Po smrti anglického panovníka Edvarda I. se zdálivě vyřešená situace kolem Skotska začala výrazně komplikovat. Vnitřní rozmíšky v samotné Anglii umožnily upevnění moci nového skotského krále Roberta Bruce a daly mu čas připravit se na případný konflikt, který měl skutečně v blízké době přijít.
Přípravy na válku
Rozbuškou pro válku se nakonec stal hrad Stirling. Ten byl Skoty obležen a velitel jeho posádky sir Philip Moubray přislíbil, že se vzdá, pokud mu do 24. června (1314) nedorazí anglické vojsko na pomoc.
Tato zpráva zastihla Edvarda II. necelý měsíc před vypršením lhůty v přípravách na tažení. Jeho ležení se nacházelo nedaleko skotských hranic. Ke Stirlingu to odsud nebylo zas až tak daleko. Problémy však činilo ještě neshromážděné vojsko. Je zřejmé, že sám by mladý král nikdy tak brzo nevytáhl. Na druhou stranu mu byla nabízena příležitost změřit s Robertem Brucem své síly ve velké bitvě a ne s ním mnoho let v drobných šarvátkách bojovat po celém Skotsku, což by mohlo velmi snadno nastat. A samozřejmě šlo i o čest.
Nakonec tedy lákavý příslib zvítězil, byť bylo jasné, že anglický král bude nucen vytáhnout s neúplnou armádou. Ta se měla podle původních představ shromáždit k 10. červnu (s povoláváním do zbraně se začalo už v březnu), ale bylo jasné, že zejména pěchota ze vzdálenějších krajů (jako třeba lučištníci z Walesu) může mít problémy dostavit se včas.
Mnohem zásadnějším problémem se ale nakonec ukázala nejlépe vybavená část armády, jízda. Ta měla svá specifika a vyžadovala pevné velení, které by dokázalo udržet bojechtivé šlechtice na uzdě a vhodně je zkoordinovat s pěchotními oddíly. A Edvard II. takových kvalit rozhodně nedosahoval.
Skotské vojsko bylo proti tomu anglickému diametrálně odlišné. Postrádalo těžkou jízdu, po uplynulá staletí zásadní prvek evropských středověkých armád. Jedinou jízdní silou byla početně slabá lehká jízda, která se k jakémukoli řádnému boji prostě nehodila. Veškerou tíhu vážnějších střetů tak nesla skotská pěchota. Ta obvykle bojovala v sevřených formacích zvaných schiltrun, které měly mnoho společného se štítovými zdmi, které byly tolik charakteristické pro tuto oblast za Anglosasů. Co se týče výzbroje, ta byla různorodá. Zastoupeni byli jak lučištníci, tak muži s dřevcovými zbraněmi se zpětnými háky. Dalšími oblíbenými zbraněmi pak byly těžké sekery a meče.
Přesuny na bitevní pole
Jelikož se bojovalo na jeho území, neponechal Robert Bruce nic náhodě a co nejrychleji se svou armádou dorazil do blízkosti Falkirku, aby zabral co nejlepší pozici. V čele jeho oddílů, dle středověkých zvyklostí rozdělených do tří či čtyř částí, byli krom něho i oba velitelé, kteří se proslavili při předchozím dobývání anglických hradů, James Douglas a Thomas Randolph, a jeho bratr Edward. Sám král si ponechal velení nad zadním vojem, aby mohl v případě nutnosti zasáhnout v čele rezerv na tom dle svého názoru nejdůležitějším místě.
Anglický král naopak čekal skoro na poslední chvíli. Každý den sice znamenal méně času na cestu, ale zároveň i příchod více vojáků. Celý kolos tak vyrazil až 17. června, 7 dní před vypršením lhůty. Nečekala jej však dlouhá cesta, takže i tak si mohli Angličané dovolit střídat ostrý pochod s dny odpočinku. Během celého přesunu nedošlo k žádné srážce se Skoty, a tak už 22. června dorazil předvoj na deset mil od Falkirku, který se nacházel jen pár dalších mil na jih od hradu Stirling. Bylo jasné, že už brzy někde musí narazit na Roberta Bruce.
Skotský král po získání zpráv o blížícím se anglickém vojsku poněkud ustoupil. Zabral přítom dobrou pozici, kdy stál na svažujícím se kopci na východním okraji lesního porostu jménem New Park. Bylo to skvělé místo, protože dále na východ a na sever se rozkládaly mokřady, které bránily možnému anglickému obchvatu. Angličanům přicházejícím z jihovýchodu tak pro řádnou bitvu zbýval jen úzký pruh země mezi lesem a mokřady, na kterém by mohli jen stěží rozvinout svou jízdu. Skrz toto bažinaté území protékal i potok Bannockburn, který se stejně jako vesnice Bannoc Burn mohl stát základem pro označení nadcházející se bitvy.
V neděli 23. června se Angličané opět notně přiblížili, na čež sir Philip Moubray, velitel Stirlingu, reagoval oznámením, že jeho král na místo dorazil včas a on se vzdát nehodlá. To teď Roberta Bruce ale příliš netrápilo, o všem měl rozhodnout budoucí střet mezi vojsky panovníků. Bylo zřejmé, že jen blázen by se vrhl s vojskem do tak úzkého prostoru, kde by nemohlo využít plné síly drtivé těžké jízdy. Edvard II. nebyl bez zkušeností a pravděpodobně by tak neučinil. Jeho problémem bylo, že ne vždy dokázal udržet své barony na uzdě. Robertu Bruceovi tak nezbylo než doufat, že se mu to nepodaří ani tentokrát.
Přední voj
Pokud měl Robert Bruce v anglickém vojsku nějaké zvědy, musel tušit, že se mu taková šance naskytne. V čele předvoje, první části táhnoucí Edvardovy armády totiž stáli hned dva muži, kteří se neměli zrovna v lásce. Jedním byl hrabě z Herefordu, Humprey de Bohun, dědičný constable vojsk, kterému mělo patřit plné velení. Král však v úvodu tažení udělil tu samou funkci i hraběti z Gloucesteru, méně zkušenému mladíkovi, kteří se toužil prokázat v bitvě a na vlastní náklady naverboval další vojáky.
Když se tedy přední voj přiblížil k budoucímu bojišti, rozhodně nebyl příkladem plně spolupracujícího uskupení. V čele byl v té době hrabě z Herefordu a jeho družina včetně jeho synovce Henryho. Zřejmě právě hledali brod před potok Bannockburn (jižně od místa následující bitvy), když se před nimi z lesa začaly vynořovat skotské oddíly. Velel jim samotný král, který z výše svého sedla rozmísťoval muže do co nejlepšího postavení. Henry Bohun neváhal, toužil dokázat svou odvahu a král nebyl nikým kryt.
Zabodl tedy svému koni ostruhy a rozjel se proti Robertovi. Nestál však proti nezkušenému protivníkovi. Skotský král využil toho, že neseděl na mohutném ale nemotorném válečném oři, uhnul před Bohunovým úderem kopím a vzápětí mu proklál lebku svou sekerou tak strašným úderem, že se zlomilo i její topůrko. Než mohli Angličané zareagovat, obklopili krále skotští pěšáci a následný krátký boj skončil nutným anglickým ústupem, neboť anglické oddíly byly přečísleny a v nevýhodné pozici, navíc v nebezpečí obklíčení.
Série Bitva u Bannockburnu:
Část I.: Rozestavení šachových figurek
Část II.: Přípravy na válku
Část III.: Bitva u Bannockburnu a následky
Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Armstrong, Peter. Bannockburn 1314. 1. vyd. Oxford: Osprey, 2002. 96. s. (anglicky)
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze