Makedonská dynastie – část IV.

Bazileos II. po sobě zanechal velký kus státnického díla. Území bylo značně zvětšeno a hranice zabezpečeny. Nepřátelé Byzance byli ve velké míře poraženi, takže od nich v nejbližší době nic nehrozilo. Po silném období však nastal útlum.

Další císařové

Po Bazileově smrti se k moci konečně dostal i jeho mladší bratr Konstantin VIII. Jeho krátká vláda ukončená smrtí v roce 1028 (stejně jako Bazileos už byl velmi pokročilého věku) se zdaleka nevyrovnala jeho bratrovi. Konstantin VIII. nebyl ve státních záležitostech nijak silnou osobností a vyhýbal se jim, jak mohl. Místo nich spíše upřednostňoval všemožné radovánky.

Po jeho smrti zdědila trůn dcera Zoe (stejně jako Bazileos neměl mužského potomka), která si vzala Romana Ayguruse, tedy budoucího císaře Romana III. Ten měl vzdálené příbuzenské vztahy s Romanem I. a za vlády Konstantina VIII. vykonával funkci prefekta Konstantinopole. Byl to právě starý císař, kdo ho donutil rozvést se s jeho původní ženou a vzít si Zoe (svatba proběhla jen tři dny před Konstantinovou smrtí).

Co Romanu III. rozhodně nechybělo, bylo nadšení k vládě, což rozhodně chybělo jeho předchůdci. Jeho vojenské snahy však tvrdě narazily při vážné porážce Araby roku 1030 u Azzy (poblíž Antiochie). Ačkoli se v následujících letech císařským generálům podařilo několikrát muslimy porazit, stigma porážky už na něm zůstalo napořád.

Když v roce 1034 zemřel, pravděpodobně to nebylo přirozenou smrtí. Svou vnitřní politikou (například omezováním výdajů dvora) si získal mnoho nepřátel a než mu byl úspěšně podán jed (snad jeho ženou), přežil už několik pokusů o převrat.

Už před jeho smrtí se císařovna Zoe spojila s Michaelem Paphagoniem, se kterým se později i oženila, a tak z něj učinila císaře. Michael IV. se ukázal být silnou osobností, ale v úplně úspěšném vládnutí mu zabránilo jeho chatrné vzdělání a zdraví (trpěl epilepsií). Velkou část státnické moci tak převzal jeho bratr Jan, který se prosazoval už v úřednickém aparátu předchozích císařů. Své schopnosti Jan prokázal při řadě úspěšných reforem ve správě a armádě, které však byly provedeny za cenu velkého zvýšení daní. To nevyhnutelně vyvolalo řadu povstání, z nichž nejvýraznější byla ta na nedávno dobyté části Balkánu – tedy v Srbsku a Bulharsku. Stejně tak jeho postup vyvolal i pokusy o převrat na dvoře, kdy se řada dvořanů pokusila několikrát Jana odstavit od moci.

Výboje za vlády Michaela IV. se soustředily především na Sicílii. Tažení za dobytím ostrova vedl od roku 1038 schopný generál Georgios Maniakes. Blížící se úspěch však byl překažen, když Maniakes urazil velitele lombardských spojenců, což zapříčinilo odchod zásadní části vojska a nakonec zhatilo celou kampaň.

Roku 1040 vypuklo zmíněné povstání, které zpočátku slavilo úspěch. O rok později se sem však císař vrátil s armádou a už delší dobu rozhádaní Bulhaři byli poraženi. Ovšem při vítězném návratu císař onemocněl a zemřel.

Na trůn na krátkou dobu (vládl jen 4 měsíců) dosedl Michaelův synovec a jmenovec, Michael V. Ten se brzy vymanil z vlivu těch, kteří ho na trůn dosadili – zejména svého strýce Jana. Aby oslabil svou opozici, povolal ke dvoru řadu dříve zapuzených lidí, včetně generála Georgia Miniakese vyhnaného po neúspěchu na Sicílii.

Další pokus o už úplné osamostatnění v čele státu však přinesl jeho konec. Když se totiž pokusil vyhnat z paláce Zoe, zabránil mu v tom rozběsněný dav (nenávidějící ho kvůli jeho reformám, daňově zatěžujícím hlavně nižší vrstvy), který ho donutil přijmout ji zpátky a prohlásit ji spolu s její sestrou Theodorou za spolupanovnice. Moc se Michaelu V. začala vytrácet mezi rukama a když jej Theodora později prohlásila za sesazeného, pokusil se uprchnout. Jeho protivníci ho však zajali, oslepili a vykastrovali. Zbytek života, který skončil celkem záhy v srpnu 1042, prožil jako mnich.

Konstantin IX. a zánik dynastie

Bezprostředně po sesazení Michaela V. se vlády ujala Zoe. Nezůstala však dlouho bez manžela, takže roku 1042 už měla Byzanc nového císaře – Konstantina IX. Monomacha. Svatba se neobešla bez problémů z církví, protože patriarcha byl proti už třetí svatbě obou z manželského páru.

Konstantin IX. se brzy dostal do problémů kvůli své výbušné povaze. Nový císař snadno upadal do vlivu jiných a viděl spiklence skoro za každým rohem. Takové našeptávání bylo také důvodem odvoláním Georgia Miniakese, který v té době velel armádě v Itálii, která zde bojovala proti Normanům. Generál si to však nenechal líbit a postavil se proti tomuto rozhodnutí. Nechal své jednotky přepravit na Balkán a prohlásil se císařem. Téměř se mu i podařilo svého protivníka porazit, pak však zasáhl osud a Miniakes byl v bitvě smrtelně raněn.

Když pak byla téhož roku Byzanc napadena flotilou z Kyjevské Rusi, využil Konstantin porážky nájezdníků, aby pomocí sňatku své dcery se synem knížete Jaroslava I. Moudrého posílil svazky mezi oběma státy.

Císař se také rozhodl po vzoru svých předchůdců pokračovat v dalších výbojích, ale zisk arménského království Ani jeho říši přinesl víc problémů než užitku. Nové území totiž narušilo dobře opevněné a kompaktní hranice. O pouhý rok později (1046) totiž přišli Byzantinci poprvé do styku se svým budoucím velkým nepřítelem, Seldžuskými Turky. V roce 1047 přišla další pohroma. Na Balkáně se proti císaři vzbouřil vlastní synovec Leon Tornikios a následná rebelie oslabila další hranice. Tentokrát přišel trest rychle – na území vpadli divocí Pečeňěhové a několik let ho plenili.

Za jeho vlády také došlo k jedné z nejvýznamnějších v dějinách církve – velkému schizmatu v roce 1054, když papežovi vyslanci exkomunikovali konstantinopolského patriarchu, přičemž to samé posléze provedl patriarcha. Přestože se císař pokusil tento spor ve vlastním zájmu zahladit, protože potřeboval podporu papeže proti Normanům ohrožujícím državy v Itálii, nezdařilo se mu to, protože onemocněl a na jaře roku 1055 zemřel.

Na trůn nastoupila Theodora (která měla pozici spolupanovnice od dob neúspěšného pokusu Michaela V. o osamostatnění v čele státu), která už byla značně postaršího věku. Díky tomu za ní spíše vládli někteří její ministři. Když pak v roce 1056 vážně onemocněla, vybrala Michaela (v budoucnu VI.) Bringase za svého nástupce. Jeho pozice však nebyla nijak silná a brzy proti novému císaři vyvstala řada nepřátel. Jeho opozice nadále sílila a zvolila za císaře Izáka I. Komnena. Po krátkém pokusu o odpor, organizovaném spíše lidmi okolo císaře, než jím samotným, došlo na řadu jednání, která postupně přešla přes souhlas se spolucísařstvím, až k úplné abdikaci Michaela VI.

Spolu s tímto panovníkem skončilo i období vlády makedonské dynastie, byť on sám už do tohoto rodu nepatřil. Pokud se ohlédneme zpět a pokusíme se bilancovat toto období (jehož císaři zdaleka nebyli jen členové tohoto jediného rodu), nelze než uznat, že za jejich vlády došlo k opětovnému rozšíření (respektive obnovení) území říše. Řada silných panovníků značně posílila vnitřní i vnější moc Byzance. Série jejich slabých nástupců, rychle se střídajících na trůně, však oslabila říši do té míry, že se dostala do kritické situace, která vyústila v tragickou porážku u Mantzikertu v roce 1071, ze které se už Byzanc nikdy nevzpamatovala.

 

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.:  Zánik dynastie

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.