Archiv pro štítek: Seldžuští Turci

Trapezuntské císařství ve 13. století

Trapezuntské císařství bylo jedním z následnických států Byzantské říše. Rozkládalo se na úzkém pásu severovýchodního pobřeží Malé Asie, tedy u Černého moře, a hlavním městem byl Trapezunt.

Trapezuntské císařství vzniklo v roce 1204 v reakci na pád Konstantinopole do rukou křižáků. Oblast, kterou ovládalo, však už delší dobu jevila menší či větší separatistické tendence, jejichž zárodky lze hledat už na přelomu 11. a 12. století. Nebylo ani divu, neboť se jednalo o poměrně bohaté území, jehož města zažívala rozmach řemesel a obchodu, kterému samozřejmě překážela silnější centrální vláda.

Úplné osamostatnění však nadešlo až s pádem Konstantinopole. Prvním císařem se stal Alexios I. Komnenos (vláda 1204-1222), vnuk byzantského císaře Andronika I. Komnena (vláda 1183-1185). Ten do velké míry vděčil za existenci svého trůnu akcím Gruzínského království, jehož královna Tamara se postavila Seldžukům a umožnila tak upevnit moc budoucího císařství v oblasti Pontu (i s gruzínskou vojenskou pomocí). Nebyla to nijak náhodná pomoc, neboť Alexios i jeho bratr David, který mu v jeho vládě pomáhal, vyrostli na gruzínském královském dvoře. Královna tak ovšem zároveň získala na pobřeží Černého moře cenného a oddaného spojence.

Nový stát se ihned vrhl do výbojů, které vedl především David a které směřovaly na západ. Jeho postup byl rychlý a brzy území císařství sousedilo s jiným nástupnickým státem Byzance – Nikájským císařstvím. Ovšem ani samotný Trapezunt nebyl v bezpečí – někdy v letech 1205/1206 jeho hlavní město oblehl ikonský sultán, který se chtěl zbavit nového nepříjemného souseda. Město se však podařilo ubránit a Turci byli nuceni prozatím odtáhnout. Hůře se dařilo na západních hranicích, kde brzy některé nedávné zisky padly do rukou Nikájského císařství (území západně od Sinope). Alexios se totiž postavil na stranu Latinského císařství, křižáckého státu s centrem v Konstantinopoli, což mu přineslo porážku a nepřátelství od přímých sousedů z Nikájského císařství. A ani Turci dlouho neotáleli s novým tažením a roku 1214 obsadili město Sinope samotné.

Trapezuntský císař se v té chvíli dokonce stal vazalem ikonského sultána. Samotné zemi však nedávné neúspěchy výrazně neuškodily, probíhal v ní další hospodářský rozvoj, zčásti zapříčiněný samotnými výhodnými geografickými a klimatickými podmínkami, a zčásti i dobrými obchodními styky – zejména s italskými městskými státy (hlavně Janovem, který měl v té době velký vliv na území okolí Černého moře).

Po Alexiově smrti nastoupil na trůn jeho zeť Andronikos I. (vládl 1222-1235). I on se musel vypořádat s hrozbou Seldžuků, která se vystupňovala několika vzájemnými nájezdy, na které zareagoval ikonský sultán Kay Ka’us I. pochodem na Trapezunt, jehož zdi byly tehdy považovány za nedobytné. Sultán se proto rozhodl, že města získá z moře. Ani zde ale neuspěl. Nakonec skončilo obléhání pro Turky katastrofou, když se náhle přihnala velká bouře, která jejich armádu doslova rozmetala. Sám sultán byl padl do zajetí.

Andronikos I. jej však přijal s veškerými poctami. Za mír nechtěl nic jiného, než aby skončilo podřízené postavení jeho císařství vůči sultanátu, kterému by už dále nebylo povinno ani vojenskou pomocí ani tributem. Sultánovi nezbylo než souhlasit – Trapezuntské císařství se tak opět stalo nezávislým.

Tento stav však neměl trvat moc dlouho, už roku 1230 byl císař donucen zapojit se do konfliktu mezi Ikonským a Chórezmským sultanátem. Postavil se však na špatnou stranu a porážka sil Chórezmského sultanátu v bitvě u Aklatu znamenala ztrátu zisků z nedávné porážky Kay Ka’use I. u Trapezuntu. Císařství se tam znovu muselo podřít muslimské moci.

Poté uběhlo několik klidnějších let, během kterých po Andronikově smrti nastoupil Jan I. (syn Alexia I.) jehož krátká vláda (1235-1238) se nestihla zapsat do dějin něčím významnějším. Po něm se císařem stal jeho mladší bratr Manuel (vláda 1238-1263). I on zůstával v podřízeném postavení vůči Ikonskému sultanátu, kterému musel vytrhnout na pomoc v boji proti Mongolům. Sultánovo vojsko s pomocnými sbory však bylo roku 1243 tvrdě poraženo v bitvě u Köse Dag (v dnešním severovýchodním Turecku), což byla událost, která zahájila úpadek tohoto muslimského státu a zapříčinila podřízení Manuelova císařství mongolskému chánovi.

Hvězda Trapezuntu i přesto stoupala stále výš. Císař dokonce v roce 1253 vyjednával o dynastické alianci s Ludvíkem IX., králem francouzským, ze které ale nakonec sešlo. V roce 1258 došlo k významné události, která se vzápětí nepřímo dotkla i císařství. Mongolskému chánovi se podařilo dobýt Bagdád (který následně vyplenil), přes který dosud vedla slavná Hedvábná stezka. Ta se nyní přesunula poněkud severněji, přičemž vedla i přes Trapezunt, který tak začal náhle zažívat období ještě většího rozkvětu.

Když roku 1261 obnovil Michael VIII. Palaiologos dobytím Konstantinopole Byzantskou říši, odmítl se Manuel I. na jeho žádost vzdát nároků na trůn. Nebylo divu, neboť musel vědět, že by tím více ztratil, než získal, a myšlenka na byzantský císařský trůn byla příliš lákavou. Po jeho smrti nastoupil na uvolněný trůn jeho syn Andronikos II. (vládl 1263-1266), kterého vystřídal nevlastní bratr Jiří I. (vládl 1266-1280).

Jiří se pokusil ve spolupráci se sicilským králem Karlem I. z Anjou postavit byzantskému císaři Michaelu VIII., to však (spolu s jeho neschopností plnit vazalské závazky) způsobilo jeho pád. Mongolský vládce, chán Abaqa, ho roku 1280 povolal na svůj dvůr. Na cestě k němu byl však zrazen a zbaven trůnu.

Císařem se stal další Manuelův syn – Jan II. (vládl 1280-1297). I on zpočátku nezastával smířlivý postoj k byzantskému císaři Michaelovi, se kterým se přel o svůj titul „Císaře Římanů“. V tváří v tvář dalšímu konfliktu se však obě strany dohodly. Potvrzením dohody byl manželský svazek mezi Janem II. a Michaelovou dcerou Eudokií.

Zatímco císař uklidňoval spory se západními sousedy, využil jeho absence gruzínský král David VI. Narin, který se pokusil obnovit vliv své země v Trapezuntském císařství. Díky dílčím úspěchům a obsazení několika oblastí se mu dokonce podařilo na trůn jako císařovnu prosadit Janovu nevlastní sestru Theodoru (roku 1284). Už následujícího roku ji ale Jan porazil a znovu plně obnovil svou vládu. Další roky jeho vlády vedly k další prosperitě jeho země – podařilo se mu na Turcích dobýt některá území a snad se i zbavit mongolské nadvlády. Po jeho smrti ho nahradil syn Alexius II., jehož vláda (1297-1330) už ale spíše spadá do století následujícího.

13. století bylo pro Trapezuntské císařství náročným obdobím, které plně prověřilo možnosti nového státu i schopnost jeho vůdčích osobností. Dynastii Komnenovců se přes veškeré nesnáze podařilo stabilizovat svou pozici na mezinárodním poli a úspěšně bránit svou zem proti tlaku mnohých nepřátel. Ovšem ani další roky nebyly pro tento stát nic jiného než další, nikdy nekončící zkouškou.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 12.1.2009):
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.
Wikipedia – anglická verze

Makedonská dynastie – část IV.

Bazileos II. po sobě zanechal velký kus státnického díla. Území bylo značně zvětšeno a hranice zabezpečeny. Nepřátelé Byzance byli ve velké míře poraženi, takže od nich v nejbližší době nic nehrozilo. Po silném období však nastal útlum.

Další císařové

Po Bazileově smrti se k moci konečně dostal i jeho mladší bratr Konstantin VIII. Jeho krátká vláda ukončená smrtí v roce 1028 (stejně jako Bazileos už byl velmi pokročilého věku) se zdaleka nevyrovnala jeho bratrovi. Konstantin VIII. nebyl ve státních záležitostech nijak silnou osobností a vyhýbal se jim, jak mohl. Místo nich spíše upřednostňoval všemožné radovánky.

Po jeho smrti zdědila trůn dcera Zoe (stejně jako Bazileos neměl mužského potomka), která si vzala Romana Ayguruse, tedy budoucího císaře Romana III. Ten měl vzdálené příbuzenské vztahy s Romanem I. a za vlády Konstantina VIII. vykonával funkci prefekta Konstantinopole. Byl to právě starý císař, kdo ho donutil rozvést se s jeho původní ženou a vzít si Zoe (svatba proběhla jen tři dny před Konstantinovou smrtí).

Co Romanu III. rozhodně nechybělo, bylo nadšení k vládě, což rozhodně chybělo jeho předchůdci. Jeho vojenské snahy však tvrdě narazily při vážné porážce Araby roku 1030 u Azzy (poblíž Antiochie). Ačkoli se v následujících letech císařským generálům podařilo několikrát muslimy porazit, stigma porážky už na něm zůstalo napořád.

Když v roce 1034 zemřel, pravděpodobně to nebylo přirozenou smrtí. Svou vnitřní politikou (například omezováním výdajů dvora) si získal mnoho nepřátel a než mu byl úspěšně podán jed (snad jeho ženou), přežil už několik pokusů o převrat.

Už před jeho smrtí se císařovna Zoe spojila s Michaelem Paphagoniem, se kterým se později i oženila, a tak z něj učinila císaře. Michael IV. se ukázal být silnou osobností, ale v úplně úspěšném vládnutí mu zabránilo jeho chatrné vzdělání a zdraví (trpěl epilepsií). Velkou část státnické moci tak převzal jeho bratr Jan, který se prosazoval už v úřednickém aparátu předchozích císařů. Své schopnosti Jan prokázal při řadě úspěšných reforem ve správě a armádě, které však byly provedeny za cenu velkého zvýšení daní. To nevyhnutelně vyvolalo řadu povstání, z nichž nejvýraznější byla ta na nedávno dobyté části Balkánu – tedy v Srbsku a Bulharsku. Stejně tak jeho postup vyvolal i pokusy o převrat na dvoře, kdy se řada dvořanů pokusila několikrát Jana odstavit od moci.

Výboje za vlády Michaela IV. se soustředily především na Sicílii. Tažení za dobytím ostrova vedl od roku 1038 schopný generál Georgios Maniakes. Blížící se úspěch však byl překažen, když Maniakes urazil velitele lombardských spojenců, což zapříčinilo odchod zásadní části vojska a nakonec zhatilo celou kampaň.

Roku 1040 vypuklo zmíněné povstání, které zpočátku slavilo úspěch. O rok později se sem však císař vrátil s armádou a už delší dobu rozhádaní Bulhaři byli poraženi. Ovšem při vítězném návratu císař onemocněl a zemřel.

Na trůn na krátkou dobu (vládl jen 4 měsíců) dosedl Michaelův synovec a jmenovec, Michael V. Ten se brzy vymanil z vlivu těch, kteří ho na trůn dosadili – zejména svého strýce Jana. Aby oslabil svou opozici, povolal ke dvoru řadu dříve zapuzených lidí, včetně generála Georgia Miniakese vyhnaného po neúspěchu na Sicílii.

Další pokus o už úplné osamostatnění v čele státu však přinesl jeho konec. Když se totiž pokusil vyhnat z paláce Zoe, zabránil mu v tom rozběsněný dav (nenávidějící ho kvůli jeho reformám, daňově zatěžujícím hlavně nižší vrstvy), který ho donutil přijmout ji zpátky a prohlásit ji spolu s její sestrou Theodorou za spolupanovnice. Moc se Michaelu V. začala vytrácet mezi rukama a když jej Theodora později prohlásila za sesazeného, pokusil se uprchnout. Jeho protivníci ho však zajali, oslepili a vykastrovali. Zbytek života, který skončil celkem záhy v srpnu 1042, prožil jako mnich.

Konstantin IX. a zánik dynastie

Bezprostředně po sesazení Michaela V. se vlády ujala Zoe. Nezůstala však dlouho bez manžela, takže roku 1042 už měla Byzanc nového císaře – Konstantina IX. Monomacha. Svatba se neobešla bez problémů z církví, protože patriarcha byl proti už třetí svatbě obou z manželského páru.

Konstantin IX. se brzy dostal do problémů kvůli své výbušné povaze. Nový císař snadno upadal do vlivu jiných a viděl spiklence skoro za každým rohem. Takové našeptávání bylo také důvodem odvoláním Georgia Miniakese, který v té době velel armádě v Itálii, která zde bojovala proti Normanům. Generál si to však nenechal líbit a postavil se proti tomuto rozhodnutí. Nechal své jednotky přepravit na Balkán a prohlásil se císařem. Téměř se mu i podařilo svého protivníka porazit, pak však zasáhl osud a Miniakes byl v bitvě smrtelně raněn.

Když pak byla téhož roku Byzanc napadena flotilou z Kyjevské Rusi, využil Konstantin porážky nájezdníků, aby pomocí sňatku své dcery se synem knížete Jaroslava I. Moudrého posílil svazky mezi oběma státy.

Císař se také rozhodl po vzoru svých předchůdců pokračovat v dalších výbojích, ale zisk arménského království Ani jeho říši přinesl víc problémů než užitku. Nové území totiž narušilo dobře opevněné a kompaktní hranice. O pouhý rok později (1046) totiž přišli Byzantinci poprvé do styku se svým budoucím velkým nepřítelem, Seldžuskými Turky. V roce 1047 přišla další pohroma. Na Balkáně se proti císaři vzbouřil vlastní synovec Leon Tornikios a následná rebelie oslabila další hranice. Tentokrát přišel trest rychle – na území vpadli divocí Pečeňěhové a několik let ho plenili.

Za jeho vlády také došlo k jedné z nejvýznamnějších v dějinách církve – velkému schizmatu v roce 1054, když papežovi vyslanci exkomunikovali konstantinopolského patriarchu, přičemž to samé posléze provedl patriarcha. Přestože se císař pokusil tento spor ve vlastním zájmu zahladit, protože potřeboval podporu papeže proti Normanům ohrožujícím državy v Itálii, nezdařilo se mu to, protože onemocněl a na jaře roku 1055 zemřel.

Na trůn nastoupila Theodora (která měla pozici spolupanovnice od dob neúspěšného pokusu Michaela V. o osamostatnění v čele státu), která už byla značně postaršího věku. Díky tomu za ní spíše vládli někteří její ministři. Když pak v roce 1056 vážně onemocněla, vybrala Michaela (v budoucnu VI.) Bringase za svého nástupce. Jeho pozice však nebyla nijak silná a brzy proti novému císaři vyvstala řada nepřátel. Jeho opozice nadále sílila a zvolila za císaře Izáka I. Komnena. Po krátkém pokusu o odpor, organizovaném spíše lidmi okolo císaře, než jím samotným, došlo na řadu jednání, která postupně přešla přes souhlas se spolucísařstvím, až k úplné abdikaci Michaela VI.

Spolu s tímto panovníkem skončilo i období vlády makedonské dynastie, byť on sám už do tohoto rodu nepatřil. Pokud se ohlédneme zpět a pokusíme se bilancovat toto období (jehož císaři zdaleka nebyli jen členové tohoto jediného rodu), nelze než uznat, že za jejich vlády došlo k opětovnému rozšíření (respektive obnovení) území říše. Řada silných panovníků značně posílila vnitřní i vnější moc Byzance. Série jejich slabých nástupců, rychle se střídajících na trůně, však oslabila říši do té míry, že se dostala do kritické situace, která vyústila v tragickou porážku u Mantzikertu v roce 1071, ze které se už Byzanc nikdy nevzpamatovala.

 

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.:  Zánik dynastie

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.