Během let, které minuly od posledního římského vpádu, v Anglii pokračoval další vývoj a pokusy o stabilizaci územních celků. Smrti panovníka jednoho z nich a následnických rozporů využil císař Claudius a roku 43 na Británii zaútočil. Přes tvrdý odpor vládce Carataca se mu podařilo dobýt rozsáhlá území, ze kterých vznikla nová římská provincie.

Keltské obyvatelstvo se odmítalo bez odporu poddat dobyvatelům. Roku 60 proto vypuklo rozsáhlé povstání v čele s královnou kmene Icenů, Boudiccou. Římané však odboj dokázali potlačit a pronikli ještě dále na ostrov. Po dobytí důležitých oblastí Kaledonie (Skotsko) a Kambrie (Wales) roku 75 se posledními velkými protivníky římské říše stali Piktové, kteří obývali nehostinný sever. Právě proti nim byl vystavěn nejprve Hadriánův, a pak i Antoniův val.

Římané s sebou na ostrov přinesli i říšskou kulturu. Docházelo k rozvoji měst i dalších prvků náležících k římské civilizaci. Klid římských občanů však musely v nestabilním pohraničí neustále hlídat legie. Keltské obyvatelstvo si nakonec poměrně rychle zvyklo na typický římský život a původní kmenoví náčelníci přejali role velkostatkářů. Jediné čemu Britoni, jak se začalo říkat místnímu obyvatelstvu, nikdy pořádně nenavykli, bylo obývání měst.

Život na ostrově plynul bez výraznějších výkyvů až do konce 4. století, kdy se krize římské říše rozvinula do celé své šíře. Prvním, kdo odtrhl Británii od Říše byl Magnus Maximus roku 383. Definitivní konec římské nadvlády a ochrany ale přišel až s Konstantinem III., který stáhl zbylé ostrovní legie na pevninu, aby mu pomohly v jeho tažení.