Archiv pro štítek: Papežský stát

Sacco di Roma: Vyplenění Říma 1527 II.

Město s 53 000 obyvateli bylo prakticky bez obrany. Papežská švýcarská garda a narychlo svolané několikatisícové milice stály proti dobře vycvičeným žoldnéřům, kteří byli zoceleni v mnoha bitvách. Ani papežova pozice nebyla silná. Díky císařské propagandě začínala velká část populace, která nebyla ani italského, natožpak římského původu, reptat proti náměstku Božímu z rodu Medici. To vše bylo podporováno římským klanem Colonnů, který nerad viděl papežský stolec již po několik desítek let obsazený florentskou rodinou bankéřů.

Klement VII. a jeho poradci však vkládali velké naděje do opevnění postaveného antickými Římany a posilovaného po celá staletí. Očekávali, že císařské vojsko bude po několik dní tábořit před městem a poté odtáhne bez boje, ustupujíc před jednotkami Cognacké ligy. Ale Římanům měl osud přichystat překvapení a probuzení do nového věku střelného prachu.

Ranní mlha 6. Května se okolo západních hradeb Vatikánu rozezvučela válečným pokřikem a střelbou artilerie. Papežské velitelství a malé dělostřelectvo mohlo pouze přihlížet na útok vojska habsburské říše. Andělský hrad, kde se nacházely tyto dvě důležité složky obrany, se totiž naneštěstí rozkládal na východní straně čtvrtě Borgo, kde ležel i chrám sv. Petra. A právě tato pevnost chránila jedinou přístupovou cestu do nitra papežského města – Andělský most.

Pod krycí palbou děl a v prudkém dešti se zpustila série útoků na Věčné město, přesněji na kopce Vatikán a Janikulus. Postava vrchního velitele v bílém plášti v čele vojska povzbuzovala žoldnéře k většímu úsilí ztéct hradby. Ale také se stala jasně viditelným cílem pro obránce Říma. Toho údajně využil manýristický malíř a voják ve službách papeže Benvenuto Cellini (1500 – 1571) a smrtelně ranil konetábla Francie, vévodu bourbonského a vyhnance – Karla III. Pokud můžeme věřit slovům florentského rodáka, zranil dokonce i kapitána jízdy a oranžského prince Philiberta de Châlon. Bitvu se však nepodařilo zvrátit.

Císařští žoldnéři se dostali až k bazilice sv. Petra, kde se jim na odpor postavila Papežská garda. 147 příslušníků osobní stráže náměstka Božího padlo se svým oberstem Kasparem Röistem (??? – 1527) u obelisku uprostřed náměstí. Pouze 42 gardistů přežilo. Eskortovali totiž papeže Klementa VII. a čtrnáct kardinálů tajnou cestou do Andělského hradu. Řím byl dobyt.

Do čela vojska byli dosazeni velitelé jízdy Philibert de Châlon a Ferrante I. Gonzaga. Ti však neoplývali charismatem ani dostatečnými vůdcovskými schopnostmi předešlého vojevůdce, aby mohli obnovit ztracenou disciplínu. Pouze vydali rozkaz k drancování, který byl s jásotem přijat.

Španělský účastník vyplenění Říma si poznamenal: „V Římě, v hlavním městě křesťanstva, nezvoní žádné zvony, neotevírají se žádné kostely, neslouží se mše, neslaví se neděle a svátky. Z bohatých krámů obchodníků se staly stáje, nejkrásnější paláce byly zpustošeny, řada domů vypálena, dveře a okna jiných vyrvána a odnesena, ulice se proměnily v hnojiště, zápach mrtvol je strašlivý; lidé i zvířata jsou pohřbíváni společně; v kostelích jsem viděl mrtvoly ohlodané psy. Na náměstích stojí stoly, na kterých se hraje o hromady dukátů.“11

Kapitán lancknechtů Sebastien Schertlin von Burtenbach to vyjádřil stručněji: „Všichni se litovali a mnoho plakali. Všichni jsme bohatí.“12

Rozdílnost ve vyznání se stala minulostí. Katolíci i luteráni svorně plenili chrámy, strhávali z mrtvol kněží bohatá roucha, ničili obrazy renesančních mistrů. Znásilňovalo se na každém rohu. Církevní hodnostáři se museli vykupovat za vysoké částky, ale před tím byli krutým způsobem zesměšňováni. Kristové na tisících křížů museli snášet urážky a rány. Relikvie byly znesvěcovány. Žoldnéři opilí vítězstvím a krví si právem dobyvatelů přivlastňovali zdobené ornáty a dokonce i trojitou papežskou korunu. Jednotlivé oddíly se často dostávaly do bojů o bohatá sídla, která bývala vypleněna i několikrát. Všude znělo provolávání lancknechtů, protestantských „křižáků“ na výpravě proti zpustlosti Říma: „Vivat Luther papa!“ – „Ať žije papež Luther!“

Na hořící Řím a oslavující průvody vojáků exercitus caesareus se museli z oken Andělského hradu dívat všichni příslušníci papežské kurie. Mohli pouze děkovat Bohu, že vrchní velitelé Philibert de Châlon a Ferrante I. Gonzaga již dávno ztratili kontrolu nad svými oddíly, a tak nemohli podniknout útok na dobře bráněnou a zásobovanou pevnost. Ta byla pouze obklíčena Španěly. Jediné, co chybělo obráncům, bylo sebevědomí. Dávno ztratili naději na příchod sil Cognacké ligy, jejíž sbory se neochotně blížily k Věčnému městu.

5. června se papež Klement VII. vzdal plundrujícímu vojsku. Byl nucen souhlasit s potupnými podmínkami, které zahrnovaly zrušení zbytku Švýcarské papežské gardy, zaplacení reparací ve výši 400 000 zlatých a odpuštění všech hříchů vítězů spáchaných během plenění. Dále také vydání některých severoitalských papežských měst (Parma, Piacenza, Civitavecchia, Modena) Svaté říši římské a smířením se španělskou posádkou na Andělském hradu až do kapitulace již zmíněných měst. Tak se náměstek Boží stal vězněm římskoněmeckého panovníka Karla V.

Dobytí a vyplenění Říma ovlivnilo přítomnost i budoucnost všech zúčastněných stran. Z Říma prchlo mnoho renesančních umělců a svá díla vydalo v plen armádě. Klement VII. začal po zažitém traumatu nosit plnovous kajícníka. Římskokatolická církev pochopila, tak jako celý křesťanský svět, obsazení Věčného města jako trest Boží, a ve výsledku ji to donutilo pomýšlet na reformu institutu papežství a katolicismu vůbec. Dále také Švýcarská garda dodnes přijímá každý rok nové příslušníky přesně 6. května. Dokonce i v jazyce můžeme najít připomínku Sacco di Roma. Německé „Halt!“ se dodnes ozývá v italštině jako „Alt!“.

Teprve 28. listopadu se Klementu VII. podařilo uniknout. Podplatil své strážce a v převleku spolu s kardinály uprchl komínem do Orvieta, do papežského města poblíž hranic se Sienskou republikou. Odtud se snažil navázat vztahy s habsburským dvorem. Proto odmítl lorda kancléře kardinála Thomase Wolseyho, který nabízel finanční i vojenskou pomoc Anglie výměnou za rozvod Jindřicha VIII. s Kateřinou Aragonskou, tetou Karla V. Tímto rozhodnutím dal ale Svatý stolec podnět k vytvoření anglikánské církve a posílení pozice protestantů v Evropě. Zamítl i návrhy Francie, která v srpnu vstoupila do severní Itálie. Tím se habsburská politika na Apeninském poloostrově začala soustředit na udržení dvou strategických bodů – Neapole a Milána.

Klement VII. se v této těžké době projevil jako zručný diplomat. Zákaz pronásledování říšských stoupenců v papežských městech a usmíření se s prohabsburskými kardinály a římskými rody mu nakonec vyneslo poklidný vjezd do Říma, rušený pouze bouří, dne 6. října 1528. Okamžitě začal organizovat nové zásobování města, ve kterém populace poklesla na polovinu. Karel V. nakonec potvrdil své usmíření s papežem svou slavnostní korunovací na císaře13 v Bologni roku 1530. Byla to poslední korunovace tohoto typu z rukou náměstka Božího.

Mezitím habsburské vojsko stále pobývalo v doutnajícím Věčném městě. Takto popsal závěrečnou etapu okupace již zmíněný lancknecht Sebastien Schertlin von Burtenbach: „Řím jsme neokupovali ani dva měsíce a pět tisíc našich zemřelo na mor, neboť nikdo nepohřbíval mrtvoly. V červenci jsme napůl mrtví opustili město směrem k Marches (myšleno Le Marche na východě Itálie – poznámka autora), abychom přišli na jiný vzduch… V září po návratu do Říma jsme drancovali ještě víc a nalezli jsme velké ukryté poklady. Zůstali jsme ještě šest měsíců.“14 Počet množících se půtek mezi národnostně i nábožensky rozdílnými jednotkami se zvyšoval den ode dne spolu s rostoucí dezercí. Nemoci znovu decimovaly jednotky exercitus caesareus, mezi které se jen pomalu vracela kázeň.

Až nakonec v neděli 16. února 1528 byly vyslyšeny modlitby obyvatel Říma. Španělské tercie s italskými jednotkami opustily vydrancované Věčné město, následované o den později sbory lancknechtů. Podle papežského historika zbyly z exercitus caesareus pouhé zbytky. Pět tisíc Němců, čtyři tisíce Španělů a dva a půl tisíce Italů mířily na jih k Neapoli, kde se mělo znovu bojovat se silami Cognacké ligy. Luteránské jednotky si do kroku zpívaly:

„Padlo, padlo veliké město.
V němž dlouho sídlila rudá nevěstka.
Se svým kalichem hýření!“15

Zamyšlení autorovo na závěr

Můžeme se jen domnívat, jestli za celou výpravou opravdu stála pouze nedisciplinovanost císařských jednotek, jak tvrdí současní historici. Nedochovala se žádná korespondence římskoněmeckého panovníka s veliteli v Lombardii, která by nám odhalila opravdový důvod k tažení na Řím. Je možné, aby Karel V. v sobě potlačil katolíka a vydal rozkaz k útoku na papeže, hlavu církve? Důvod k tomu měl. Jako křesťana ho pravděpodobně popuzovala marnotratnost a hříšnost Svatého stolce, a jako císaři se mu zase protivila zrádnost náměstka Božího, který se neustále paktoval s jeho nepřáteli. Proto možná souhlasil s vypleněním Věčného města.

Zajal papeže a ukázal svým soupeřům, že v Itálii má rozhodující slovo rod Habsburků. Ale je možné, že by v sobě potlačil i svědomí a souhlasil s útokem na špatně bráněné město? Určitě věděl, že dojde ke smrti mnoha obyčejných obyvatel. A neovlivnilo poté Sacco di Roma myšlenku Karla V. vyřešit osobně Italské války soubojem s francouzským králem a tím, podle císařových slov, ušetřit křesťanskou krev? Jedno je jisté. Roku 1527, kdy se podle názoru renesance svět vynořil z temnoty a barbarství středověku, bylo Věčné město vypleněno habsburskými křesťanskými žoldáky, kteří se nápadně podobali svým dobyvatelským předchůdcům – Vandalům, Arabům a Normanům.

 

11 Weissensteiner, Friedrich: Karel V., in: Velcí panovníci rodu habsburského, str. 108.
12 Chastel, André: Vyplenění Říma: Od manýrismu k protireformaci, str. 83.
13 Císařská korunovace – slavnostní akt, při které byl panovník Svaté říše římské (tzv. římský král) papežem korunován císařskou korunou. Zpravidla se tato událost konala v Římě a znamenala obrovskou finanční zátěž pro státní pokladnu.
14 Chastel, André: Vyplenění Říma: Od manýrismu k protireformaci, str. 83.
15 Chastel, André: Vyplenění Říma: Od manýrismu k protireformaci, str. 26.

Sacco di Roma: Vyplenění Říma 1527 I.

V 16. století zpustošily Apeninský poloostrov tzv. Italské války1. Uzavírání mírů a aliancí se v tomto konfliktu střídalo až s děsivou pravidelností. Dobytí Říma, sídla katolické církve, bylo pouhou malou epizodou na pozadí větších událostí. Přesto tato zpráva vyděsila celé křesťanstvo.

Děvka babylonská

Zhoršující se mezinárodní situace vyburcovala krále Františka I.2 k obnovení války na Apeninském poloostrově proti španělskému králi a panovníkovi Svaté říše římské Karlu V.3. Ale vojsko z Francie bylo drtivě poraženo v bitvě u Pavie roku 1525, kde byl dokonce francouzský panovník z rodu Valois zajat a posléze odvezen do Madridu k mírovým jednáním. Tam se musel potupně zříci nároku na Itálii i další území a mimo jiné také ukončit válečné operace francouzské armády. Pod podmínkou dodržení mírových smluv a ponechání svých synů v zajetí, byl František I. propuštěn na svobodu. Záhy však všechny sliby odvolal a prohlásil mír za vynucený.

Válka tak neskončila a mělo dojít k dalším bojům. Francie si však uvědomovala svou zranitelnost – byla obklíčena z východu i západu habsburskou říší. Proto se tajně sešla s vyslanci papeže Klementa VII.4, který byl do té doby oficiálně spojencem Karla V. Strach ze ztráty samostatnosti a z hegemonie Habsburků nejen v Itálii, ale i v celé Evropě vehnal do spojenectví i jiné státy. Mezi italskými vynikaly především Benátky a Milán. Do krvavé hry ale přistoupil i nový hráč – Anglické království, které v ní sledovalo své osobní zájmy. Lord kancléř kardinál Thomas Wolsey (1473 – 1530) se chtěl stát papežem a jeho pán, Jindřich VIII.5, se domáhal rozvodu se svou první manželkou Kateřinou Aragonskou6. A ukončit manželství mohl pouze papež a to zvláštním výnosem. Tak byla 22. května 1526 v Cognacu uzavřena aliance mezi francouzským králem, papežem, některými severoitalskými městy a Anglií proti Karlu V. Později toto uskupení bude nést jméno Cognacká liga.

Panovník Svaté říše římské narychlo povolal do Lombardie oddíly proti možnému francouzskému vpádu. Přes Janov k Milánu postupoval španělský sbor terciero7 v síle okolo 6 000 mužů pod vedením konetábla Francie Karla III. Bourbonského (1490 – 1527), který po konfiskaci rodinného majetku Františkem I. přeběhl do tábora Karla V. Z německých zemí pochodoval k Mantově Georg von Frundsberg (1473 – 1528), který se proslavil v bitvě u Pavie, s kontingentem čítající okolo 15 000 lancknechtů8. Tam se srazil na konci listopadu 1526 s benátskými oddíly a pověstnými italskými žoldáky z Bande Nere9 vedenými Giovannim de Medici (1498 – 1526), bratrancem papeže Klementa VII. Přesto se římskoněmečtí vojáci, zpravidla luteráni, probojovali jednotkami Cognacké ligy a zabili dokonce nepřátelského vrchního velitele, do kterého byly vkládány všechny naděje na poražení Karla V. a osvobození Itálie od habsburské dominance.

K císařské armádě u Piacenzy se nakonec přidala i jízda pod vedením pážete a věrného přítele Karla V. Ferranta I. Gonzaga (1507 – 1557), a Philiberta de Châlon (1502 – 1530), prince oranžského. Brzy přispěchaly i jednotky italských žoldnéřů v čele s dobrodruhem Fabriziem Maramaldym (1494 – 1552). Celé vojsko tak mělo ve výsledku okolo 34 000 mužů.

Zima na přelomu let 1526 – 1527 zaskočila svou krutostí. Námezdné císařské šiky trpěly nejen nízkou teplotou a nedostatkem potravin, ale především také nudou a nevyplácením žoldu. Vydržování tak velkých vojsk přivádělo totiž Karlovu státní pokladnu na mizinu, i přes obrovské zisky z amerických kolonií. 16. března 1527 se lancknechti, Španělé i Italové vzbouřili a vřítili se s vytasenými zbraněmi do velitelského stanu. Velitele římskoněmeckých oddílů Georga von Frundsberga ranila z tohoto projevu nedisciplinovanosti mrtvice a musel být odvezen zpět do Svaté říše římské. Karlovi Bourbonskému nezbývalo nic jiného než se podvolit nátlaku mužstva. Vydal proto rozkazy táhnout a vyplenit Papežský stát – táhnout na Řím, lůno a centrum křesťanské církve. Vyplenit Věčné město a pokořit zrádnou Děvku babylonskou, jak hlásala luteránská propaganda.

„Šestý květen, ach! / strašný den neštěstí, hrůzy a krutosti (…)“10

Císařská armáda, exercitus caesareus, podobná spíše barbarským hordám než křesťanskému vojsku, táhla Itálií a za sebou nechávala pouze zpustošená pole. Furor teutonicus, strach antických Římanů z divokých Germánů, se znovu probudil v srdcích obyvatel Itálie. Bologna a Florencie se zachránily jen díky penězům, ostatní města takové štěstí neměly. Města na severní hranici, Latia, Acquapendente a San Lorenzo Nuovo, lehly popelem. Konetábl Francie Karel III. Bourbonský hnal své oddíly k Věčnému městu, ze strachu, že na něj udeří síly Cognacké ligy. Protihabsburská aliance se však začínala hroutit. Severoitalské státy se zabývaly obranou svých měst a modlily se, aby se nedostaly do boje s lépe vycvičenými říšskými vojáky. Francie na Apeninský poloostrov měla přitáhnout až v srpnu 1527. Anglie byla od hlavního bojiště daleko a papežská armáda v podstatě neexistovala. To vše ale vrchní velitel italského habsburského vojska nevěděl.

Náměstek Boží Klement VII. se snažil vyjednávat. Nabídl dokonce 150 000 zlatých, aby si habsburské žoldáky usmířil. Karel III. Bourbonský s nabídkou souhlasil a vděčný papež ukvapeně rozpustil své žoldácké oddíly. To byla chyba. Španělští, italští a římskoněmečtí vojáci se stále dožadovali slíbené kořisti. A jejich velitel musel souhlasit, pokud nechtěl viset na prvním stromě. Na konci dubna se tak pustošící armáda dostala k Tibeře. V neděli 5. května se všechny římské zvony rozezvučily na poplach. Exercitus caesareus stál u západních zdí Říma.

 

1 V tzv. Italských válkách (1494 – 1559) se Francie pokoušela proniknout od konce 15. století do Itálie. Nejprve skrze obsazení trůnu Neapolska, posléze i podmaněním severní části Apeninského poloostrova. Proti francouzským panovníkům, kteří toužili po bohatých severoitalských městech, se nakonec prosadili římskoněmečtí císaři považující válečnou oblast za svou sféru vlivu. Během bojů byla uzavírána mnohá spojenectví, která zpravidla končila dočasnou porážkou jedné ze stran a následným spojenectvím proti dosavadnímu vítězi. Války skončily mírem v Cateau-Cambrésis, kde se Francie vzdala všech nároků na neapolský trůn ve prospěch Habsburků.
2 František I. (1515 – 1547) – francouzský král považovaný za prvního renesančního panovníka v dějinách své země; za vlády tohoto panovníka z rodu Valois došlo k velkému rozvoji kultury; jedna z nejvýraznějších postav 16. století a protivník Karla V. a Jindřicha VIII.
3 Karel V. (1516 – 1556) – španělský král (jako Karel I.), císař Svaté říše římské, vévoda burgundský atd. (údajně přes 70 dalších titulů) z rodu Habsburků.
4 Klement VII. (1523 – 1534) – papež a italský šlechtic z rodu Medici, za jehož pontifikátu začaly vznikat nové mnišské řády, mající za cíl očistu církve (např. kajetáni založeni r. 1524, kapucíni r. 1528, barnabiti r. 1533, a jezuité r. 1534), dále také učenec a mecenáš umění (za zmínku stojí především objednání Posledního soudu od Michelangela di Lodovico Buonarroti Simoni /1475 – 1564/).
5 Jindřich VIII. (1509 – 1547) – král Anglie, Irska a titulárně Francie z rodu Tudorovců, proslulý odklonem od Říma a založením anglikánské církve, a šesti manželstvími (1. s Kateřinou Aragonskou /rozvod a přirozená smrt/ 2. s Annou Boleynovou /sťata/ 3. s Janou Seymorovou /smrt při porodu/ 4. s Annou Klévskou /rozvod a přirozená smrt/ 5. s Kateřinou Howardovou /sťata/ 6. s Kateřinou Parrovou /přirozená smrt po úmrtí svého manžela/).
6 Kateřina Aragonská (1485 – 1536) – královna anglická, první manželka Jindřicha VIII., teta Karla V.
7 Tercieros (špan. tercie) – oddíly pouze španělských žoldnéřů, kde část vojáků bojovala s několikametrovými píkami a část mušketami. Tak vznikla účinná odpověď na „neporazitelnost“ Švýcarů a formace, která vynikla především během Třicetileté války (1618 – 1648).
8 Lancknechti – výsledek prvního pokusu o národní armádu v německých zemích, ze kterého se nakonec vyvinuli žoldnéři známí svými obouručními meči, arkebuzami a barevným stylem oblékání. Byli konkurenty švýcarských žoldáků na „trhu“. Jejich setkání na bojišti zpravidla končila masakrem a nemilosrdností vůči přeživším.
9 Bande Nere (italsky Černá skupina) – námezdný oddíl italských vojáků vedený a založený Giovannim de Medici. Tato jednotka vznikla během Italských válek a byla najímána oběma stranami. Po smrti svého velitele a zakladatele se dále účastnila bitev, ale zdecimovaná morem a boji se roku 1528 vzdala císařské armádě a byla rozpuštěna. Své jméno získala podle černého brnění, které vojáci nosili na památku smrti prvního zaměstnavatele, papeže Lva X. Byli prvními známými jízdními arkebuzíry.
10 Chastel, André: Vyplenění Říma: Od manýrismu k protireformaci, str. 25.