Archiv pro štítek: Osobnosti

Mijamoto Musaši

(1584-1645)

Mezi japonskými samuraji existuje mnoho legend, ovšem mezi nimi jedno z předních míst zabírá Mijamoto Musaši, slavný šermíř, vítěz mnoha soubojů a autor Knihy pěti prstenů, dodnes studovaného díla věnovaného soubojům.

Musašiho mládí

Mijamoto se ještě pod svým chlapeckým jménem Bennosuke narodil v malé vesničce nacházející se zřejmě v provincii Harima na ostrově Honšú. Jeho otcem byl Hirato Munisai, zkušený samuraj. Jeho matka brzy zemřela a malý Bennosuke byl vychováván svoji macechou, která ho ale kvůli jeho tvrdohlavé povaze svěřila do výchovy u strýce Dórina, který byl knězem v nedalekém chrámě.

V té době se malému Bennosukemu dostalo prvního výcviku z rukou jeho otce. Tento výcvik však kvůli napětí mezi oběma netrval dlouho a otec navíc zřejmě zakrátko i zemřel.  Bennosuke se však své šermířské budoucnosti nechtěl vzdát a ve věku pouhých třinácti let vyzval na souboj Arima Kiheie, potulného samuraje studujícího bojové techniky.

Když zoufalý mnich Dórin dorazil za čekajícím Arimem a oznámil mu, že jej vyzval malý nezkušený chlapec, zkušeného bojovníka to rozesmálo, byť jeho čest si stále žádala omluvu. V tu chvíli ale zasáhl Bennosuke a s výzvou na rtech se nečekaně vrhl na Arima a překvapeného ho udolal pouhým kusem dřeva.

Bennosuke poté přijal mužské jméno Mijamoto Musaši a tři roky po souboji, v roce 1599, opustil rodný kraj a vydal se na cestu za studiem bojového umění a získáním slávy. Japonsko té doby bylo neklidnou zemí zmítanou boji feudálních pánů. Musašiho klan v nich přísahal věrnost klanu Tojotomi, který se postavil snahám klanu Tokugawa o získání šógunátu.

Musaši se pak možná účastnil i rozhodující bitvy celé války, která se odehrála roku 1600 u Sekigahary a která znamenala drtivou porážku klanu Tojotomi. Musaši poté mizí ze záznamů, bezpochyby musel jako člen poražené armády utíkat, a poté se zřejmě někde v ústraní věnoval pilování svého šermířského umění. Jeho styl byl totiž odlišný, v boji oproti zvyklostem používal oba samurajské meče.

Mistr samurajských soubojů

Roku 1604 nicméně Musaši dorazil do Kjóta, kde zahájil sérii svých soubojů, zejména proti šermířům ze slavné školy Jošioka, které všechny vyhrál. Nejslavnějším soubojem byl ten proti mistru školy, Jošioku Seidžúróvi. Zkušeného mistra vyvedl z rovnováhy Musašiho pozdní příchod a rozzuřený Seidžúró byl pak v souboji na jediný úder Musašim zasažen do levého ramene.

Seidžúróva levá ruka zchromla a on se vzdal mistrovství ve škole ve prospěch neméně schopného bojovníka jménem Jošioka Denšičiró, který okamžitě vyzval Musašiho k souboji. Jenže opět se opakoval scénář Musašiho pozdního příchodu, který jeho protivníka rozhodil. A s ním se opět opakovala i protivníkova porážka.

Takovou potupu cti nemohla rodina Jošioko tolerovat, zvlášť když v jejím čele stál pouze dvanáctiletý Jošioka Matašičiro. Na místě příštího souboje tak připravil past s úmyslem připravit Musašiho o život, když na něj ve skrytu měla čekat skupina šermířů a vojáků s luky a mušketami.

Musaši, který cítil nebezpečí, ovšem na místo dorazil s předstihem. Když pak viděl číhající nepřátele, překvapivě na ně zaútočil, zabil Matašičira a úspěšně celé bandě unikl. Následně Musaši Kjóto opustil, vždyť porazil jeho nejslavnější školu, a vydal se na další cestu. Následovalo množství dalších soubojů, ve kterých si vítězný Musaši obvykle pro porážku protivníka vystačil s pouhým bokenem, dřevěným cvičným mečem.  Takto prý dosáhl okolo šedesáti vítězných duelů – aniž by byl jedinkrát poražen. Mnozí navíc toto číslo ještě považují za podsazené.

Zkušený šermíř

Mijamoto MusašiV roce 1612 přišel další důležitý okamžik Musašiho života, souboj s mistrem Sasakim Kodžiróem, zvaným Démon západních provincií. A Musaši opět dorazil pozdě. O důvodu pozdního příchodu se vedou spory a jednou z teorií je třeba ta, že Musaši čekal, až bude slunce v takové pozici, že bude oslepovat jeho protivníka.

Tak či tak, Musaši zvítězil a zabil svého protivníka.  Opět bokenem – který si prý údajně navíc vyřezal z vesla lodi, na které na místo souboje připlul.

V letech 1614-1615 se Musaši znovu zapletl do bojů mezi klany Tojotomi a Tokugawa. Vůdce klanu Tokugawa Iejasu totiž seznal, že poražený protivník z předchozí války představuje příliš velkou hrozbu pro jeho šógunát. Klan Tojotomi byl nakonec drtivě poražen a Musaši přešel do služeb vítěze. Jeho pánem se stal Ogasawa Tadanao, pod nímž se Musaši stal poradcem například při stavbě hradu Akaši a založení města Himedži.

V té době přijal adoptivního syna Mijamota Mikinosuke. V roce 1622 se ale znovu vydal na cesty. V hlavním městě Edu se pokusil dostat se do pozice šógunova šermířského mistra, ale protože ten už dva měl, byla jeho žádost odmítnuta. Na další cestě adoptoval Musaši druhého syna, Mijamota Joriho, a společně putovali až do Ósaky, kde na čas zůstali.

Závěr života

V roce 1626 spáchal Mikinosuke seppuku, jelikož jeho pán zemřel. Jori vstoupil do služby k vybranému pánovi a Musaši se s ním po čase opět vydal na cesty. Na nich s přestávkami zůstal až do roku 1633, kdy začal trávit stále více času u šlechtice Hosokawy Tadatošiho. Právě u něj položil základy svého díla, Knihy pěti prstenů, a přijal třetího adoptivního syna. Smrt jeho patrona Tadatošiho však Musašim otřásla. Stáhl se pak raději do ústraní a pokračoval v psaní svého díla.

Následně se na odpočinek přestěhoval do jeskyně Reigandó, ve které na počátku roku 1645 dokončil i Knihu pěti kruhů. Jen o několik měsíců později zemřel. Těsně před svou smrtí se nechal zvednout a připnout opasek s meči. A v posezu s jedním kolem pokrčeným nahoru, mečem v levé ruce a rákoskou v pravé, i zemřel.

Tak skončil život jednoho z nejproslulejších japonských šermířů, po více než šesti desetiletích života a nejméně stejném množství vítězných soubojů. Takto zemřel Mijamoto Musaši, samuraj, který nikdy nepoznal porážky.

Bedřich Hrozný

(6. 5. 1879 Lysá nad Labem – 12. 12. 1952 Praha)

Bedřich Hrozný, někdy přezdívaný jako Český Champollion, patří mezi nejvýznamnější evropské orientalisty. Rozluštil jazyk starověkých Chetitů a položil základy chetitologie.

Budoucí slavný vědec se narodil v rodině evangelického faráře a studoval na Akademickém gymnáziu v Praze a posléze i v Kolíně. Ve studiích pokračoval nejprve na teologické fakultě univerzity ve Vídni, ze které ale rychle přešel na fakultu filozofickou, na které se zaměřil na orientální jazyky. Na této škole si ještě rozšířil množství jazyků, které ovládal – do konce života jich bylo údajně téměř dvacet. Po získání doktorátu v roce 1901 po jeden semestr navštěvoval i berlínskou univerzitu, kde se věnoval zejména klínovému písmu.

V roce 1904 se konečně dočkal své první cesty do Orientu, když navštívil například Palestinu a pod vedením profesora Sellina se účastnil vykopávek na hoře Taanneku. Po svém návratu roku 1905 habilitoval na vídeňské univerzitě. Také začal pracovat ve vídeňské knihovně a v roce 1909 se oženil. Mezitím se nadále pilně věnoval překladům klínopisných textů. V roce 1914 před vypuknutím války vyrazil spolu s profesorem berlínské univerzity studovat klínopisné prameny do Cařihradu.

Za první světové války byl sice odveden, ale, naštěstí pro moderní vědu, nastoupil jen do skladu. Zde ve svém volném čase dospěl v roce 1915 ke svému největšímu objevu, když si všiml, že dosud nerozluštěný jazyk na klínopisných tabulkách vykazuje jistou podobnost s indoevropskou jazykovou skupinou. Rozluštil tak tehdy ještě neznámou chetitštinu a zařadil ji do správné jazykové skupiny.

Po vzniku Československa se stal na Karlově univerzitě profesorem klínopisu a dějin starověkého orientu. V roce 1924 pak, za podpory státu i soukromé sféry, podnikl svou největší cestu do Orientu, kde po dva roky prováděl vykopávky. Připsal si několik úspěchů – mj. nalezl archiv asyrských kupců s cca 1000 hliněných tabulek. V letech 1926-1927 byl děkanem filozofické fakulty Karlovy univerzity. Usilovně také pracoval na založení Ústavu orientálního v Praze a dal vzniknout odbornému časopisu Archiv orientální.

Před druhou světovou válku odmítl emigrovat a zůstal v Čechách. Měl se stát děkanem univerzity, k čemuž ale nedošlo kvůli násilnému uzavření protektorátních škol nacisty. Poté se neúspěšně pokoušel o rozluštění nejstarších forem písma indického i krétského a hieroglyfického písma Chetitů. V roce 1944 jej ranila mrtvice a znemožnila mu pokračovat v jeho aktivním životě. Po válce byl jedním z prvních členů Československé akademie věd (1952), ale už na konci roku zemřel.

Bedřich Hrozný psal svá stěžejní díla v němčině, což bylo zcela pochopitelné vzhledem k místu jeho studií i množství orientalistických kapacit mluvících německy. Přesto však na československé publikum nijak nezapomínal a zejména mezi válkami spolupracoval na řadě rozhlasových programů. Rovněž reprezentoval československou vědu na mezinárodním poli, na kterém byl uznávaným odborníkem na Orient.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 24.10.2008):
Wikipedia – anglická verze
Wikipedie: Bedřich Hrozný – česká verze
Web Archive: Bedřich Hrozný
Libri: Bedřich Hrozný
Bedřich Hrozný

Miláček Štěstěny nebo zručný falzifikátor?

Všechny nitky vedou a spojují se v jedné osobě. Václavu Hankovi. Narodil se v Hořiněvsi roku 1791 a zemřel v Praze roku 1861. Byl spisovatelem, údajně špatným básníkem, překladatelem srbské, polské a ruské poezie, odborníkem na českou mluvnici a reformátorem českého pravopisu1. Byl také studentem Dobrovského a mezi prvními se snažil psát ohlasovou poezii2 (píseň „Moravo, Moravo…“ atd.). Díky svému učiteli získal místo knihovníka v Museu.

Kvůli nálezu RK a horlivému vydávání ostatních památek ze slovanského dávnověku se dočkal odměn ve formě mnoha ocenění od ruských carů a kněžen, přes vyznamenání rakouským císařem, až po diplomy s tituly z různých evropských univerzit. To vše však nedělal pro blaho národa, ale zdá se, že mu šlo spíše o osobní vavříny.

Díky svému štěstí na staré písemnosti, které se mu neustále pletly pod nohy, byl už Dobrovským po přeložení RZ osočen z padělání. Právem? Sklony k podvodům měl už prý od mládí. Padělal vysvědčení z filozofie, doporučující list Dobrovského si vylepšil údajným absolvováním právnické fakulty. Tvrdil také, že na jeho svatbě mu byl za svědka jeho učitel. Lhal.

Ale co měl společného s rukopisem ze Zelené Hory? A co s malířem Františkem Horčičkou, který často jezdil do Nepomuku a znal nejen tamější zákoutí, ale i důchodního Kováře? Byli dobří přátelé. Oba je spojovala láska k vlasti, zájem o český dávnověk a studium u Dobrovského. Dochovala se dokonce jejich vzájemná korespondence psaná hlaholicí a staroslověnštinou. Hanka, jako knihovník Musea, pouštěl svého přítele ke starým pergamenům, k jeho velké vášni.

S Josefem Lindou, objevitelem PV, Hanku nejen spojovalo přátelství, ale i byt, ve kterém spolu žili během společného studia u Dobrovského. A také je spojovala a nakonec rozdělila láska ke stejné ženě, dceři bytného, u kterého bydleli. Hanka si ji vzal roku 1822 a za svědka mu šel jeho přítel Horčička. K rozchodu mezi přáteli nejspíše došlo kvůli ješitnosti Hanky, jehož hvězda neustále stoupala na úkor jeho přátel. Stojí za zmínku, že Linda znal i J. V. Zimmermanna, nálezce MPKV.

Posledním z tzv. Hankovy družiny byl Václav Alois Svoboda (1791- 1849), filolog a talentovaný básník, který už od studia uměl volně improvizovat v několika jazycích. S Hankou ho taktéž spojovalo studium u Josefa Dobrovského. Byl velkým bojovníkem za pravost objevených písemností, díky čemuž byl také obviněn z padělání rukopisů. Důležité však je, že v roce 1815 hrál ve hře Blaník, v prvotině V. K. Klicpery3, kde hrál zlého Zbyhoně, který unese jinochovi jeho milou a on ji za pomoci blanických rytířů vysvobodí. Velmi zajímavé je, že píseň se stejným námětem se objevila o dva roky později v RK jenom s tou změnou, že dívku zachrání její milenec bez cizí pomoci. Náhoda?

Většina novodobé literatury o Václavu Hankovi přejímá názor Masaryka a jeho stoupenců z konce 19. století, že objevitel RK napsal epické písně, Josef Linda a možná i V. A. Svoboda napsali lyrické básně a František Horčička obstaral grafickou úpravu rukopisů. Jestli tomu tak bylo, vzala si to Hankova družina do hrobu.

 

1 Reformu, kterou prosadil, bylo, že se místo w psalo v, místo au ou atd. Stojí za zmínku, že tato reforma pocházela z hlavy Dobrovského.
2 ohlasová poezie – poezie vycházející z lidové slovesnosti, z námětů i výrazů a odkazující na prostředí, ze kterého vzešla
3 Václav Kliment Klicpera (1792- 1859) – spisovatel, zakladatel českého divadelnictví a učitel J. Nerudy, J. V. Friče atd.

Vilém Bastard do roku 1066

Vilém se narodil v Normandii zřejmě roku 1028 (ačkoli se uvažuje rovněž o letopočtu 1027) jako nemanželský (a jediný) syn Roberta I.1, vévody normanského. Jeho matka, jejíž jméno není jisté (snad Herleva), byla zřejmě dcerou místního koželuha. Z tohoto svazku rovněž vyšla i jeho sestra Adelaide. Robert sám ho jmenoval svým dědicem, protože neměl legálního potomka.

Po otcově smrti se roku 1035 stal ve věku sedmi (osmi) let vévodou normanským. Jeho pozice však nebyla úplně jistá, neboť vévodství chtěli uzurpovat někteří šlechtici. Ve své vládě však byl podporován francouzským králem Jindřichem I., který ho už v patnácti letech pasoval na rytíře. S jeho pomocí pak roku 1047 konečně porazil vzpurné normanské barony. Roku 1053 si pak vzal Matildu Flanderskou (i přes papežský zákaz), pocházející ze starobylé vznešené rodiny, mezi jejíž předky patřil i anglosaský král Alfréd Veliký. Přes počáteční neshody (Matilda si odmítala vzít bastarda) byl jejich vztah láskyplný a byl završen deseti dětmi.

V té chvíli se však od Viléma odvrátil král Jindřich, znepokojený růstem jeho moci. V letech 1054 a 1057 se pak pokusil Normandii napadnout, nicméně jeho snahy vyzněly naprázdno, Vilém byl na něj už příliš schopný a mocný. V té chvíli za něj bojovali i jeho největší životní spojenci – nevlastní bratři biskup Odo z Bayeux a hrabě Robert z Mortain. Ještě než o několik let později obrátil své snahy k Anglii, využil mocenského vakua po smrti Jindřicha I. a Geofferye II. Anjou (zemřeli 1060) a roku 1062 získal hrabství Maine, bývalé léno Anjou.

Je otázkou, jak dlouho Vilém plánoval možný vpád do Anglie, jisté je, že velmi brzy poté, co se dozvěděl o tom, že trůn po zesnulém Edvardu Vyznavači získal Harold, začal otevřeně jednat. Své nároky na korunu měl podložené jednak svým původem (přes svou pratetu Emmu, manželku Athelreda Bezradného, anglického krále, z jejichž svazku vzešel mimo jiné právě Edvard, a poté i manželku Knuta Velikého, opět krále anglického), tak i několika sliby. Nejvýznamnějším z těchto slibů byl jistě ten daný Edvardem při Vilémově návštěvě v Londýně roku 1052(1051), který mu přislíbil anglický trůn (ačkoliv ten nebyl dědičný). Nezanedbatelný byl rovněž i slib Haralda Godwinssona z roku 1064, který mu jeho prostřednictvím slíbil věrnost. Pravdivost obou těchto slibů je však velmi snadno zpochybnitelná (druhý slib byl, navíc zřejmě vynucen pod pohrůžkou násilí).

Vilém měl štěstí i v tom, že v dané době nebyl politicky či vojensky ohrožován nějakým soupeřem. Ve Francii po již zmíněné smrti dvou velkých hráčů – Jindřicha I. a Geoffreye II. Anjou – roku 1060 a předchozím Vilémovým výbojům, nebylo žádné moci, která by se odvážila normanského vévodu napadnout. Ten se tak mohl s čistou hlavou připravovat na dosažení velkého cíle, který se předsevzal.

 

1 Robert I. (1000-1035) – též zvaný Ďábel (kvůli podezření z účasti na vraždě svého bratra), od roku 1027 do své smrti vévoda normanský. U svého dvora mimojiné hostil i budoucího krále Anglie Edvarda Vyznavače. Měl dvě nemanželské děti – Viléma a Adelaide. Po Vilémově narození se dal na pouť do Jeruzaléma, ovšem na zpáteční v Nikáji (dnešní Iznik v Turecku) zemřel.

Tažení Haralda III.

Když král Eduard Vyznavač 5. ledna 1066 zemřel aniž by určil svého nástupce, byl mezi těmi, kdo si jeho trůn nárokovali i Harald III. Hardrade, král norský1. Úspěch jeho vpádu měl rozhodnout, zda zůstane Anglie pod skandinávským vlivem, osamostatní se či podlehne vlivu kontinentálnímu. Harald III. založil své právo na anglickou korunu na smlouvě svého synovce Magnuse I., krále Norska, s Harthaknutem, králem Anglie a Dánska, o převzetí panství v případě smrti jednoho z nich a neexistence mužského dědice. Když pak druhý řečený v roce 1042 zemřel, jen soupeření o Dánsko s králem Svenem Ulfssonem zabránilo přímému útoku Seveřanů na Anglii a umožnilo tak Edvardovi usednout na trůn.

Po Magnusově smrti pokračoval Harald III. ve vleklých bojích se Svenem, dokud s ním roku 1064 neuzavřel mír. Toto příměří dalo Haraldovi III. prostor pro pokus o získání anglické koruny roku 1066. V jeho ambicích mu jistě napomáhala i vrtkavá pozice nového krále Harolda Godwinssona. Ten ještě za života Eduarda III. roku 1065 podpořil zbavení svého bratra Tostiga vlády nad Northumbrií, čímž si získal nepřítele doslova na život a na smrt. Právě bývalý earl Northumbrie pak v květnu 1066 napadá jižní pobřeží a obsazuje Sandwich v Kentu. Tento čin vede Harolda k přípravám na invazi. Je svolána anglická armáda a loďstvo, které jsou drženy ve stavu pohotovosti celé léto. Když pak počátkem záři došly zásoby, je nucen Harold vojsko rozpustit a loďstvo poslat do Londýna. Na cestě do nového přístavu je nicméně mnoho lodí zničeno bouří, což nechává Kanál takřka nestřeženým.

Mezitím Tostig slibuje pomoc v získání Anglie Haraldovi III. Hardrade nehodlá déle čekat a shromažďuje flotilu téměř 240 válečných lodí (a mnoha dalších nákladních). Když odjíždí, přenechává Norsko v rukou svého syna Magnuse, zatímco zbytek rodiny bere s sebou. To naznačuje, že své cíle bral vážně. Hodlal v Anglii zůstat. Poprvé Harald III. přistává na Orknejích, kde posléze zanechává svou ženu Alžbětu a dvě dcery. Dál s ním pokračuje jen syn Olaf. Navíc se k němu přidávají i oba ostrovní earlové Paul a Erlend. Ve Skotsku se pak k flotile připojil i Tostig s dalšími posilami a zvýšil tak počet mužů zřejmě až na 9 000 na 300 válečných lodích (spolu s doprovodnými plavidly se mluví až o čísle 360).

Severní vítr, který držel dalšího z uchazečů o trůn – Viléma – v přístavech, nyní hnal Haraldovo loďstvo podél východního pobřeží Anglie. V Yorkshire Hardradovy síly zpustošily Cleveland, vypálily Scarborough a převzaly kontrolu nad Holderness v ústí Humberu. Těch pár anglických lodí raději vyplulo nahoru po řece Ouse, vplulo do Wharfe a zakotvilo v Tancasteru. Aby jim Harald III. zabránil v křížení svých plánů, zakotvil svou flotilu v Riccallu na Ouse, pouhé tři míle od jejího soutoku s Wharfe. Pak se dali do pohybu i jeho protivníci a earlové Northumbrie a Mercie, Morkar a Edwin, mu zastoupili jeho jedinou přístupovou cestu k centru oblasti, městu York. Schylovalo se k první ze tří velkých bitev roku 1066.

 

1 Harald III. Sigurdsson (1015 – 1066) známý i pod přízviskem Hardrade (Přísný) – od roku 1047 norský král a někdy uváděn i jako král dánský (do roku 1062 – toto království nikdy plně nezískal). Před svou korunovací se proslavil jako žoldák ve službách nejprve u Jaroslava Moudrého v Kyjevské Rusi a hlavně ve varjažské gardě v Byzantské říši.

Knut

Knut získal trůn roku 1016 a hodlal si jej udržet. Proto neváhal upevnit svou pozici sňatkem (s vdovou po Athelredovi) i mečem. Snažil se ale i přejmout anglosaskou kulturu a chovat se jako předchozí panovníci Anglie. Proto vydával nové zákony a zakládal další kláštery. Do řady správních funkcí ve státě zpočátku dosazoval zejména Skandinávce, což se ale ke konci jeho vlády změnilo. Roku 1018 se stal králem dánským a o deset let později rovněž králem norským. Panovník tak velké říše musel chtě nechtě dělit svou pozornost mezi území, který mu patřila. Provedl proto další reorganizaci státní správy a Anglii rozdělil na čtyři části, kterým vládla hrabata (uvedená v závorkách) – Northumbrii (hrabě Siward), Východní Anglii (neznámý, snad nějaký Seveřan), Wessex (hrabě Godwin) a Mercii (hrabě Leofric).

Významným Knutovým rádcem v anglických záležitostech byl i arcibiskup yorský Wulfstan1. Pod jehož vlivem se král stále více ztotožňoval se svojí rolí anglického krále. Knut se rovněž zasadil o rozvoj obchodu a vyjednal anglickým obchodníkům mnoho důležitých výsad. První severský král Anglie zemřel 12. prosince 1035.

Dánská dynastie jím založená, ho však o mnoho nepřežila. Jeho první syn Harold zemřel roku 1040 a druhý Harthaknut o dvě léta později.

 

1 Wulfstan – významný rádce Athelreda a Knuta Velkého zejména v právních záležitostech, arcibiskup z Yorku. Je považován za jednoho ze dvou nejvýznamnějších autorů pozdně anglosaské doby. Zemřel v květnu 1023.

Harold II. a Godwinovci

Harold, který se roku 1066 stal posledním plnohodnotným anglosaským králem, toho jména již druhým (byť díky nevýznamné úloze jeho předchůdce je zvykem uvádět jej bez číslovky), se narodil zhruba roku 1020 za vlády krále Knuta, Dána na anglickém trůně. Byl synem Godwina, původem zřejmě pouhého théna1, který se ale díky přátelství s Knutem dokázal vyšvihnout až na pozici earla Wessexu a stát se tak jedním z nejmocnějších mužů v zemi. Jeho matkou byla Gyda, která pocházela z dánského královského rodu. Harold měl sedm či osm sourozenců – pět bratrů (Tostiga, Gyrtha, Sweyna, Leofwina a Wulfnota) a dvě nebo sestry (Edith, Elgifu a snad i Gunhildu).

Po Knutově smrti roku 1035 využil Godwin, tehdy nejmocnější muž země, svého vlivu na witan a prosadil zvolení nejprve Harolda (pouze jmenovce jeho syna, onoho Harolda I.), a Harthaknuta. Ani jednou se však jeho volba neukázala šťastnou. Až třetí král, kterého pomohl prosadit, Edvard, později známý jako Vyznavač, se dokázal prosadit a, naneštěstí pro Godwina, vystoupit z jeho stínu. Nicméně i tento muž se mu musel za podporu nějak odměnit.

Edvard tedy jako jeden z výrazů díků daroval Haroldovi hrabství Východní Anglii. Někdy v té době budoucí král rovněž potkal svou životní lásku Editu Labutí šíji. Už tehdy však začal mít Harold problémy s prvním ze svých bratrů Sveynem, který, ještě jako earl Herefordshire, vyrazil na trestnou výpravu proti Velšanům, při které však znásilnil abatyši jednoho z kostelů, za což byl vyhoštěn ze země. Za tři roky mu bylo povoleno se vrátit, ale své hrabství už zpátky nedostal (snad i díky Haroldovi informujícím krále o jeho dalších zločinech). Sveyn se poté proti svému bratrovi snažil získat podporu u earla Beorna, synovce Knuta, ale když neuspěl (Beorn byl pravděpodobně Haroldův přítel), úkladně jej zabil.

Přes vnitřní neshody si začal Godwinův rod uvědomovat ohrožení, které pro něj představovala rozrůstající se moc Normanů u královského dvora. Godwin tedy začal na krále naléhat, aby si vzal jeho dceru Edith. Skutečně se tak i stalo. Jejich manželství však nikdy nedošlo naplnění v podobě potomka, následníka spojující královskou krev s krví Godwinovců.

Bez potomka královského rodu, který stále nepřicházel, se situace nadále komplikovala. K jejímu dalšímu vyostření došlo, když se Edvardův synovec Ralph stal earlem Herefordshire, hrabství, kterému dříve vládl Sweyn. To už bylo na Godwina moc.

Roku 1051 po nepokojích v Doveru, ve kterých měl zřejmě prsty hrabě Eustach II. z Bolougne (možná na prosbu krále), nařídil Edvard Godwinovi potrestání občanů města, kteří se podle něj dopustili přečinu. Earl Wessexu to však odmítl. Král na to reagoval rozkazem na shromáždění armád Mercie a Northumbrie. Zdálo se, že občanská válka je na spadnutí. Pak se však stalo něco neočekávaného, muži ve vedení těchto armád (Siward a Leofric) si uvědomili, že jakékoli vnitřní rozbroje jsou pro ně neakceptovatelné, obrátili proto své vojáky a vrátili se domů. Místo toho se sešel witan, který po jednání dal Godwinovi a jeho rodině pět dnů na opuštění země.

Godwin tedy s většinou rodiny odjel k hraběti Balduinovi do Flander. Opačným směrem se však vydali Harold a Leofwin. Ti sebrali irské a vlámské žoldáky, přeplavili se do Irska a odtud podnikali nájezdy na anglické pobřeží.

Postupem času se k nim přidal i Godwin a společně zase začali získávat podporu na ostrově. Tu měli prakticky zajištěnou u Cinque Ports2 díky jejich podpoře Doveru. Další příznivci se k nim začali přidávat, protože jim vadil neustále narůstající počet Normanů na královském dvoře. Byl opět svolán witan a Edvard byl donucen povolit Godwinovi návrat do vlasti. Nebylo to však zadarmo neboť během předchozích bojů padl Sveyn. Wulfnot a Sveynův syn Harkon pak navíc putovali jako rukojmí do Normandie, snad jako zajištění Vilémových nároků na anglický trůn.

Roku 1052 ještě Godwin stihl prosadit navzdory papežskému zákazu na arcibiskupský stolec v Canterbury Stiganda, ale následujícího roku zemřel. Harold se stal novou hlavou rodiny. Aby mohl převzít otcovo panství, vzdal se vlády nad Východní Anglií ve prospěch Alfgara, syna Leofrica z Mercie (ne svého bratra). Když zemřel roku 1055 Siward z Northumbrie, earlem se po něm stal Tostig. Ovšem ani Leofricovi, earlovi z Mercie nebylo už přáno dlouhého života a Alfgar se brzy vrátil do Mercie, aby se stal zdejším earlem po svém otci, čímž uvolnil své místo ve Východní Anglii Haroldovu dalšímu bratrovi, Gyrthovi. V té chvíli vládli Godwinovci velké části Anglie a v jejich rukou se soustředila moc prosadit svou vůli téměř i proti králi.

Harold se mu však na rozdíl od svého mrtvého otce nehodlal nijak protivit. Naopak se stavěl na jeho stranu a sám zatím upevňoval svou sílu ve Wessexu. Během let vlády nad tímto hrabstvím získal mnoho bojových zkušenosti, z nichž nejvýznamnější byla invaze do severního Walesu (s Tostigovou pomocí – roku 1065), kde porazil Gruffyda ap Llewellyna a donutil ho kapitulovat.

Roku 1064 Harold vyrazil na Edvardův příkaz do Normandie, aby získal zpět rukojmí ze své rodiny a snad i potvrdil Vyznavačův příslib anglického trůnu pro Viléma. Na moři ho však zastihla bouře a jen se štěstím se mu podařilo přistát. Ovšem brzy poté byl zajat Guyem, hrabětem z Pothieu. Ten jej vzápětí vydal Vilémovi, možná pod tíhou výhružek, možná protože s ním byl domluven. Harold byl nucen Vilémovi za svou záchranu poděkovat.

Brzy přišla řeč i na rukojmí. V té chvíli využil vévoda své výhody a navrhl mu, že je vymění za slib věrnosti. Nebylo zbytí, a tak jej Harold složil. Poté mu ale Vilém oznámil, že Wulfnota si ponechá dokud se nestane králem. Zklamaný Harold tak opustil Normandii s břemenem slibu a pouze s Harkonem.

Roku 1065 však Harolda opět zaměstnaly problémy v Anglii. V Northumbrii vypukla proti jeho bratru Tostigovi vzpoura. Důvodem bylo vzrůstající daňové zatížení obyvatel a nevybíravé způsoby, kterými se earl zbavoval svých protivníků. Harold odmítl Tostigovi jakkoli pomoci a ten byl nucen odejít do exilu. Novým earlem Northumbrie se stal Morcar, bratr earla Edwina z Mercie.

Zásadní zlom nadešel 5. ledna 1066, kdy zemřel Edvard Vyznavač. Na smrtelné posteli odkázal svou ženu i zem do Haroldovi ochrany. Tím ho vlastně jmenoval svým následníkem navzdory možným slibům daným Vilémovi. Harold byl bez delšího protahování witanem zvolen a korunován ve Westminsterském opatství. Novému králi bylo jasné, že si svou pozici bude muset uhájit. A ne proti jedinému soupeři, ale zřejmě hned proti dvěma. Prvním byl vévoda z Normandie a druhým norský král.

Aby se jim vůbec mohl postavit, potřeboval nový král co nejdříve upevnit svou moc v zemi. Vyrazil proto na sever, do oblasti, kde měli Godwinovci nejmenší vliv. Earlové Edwin a Morcar mu slíbili podporu, ale jen výměnu za svatbu s jejich sestrou Aldith. Haroldovi nezbylo než souhlasit, nemohl si dovolit vnitřní rozbroje v zemi, ačkoli byl stále zamilován do Edity Labutí šíje, která však jeho manželkou nebyla.

Harold si své vlády mnoho neužil, protože byl už na přelomu léta a podzimu donucen vytáhnout proti svému protivníkovi. A první krok udělali Vikingové.

 

1 Thén (Thane, Thegn) – anglosaský či raně skandinávský výraz pro vazala, služebníka.Théna lze tedy považovat za ekvivalent raně středověkého šlechtice v Anglii. Samotný titul má rozličnou hodnotu měnící se s časem a osobou, které thén složil poddanský slib. Nejmocnějšími bývali královští thénové, jejichž moc se blížila až earlům. Méně důležití pak byli ti, kteří se poddali jiným (například biskupům, earlům nebo i jiným thénům). Samotný titul mohl být jak zděděn, tak získán (například tím, že muž vlastní pět a více híd a splňuje další podmínky).

2 Cinque Ports – historická konfederace přístavů v Kentu a Sussexu (Hasting, New Rommey, Hythe, Dover a Sandwich) podporovanách dvojicí měst (Rye a Winchelsea). Název pochází z normanské francouzsštiny a znamená Pět přístavů.

Edvard Vyznavač

Edvard byl posledním panovníkem z wessexské dynastie na anglickém trůně. Narodil se někdy v letech 1002 nebo 1003 jako syn Athelreda Nerozhodného. Své mládí strávil ve vyhnanství (částečně v Normandii). Na anglický trůn nastoupil díky podpoře mocného earla Godwina roku 1042 (korunován až 1043). S tímto velmožem ho nicméně nespojovaly přátelské vztahy, protože právě on zřejmě nechal roku 1036 zavraždit Edvardova bratra Alfreda. Přes veškerou nelibost mu však nezbylo než „věrného“ spojence a jeho rod odměnit.

Po svých předchůdcích zdědil silné království. Jeho moc však stále omezovala trojice silných hrabat ovládajících rozsáhlá území. Edvard si byl proto nucen udržovat jejich přízeň, ačkoli sám se začal spíše obklopovat Normany.

Zásadní rozkol mezi ním a Godwinem nastal roku 1051, ale krále podpořili earlové Leofric a Siward, takže Godwin byl nucen odejít do exilu. Z něj se o rok později s armádou vrátil a Edvard byl nucen odpustit mu. Jeho mocenský soupeř však brzy zemřel a jeho nejstarší syn Harold proti Edvardovi neprojevoval žádnou zášť.

Snad právě v době vyhnanství svého největšího domácího protivníka slíbil Edvard ve své slabé chvilce anglickou korunu Vilémovi z Normandie, ačkoli na to neměl žádného práva, protože krále volil witan.

Edvard dostal přízvisko Vyznavač. Zřejmě to nebyl opravdový svatý muž na trůně, nicméně se zasloužil o založení Westminsterského opatství, ze kterého se stalo jedno z nejdůležitějších církevních center Anglie. Nechal ho vybudovat v letech 1045-1050 nedaleko Londýna. Těsně před svou smrtí ještě stihl být svědkem při jeho vysvěcení 28. prosince 1065.

Edvard zemřel na počátku roku 1066 a odstartoval tak rok bojů o anglickou korunu. Nicméně to není vše k jeho osobě, neboť byl roku 1161 katolickou církví kanonizován a později se stal svatým patronem Anglie.

Štěpán II. Nemanja

(vláda 1196-1227)

Štěpán II. se stal úspěšným panovníkem Srbska a jeho prvním králem. Vládl v neklidných dobách v neklidných oblastech, ale jeho talent pro vládu i podpora rodiny mu napomohly k tomu, aby se stal jedním z nejproslulejších vládců srbské historie. Zasloužil se nejen o posílení moci srbského státu z hlediska územního, ale zároveň byl i u zrodu jeho relativně nezávislé církve.

Na následovníka zakladatele dynastie Nemanjů padl nelehký úkol pokračovat v odkazu Štěpána I. Nemanji. A stejnojmenný Štěpán toho byl schopen. Narodil se jako prostřední syn Štěpána I. – tedy mimo přímé následnictví. Jeho hvězda však vystoupala vzhůru díky sňatku s dcerou byzantského císaře Alexia III. (vláda 1195-1203) Eudokií. Jako přiženěný příbuzný císařské rodiny získal v Byzanci vysoké postavení. A byla to právě moc Alexia III., co donutilo Štěpána I. k abdikaci právě ve prospěch jeho prostředního syna. Tímto krokem byl v následnictví přeskočen nejstarší syn Vukan, který vládl po boku svého otce jako pán Dukljy.

Příznivý začátek však brzy následoval zvrat. Štěpánova pozice byla postupně oslabována nejprve oslabením podpory z Byzance, která se ještě zmenšila poté, co Štěpán zapudil svou manželku Eudokii. Ta odešla na Vukanův dvůr, čímž ještě více posílila pozici nejstaršího bratra, který se navíc opíral o legitimní nárok na trůn. Na Štepánovi přitom stále lpěl stín spojence Byzance, což na Balkáně té doby nebylo příliš populární. Vukan si nakonec získal spojenectví dalších dvou mocností, které se zajímaly o situaci na tomto poloostrově – Říma a Uher – a s jejich pomocí roku 1202 porazil Štěpána, který byl donucen uprchnout do Bulharska, a stal se velkým županem (ovšem až poté co uznal uherskou nadvládu a papežskou patronaci). Jeho vláda však trvala jen do roku 1205, kdy se Štěpánovi podařilo spolu s vydatnou bulharskou pomocí znovuzískat svůj trůn. Dalším sporům bylo zabráněno mírem, který zprostředkoval nejmladší z trojice bratrů Sáva, který se vydal církevní cestou. Vukanovi byla udělena alespoň vláda v Zetě. A Sáva se stal do budoucna vydatným pomocníkem při upevňování Štěpánovy moci zejména v náboženské oblasti.

V té době se politická situace v oblasti prudce měnila. Pád Konstantinopole roku 1204 začal proces četných mocenských změn nejen na Balkáně. Místním státům náhle odpadl mocný oponent, který dosud bránil rozvoji jejich pozic. Náhlé mocenské vakuum nejlépe využili panovníci Bulharska a právě Srbska, kteří se obrátili na Řím s žádostí o královskou korunu. Aby Štěpán posílil své šance, znovu se oženil. Tentokrát pojal za manželku vnučku slavného benátského dóžete Enrica Dandola. Přesto mu mělo trvat ještě řadu let, než svůj královský titul získal. Mezitím už titul dostal bulharský vládce Kalojan (1204), který však už v roce 1207 zemřel v bojích a Bulhaři po jeho smrti částečně vyklidili mocenské pozice. Srbský stát tak získal další příležitost, jak rozšířit svou moc. Štěpánovi a Sávovi se podařilo vyjednat kanonizaci jejich otce (1209) i podepsat mírovou smlouvu s uherským vládcem Ondřejem II.

Roku 1217 se Štěpán konečně dočkal a byl papežským legátem korunován na krále. Odtud dostal i své přízvisko „Prvovencani“ (Prvokorunovaný). Poté se pozornost krále i jeho mladšího bratra obrátila směrem k další metě – samostatné srbské církvi. Srbsko totiž leželo uprostřed sféry vlivu východní i západní větve křesťanství, což velkou měrou přispívalo k nestabilitě celého územního celku. Pro zajištění vlády bylo třeba tuto situaci řešit. Sáva se proto vydal do Nikáje, kde po pádu Konstantinopole sídlil konstantinopolský patriarcha a vyjednal zde samostatnost srbské církve, jejímž centrem (od 1219) se stal Štěpánem založený klášter Žiča. Sáva se pak stal jejím prvním arcibiskupem a staral se o rozvoj církve v Srbsku až do svého odchodu na odpočinek v roce 1233. Jeho mistrovská diplomacie se přitom ještě mnohokrát prokázala.

Bylo však ještě třeba získat potvrzení z Říma. To se ukázalo mnohem větším problémem, protože jednání blokoval ochridský arcibiskup, pod kterého dosud většina území, o kterém se jednalo, spadala a který by tak přišel o významnou část svého vlivu. Až po mnoha letech se Sávovi podařilo prosadit, aby byl nový srbský arcibiskup volen srbským sněmem a nemusel být potvrzován ani z Říma či Ochridu, ani z Konstantinopole (respektive z Nikáje, kde sídlil patriarcha). Toto jednání probíhalo v Nikáji, kde se setkávalo s mnohem větším pochopením, a tak se Srbsko stalo ortodoxní zemí.

Štěpán odešel roku 1227 na odpočinek a krátce na to jako mnich i zemřel. Jeho odkazem byla silný stát, který mohl soupeřit o vedoucí pozice na Balkáně. Bohužel jeho následníci, jak už to často bývá, nedosáhli kvalit svého předchůdce, takže růst srbského vlivu postupně slábnul, až ustal úplně.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 17.9.2008):
Wikipedia – anglická verze
Serbian Unity (History): Stefan II
Serb Land of Montenegro: Nemanjic dynasty

Dobroslav I. Vojislav

(??? – 1043/1051)

Dobroslav I. Vojislav byl jedním z knížat středověkého balkánského útvaru zvaného Duklja, jednoho z předchůdců budoucího Srbska. Jako balkánský kníže vládnoucí v 11. století se musel potýkat především se stále v této oblasti aktivní Byzancí.

Zdroje informující o událostech v Duklje jsou poměrně strohé. Nevíme tak, kdy se Dobroslav narodil – poměrně jisté je až to, že se stal panovníkem knížectví okolo roku 1018. V té době začala moc Byzance na Balkáně silně upadat. Menší kontrola nad touto oblastí podnítila osvobozenecké tendence v řadě státečků, které dosud byly pod její kontrolou. Roku 1035 se tak Vojislavovi podařilo svou zem od cizí nadvlády osvobodit. Už následujícího roku však proti němu byly vyslány byzantské jednotky z Durazza. Kníže byl poražen a odvlečen do zajetí do Konstantinopole. Duklja se pak poté znovu stala součástí císařství.

Ze zajetí se mu však podařilo uniknout zpět do své domoviny (snad v letech 1038 nebo 1039), odkud začal znovu válčit proti Byzanci, která se na Balkáně potýkala s řadou problémů. Díky tomu (a znalosti terénu, která mu přinesla výhodu v jeho partyzánskému boji) se mu podařilo získat pod svou kontrolu další dvě knížectví (Travunija a Zahumlje). Dosud se proti němu nepostavila žádná větší byzantská armáda, což se mělo změnit až díky náhodě, když na pobřeží jeho země ztroskotala císařská loď s bohatým nákladem, který byl následně zabaven Vojislavovými muži. Tehdejší císař Michael IV. proto proti němu vyslal síly pod vedením eunucha Georgie Probata.

Byzantinci však byli přepadeni v úzké roklině a na hlavu poraženi. Slávu v boji si získal Vojislavův syn Radoslav, který vlastnoručně zabil nepřátelského nepřítele. Bylo jasné, že tím se vládce Dukljy císařského protivníka nezbavil. Před dalším útokem ho však zachránilo dění v Bulharsku, kde se nechal místní vládce korunovat carem jako Petr II. a stal se tak mnohem větší hrozbou.

Na akci proti Duklje tedy došlo až v roce 1042, už za panování dalšího císaře, Konstantina IX., kterému se pro boj podařilo získat podporu konkurenčních srbských knížectví. Proti panovníkovi Duklje vyrazila opravdu úctyhodná armáda, který prý čítala až 60 000 mužů. I tato bitva ale skončila naprostým Vojislavovým vítězstvím (získaným díky chytré léčce), které podpořilo následné rozšíření jeho zemí. Tím se stal nejvýznamnějším pre-srbským vládcem své doby. Do konce svého života, snad už roku 1043 (byť některé prameny uvádí až rok 1051), Vojislav vládl v míru svému rozlehlému soustátí, které po něm zdědila pětice jeho synů.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 7.12.2008):
Van Antwerp Fine, John. The Early Medieval Balkans: A Critical Survey from the Sixth to the Late Twelfth Century. 1. vyd. University of Michigan Press, 1991. 336. s.
Stephenson, Paul. Byzantium’s Balkan Frontier: A Political Study of the Northern Balkans, 900-1204. 1. vyd. Cambridge University Press, 2000. 352. s.
Wikipedia – anglická (+ srbská) verze
History of Serbia: Dobroslav I. Vojislav