Archiv pro štítek: Portugalsko

Shrnutí dění v 16. století

Evropa na rozhraní středověku a novověku zažívala obrovské změny. Reconquista1 Pyrenejského ostrova, provázející křesťany a Araby od 8. století, se chýlila ke konci. Nejen, že křesťanská vojska dokázala zatlačit muslimy až ke Granadě, ale svou sílící pozici upevnila dvě nejmocnější království, hlásící se k odkazu Ježíše Krista, svým sloučením. Kastilie a Aragon se zasnoubily v osobách Ferdinanda II. Aragonského2 a Isabely Kastilské3 v jednu mocnost. Léta Páně 1469 vzniklo španělské království, které po obsazení Granady roku 1492 mohlo začít expandovat. Dobytím Ráje – Nového světa – na západě Kryštofem Kolumbem vše pouze začalo.

Obchodní střediska se přesunula z renesanční Itálie na Pyrenejský poloostrov. A tím započalo neúnavné soupeření mezi Portugalskem a Španělskem, které bylo definitivně vyřešeno až pohlcením prvně jmenovaného království4 a ztráty velmocenského postavení druhého státu v 17. století.5

Nástup novověku se nesl také v duchu konsolidace některých států. Mezi nimi vynikla říše rodu Habsburků, která ovládala více než jednu třetinu celé Evropy. Především díky sňatkové politice Maxmiliána I. Habsburského6, který se nejen oženil s Marií Burgundskou7, a tím získal bohaté a vyspělé nizozemské provincie8 a burgundské vévodství9, ale také propojil svou rodinu s napohled silnou dynastií Jagellonců10 prostřednictvím svých vnoučat Ferdinanda11 a Marie12. České a uherské království připadlo rodu rakouských arcivévodů. Spolu se zámořskými koloniemi v jižní a střední Americe vybudovanými na zbytcích indiánských říší vyvrácenými španělskými dobyvateli13, s fakticky ovládanou Svatou říši římskou, s panstvím v jižní a silnou pozicí v severní Itálii14, mohl Karel V.15, hlavní protagonista první poloviny 16. století, tvrdit, že „co na nebi slunce, to na zemi císař“16.

Právě za vlády tohoto panovníka byli Habsburkové na vrcholu své moci. To on ubránil své nizozemské a pyrenejské državy před nárokem Francie. Brzy zadržel francouzskou expanzi do severní Itálie17, která se musela potupně zříci všech výdobytků v Itálii i části burgundského vévodství. Ale pyšná Francie, obklíčená ze všech světových stran a sražená na kolena, se spojila s nepřáteli císaře, kterým byl náhlý vzrůst moci rakouské dynastie trnem v oku. Proto boje neskončily, ale pokračovaly s ještě větší intenzitou. Během těchto válek byl například vypleněn Řím, sídlo papeže a centrum křesťanstva, německými žoldnéři.

Obnovení římského impéria, ve které doufali všichni rádci mladého panovníka, se však nenaplnilo. Státní pokladna byla prázdná kvůli vítězným, ale vysilujícím válkám proti Francii, rebelům v jednotlivých koutech říše, neustálé přítomnosti expandujících Turků na východě i neochotě císaře prolévat další křesťanskou krev. Ale císařská vojska dostala svůj žold tak jako tak. Nejen dalším zvýšením daní, ale také půjčkami rodiny Fuggerů.18 Uherská fronta s Tureckem byla posílena a přenechána českému a uherskému králi, válka na moři proti muslimům se začala příznivě vyvíjet a opakující se vzpoury v Nizozemí a Španělsku byly znovu potlačeny. Tyto boje však vázaly většinu vojsk daleko od Itálie, kam se francouzský král František I.19 pokusil znovu proniknout po uzavření spojenectví s Osmanskou říší. Rozdílnost ve víře už nebyla překážkou jako ve středověku. Obzvláště tehdy, když i papež navázal diplomatické styky s Istanbulem.

Karel V. také pokračoval ve sňatkové politice svého děda Maxmiliána I. Svou sestru Eleonoru20 provdal za portugalského krále (který však brzy zemřel) a syna Filipa II.21 oženil s Marií Portugalskou22 a tím nejen znovu provázal iberské mocnosti, ale připravil pro svého potomka půdu pro nárok o portugalský trůn.

Mladou Eleonoru však nejmocnější panovník první poloviny 16. století nehodlal nechat samotnou. Znovu poraženého francouzského krále Františka I. donutil roku 1530 si vzít královnu-vdovu Portugalska za ženu. Plány na sblížení s Francií však nevyšly a manželství zůstalo bezdětné.

Složitou diplomatickou hrou nakonec římskoněmecký císař posílil vliv i v neustále strany měnícím anglickém království. Jeho syn Filip II. pojal za druhou manželku Marii23, dceru Jindřicha VIII.24 a Kateřiny Aragonské25. Ta, po nástupu na trůn, v podstatě připojila Anglii ke Španělsku. Z tohoto područí království vyvedla až další z dcer Jindřicha VIII., Alžběta I.26, která zahraniční politiku nastavila značně protihabsburským směrem.

16. století však nebylo jenom věkem Habsburků, ale také i reformace církve. Učení Martina Luthera27, kritizující morální úpadek římskokatolické církve, se šířilo všemi vrstvami říšské společnosti a brzy započaly první roztržky, provázené sekularizací kněžského majetku. Prostý lid se bouřil proti dosavadnímu sociálnímu řádu pod velením Lutherových radikálních žáků. Série náboženských válek nakonec zplundrovala nejen Svatou říši římskou, ale i Švýcarsko a Francii, kde se odehrály nechvalně známé masakry.

Římský císař Karel V. byl nakonec nucen uznat, po několika neúspěšných pokusech o kompromis, roku 1555 tzv. Augsburský náboženský smír, který zbavil říšskou církev nadvlády v zemi. O rok poté zklamaný Habsburk odešel do ústraní do Španělska, a s ním jakoby odešla i síla Habsburků. I přesto, že nový císař a zároveň i Karlův bratr Ferdinand I. dokázal ve svých zemích rakouské větve Habsburků udržet relativní klid, jeho nástupci ne. V rodě se začala projevovat degenerace a slabost jednotlivých panovníků. Až v druhé polovině 17. století a v 18. století našla habsburská rakouská monarchie ztracenou rovnováhu.

Španělská část rodu ustupovala do pozadí ještě rychleji. Z nadvlády se po krutých bojích vymanily severní nizozemské provincie, již zmíněná katastrofální porážka v La Manche zničila většinu španělské flotily a dluhy se neustále zvyšovaly. Po Třicetileté válce (1618-1648) bylo Španělsko považováno za druhořadou mocnost. I přesto se Habsburkové, rod, nad kterým kdysi slunce nezapadalo, bez Španělska a zámořských kolonií, dokázali udržet mezi velmocemi až do trpkého konce první světové války.

 

1 Reconquista (špan. znovudobytí) – tažení, které započalo vítěznou bitvou mezi muslimy a Vizigóty u Covadonga v roce 722 a poté rokem 732, kdy byly muslimské síly poraženy v bitvách u Tours a Poitiers franským majordomem Karlem Martelem (686 – 741) a tím byl definitivně zastaven postup islámu západní Evropou; tento boj navíc poznamenal vývoj španělského katolictví, protože to nabralo ostře radikální směr, který pocítili především židé a protestanti, a díky tomu je dodnes Španělsko baštou katolictví.
2 Ferdinand II. Aragonský (1452 – 1516) – panovník Aragonie, Sicílie, Sardinie, Neapolska, Navarry a oficiálně Kastilie, kterou získal sňatkem, ačkoli v ní fakticky vládla jeho manželka.
3 Isabela Kastilská (1451 – 1504) – královna Kastilie a Aragonu, která podpořila Kryštofa Kolumba v jeho hledání cesty do Indie.
4 Portugalské království potkal podobný osud jako české a uherské království v roce 1526 v bitvě u Moháče. Roku 1578 padl mladý panovník Sebastián I. Portugalský (1557 – 1578), tak podobný českému králi Ludvíku Jagellonskému, v bitvě u Alcazarquiviruu (Ksar el-Kabir), když se rozhodl podporovat sesazeného vládce muslimského Maroka. Tím nechal svou zemi bez následníka. Následně se rozhořel boj o moc, ve kterém zvítězil španělský král Filip II. (1556 – 1598). a v roce 1580 utvořil s Portugalskem personální unii, která vydržela až do vítězné vzpoury roku 1640.
5 První příznaky ústupu z trůnu hegemona na mořích byla neschopnost zakročit proti bujícímu pirátství (podporovaném anglickou královnou Alžbětou I. (1558 – 1603)) na trasách z Jižní Ameriky. Následovala katastrofální porážka španělského válečného loďstva (tzv. Nepřemožitelné Armady) anglickou flotilou v La Manche roku 1588. Dále vyčerpáním se ve Třicetileté válce (1618 – 1648) a také nepružnou ekonomikou, díky které státy nového věku (např. Anglie, Nizozemí a podobně) hravě předhonily zastaralou monarchii.
6 Maxmilián I. Habsburský (1459 – 1519) – arcivévoda rakouský, král římský; za své vlády čelil nároku Francie na Burgundské vévodství, ale proslul především svým diplomatickým úsilím rozšířit državy Habsburků.
7 Marie Burgundská (1457 – 1482) – burgundská, lucemburská a brabantská vévodkyně; musela spolu se svým manželem bojovat o burgundské dědictví proti Francii, která si činila nárok na burgundské léno, které si však obzvlášť za Stoleté války (1337 – 1453) vedlo vlastní zahraniční politiku a snažilo se vymanit z vlivu Francie.
8 Nizozemské provincie – severní provincie: Holandsko, Zeeland, Zutphen, Antverpy, Frísko, Utrecht, Overijssel, Groningen; jižní provincie: Brabantsko, Limbursko, Lucembursko, Geldry, Artois, Henegavsko, Flandry, Namur, Mechelen; tato území se rozkládala na území dnešního Beneluxu a severní Francie, a byla centrem obchodu a průmyslu. Na konci 16. století se severní provincie odtrhly a vytvořily nezávislý stát nazvaný Republika spojených nizozemských provincií.
9 Burgundské vévodství – území, které se rozkládá na většině území dnešního Burgundska s državami podél východní hranice Francie až do Nizozemí; rod burgundských vévodů, pokrevně spřízněn s vládnoucím francouzským rodem z Valois, se pokoušel výboji získat území Lotrinska, Švýcarska nebo Nizozemských provincií; spor Maxmiliána I. s Francií nakonec vyústil v rozdělení Burgundského vévodství, tedy že Francie získala většinu území Burgundska a Habsburkové především Nizozemské provincie.
10 Jagellonci – velkoknížecí rod pocházející z Litvy, který s nástupem Vladislava II. Jagella (1377 – 1434) usedl roku 1385 i na polský trůn a nakonec vymřel roku 1572 Zikmundem II. Augustem (1529 – 1572). Tato dynastie ovládala od roku 1471 české království a posléze i království uherské, čímž se stala ve východní a střední Evropě jednou z nejmocnějších rodin, ale pouze na pohled, protože jagellonští panovníci na přelomu století bývali slabí a pod silným vlivem šlechty. Středoevropský prostor nakonec rod ztratil vymřením česko-uherské větve roku 1526, kdy musel uvolnit místo expanzi Habsburků.
11 Ferdinand I. Habsburský (1522 – 1564) – arcivévoda rakouský (od roku 1522), král český a uherský (od roku 1526), král římský (od roku 1530), císař Svaté říše římské (od roku 1556); muž, jehož vládou začíná „400 let útlaku“ v českých zemích.
12 Marie Habsburská (1505 – 1558) – královna česká a uherská, manželka Ludvíka Jagellonského (1516 – 1526), místodržitelka v nizozemských provinciích (1530 – 1555).
13 Aztécká říše v Mexiku byla vyvrácena mezi lety 1519 – 1521 Hernandem Cortezem, a incká říše v Peru byla zničena Franciscem Pizzarem v letech 1531 – 1535.
14 Itálie byla až do 19. století roztříštěna na jednotlivé státečky, o které zápasili mnohem silnější sousedé (především Francie a Svatá říše římská); přes střední část Apeninského poloostrova, od východního pobřeží po západní, se táhl papežský stát s hlavním městem v Římě.
15 Karel V. (1516 – 1556) – král španělský (jako Karel I.), císař Svaté říše římské, vévoda burgundský atd. (údajně přes 70 dalších titulů).
16 Seibt, Ferdinand: Karel V., str. 5 – heslo známé také jako: „říše, nad kterou slunce nezapadá“
17 V tzv. italských válkách (1494 – 1559) se Francie od konce 15. století pokoušela proniknout do Itálie. Nejprve skrze obsazení trůnu Neapolska, posléze i podmaněním severní části Apeninského poloostrova. Proti francouzským panovníkům, kteří toužili po bohatých severoitalských městech, se nakonec prosadili římskoněmečtí císaři považující válečnou oblast za svou sféru vlivu. Během bojů byla uzavírána mnohá spojenectví, která zpravidla končila dočasnou porážkou jedné ze stran a následným spojenectvím proti dosavadnímu vítězi. Války skončily mírem v Cateau-Cambrésis, kde se Francie vzdala všech nároků na neapolský trůn ve prospěch Habsburků.
18 Fuggerové – bankéřský rod z Augsburku, který svůj osud spojil s rodem Habsburků; pomohl získat říšský trůn Karlovi V. (úplatek 850 000 dukátů) i dosažení hodnosti římského krále Ferdinandu I. (úplatek 350 000 dukátů); velké dluhy hlavně španělských Habsburků tyto bankéře a podnikatele na konci 16. století zruinovaly.
19 František I. (1515 – 1547) – francouzský král považovaný za prvního renesančního panovníka v dějinách své země; za vlády tohoto panovníka došlo k velkému rozvoji kultury a on sám považován za jednu z nejvýraznějších postav 16. století a protivníka Karla V. a Jindřicha VIII.
20 Eleonora Habsburská (1498 – 1558) – portugalská královna (1. manželství), francouzská královna (2. manželství).
21 Filip II. (1556 – 1598) – král Španělska (od r. 1556), Anglie (od r. 1554 – 1558), Portugalska (od r. 1580) atd.
22 Marie Portugalská (1527 – 1545) – dcera portugalského krále, sestřenice a první manželka Filipa II.
23 Marie Katolická, zvaná též Krvavá (1553 – 1558) – anglická královna, jediná přeživší dcera Kateřiny Aragonské, proslulá hony na protestanty (odtud také obě dvě přízviska).
24 Jindřich VIII. (1509 – 1547) – král Anglie, Irska a titulárně Francie, z rodu Tudorovců, proslulý odklonem od Říma a založením anglikánské církve, a šesti manželstvími (1. s Kateřinou Aragonskou /rozvod a přirozená smrt/ ;2. s Annou Boleynovou /sťata/ ; 3. s Janou Seymorovou /smrt při porodu/; 4. s Annou Klévskou /rozvod a přirozená smrt/; 5. s Kateřinou Howardovou /sťata/; 6. s Kateřinou Parrovou /přirozená smrt po úmrtí jejího manžela/).
25 Kateřina Aragonská (1485 – 1536) – královna anglická, první manželka Jindřicha VIII., teta Karla V.
26 Alžběta I. zvaná Panenská královna (1558 – 1603) – královna Anglie, Irska a titulárně Francie, která se vrátila k protestantismu svého otce; za její vlády nastal „zlatý věk Anglie“ a také s ní vymřel rod Tudorovců, po kterém nastoupili skotští Stuartovci.
27 Martin Luther (1483 – 1546) – augustiniánský mnich a profesor teologie a filosofie pocházející z bohaté rodiny, proslulý svým reformačním učením navazujícím na kritiky církve ze 14. a 15. století.

Poloostrovní válka – anglické osvobození Portugalska

Angličané už delší dobu s nemalým zájmem sledovali Napoleonovo tažení Pyrenejským poloostrovem. Není proto divu, že, přes omezené množství vlastních dostupných jednotek, nakonec souhlasili se španělskou žádostí o pomoc (byť ta zprvu žádala jen o peníze). Velení expedičního sboru, původně připraveného k cestě do Jižní Ameriky, bylo svěřeno zkušenému ambicióznímu generálovi Arthuru Wellesleymu (budoucími vévodovi z Wellingtonu), který se velkou měrou zasadil o spuštění tohoto tažení.

 

Začátek tažení

Anglické sbory po klidné cestě přistály 24. července 1808 v Portu, kde je vítaly nadšené davy. Samotné vylodění necelých devíti tisícovek vojáků proběhlo v přístavu Figuera de Foz, umístěném severně od Lisabonu, 1. srpna. Jen o pár dní později dorazily pětitisícové posily z oblasti Sicílie a Gibraltaru.

Wellesleyovým hlavním protivníkem se měl stát generál Junot. Ten, překvapen vyloděním, byl nucen narychlo stahovat své dosud rozptýlené jednotky, starající se o uklidňování místních povstání. Angličané opustili Figuera de Foz až 9. srpna a následně se spojili s pěti tisíci Portugalců přislíbených biskupem z Porta, jedním z vůdců povstání.

Brzy narazili na stopy před nimi ustupující téměř pětitisícové divize generála Delabordeho, která se chtěla spojit s Junotovými silami v oblasti Lisabonu, čímž by vzniklá francouzská armáda získala mírnou početní převahu. 15. srpna došlo k prvnímu menšímu střetu u městečka Obidos, při kterém se nechali Angličané vyprovokovat k přestřelce, která je stála takřka tři desítky mrtvých či raněných mužů.

 

Střetnutí u Roliçy

K většímu boji však došlo až 17. srpna v okolí města Roliça. Britové se před ním z pochodového útvaru rozvinuli do tří linií, následovaných ve středu nevelkou anglickou jízdní silou. Po vrcholcích na levém boku ji pak kryla nevelká kolona, které byla jedinou záštitou před případnými francouzskými posilami nacházejícími se tím směrem. Wellesley však spoléhal na zprávy, že jsou zcela mimo dosah. Stejně tak i zprava postupovaly další jednotky.

Delaborde se rozhodl Angličanům postavit, ale vědom si své mnohem slabší pozice, připravil si cestu pro již předem takřka jistě očekávaný ústup. Své síly soustředil do dvou pozic, první bylo samotné městečko a kopec na jeho severním okraji. V případě hrozby vážnějšího boje se oddíly z těchto pozic měly stáhnout jihovýchodním směrem pod hřeben držený druhou částí Delabordeho sil.

O Roliçu se nakonec nestrhl nijak tuhý boj, protože se Francouzi po krátké přestřelce začali stahovat, neboť jim hrozilo, že by je obě boční části britských sil obešly a nakonec obklíčily. Jenže druhá pozice na hřebeni byla už od pohledu mnohem obtížněji obsaditelná – před Angličany se zvedal vysoký prudký svah. Wellesley nečekal, až obě boční kolony obejdou protivníka ze stran a nařídil útok středem přes několik roklí vyhloubených do svahu vodou.

Výstup vzhůru byl náročný a postupující pěšáci z 29th Foot byli snadným cílem pro Delabordeho vojáky. Jak se jim navíc podařilo dostat nahoru, byli napadeni i zblízka a vzápětí z týlu, čímž se regiment rozpadl a dokonce ztratil i prapor. Situaci zachránil postupující 9th Foot, za jehož pomoci se podařilo získat prapor zpět a začít Francouze zatlačovat. Angličané se souběžně pokusily prorazit i skrz levé křídlo, ale jejich oddíly byly třikrát odraženy a pozice získaly až po nařízení celkového francouzského ústupu.

Ten přišel až na poslední chvíli, když už hrozilo obklíčení po stranách postupujícími kolonami. Přesto se podařilo Delabordeho vojákům celkem poklidně se stáhnout a pokračovat v cestě k Lisabonu. Boj nakonec skončil relativně neutrálním výsledkem pro obě strany (ztráty zabitých/pohřešovaných/zraněných 479 na anglické straně a cca 600 na francouzské, kde část tvořili dezertéři).

Brzy po boji dorazily Wellesleymu posily o síle zhruba čtyř tisíc mužů. A krom nich i zprávy, že do Portugalska putují služebně starší generálové, kteří logicky převezmou velení. Rozhodl se proto pokusit se o svedení rozhodující bitvy, než se tomu tak stane, a jeho protivník, generál Junot, mu v tom rozhodně nebránil, neboť sám měl obavy z postupného zvyšování nasazených anglických jednotek, které už v té době počtem mužů 13 000 (a to pokud nejsou započítáváni portugalští spojenci) téměř vyrovnávaly ty jeho s necelými 15 000.

 

Bitva u Vimeira

Jako první zaujali pozice Welleysleyho muži a to na strmých svazích řeky Maceira s hlavní pozicí na vrcholku Vimeiro, ležícím nad stejnojmennou vesnicí a dávajícím bitvě, která se odehrála 21. srpna, jméno. Toto postavení však mělo být podle generálových plánů jen výchozím bodem pro britský postup. To však změnilo nečekaně rychlé doražení generála Harryho Burrarda, který měl přebrat velení a ve svých plánech byl mnohem opatrnější.

Burrard se však rozhodl vzít velení až následujícího dne, jenže události nečekaly. Francouzi se nočním pochodem přiblížili na několik kilometrů a po odpočinku za rozbřesku postupovali v dlouhé koloně údolím řeky.

Junot se rozhodl pro útok středem přes Vimeiro, jistý odřad poslal ještě obloukem směrem do levého anglického týlu, ale hlavní síly soustředil právě do středu. Jeho postup byl zpomalen vzrostlými vinicemi, a tak měl Wellesley dostatek času pozměnit uspořádání sil a přeskupit více jednotek na levou stranu, aby mohl čelit jak přímému útoku, tak očekávanému vpádu do týlu. Změna rozestavení samozřejmě neunikla ani Francouzům, a tak byl posílen odřad táhnoucí právě do anglického týlu, který by se sám dostal do tíživé situace. Junotovy síly se díky tomu vlastně rozdělily na dvě poloviny.

První útok na střed skončil výrazným neúspěchem, když francouzské regimenty nedokázaly vydržet soustředěnou palbu připravených Britů a jejich následný útok, a byly obráceny na útěk. I druhý útok neudolal střelbě (navíc podpořené dělostřelci, kteří používali čerstvý válečný vynález – šrapnely) a zhroutil se, než dosáhl anglických pozic.

Další útok, využívající dosud poslední odpočaté francouzské jednotky v této části sil, měl být opět veden středem, ale jeho velitel generál Kellermann nehodlal opakovat zbytečný pokus a rozhodl se vést své muže více do levé části do anglických pozic, přes Vimeiro. Zprvu se mu podařilo protivníka zaskočit, ale poblíž centra městečka byl zastaven palbou z pozic za vysokou zdí okolo místního kostelíku. Mezitím přibyly Angličanům posily, které vpadly Kellermannovým mužům do boku. Rozhořel se tak tvrdý boj, ve kterém však měli Angličané díky počtu převahu. Francouzi tak byli donuceni ustoupit i tentokrát. Wellesley se za nimi rozhodl vyslat svou nepočetnou jízdu, která však při svém výpadu utrpěla vysoké ztráty (padl i její velitel), když přišla o portugalské spojence, vystrašené nečekaným odporem nepřátelských pěšáků a navíc se nečekaně střetla s francouzskými dragouny.

Junot už nicméně nemohl doufat, že se mu podaří prorazit středem. Jeho jediné šance se teď upínaly k necelé polovině jeho sil, která byla postupně ve dvou částech vyslaná obloukem do týlu levého anglického křídla (nyní ale výrazně posíleného). Ani zde se však Francouzům nedařilo. Později vyslaná skupina totiž paradoxně narazila na anglické síly mnohem dříve a byla proti ní postupující výraznější přesile donucena k boji – dřív než se dokázala spojit s dříve vyslanými jednotkami.

Její linie dlouho nevydržely a po ztrátách byly obráceny na ústup. V té chvíli se teprve objevila druhá část sil a vyrazila proti Angličanům, kteří proti ní postavili stále spořádané linie. Její výpad však byl přerušen útokem 29th Foot, který přišel z boku. I tentokráte byli Francouzi donuceni k ústupu.

Junotovy síly, tvrdě poražené v jen pár hodin trvajícím boji, se začaly stahovat z bojiště. Do bojů proto toho dne ani velká část anglických vojáků nezasáhla, přesto bylo jejich vítězství naprosto jednoznačné. Ještě vyšším francouzským ztrátám bylo zabráněno jen díky tomu, že Wellesley neposlal své muže do pronásledování.

 

Konec bojů

Zakázal mu to totiž generál Burrard, který se konečně ujal velení. Anglické ztráty činily 720 zabitých, zraněných, pohřešovaných; francouzské nejméně 1 800. Už následujícího dne, 22. srpna, pak dorazil generál Hew Dalrymple, který pro změnu převzal velení od Burrarda (Angličané tak vlastně měli třetího velitele ve dvou dnech). I on byl spíše pro opatrnější postup, a tak s povděkem přijal francouzského generála Kellermanna, který přišel vyjednávat o klidu zbraní a francouzském vyklizení Portugalska. Wellesley navrhoval jednání vůbec nezačínat a pokračovat v tažení proti již prakticky poraženému soupeři, a tak ani nebyl k dohodě přizván. A Dalrymple se ukázal jako velmi slabý vyjednavač.

Přijatá smlouva byla vůči Francouzům více než velkorysá. Těm za předání všech jimi držených pozic bylo povoleno bezpečné stažení jejich oddílů i vybavení. A dále i veškerého osobního majetku, což vlastně znamenalo i veškerou francouzskou kořist ze země. Dohodu podepsal Kellermann a Wellesley, který byl k podpisu vyzván kvůli své hodnosti, která více odpovídala jeho francouzskému protějšku. Wellesley zřejmě vyjádřil i své pochyby, ale nakonec vše svým podpisem stvrdil. Tato dohoda je nyní nazývána konvencí ze Sintry.

Brzy poté se Wellesley vrátil do Irska a v Portugalsku mezitím běželo dvoutýdenní ultimátum ke stažení francouzských jednotek. Sám Napoleon vyjednané podmínky s potěšením ocenil. Opačně tomu bylo u Portugalců, což také vyjadřovaly jejich časté menší střety s nepřátelskými vojáky, kteří měli bezpečně odejít s bohatstvím ukradeným jejich zemi.

Ovšem ani nálada v Británii se nijak za tuto dohodu nestavěla a výsledkem bylo svolání vyšetřovací komise. K ní byli v závěru roku 1808 povoláni všichni tři angličtí velitelé během tažení. Wellesley byl nakonec jakékoli viny zproštěn, zatímco postup Burrarda a Dalrympla byl označen za špatný a měl pro ně doživotní kariérní důsledky.

Arthur Wellesley si naopak získal slávu, která měla brzy vyústit v jeho opětovný návrat na tažení v rozvíjející se Poloostrovní válce. Nebylo pochyb, že na britské straně vychází nová velitelská hvězda, jejíž schopnosti měl v následujících letech okusit i samotný Napoleon.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Kovařík, Jiří. Napoleonova invaze: 1807-1810. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2010. 590. s.
Wikipedia – anglická verze