Archiv pro štítek: 12. století

Námořní republiky

Jako námořní republiky označujeme několik středověkých středomořských státečků vzkvétajících v Itálii a na pobřeží Dalmácie. Díky mocenskému vakuu, respektive díky prolínání mnoha mocenských vlivů v této oblasti, byl umožněn vznik malých obchodnických městských států, které postupem času získávaly i vojenskou moc – a to zejména na moři.

Pro tyto státy, vzkvétající zejména v období 10. až 13. století, je typické neustálé soupeření s ostatními námořními republikami. Případný úspěch či neúspěch v obchodě i válce pak byl spojen i se samotnou existencí a samostatností. Slabší městské státy totiž byly postupně pohlcovány ostatními námořními republikami, případně jinými mocenskými útvary středomořské oblasti.

Mapa námořních republik

Mapa námořních republik s anglickými názvy (ty nejznámějsí Genova=Janov, Venezia=Benátky). Zdroj: Wikimedia.

Pro námořní republiky byl typický podobný systém státní správy, ve které měla důležité slovo kupecká třída. Naprostá většina těchto republik vznikla na základě předchozích teritorií náležejících k Byzantské říši.

Námořní republiky se ve velkém zapojily do křížových výprav. Ty jim přinesly četné příležitosti ke zbohatnutí na převozu zboží i lidí mezi křesťanskými státy a enklávami ve Svaté zemi. Křížových výprav ovšem republiky i neskrývaně využívaly k rozšiřování svého mocenského vlivu – v tomto případě jmenujme benátský vliv na čtvrtou křížovou výpravu, která cestou do Svaté země stihla dobýt Zaru (dnešní chorvatský Zadar) a zejména Konstantinopol.

Námořní republiky měly své državy zejména v přímém okolí Apeninského poloostrova – na ostrovech Sardinie a Korsika a na Dalmátském pobřeží, a mimo tuto oblast i v Řecku či na pobřeží Černého moře. Obchodní kolonie ale zakládaly i na Blízkém východě či na pobřeží Afriky.

 

Vznik a vývoj námořních republik

S ústupem doby temna raného středověku okolo roku 1000 začínal ožívat námořní obchod, který poskytoval rychlejší a bezpečnější převoz zboží než jeho pevninská alternativa. Významnou oblastí v tomto případě bylo Středomoří. Uvědomme si, že v té době hlavní obchodní cesty vedly zejména podél pobřeží, a tak začal vzrůstat právě význam pobřežních měst.

Taková města ovšem nebyla jen vítaným útočištěm a tržištěm pro obchodníky, ale i vítaným cílem nájezdů pirátu. Díky tomu začala města budovat obranné systémy a velké flotily válečných lodí, které měly chránit vzrůstající bohatství. A díky takové armádě pak byly schopné hrát významnou obchodní roli i ve vzdálenějších oblastech Středomoří – na lukrativních přechodech mezi islámským a křesťanským světem.

Námořní republiky si postupně vytvořily nezávislý vládní systém položený na obchodnických základech vznikajícího kapitalismu. Právě v námořních republikách vzniklo nejen mnoho námořních vynálezů, ale i mnoho těch, které později sloužily jako základy moderního finančního světa (účetnictví, bankovnictví).

Velká expanze moci námořních republik přišla s křížovými výpravami. Právě námořní republiky zajišťovaly většinu přepravy, za což si samozřejmě nechávaly dobře platit. U té příležitosti početní obchodníci vytvářeli nové obchodní vazby a kolonie i v islámském světě a křižáckých enklávách. Koloniemi rozumíme malé ohraničené oblasti uvnitř jiných měst – se zákony i kulturou domovské republiky. A s velkým lokálním politickým vlivem.

Dějiny námořních republik jsou různé. Moc některých trvala několik století, zatímco jiné, zejména Benátky, Janov a Ragusa vydržely až hluboko do novověku.

Veliký Novgorod

Před příchodem Němců zde existovala obchodní osada Gotlandu. Němci sem poprvé přicházeli v průběhu 12. století. Nejprve byla tato osada německými obchodníky pronajímána. Roku 1184 si Hanza postavila vlastní kostel sv. Petra. Roku 1190 se němečtí lidé podíleli na smlouvě mezi Gotlanďany a novgorodským knížetem Jaroslavem z Novgorodu, která zaručuje obchodníkům privilegia. V roce 1200 si Němci postaví vlastní dvůr, ze kterého se postupně vytvořil kontor ( Petershof ). Do roku 1293 mělo gotlandské hlavní město Visby maximální vliv, od tohoto roku však bylo vystřídáno Lűbeckem na sto let. Následně získají převahu livonská města ( Reval, Dorpat ). V letech 1388 – 1394 probíhala úspěšná blokáda, tím pádem se situace Ruska zhoršila a Rusko proto muselo zlepšit podmínky pro obchodníky.

Do Ruska němečtí obchodníci připlouvali dvakrát ročně, tzv. letní a zimní plavci. Letní plavci sem připlouvali na jaře a odplovali na podzim, zimní zde přebývali od podzimu do jara.

Ve Velikém Novgorodu se kupovaly od Rusů důležité materiály, které v západní Evropě nebyly dosažitelné, hlavně kožešiny, vosk a různé východní zboží. Do Ruska se dovážela západoevropská sukna, kovy, kovové výrobky, soli, evropských vín nebo medoviny. Obchod zde probíhal povětšinou výměnným způsobem.

Do čela kontoru si přítomní volili staršího, který si zvolil čtyři přísedící. V 15. století zde vznikl úřad stálého správce, který musel mluvit rusky a zajišťoval spojení s místními úřady.

Roku 1478 byl Veliký Novgorod dobyt carem Ivanem III. Kontor fungoval do roku 1494, kdy byl definitivně uzavřen.

Londýn

Poprvé přišli Němci na území Londýna v roce 1157. V tomto roce privileguje anglický král Jindřich II. obchodníky z Kolína nad Rýnem. Zaručil jim svobodu obchodu.

V roce 1237 získalo svobodu obchodu rovněž i Gotlandské společenství, které dováží pro Anglii velice důležitý vosk. V letech 1266 a 1267 si lűbečtí a hamburští obchodníci zřídili vlastní hanzu, protože kolínští obchodníci jim nechtěli poskytnout účast na obchodních právech. V roce 1281 se však všechny tři hanzy spojily v jedinou „hansa Alemanie“, německou Hanzu.

Centrem Hanzy v Londýně se stal Stalhof, z něhož se postupně stal hanzovní kontor. V čele kontoru byli dva starší, jedním byl hanzovní obchodník, druhým byl anglický občan, který byl navrhován hanzovními obchodníky z členů londýnské královské rady, někdy se jím stal sám starosta Londýna.

Angličanům se díky hanzovnímu obchodu nabízelo pro ně jinak nedostupné zboží, např. ruské kožešiny, vosk, med, dřevo, dřevěné výrobky a kovy. Hanzovní lodě z Londýna odvážely vlnu, anglická sukna, cín, olovo nebo ovčí kůže.

V 15. století jsou však vztahy Hanzy a Anglie napjaté, dojde k otevřené válce. Dav napadl Stalhof a vypálil ho. V roce 1474 byly hanzovní výsady potvrzeny anglickým králem mírem v Utrechtu, kde byl Hanze dán do osobního vlastnictví Stalhof. V roce 1597 královna Alžběta nechala uzavřít Stalhof a vypověděla hanzovní obchodníky z Anglie.

Německá expanze

Od 12. století Němci začínají dobývat pohanský východ. Nejdříve byla obsazena oblast dnešního Lotyšska a Estonska, která byla tehdy nazývána Livonsko, podle kmene Livů, který zde žil. Jelikož němečtí osadníci přicházejí spolu s křesťanstvím, kanovník Meinhard nechal v Űxkűllu postavit první kostel. První osada byla založena na řece Západní Dvině. Místní kmen Livů Němce nenáviděl, a tak oblehl osadu s mnichy. Ty vysvobodil až Albert von Buxhőveden v roce 1200, který zároveň zajal i náčelníky Livů.

Roku 1201 byla založena Riga, která se rychle rozrůstala. Riga získala právo výsadního obchodování na řece, ale později museli rižští obchodníci cestovat do ruských měst, poněvadž právě ruská města získala právo výsadního trhu. Německých obchodníků bylo však v Rize velmi málo, proto když v roce 1218 hrozí útok ze strany Ruska, biskup Albert požádá o pomoc dánského krále Valdemara II., který zabránil útoku obsazením severního Estonska. Němci zakládali další přístavy jako např. Pärnu nebo Tartu. Na jižním pobřeží Baltu byly postaveny přístavy pro vývoz obilí.

Němečtí obchodníci pronikali nejen do jižního Pobaltí, ale i do Švédska. Jindřich Lev uzavřel se švédským králem Knutem Erikssonem smlouvu, která osvobozuje Švédy od poplatků v Lűbecku. Tím se otevřelo Švédsko německým obchodníkům. Hlavně díky Němcům se rozvinuly měděné doly ve Falunu. Obchodníci také zakládali nová města, roku 1251 založili dnešní hlavní švédské město Stockholm, které se spolu s dalšími švédskými městy brzy stane hanzovním městem.

Založení Lűbecku

Snaha o dobytí slovanských zemí Němci začala už v 9. století. Již v roce 843 Ludvík Němec pořádal výpravy proti kmeni Obodritů. Jindřich I. se rovněž snažil dobýt na začátku 10. století země Slovanů, jenže se Slované proti jeho nájezdům spojili. Byli německou armádou poraženi a byli donuceni platit vazalské daně.

Panství nad Polabskými Slovany se udrželo přes 50 let do roku 983, kdy došlo k povstání všech Slovanů. Lutici a Obodrité se zcela osamostatnili, pod vládou německé říše zůstali pouze Lužičtí Srbové na jihu. Obodritům vládla křesťanská knížata, pak ale nastoupil Krut, který byl pohanského původu. Za jeho vlády vznikla nová přístaviště, z nichž nejvýznamnější byl Starigrad. Kníže Krut byl zavražděn, nový kníže Jindřich Slovany spojil v obrovskou říši s hlavním městem Vagria. Po Jindřichově smrti sílily nájezdy Sasů pod vedením Jindřicha Lva. V letech 1150 až 1350 bylo osídleno celé jižní a jihovýchodní Pobaltí západoněmeckými obchodníky, kteří se chtěli dostat do čela baltského obchodu.

Roku 1143 udělil Jindřich Lev holštýnskému vévodovi Adolfovi II. Vagrii, která dříve patřila Slovanům. Adolf II vystavěl nové město Lűbeck dále ve vnitrozemí. Město bylo dobře chráněno a nacházelo se 20 km od moře. Do tohoto města se stěhovali obchodníci z jeho obchodního střediska Bardowicku, protože v Lűbecku platili méně poplatků. Jindřich Lev byl proto znepokojen a požadoval, aby mu Adolf postoupil Lűbeck. Protože to Adolf odmítl, Jindřich zakázal v Lűbecku obchodovat.

Následně bylo město v roce 1157 vypáleno. Jelikož obchodníci ze spáleného tržiště požádali Jindřicha Lva, aby jim poskytl jiné tržiště, Adolf předal toto území a Lűbeck byl znovu založen. Lűbeck začal být překladištěm mezi Severním a Baltským mořem. Roku 1161 smíří Jindřich Lev konkurenty – německé obchodníky a obchodníky z Gotlandu – mírem, který umožňuje Gotlanďanům bezcelně obchodovat v saském vévodství, pokud totéž povolí německým obchodníkům na Gotlandu. Někteří němečtí obchodníci se usadili na Gotlandu. Tím se vytvořilo dvojměstí se dvěma městskými radami, které se však v budoucnu spojily.

Hanza: Historický kontext

11. století bylo především obdobím stále většího vlivu církve, a to hlavně ve Španělsku, kde se bojovalo proti Arabům na jihu. Itálie byla celou dobu množství rozdrobených městských států. Byzantská říše byla nejen pohlcena bojem papeže a patriarchy, jenž vyvrcholil roku 1054 ve velké schizma, ale nově musela bojovat i proti nájezdům Turků, proto byl byzantský císař nucen požádat o pomoc ze západu. Následné křížové výpravy, které Turky neporazily, spíše drancovaly Byzanc.

Střední a západní Evropa byla ohrožena nájezdy severských Vikingů. Normané poté roku 1066 v čele s Vilémem Dobyvatelem dobyli Anglii. V 11. a 12 století vznikaly první obchodnické spolky, které se stali úspěšné, a proto se proti nim mnozí panovníci snažili bojovat. V okolí Baltského moře byly Slované postupně vytlačováni německým obyvatelstvem. Boj těchto kmenů skončil až ve 14. století, když po dlouhých bojích byli podmaněni i pohanští Prusové.

V letech 1347 – 52 zachvátila Evropu morová epidemie. Zdecimovala hlavně Norsko, kde zemřela až třetina obyvatel. To však paradoxně vyhovovalo obchodníkům, a proto císař Karel IV. se proto snažil jejich moc zmírnit. Ve 14. století začala válka mezi Anglií a Francií, později nazývaná stoletá. Bojem trpěla především Francie, neboť se válka odehrávala především na jejím území. Skončila až roku 1453 vítězstvím Francie.

V 15. a 16. století se v Evropě objevuje renesance, která s sebou přináší vynálezy, zámořské objevy a reformační myšlení. Církev se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory katolíků a protestantů, jejichž spory vyvrcholily v třicetiletou válku, která znamenala zničení Evropy.

Štěpán II. Nemanja

(vláda 1196-1227)

Štěpán II. se stal úspěšným panovníkem Srbska a jeho prvním králem. Vládl v neklidných dobách v neklidných oblastech, ale jeho talent pro vládu i podpora rodiny mu napomohly k tomu, aby se stal jedním z nejproslulejších vládců srbské historie. Zasloužil se nejen o posílení moci srbského státu z hlediska územního, ale zároveň byl i u zrodu jeho relativně nezávislé církve.

Na následovníka zakladatele dynastie Nemanjů padl nelehký úkol pokračovat v odkazu Štěpána I. Nemanji. A stejnojmenný Štěpán toho byl schopen. Narodil se jako prostřední syn Štěpána I. – tedy mimo přímé následnictví. Jeho hvězda však vystoupala vzhůru díky sňatku s dcerou byzantského císaře Alexia III. (vláda 1195-1203) Eudokií. Jako přiženěný příbuzný císařské rodiny získal v Byzanci vysoké postavení. A byla to právě moc Alexia III., co donutilo Štěpána I. k abdikaci právě ve prospěch jeho prostředního syna. Tímto krokem byl v následnictví přeskočen nejstarší syn Vukan, který vládl po boku svého otce jako pán Dukljy.

Příznivý začátek však brzy následoval zvrat. Štěpánova pozice byla postupně oslabována nejprve oslabením podpory z Byzance, která se ještě zmenšila poté, co Štěpán zapudil svou manželku Eudokii. Ta odešla na Vukanův dvůr, čímž ještě více posílila pozici nejstaršího bratra, který se navíc opíral o legitimní nárok na trůn. Na Štepánovi přitom stále lpěl stín spojence Byzance, což na Balkáně té doby nebylo příliš populární. Vukan si nakonec získal spojenectví dalších dvou mocností, které se zajímaly o situaci na tomto poloostrově – Říma a Uher – a s jejich pomocí roku 1202 porazil Štěpána, který byl donucen uprchnout do Bulharska, a stal se velkým županem (ovšem až poté co uznal uherskou nadvládu a papežskou patronaci). Jeho vláda však trvala jen do roku 1205, kdy se Štěpánovi podařilo spolu s vydatnou bulharskou pomocí znovuzískat svůj trůn. Dalším sporům bylo zabráněno mírem, který zprostředkoval nejmladší z trojice bratrů Sáva, který se vydal církevní cestou. Vukanovi byla udělena alespoň vláda v Zetě. A Sáva se stal do budoucna vydatným pomocníkem při upevňování Štěpánovy moci zejména v náboženské oblasti.

V té době se politická situace v oblasti prudce měnila. Pád Konstantinopole roku 1204 začal proces četných mocenských změn nejen na Balkáně. Místním státům náhle odpadl mocný oponent, který dosud bránil rozvoji jejich pozic. Náhlé mocenské vakuum nejlépe využili panovníci Bulharska a právě Srbska, kteří se obrátili na Řím s žádostí o královskou korunu. Aby Štěpán posílil své šance, znovu se oženil. Tentokrát pojal za manželku vnučku slavného benátského dóžete Enrica Dandola. Přesto mu mělo trvat ještě řadu let, než svůj královský titul získal. Mezitím už titul dostal bulharský vládce Kalojan (1204), který však už v roce 1207 zemřel v bojích a Bulhaři po jeho smrti částečně vyklidili mocenské pozice. Srbský stát tak získal další příležitost, jak rozšířit svou moc. Štěpánovi a Sávovi se podařilo vyjednat kanonizaci jejich otce (1209) i podepsat mírovou smlouvu s uherským vládcem Ondřejem II.

Roku 1217 se Štěpán konečně dočkal a byl papežským legátem korunován na krále. Odtud dostal i své přízvisko „Prvovencani“ (Prvokorunovaný). Poté se pozornost krále i jeho mladšího bratra obrátila směrem k další metě – samostatné srbské církvi. Srbsko totiž leželo uprostřed sféry vlivu východní i západní větve křesťanství, což velkou měrou přispívalo k nestabilitě celého územního celku. Pro zajištění vlády bylo třeba tuto situaci řešit. Sáva se proto vydal do Nikáje, kde po pádu Konstantinopole sídlil konstantinopolský patriarcha a vyjednal zde samostatnost srbské církve, jejímž centrem (od 1219) se stal Štěpánem založený klášter Žiča. Sáva se pak stal jejím prvním arcibiskupem a staral se o rozvoj církve v Srbsku až do svého odchodu na odpočinek v roce 1233. Jeho mistrovská diplomacie se přitom ještě mnohokrát prokázala.

Bylo však ještě třeba získat potvrzení z Říma. To se ukázalo mnohem větším problémem, protože jednání blokoval ochridský arcibiskup, pod kterého dosud většina území, o kterém se jednalo, spadala a který by tak přišel o významnou část svého vlivu. Až po mnoha letech se Sávovi podařilo prosadit, aby byl nový srbský arcibiskup volen srbským sněmem a nemusel být potvrzován ani z Říma či Ochridu, ani z Konstantinopole (respektive z Nikáje, kde sídlil patriarcha). Toto jednání probíhalo v Nikáji, kde se setkávalo s mnohem větším pochopením, a tak se Srbsko stalo ortodoxní zemí.

Štěpán odešel roku 1227 na odpočinek a krátce na to jako mnich i zemřel. Jeho odkazem byla silný stát, který mohl soupeřit o vedoucí pozice na Balkáně. Bohužel jeho následníci, jak už to často bývá, nedosáhli kvalit svého předchůdce, takže růst srbského vlivu postupně slábnul, až ustal úplně.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 17.9.2008):
Wikipedia – anglická verze
Serbian Unity (History): Stefan II
Serb Land of Montenegro: Nemanjic dynasty

Třetí křížová výprava – část II.

Třetí křížová výprava zaznamenala hned zpočátku úspěch – dobyla Akkon. Původní hvězdná sestava velitelů ze vznešených rodů se však měla zmenšovat. Ale ani tak neztratila ihned dech.

Richardovo tažení podél moře a bitva u Arsúfu

Na přelomu července a srpna 1191 se Filip August rozhodl opustit Svatou zemi a vrátit se zpět do Francie. Nechal zde však Richardovi velkou část své armády. Anglický král se v dobytém Akkonu nezdržel dlouho a 25. srpna se vydal, doprovázen flotilou, podél pobřeží na jih směrem k Jaffě, odkud mohl vést případný útok na Jeruzalém. Saladinovy síly nicméně postupovaly téměř paralelně s ním a čekaly na správný okamžik k útoku. V následujících dnech proběhlo několik potyček se ztrátami na obou stranách, ale pravá bitva se strhla až 6. září u Arsúfu, města, které leželo 50 km severně od Jaffy.

Richard zřejmě Saladinův útok očekával, a tak rozmístil své jednotky do tří proudů tak, aby postupovaly v bitevních sestavě, jakou by zvolil, kdyby bojoval zády k moři. Muslimové nejprve zaútočili na zadní část křižácké armády, při pohledu směrem od moře levé křídlo, s nadějí, že přední část vojska bude pokračovat dál a jim se podaří tuto část odříznout a zničit. Křižáci se však zpočátku nenechali vyprovokovat k boji a místo toho postupovali tvrdošíjně dál. Postupně se boj rozhořel po celé linii, ale stále bylo zřejmé, že útočí jen muslimové a křesťané se pouze brání. Přes veškerou snahu se Saladinovi nedařilo ani zastavit postup směrem k Arsúfu, natož pak Richardovo vojska rozdělit.

Sám Richard hodlal nepřátelské vojsko vyčerpat, a pak ve správný okamžik provést s rytířskou jízdou protiútok, který by protivníky smetl. Ne všichni však sdíleli jeho přesvědčení o tom, že mají vytrvat. Nejhůře byl tlačen zadní voj, který musel de facto jít pozadu a vůbec celkově byl v největším nebezpečí. V jeho čele byl velmistr johanitů, který několikrát požádala krále Richarda o povolení zaútočit. Byl však pokaždé odmítnut. Více už však nemohly jeho řady vydržet a snad nedorozuměním, snad schválně, porušily králův příkaz S výkřikem Svatý Jiří! se pak johanité vrhli do islámských řad, brzy následováni i francouzskými rytíři.

Když Richard zjistil, co se děje, chtě nechtě musel útok podpořit, jinak by byli rytíři i přes počáteční úspěch odříznuti a pobiti. Zatím se jim však podařilo zcela nepřipravené Saladinovi muže zaskočit a vrhnout je ve zmatek. Richard jejich útok nakonec zastavil, protože se křižáci začali blížit k zalesněnému pásmu a král se obával léčky, která by zde mohla čekat. Obě strany dostaly čas se přeskupit. Tentokrát však iniciativu převzali křižáci a jejich jízda podruhé zaútočila. A podruhé se jí podařilo vrhnout muslimské řady ve zmatek a celou armádu nepřítele přiblížit k porážce.

Richard však své vojáky znovu stáhl. Od počátku boje už uplynulo několik hodin a začalo se připozdívat. Křesťané se proto vrhli na budování tábora, protože soupeře už právem považovali za poražovaného. V té chvílu na ně zaútočila ale islámská posádka, která držela nedaleký Arsúf, ta však proti přesile neměla šancí a byla odražena. V té chvíli přikázal král poslední, třetí útok. Proti komu byl mířen, není dnes jasné – snad proti posádce Arsúfu, snad znovu proti Saladinově armádě.

Ztráty byly na muslimské straně veliké. Přesto však porážka neskončila až tak katastrofálně, jak mohla. Richard nepřátelskou armádu zdaleka nerozdrtil, byť k tomu měl několikrát velmi blízko. Přesto však Saladina citelně oslabil, jelikož už to bylo po dobytí Akkonu druhé velké křesťanské vítězství v posledních měsících.

Další kroky

Saladin se teď musel rozhodnout, co dál. Bylo možno uvažovat o dvou cestách, kterými by se jeho protivník mohl vydat – a to buď na Jeruzalém nebo by se mu přes město Askalón pokusil narušit spojení s Egyptem. Na obranu obou míst se mu však nedostávalo sil. Rozhodl se proto Askalón vysídlit, zbořit a soustředit se na obranu Jeruzaléma. Křižácká armáda se mezitím utábořila v Jaffě, kterou posílila pro případný útok na Jeruzalém. Krom toho začala jednání o příměří, která brzy zkrachovala. Ve zbývajících měsících roku 1191 obě strany s občasnou aktivitou spíše vyčkávaly na hlavní krok nepřítele a zejména křesťané se několikrát přesunuli do pozice, ze které by byl jejich případný postup k Jeruzalému výhodnější.

V zimě 1191 dal Richard na rady zkušenějších a stáhl svou armádu zpět k moři, protože se mu do té doby nepodařilo zajistit dostatečné zásobení, aby se mohl odhodlat k útoku na samotný Jeruzalém. Tím však vlastně ztratil šanci k jeho dobytí, neboť Saladinovy síly by v tom okamžiku možná nedostačovaly k udržení města a morálka velké části křižáků byla naopak vysoká. Stažením svých vojáků však v očích mnohých poklesl. Navíc bylo jisté, že Saladin na rozdíl od něj brzy získá posily. Aby Richard obnovil v důvěru v sebe jako vůdce, bez větších problémů obsadil Askalón a alespoň tak se částečně v očích svých mužů rehabilitoval.

Příštího roku se opět rozjela jednání o příměří. Richard se neúspěšně pokusil prosadit tažení do Egypta. Pobyt ve Svaté zemi už pro něj nebyl tak lákavý, zvláště když dostal zprávy o počínání svého bratra Jana v Anglii. Jako křesťan ale nemohl zanechat křižáky ve Svaté zemi na holičkách a využil svého vlivu k vyvolání konečného rozhodnutí v otázce nového jeruzalémského krále. Velkou převahou zvolený Konrád z Monferratu byl však 28. dubna zavražděn.

V červnu se křižáci přeci jen začali připravovat k dalšímu pokusu získat Jeruzalém. Vše začalo dobře, když se jim úspěšně podařilo získat náklad (a přepravní zvířata) velké karavany z Egypta, která putovala k Saladinovi. Zdálo se, že útok na město musí brzy následovat. V kritickém okamžiku však znovu vypukly neshody a Richard nakonec prosadil svou vůli vrátit se zpět.

Saladinovo postavení mezitím opět začalo posilovat a muslimský vládce přešel do útoku a pokusil se několikrát získat Jaffu. Richardovi se podařilo město díky odvaze své i vojáků ubránit i proti velké přesile. Obě strany byly boji natolik vyčerpány, že bylo na přelomu srpna a září 1192 konečně uzavřeno příměří. Už 9. října pak král Richard opustil Svatou zem a vyrazil na svou nešťastnou zpáteční cestu do Anglie. Třetí křížová výprava skončila.

 

Seriál Třetí křížová výprava:
Část I.: Tažení do Svaté země a dobytí Akkonu
Část II.: Pod vedením krále Richarda a smír

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Třetí křížová výprava. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 96. s.
Wikipedia – anglická verze

Třetí křížová výprava – část I.

Třetí křížová výprava byla odpovědí západního křesťanství na ztrátu velké části území ve Svaté zemi, včetně Jeruzaléma, v důsledku katastrofální porážky křižáků u Hattína v roce 1187. Výsledkem nebyla nejúspěšnější, nicméně z hlediska účastníků zcela jistě patřila k nejvznešenějším.

Tažení hlavních proudů křižáků

Stejně jako dříve, ani tentokrát křižáci z Evropy nepostupovali v jednom proudu. Ty nejvýznamnější se shromáždily pod vedením obou účastnících se králů, Richarda I., krále anglického, a Filipa Augusta, krále francouzského, a císaře Fridricha I. Barbarossy. Nejkomplikovanější postup si zvolil říšský císař, z Řezna v květnu 1189 vyrazil přes Uhersko na byzantské území na Balkáně, kde byl kontaktován Srby a Bulhary s žádostí o jeho účast v povstání proti tehdejšímu císaři Izáku II. Angelovi, to však odmítl. Ovšem i tak se Fridrich nevyhnul problémům s Byzancí, jelikož obsadil tehdy největší bulharské město Plovdiv. Po komplikovaném jednání však Izák II. Angelos přeci jen svolil k postupu Fridrichových křižáků po svém území, ovšem jen přes Dardanely, aby se křižáci nedostali blízko ke Konstantinopoli a nepokusili se ji dobýt.

Odtud pokračovala výprava s menšími potížemi Anatolií směrem na území Rúmského sultanátu, kde se střetla s tureckou armádou, kterou porazila a následně porazila hlavní město sultanátu Konye. Odtud přes hory pokračovala k moři, kde však došlo k tragické nehodě, když císař 4. června 1190 utonul při plavání v řece.

Králové Francie a Anglie přijali kříž v roce 1188, tehdy však byl ještě naživu Richardův otec Jindřich II., než však stihl dokončit přípravy, v polovině roku 1189 zemřel. Mělo trvat ještě dlouhou dobu, než hlavní armády Anglie a Franci do Svaté země dorazí. Události ve Svaté zemi se však nadále bouřlivě vyvíjely. Ohrožené zbytky křižáckých států byly po porážkách v roce 1187 s pomocí loďstva sicilského krále Viléma II. a poté i města Pisy zachráněny a v roce 1189 mohly přejít do protiútoku.

Dobytí Akkonu

Jeruzalémský král Guy vytáhl proti Akkonu a dal se do jeho obléhání. Nebyl však schopen ho dobýt dříve, než městu na pomoc přitáhl sám Saladin. Ani islámské ani křesťanské vojsko však nedokázalo porazit to druhé a vše se na delší dobu ocitlo na mrtvém bodě.

V červenci 1190 konečně vyrazila vojska Richarda a Filipa Augusta z Francie a ze Sicílie se vydala po moři ke Svaté zemi. Filipovi se podařilo zastihnout dobré počasí a plavil se přímo k Akkonu, Richard takové štěstí neměl, a tak se musel zastavit na několika ostrovech ve Středozemním moři. Cestou se tak ještě stihl vylodit na byzantském Kypru a svrhnout místního rebelující vládce Izáka Komnena. Vládu nad Kyprem si samozřejmě ponechal a Byzanc zde svou moc už nikdy neobnovila.

Říšská část výpravy se po smrti císaře vydala pod vedením Fridricha Švábského směrem k Akkonu. Ovšem i její nový vůdce brzy zemřel a velení převzal rakouský vévoda Leopold – to už však bylo jaro 1191. Brzy už byly všechny tři hlavní proudy pohromadě a situace u Akkonu se konečně začala vychylovat ve prospěch jedné ze stran – křižáků. 12. června se posádka Akkonu vzdala a město padlo zpět do křesťanských rukou. S ním křižáci získali i velkou část Saladinovy flotily, čímž měli naprostou převahu na moři.

Jak bylo tehdy skoro zvykem, vypukly mezi bojovníky kříže spory, které vyvrcholily stržením Leopoldovy zástavy muži krále Richarda, kteří nesouhlasili s tím, že visela na stejné úrovni jako vlajky obou králů. Richard si tak získal velkého nepřítele, což se mu o několik let později vymstilo. Posádka Akkonu, která se vzdala, měla být Saladinem vykoupena, ovšem jednání ztroskotala a muslimští obyvatelé (tedy nejen vojáci, ale i ženy a děti) byli před zraky islámských předsunutých hlídek popraveni.

 

Seriál Třetí křížová výprava:
Část I.: Tažení do Svaté země a dobytí Akkonu
Část II.: Pod vedením krále Richarda a smír

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Třetí křížová výprava. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 96. s.
Wikipedia – anglická verze

Alexios I. Komnenos – část I.

(1048 – 1118)

Alexios byl jedním z nejvýznamnější byzantských vládců. Na trůn nastoupil v chaotické a nestabilní době po tragické porážce u Mantzikertu, která do velké míry oslabila moc říše. Musel bojovat o udržení území Byzance, jak proti muslimům, tak proti křesťanům. Stal se také jedním z iniciátorů křížových výprav, které se však změnily v něco, co rozhodně nečekal a nezamýšlel.

Mládí a zisk trůnu

Alexios se narodil do mocné rodiny, jednoho z nejvlivnějších vojenských aristokratických rodů své doby, rozvětvených Komnenovců. Jeho strýc se dokonce jako Issakius I. stal na v letech 1057-1059 byzantským císařem. Byl vychován ve vojenských tradicích své rodiny a ve svém mládí sloužil jako vojenský velitel.

Koncem roku 1080 Alexios poznal své šance na získání trůnu a odešel z Konstantinopole. V Thrákii pak začal shromažďovat vojsko k otevřenému boji proti tehdejšímu císaři Nikeforovi III. Botaneiatovi. V jeho snahách mu významně pomáhal rovněž rod Ducas, po Komnenovcích druhý nejsilnější mezi aristokracií. Na Velikonoce 1081 tak přitáhl ke Konstantinopoli, kde se setkal jen s velmi malým odporem. Nikefor III. byl donucen k abdikaci a Alexios byl 4. dubna korunován byzantským císařem.

Problémy na Balkáně

Alexios I. Komnenos

Převzal těžce zkoušenou říši ohroženou z mnoha stran. Ještě téhož roku byl nucen se střetnout s Normany ze Sicílie vedenými ambiciózním Robertem Guiscardem a jeho synem Bohemundem, kterého zná historie s přívlastkem Tarentský. Ti se v květnu 1081 přeplavili na Balkán, kde se 18. října střetli s Alexiovým vojskem u Dyrrhachia, které obléhali. Po počátečním úspěchu a prolomení levého normanského křídla však bitvu rozhodl útok normanských rytířů ve středu formace, který obrátil byzantskou armádu na útěk a přivodil ji těžkou porážku. Během následujícího roku se pak Normanům podařilo dobýt velkou část Thesálie a Makedonie. Poté byl Robert donucen vrátit se zpět na svá panství, odkud musel přivést vojenskou pomoc papeži v jeho bojích s císařem Svaté říše římské, Jindřichem IV. Na dobytých územích ovšem nechal svého schopného syna s velkou částí armády.

Alexios se nehodlal vzdát ztraceného území a nechal postavit novou armádu, z velké míry sestavenou z vydaných církevních pokladů. Obratnou diplomacií rovněž vyvolal povstání na Sicílii, které si vynutilo stažení části nepřátelských oddílů. Císař si také našel dalšího mocného spojence v boji proti normanské rozpínavosti v této části Středomoří – Benátskou republiku. Ta odměnou za výhodná obchodní práva v některých byzantských městech vyslala své loďstvo. Přesto se však situace příliš nevyvíjela až do roku 1085, kdy zemřel Robert Guiscard a Bohemund byl donucen se vrátit do Itálie, aby zde upevnil svou moc. Následkem toho nečinilo Alexiovi problémy získat svá území zpět.

Normané však nebyli jediným císařovým balkánským problémem. Situace na tomto poloostrově byla čím dál komplikovanější, jeho bohatství a strategická poloha ho činily lákavým pro útočníky, také podněcovaly revolty mezi místním obyvatelstvem, které cítilo, jak moc Byzance nad tímto územím slábne. Nejhorší byla situace v Bulharsku, která si vynutila přímý vojenský zásah. Ten vyústil v porážku povstalců u Filippole (Plovdivu) v roce 1082. Když pak byla ukončena válka s Normany, zdálo se, že se zdejší situace alespoň na okamžik uklidní. Nestalo se. Roku 1086 překročili Dunaj kočovní Pečeněgové, kmen tureckého původu, a začali plenit byzantská území. Alexius proti nim vytáhl, ale byl poražen a donucen zaplatit za příměří. To však nemělo dlouhého trvání, už roku 1090 vpadli Pečeněgové do Thrákie a na počátku roku 1091 dokonce ve spojení se seldžuským emírem Tzachasem oblehli samotnou Konstantinopol.

Nebezpečná situace byla nakonec zažehnána, když se Alexiovi podařilo vyjednat pomoc od jiného kočovného kmene, Polovců, s jejichž pomocí 29. dubna 1091 armádu Pečeněgů porazil tak zdrcujícím způsobem, že tento kmen téměř vyhladil. Další problémy s kočovníky se více méně podařilo vyřešit až v roce 1094, kdy Alexios mohl konečně plně obrátit svou pozornost k hranicím na východě.

 

Série článků Alexios I. Komnenos

Část I.: Mládí a začátek vlády
Část II.: Východ a křížové výpravy

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.
Kovařík, Jiří. Meč a kříž. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. 280. s.
Gibbon, Edward. Úpadek a pád římské říše. 1. vyd. Praha: Levné knihy KMa, 2005. 384. s.
Wikipedia – anglická verze