květen, ach! / strašný den neštěstí, hrůzy a krutosti (…)“10

Císařská armáda, exercitus caesareus, podobná spíše barbarským hordám než křesťanskému vojsku, táhla Itálií a za sebou nechávala pouze zpustošená pole. Furor teutonicus, strach antických Římanů z divokých Germánů, se znovu probudil v srdcích obyvatel Itálie. Bologna a Florencie se zachránily jen díky penězům, ostatní města takové štěstí neměly. Města na severní hranici, Latia, Acquapendente a San Lorenzo Nuovo, lehly popelem. Konetábl Francie Karel III. Bourbonský hnal své oddíly k Věčnému městu, ze strachu, že na něj udeří síly Cognacké ligy. Protihabsburská aliance se však začínala hroutit. Severoitalské státy se zabývaly obranou svých měst a modlily se, aby se nedostaly do boje s lépe vycvičenými říšskými vojáky. Francie na Apeninský poloostrov měla přitáhnout až v srpnu 1527. Anglie byla od hlavního bojiště daleko a papežská armáda v podstatě neexistovala. To vše ale vrchní velitel italského habsburského vojska nevěděl.

Náměstek Boží Klement VII. se snažil vyjednávat. Nabídl dokonce 150 000 zlatých, aby si habsburské žoldáky usmířil. Karel III. Bourbonský s nabídkou souhlasil a vděčný papež ukvapeně rozpustil své žoldácké oddíly. To byla chyba. Španělští, italští a římskoněmečtí vojáci se stále dožadovali slíbené kořisti. A jejich velitel musel souhlasit, pokud nechtěl viset na prvním stromě. Na konci dubna se tak pustošící armáda dostala k Tibeře. V neděli 5. května se všechny římské zvony rozezvučily na poplach. Exercitus caesareus stál u západních zdí Říma.

 

1 V tzv. Italských válkách (1494 – 1559) se Francie pokoušela proniknout od konce 15. století do Itálie. Nejprve skrze obsazení trůnu Neapolska, posléze i podmaněním severní části Apeninského poloostrova. Proti francouzským panovníkům, kteří toužili po bohatých severoitalských městech, se nakonec prosadili římskoněmečtí císaři považující válečnou oblast za svou sféru vlivu. Během bojů byla uzavírána mnohá spojenectví, která zpravidla končila dočasnou porážkou jedné ze stran a následným spojenectvím proti dosavadnímu vítězi. Války skončily mírem v Cateau-Cambrésis, kde se Francie vzdala všech nároků na neapolský trůn ve prospěch Habsburků.
2 František I. (1515 – 1547) – francouzský král považovaný za prvního renesančního panovníka v dějinách své země; za vlády tohoto panovníka z rodu Valois došlo k velkému rozvoji kultury; jedna z nejvýraznějších postav 16. století a protivník Karla V. a Jindřicha VIII.
3 Karel V. (1516 – 1556) – španělský král (jako Karel I.), císař Svaté říše římské, vévoda burgundský atd. (údajně přes 70 dalších titulů) z rodu Habsburků.
4 Klement VII. (1523 – 1534) – papež a italský šlechtic z rodu Medici, za jehož pontifikátu začaly vznikat nové mnišské řády, mající za cíl očistu církve (např. kajetáni založeni r. 1524, kapucíni r. 1528, barnabiti r. 1533, a jezuité r. 1534), dále také učenec a mecenáš umění (za zmínku stojí především objednání Posledního soudu od Michelangela di Lodovico Buonarroti Simoni /1475 – 1564/).
5 Jindřich VIII. (1509 – 1547) – král Anglie, Irska a titulárně Francie z rodu Tudorovců, proslulý odklonem od Říma a založením anglikánské církve, a šesti manželstvími (1. s Kateřinou Aragonskou /rozvod a přirozená smrt/ 2. s Annou Boleynovou /sťata/ 3. s Janou Seymorovou /smrt při porodu/ 4. s Annou Klévskou /rozvod a přirozená smrt/ 5. s Kateřinou Howardovou /sťata/ 6. s Kateřinou Parrovou /přirozená smrt po úmrtí svého manžela/).
6 Kateřina Aragonská (1485 – 1536) – královna anglická, první manželka Jindřicha VIII., teta Karla V.
7 Tercieros (špan. tercie) – oddíly pouze španělských žoldnéřů, kde část vojáků bojovala s několikametrovými píkami a část mušketami. Tak vznikla účinná odpověď na „neporazitelnost“ Švýcarů a formace, která vynikla především během Třicetileté války (1618 – 1648).
8 Lancknechti – výsledek prvního pokusu o národní armádu v německých zemích, ze kterého se nakonec vyvinuli žoldnéři známí svými obouručními meči, arkebuzami a barevným stylem oblékání. Byli konkurenty švýcarských žoldáků na „trhu“. Jejich setkání na bojišti zpravidla končila masakrem a nemilosrdností vůči přeživším.
9 Bande Nere (italsky Černá skupina) – námezdný oddíl italských vojáků vedený a založený Giovannim de Medici. Tato jednotka vznikla během Italských válek a byla najímána oběma stranami. Po smrti svého velitele a zakladatele se dále účastnila bitev, ale zdecimovaná morem a boji se roku 1528 vzdala císařské armádě a byla rozpuštěna. Své jméno získala podle černého brnění, které vojáci nosili na památku smrti prvního zaměstnavatele, papeže Lva X. Byli prvními známými jízdními arkebuzíry.
10 Chastel, André: Vyplenění Říma: Od manýrismu k protireformaci, str. 25.

Shrnutí dění v 16. století

Evropa na rozhraní středověku a novověku zažívala obrovské změny. Reconquista1 Pyrenejského ostrova, provázející křesťany a Araby od 8. století, se chýlila ke konci. Nejen, že křesťanská vojska dokázala zatlačit muslimy až ke Granadě, ale svou sílící pozici upevnila dvě nejmocnější království, hlásící se k odkazu Ježíše Krista, svým sloučením. Kastilie a Aragon se zasnoubily v osobách Ferdinanda II. Aragonského2 a Isabely Kastilské3 v jednu mocnost. Léta Páně 1469 vzniklo španělské království, které po obsazení Granady roku 1492 mohlo začít expandovat. Dobytím Ráje – Nového světa – na západě Kryštofem Kolumbem vše pouze začalo.

Obchodní střediska se přesunula z renesanční Itálie na Pyrenejský poloostrov. A tím započalo neúnavné soupeření mezi Portugalskem a Španělskem, které bylo definitivně vyřešeno až pohlcením prvně jmenovaného království4 a ztráty velmocenského postavení druhého státu v 17. století.5

Nástup novověku se nesl také v duchu konsolidace některých států. Mezi nimi vynikla říše rodu Habsburků, která ovládala více než jednu třetinu celé Evropy. Především díky sňatkové politice Maxmiliána I. Habsburského6, který se nejen oženil s Marií Burgundskou7, a tím získal bohaté a vyspělé nizozemské provincie8 a burgundské vévodství9, ale také propojil svou rodinu s napohled silnou dynastií Jagellonců10 prostřednictvím svých vnoučat Ferdinanda11 a Marie12. České a uherské království připadlo rodu rakouských arcivévodů. Spolu se zámořskými koloniemi v jižní a střední Americe vybudovanými na zbytcích indiánských říší vyvrácenými španělskými dobyvateli13, s fakticky ovládanou Svatou říši římskou, s panstvím v jižní a silnou pozicí v severní Itálii14, mohl Karel V.15, hlavní protagonista první poloviny 16. století, tvrdit, že „co na nebi slunce, to na zemi císař“16.

Právě za vlády tohoto panovníka byli Habsburkové na vrcholu své moci. To on ubránil své nizozemské a pyrenejské državy před nárokem Francie. Brzy zadržel francouzskou expanzi do severní Itálie17, která se musela potupně zříci všech výdobytků v Itálii i části burgundského vévodství. Ale pyšná Francie, obklíčená ze všech světových stran a sražená na kolena, se spojila s nepřáteli císaře, kterým byl náhlý vzrůst moci rakouské dynastie trnem v oku. Proto boje neskončily, ale pokračovaly s ještě větší intenzitou. Během těchto válek byl například vypleněn Řím, sídlo papeže a centrum křesťanstva, německými žoldnéři.

Obnovení římského impéria, ve které doufali všichni rádci mladého panovníka, se však nenaplnilo. Státní pokladna byla prázdná kvůli vítězným, ale vysilujícím válkám proti Francii, rebelům v jednotlivých koutech říše, neustálé přítomnosti expandujících Turků na východě i neochotě císaře prolévat další křesťanskou krev. Ale císařská vojska dostala svůj žold tak jako tak. Nejen dalším zvýšením daní, ale také půjčkami rodiny Fuggerů.18 Uherská fronta s Tureckem byla posílena a přenechána českému a uherskému králi, válka na moři proti muslimům se začala příznivě vyvíjet a opakující se vzpoury v Nizozemí a Španělsku byly znovu potlačeny. Tyto boje však vázaly většinu vojsk daleko od Itálie, kam se francouzský král František I.19 pokusil znovu proniknout po uzavření spojenectví s Osmanskou říší. Rozdílnost ve víře už nebyla překážkou jako ve středověku. Obzvláště tehdy, když i papež navázal diplomatické styky s Istanbulem.

Karel V. také pokračoval ve sňatkové politice svého děda Maxmiliána I. Svou sestru Eleonoru20 provdal za portugalského krále (který však brzy zemřel) a syna Filipa II.21 oženil s Marií Portugalskou22 a tím nejen znovu provázal iberské mocnosti, ale připravil pro svého potomka půdu pro nárok o portugalský trůn.

Mladou Eleonoru však nejmocnější panovník první poloviny 16. století nehodlal nechat samotnou. Znovu poraženého francouzského krále Františka I. donutil roku 1530 si vzít královnu-vdovu Portugalska za ženu. Plány na sblížení s Francií však nevyšly a manželství zůstalo bezdětné.

Složitou diplomatickou hrou nakonec římskoněmecký císař posílil vliv i v neustále strany měnícím anglickém království. Jeho syn Filip II. pojal za druhou manželku Marii23, dceru Jindřicha VIII.24 a Kateřiny Aragonské25. Ta, po nástupu na trůn, v podstatě připojila Anglii ke Španělsku. Z tohoto područí království vyvedla až další z dcer Jindřicha VIII., Alžběta I.26, která zahraniční politiku nastavila značně protihabsburským směrem.

16. století však nebylo jenom věkem Habsburků, ale také i reformace církve. Učení Martina Luthera27, kritizující morální úpadek římskokatolické církve, se šířilo všemi vrstvami říšské společnosti a brzy započaly první roztržky, provázené sekularizací kněžského majetku. Prostý lid se bouřil proti dosavadnímu sociálnímu řádu pod velením Lutherových radikálních žáků. Série náboženských válek nakonec zplundrovala nejen Svatou říši římskou, ale i Švýcarsko a Francii, kde se odehrály nechvalně známé masakry.

Římský císař Karel V. byl nakonec nucen uznat, po několika neúspěšných pokusech o kompromis, roku 1555 tzv. Augsburský náboženský smír, který zbavil říšskou církev nadvlády v zemi. O rok poté zklamaný Habsburk odešel do ústraní do Španělska, a s ním jakoby odešla i síla Habsburků. I přesto, že nový císař a zároveň i Karlův bratr Ferdinand I. dokázal ve svých zemích rakouské větve Habsburků udržet relativní klid, jeho nástupci ne. V rodě se začala projevovat degenerace a slabost jednotlivých panovníků. Až v druhé polovině 17. století a v 18. století našla habsburská rakouská monarchie ztracenou rovnováhu.

Španělská část rodu ustupovala do pozadí ještě rychleji. Z nadvlády se po krutých bojích vymanily severní nizozemské provincie, již zmíněná katastrofální porážka v La Manche zničila většinu španělské flotily a dluhy se neustále zvyšovaly. Po Třicetileté válce (1618-1648) bylo Španělsko považováno za druhořadou mocnost. I přesto se Habsburkové, rod, nad kterým kdysi slunce nezapadalo, bez Španělska a zámořských kolonií, dokázali udržet mezi velmocemi až do trpkého konce první světové války.

 

1 Reconquista (špan. znovudobytí) – tažení, které započalo vítěznou bitvou mezi muslimy a Vizigóty u Covadonga v roce 722 a poté rokem 732, kdy byly muslimské síly poraženy v bitvách u Tours a Poitiers franským majordomem Karlem Martelem (686 – 741) a tím byl definitivně zastaven postup islámu západní Evropou; tento boj navíc poznamenal vývoj španělského katolictví, protože to nabralo ostře radikální směr, který pocítili především židé a protestanti, a díky tomu je dodnes Španělsko baštou katolictví.
2 Ferdinand II. Aragonský (1452 – 1516) – panovník Aragonie, Sicílie, Sardinie, Neapolska, Navarry a oficiálně Kastilie, kterou získal sňatkem, ačkoli v ní fakticky vládla jeho manželka.
3 Isabela Kastilská (1451 – 1504) – královna Kastilie a Aragonu, která podpořila Kryštofa Kolumba v jeho hledání cesty do Indie.
4 Portugalské království potkal podobný osud jako české a uherské království v roce 1526 v bitvě u Moháče. Roku 1578 padl mladý panovník Sebastián I. Portugalský (1557 – 1578), tak podobný českému králi Ludvíku Jagellonskému, v bitvě u Alcazarquiviruu (Ksar el-Kabir), když se rozhodl podporovat sesazeného vládce muslimského Maroka. Tím nechal svou zemi bez následníka. Následně se rozhořel boj o moc, ve kterém zvítězil španělský král Filip II. (1556 – 1598). a v roce 1580 utvořil s Portugalskem personální unii, která vydržela až do vítězné vzpoury roku 1640.
5 První příznaky ústupu z trůnu hegemona na mořích byla neschopnost zakročit proti bujícímu pirátství (podporovaném anglickou královnou Alžbětou I. (1558 – 1603)) na trasách z Jižní Ameriky. Následovala katastrofální porážka španělského válečného loďstva (tzv. Nepřemožitelné Armady) anglickou flotilou v La Manche roku 1588. Dále vyčerpáním se ve Třicetileté válce (1618 – 1648) a také nepružnou ekonomikou, díky které státy nového věku (např. Anglie, Nizozemí a podobně) hravě předhonily zastaralou monarchii.
6 Maxmilián I. Habsburský (1459 – 1519) – arcivévoda rakouský, král římský; za své vlády čelil nároku Francie na Burgundské vévodství, ale proslul především svým diplomatickým úsilím rozšířit državy Habsburků.
7 Marie Burgundská (1457 – 1482) – burgundská, lucemburská a brabantská vévodkyně; musela spolu se svým manželem bojovat o burgundské dědictví proti Francii, která si činila nárok na burgundské léno, které si však obzvlášť za Stoleté války (1337 – 1453) vedlo vlastní zahraniční politiku a snažilo se vymanit z vlivu Francie.
8 Nizozemské provincie – severní provincie: Holandsko, Zeeland, Zutphen, Antverpy, Frísko, Utrecht, Overijssel, Groningen; jižní provincie: Brabantsko, Limbursko, Lucembursko, Geldry, Artois, Henegavsko, Flandry, Namur, Mechelen; tato území se rozkládala na území dnešního Beneluxu a severní Francie, a byla centrem obchodu a průmyslu. Na konci 16. století se severní provincie odtrhly a vytvořily nezávislý stát nazvaný Republika spojených nizozemských provincií.
9 Burgundské vévodství – území, které se rozkládá na většině území dnešního Burgundska s državami podél východní hranice Francie až do Nizozemí; rod burgundských vévodů, pokrevně spřízněn s vládnoucím francouzským rodem z Valois, se pokoušel výboji získat území Lotrinska, Švýcarska nebo Nizozemských provincií; spor Maxmiliána I. s Francií nakonec vyústil v rozdělení Burgundského vévodství, tedy že Francie získala většinu území Burgundska a Habsburkové především Nizozemské provincie.
10 Jagellonci – velkoknížecí rod pocházející z Litvy, který s nástupem Vladislava II. Jagella (1377 – 1434) usedl roku 1385 i na polský trůn a nakonec vymřel roku 1572 Zikmundem II. Augustem (1529 – 1572). Tato dynastie ovládala od roku 1471 české království a posléze i království uherské, čímž se stala ve východní a střední Evropě jednou z nejmocnějších rodin, ale pouze na pohled, protože jagellonští panovníci na přelomu století bývali slabí a pod silným vlivem šlechty. Středoevropský prostor nakonec rod ztratil vymřením česko-uherské větve roku 1526, kdy musel uvolnit místo expanzi Habsburků.
11 Ferdinand I. Habsburský (1522 – 1564) – arcivévoda rakouský (od roku 1522), král český a uherský (od roku 1526), král římský (od roku 1530), císař Svaté říše římské (od roku 1556); muž, jehož vládou začíná „400 let útlaku“ v českých zemích.
12 Marie Habsburská (1505 – 1558) – královna česká a uherská, manželka Ludvíka Jagellonského (1516 – 1526), místodržitelka v nizozemských provinciích (1530 – 1555).
13 Aztécká říše v Mexiku byla vyvrácena mezi lety 1519 – 1521 Hernandem Cortezem, a incká říše v Peru byla zničena Franciscem Pizzarem v letech 1531 – 1535.
14 Itálie byla až do 19. století roztříštěna na jednotlivé státečky, o které zápasili mnohem silnější sousedé (především Francie a Svatá říše římská); přes střední část Apeninského poloostrova, od východního pobřeží po západní, se táhl papežský stát s hlavním městem v Římě.
15 Karel V. (1516 – 1556) – král španělský (jako Karel I.), císař Svaté říše římské, vévoda burgundský atd. (údajně přes 70 dalších titulů).
16 Seibt, Ferdinand: Karel V., str. 5 – heslo známé také jako: „říše, nad kterou slunce nezapadá“
17 V tzv. italských válkách (1494 – 1559) se Francie od konce 15. století pokoušela proniknout do Itálie. Nejprve skrze obsazení trůnu Neapolska, posléze i podmaněním severní části Apeninského poloostrova. Proti francouzským panovníkům, kteří toužili po bohatých severoitalských městech, se nakonec prosadili římskoněmečtí císaři považující válečnou oblast za svou sféru vlivu. Během bojů byla uzavírána mnohá spojenectví, která zpravidla končila dočasnou porážkou jedné ze stran a následným spojenectvím proti dosavadnímu vítězi. Války skončily mírem v Cateau-Cambrésis, kde se Francie vzdala všech nároků na neapolský trůn ve prospěch Habsburků.
18 Fuggerové – bankéřský rod z Augsburku, který svůj osud spojil s rodem Habsburků; pomohl získat říšský trůn Karlovi V. (úplatek 850 000 dukátů) i dosažení hodnosti římského krále Ferdinandu I. (úplatek 350 000 dukátů); velké dluhy hlavně španělských Habsburků tyto bankéře a podnikatele na konci 16. století zruinovaly.
19 František I. (1515 – 1547) – francouzský král považovaný za prvního renesančního panovníka v dějinách své země; za vlády tohoto panovníka došlo k velkému rozvoji kultury a on sám považován za jednu z nejvýraznějších postav 16. století a protivníka Karla V. a Jindřicha VIII.
20 Eleonora Habsburská (1498 – 1558) – portugalská královna (1. manželství), francouzská královna (2. manželství).
21 Filip II. (1556 – 1598) – král Španělska (od r. 1556), Anglie (od r. 1554 – 1558), Portugalska (od r. 1580) atd.
22 Marie Portugalská (1527 – 1545) – dcera portugalského krále, sestřenice a první manželka Filipa II.
23 Marie Katolická, zvaná též Krvavá (1553 – 1558) – anglická královna, jediná přeživší dcera Kateřiny Aragonské, proslulá hony na protestanty (odtud také obě dvě přízviska).
24 Jindřich VIII. (1509 – 1547) – král Anglie, Irska a titulárně Francie, z rodu Tudorovců, proslulý odklonem od Říma a založením anglikánské církve, a šesti manželstvími (1. s Kateřinou Aragonskou /rozvod a přirozená smrt/ ;2. s Annou Boleynovou /sťata/ ; 3. s Janou Seymorovou /smrt při porodu/; 4. s Annou Klévskou /rozvod a přirozená smrt/; 5. s Kateřinou Howardovou /sťata/; 6. s Kateřinou Parrovou /přirozená smrt po úmrtí jejího manžela/).
25 Kateřina Aragonská (1485 – 1536) – královna anglická, první manželka Jindřicha VIII., teta Karla V.
26 Alžběta I. zvaná Panenská královna (1558 – 1603) – královna Anglie, Irska a titulárně Francie, která se vrátila k protestantismu svého otce; za její vlády nastal „zlatý věk Anglie“ a také s ní vymřel rod Tudorovců, po kterém nastoupili skotští Stuartovci.
27 Martin Luther (1483 – 1546) – augustiniánský mnich a profesor teologie a filosofie pocházející z bohaté rodiny, proslulý svým reformačním učením navazujícím na kritiky církve ze 14. a 15. století.