Archiv pro štítek: obchod

Námořní republiky

Jako námořní republiky označujeme několik středověkých středomořských státečků vzkvétajících v Itálii a na pobřeží Dalmácie. Díky mocenskému vakuu, respektive díky prolínání mnoha mocenských vlivů v této oblasti, byl umožněn vznik malých obchodnických městských států, které postupem času získávaly i vojenskou moc – a to zejména na moři.

Pro tyto státy, vzkvétající zejména v období 10. až 13. století, je typické neustálé soupeření s ostatními námořními republikami. Případný úspěch či neúspěch v obchodě i válce pak byl spojen i se samotnou existencí a samostatností. Slabší městské státy totiž byly postupně pohlcovány ostatními námořními republikami, případně jinými mocenskými útvary středomořské oblasti.

Mapa námořních republik

Mapa námořních republik s anglickými názvy (ty nejznámějsí Genova=Janov, Venezia=Benátky). Zdroj: Wikimedia.

Pro námořní republiky byl typický podobný systém státní správy, ve které měla důležité slovo kupecká třída. Naprostá většina těchto republik vznikla na základě předchozích teritorií náležejících k Byzantské říši.

Námořní republiky se ve velkém zapojily do křížových výprav. Ty jim přinesly četné příležitosti ke zbohatnutí na převozu zboží i lidí mezi křesťanskými státy a enklávami ve Svaté zemi. Křížových výprav ovšem republiky i neskrývaně využívaly k rozšiřování svého mocenského vlivu – v tomto případě jmenujme benátský vliv na čtvrtou křížovou výpravu, která cestou do Svaté země stihla dobýt Zaru (dnešní chorvatský Zadar) a zejména Konstantinopol.

Námořní republiky měly své državy zejména v přímém okolí Apeninského poloostrova – na ostrovech Sardinie a Korsika a na Dalmátském pobřeží, a mimo tuto oblast i v Řecku či na pobřeží Černého moře. Obchodní kolonie ale zakládaly i na Blízkém východě či na pobřeží Afriky.

 

Vznik a vývoj námořních republik

S ústupem doby temna raného středověku okolo roku 1000 začínal ožívat námořní obchod, který poskytoval rychlejší a bezpečnější převoz zboží než jeho pevninská alternativa. Významnou oblastí v tomto případě bylo Středomoří. Uvědomme si, že v té době hlavní obchodní cesty vedly zejména podél pobřeží, a tak začal vzrůstat právě význam pobřežních měst.

Taková města ovšem nebyla jen vítaným útočištěm a tržištěm pro obchodníky, ale i vítaným cílem nájezdů pirátu. Díky tomu začala města budovat obranné systémy a velké flotily válečných lodí, které měly chránit vzrůstající bohatství. A díky takové armádě pak byly schopné hrát významnou obchodní roli i ve vzdálenějších oblastech Středomoří – na lukrativních přechodech mezi islámským a křesťanským světem.

Námořní republiky si postupně vytvořily nezávislý vládní systém položený na obchodnických základech vznikajícího kapitalismu. Právě v námořních republikách vzniklo nejen mnoho námořních vynálezů, ale i mnoho těch, které později sloužily jako základy moderního finančního světa (účetnictví, bankovnictví).

Velká expanze moci námořních republik přišla s křížovými výpravami. Právě námořní republiky zajišťovaly většinu přepravy, za což si samozřejmě nechávaly dobře platit. U té příležitosti početní obchodníci vytvářeli nové obchodní vazby a kolonie i v islámském světě a křižáckých enklávách. Koloniemi rozumíme malé ohraničené oblasti uvnitř jiných měst – se zákony i kulturou domovské republiky. A s velkým lokálním politickým vlivem.

Dějiny námořních republik jsou různé. Moc některých trvala několik století, zatímco jiné, zejména Benátky, Janov a Ragusa vydržely až hluboko do novověku.

Island

Island, ostrov téměř se dotýkající severního polárního kruhu, byl od roku 1263 součástí Norska. Byl cílem převážně anglických obchodníků, kteří zde směňovali vlastní materiál za ryby. Hanzovní obchodníci se na Islandu objevovali od konce 14. století, a to i přesto, že to hanzovní sněmy výslovně zakazovaly.

První plavby na Island se uskutečňovaly z Brém. Hanza na Island vyvážela obilí, mouku, sukna, pivo, slad, sukna, dřevo, kovové zboží nebo dehet výměnou nejen za tresky a rybí tuk, ale i za ovčí kožešiny, skopovou kůži, hovězí a skopové maso, máslo, lůj, vlnu a různé vlněné výrobky. Velký význam měl zejména dovoz síry a sokolů. Na Islandu probíhal výměnný obchod, nejdříve se zboží přepočítávalo na krávy, od roku 1420 na tresky a někdy i na lokty. Jeden loket měl hodnotu dvou ryb.

Nejdříve byly za obchod s Islandem udělovány vysoké pokuty, ale roku 1486 dánský král povolil plavbu na Island. Největšího rozkvětu obchodu na Islandu bylo dosaženo v 16. století, kdy byla dánská vláda zaměstnána domácími rozbroji, a tak měli Němci na Islandu volné ruce. Hanza kompletně ovládla islandský obchod. Roku 1537 byl postaven v Hamburku dřevěný dům, ten byl rozložen a znovu postaven na Islandu. Zde sloužil hamburským plavcům v Hanefjordu. Oficiálně byl hanzovní obchod na Islandu ukončen v roce 1602, kdy byl vyhlášen královský monopol na obchod s Islandem pro města Kodaň, Helsing?r a Malmő. Hanzovní lodě se tam však objevovaly ještě dlouho, protože Dánové si je najímali.

Dánsko

Vztahy s Dánskem byly pro Hanzu velmi důležité. Důvodem byla bezesporu vláda nad průlivem Oresund. Tento průliv byl zvláště pro Lűbeck velice důležitý, protože zde proplouvali často hanzovní lodě a také zde bylo významné obchodní tržiště. Tyto důvody byly často zdrojem válek. Tyto války byly ukončeny mírem ve Stalsundu v roce 1370.

Nejdůležitější obchodní oblastí Dánska byla pro Hanzu paradoxně oblast část dnešního Švédska. Je to oblast kolem poloostrova Skanőr a Falsterbo. Byla to obchodnicky atraktivní oblast, protože zde se vyrábělo velké množství slanečků.

Oblast kolem poloostrova byla bohatá na sledě. Tyto sledi se na pozemcích, zvaných fyty, nasolovali. Největší fyta byla lűbecká, ta měla délku 1 km.

Obchod se sledi byl pro Lűbeck velice výnosný, ale od 15. století se stavy sleďů zmenšovat a rostla konkurence z Nizozemí a Anglie.

Francie

Několik km jižně od ústí Loiry do Atlantského oceánu leželo významné obchodní středisko Bourgneuf. Do tohoto střediska pluli jen ty nejlepší hanzovní lodě. Toto obchodní středisko proslulo vývozem soli ze saliny v Brouage. Saliny byly přirozené nádrže nebo nádrže vytvořené člověkem, z nichž se odpařováním získávala sůl. O prvních salinách máme zmínky z doby Keltů. Tuto tradici obnovili v 11. století benediktýni z blízkého kláštera.

Toto území bylo známo Angličanům a Vlámům, kteří na 3 století ovládli obchod s francouzskou solí. V polovině 14. století je vystřídali hanzovní kupci. Pro plavbu do zátoky se lodě soustřeďovaly v Gdaňsku, během plavby se loďstvo doplňovalo o další lodě. Obchodníci zastavovali ve velkých přístavech, aby mohli vyložit náklad a následně ho prodat. Do Bourgneufu pluli hanzovní a holandští obchodníci často společně. Na přelomu 14. a 15. století sůl z Francie díky nižší ceně vytlačila německou sůl.

Od konce 14. století, kdy se francouzský přístav La Rochelle vrátil zpět do francouzských rukou, začala Hanza ve velké míře nakupovat od Francouzů i francouzské víno, sůl ze salin na ostrově Ré, nebo různé jižní zboží. Hanzovní obchodníci občas zajížděli ještě dál na jih, do Španělska a Portugalska, kvůli nákupům soli, vína nebo různého jižního ovoce např. fíků. V Lisabonu byla dokonce v 15. století zřízena hanzovní faktorie.

Od konce 15. století však i tento obchod pozvolna upadal, a to hlavně díky konkurenci jižních Němců.

Bruggy

Oblast města Bruggy a jeho okolí byla ve středověku známá jako význačná oblast tkalcovství. Toto město mělo také velice výhodnou obchodní polohu, protože zde obchodníci mohli pohodlně doplout zálivem Zwin.

Bruggský kontor se začal s udílením privilegií od roku 1252 vyvíjet a od té doby zažil stálý vzestupný trend. Tyto privilegia udělila Gotlandskému společenství hraběnka Margareta, díky lűbeckému vyslanci Hermanu Hoyerovi a hamburskému radnímu Jordánu z Boizenburgu, kteří s ní obchodovali. Jelikož byla tato privilegia velice často porušována, a tak se hanzovní obchodníci často stěhovali do sousedního města Aardenburgu. Bruggám to samozřejmě neprospělo, protože díky Hanze mělo město zajištěný blahobyt. Hanza zde získala rozsáhlá obchodní práva, např. v roce 1323 Hanza získala pro Bruggy právo výhradního trhu pro vlnu, konopí, len, plátno, kožešiny, vosk a kovy od flanderského hraběte. Jelikož hanzovní práva nebyla ve Flandrech stále dodržována, tak Hanza sáhla k obchodním blokádám a v to v letech 1358-1360 a 1388-1392.

Bruggy byl nejvýznamnější hanzovní kontor, protože to byl jediný trh, na kterém severní Evropa získávala z jižní Evropy mandle, rýži, rozinky, šafrán, kmín, anýz, olej, sůl, mořské houby a bavlnu. Naopak na jih se dodávalo zboží ze severu, a to hlavně kožešiny, vosk a dřevo. Bruggy byla vlastně křižovatka lodí ze všech směrů. Bruggský přístav také sloužil jako zimoviště lodí.

Od začátku 15. století začaly Bruggy postupně upadat. Jedním důvodem je fakt, že se záliv Zwin začal postupně zanášet pískem. Druhým důvodem byla skutečnost, že území Flander ovládl burgundský vévoda, který však místo Hanzy podporuje spíše hanzovní konkurenty Holanďany. Flandry ztratily svou nezávislost, díky které bylo toto území oporou Hanzy. Tato situace byla Hanzou řešena tak, že byl kontor přeložen do Utrechtu. Do Utrechtu však nikdo nechtěl plout, většina obchodníků plula do jiných přístavů, např. do Amsterdamu. Burgundský vévoda obsadil Utrecht. Kontor byl tedy přeložen zpět do Brugg, ale obchodníci ho neradi používali, protože nizozemské provincie Holland a Zeeland Flandry dohonily, a proto měly lepší možnost odbytu.

Do začátku 16. století se většina hanzovního obchodnictva přestěhovala do Antverp. Zde byl zřízen hanzovní kontor, postaven pro obchodníky hanzovní palác, který se příliš nevyužíval, poněvadž si obchodníci zvykli na svůj volný život. Roku 1576 byl tento palác dobyt španělskými vojáky, a tím pádem tento kontor úplně zanikl.

Bergen

Norsko bylo pro Němce zemí velice důležitou, protože zde získávali sušené tresky. Roku 1250 norský král Hakon povolil lűbeckým obchodníkům zůstat v Bergenu i přes zimu. Němcům zde byla pronajímána čtvrť Tyskebryggen ( norsky německé přístaviště ). Tato čtvrť postavená z gardů, což byly řady dřevěných domů, postavené Nory před příchodem Němců. Gardy byly Němci pronajímány a postupně si je obchodníci koupili.

V roce 1343 byla ustanovena organizace německé osady, což mělo za následek, že se z této osady stal hanzovní kontor. Kontor vedlo šest starších. Starším se mohl stát pouze obchodník z Lűbecku. Dále zde bylo osmnáct přísedících. Ustanovení kněze kostela sv. Marie schvaloval rovněž jen Lűbeck. Nadvláda Lűbecku trvala až do 16. století. Nejpozději od poloviny 18. století vedl administrativu bergenského kontoru sekretář. Němečtí obchodníci a řemeslníci tvořili asi čtvrtinu obyvatel města. Bergenský kontor fungoval až do roku 1774, kdy byl Lűbeckem uzavřen.

Hanza z Bergenu dovážela kromě sušených tresek, což bylo základem obchodu s Norskem. Tresky byly loveny cca 1000 km severně od Bergenu, což bylo podstatou zákazu pro obchodníky, aby nepluli severně od Bergenu. Ostatní dovoz měl poměrně malý význam. Vykupovaly se vydří, bobří, medvědí, kuní, hranostají a liščí kožešiny, losí a sobí kůže, sušené nebo nasolené, dále vlna a hrubé vlněné sukno.

Hlavní surovinou vývozu do Norska byla žitná mouka. Ta měla pro zdejší zemi velký význam, poněvadž zdejší výnos obilí byl díky drsnému klimatu velmi malý. Toho němečtí obchodníci využívali při blokádách, když potřebovali potvrdit svá privilegia. Dále Hanza v Bergenu prodávala např. německé pivo, chmel pro výrobu slabého norského piva, německou medovinu, vína a hrubší německá sukna.

Veliký Novgorod

Před příchodem Němců zde existovala obchodní osada Gotlandu. Němci sem poprvé přicházeli v průběhu 12. století. Nejprve byla tato osada německými obchodníky pronajímána. Roku 1184 si Hanza postavila vlastní kostel sv. Petra. Roku 1190 se němečtí lidé podíleli na smlouvě mezi Gotlanďany a novgorodským knížetem Jaroslavem z Novgorodu, která zaručuje obchodníkům privilegia. V roce 1200 si Němci postaví vlastní dvůr, ze kterého se postupně vytvořil kontor ( Petershof ). Do roku 1293 mělo gotlandské hlavní město Visby maximální vliv, od tohoto roku však bylo vystřídáno Lűbeckem na sto let. Následně získají převahu livonská města ( Reval, Dorpat ). V letech 1388 – 1394 probíhala úspěšná blokáda, tím pádem se situace Ruska zhoršila a Rusko proto muselo zlepšit podmínky pro obchodníky.

Do Ruska němečtí obchodníci připlouvali dvakrát ročně, tzv. letní a zimní plavci. Letní plavci sem připlouvali na jaře a odplovali na podzim, zimní zde přebývali od podzimu do jara.

Ve Velikém Novgorodu se kupovaly od Rusů důležité materiály, které v západní Evropě nebyly dosažitelné, hlavně kožešiny, vosk a různé východní zboží. Do Ruska se dovážela západoevropská sukna, kovy, kovové výrobky, soli, evropských vín nebo medoviny. Obchod zde probíhal povětšinou výměnným způsobem.

Do čela kontoru si přítomní volili staršího, který si zvolil čtyři přísedící. V 15. století zde vznikl úřad stálého správce, který musel mluvit rusky a zajišťoval spojení s místními úřady.

Roku 1478 byl Veliký Novgorod dobyt carem Ivanem III. Kontor fungoval do roku 1494, kdy byl definitivně uzavřen.

Londýn

Poprvé přišli Němci na území Londýna v roce 1157. V tomto roce privileguje anglický král Jindřich II. obchodníky z Kolína nad Rýnem. Zaručil jim svobodu obchodu.

V roce 1237 získalo svobodu obchodu rovněž i Gotlandské společenství, které dováží pro Anglii velice důležitý vosk. V letech 1266 a 1267 si lűbečtí a hamburští obchodníci zřídili vlastní hanzu, protože kolínští obchodníci jim nechtěli poskytnout účast na obchodních právech. V roce 1281 se však všechny tři hanzy spojily v jedinou „hansa Alemanie“, německou Hanzu.

Centrem Hanzy v Londýně se stal Stalhof, z něhož se postupně stal hanzovní kontor. V čele kontoru byli dva starší, jedním byl hanzovní obchodník, druhým byl anglický občan, který byl navrhován hanzovními obchodníky z členů londýnské královské rady, někdy se jím stal sám starosta Londýna.

Angličanům se díky hanzovnímu obchodu nabízelo pro ně jinak nedostupné zboží, např. ruské kožešiny, vosk, med, dřevo, dřevěné výrobky a kovy. Hanzovní lodě z Londýna odvážely vlnu, anglická sukna, cín, olovo nebo ovčí kůže.

V 15. století jsou však vztahy Hanzy a Anglie napjaté, dojde k otevřené válce. Dav napadl Stalhof a vypálil ho. V roce 1474 byly hanzovní výsady potvrzeny anglickým králem mírem v Utrechtu, kde byl Hanze dán do osobního vlastnictví Stalhof. V roce 1597 královna Alžběta nechala uzavřít Stalhof a vypověděla hanzovní obchodníky z Anglie.

Obchodní zboží

V Hanze se obchodovalo s velkým množstvím druhů zboží, takže v nejlepších letech bylo všude všechno k dostání. Zřejmě nejdůležitější surovinou bylo obilí, kterým bylo především zásobováno Norsko, které bylo tak na Hanze naprosto závislé. Obilí bylo pěstováno na území Pruska. Zdejší plocha byla rozdělena na dvě velkopastýřství a ty se dále dělila na pastýřství. Pro některé oblasti, jež byly na dovozu závislé, znamenala neúroda pohromu.

Dalším důležitým produktem bylo dřevo, potřebné nejen při výrobě lodí, ale i při zhotovování nábytku nebo při stavění domů. Dřevo se však dováželo jen tam, kde ho byl nedostatek – např. na Island. Dovoz probíhal převážně z Ruska, ale i německé země měly této suroviny nadbytek.

Významnými produkty byly různé druhy látek a suken. Důležitý vývoz byl z Anglie, a to hlavně díky chovu ovcí. Právě z Anglie se vyvážela ovčí kůže, vlny a různých druhů anglických suken. Z Ruska naopak Hanza získávala kožešiny zvířat z tajgy, např. medvěda nebo sobola.

Sůl se stala významným produktem vyváženým nejen z Francie, ale i z Německa. Významná ložiska jsou v dnešní lázeňské oblasti kolem města Bad Rothenfelde.

Dále se obchodovalo se mořskými rybami, které se lovily takřka všude. Zvláště významným exportérem byl přístav Bergen nebo ostrov Island, kde se vyskytovaly jinde v Evropě nedostižné tresky.

Důležitým obchodním artiklem byly také kovy. Cín a olovo se dovážely především z Anglie. Stříbro bylo až z Čech. Měď se těžila nejen ve Švédsku, ale bohaté doly se nacházely také na Slovensku, odkud se měď dostávala do Polska, kde se dostávala do rukou hanzovních obchodníků.

Hanza však neobchodovala pouze se potřebnými surovinami, nýbrž její oblastí zájmu byly i církevní potřeby, jako např. křtitelnice, svícny nebo zvony. Až z Orientu byly dováženy různé cennosti, jako např. drahé kameny a perly. Pro ty bohatší se dodávaly i obrazy a sochy, které dnes můžeme nalézt zvláště na severu Evropy.