Makedonská dynastie – část I.

Vláda makedonské dynastie Byzanci byla jedním z mála relativně úspěšných dlouhotrvajících období v dějinách této říše. Byla to doba řady úspěšných reforem vnitřních záležitostí i ofenzivních bojů na hranicích. Další vítězství byly také zaznamenány na poli šíření východní větve křesťanství v okolních zemích. Jak však už historický vývoj mnohokrát ukázal, každá dynastie má i své slabiny.

Získání trůnu

Michael III. (842-867), poslední císař amorijské dynastie, nebyl silným panovníkem. Naštěstí pro říši se dokázal obklopit schopnými lidmi, kteří dokázali vést jeho kroky správným směrem. Z hlediska vojenského byly jeho úspěchy spíše střídavé, mnohem lépe se mu však dařilo při šíření východního křesťanství, které mělo utužit diplomatické svazky především se sousedními státními útvary. Naneštěstí pro sebe však nechal vystoupat k moci Bazilea, šlechtice zřejmě arménského původu, pocházejícího z nepříliš významné rodiny sídlící v Makedonii. Bazileos byl schopný politik a brzy se stal Michaelovým blízkým spolupracovníkem, dokonce byl i spoluvladařem. Roku 867 se však rozhodl zmocnit se vlády sám a císaře nechal zavraždit.

Jeho právo na trůn nikdo nezpochybňoval a on už od počátku měl moc plně v rukou. Brzy se ukázalo, že se jedná o skutečně schopného vladaře. Reformoval právo a podporoval rozvoj hlavního města Konstantinopole. V církevní politice vystupoval tvrdě proti vlivu Říma a snažil se upevnit pozici východní větve křesťanství. Ani v bojích příliš nezahálel, jeho hlavními protivníky byli Arabové, s nimiž vedl hned několik válek. Neúspěšně se pokusil udržet čerstvě získaný Kypr a rovněž ztratil velkou část mocenské pozice na Sicílii, když byly dobyty Syrakusy, jinak však s Araby válčil poměrně úspěšně. Ve spolupráci s římským císařem Ludvíkem II. se mu podařilo upevnit pozici na Apeninském poloostrově a porazit arabské nájezdníky na Jadranu. Byzanc se tak znovu stala rozhodující mocností v těchto částech Středozemního moře.

Bazileos I. zemřel v roce 886. Jeho nástupcem byl jeho druhý syn Leon, který byl od 870 jeho spoluvladařem (spolu se starším bratrem Konstantinem, který ale zemřel v roce 879). Někteří historici se domnívají, že Leon nemusel být jeho synem, ale synem Michaela III., protože jeho matka byla milenkou tohoto panovníka.

Vláda Leona VI.

Leon je často uváděn s přízviskem Filozof či Moudrý, což značí, že byl velmi vzdělaný. Celkově se ale ukázal jako o něco slabší panovník, než byl jeho oficiální otec Bazileos I., se kterým mimochodem nesdílel nijak přátelské vztahy. Zpočátku své vlády se Leon soustředil především na upevnění své pozice a na důležité posty dosadil své příznivce. Na úspěchy svého předchůdce ve vnější politice však příliš nenavázal. V letech 894-896 se zapletl do války s bulharským panovníkem Simeonem I. a byl těžce poražen. V roce 902 bylo rovněž ztraceno poslední území na Sicílii. V roce 907 byla jeho říše ze severu napadena Rusy pod vedením knížete Olega a z jihu arabskými nájezdníky, kteří vyplenili Soluň.

Stejně tak neúspěšný byl Leon při získávání dědice. Dlouhou dobu to dokonce vypadalo, že žádného syna, dědice, ani mít nebude. Nakonec mu až jeho čtvrtá žena (kterou si vzal až po delší době díky sporům s církví kvůli jeho mnoha manželstvím) dala syna – Konstantina. Ten se však nestal Leonovým přímým dědicem, byť se císař pokusil jeho pozici posílit tím, že ho jmenoval spolucísařem. Následovníkem byl mladší Leonův bratr Alexandr (spolucísař od roku 879), který však vládl jen v letech 912-913. Za toto krátké období ovšem stihl rozpoutat novou válku s Bulhary a Araby.

Konstantin VII.

Vhledem ke svému nízkému věku (narodil se roku 905) samozřejmě Konstantin reálně nevládl. Nejprve byl jeho regentem patriarcha Nikolas Mystik. Ten byl po uzavření míru s Bulhary (a uznání Simeona za bulharského cara) sesazen a na jeho místo nastoupila Konstantinova matka Zoe. Za její vlády se k moci prodral admirál Romanos Lekapenos – nejprve oženil Konstantina se svou dceru, posléze se stal i jeho spoluvladařem (v roce 920).

Konstantin byl tím pádem spíše nominálním vládcem, než tím, kdo skutečně držel moc. De facto nevládnoucí císař se stejně jako v ranějším věku uchýlil ke studiu a literární tvorbě. Romanos Lekapenos jej zastiňoval až do roku 944, kdy byl sesazen svými vlastními syny. Pak však do boje o moc zasáhl i Konstantin, odstavil oba bratry a v roce 945 se konečně stal samostatně a reálně vládnoucím panovníkem.

První válečné kroky za jeho vlády mířily směrem na východ. Nejprve se neúspěšně pokusil získat Krétu, a pak v roce 949 zahájil výboje proti Arabům i na pevnině. Zde se už setkal s vítězstvím a přes několik menších porážek se mu podařilo získat rozsáhlé území (mimo jiné dobyl města v severní Mezopotámii a severní Sýrii).

Konstantin zemřel roku 959, možná byl dokonce i otráven, a na jeho místo nastoupil syn Romanos II.

 

Série Makedonská dynastie

Část I.: Získání trůnu a výboje
Část II.: Krize
Část III.: Slavná vláda Bazilea II.
Část IV.:  Zánik dynastie

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Wikipedia – anglická verze
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.