Archiv pro štítek: Anglosasové

Nájezd na Lindisfarne

Nájezd na Lindisfarne roku 973 zahájil věk Vikingů, jejichž nájezdy měly zejména severní část Evropy sužovat po několik dalších století a výrazně tak změnit mocenskou mapu Starého světa.

Lindisfarne ve skutečnosti nebylo prvním vikingským nájezdem v Británii, rozhodně však bylo tím nejvýznamnějším mezi prvními z nich. Lindisfarne je ostrovem jen kousek od pobřeží dnešního Northumberlandu v severní Anglii, nedaleko od hranic se Skotskem. Od 6. století byl ostrov s klášterem považován mezi křesťany za posvátný.

Lindisfarne - autor Matthew Hunt: https://www.flickr.com/photos/35123086@N00

Nynější podoba Lindisfarne – autor Matthew Hunt

Klášter na Lindisfarne byl dokončen před koncem roku 634 svatým Aidanem na žádost krále Northumbrie Oswalda. Záhy se klášter stal sídlem biskupa a centrem křesťanské evangelizace. Jedním z mnichů byl i svatý Cuthbert, který se stal později svatým patronem Northumbrie.

Lindisfarne dále vzkvétalo, až roku 793 přišel zlom. Angličané v té době už nebyli mořským národem tak jako dříve, s postupem času se z nich stal usedlý lid, který mnohá svá svatá místa založil v ústí řek, na poloostrovech či dokonce ostrovech. Ideálních místech pro nájezdníky z moře, jakými byli právě Vikingové. Jak byli Angličané překvapeni následnými nájezdy z moře, tak byli Vikingové překvapeni nechráněností tak bohatých míst.

V červnu roku 973 ke břehům nijak nechráněného ostrova přirazily vikingské lodě, ze kterých se vyvalili nájezdníci, kteří si nekladli žádných zábran ve vyplenění svatého místa Angličanů. Nájezd byl natolik ničivý, že svaté místo nebylo po následující takřka tři století obnoveno.

Obnovení došlo až během normanské doby roku 1093 jakožto sídlo benediktýnů a vzkvétalo až do času krále Jindřicha VIII., kterým bylo roku 1536 zrušeno, a na jeho místo navázal v roce 1550 nově vystavený malý hrad.

Rané Dánsko

(do začátku 11. století)

Období formování státního celku, který dal základy pozdějšímu Dánsku, je do velké míry zahaleno v mlze. Neexistuje mnoho pramenů informujících o tomto území a ty, které jsou, mají mnohdy zkratkovitou povahu a přejaté informace. Rekonstruovat toto období je tak poněkud obtížným úkolem.

 

Z hlediska geografického nelze dějiny Dánska popisovat jen v rámci nynějšího územního rozsahu státu. Jednak bylo to, co nyní nazýváme Dánskem, podobně jako mnohé další státy, rozdrobeno mezi jednotlivé malé vládce. A za druhé, moc jednotlivých panovníků sahala někdy daleko za Jutský poloostrov a přilehlé ostrovy. K jádrové oblasti je tak nutno navíc řadit minimálně oblast Skane, tedy nejjižnější část nynějšího Švédska.

Jižně od celé této oblasti se však rozkládal mohutný stát – Franská říše (popřípadě později říše Východofranská), což je jistě jeden z hlavních důvodů, proč v raném středověku oblast Dánska vývojově poněkud předehnala zbylé části Skandinávie, do kterých jinak etnicky i kulturně náležela. Právě přítomnost mocného a rozvinutého souseda vyžadovala mnohem větší kooperaci jednotlivých skupin obyvatelstva a jejich organizaci. Přesto trvalo dlouhou dobu, než se objevil vládce, který by alespoň do určité míry ovládal celé toto území. I tak se poté moc jeho samotného i jeho následovníků silně odvíjela od úspěchů a ne od původu.

Prvním takovým panovníkem byl trochu paradoxně potomek nájezdníků z jiných raně vikingských státních útvarů (od poloviny 9. století do této oblasti vpadali Vikingové ze Švédska a později i z oblasti Nortmannie – zde nevíme, zda se jedná o Norsko či Normandii). Byl jím Gorm, syn pololegendárního krále Hatarknuta, který přišel z Nortmannie. Své sídlo měl v Jellingu a zemřel zřejmě někdy v zimě 958/959 (dle dendrochronologie dřeva v jeho pohřební komnatě).

Mnohem významnějším byl ale jeho syn Harald, v řadě jazyků přezdívaný Modrozub (ve skutečnosti však v originále Černozub, pokud si však porovnáte originální znění Blatand, pochopíte, kde mohla vzniknout tato odchylka vzhledem k podobnosti tehdejšího označení pro černou „bla“ („a“ se čte jako dlouhé „o“ v češtině) a například nynější anglické podoby označení pro modrou „blue“; mimochodem jeho přídomek dal název jedné modernímu komunikační technologii s runou ve znaku1).

Tento panovník se stal slavným a významným v mnoha ohledech. Většinu popisuje runový kámen, který nechal vztyčit v nynějším Jellingu (umístěném ve střední části Jutského poloostrova) vedle runového kamene svého otce a na kterém je nápis: „Král Harald dal zhotovit tento památní kámen na počest Gorma, svého otce, a Thyry, své matky. Ten Harald, který dobyl celé Dánsko a Norsko a obrátil Dány ke křesťanství.“ Na kameni jeho otce je pak nápis „Král Gorm vztyčil tento kámen v památce Thyry, své ženy, ozdoby Dánska.“ Byly to právě tito muži, kteří jako první použili označení Dánsko (byť pravděpodobně pro popis trochu většího území, zřejmě zahrnujícího i výše zmíněné Skane).

Důvod pro přestup Dánů ke křesťanství byl nasnadě. Východofranská říše představovala mocného protivníka, který chtěl dále rozšiřovat své hranice, a pohanství bylo dobrou záminkou pro válku. Jak k tomu došlo, není nyní jisté – přibližně víme, že to muselo být někdy v 60. letech 10. století. Harald upevňoval své pozice ale i jinak. Nechal vystavět řadu pevností, které se nazývají trelleborgy podle švédského města Trelleborg, poblíž kterého se jeden z nich nachází. V nynější době je jich známo zhruba šest. Tyto pevnosti mají všechny podobný vzor – jsou dokonale kruhové s branami na všechny čtyři světové strany a čtvercovým nádvořím. Za Modrozubovy vlády byl rovněž vystavěn nejstarší známý most v jižní Skandinávii. Vedl přes mokřinaté údolí poblíž Ravningu a usnadňoval cestu ke královskému sídlu v Jellingu.

To vše dokazuje Haraldovu moc. Byť i ta neměla zcela pevné základy. V Norsku vládl spíše jen naoko a nakonec o svou vládu přišel. V bojích utrpěl řadu porážek, jeho konec však přišel, když musel bojovat proti rebelii svého vlastního syna, Svena. Rok jeho smrti není jistě znám, nejčastěji skloňovanými letopočty jsou 985 a 986.

Na pomyslný dánský trůn (neboť stále tyto panovníky nelze mnohdy považovat za suverénní vládce své země) nastoupil Haraldův syn Sven přezdívaný Vidlí vous. Za jeho vlády se dánská moc výrazně rozšířila. Právě tento Sven totiž položil základ tentokrát úspěšnému pokusu Vikingů dobýt anglosaský stát.

Svenova vláda je nám nicméně ve velkém neznámá nebo lépe řečeno nejistá. Zmiňuje se o něm sice množství pramenů, ty jej však mnohdy popisují dosti protikladně. Organizovanější vojenská tažení proti Anglosasům zřejmě zahájil až po masakru dánského obyvatelstva v Anglii roku 1002, který nařídil samotný anglosaský král Aethelred Nerozhodný. Plnohodnotná invaze však přišla teprve roku 1013 a Sven se jí osobně účastnil. Začátek tažení mu vycházel, jediné problémy nastaly u Londýna, od kterého musel nakonec s nepořízenou odtáhnout. Všude jinde se mu obyvatelé poddávali a vydávali mu rukojmí. Aethelred nakonec uprchl do Normandie v závěru roku 1013 a Svenovi se po jeho souhlasu se shromážděním witanu poddal i Londýn. Na Štědrý den byl pak přijat za nového krále. Už 3. února 1014 však v Anglii skonal. Jeho krev nyní skrz jeho dceru Estrid koluje do dnešních dní v anglické a dánské královské dynastii.

Po Svenovi měl nastoupit jeho syn Harold či Harald, nicméně dánská flotila si za krále zvolila jiného syna, Knuta (pro naše středoevropské poměry není nezajímavé, že jeho matkou byla zřejmě dcera prvního polského panovníka Meška), který se taktéž aktivně podílel na anglickém tažení. Dánové byli posléze na krátkou dobu z Anglie vypuzeni znovu se navrátivším Aethelredem, který však roku 1016 zemřel a do země se opět vrátil Knut, který mezitím upevňoval svou vládu v jiných částech své nové říše. Králem Dánska se Knut stal až po smrti svého bratra Haralda roku 1018, už jako vládce podmaněné Anglie. Jeho hvězda měla dále stoupat až do jeho smrti v roce 1035, ale to už je další příběh.

Dánský stát se dokázal velmi rychle etablovat a za Knuta v první polovině 11. století dosáhl jednoho ze svých vrcholů. Nicméně i tak je na něj třeba pohlížet v kontextu ostatních severských zemí té doby, jejichž dějiny měly být ještě mnoho století velmi pevně provázány společnými vládci a nadvládou jednoho království nad druhým. Ostatně tak tomu bylo i v řadě míst středověké Evropy.

 

1 Pokud jste to neuhádli, tak se jedná o Bluetooth, bezdrátovou komunikační technologii.

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 26.12.2010):
Busck, Steen; Poulsen, Henning. Dějiny Dánska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 427. s.
Unesco – anglická verze
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Hastingsu (část II.)

Lučištníci začali se svou střelbou, ale ta se proti štítové zdi ukázala hrubě neúčinnou. Když vystříleli svou zásobu šípů (kterou kvůli absenci lučištníků u Anglosasů nemohli nijak obnovit), přikázal Vilém své pěchotě vyrazit. Když se jeho muži přiblížili na krátkou vzdálenost k anglickým liniím, začala na ně padat déšť různých předmětů (nejen zbraní, ale i věcí sebraných vojáky v okolí – třeba kamenů). Tato „střelba“ zřejmě způsobila poměrně vysoké ztráty. To možná donutilo Viléma nasadit jízdu dříve, než původně plánoval. Její přímý útok na úplně kompaktní šítovou zeď téměř neměl šanci na úspěch. Možná tak byla donucena zaútočit jinak než obvykle – vrhat zblízka své oštěpy mezi Angličany, a pak se otočit a ustoupit. Ani to se však nemohlo setkat s úspěchem, jezdci se totiž dostali k liniím nepřítele na tak krátkou vzdálenost, že se sami ocitla na dosah protivníkových zbraní. Největší paniku a ztráty mohla způsobit velká dánská sekera – strašlivá zbraň v rukou húskerlů, která dokázala srazit jezdce i se zvířetem jediným máchnutím.

Čím více padlých a umírajících leželo na zemi, tím hůře se muselo jezdcům manévrovat. Paradoxně tak každá oběť zbraní rytířů ještě více ztěžovala jejich pozici. V té chvíli byla bitva ještě rovnocenná, ale vítězství se pomalu začalo naklánět na Haroldovu stranu.

Vilém zřejmě musel rozumně usoudit, že je čas ustoupit, přeskupit své síly, a až pak pokračovat v útoku. V okamžiku počátku ústupu však utržil ránu, snad zakolísal, a liniemi jeho vojska se začala šířit poplašná zpráva, že padl. Levé bretonské křídlo, už dříve se pod náporem Anglosasů rozpadající, upadlo v chaos a spíše utíkalo než spořádaně ustupovalo. Jejich protivníci se za nimi hnali a způsobili v jejich řadách masakr ještě umocněný tím, že v údolí narazili na ony mokřady, které prchající ještě více zdržely.

V té chvíli vévoda, který opět plně nabyl vědomí, sňal svoji přilbu a prostovlasý štval svého koně napříč svými muži a křičel, že je naživu. Přeci jen tak dokázal zadržet prchající a obrátit se s nimi k novému útoku. Teď naopak byli ve velkém nebezpečí Haroldovi muži – jejich linie se rozpadly a aby se zachránili, museli znovu vytvořit štítovou zeď. V té chvíli mnoho Anglosasů padlo – mezi nimi pravděpodobně byli i Haroldovi bratři – Gyrth a Leofwine, kteří snad dostali za úkol organizovat ústup vysunutých vojáků.

Vilémovi muži se však spokojili s pobitím těch, kteří se dostali příliš daleko, a ustoupili zpět do svých původních pozic, aby se přeskupili a občerstvili. Harold je nijak neohrožoval a raději nechal znovu vyrovnat řady svého vojska, které krom pravého křídla, které bylo značně oslabeno (byli to ti, kteří se při pronásledování Bretonců dostali příliš daleko), bylo připraveno k dalšímu boji.

K tomu mohlo dojít okolo druhé hodiny polední. Přední voje Vilémovy armády opět narazily na připravenou štítovou hradbu a vše se odvíjelo velmi podobně jako už předtím. Vévoda musel vidět, že se svou armádou štítovou hradbu prolomit nedokáže, zvláště pak na tak prudkém svahu jako byl tento. Nezbylo mu tak než použít lsti. Jeho taktikou tedy bylo předstírat fingovaný útěk, zajistit tak rozpadnutí štítové zdi a následně pobít Anglosasy, kteří by se tak náhle ocitli rozdělení.

Je však otázkou, zda vůbec bylo možné ve raně středověkém vojsku tuto taktiku provést. Přinejmenším bylo nemožné, aby o ní byli informováni všichni pěší bojovníci. Vilém tak zřejmě vsadil na svou rytířskou jízdu, pro kterou osamocení bojovníci nebyli vážnými soupeři. Ať už to bylo jakkoli, Vilémovo vojsko se obrátilo na útěk. Haroldovi muži snad ještě okamžik vydrželi poslušní rozkazům držet štítovou zeď, ale pak se jich část vrhla do pronásledování nepřítele. Když se však dostatečně vzdálili od zbytku vojska, který ještě způsobně zeď držel (je téměř jisté, že húskerlové a muži ve středu stáli na své pozici), vrhla se na ně část Vilémovy armády, které byl jeho plán znám. Nastal strašlivý masakr, který vrhl dosud pronásledující zpět k jejich liniím.

Tento okamžik je zpětně označován za zvrat v bitvě. Nicméně i teď měl stále Harold šanci na vítězství, jeho armáda se opět zformovala a vydržela další útoky. Pokud by dokázala vzdorovat do soumraku, musel by se Vilém stáhnout a téměř by ztratil šanci na vítězství. Králi měli brzy dorazit posily, zatímco vévoda byl odkázán je na muže, které už měl a na omezené zásoby. Pokud si chtěl Vilém udržet šance na vítězství, musel toho dne vyhrát.

Vyslal proto znovu do útoku lučištníky. A tentokrát štěstí stálo na normanské straně. Harold byl zřejmě zasažen jedním ze šípů (snad do oka) a padl. Možná nezemřel hned, ale už se nedokázal držet na nohou. Anglosaskými řadami se začala šířit panika. Existuje však i druhá verze, že Harold zásah šípem přežil, ale kvůli chvilkové neschopnosti se bránit byl vzápětí zabit. Ať už to ale bylo jakkoli, následující normanský útok rozpadající se štítovou zeď prolomil. Většina anglosaské armády (fyrd) se obrátila na útěk do lesů směrem k Londýnu.

Na bojišti zůstali z anglosaské armády jen húskerlové, věrní svému pánu až za hrob. Ti se shlukli kolem jeho těla a bojovali zde do posledního. Toho dnes se snad ještě Normanům postavili i jiní – některé kroniky mluví o incidentu u Malfosse, který se měl odehrát už za počínajícího soumraku. Pronásledující rytíři uviděli skupinu Anglosasů (kteří se snad ani bitvy neúčastnili) a pokusili se je napadnout. V šeru však zřejmě neviděli příkop (díru), která byla mezi nimi, dokud nebylo pozdě. Ti, kteří pak do ní zapadli, byli pro své protivníky snadnou kořistí.

Vítězství ale bylo toho dne jasné. Král Harold padl a jeho armáda částečně padla a částečně se dala na útěk. Noc už se blížila, a tak na žádné pronásledování nebylo ani myšlenky. Navíc muži Vilémovy armády museli být už značně unavení, jelikož bojovali přes osm hodin. Tehdy se z vévody stal král, ačkoli o tom sám nevěděl, protože při svém dalším postupu jistě očekával další problémy.

Bitva u Hastingsu (část I.)

Anglosaská armáda začala na místo pozdějšího bojiště dorážet někdy během 13. října. Je nepravděpodobné, že by se tak stalo vcelku, neboť takový tak daleký přesun v tak krátké době by byl pro armádu takové velikosti v tehdejší době nemožný. Jejich pozice však byla nepochybně pečlivě Haroldem vybrána, protože jako zkušený válečník si musel být vědom svých slabin i výhod. Jeho vojáci se měli soustředit okolo vyvýšeniny Caldbec Hill, která tak ještě měla dále zesílit štítovou hradbu. Navíc byl odsud skvělý výhled všude do okolí, které navíc bylo Haroldovi dobře známé. Další z výhod bylo, že se do těchto pozic dalo velmi rychle dostat po staré římské silnici.

Odhaduje se, že se tu mohlo na straně Angličanů sejít okolo 7-8 tisíc bojovníků, jejichž jádro tvořili húskerlové a zbytek fyrd. Těžko říct, kolik mužů z tohoto počtu se mohlo účastnit bitvy u Stamford Bridge a poté urazit celou tu náročnou 260 mílovou1 cestu ze severu. Nakolik tedy byli muži unaveni je otázkou. Zcela jistě jich velké procento musel Harold sebrat až na cestě na jih. Nicméně určitě to nebylo dost na to, aby doplnili ztráty způsobené Vikingy a ještě nějak výrazně navýšili velikost královského vojska. Zvlášť, když oba poražení earlové od Fullfordu dali raději přednost řešení problémů na severu před přímou pomocí svému pánu.

Jedno pozitivum ale bitva u Stamford Bridge jistě přinesla – velké posílení morálky. Relativně snadné vítězství muselo posílit důvěru v sebe sama i u těch, kteří se ho neúčastnili. Možná si ani mnozí neuvědomovali, že se teď budou muset postavit nepříteli, který je na boj připravený a navíc využívá jinou válečnou taktiku než jejich předchozí protivník.

Je otázkou, proč se Harold rozhodl bojovat už příštího dne a nepočkal až dorazí i zbytek jeho sil, který byl ještě daleko od bojiště. Kolem této skutečnosti vznikla řada teorií a skutečný důvod už zřejmě nebude nikdy objasněn. Někteří poukazují na prudkou královu povahu, která nestrpěla jakékoli protivníky na anglické půdě. Jiní zas zmiňují, že Harold byl po otci velkým patriotem a nesnesl břímě, které už stihl Vilém na lid v kraji, do kterého přišel, uvalit. Pokud by však vydržel o den či dva déle, pravděpodobně by se střet vyvíjel zcela jinak. Snad lze uvážit i možnost, že Harold toho dne bitvu ještě neočekával. V tom případě by to však z jeho strany znamenalo katastrofální selhání neboť se utábořil pouhých jedenáct kilometrů od invazních sil.

Vilém byl v naprosto jiné situaci. Už setrvával v okolí Hastingsu po dva týdny a jeho vojsku zcela jistě pomalu docházely zásoby. A získání nových muselo být v nepřátelsky naladěném okolí více než obtížné. Haroldův příchod ho tak jistě vysvobodil z obtížného rozhodování o dalším postupu, který by musel zcela nevyhnutelně brzy přijít.

Ráno 14. října se začalo schylovat k bitvě. S prvním světlem shromáždil Vilém své muže a vyrazil na pochod směrem k protivníkovi. Samozřejmě ještě předtím se celá armáda pomodlila za svůj úspěch. Vojsko se táhlo v dlouhé koloně, neboť jinou formu přesunu znemožňoval lesnatý terén. Jeho zvědové ho museli informovat o tom, že Harold se nehodlá přesouvat z výhodné pozice a tudíž mu nehrozí při pochodu na bojiště nebezpečí.

Harold si vybral již zmíněnou vyvýšeninu Caldbec Hill, kterou hodlal v hájit. Celé okolí bylo alespoň částečně zalesněné a jedinou šanci na rozvinutí bitevních linií Vilémova vojska tak umožňoval směrem na jih ležící pás otevřeného terénu, kterým normanské vojsko postupovalo přes vrchol Telham Hill. Odsud to byl necelý kilometr k Haroldovým pozicím, od kterých byli ještě vévodovi muži odděleni mokřadami rozlévajícími se v údolí mezi oběma kopci. Přes ně nebyl jízdní útok, na který Vilém jistě spoléhal, možný. Tomu se otevírala jen možnost středem podél staré římské silnice do Londýna nebo po východní straně. Kopec na jehož hraně se navíc Anglosasové usadili, ztěžoval výstup pěším i střelbu z luků. Harold tak měl na své straně výhodu pozice. Jeho síly se přesunuly asi na 200 m od Vilémových. Vepředu stáli húskerlové, jejichž hlavní rolí bylo vytvoření a udržení štítové zdi , a za nimi fyrd. Sám Harold stál zhruba uprostřed za svými muži, v pozici odkud mohl kontrolovat průběh bitvy.

Vilém proti němu vyrazil s podobným rozestavěním. Po své levici měl Bretonce pod Alanem Fergantem, ve středu byli jeho vlastní muži a napravo Vlámové vedení Williamem fitzObersem a Eustachem II. z Boulogne. Dopředu se vysunuli lučištníci, za nimi byla pěchota a nakonec i jízda. Bylo okolo půl desáté a bitva měla každou chvíli vypuknout. Z obou stran se začala ozývat válečná hesla – Anglosasové řvali „Ut! Ut!“ (Out! Out! – Pryč! Pryč!) a jejich protivníci odpovídali „Oli-crosse! Godemite!“ (Holy Cross – Svatý kříž a God Almighty – Bůh Všemohoucí).

V té chvíli údajně před normanské řady vystoupil vévodův bard Taullefer a začal zpívat jednu ze svých písní. Když skončil, zaútočil samojediný proti anglickým liniím a byl vzápětí zabit. Tento čin byl signálem pro začátek bitvy.

1 Míle – jednotka délky, používaná v anglicky mluvících zemích a ve Skandinávii. Její hodnota se liší, nicméně anglická míle, užívaná v této práci má délku cca 1,6 km.

Společnost Walesu

(článek je založen na překladu http://www.regia.org/history/welsh1.htm)

Historie raně středověkého Walesu je komplikována nedostatkem dobových psaných a malovaných zdrojů. Výsledkem toho jsou dlouhá časová období, ve kterých víme jen velmi málo nebo nic o velkých oblastech Walesu.

Problém se ještě slučuje s tendencí některých ranějších historiků retrospektivně uplatňovat svědectví z pozdějšího středověku. Například Zákony Hywela Dda či Hywela Dobrého (který zemřel v roce 949) se poprvé objevily v kopiích (datovaných do 13. století), které byly pořízeny z rukopisu ze století dvanáctého. Ačkoli mnozí historikové souhlasí, že tyto zákony musí obsahovat prvky ranějších materiálů, je těžké určit jejich případné množství. Je prakticky nemožné říci, které zákony jsou z dvanáctého století a které jsou ranější.

Také zde existují inklinace mnoha ranějších historiků používat soudobá fakta z ostatních keltských národů i pro Velšany, protože se mylně domnívají, že existuje jakási „běžná“ keltská společnost se stejnými zvyklostmi a institucemi. Keltové se považovali za samostatné národy, ne za část nějakého většího „keltského“ národa. Velšané o sobě přemýšleli jako o Cymry či Britonech, Irové o sobě uvažovali jako o Gaelech atd. Ale nakonec to znamenalo to samé – „my“ nebo „lid“.

Naštěstí máme ve Walesu dostatek kvalitních důkazů o pokračování určitých praktik, například o systému „mnohonásobných statků“ (myšleno spíše jako pozemků, než konkrétních usedlostí). Ten je plně zaznamenán v právních traktech z dvanáctého století, ačkoli jsou záznamy v Llandaffských chartách, které vedou k domněnkám, že se podobné praktiky objevily v jihovýchodních Walesu během osmého století. Podobně je mnoho o životě ve Walesu dvanáctého století zaznamenáno mnichem Giraldusem Cambrensisem a může být aplikováno zpět do jedenáctého (nebo i dřívějších) století.

Sociální struktura

Existuje méně svědectví o Velšké sociální (společenské) struktuře, než je tomu tak v Irsku nebo Británii; ačkoli je to stále lepší než u zachovaných svědectví pro Skotsko, Cornwall a ostrov Man. Ze zachovaných dokumentů lze vyčíst jen čtyři třídy velšké společnosti: krále, šlechtu, pronajímající rolníky a otroky. Ačkoli je možné, že také existovala pátá třída svobodných rolníků vlastnících vlastní zemí, ačkoli o tom neexistují žádné zachované důkazy.

Králové („Rhi“ v mn. č. „Rhiau“ nebo „Teyrn“ v mn. č. „Teyrnedd“) nárokovali své právo na vládu přes svůj původ. Královská hodnost byla nejčastěji přenášena z otce na syna nebo z bratra na bratra. Anály a genealogie zdůrazňují „dynamickou dominanci a dynastickou kontinuitu“, kdy bylo očekáváno, že synové následují po otcích. Ve skutečnosti byla někdy království sdílena a příležitostně se stala i předmětem sporu mezi bratry či strýcen a synovcem. Někdy se jednalo i o spory mezi otcem a synem.

Wales, narozdíl od Skotska či Británie, nikdy nebyl jediným spojeným královstvím. Skládal se z několika oddělených království, kterým tradičně vládla jejich vlastní dynastie. Těmi byly v devátém století Gwynedd, Powys, Ceredigion, Dyfed a Glywysing (také známý jako Morgannwg, po Morganu Henovi doslovně „Morganu Starém“ žijícím 930-974, což je moderní Glamorgan). Zdá se, že uvnitř těchto útvarů také byla jakási „subkrálovství“, spravovaná jak členy stejné dynastie, tak nespřízněnými králi neznámého původu, například Gwent, Ergyng a Bulith v Glywysingu. Všem těmto královstvím mohli dominovat jeden či více králů nebo dokonce ani jeden. Bylo samozřejmě také možné, aby jeden král vládl víc než jednomu království (od devátého století do 1063 vládli králové Gwyneddu také Powysu) nebo aby dobytá království byla rozdělena mezi královy syny. Po smrti Rhodri Mawra (nebo Rhodriho Velkého) v roce 878 jeho syn Anarwd zdědil otcova království Gwynedd a Powys, zatímco syn Cadell vládl nově dobytému království Dyfed.

Od králů se očekávalo, že budou vládci, strůjci práva, soudci, vůdci ve válce a ochránci církve a lidu. Jejich příjem byl zdá se odvozen hlavně z jejich osobních statků, ačkoli jsou zde svědectví z Glywysingu, že králové v osmém století ustanovovali kontrolu nad šlechtou prostřednictvím vymáhání daně z půdy na majetku. Ta přebrala formu ročních plateb, obvykle v jídle, známých jako „gwestfa“. Podle právních traktů z dvanáctého století se tyto praktiky staly ještě rozšířenějšími.

Šlechta („Uchelwr“ v mn. č. „Uchelwyr“ nebo „Breyr“ v mn. č. „Brehyron“) byli ve Walesu svobodní vlastníci půdy a jako takoví zformovali aristokracii. Jsou zde důkazy o jejich existenci už od šestého století. Za svou pozici vděčili dědičné svobodě vlastnit půdu a síle, kterou jim to dalo díky pronajímajícím farmářům a otrokům. Nedlužili králi žádné služby, rentu či odměnu krom „gwestfy“, oprav mostů a silnic na jejich územích a služby ve válce. Mnoho aspektů zde bylo podobných z anglosaským právem. Král se mohl libovolně rozhodnout tyto povinnosti ignorovat či promíjet, stejně tak mohl být šlechtic dost silný, aby odporoval monarchovým pokusům prosadit je.

Šlechta vlastila svou půdu ve formě rozsáhlých statků. Ty se mohly spojit do mnohonásobných statků nebo se mohly rozšířit na rozsáhlá území. Se svým majetkem mohli disponovat, jak chtěli, bylo uznáváno poskytování zainteresovaným druhům, jako byli dědicové či příbuzní, ačkoli králové se někdy pokoušeli kontrolovat dary území církvi. Šlechtici mohli fungovat jako pěstouni synů králů nebo jiných šlechtických synů. Mohli také sloužit v královské radě („Degion“) jako „Gwr Da“ či dobrý muž, působit jako královští důstojníci a poradci. Degion mohl dokonce za královi nepřítomnosti království spravovat. Šlechtický syn mohl po několik let sloužit v králově družině, získávat za svou službu pohostinství, zbraně, poklady nebo dokonce i zem, než se nakonec vrátil, aby spravoval své statky.

Rolníci („Aillt“ v mn. č. „Eillt“) byli nevolníci, nesvobodní pronajímající držitelé půdy šlechtických pozemkových pánů. Byli vázáni k půdě a nemohli ji opustit bez pánova svolení a následovali zemi, pokud ta byla prodána nebo darována.

Žili v izolovaných sídlištích známých jako „trefů v mn. č. „trefi“ spolu s otroky, kteří byli pod nimi. Pracovali na půdě, platili svému pozemkovému pánovi rentu v jídle a dvakrát do roka pak přímou platbu králi zvanou „dawnbwyd“, nevykonávali robotu. Rolníci (a šlechtici) mohli upadnout do otroctví kvůli ekonomickým důvodům, pokání, kriminálními potrestání nebo jako zajatci. Nejsou zachována žádná svědectví o tom, že by se rolníci stali šlechtici a do dvanáctého století se jejich pozice postupně rozpadala.

Rolníci mohli sloužit i ve válce. Právní trakty z dvanáctého století dávají králi možnost, aby je donutil ke čtyřdenní vojenské službě za rok. Museli si přitom poskytovat své vlastní jídlo a pravdědobně i svou vlastní výzbroj. Dílo z pozdního jedenáctého století „Život sv. Cadoga“ od Lifrise uvádí masakr rolnické armády ve sporu mezi dvě pozemkovými pány.

Otroci („Caeth“ v mn. č. „Caethion“) byli zejména zemědělskými pracovníky, narození do otroctví a vázaní k půdě. Bylo na ně pohlíženo jako na důležité vlastnictví, ačkoli jsou důkazy o tom, že byli často podvyživení. Otroctví mohlo být uloženo jako náboženské pokání nebo jako kriminální trest. Ve svém vyšetřeném čase se jak otroci tak rolníci mohli specializovat v řemeslnických činnostech jako kovářství či ševcovství. Otrokům bylo dovoleno vlastnit zboží a šetřit peníze; mohli si vykoupit svobodu a kde to bylo možné, tak i tak činili. Nejsou záznamy o tom, že od nich bylo očekáváno, že se ozbrojí a budou bojovat, ačkoli není nemyslitelné, že otrok využívaný jako strážce vchodu by mohl být ozbrojen.

Oproti většině západní Evropy otroctví ve Walesu během času nepoklesalo. Zřejmě tomu tak bylo kvůli divokosti podnebí a slabé kvalitě většiny temě, což vytvářelo vysokou poptávku po práci. Neexistují záznamy o tom, že by se nedostatek půdy objevil do dvanáctého století, kdy začali králové určovat jisté oblasti jako své lovné revíry spíše, než by ztráceli více půdy pro orání. Předtím šlo snadno nalézt záznamy o zakládání nových osídlení a přidružené uvolňování půdy pro orbu. Před dvanáctým stoletím byl hlavní překážkou pro zemědělskou expanzi nedostatek půdy. To je jasně řečeno hned v několika rukopisech. Lifris truchlí nad masakrem rolnické armády, zejména ale kvůli ztrátě pracovní síly, která tak byla způsobena. Bylo by to činem šíleného muže, riskovat ztrátu otroků ve válce. Zem byla totiž bez práce k ničemu, kdokoli ji kontroloval, ji mohl využívat. Následkem toho byla udržována otrocká populace a rolnická populace zažívala další pokles své pozice ve společnosti v osmém až dvanáctém století.

Kdo byli húskerlové

(článek je založen na překladu http://www.regia.org/warfare/huscarl.htm)

Prvním problémem při vypořádávání se s předmětem húskerlů je rozhodnutí, zda na ně pohlížíte v tradičním pojetí slova ve staré skandinávštině nebo pokud se bavíte o anglickém vojenském pojmu.

Ve staré skandinávštině je pojem húskerl jen slovem znamenajícím domácí služebník – house-karl – a může být použitu pro kohokoli, kdo sloužil lordovi v jeho domácnosti. Ve staré angličtině měl význam blízký pozdně středověkého pojetí „vojáků domácnosti“, vysoce vytrénovaných bojovníků, kteří sloužili určitému lordovi a jeho rodině či domácnosti. V jedenáctém století bylo zcela jistě seveřanské pojetí slova stejné jako to anglické, ačkoli dříve mělo mnohem obecnější význam. Pro účely tohoto článku se budeme zabývat anglickými húskerly.

Je jen málo pochyb o tom, že húskerlové byli do Anglie uvedeni během vlády Knuta (ačkoli jsou zde určitá svědectví o elitních žoldácích během Aethelredovi vlády). Ústav podobný húskerlům už po určitou dobu ve Skandinávii existoval a je možné, že se Knut snažil standardizovat tento aspekt pro celou svou říši. Je také možné, že příběhy o varjažské gardě v Byzanci inspirovaly zformování húskerlů jako královské tělesné stráže. Podle Svena Knut reorganizoval svou armádu v roce 1018 a ustanovil, že pouze ti, „kteří nosí dvoubřitý meč se zlatem vykládaným jílcem“ mohli být přijati do jeho vyvolené gardy. Říká se, že bohatí válečníci tak spěchali se získáním mečů správné kvality, že zvuk kovářů kovajících meče byl slyšen po celé zemi. Je také možné, že se Knut snažil dostat některé Angličany do své elitní gardy, aby pomohl propojení mezi Angličany a Dány. Nehledě na důvod, může být na tento čin pohlíženo, že dal Knutovi šanci do své gardy získat některé z nejlepších válečníků v zemi. Jak byla tato garda organizována?

Mnozí z autorů z ranější části 20. století si mysleli, že húskerlové byli organizováni podobným způsobem jako jomsvikingové. Nicméně novější průzkumy tvrdí, že jomsvikingové nikdy neexistovali jako disciplinovaná třída válečníků, jak jsou popisováni v ságách. Co je nicméně jisté, je fakt, že húskerlové byli placenými vojáky se svými vlastními pravidly práv a disciplíny, zodpovědní přímo královi (nebo později některým z mocnějších eorlů, kteří měli své vlastní húskerly). Většina húskerlů žila při králově dvoře a přímo mu sloužila. Za času Edvarda Vyznavače byly některým húskerlům králem uděleny pozemky, lišící se ve velikosti od půl do patnácti hídů, s průměrem okolo čtyř, ačkoli tato praktika byla spíše výjimkou než pravidlem.

Dle tradice byla smlouva húskerlů s králem obnovována na Nový rok a každý z húskerlů byl volný, aby opustil královy služby. Je také jisté, že problémy s vnitřní disciplínou byly řešeny na shromáždění húskerlů. Horším případem bylo prohlášení „ni?ing“ (skandinávského slova znamenajícího zbabělec) a vyhnání húskerlů. Je možné, že eorl Swein, Haroldův bratr, byl húskerlem, když unesl abatyši z Leomisteru a zabil svého bratrance Beorna, proto nebyl souzen witanem a vyhnán, ale král a armáda prohlásili Sweina za „ni?ing“, což znamenalo vojenskou, ne občanskou, spravedlnost. Přesné podrobnosti práv společenstva húskerlů nejsou tak jisté, jak se dříve myslelo, jelikož základní prameny pro tato práva se ukázaly jako nejasné. Nicméně existující prameny jsou natolik jisté, že je jasné, že húskerlové měli vlastní pravidla, podle kterých i žili, založená na loajalitě ke králi a slibu věrnosti ostatním húskerlům, stejně jako činili thénové Cambridge v raném jedenáctém století a „mírové společenství“ Londýna během Aethelstanovy vlády.

Předpokládá se, že húskerlové čítali okolo 3000, což je obrovské množství mužů k zaplacení a následkem toho byla uvalena speciální daň jedné marky stříbra na každých deset híd, aby byli húskerlové zaplaceni. Navíc k platbě v mincích (o které se předpokládá, že byla placena jednou měsíčně), byli i na královu útratu ubytováváni a živeni. Není jisté, zda jim král také platil za jejich zbraně a výstroj, ačkoli se obvykle předpokládá, že si toto museli zajistit sami (zbraně a zbroj mohly být věnovány jako dary odměnou za dobrou službu). Přirozeně se obvykle vybavovali nejlepšími zbraněmi a zbrojí, kterými mohli, nejenom protože na nich záležely jejich životy, ale král je mohl i propustit, zbavit je jejich živobytí, pokud jejich vybavení nebylo nejlepší. Pokud měli tvořit jádro armády, muselo být jejich bojové vybavení to nejlepší získatelné. Navíc k jeho meči bylo od húskerla očekáváno, že bude mít koně, který by ho nesl do bitvy (ačkoli pak sesedal a bojoval pěší), kroužkovou košili, helmu, štít, oštěp a, samozřejmě, „ohromnou a krvežíznivou obouruční sekeru“.

Že húskerlové byli pro krále ceněnými služebníky se ukázalo při události v roce 1041. Dva z Harthaknutových húskerlů byli zabiti občany Worchesteru během vybírání zvláště neoblíbené daně. Harthaknut se rozhodl zpustošit celý kraj vysláním sil pěti eorlů a „téměř všech jeho húskerlů“, aby dal svým poddaným lekci v poslušnosti. To nám také dává důkaz, že húskerlovy povinnosti vůči králi nespočívaly jen v bojování. Stejně jako thénové, i húskerlové sloužili králi jak v míru, tak ve válce. Objevovali se jako výběrčí daní, byli svědky královských smluv, příjemci územních darů a donátoři území. Často je jeden a ten samý člověk popisován ve smlouvách jako cynges húskerl i ministr regis. Pokud by byla húskerlova povinnost čistě vojenskou, byl by popisován jako vojenský ministr, ne ministr regis. Húskerly lze popsat jako ministry nebo služebníky krále (nebo eorla), kteří se specializovali, ale nebyli tím zcela omezeni, na boj. Jejich povinnost k boji byla založena spíš na závazku k lordovi než na peněžní platbě. V tomto ohledu se lišili od svých spolubojovníků, jako byli lithsmeni a butekarlové, kteří byli čistě žoldáckými bojovníky a zdá se, že se stavěli na stranu nejvyšší nabídky.

Co se stalo s húskerly? Húskerlové pravděpodobně tvořili základ pro jakoukoli armádu až po Dobytí. Po Dobytí se zdálo, že húskerlové zcela vymizeli. Proč je tomu tak? Zcela jistě většina z nich padla na Senlackém kopci, bojující po boku krále, ale ne všichni. Většina z nich, kteří přežili, spolu z mnohými z thénů krále Harolda, se vydala na kontinent, kde pak sloužila jako žoldáci. Mnozí z nich dorazili dokonce až do Byzance a stali se členy varjažské gardy, proto se jí, okolo dvanáctého století, přezdívalo „anglická garda“.

Štítová zeď

Anglicky nazývaná „shield wall“ je prvkem používaným mnohými armádami v raném období válečnictví. Bojovníci ji vytvořili tím, že se postavili těsně vedle sebe, rameno na rameno, a drželi své štíty tak aby se překrývaly nebo přinejhorším přiléhaly jeden na druhý. Vojáci tak těžili z ochrany nejen svého štítu, ale i sousedova. Toto postavení však v bitvě neumožňovalo nějaké větší rozmachování se zbraněmi, protože pro něj jednoduše nebyl prostor. Cílem první řady pak spíše bylo držet linii a tlačit do protivníka, zatímco většinu boje obstarávala druhá řada bojující delšími zbraněmi (kopí) mezerami mezi hlavami mužů před nimi. Samozřejmě tato formace měla i své nevýhody, byla velmi zranitelná z boků a nefungovala v terénu, který neumožňoval její pevné držení (lesnaté oblasti).

V Británii se štítová zeď poprvé objevila během bitev mezi Alfrédem Velikým a Dány. Během století se pak stala hlavní bitevní taktikou mezi Anglosasy.

Anglosaská armáda

(článek je založen na překladu http://www.regia.org/saxons2.htm)

Vojenská organizace Anglosasů je jen velmi obtížně popsatelná. Nelze určit přesná data různých reorganizací (částečně proto, že Anglosasové nepotřebovali je pro sebe popisovat, jelikož byly součástí života každého zdravého muže). Na počátku stály stejně jako u obyčejných germánských kmenů jednoduché válečné bandy (war bands), malé skupiny poloprofesionálních nebo plně profesionálních válečníků vedených zvoleným náčelníkem. Právě věrnost vůdci byla největší ctností. Pokud náčelník nebo král zemřel v bitvě, jeho muži umřeli dle tradic, když se ho pokoušeli pomstít, ačkoli několik mohlo přežít, pokud byli sraženi k zemi a považováni za mrtvé. Bylo ovšem nečestným opustit bojiště, na kterém byl bojovníkův náčelníkovým zabit a není neobvyklým, že těch pár, kteří přežili, bylo popraveno jeho následníkem pro svou neloajálnost a nedostatek oddanosti.

Počátkem 9. století se anglická království ocitla pod útokem Vikingů. Existují informace z časů před zvolením Alfréda, že existovala nám přesně neznámá forma domobrany, která měla za úkol vypořádat se s těmito nájezdy. Ví se, že král měl kolem sebe elitní jednotky thénů (thegns), kteří tvořili královu osobní stráž (hird). Ti se stali profesionály ne proto, že tak byli trénováni, ale že to po nich jejich postavení vyžadovalo. Je samozřejmé, že král a jeho muži nemohli být všude, takže tíha lokální obrany padla na jednotlivá hrabata. Bylo jejich prácí svolat fyrd, aby mohli oni nebo jejich thénové, být relativně rychle v oblastech ohrožených nájezdy.

Samotní stoupenci vůdců, thénové a množství najatých žoldáků (často jiných Skandinávců) tvořilo páteř jakékoli anglosaské armády. Od 9. století byli podporováni tím, co bylo později nazýváno fyrd (což znamená „cesta“ a později získalo speciální význam jako „ozbrojená expedice nebo síla“). Fyrd byl výběrovým odvodem, a byl povoláván raději než celá domobrana, obvykle v počtu jednoho muže na každých pět híd země. Většinu fyrdu nicméně tvořili thénové, ačkoli existují i záznamy o službě svobodníků (ceorlů) ve fyrdu u Hastingsu. Nicméně obvyklou povinností théna bylo poskytnout jednoho muže, obvykle sebe, pro službu ve fyrdu. Ačkoli thénové obvykle měli pět híd, jejich povinnost ležela na člověku, ne na zemi. Proto byli i thénové vlastníci méně než pět híd povinni poskytnout muže pro fyrd – služba zde nebyla téměř nikdy opomenuta v jakékoli smlouvě o postoupení půdy.

Zástupce fyrdu se musel ujistit, že je dobře vybaven, což z něj s ambicemi a zkušenostmi brzy udělalo obávaného válečníka. Jeho obvyklým vybavením bylo kopí, štít, helma, byrnie (kroužkové brnění) a palfrey (jezdecký kůň). Často je zmiňován i meč. Zmiňovaný kůň sloužil fyrdu jen k zajištění mobility. V bitvě válečníci sesedali a bojovali opěšalí.

Města byla také hodnocena na hídy a jejich obyvatelé bylo do něj povinni posílat své zástupce. V některých případech mohla města vyměnit svou službu za platbu koruně, která byla adekvátní pro najmutí náhrady. Anglosaská Anglie stále vyvíjela peněžní ekonomiku a většina pracovníků tak byla placena v naturáliích, trhy, kde by mohli být plat utracen ještě úplně neexistovaly. Například Ely Abbey osvobodila své území z „fyrdinge“ platbou 10 000 úhořů ročně králi.

Fyrdsman (člen fyrdu) sloužil kvůli tomu, že pán, který mu podstoupil půdu, řekl, že musí, a proto, že selhání vedlo k pokutě. Zaplacené peníze šly ke královi nebo earlovi na poskytnutí jídla vojákům, ne na jejich platy. Povinnost krále zásobovat muže začala až poté, co si odsloužili celou určenou dobu (obvykle šedesát až devadesát dní). Na každý híd byly účtovány čtyři šilinky (v naturáliích) na podporu zvoleného zástupce. To dokazuje, že fyrd byl vybraným útvarem mužů a ne jen skupinou otrhaných farmářů bojujících zemědělskými nástroji. Dávky šly přímo k bojovníkovi, což mělo zabezpečit, aby případně nebyly nějak podvodně králem zabaveny.

Každý fyrdsman měl zákony pojištěny jak práva tak povinnosti. Například ten, který opustil svého pána a spolubojovníky (dezertoval), ztratil veškerý svůj majetek i život. Naopak ten, který padl během tažení, zatímco jeho pán zůstal naživu, měl zajištěno, že jeho dědici získají po něm jeho majetek.

V pozdějších letech vznikla i možnost vyslat námořníka-válečníka do flotily. Pro tento účel byly 5 híd velké oddíly kombinované do oblastí o 300 hídách, nazývaných ship soke (lodní okrsky). Každá taková oblast byla povinna dodat šedesát sokesmen (námořníků-válečníků) a také zaplatit za stavbu a udržování lodi, kterou tito muži využívali. Některé přístavy byly také povinovány vysílat několik lodí na posílení flotily (příkladem jsou ty později známé jako Cinque Ports).

V časech míru byli thénové (a možná i celý fyrd) povinni sloužit jeden měsíc ze tří, tak aby měl pán vždy po ruce dostatek bojovníků. Tito muži nebyli jen válečníky, ale rovněž se starali o chytání zlodějů. Od počátku 11. století mívali thénové pozemky o pěti a více hídách, takže lze předpokládat, že právě oni tvořili páteř fyrdu.

Po přelomu tisíciletí se nicméně začínají objevovat zmínky o novém druhu bojovníků – osobní stráži húskerlů. Vliv na jejich utváření je nepochybně vikinský a předpokládá se, že oni samotní se v Anglii začali objevovat po jejím dobytí Svenem Vidlým vousem roku 1014 a jejich počet dále stoupal za vlády Knuta. Je ale samozřejmě možné, že už existovali dříve.

Jisté však je, že se v anglosaské společnosti objevila nová složka profesionálních válečníků s vlastními pravidly služby a věrnosti pánovi. Jejich síly tak vytvořily první stálou, byť ne velikou, armádu ve středověké Anglii. Ačkoli to byli hlavně pěší bojovníci, měli húskerlové k dispozici i koně, na kterých se dopravovali na bojiště a na kterých mohli pronásledovat poraženého nepřítele. Byli vybaveni tím nejlepším, co mohlo království řadovým bojovníkům nabídnout – drátěnou košilí, helmou, štítem, oštěpem a velkou dvousečnou sekerou, která se pro ně stala typickou. Například ale Knutovi húskerlové nosili krom kvalitní zbroje pro boj i dvousečný meč s pozlaceným jílcem na znamení přijetí funkce vojenského doprovodu. Tito vojáci byli placeni spíše nahodile než pravidelně, jak okolnosti dovolovaly, nicméně plně věřili svému pánu, že naplní svůj slíbený závazek.

Húskerlové svému pánu sloužili jak ve válce, tak v míru. Jsou často popisováni jako výběrčí daní nebo svědci nejrůznějších smluv. Až do doby Edvarda Vyznavače je pánem húskerlů míněn pouze král, nicméně za vlády posledních dvou Anglosasů existují záznamy i o tom, že si húskerly vydržovali i větší šlechtici.

Krom húskerlů král a earlové platili i jiné žoldáky. Například lithsmen a butsecarles byli válečníci bojující jak na souši, tak na vodě – muži obvykle nejlépe placení. Námořní bitvy však tehdy probíhaly poněkud jinak než v pozdějších dobách. Nepřátelská loď byla obyčejně nahnána na pobřeží, kde pak byla její posádka napadena. Velmi výjimečně ale docházelo i k tomu, že se dvojice lodí k sobě pevně připoutala a vytvořila tak prostor pro boj podobný tomu na zemi.

Odhaduje se, že v polovině 11. století mohl počet králových húskerlů čítat tři tisíce. Mocný earl mohl mít tak 250-300 húskerlů, rozhodně ne méně, je totiž zaznamenáno, že earl Tostig ztratil během vzpoury v Northumbrii 200 svých húskerlů, ale není pochyb, že minimálně část jich musela uniknout.

Fyrd byl ve svých vrcholných letech složen ze sil hrabství (earldom), krajů (shires), setin (hundreds – královských i soukromých), soukromých okrsků, různých oddílů nájemných bojovníků a vazalů krále s jeho nejvyšší šlechtou. Stejně tak i scip-fyrd (lodní fyrd) obsahoval královské lodě obsazené královými butescarles a lithmen, možná vlastní plavidla eorlů, lodě vydržované lodními okrsky a nakonec ty vlastněné přístavy. Ovšem nelze si běžné bojovníky fyrdu této doby představovat jakou pouhé farmáře, kteří bojují, když je to nutné. Ba naopak, byli to spíše válečníci, kteří se stali zemědělci v době, kdy jich nebylo třeba (čemuž napovídá i ona služba každý třetí měsíc).

Existovali samozřejmě případy, kdy bojovali všichni zdraví muži, například při obraně města, nicméně v 10. a 11. století žádná celková branná povinnost neexistovala. Některé teorie se dokonce domnívají, že tomu v Anglii nebylo dokonce ani ve stoletích dřívějších.

Vilémovo tažení

Historici se v dnešní době nemohou shodnout, kdo jako první v Normandii nahlas vyslovil onu myšlenku na vpád do Anglie. Snad to byli někteří z blízkých Vilémových spojenců, spekuluje se o hraběti Robertovi z Mortain nebo hraběti Aimerym z Thouars, či snad vévoda sám. Každý si však musel uvědomovat, o jak náročný podnik se jedná.

Vilém ale rozhodně neponechával nic náhodě a hodlal se pojistit hned na několika frontách. Proto během krátké doby poté, co zjistil, že na anglický trůn už dosedl jiný kandidát, vyslal za papežem Alexandrem II. poselstvo, které díky podpoře biskupa Hildebranta (budoucího papeže Řehoře VII.), uspělo. Nebylo ani divu, neboť Římu už byl dlouho trnem v oku stav křesťanské obce v Anglii, která na něm byla značně nezávislá a ve které už řadu let působil jako arcibiskup z Canterbury exkomunikovaný Stigand. Papež mu pak jako souhlas s jeho záměrem poslal posvěcený praporec, který měl nést do bitvy.

Vilém začal otevřeně mluvit o válce na koncilu, který svolal do Lillebonne. Celý podnik ale nejprve musel překonat dva zásadní problémy. Zaprvé musel Vilém sehnat dost mužů, aby se mohl postavit Haroldově armádě, a za druhé – což bylo ještě obtížnější, zajistit pro své vojáky dopravu. Vévoda začal s obtížnějším úkolem a přikázal stavět plavidla. Zároveň s tím odeslal poselstva ke svým nejvýznamnějším vazalům a pod přísliby bohatství i výhružkami jim přikázal sehnat další.

Konstrukce jeho lodí je nám dnes neznámá, ačkoli se dá očekávat, že vycházela z vikingských kořenů. Měly tedy jediný stěžen z obdélníkovou plachtou a veslové kormidlo. Kolik jich nakonec měl Vilém není přesně známo, ale jejich počet se odhaduje na 500-600 (byť některé kroniky uvádějí až číslo 776). Stavba takového loďstva (byť část již byla jistě po ruce už dříve) zabrala mnoho měsíců a je až s podivem, že to bylo uskutečnitelné.

Čas, který musel naplnit čekáním na plavidla, věnoval vévoda shánění mužů do své armády. Velkou část jich získal od svých vazalů, které však musel zahrnout sliby, aby je donutil prodloužit feudálním systémem stanovenou lhůtu služby 40 dní za rok. Další přilákaní vidinou kořisti pak přišli z ostatních oblastí budoucí Francie – zejména z Bretaně a Flander. Vilém dále najímal žoldáky a do začátku léta se mu podařilo shromáždit snad až deset tisíc mužů.

Už počátkem srpna byla i jeho flotila připravena k vyplutí. Vilém chtěl vyrazit co nejdříve, protože jeho zem i finance tížilo vydržování jeho nové armády. Množství zásob, které musely každodenně proudit do vojenského tábora, muselo být skutečně ohromující. Štěstí mu však nepřálo, neboť nejprve mu přeplutí znemožňovalo počasí, a pak i Harold, který jej se svou flotilou blokoval. Až 12. září mohl konečně přeplout se svými loděmi do Saint-Valéry v ústí Sommy. Zde jej opět zdrželo počasí a zdálo se, že příprava přijde vniveč. Po dvou týdnech čekání však začal vát příznivý vítr a Vilém dal příkaz k urychlenému nalodění.

Flotila dorazila k anglickému pobřeží ráno 28. září a začala vplouvat do zálivu Pevensey. Z celého loďstva se ztratily pouhé dvě lodě, které se dostali do Old Romney, kde byly zajaty a jejich posádka pobita. Když Vilém udělal první krok po anglické zemi, údajně klopýtl a spadl na zem. Zdálo se to jako nešťastné znamení, ale blízký rytíř situaci zachránil a řekl, že vévoda už má vlastně anglickou zem ve svých rukou. Morálka mužů nebyla až tak vysoká, museli se obávat budoucích nebezpečí, které mohou číhat všude kolem, proto bylo třeba každou takovou špatnou předzvěst zadusit hned v počátku.

Obavy z napadení Anglosasy při vyloďování se ukázaly jako neopodstatněné. Po Haroldových bojovnících nebylo nikde ani vidu ani slechu, a tak mohlo vyloďování bez problémů pokračovat. Zátoka Pevensey však nebyla pro vyložení zásob a další výbavy zcela vhodná, a tak vévoda nechal lodě přeplout do nedalekého přístavu Hastings, poblíž kterého se rozhodl postavit svůj opěrný bod – dřevěnou pevnost – a čekat na Harolda.

Mezi Stamford Bridge a Hastingsem

Po slavném vítězství nad Vikingy se Harold přesunul zpět do Yorku, kde zřejmě hodlal několik dní počkat dokud si jeho muži neodpočinou a získané skandinávské lodě nebudou připraveny k odplutí na jih, kde by byly připraveny proti případné normanské invazi. Během těch dní rovněž pohřbil svého bratra Tostiga, který padl v boji proti němu. Právě v tomto městě pak v noci z 30. září na 1. října dostal zprávu o Vilémově vylodění na jihu. Taková rychlost předání zprávy ukazuje, že Harold normanské nebezpečí nepodcenil a zřejmě nechal vybudovat systém signálních věží nebo poslů. Tato informace překonala za necelé tři dny okolo 300 mil!

Král se v Yorku nijak nezdržoval a už 2. října vyrazil k Londýnu, kterého dosáhl rychlým pochodem už 6. října. 11. října pak vyrazil se svými muži směrem k místu, kde se rozhodl svézt bitvu.