Archiv pro štítek: Nizozemí

Shrnutí dění v 16. století

Evropa na rozhraní středověku a novověku zažívala obrovské změny. Reconquista1 Pyrenejského ostrova, provázející křesťany a Araby od 8. století, se chýlila ke konci. Nejen, že křesťanská vojska dokázala zatlačit muslimy až ke Granadě, ale svou sílící pozici upevnila dvě nejmocnější království, hlásící se k odkazu Ježíše Krista, svým sloučením. Kastilie a Aragon se zasnoubily v osobách Ferdinanda II. Aragonského2 a Isabely Kastilské3 v jednu mocnost. Léta Páně 1469 vzniklo španělské království, které po obsazení Granady roku 1492 mohlo začít expandovat. Dobytím Ráje – Nového světa – na západě Kryštofem Kolumbem vše pouze začalo.

Obchodní střediska se přesunula z renesanční Itálie na Pyrenejský poloostrov. A tím započalo neúnavné soupeření mezi Portugalskem a Španělskem, které bylo definitivně vyřešeno až pohlcením prvně jmenovaného království4 a ztráty velmocenského postavení druhého státu v 17. století.5

Nástup novověku se nesl také v duchu konsolidace některých států. Mezi nimi vynikla říše rodu Habsburků, která ovládala více než jednu třetinu celé Evropy. Především díky sňatkové politice Maxmiliána I. Habsburského6, který se nejen oženil s Marií Burgundskou7, a tím získal bohaté a vyspělé nizozemské provincie8 a burgundské vévodství9, ale také propojil svou rodinu s napohled silnou dynastií Jagellonců10 prostřednictvím svých vnoučat Ferdinanda11 a Marie12. České a uherské království připadlo rodu rakouských arcivévodů. Spolu se zámořskými koloniemi v jižní a střední Americe vybudovanými na zbytcích indiánských říší vyvrácenými španělskými dobyvateli13, s fakticky ovládanou Svatou říši římskou, s panstvím v jižní a silnou pozicí v severní Itálii14, mohl Karel V.15, hlavní protagonista první poloviny 16. století, tvrdit, že „co na nebi slunce, to na zemi císař“16.

Právě za vlády tohoto panovníka byli Habsburkové na vrcholu své moci. To on ubránil své nizozemské a pyrenejské državy před nárokem Francie. Brzy zadržel francouzskou expanzi do severní Itálie17, která se musela potupně zříci všech výdobytků v Itálii i části burgundského vévodství. Ale pyšná Francie, obklíčená ze všech světových stran a sražená na kolena, se spojila s nepřáteli císaře, kterým byl náhlý vzrůst moci rakouské dynastie trnem v oku. Proto boje neskončily, ale pokračovaly s ještě větší intenzitou. Během těchto válek byl například vypleněn Řím, sídlo papeže a centrum křesťanstva, německými žoldnéři.

Obnovení římského impéria, ve které doufali všichni rádci mladého panovníka, se však nenaplnilo. Státní pokladna byla prázdná kvůli vítězným, ale vysilujícím válkám proti Francii, rebelům v jednotlivých koutech říše, neustálé přítomnosti expandujících Turků na východě i neochotě císaře prolévat další křesťanskou krev. Ale císařská vojska dostala svůj žold tak jako tak. Nejen dalším zvýšením daní, ale také půjčkami rodiny Fuggerů.18 Uherská fronta s Tureckem byla posílena a přenechána českému a uherskému králi, válka na moři proti muslimům se začala příznivě vyvíjet a opakující se vzpoury v Nizozemí a Španělsku byly znovu potlačeny. Tyto boje však vázaly většinu vojsk daleko od Itálie, kam se francouzský král František I.19 pokusil znovu proniknout po uzavření spojenectví s Osmanskou říší. Rozdílnost ve víře už nebyla překážkou jako ve středověku. Obzvláště tehdy, když i papež navázal diplomatické styky s Istanbulem.

Karel V. také pokračoval ve sňatkové politice svého děda Maxmiliána I. Svou sestru Eleonoru20 provdal za portugalského krále (který však brzy zemřel) a syna Filipa II.21 oženil s Marií Portugalskou22 a tím nejen znovu provázal iberské mocnosti, ale připravil pro svého potomka půdu pro nárok o portugalský trůn.

Mladou Eleonoru však nejmocnější panovník první poloviny 16. století nehodlal nechat samotnou. Znovu poraženého francouzského krále Františka I. donutil roku 1530 si vzít královnu-vdovu Portugalska za ženu. Plány na sblížení s Francií však nevyšly a manželství zůstalo bezdětné.

Složitou diplomatickou hrou nakonec římskoněmecký císař posílil vliv i v neustále strany měnícím anglickém království. Jeho syn Filip II. pojal za druhou manželku Marii23, dceru Jindřicha VIII.24 a Kateřiny Aragonské25. Ta, po nástupu na trůn, v podstatě připojila Anglii ke Španělsku. Z tohoto područí království vyvedla až další z dcer Jindřicha VIII., Alžběta I.26, která zahraniční politiku nastavila značně protihabsburským směrem.

16. století však nebylo jenom věkem Habsburků, ale také i reformace církve. Učení Martina Luthera27, kritizující morální úpadek římskokatolické církve, se šířilo všemi vrstvami říšské společnosti a brzy započaly první roztržky, provázené sekularizací kněžského majetku. Prostý lid se bouřil proti dosavadnímu sociálnímu řádu pod velením Lutherových radikálních žáků. Série náboženských válek nakonec zplundrovala nejen Svatou říši římskou, ale i Švýcarsko a Francii, kde se odehrály nechvalně známé masakry.

Římský císař Karel V. byl nakonec nucen uznat, po několika neúspěšných pokusech o kompromis, roku 1555 tzv. Augsburský náboženský smír, který zbavil říšskou církev nadvlády v zemi. O rok poté zklamaný Habsburk odešel do ústraní do Španělska, a s ním jakoby odešla i síla Habsburků. I přesto, že nový císař a zároveň i Karlův bratr Ferdinand I. dokázal ve svých zemích rakouské větve Habsburků udržet relativní klid, jeho nástupci ne. V rodě se začala projevovat degenerace a slabost jednotlivých panovníků. Až v druhé polovině 17. století a v 18. století našla habsburská rakouská monarchie ztracenou rovnováhu.

Španělská část rodu ustupovala do pozadí ještě rychleji. Z nadvlády se po krutých bojích vymanily severní nizozemské provincie, již zmíněná katastrofální porážka v La Manche zničila většinu španělské flotily a dluhy se neustále zvyšovaly. Po Třicetileté válce (1618-1648) bylo Španělsko považováno za druhořadou mocnost. I přesto se Habsburkové, rod, nad kterým kdysi slunce nezapadalo, bez Španělska a zámořských kolonií, dokázali udržet mezi velmocemi až do trpkého konce první světové války.

 

1 Reconquista (špan. znovudobytí) – tažení, které započalo vítěznou bitvou mezi muslimy a Vizigóty u Covadonga v roce 722 a poté rokem 732, kdy byly muslimské síly poraženy v bitvách u Tours a Poitiers franským majordomem Karlem Martelem (686 – 741) a tím byl definitivně zastaven postup islámu západní Evropou; tento boj navíc poznamenal vývoj španělského katolictví, protože to nabralo ostře radikální směr, který pocítili především židé a protestanti, a díky tomu je dodnes Španělsko baštou katolictví.
2 Ferdinand II. Aragonský (1452 – 1516) – panovník Aragonie, Sicílie, Sardinie, Neapolska, Navarry a oficiálně Kastilie, kterou získal sňatkem, ačkoli v ní fakticky vládla jeho manželka.
3 Isabela Kastilská (1451 – 1504) – královna Kastilie a Aragonu, která podpořila Kryštofa Kolumba v jeho hledání cesty do Indie.
4 Portugalské království potkal podobný osud jako české a uherské království v roce 1526 v bitvě u Moháče. Roku 1578 padl mladý panovník Sebastián I. Portugalský (1557 – 1578), tak podobný českému králi Ludvíku Jagellonskému, v bitvě u Alcazarquiviruu (Ksar el-Kabir), když se rozhodl podporovat sesazeného vládce muslimského Maroka. Tím nechal svou zemi bez následníka. Následně se rozhořel boj o moc, ve kterém zvítězil španělský král Filip II. (1556 – 1598). a v roce 1580 utvořil s Portugalskem personální unii, která vydržela až do vítězné vzpoury roku 1640.
5 První příznaky ústupu z trůnu hegemona na mořích byla neschopnost zakročit proti bujícímu pirátství (podporovaném anglickou královnou Alžbětou I. (1558 – 1603)) na trasách z Jižní Ameriky. Následovala katastrofální porážka španělského válečného loďstva (tzv. Nepřemožitelné Armady) anglickou flotilou v La Manche roku 1588. Dále vyčerpáním se ve Třicetileté válce (1618 – 1648) a také nepružnou ekonomikou, díky které státy nového věku (např. Anglie, Nizozemí a podobně) hravě předhonily zastaralou monarchii.
6 Maxmilián I. Habsburský (1459 – 1519) – arcivévoda rakouský, král římský; za své vlády čelil nároku Francie na Burgundské vévodství, ale proslul především svým diplomatickým úsilím rozšířit državy Habsburků.
7 Marie Burgundská (1457 – 1482) – burgundská, lucemburská a brabantská vévodkyně; musela spolu se svým manželem bojovat o burgundské dědictví proti Francii, která si činila nárok na burgundské léno, které si však obzvlášť za Stoleté války (1337 – 1453) vedlo vlastní zahraniční politiku a snažilo se vymanit z vlivu Francie.
8 Nizozemské provincie – severní provincie: Holandsko, Zeeland, Zutphen, Antverpy, Frísko, Utrecht, Overijssel, Groningen; jižní provincie: Brabantsko, Limbursko, Lucembursko, Geldry, Artois, Henegavsko, Flandry, Namur, Mechelen; tato území se rozkládala na území dnešního Beneluxu a severní Francie, a byla centrem obchodu a průmyslu. Na konci 16. století se severní provincie odtrhly a vytvořily nezávislý stát nazvaný Republika spojených nizozemských provincií.
9 Burgundské vévodství – území, které se rozkládá na většině území dnešního Burgundska s državami podél východní hranice Francie až do Nizozemí; rod burgundských vévodů, pokrevně spřízněn s vládnoucím francouzským rodem z Valois, se pokoušel výboji získat území Lotrinska, Švýcarska nebo Nizozemských provincií; spor Maxmiliána I. s Francií nakonec vyústil v rozdělení Burgundského vévodství, tedy že Francie získala většinu území Burgundska a Habsburkové především Nizozemské provincie.
10 Jagellonci – velkoknížecí rod pocházející z Litvy, který s nástupem Vladislava II. Jagella (1377 – 1434) usedl roku 1385 i na polský trůn a nakonec vymřel roku 1572 Zikmundem II. Augustem (1529 – 1572). Tato dynastie ovládala od roku 1471 české království a posléze i království uherské, čímž se stala ve východní a střední Evropě jednou z nejmocnějších rodin, ale pouze na pohled, protože jagellonští panovníci na přelomu století bývali slabí a pod silným vlivem šlechty. Středoevropský prostor nakonec rod ztratil vymřením česko-uherské větve roku 1526, kdy musel uvolnit místo expanzi Habsburků.
11 Ferdinand I. Habsburský (1522 – 1564) – arcivévoda rakouský (od roku 1522), král český a uherský (od roku 1526), král římský (od roku 1530), císař Svaté říše římské (od roku 1556); muž, jehož vládou začíná „400 let útlaku“ v českých zemích.
12 Marie Habsburská (1505 – 1558) – královna česká a uherská, manželka Ludvíka Jagellonského (1516 – 1526), místodržitelka v nizozemských provinciích (1530 – 1555).
13 Aztécká říše v Mexiku byla vyvrácena mezi lety 1519 – 1521 Hernandem Cortezem, a incká říše v Peru byla zničena Franciscem Pizzarem v letech 1531 – 1535.
14 Itálie byla až do 19. století roztříštěna na jednotlivé státečky, o které zápasili mnohem silnější sousedé (především Francie a Svatá říše římská); přes střední část Apeninského poloostrova, od východního pobřeží po západní, se táhl papežský stát s hlavním městem v Římě.
15 Karel V. (1516 – 1556) – král španělský (jako Karel I.), císař Svaté říše římské, vévoda burgundský atd. (údajně přes 70 dalších titulů).
16 Seibt, Ferdinand: Karel V., str. 5 – heslo známé také jako: „říše, nad kterou slunce nezapadá“
17 V tzv. italských válkách (1494 – 1559) se Francie od konce 15. století pokoušela proniknout do Itálie. Nejprve skrze obsazení trůnu Neapolska, posléze i podmaněním severní části Apeninského poloostrova. Proti francouzským panovníkům, kteří toužili po bohatých severoitalských městech, se nakonec prosadili římskoněmečtí císaři považující válečnou oblast za svou sféru vlivu. Během bojů byla uzavírána mnohá spojenectví, která zpravidla končila dočasnou porážkou jedné ze stran a následným spojenectvím proti dosavadnímu vítězi. Války skončily mírem v Cateau-Cambrésis, kde se Francie vzdala všech nároků na neapolský trůn ve prospěch Habsburků.
18 Fuggerové – bankéřský rod z Augsburku, který svůj osud spojil s rodem Habsburků; pomohl získat říšský trůn Karlovi V. (úplatek 850 000 dukátů) i dosažení hodnosti římského krále Ferdinandu I. (úplatek 350 000 dukátů); velké dluhy hlavně španělských Habsburků tyto bankéře a podnikatele na konci 16. století zruinovaly.
19 František I. (1515 – 1547) – francouzský král považovaný za prvního renesančního panovníka v dějinách své země; za vlády tohoto panovníka došlo k velkému rozvoji kultury a on sám považován za jednu z nejvýraznějších postav 16. století a protivníka Karla V. a Jindřicha VIII.
20 Eleonora Habsburská (1498 – 1558) – portugalská královna (1. manželství), francouzská královna (2. manželství).
21 Filip II. (1556 – 1598) – král Španělska (od r. 1556), Anglie (od r. 1554 – 1558), Portugalska (od r. 1580) atd.
22 Marie Portugalská (1527 – 1545) – dcera portugalského krále, sestřenice a první manželka Filipa II.
23 Marie Katolická, zvaná též Krvavá (1553 – 1558) – anglická královna, jediná přeživší dcera Kateřiny Aragonské, proslulá hony na protestanty (odtud také obě dvě přízviska).
24 Jindřich VIII. (1509 – 1547) – král Anglie, Irska a titulárně Francie, z rodu Tudorovců, proslulý odklonem od Říma a založením anglikánské církve, a šesti manželstvími (1. s Kateřinou Aragonskou /rozvod a přirozená smrt/ ;2. s Annou Boleynovou /sťata/ ; 3. s Janou Seymorovou /smrt při porodu/; 4. s Annou Klévskou /rozvod a přirozená smrt/; 5. s Kateřinou Howardovou /sťata/; 6. s Kateřinou Parrovou /přirozená smrt po úmrtí jejího manžela/).
25 Kateřina Aragonská (1485 – 1536) – královna anglická, první manželka Jindřicha VIII., teta Karla V.
26 Alžběta I. zvaná Panenská královna (1558 – 1603) – královna Anglie, Irska a titulárně Francie, která se vrátila k protestantismu svého otce; za její vlády nastal „zlatý věk Anglie“ a také s ní vymřel rod Tudorovců, po kterém nastoupili skotští Stuartovci.
27 Martin Luther (1483 – 1546) – augustiniánský mnich a profesor teologie a filosofie pocházející z bohaté rodiny, proslulý svým reformačním učením navazujícím na kritiky církve ze 14. a 15. století.

Indonésie v bojích o nezávislost – část V.

„Povstaňte, znovu povstaňte, Indonésané, znovu povstaňte a budujte!“28

Nicméně další agresí se Nizozemské království dostalo do mezinárodní izolace a navíc ztratilo podporu indonéských spojenců. Indie, Pákistán, Barma, Ceylon a Saudská Arábie uzavřely holandským společnostem letiště a přístavy. Radě bezpečnosti OSN byla zaslána rezoluce založená na rozhovorech z Dillí, které se konaly ve dnech 20. – 23. ledna 1949. Výsledek těchto debat byl podepsán 15 státy – Afghánistánem, Austrálií, Barmou, Ceylonem, Egyptem, Etiopií, Indií, Íránem, Irákem, Jemenem, Libanonem, Pákistánem, Filipínami, Saudskou Arábií, Sýrií. K těmto protestům se nakonec přidaly i Spojené státy americké, Kuba, Norsko a Čankajškova Čína29. Požadovaly zastavení vojenských operací, propuštění indonéských politiků, zahájení jednání a předání svrchovanosti Spojeným státům indonéským nejpozději do 1. července 1950.

Nizozemí politicky prohrálo a pod pohrůžkou USA, že přeruší finanční pomoc, začalo plnit požadavky. Roem-van Royenova dohoda uzavřená 7. května 1949 ukončila partyzánskou válku. 6. července stejného roku se za ohromných oslav vrátil Sukarno s indonéskou vládou zpět do Yogyakarty. 23. srpna poté došlo k začátku jednání v Haagu, která budou známa jako Konference u kulatého stolu.

2. prosince 1949 byly zástupci Indonéské republiky, Spojených států indonéských a Nizozemského království podepsány tzv. Haagské dohody. V těchto mírových smlouvách se Nizozemí zavazovalo stáhnout až na pár jednotek všechny oddíly koloniální armády, předat svrchovanost Spojeným státům indonéským nejpozději do 31. prosince 1949 a to na celém území bývalé Nizozemské Východní Indie. Pouze Západní Irian (Západní Papua) zůstal pod holandskou nadvládou a Východní Timor byl ponechán bez diskuze Portugalsku. Územní integrita Indonéské republiky se vrátila do doby uzavření Renvillské dohody a pak na základě předešlých smluv se stala součástí Holandsko-indonéské unie. Pouze otázka odškodnění nebyla dořešena a spory se táhly až do 60. let 20. století.

Přesto se v Indonésii nadále prolévala krev. Muslimští separatisté toužili vyhlásit svůj Darul Islam (Islámský stát) a boje se vedly až do 80. let minulého století. Demobilizovaní holandští koloniální vojáci se nedokázali smířit s vítězstvím Indonésanů. Proto se kapitán Raymond Westerling, tak nechvalně proslulý krutým postupem vůči partyzánům na Celebesu, rozhodl pokusit se o převrat (tzv. APRA Coup d´état) pomocí jím vedené Legie Ratu Adila30. Podle Westerlingova plánu měla tato jednotka obsadit Bandung a Jakartu, zajmout a zabít několik význačných politiků. Poté se měl do bojů zapojit i kontingent vojáků KNIL, kteří byli umístěni na archipelagu na základě Haagských dohod. Přesto, že se Legii Ratu Adila podařilo obsadit městské centrum a kasárny Bandungu 22. ledna 1950, dobýt Jakartu se nepodařilo. A ani již zmíněný holandský kontingent se nezapojil do bojů. Vrchní velení KNIL se odmítlo účastnit dalšího konfliktu. Nakonec Westerling uprchl a jeho jednotka o síle 2 000 mužů se vzdala.

Dále se některé státy s obavami dívaly, jak Indonéská republika pohlcuje jednoho člena federace za druhým. Spojeným státům indonéským se však osudným stalo tzv. Makassarské povstání. Sukarno se především snažil připojit rozlehlou Východní Indonésii, která zabírala Malé Sundy, Celebes a další ostrovy na východ. Proto vyslal do tohoto státu indonéský vojenský oddíl spolu se žádostí, aby se Celebes a sousední ostrovy dobrovolně připojily k Indonéské republice. Nicméně celebeská vláda se raději obrátila na nizozemský sbor KNIL, který zde udržoval pořádek, a požádala jej, aby provedl převrat. Velící holandský důstojník kapitán Abdul Aziz nabídku přijal, protože Sukarno v podstatě porušoval federativní smlouvy Spojených států indonéských. Dokonce tento velící důstojník prohlašoval, že vlastní dokumenty dokazující spolupráci Sukarna se SSSR. Od 5. dubna až do 21. duna 1950 se holandský oddíl KNIL bránil v okolí Makassaru na jižním Celebesu. Nakonec byl kapitán Aziz zajat a indonéské jednotky poté snadno město dobyly.

Tato demonstrace síly Indonéské národní armády přiměla ostatní váhající státy se konečně připojit k Indonéské republice. 17. srpna 1950 Sukarno jednostranně vystoupil z Holandsko-indonéské unie, zrušil Spojené státy indonéské a tak vznikla jediná Indonéská republika. O čtyři roky později poslední voják Královské nizozemské východoindické armády opustil území archipelagu. Roku 1962 byl připojen Západní Irian a Východní Timor byl anektován roku 1975. Tehdy zavlála nad souostrovím červenobílá vlajka a v celé Indonésii zněla státní hymna – Indonesia Raya. Heslo Indonéské republiky plně vystihovalo danou situaci. Bhinneka Tunggal Ika – různí, ale jednotní.

 

28 Sukarno, Ahmed: Leť, Radjawali!: Řeč k desátému výročí vyhlášení nezávislosti Indonésie 17. srpen 1955 in: Indonésie žaluje: Sborník statí a projevů, str. 268.
29 Čankajškova Čína – po sesazení posledního císaře v r. 1911 se stala Čína demokratickým státem v čele s Kuomintangem, koaličním blokem komunistů a nacionalistů. Ty však sjednocovala pouze jediná osoba – dr. Sunjatsen (1866 – 1925). Roku 1927 se komunisté v čele s Mao Ce-tungem (1893 – 1976) odtrhli, protože nesouhlasili s názory nového antilevicového vůdce nacionalistů gen. Čankajška (1887 – 1975). Mezi těmito frakcemi se rozhořela krvavá válka, která byla ukončena až invazí Japonska do Mandžuska (severovýchodní Čína), odkud císařské oddíly dále pronikaly do vnitrozemí. Nové nebezpečí tak donutilo Mao Ce-tunga a Čankajška uzavřít mezi sebou napjaté příměří. Nicméně po r. 1945 se bratrovražedné boje rozhořely nanovo a s ještě větší intenzitou. Ale štěstí se začalo přiklánět na stranu komunistů. Čína byla zpustošena a její obyvatelstvo doufalo v nezkorumpovanou vládu a v sociálnější stát než byla Čankajškova diktatura. Právě v lednu r. 1949, v době konference v Dillí, Mao Ce-tungovy armády zatlačovaly síly nacionalistů k východnímu pobřeží. Během jara byly nakonec poslední loajální síly Kuomintangu evakuovány spolu s Čankajškem a státním zlatem na ostrov Tchaj-wan, kde byla vyhlášena Čínská republika. Mao Ce-tung nakonec 1. října stejného roku vyhlásil Čínskou lidovou republiku.
Více informací o změnách režimu a občanských válkách na území Číny můžete najít v knize Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914 – 1941 od Dagmar Moravcové, Pavla Běliny a Marka Pečenka (vydal Institut pro středoevropskou kulturu a politiku v r. 1994), a dále také v knize Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941 – 1995 (viz zdroje).
30 Legie Ratu Adila, známá též jako Legie Spravedlivého prince nebo jako Angkatan Perang Ratu Adil (APRA) – jednotka tvořená bývalými vojáky koloniální holandské armády, radikálními muslimy, indonéskými křesťany a antirepublikány; jméno je odvozeno z indonéské středověké pověsti, předpovídající příchod Ratu Adila (neboli Spravedlivého prince), který bude mít turecké předky a spasí celé souostroví; „Turek “ Westerling se s touto postavou pravděpodobně ztotožnil.

Indonésie v bojích o nezávislost – část IV.

Politionele Acties

Kompromis mezi Haagem a Yogyakartou byl však pouze dočasný. V nizozemském parlamentu se brzy prosadily protiindonéské tendence, které vedly k námořní blokádě Indonéské republiky. Od této akce si Holanďané především slibovali odříznutí Sumatry a ostatních ostrovů od Jávy, hlavního producenta rýže v archipelagu, a zároveň i obnovení zásobování zpustošeného Nizozemí zabaveným indonéským zbožím. Haag dále podporoval především javánská separatistická hnutí a různé polovojenské islamistické organizace.

Indonéská republika, která odpověděla na námořní blokádu zabavováním nizozemského majetku, obdržela 27. května 1947 z Haagu ultimátum. V tomto memorandu Holanďané požadovali přítomnost svého představitele na všech jednáních nového indonéského státu, společné bezpečnostní a armádní sbory, dále konzultace s Nizozemím ohledně zahraniční politiky Indonéské republiky, a také se dožadovali kontroly dovozu a vývozu. Premiér Sutan Sjahrir tuto nabídku, tvrdě zasahující do indonéské suverenity, odmítl. Nicméně se nadále snažil s Nizozemci najít nový kompromis. Když ale pro toto úsilí nenašel dostatek podpory ani ve svých řadách, 27. června abdikoval. Na jeho post byl dosazen vůdce komunistického odboje a PKI Amir Sjarifuddin. Ten okamžitě razantně odmítl všechny holandské nabídky.

Za úsvitu 21. července 1947 zaútočila KNIL na Indonéskou republiku v rámci tzv. První policejní akce. 110 000 holandských konečně moderně vyzbrojených20 koloniálních vojáků, účastnící se Operatie Product pod velením generála Simona Spoora21, se vrhlo na okleštěnou nezávislou Indonésii. Indonéská lidová armáda (TRI – Tentara Rakjat Indonesia)22 se stáhla pod velením generála Sudirmana23 do vnitrozemí ostrovů, odkud zahájila koordinovanou guerillovou válku. Nizozemci tak nemohli účinně odpovídat na republikánské útoky, protože byli zastaveni v hlubokých džunglích a jejich zásobovací linie se nebezpečně protáhly. Přesto nadále boje probíhaly, a tak jako za každé války, tak i za této nejvíce trpělo civilní obyvatelstvo. Například 9. prosince 1947 vypálila jednotka KNIL vesnici Rawagede na Západní Jávě a pobila na 431 mužů, mezi kterými hledala partyzány. Žádní se však v této vesnici neukrývali. Tento incident dostal jméno Rawagedský masakr, ale viníci nebyli uvězněni.

Partyzánská válka se vedla nejen na zemi, ale i ve vzduchu. Indonéská armáda roku 1945 ukořistila 40 – 100 letadel Japonského císařství. 29. července 1947 tak mohla proběhnout první operace indonéského letectva. Čtyři letouny japonské výroby provedly nálet na nizozemské kasárny ve střední Jávě. Tento útok neměl ve výsledku žádný význam, ale skvěle posloužil Sukarnově propagandě. Další akce republikánského letectva však byly už jen sporadické, protože chyběl dostatek zkušených pilotů a leteckého personálu.

V průběhu Operatie Product dokázali Andjing Belanda, holandští psi, obsadit Východní a Západní Jávu, Jižní a Východní Sumatru, ostrovy Madura a Bangka. Zde byly také ustanoveny nové stejnojmenné holandské satelity. Právě tyto oblasti byly pro bojující strany životně důležité. Vydržovat tak obrovské vojsko v Indonésii ohromně zatěžovalo válkou zničené nizozemské hospodářství. Proto se oddíly KNIL především snažily ochromit republikánskou ekonomiku dobytím hospodářsky prospěšných regionů. To ve výsledku zahrnovalo obsazení „mj. 65% plochy veškerých indonéských kaučukových plantáží, 87% čajovníkových plantáží, 53 kávovníkových plantáží, 79% chininovníkových plantáží a 44 cukrovarů“24 na Jávě a zabrání ropných polí u Sumatry.

I přesto, že díky bleskové válce zavlála nad většinou javánských a sumaterských měst nizozemská vlajka, boje neskončily a přenesly se i na pole politické. Indonéská vláda apelovala u Rady bezpečnosti OSN, aby zabránila dalšímu krveprolití. Toto úsilí bylo nakonec korunováno úspěchem, kdy Nizozemí muselo obhajovat svou policejní akci. Holandská delegace tvrdila, že nové válečné operace byly rozpoutány z důvodu osvobození posledních vězňů z japonských koncentračních táborů a také proto, že konflikt zavinily protikoloniální jednotky, na které oficiální vláda Indonéské republiky nemá žádný vliv. Vyslanci napadeného státu namítali, že tyto bandy, které rozpoutaly novou válku, jsou vyzbrojováni Nizozemím a samy dohlížejí na propouštění zajatců.

Na stranu Indonésie se přidala Austrálie, Indie, SSSR a další státy. USA zpočátku akce podporovalo ze strachu vzrůstu komunismu v jihovýchodní Asii Nizozemce, ale právě tento postoj odvrátil Indonésii od Spojených států. Nakonec jako jediný zastánce Nizozemí zůstala Francie, která se snažila všemi silami udržet svou indočínskou kolonii. Do Jihočínského moře byl vyslán tzv. Výbor dobrých služeb, tvořený zástupci Belgie, Austrálie a Spojených států amerických, kteří měli za úkol zprostředkovat dialog mezi znepřátelenými stranami. Jednání započala 8. prosince 1947, kdy většina válečných operací byla již ukončena. Tzv. Renvillská dohoda byla podepsána dne 17. ledna 1948 na palubě USS Renville. V této mírové smlouvě se Indonéská republika zříkala všech dobytých oblastí a tím se scvrkla pouze na východní a střední Jávu, a na části Sumatry a Madury. Od loutkových nizozemských států byly zbytky nezávislého státu odděleny tzv. Van Mookovou linií, ke které se však musely dostat mnohé republikánské jednotky i za cenu dalších bojů. Čímž vyvolávaly další napětí mezi Haagem a novým sídelním městem Yogyakartou.

V tuto chvíli se aktivně prosadila komunistická strana, která se vymanila z vnitrostranických rozepří, přeformulovala svůj politický program a rozpoutala masové demonstrace požadující obnovení bojů a dobytí ztracených území. Marxisti, podporovaní Moskvou, se snažili prodrat do popředí politické scény, což však vedlo jen k rozporům uvnitř koalice vedené premiérem a komunistou Amirem Sjarifuddinem. Levicová vláda padla po vystoupení pravicové islamistické Masjumi a rezignaci premiéra 23. ledna 1948. Poté byl Sukarnem jmenován tzv. prezidentský kabinet v čele s pravicovým viceprezidentem Muhammadem Hattou.

Různé komunistické skupiny se sjednotily v srpnu 1948 pod Manowarem Musem25, který se právě vrátil ze zemí Východního bloku, kde pod falešnou identitou doprovázel indonéského diplomata. Jeho proslovy byly naplněny sovětskou rétorikou. Po své příjezdu se nechal slyšet: „… uzavření dohody se Sovětským svazem je vítězství Indonésie!… nyní již nepotřebujeme Radu bezpečnosti OSN!“26

18. září 1948 povstala proti yogyakartské vládě 4. divize TRI, umístěná ve středojavánském Madiunu, a vyhlásila sovětský stát. Všichni hlavní komunističtí funkcionáři, v čele se Sjarifuddinem a Musem, se sjeli do tohoto města. Ústřední vláda a Sukarno okamžitě sesadili velícího důstojníka madiunských jednotek a vyslali nejlépe vybavené a nejzkušenější oddíly. Divizi Siliwangi, která se probila k Van Mookově linii po uzavření Renvillské dohody, a dále Policejní mobilní brigádu (Mobrig) a část divize Sungkono. Do 30. září byl Madiun dobyt, Muso a Sjarifuddin byli spolu s dalšími tisícovkami stoupenců PKI bez soudu popraveni. Komunistická strana se tak musela znovu uchýlit do ústraní.

„Jsme připraveni navštívit a podpořit premiéra Hattu, jestliže je připraven k vytvoření nové dohody s Nizozemím.“27 Toto byla slova holandského ministerstva zahraničí k událostem Madiunského povstání, jasně dokazujícím, že Nizozemí Renvillskou dohodu považovalo pouze za dočasnou a stále Indonésii vidělo jako svou mocenskou sféru, kde má rozhodující vliv. Je nutno poznamenat, že premiér Hatta všechny nabídky striktně odmítl.

Toto intermezzo však odůvodnilo další vojenský zásah ze strany Haagu. Tzv. Druhou policejní akci, s krycím označením Operatie Kraai (Operace Koruna), oznámilo bombardování Yogyakarty ráno 19. prosince 1948. Po hodině systematických náletů bylo ve městě vysazeno 900 nizozemských výsadkářů. Vrchní velitel Indonéské lidové armády Sudirman okamžitě vydal rozkazy ke stáhnutí všech jednotek a rozpoutání další partyzánské války. Sukarno, Hatta a polovina vlády padli do zajetí. Indonéský prezident odmítl vydat příkaz k ukončení bojů a byl proto internován na Sumatře. Do konce ledna 1949 byla všechna města obsazena koloniální armádou a Indonéská republika tak byla oficiálně dobyta. Holandské ztráty byly minimální. 14 mrtvých a 95 raněných.

 

20 Nizozemská armáda se neúčastnila bojů v Evropě od konce 19. století, a proto její výzbroj značně zaostávala za vojsky ostatních států. To se především projevilo na počátku roku 1940, kdy německý wehrmacht napadl Nizozemské království. Proti moderně vyzbrojeným vojákům Třetí říše stála holandská vojska s kulomety z První světové války a puškami o několik let staršími. Tanky se v této armádě nenacházely a letectvo nestíhalo udržet tempo s rychle se vyvíjecími jednoplošnými letouny. Až po roce 1945 mohla být armáda Nizozemí konečně zreformována jednak v důsledku navrátivších se jednotek z Velké Británie a také pod vlivem bojů v Indonésii. Proto v roce 1947 KNIL disponoval již poloautomatickými puškami a samopaly, tanky a letadly britské a americké výroby.
21 Simon Hendrik Spoor (1902 – 1949) – náčelník štábu KNIL (1946 – 1949) a velitel obou Policejních akcí; za Druhé světové války sloužící v Nizozemské vojenské informační službě v Austrálii.
22 Indonéská armáda změnila během bojů o nezávislost několikrát jméno. Po vyhlášení samostatnosti v roce 1945 se Japonci založená národní armáda (PETA) zformovala do Lidových bezpečnostních sborů (BKR). V prosinci 1945 byly tyto oddíly přejmenovány na Lidovou bezpečnostní armádu (TKR). Tím, jak se indonéská vojska profesionalizovala a reorganizovala, došlo na začátku roku 1947 k opětovné změně jména. Na již zmíněnou Indonéskou lidovou armádu (TRI). Roku 1949 se TRI změnila na Indonéskou národní armádu (TNI). A toto jméno zůstalo vojenským sborům Indonéské republiky dodnes.
23 Sudirman (1916 – 1950) – indonéský národní hrdina a vrchní velitel indonéské armády (1945 – 1950), nositel mnoha ocenění, a také první a nejmladší generál v historii nezávislé Indonésie.
24 Jankovec, Miloslav: Indonésie, str. 76.
25 Manowar Muso (1897 – 1948) – komunista stalinistického typu, agent Moskvy, který údajně stál za komunistickým povstáním v letech 1926 – 1927, po kterém musel uprchnout do zahraničí.
26 Dubovská, Zorica; Petrů, Tomáš; Zbořil, Zdeněk: Dějiny Indonésie, str. 278.
27 http://www.time.com – Indonesia: Resurrection ze 4. října 1948.

Indonésie v bojích o nezávislost – část III.

V počátcích konfliktu o indonéskou nezávislost nesli hlavní tíhu bojů Britové. Ti disponovali provozuschopným válečným loďstvem, které mohlo rychle a efektivně dopravit posily i materiál z Austrálie nebo indického subkontinentu. Oproti tomu holandské námořnictvo se nacházelo v troskách. Nizozemské loděnice v Evropě byly zničeny ustupujícími Němci a to málo, co se zachránilo z koloniálních lodí, které uprchly před Japonci do britských držav, nedokázalo dostatečně splňovat potřeby armády. Avšak kruté boje ve městech, kde jednotky evropských mocností musely čelit až fanatickým republikánským protivníkům, změnilo názor britské vlády na indonéské bojiště. Zesilující se tlak nacionalistů v Britské Indii po nezávislosti, strach ze vzpoury mezi převážně indickými jednotkami v Indonésii a zruinovaná státní ekonomika donutily nového britského premiéra Clementa Attleea15 začít na počátku roku 1947 stahovat kontingent královských sil z Jihočínského moře.

Konflikt však nadále eskaloval. Na jedné straně indonéská TKR navázala vztahy s většinou odbojových protikoloniálních buněk a snažila se zkoordinovat jejich akce. Na druhé straně Nizozemské království posilovalo své síly, vědomo si neochoty dále bojovat svých britských spojenců. Proto do konce roku 1946 bylo v Indonésii nasazeno 92 000 vojáků a v lednu následujícího roku byly zvýšeny stavy na 150 000 mužů v charakteristických šedozelených uniformách. Pod záminkou osvobozování japonských zajateckých táborů dobývali tito vojáci KNIL periferní oblasti indonéského souostroví, kde o vzniku nového státu měli jen kusé informace, a obnovovali zde předválečnou koloniální vládu, dožadovali se loajality a verbovali také nové oddíly, především z řad křesťanů a minorit. Dále Holandsko tvrdě bombardovalo nejdůležitější města na souostroví, do kterých spolu s tanky přijeli i noví koloniální úředníci. Tak byla například v lednu 1946 definitivně obsazena Jakarta, ze které musela republikánská vláda uprchnout do Yogyakarty. V březnu byl dobyt Bandung, ale předtím ještě ustupující indonéské jednotky zapálily jižní část města a tak vzniklo tzv. Bandungské moře ohně. Sebevražedný bombový atentát zabil u tohoto města část nizozemského velícího štábu. Boje byly natolik urputné, že republikánští bojovníci často raději volili rituální sebevraždu, než aby padli do zajetí. Tak se například zachovala posádka malého ostrova Bali u východního pobřeží Jávy, kde se v březnu 1946 vylodil kontingent holandských vojáků a pomocných sborů KNIL. Během roku byly indonéské jednotky zatlačeny na jižní cíp ostrova. V listopadu se Nizozemci chystali zasadit ustupujícím republikánům poslední ránu. Koloniální letectvo začalo bombardovat indonéské pozice. V následné bitvě u Margarana 20. listopadu padla celá indonéská posádka do posledního muže i se svým velícím důstojníkem, nadporučíkem I Gusti Ngurah Raiem (1917 – 1946), poté, co ten dal svým mužům na výběr. Smrt v boji nebo sebevraždu. Většina si zvolila první možnost.

Nicméně asi nejkrutější boje probíhaly od prosince 1946 až do března 1947 v rámci nizozemské kampaně na jižním Celebesu. Holandský kapitán Raymond Westerling16 byl na tento výběžek ostrova vyslán, aby se svým speciálním komandem, vycvičeným na vedení „špinavé války“, vyřešil tíživou situaci s indonéskými partyzány. Ti byli cvičeni na Jávě a neuznávali vládu Východní Indonésie (viz níže). Ihned po svém příjezdu začal Westerling shromažďovat jména účastníků odboje a napadat jejich vesnice. Na denním pořádku bylo mučení a veřejné popravy. Nutil místní, převážně muslimské obyvatelstvo, aby přísahalo na Korán, že nemají žádný podíl na odboji. Brutální pacifikace dané oblasti a vláda teroru nesla své krvavé ovoce. Údajně padlo až na několik desítek tisíc lidí, i když sám Westerling tvrdil, že během bojové operace bylo zabito okolo 600 lidí. Celebeské hnutí odporu tak bylo zdecimováno. Přesto partyzáni nejen na Celebesu, ale i na ostatních ostrovech napadali a popravovali nizozemské kolonisty, kteří leckdy byli stále usídleni v japonských internačních táborech. Neměli kam utéct. Jediná možnost odchodu byla smrt.

Válka se dále vedla i na diplomatické úrovni. Nizozemci na konferencích v Malinu, Denpasaru a Panal Pinangu od června do prosince 1946 s představiteli protirepublikového hnutí dokázali roztříštit novou indonéskou republiku. Dali tak vzniknout satelitům Západní Borneo, Východní Borneo, Velký Dajak, Východní Indonésie na Celebesu a okolních ostrovech, a mnoha dalším malým státečkům. Západní Irian (Západní Papua) zůstal pod oficiální nadvládou koloniálních úřadů. Nezávislé Indonésii tak zbyly pouze tři ostrovy – Jáva, Sumatra, Madura.

Ustupující Britové se však obě dvě znepřátelené strany snažili usmířit. Také USA doufaly v brzké uzavření příměří, protože s nelibostí sledovaly, jak peníze Marshallova plánu17 pro Nizozemí plynou na válečné výdaje do Indonésie. Ale holandsko-indonéská jednání, probíhající od listopadu 1945, nedokázala vyřešit problém nezávislosti bývalé Nizozemské Východní Indie.

Až po tlaku OSN Nizozemí znovu přistoupilo k vyjednávacímu stolu pod patronací Velké Británie. 12. října 1946 se poprvé sešli zástupci souostroví s představiteli Holandska. Politická diskuze nakonec vedla k tzv. Linggadjatské smlouvě, pojmenované podle malého javánského města, kde se jednání vedla. Tato dohoda byla podepsána 25. března 1947 generálním guvernérem Nizozemské Východní Indie Hubertem van Mookem18 a premiérem Sutanem Sjahrirem. Jáva, Sumatra a Madura byly uznány jako území náležící republice Indonésie. Spolu s loutkovými ostrovními státy měla okleštěná republika tvořit tzv. Spojené státy indonéské (Verenigde Staten van Indonesia – Republik Serikat Indonesia). Nejpozději do 1. ledna 1949 měla tato federace patřit do Holandsko-indonéské unie, v čele které stála nizozemská královna. Dohoda mimo jiné také zahrnovala snížení stavů armád na obou stranách a stažení nizozemských jednotek z Indonéského souostroví.

Zdálo se, že je válka u konce. Premiér Sjahrir o Linggadjatské smlouvě řekl: „V Indonésii zapalujeme malou pochodeň, pochodeň lidskosti. Nechte nás starat se o ni. Nechte nás doufat, že je to znamení světla pro celý svět.“19 Opak byl však pravdou. Ani jedna strana nebyla z nového uspořádání šťastná. Část indonéských politických stran odmítala ratifikovat dohodu a požadovala úplnou nezávislost, ale byla umlčena Sukarnovou pohrůžkou, že podá demisi na prezidentský post. V Haagu se začínala prosazovat radikální Katolická strana, která chtěla obnovení koloniálního panství v celém rozsahu. Bylo jen otázkou času, kdy boje vypuknou nanovo.

 

15 Clement Attlee (1883 – 1967) – britský státník a člen labouristické strany, za jehož úřadování na premiérském postu (1945 – 1951) se od Velké Británie odtrhla velká část kolonií.
16 Raymond Westerling zvaný Turek (1919 – 1987) – nizozemský kapitán, který byl vycvičen i se svou jednotkou Brity za Druhé světové války; poprvé nasazen v bojích o indonéskou nezávislost; po neúspěšném pokusu o převrat v roce 1950 uprchl do Singapuru a poté do Nizozemí, kde dožil v klidu v ústraní. Svou přezdívku získal díky svému rodišti – Istanbulu.
17 Marshallův plán – americký plán finanční pomoci na obnovení Evropy, který však byl přijat pouze západní částí kontinentu.
18 Hubertus Johannes van Mook (1894 – 1965) – holandský koloniální státník, který stál v době japonské okupace Indonésie v čele exilové vlády Nizozemské Východní Indie; generální guvernér (1942 – 1948), který stojí za mírovými dohodami s Indonéskou republikou, ale který však abdikoval na svůj úřad poté, co se dozvěděl o přípravách na Druhou policejní akci.
19 www.time.com – Indonesia: Beginning of Lightness ze 7. dubna 1947.

Indonésie v bojích o nezávislost – část I.

„…každá bytost, každý člověk, každý národ nutně, určitě jednou procitne, určitě se jednou vzchopí, až pozná, kolik utrpení a neštěstí mu přinesla lakota druhých.“1

– Ahmed Sukarno, 1930

 

Nizozemská Východní Indie

Od roku 1512, kdy ke břehům indonéského souostroví připlul portugalský mořeplavec Francisco Serrao (??? – 1521), docházelo k neustálému střetávání jihovýchodní Asie s Evropou. V Jihočínském moři proti sobě bojovaly síly Portugalského království a Spojených provincií nizozemských v nizozemsko-portugalské válce (1601 – 1669), jen aby po vítězství Holanďanů započal nekončící závod Nizozemské Východoindické společnosti (VOC – Vereenigte Oost-Indische Compagnie) s britskými obchodníky. Bitvy Velké francouzské revoluce (1789 – 1803) a Napoleonských válek (1803 – 1815) ve výsledku ovlivnily i tak vzdálené oblasti jako byl archipelag tvořený Jávou, Sumatrou, Kalimantanem a mnoha menšími ostrovy. Dobytí Nizozemí roku 1795 francouzskou armádou znamenalo nejen konec bankrotující VOC, ale také oficiální připojení Východní Indie (jak byla dnešní oblast Indonésie nazývána) k První francouzské republice (1792 – 1804) a pozdějšímu napoleonskému císařství (1804 – 1815). Neexistence francouzských sil v Tichomoří ani v Indickém oceánu ale využily britské sbory v Přední a Zadní Indii k obsazení holandských kolonií. Až po roce 1815 byly za cenu ústupků vůči britským osadám v jihovýchodní Asii a anglické Východoindické obchodní společnosti navráceny nizozemské državy svým vlastníkům. Tak získala Velká Británie rozhodující vliv v oblasti na Dálném Východě.

Nicméně na počátku 20. století začaly v Indonésii vznikat různé politické strany a hnutí, a sílit nacionalismus, socialismus a separační tendence především na Jávě, kde v Batavii (dnes Jakarta) sídlila koloniální vláda. Náhlý rozvoj osvobozeneckých myšlenek byl výsledkem tzv. etické politiky holandské správy, tak podobné postupu Britů v Indii. Tato politika úmyslně podporovala studium vybraných domorodců na evropských školách. Ti se měli podle původního plánu stát nakonec součástí byrokratického aparátu v domovské kolonii. Nicméně ve většině případů se stali absolventi evropských univerzit zakladateli protikoloniálních uskupení.

Nizozemské vyšší společenské vrstvy se snažily prosadit autonomii na úkor Haagu, díky čemuž vznikl roku 1918 tzv. Volksraad (niz. Lidová rada), indonéský parlament tvořený především potomky Evropanů. Muslimští javánští obchodníci se zformovali do Sarekat Dagang Islam (Svaz islámských obchodníků) a bojovali proti čínské konkurenci na trhu a za samosprávu Nizozemské Východní Indie. Ve 30. letech však význam tohoto sdružení poklesl, čehož využili ostatní muslimské frakce. Militantní Nahdatul Ulama (NU – také známo jako Nahdlatul Ulama) založená roku 1926, v čele které později stál Raden Suharto2. Dále také modernistická a reformační organizace Muhammadiyah založená v roce 1912. A především nacionalistická a konzervativní Budi Utomo (také známo jako Boedi Oetomo – Vznešená snaha), která vznikla jako první politická strana roku 1908, a s níž začíná i Indonéské národní probuzení. Od této organizace vznikla odštěpením roku 1927 asi nejdůležitější strana – Partai Nasionalis Indonesia (PNI – Národní strana Indonésie), vedená Ahmedem Sukartem3. Levicové spektrum reprezentovala Indische Sociaal-Democratische Vereeniging (ISDV – Sociálně demokratické sdružení Nizozemské Indie), založená Nizozemcem Henkem Sneevlietem4. Roztržkou uvnitř této organizace a pod vlivem Říjnové revoluce v Rusku vznikla Partai Komunis Indonesia (PKI – Komunistická strana Indonésie) roku 1920.

V meziválečném období v důsledku hospodářské krize a především levicové propagandy vypukala častá lokální povstání, která však byla vždy rozdrcena koloniální armádou. Asi největší probíhalo v letech 1926 – 1927 a bylo rozpoutáno PKI, která byla po porážce rebelie uvržena do ilegality a jejíž příslušníci byli tvrdě perzekuováni. Tím započalo velké pronásledování představitelů dalších politických stran, mající ve svých programech požadavek na částečnou nebo úplnou samostatnost. Čtyři a půl tisíce lidí byly předvedeny před soud a ti nejproblémovější putovali do vězení v Boven Digulu v Západním Irianu (dn. Západní Papua), prvního koncentračního tábora v Indonésii. Zatčen byl i vůdce PNI Ahmed Sukarno, který byl odsouzen na čtyři roky vězení na místo poblíž Jakarty, do Bandungu. Avšak díky své zvučné obhajobě5 a tlaku veřejnosti byl po roce propuštěn.

I přes snahu koloniální správy zamezit emancipačním myšlenkám, Indonéské národní probuzení stále pokračovalo a vidělo spásu v militaristickém Japonském císařství. Tento ostrovní stát zahájil nejdříve svou expanzi do Číny a od prosince roku 1941 také do evropských asijských kolonií a Tichomoří. Postup japonských sil všechny překvapil spolu s drtivými porážkami a kapitulacemi vojsk Francie, Velké Británie a Nizozemí. Holandská Východní Indie spolu s 200 000 vojáky koloniální armády se vzdala 9. března 1942 polnímu maršálovi Jižní expediční armádní skupiny Hisaiči Teraučimu (1879 – 1946) po sérii prohraných námořních bitev. „Nový pořádek“ a „Projekt společné prosperity východní Asie“6 byly cílem japonské invaze, jak hlásala propaganda, a proto byla Indonésie zařazena do tzv. Východoasijské sféry společného rozkvětu. Ve skutečnosti byla nadvláda evropských mocností nahrazena nadvládou Japonska. Přesto indonéské nacionalistické kruhy v čele s Ahmedem Sukarnem, který se těšil čím dál tím větší oblibě napříč společností, a jeho blízkým spolupracovníkem Muhammadem Hattou7 kolaborovali s japonskou okupační správou a stali se jejími poradci. Stále však směřovali k nezávislosti Indonésie a spolupráci s Tokiem považovali za dočasnou. Brzy také začínali chápat, že Japonsko není osvoboditelem, nýbrž jen dalším dobyvatelem.

V rámci zhoršující se situace v Tichomoří, kde americká armáda dobývala jeden ostrov za druhým, musely japonské správní orgány přistoupit k jednání s národními hnutími jihovýchodní Asie o vytvoření nových samostatných států. Obávaly se totiž povstání, která by odčerpala síly z válečné fronty. Avšak za protislužbu Tokio požadovalo založení domorodých armád s japonským výcvikem, které by se poté zapojily do obrany asijského impéria. Právě z tohoto důvodu vznikla v Indonésii tzv. PETA (Pembela Tanah Air – Obránci vlasti), která navázala na předešlé pokusy úřadů vytvořit indonéské pomocné sbory8. Tato organizace mladých dobrovolníků, čítajících okolo 50 000 mužů, se nakonec stala ryze nacionalistickou – protiholandskou a protijaponskou – a posloužila jako základ pro budoucí republikánské vojsko.

Brzy po příchodu japonských sborů se také vytvořily partyzánské jednotky komunistů vedenými Amirem Sjarifuddinem Harahapem9 a ilegální zpravodajská síť Sutana Sjahrira10. Nicméně celý podzemní odboj byl předem odsouzen k nezdaru díky komunistickému politickému programu. Ten totiž počítal se znárodněním půdy, což však nezískalo podporu drobných rolníků, kteří si své pozemky chtěli ponechat. Ve výsledku tak ozbrojený ilegální protijaponský boj přispěl k nezávislosti Indonésie jen minimálně.

 

1 Sukarno, Ahmed: Indonésie žaluje. 1930. in: Indonésie žaluje: Sborník statí a projevů, str. 52.
2 Raden Suharto (1921 – 2008) – druhý prezident Indonéské republiky (1968 – 1998), generál, sloužící během japonské okupace v bezpečnostních sborech; aktivní účastník protinizozemského odboje v bojích o nezávislost; r. 1965 zneškodnil komunistický pokus o puč, následně svrhl Sukarta a nastavil zahraniční politiku prozápadním směrem.
3 Ahmed Sukarno (1901 – 1970) – první prezident Indonéské republiky (1945 – 1968), který vedl neúspěšnou válku s Malajsií o severní Kalimantan; navázal dobré vztahy s komunistickými zeměmi (mimo jiné i s Československem); nakonec dovedl svou zemi do ekonomické a politické krize a byl následně roku 1965 svržen generálem Suhartem.
4 Henk Sneevliet, celým jménem Hendricus Josephus Franciscus Marie Sneevliet (1883 – 1942) – nizozemský komunista a účastník holandského protinacistického odboje, za který zaplatil svým životem.
5 Shrnuté v knize Indonésie žaluje: Sborník statí a projevů vydané roku 1959 nakladatelstvím Orbis.
6 Plechanovová, Běla; Fidler, Jiří: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941 – 1995, str. 172.
7 Muhammad Hatta (1902 – 1980) – vicepremiér (1945 – 1956), premiér (1948 – 1950) a ministr zahraničí (1949 – 1950) Indonéské republiky, ve 30. letech vězněn v koncentračním táboře v Západním Irianu, za japonské okupace se stal poradcem nové vlády.
8 Organizaci PETA předcházelo sdružení PUTERA (Pusat Tenaga Rakjat – Ústředí lidové mládeže), kde se však také projevily silné protiokupační a osvobozenecké tendence. Proto bylo úřady zakázáno a 3. října 1943 vznikla PETA.
9 Amir Sjarifuddin Harahap (1907 – 1948) – komunistický politik, antifašista, vůdce protijaponského odboje, konvertovaný křesťan.
10 Sutan Sjahrir (1909 – 1966) – umírněný socialistický idealista, první premiér Indonéské republiky (1945 – 1947), zakladatel Indonéské socialistické strany (PSI – Partai Sosialis Indonesia, založená r. 1948 a zakázaná prezidentem Suhartem r. 1960)