Archiv pro štítek: Křížové výpravy

Námořní republiky

Jako námořní republiky označujeme několik středověkých středomořských státečků vzkvétajících v Itálii a na pobřeží Dalmácie. Díky mocenskému vakuu, respektive díky prolínání mnoha mocenských vlivů v této oblasti, byl umožněn vznik malých obchodnických městských států, které postupem času získávaly i vojenskou moc – a to zejména na moři.

Pro tyto státy, vzkvétající zejména v období 10. až 13. století, je typické neustálé soupeření s ostatními námořními republikami. Případný úspěch či neúspěch v obchodě i válce pak byl spojen i se samotnou existencí a samostatností. Slabší městské státy totiž byly postupně pohlcovány ostatními námořními republikami, případně jinými mocenskými útvary středomořské oblasti.

Mapa námořních republik

Mapa námořních republik s anglickými názvy (ty nejznámějsí Genova=Janov, Venezia=Benátky). Zdroj: Wikimedia.

Pro námořní republiky byl typický podobný systém státní správy, ve které měla důležité slovo kupecká třída. Naprostá většina těchto republik vznikla na základě předchozích teritorií náležejících k Byzantské říši.

Námořní republiky se ve velkém zapojily do křížových výprav. Ty jim přinesly četné příležitosti ke zbohatnutí na převozu zboží i lidí mezi křesťanskými státy a enklávami ve Svaté zemi. Křížových výprav ovšem republiky i neskrývaně využívaly k rozšiřování svého mocenského vlivu – v tomto případě jmenujme benátský vliv na čtvrtou křížovou výpravu, která cestou do Svaté země stihla dobýt Zaru (dnešní chorvatský Zadar) a zejména Konstantinopol.

Námořní republiky měly své državy zejména v přímém okolí Apeninského poloostrova – na ostrovech Sardinie a Korsika a na Dalmátském pobřeží, a mimo tuto oblast i v Řecku či na pobřeží Černého moře. Obchodní kolonie ale zakládaly i na Blízkém východě či na pobřeží Afriky.

 

Vznik a vývoj námořních republik

S ústupem doby temna raného středověku okolo roku 1000 začínal ožívat námořní obchod, který poskytoval rychlejší a bezpečnější převoz zboží než jeho pevninská alternativa. Významnou oblastí v tomto případě bylo Středomoří. Uvědomme si, že v té době hlavní obchodní cesty vedly zejména podél pobřeží, a tak začal vzrůstat právě význam pobřežních měst.

Taková města ovšem nebyla jen vítaným útočištěm a tržištěm pro obchodníky, ale i vítaným cílem nájezdů pirátu. Díky tomu začala města budovat obranné systémy a velké flotily válečných lodí, které měly chránit vzrůstající bohatství. A díky takové armádě pak byly schopné hrát významnou obchodní roli i ve vzdálenějších oblastech Středomoří – na lukrativních přechodech mezi islámským a křesťanským světem.

Námořní republiky si postupně vytvořily nezávislý vládní systém položený na obchodnických základech vznikajícího kapitalismu. Právě v námořních republikách vzniklo nejen mnoho námořních vynálezů, ale i mnoho těch, které později sloužily jako základy moderního finančního světa (účetnictví, bankovnictví).

Velká expanze moci námořních republik přišla s křížovými výpravami. Právě námořní republiky zajišťovaly většinu přepravy, za což si samozřejmě nechávaly dobře platit. U té příležitosti početní obchodníci vytvářeli nové obchodní vazby a kolonie i v islámském světě a křižáckých enklávách. Koloniemi rozumíme malé ohraničené oblasti uvnitř jiných měst – se zákony i kulturou domovské republiky. A s velkým lokálním politickým vlivem.

Dějiny námořních republik jsou různé. Moc některých trvala několik století, zatímco jiné, zejména Benátky, Janov a Ragusa vydržely až hluboko do novověku.

Třetí křížová výprava – část II.

Třetí křížová výprava zaznamenala hned zpočátku úspěch – dobyla Akkon. Původní hvězdná sestava velitelů ze vznešených rodů se však měla zmenšovat. Ale ani tak neztratila ihned dech.

Richardovo tažení podél moře a bitva u Arsúfu

Na přelomu července a srpna 1191 se Filip August rozhodl opustit Svatou zemi a vrátit se zpět do Francie. Nechal zde však Richardovi velkou část své armády. Anglický král se v dobytém Akkonu nezdržel dlouho a 25. srpna se vydal, doprovázen flotilou, podél pobřeží na jih směrem k Jaffě, odkud mohl vést případný útok na Jeruzalém. Saladinovy síly nicméně postupovaly téměř paralelně s ním a čekaly na správný okamžik k útoku. V následujících dnech proběhlo několik potyček se ztrátami na obou stranách, ale pravá bitva se strhla až 6. září u Arsúfu, města, které leželo 50 km severně od Jaffy.

Richard zřejmě Saladinův útok očekával, a tak rozmístil své jednotky do tří proudů tak, aby postupovaly v bitevních sestavě, jakou by zvolil, kdyby bojoval zády k moři. Muslimové nejprve zaútočili na zadní část křižácké armády, při pohledu směrem od moře levé křídlo, s nadějí, že přední část vojska bude pokračovat dál a jim se podaří tuto část odříznout a zničit. Křižáci se však zpočátku nenechali vyprovokovat k boji a místo toho postupovali tvrdošíjně dál. Postupně se boj rozhořel po celé linii, ale stále bylo zřejmé, že útočí jen muslimové a křesťané se pouze brání. Přes veškerou snahu se Saladinovi nedařilo ani zastavit postup směrem k Arsúfu, natož pak Richardovo vojska rozdělit.

Sám Richard hodlal nepřátelské vojsko vyčerpat, a pak ve správný okamžik provést s rytířskou jízdou protiútok, který by protivníky smetl. Ne všichni však sdíleli jeho přesvědčení o tom, že mají vytrvat. Nejhůře byl tlačen zadní voj, který musel de facto jít pozadu a vůbec celkově byl v největším nebezpečí. V jeho čele byl velmistr johanitů, který několikrát požádala krále Richarda o povolení zaútočit. Byl však pokaždé odmítnut. Více už však nemohly jeho řady vydržet a snad nedorozuměním, snad schválně, porušily králův příkaz S výkřikem Svatý Jiří! se pak johanité vrhli do islámských řad, brzy následováni i francouzskými rytíři.

Když Richard zjistil, co se děje, chtě nechtě musel útok podpořit, jinak by byli rytíři i přes počáteční úspěch odříznuti a pobiti. Zatím se jim však podařilo zcela nepřipravené Saladinovi muže zaskočit a vrhnout je ve zmatek. Richard jejich útok nakonec zastavil, protože se křižáci začali blížit k zalesněnému pásmu a král se obával léčky, která by zde mohla čekat. Obě strany dostaly čas se přeskupit. Tentokrát však iniciativu převzali křižáci a jejich jízda podruhé zaútočila. A podruhé se jí podařilo vrhnout muslimské řady ve zmatek a celou armádu nepřítele přiblížit k porážce.

Richard však své vojáky znovu stáhl. Od počátku boje už uplynulo několik hodin a začalo se připozdívat. Křesťané se proto vrhli na budování tábora, protože soupeře už právem považovali za poražovaného. V té chvílu na ně zaútočila ale islámská posádka, která držela nedaleký Arsúf, ta však proti přesile neměla šancí a byla odražena. V té chvíli přikázal král poslední, třetí útok. Proti komu byl mířen, není dnes jasné – snad proti posádce Arsúfu, snad znovu proti Saladinově armádě.

Ztráty byly na muslimské straně veliké. Přesto však porážka neskončila až tak katastrofálně, jak mohla. Richard nepřátelskou armádu zdaleka nerozdrtil, byť k tomu měl několikrát velmi blízko. Přesto však Saladina citelně oslabil, jelikož už to bylo po dobytí Akkonu druhé velké křesťanské vítězství v posledních měsících.

Další kroky

Saladin se teď musel rozhodnout, co dál. Bylo možno uvažovat o dvou cestách, kterými by se jeho protivník mohl vydat – a to buď na Jeruzalém nebo by se mu přes město Askalón pokusil narušit spojení s Egyptem. Na obranu obou míst se mu však nedostávalo sil. Rozhodl se proto Askalón vysídlit, zbořit a soustředit se na obranu Jeruzaléma. Křižácká armáda se mezitím utábořila v Jaffě, kterou posílila pro případný útok na Jeruzalém. Krom toho začala jednání o příměří, která brzy zkrachovala. Ve zbývajících měsících roku 1191 obě strany s občasnou aktivitou spíše vyčkávaly na hlavní krok nepřítele a zejména křesťané se několikrát přesunuli do pozice, ze které by byl jejich případný postup k Jeruzalému výhodnější.

V zimě 1191 dal Richard na rady zkušenějších a stáhl svou armádu zpět k moři, protože se mu do té doby nepodařilo zajistit dostatečné zásobení, aby se mohl odhodlat k útoku na samotný Jeruzalém. Tím však vlastně ztratil šanci k jeho dobytí, neboť Saladinovy síly by v tom okamžiku možná nedostačovaly k udržení města a morálka velké části křižáků byla naopak vysoká. Stažením svých vojáků však v očích mnohých poklesl. Navíc bylo jisté, že Saladin na rozdíl od něj brzy získá posily. Aby Richard obnovil v důvěru v sebe jako vůdce, bez větších problémů obsadil Askalón a alespoň tak se částečně v očích svých mužů rehabilitoval.

Příštího roku se opět rozjela jednání o příměří. Richard se neúspěšně pokusil prosadit tažení do Egypta. Pobyt ve Svaté zemi už pro něj nebyl tak lákavý, zvláště když dostal zprávy o počínání svého bratra Jana v Anglii. Jako křesťan ale nemohl zanechat křižáky ve Svaté zemi na holičkách a využil svého vlivu k vyvolání konečného rozhodnutí v otázce nového jeruzalémského krále. Velkou převahou zvolený Konrád z Monferratu byl však 28. dubna zavražděn.

V červnu se křižáci přeci jen začali připravovat k dalšímu pokusu získat Jeruzalém. Vše začalo dobře, když se jim úspěšně podařilo získat náklad (a přepravní zvířata) velké karavany z Egypta, která putovala k Saladinovi. Zdálo se, že útok na město musí brzy následovat. V kritickém okamžiku však znovu vypukly neshody a Richard nakonec prosadil svou vůli vrátit se zpět.

Saladinovo postavení mezitím opět začalo posilovat a muslimský vládce přešel do útoku a pokusil se několikrát získat Jaffu. Richardovi se podařilo město díky odvaze své i vojáků ubránit i proti velké přesile. Obě strany byly boji natolik vyčerpány, že bylo na přelomu srpna a září 1192 konečně uzavřeno příměří. Už 9. října pak král Richard opustil Svatou zem a vyrazil na svou nešťastnou zpáteční cestu do Anglie. Třetí křížová výprava skončila.

 

Seriál Třetí křížová výprava:
Část I.: Tažení do Svaté země a dobytí Akkonu
Část II.: Pod vedením krále Richarda a smír

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Třetí křížová výprava. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 96. s.
Wikipedia – anglická verze

Třetí křížová výprava – část I.

Třetí křížová výprava byla odpovědí západního křesťanství na ztrátu velké části území ve Svaté zemi, včetně Jeruzaléma, v důsledku katastrofální porážky křižáků u Hattína v roce 1187. Výsledkem nebyla nejúspěšnější, nicméně z hlediska účastníků zcela jistě patřila k nejvznešenějším.

Tažení hlavních proudů křižáků

Stejně jako dříve, ani tentokrát křižáci z Evropy nepostupovali v jednom proudu. Ty nejvýznamnější se shromáždily pod vedením obou účastnících se králů, Richarda I., krále anglického, a Filipa Augusta, krále francouzského, a císaře Fridricha I. Barbarossy. Nejkomplikovanější postup si zvolil říšský císař, z Řezna v květnu 1189 vyrazil přes Uhersko na byzantské území na Balkáně, kde byl kontaktován Srby a Bulhary s žádostí o jeho účast v povstání proti tehdejšímu císaři Izáku II. Angelovi, to však odmítl. Ovšem i tak se Fridrich nevyhnul problémům s Byzancí, jelikož obsadil tehdy největší bulharské město Plovdiv. Po komplikovaném jednání však Izák II. Angelos přeci jen svolil k postupu Fridrichových křižáků po svém území, ovšem jen přes Dardanely, aby se křižáci nedostali blízko ke Konstantinopoli a nepokusili se ji dobýt.

Odtud pokračovala výprava s menšími potížemi Anatolií směrem na území Rúmského sultanátu, kde se střetla s tureckou armádou, kterou porazila a následně porazila hlavní město sultanátu Konye. Odtud přes hory pokračovala k moři, kde však došlo k tragické nehodě, když císař 4. června 1190 utonul při plavání v řece.

Králové Francie a Anglie přijali kříž v roce 1188, tehdy však byl ještě naživu Richardův otec Jindřich II., než však stihl dokončit přípravy, v polovině roku 1189 zemřel. Mělo trvat ještě dlouhou dobu, než hlavní armády Anglie a Franci do Svaté země dorazí. Události ve Svaté zemi se však nadále bouřlivě vyvíjely. Ohrožené zbytky křižáckých států byly po porážkách v roce 1187 s pomocí loďstva sicilského krále Viléma II. a poté i města Pisy zachráněny a v roce 1189 mohly přejít do protiútoku.

Dobytí Akkonu

Jeruzalémský král Guy vytáhl proti Akkonu a dal se do jeho obléhání. Nebyl však schopen ho dobýt dříve, než městu na pomoc přitáhl sám Saladin. Ani islámské ani křesťanské vojsko však nedokázalo porazit to druhé a vše se na delší dobu ocitlo na mrtvém bodě.

V červenci 1190 konečně vyrazila vojska Richarda a Filipa Augusta z Francie a ze Sicílie se vydala po moři ke Svaté zemi. Filipovi se podařilo zastihnout dobré počasí a plavil se přímo k Akkonu, Richard takové štěstí neměl, a tak se musel zastavit na několika ostrovech ve Středozemním moři. Cestou se tak ještě stihl vylodit na byzantském Kypru a svrhnout místního rebelující vládce Izáka Komnena. Vládu nad Kyprem si samozřejmě ponechal a Byzanc zde svou moc už nikdy neobnovila.

Říšská část výpravy se po smrti císaře vydala pod vedením Fridricha Švábského směrem k Akkonu. Ovšem i její nový vůdce brzy zemřel a velení převzal rakouský vévoda Leopold – to už však bylo jaro 1191. Brzy už byly všechny tři hlavní proudy pohromadě a situace u Akkonu se konečně začala vychylovat ve prospěch jedné ze stran – křižáků. 12. června se posádka Akkonu vzdala a město padlo zpět do křesťanských rukou. S ním křižáci získali i velkou část Saladinovy flotily, čímž měli naprostou převahu na moři.

Jak bylo tehdy skoro zvykem, vypukly mezi bojovníky kříže spory, které vyvrcholily stržením Leopoldovy zástavy muži krále Richarda, kteří nesouhlasili s tím, že visela na stejné úrovni jako vlajky obou králů. Richard si tak získal velkého nepřítele, což se mu o několik let později vymstilo. Posádka Akkonu, která se vzdala, měla být Saladinem vykoupena, ovšem jednání ztroskotala a muslimští obyvatelé (tedy nejen vojáci, ale i ženy a děti) byli před zraky islámských předsunutých hlídek popraveni.

 

Seriál Třetí křížová výprava:
Část I.: Tažení do Svaté země a dobytí Akkonu
Část II.: Pod vedením krále Richarda a smír

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Třetí křížová výprava. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 96. s.
Wikipedia – anglická verze

Obléhání a pád Akkonu

Obléhání Akkonu a události mu předcházející byly posledním obdobím existence křižáckých států ve Svaté zemi. Nevyhnutelný pád tohoto města předznamenal další vývoj v přilehlých oblastech v následujících stoletích. Byl to konec jedné doby a začátek další, ve které se z křesťanských útočníků stanou spíše obránci.

Počátek konce

Jedním ze zlomových dat předcházejícím obležení Akkonu byl rok 1250. kdy na území Egypta vznikl mamlúcký sultanát (velkou spojitost s tím měly i události sedmé křížové výpravy). Ten se během následujících let rozšířil na další území. V Sýrii se několikrát střetl s Mongoly, kteří jeho vojskům nedokázali odolat. Po ukončení první fáze bojů se sultanát obrátil směrem ke zbytkům křižáckých států a během let 1265-1268 se mu podařilo získat velkou část jejich území (jmenovitě třeba Haifu, Caesareiu, Arsúf či Antiochii).

Křesťanský svět na tuto vlnu dalšího muslimského dobývání reagoval novými křížovými výpravami, které už ale zdaleka nedosahovaly velikosti či trvání svých předchůdkyň, a proto byly předem odsouzeny k nevýrazným úspěchům či porážkám. Dokonce ani na osobní neléhání papeže Řehoře IX. nezareagovaly evropské křesťanské státy nějakou větší výpravou. Mnohdy je to přisuzováno změnám ve společnosti – například korupci a zbohatnutí samotné církve a jejích představitelů. Vliv měly určitě i vnitřní problémy v některých zemích a postupný odklon zahraniční politiky směrem od Svaté země, tak jak se ukázalo v následujících stoletích.

Muslimské útoky nicméně neustávaly a situace se nadále zhoršovala. V roce 1276 dokonce jeruzalémský král Jindřich II. opustil zbytky své země a přeplavil se na Kypr, odkud poté vládl. O tři roky později padlo město Tripolis a křižákům z významnější měst s větší posádkou zůstal jen přístav Akkon.

Obléhání Akkonu

Paradoxně jediná pomoc, která do Svaté země vyrazila, přispěla k jejímu pádu. Bojovníci z Toskánska a Lombardie, dodatečně částečně posílení vojáky sicilského krále, úspěšně přepluli Středozemní moře a horliví se zapojit do bojů, přepadli u Akkonu v srpnu 1290 skupinu muslimských obchodníků, které povraždili. Tím však nevědomky zadali záminku mamlúckému sultánovi k otevřené válce. Toho totiž dosud drželo na uzdě domluvené příměří.

Křesťanská rada, která proběhla v Akkonu, se za své „bojovníky“ po dohadech nakonec postavila a dokonce oznámila, že muslimové si za svou smrt mohou díky neopatrnosti sami. Reakce sultána byla rychlá a vyústila v prakticky okamžitou mobilizaci jeho armád.

Samotné obléhání začalo 6. dubna, kdy Akkon obklíčila téměř dvakrát tak silná mamlúcká armáda. Přestože přesně o měsíc později dorazily posily od Jindřicha II. z Kypru, město 18. května padlo. Zajímavostí je, že ještě několik dní se řádovým rytířům dařilo udržet své velitelství ve městě.

Následky

Málo se ví, že Akkon nebyl poslední křižáckou državou, která padla – byl pouze poslední z těch v té chvíli významných. Všechny ostatní byly ale prakticky dobyty do konce srpna tohoto roku. Jedinou výjimkou byl ostrůvek Arwad u syrského pobřeží ležící severně od Tripolisu. Ten se stal výchozím bodem pro menší pokusy o znovuzískání některých území (dokonce ve spolupráci s Mongoly). Jeho posádku tvořili zejména templáři, kteří se také starali o jeho obranu, když jej v roce 1302 oblehla mamlúcká armáda. Pod slibem bezpečného odchodu se 26. září vzdali. Mamlúčtí velitelé je podvedli, templářské rytíře pozatýkali a zbytek posádky povraždili.

Za oficiální konec křížových výprav je ovšem považován pád Akkonu. Zájmy křesťanské Evropy se v té době už začaly obracet jiným směrem, přímo k vlastním hranicím. Jeruzalémské království alespoň oficiálně přečkalo tento zvrat na Kypru (ačkoli vzhledem k jménu už se jednalo o pouhý titul jeho panovníků, bez faktických držav), ale už nemělo dost peněz ani ostatních prostředků, aby se pokusilo jakkoli zvrátit nastolenou situaci.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 17.12.2008):
Wikipedia – anglická verze
NationMaster: Siege of Acre
Mediaval Sourcebook: The Fall of Acre 1291 – výňatek z popisu Svatých zemí

Trapezuntské císařství ve 13. století

Trapezuntské císařství bylo jedním z následnických států Byzantské říše. Rozkládalo se na úzkém pásu severovýchodního pobřeží Malé Asie, tedy u Černého moře, a hlavním městem byl Trapezunt.

Trapezuntské císařství vzniklo v roce 1204 v reakci na pád Konstantinopole do rukou křižáků. Oblast, kterou ovládalo, však už delší dobu jevila menší či větší separatistické tendence, jejichž zárodky lze hledat už na přelomu 11. a 12. století. Nebylo ani divu, neboť se jednalo o poměrně bohaté území, jehož města zažívala rozmach řemesel a obchodu, kterému samozřejmě překážela silnější centrální vláda.

Úplné osamostatnění však nadešlo až s pádem Konstantinopole. Prvním císařem se stal Alexios I. Komnenos (vláda 1204-1222), vnuk byzantského císaře Andronika I. Komnena (vláda 1183-1185). Ten do velké míry vděčil za existenci svého trůnu akcím Gruzínského království, jehož královna Tamara se postavila Seldžukům a umožnila tak upevnit moc budoucího císařství v oblasti Pontu (i s gruzínskou vojenskou pomocí). Nebyla to nijak náhodná pomoc, neboť Alexios i jeho bratr David, který mu v jeho vládě pomáhal, vyrostli na gruzínském královském dvoře. Královna tak ovšem zároveň získala na pobřeží Černého moře cenného a oddaného spojence.

Nový stát se ihned vrhl do výbojů, které vedl především David a které směřovaly na západ. Jeho postup byl rychlý a brzy území císařství sousedilo s jiným nástupnickým státem Byzance – Nikájským císařstvím. Ovšem ani samotný Trapezunt nebyl v bezpečí – někdy v letech 1205/1206 jeho hlavní město oblehl ikonský sultán, který se chtěl zbavit nového nepříjemného souseda. Město se však podařilo ubránit a Turci byli nuceni prozatím odtáhnout. Hůře se dařilo na západních hranicích, kde brzy některé nedávné zisky padly do rukou Nikájského císařství (území západně od Sinope). Alexios se totiž postavil na stranu Latinského císařství, křižáckého státu s centrem v Konstantinopoli, což mu přineslo porážku a nepřátelství od přímých sousedů z Nikájského císařství. A ani Turci dlouho neotáleli s novým tažením a roku 1214 obsadili město Sinope samotné.

Trapezuntský císař se v té chvíli dokonce stal vazalem ikonského sultána. Samotné zemi však nedávné neúspěchy výrazně neuškodily, probíhal v ní další hospodářský rozvoj, zčásti zapříčiněný samotnými výhodnými geografickými a klimatickými podmínkami, a zčásti i dobrými obchodními styky – zejména s italskými městskými státy (hlavně Janovem, který měl v té době velký vliv na území okolí Černého moře).

Po Alexiově smrti nastoupil na trůn jeho zeť Andronikos I. (vládl 1222-1235). I on se musel vypořádat s hrozbou Seldžuků, která se vystupňovala několika vzájemnými nájezdy, na které zareagoval ikonský sultán Kay Ka’us I. pochodem na Trapezunt, jehož zdi byly tehdy považovány za nedobytné. Sultán se proto rozhodl, že města získá z moře. Ani zde ale neuspěl. Nakonec skončilo obléhání pro Turky katastrofou, když se náhle přihnala velká bouře, která jejich armádu doslova rozmetala. Sám sultán byl padl do zajetí.

Andronikos I. jej však přijal s veškerými poctami. Za mír nechtěl nic jiného, než aby skončilo podřízené postavení jeho císařství vůči sultanátu, kterému by už dále nebylo povinno ani vojenskou pomocí ani tributem. Sultánovi nezbylo než souhlasit – Trapezuntské císařství se tak opět stalo nezávislým.

Tento stav však neměl trvat moc dlouho, už roku 1230 byl císař donucen zapojit se do konfliktu mezi Ikonským a Chórezmským sultanátem. Postavil se však na špatnou stranu a porážka sil Chórezmského sultanátu v bitvě u Aklatu znamenala ztrátu zisků z nedávné porážky Kay Ka’use I. u Trapezuntu. Císařství se tam znovu muselo podřít muslimské moci.

Poté uběhlo několik klidnějších let, během kterých po Andronikově smrti nastoupil Jan I. (syn Alexia I.) jehož krátká vláda (1235-1238) se nestihla zapsat do dějin něčím významnějším. Po něm se císařem stal jeho mladší bratr Manuel (vláda 1238-1263). I on zůstával v podřízeném postavení vůči Ikonskému sultanátu, kterému musel vytrhnout na pomoc v boji proti Mongolům. Sultánovo vojsko s pomocnými sbory však bylo roku 1243 tvrdě poraženo v bitvě u Köse Dag (v dnešním severovýchodním Turecku), což byla událost, která zahájila úpadek tohoto muslimského státu a zapříčinila podřízení Manuelova císařství mongolskému chánovi.

Hvězda Trapezuntu i přesto stoupala stále výš. Císař dokonce v roce 1253 vyjednával o dynastické alianci s Ludvíkem IX., králem francouzským, ze které ale nakonec sešlo. V roce 1258 došlo k významné události, která se vzápětí nepřímo dotkla i císařství. Mongolskému chánovi se podařilo dobýt Bagdád (který následně vyplenil), přes který dosud vedla slavná Hedvábná stezka. Ta se nyní přesunula poněkud severněji, přičemž vedla i přes Trapezunt, který tak začal náhle zažívat období ještě většího rozkvětu.

Když roku 1261 obnovil Michael VIII. Palaiologos dobytím Konstantinopole Byzantskou říši, odmítl se Manuel I. na jeho žádost vzdát nároků na trůn. Nebylo divu, neboť musel vědět, že by tím více ztratil, než získal, a myšlenka na byzantský císařský trůn byla příliš lákavou. Po jeho smrti nastoupil na uvolněný trůn jeho syn Andronikos II. (vládl 1263-1266), kterého vystřídal nevlastní bratr Jiří I. (vládl 1266-1280).

Jiří se pokusil ve spolupráci se sicilským králem Karlem I. z Anjou postavit byzantskému císaři Michaelu VIII., to však (spolu s jeho neschopností plnit vazalské závazky) způsobilo jeho pád. Mongolský vládce, chán Abaqa, ho roku 1280 povolal na svůj dvůr. Na cestě k němu byl však zrazen a zbaven trůnu.

Císařem se stal další Manuelův syn – Jan II. (vládl 1280-1297). I on zpočátku nezastával smířlivý postoj k byzantskému císaři Michaelovi, se kterým se přel o svůj titul „Císaře Římanů“. V tváří v tvář dalšímu konfliktu se však obě strany dohodly. Potvrzením dohody byl manželský svazek mezi Janem II. a Michaelovou dcerou Eudokií.

Zatímco císař uklidňoval spory se západními sousedy, využil jeho absence gruzínský král David VI. Narin, který se pokusil obnovit vliv své země v Trapezuntském císařství. Díky dílčím úspěchům a obsazení několika oblastí se mu dokonce podařilo na trůn jako císařovnu prosadit Janovu nevlastní sestru Theodoru (roku 1284). Už následujícího roku ji ale Jan porazil a znovu plně obnovil svou vládu. Další roky jeho vlády vedly k další prosperitě jeho země – podařilo se mu na Turcích dobýt některá území a snad se i zbavit mongolské nadvlády. Po jeho smrti ho nahradil syn Alexius II., jehož vláda (1297-1330) už ale spíše spadá do století následujícího.

13. století bylo pro Trapezuntské císařství náročným obdobím, které plně prověřilo možnosti nového státu i schopnost jeho vůdčích osobností. Dynastii Komnenovců se přes veškeré nesnáze podařilo stabilizovat svou pozici na mezinárodním poli a úspěšně bránit svou zem proti tlaku mnohých nepřátel. Ovšem ani další roky nebyly pro tento stát nic jiného než další, nikdy nekončící zkouškou.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 12.1.2009):
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.
Wikipedia – anglická verze

Alexios I. Komnenos – část II.

(1048 – 1118)

Alexiovi se podařilo vyřešit vleklé spory na Balkáně. Když si zajistil evropskou část říše, obrátil se k Asii, kde toužil po obnovení moci, kterou zde kdysi Byzanc měla.

Akce na východě

Zdejší situace nebyla o nic pokojnější než na Balkáně. Navíc se císaři začalo pomalu nedostávat vojáků, kterých bylo potřeba nejen pro tažení, ale hlavně k obraně stávajících držav. Obratnou diplomacií se mu sice podařilo zdiskreditovat nebezpečného tureckého emíra Tzachase, kterého pak nechal zabít jeho vlastní sultán, ale bylo jasné, že válku s muslimy není možné věčně odkládat. Už roku 1089 tak začal vyjednávat se zástupci západoevropských křesťanů a to jak s představiteli církevními, tak šlechtickými. Přitom došlo k částečnému oživení vztahů mezi křesťanským východem a západem, rozděleným po schizmatu církve. Papež Urban II. se ochotně ujal myšlenky západní intervence proti nevěřícím.

Události se začaly odvíjet až v roce 1095 nejprve na koncilu v Piacenze, a pak i v Clermontu, kde 27. listopadu papež vyzval shromážděné k tažení za očištěním Svaté země. To nebylo zcela to, o co Alexios žádal. Císař potřeboval vojáky pro svá vlastní tažení, nechtěl cizí křesťanské armády, které by se pohybovaly nezávisle na jeho vůli. Nezbylo mu ale než křižáky podpořit a udělat co bude moci, aby z nadcházející křížové výpravy také něco získal.

Jak je známo, ještě před samotnou výpravou dobře vyzbrojených armád šlechty se na cestu vydaly houfy chudiny vedené mužem, který si říkal Petr Poustevník. Mnohatisícové davy prošly částí Evropy a často se na své cestě chovaly, jako už by byly na nepřátelském území. Není divu, že je Alexios nepřijal právě vlídně a hleděl je co nejdříve přepravit z blízkosti Konstantinopole. Jakmile se však dostaly tyto nesourodé voje do blízkosti Turků, byly po stovkách pobíjeny, neschopny se vzmoci na nějakou soudržnou obranu. Tato část výpravy tak skončila dříve, než čehokoli dobyla.

Už koncem roku 1096 se nicméně ke Konstantinopoli začali sjíždět první šlechtici. Ty Alexios přijal o poznání vlídněji, ačkoli ani k nim nechoval přílišnou důvěru. Právě v té chvíli znovu vyvstala problematika budoucího pána dobytých území. Alexiovi se podařilo dary i nátlakem vymoci na velké většině šlechticů lenní slib. Křižákům mnohdy ani nezbývalo než na to přistoupit, protože bez byzantského loďstva by se do Malé Asie dostávali jen s velkými problémy. Vše se však později většinou minulo účinkem a bylo spíše zdrojem protibyzantských nálad mezi bojovníky kříže.

Boje křížové výpravy

Zpočátku ale křižáci byzantským zájmům pomáhali. V roce 1097 byla společnými silami dobyta Nikaia, která se z obav před pleněním vzdala přímo do rukou císaře. To způsobilo mezi křižáky velkou nevoli a téměř nepřátelství. 1. července 1097 se křižáci střetli s muslimy v první větší otevřené bitvě u Dorylaia. I toto vítězství významně přispělo Byzanci, protože oslabilo tureckou moc a umožnilo ji získat zpět do svého držení západní část Malé Asie a řadu ostrovů v bojích, které vedla v letech 1097-1099.

Když však roku 1098 padla Antiochie a vzdala se výhradně Bohemundovi z Tarentu, rozpadlo se spojenectví mezi Byzancí a křižáky téměř úplně. Ani další z vůdců, Balduin, po dobytí Edessy nebral ohledy na lenní přísahu a prohlásil se samostatným pánem. Křižáci viděli v té chvíli v císaři spíše zrádce křesťanské věci než spojence. Alexios se také napříště od jejich akcí distancoval.

Silně protibyzantský postoj zastával hlavně sám Bohemund, který nedlouho po získání vlastních území ve Svaté zemi začal znovu uvažovat o obnovení tažení proti Byzanci. Roku 1104 se mu úspěšně podařilo pro tuto věc získat papeže, který mu v ní požehnal. Křížová výprava se v té chvíli zvrhla v pravý opak toho, co Alexios původně zamýšlel. Místo aby pomohl sobě, získal prostředky pro jednoho ze svých úhlavních nepřátel.

Císař ihned reagoval odesláním loďstva k západnímu balkánskému pobřeží, které mělo bránit proti Bohemundovi, se kterým se poté byzantská armáda střetla před hradbami Dyrrhachia v roce 1107. V tomto boji se jí podařilo Bohemunda odříznout a obklíčit. Součástí výkupného za jeho osobu a mírové smlouvy bylo odevzdání Antiochie pod byzantskou správu, což však nemělo valného významu, neboť brzy poté Bohemund zemřel a jeho nástupce Tankred se smlouvou necítil nijak vázán.

Závěr císařova života

Poslední roky Alexiova panování se pak nesly spíše v uklidňování domácí politiky než v nějakých významných výbojích. Rozhořely se spory o to, kdo bude Alexiovým nástupcem, císaři se nakonec podařilo prosadit své syna a pozdějšího vládce Jana II. Ještě na sklonku svého života se znovu postavil Normanům, které úspěšně porazil, ale 15. října 1118 zemřel.

Jeho přínos pro byzantské dějiny je nepopiratelný. Svou vládou obnovil v rozpadající se zemi pořádek a nejen že ji udržel pohromadě, ale vrátil ji i část ztracených území. Dosadil rovněž na byzantský trůn rod, který ho bude opanovat téměř sto let.

 

Série článků Alexios I. Komnenos

Část I.: Mládí a začátek vlády
Část II.: Východ a křížové výpravy

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.
Kovařík, Jiří. Meč a kříž. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. 280. s.
Gibbon, Edward. Úpadek a pád římské říše. 1. vyd. Praha: Levné knihy KMa, 2005. 384. s.
Wikipedia – anglická verze