Archiv pro štítek: Japonsko

Mijamoto Musaši

(1584-1645)

Mezi japonskými samuraji existuje mnoho legend, ovšem mezi nimi jedno z předních míst zabírá Mijamoto Musaši, slavný šermíř, vítěz mnoha soubojů a autor Knihy pěti prstenů, dodnes studovaného díla věnovaného soubojům.

Musašiho mládí

Mijamoto se ještě pod svým chlapeckým jménem Bennosuke narodil v malé vesničce nacházející se zřejmě v provincii Harima na ostrově Honšú. Jeho otcem byl Hirato Munisai, zkušený samuraj. Jeho matka brzy zemřela a malý Bennosuke byl vychováván svoji macechou, která ho ale kvůli jeho tvrdohlavé povaze svěřila do výchovy u strýce Dórina, který byl knězem v nedalekém chrámě.

V té době se malému Bennosukemu dostalo prvního výcviku z rukou jeho otce. Tento výcvik však kvůli napětí mezi oběma netrval dlouho a otec navíc zřejmě zakrátko i zemřel.  Bennosuke se však své šermířské budoucnosti nechtěl vzdát a ve věku pouhých třinácti let vyzval na souboj Arima Kiheie, potulného samuraje studujícího bojové techniky.

Když zoufalý mnich Dórin dorazil za čekajícím Arimem a oznámil mu, že jej vyzval malý nezkušený chlapec, zkušeného bojovníka to rozesmálo, byť jeho čest si stále žádala omluvu. V tu chvíli ale zasáhl Bennosuke a s výzvou na rtech se nečekaně vrhl na Arima a překvapeného ho udolal pouhým kusem dřeva.

Bennosuke poté přijal mužské jméno Mijamoto Musaši a tři roky po souboji, v roce 1599, opustil rodný kraj a vydal se na cestu za studiem bojového umění a získáním slávy. Japonsko té doby bylo neklidnou zemí zmítanou boji feudálních pánů. Musašiho klan v nich přísahal věrnost klanu Tojotomi, který se postavil snahám klanu Tokugawa o získání šógunátu.

Musaši se pak možná účastnil i rozhodující bitvy celé války, která se odehrála roku 1600 u Sekigahary a která znamenala drtivou porážku klanu Tojotomi. Musaši poté mizí ze záznamů, bezpochyby musel jako člen poražené armády utíkat, a poté se zřejmě někde v ústraní věnoval pilování svého šermířského umění. Jeho styl byl totiž odlišný, v boji oproti zvyklostem používal oba samurajské meče.

Mistr samurajských soubojů

Roku 1604 nicméně Musaši dorazil do Kjóta, kde zahájil sérii svých soubojů, zejména proti šermířům ze slavné školy Jošioka, které všechny vyhrál. Nejslavnějším soubojem byl ten proti mistru školy, Jošioku Seidžúróvi. Zkušeného mistra vyvedl z rovnováhy Musašiho pozdní příchod a rozzuřený Seidžúró byl pak v souboji na jediný úder Musašim zasažen do levého ramene.

Seidžúróva levá ruka zchromla a on se vzdal mistrovství ve škole ve prospěch neméně schopného bojovníka jménem Jošioka Denšičiró, který okamžitě vyzval Musašiho k souboji. Jenže opět se opakoval scénář Musašiho pozdního příchodu, který jeho protivníka rozhodil. A s ním se opět opakovala i protivníkova porážka.

Takovou potupu cti nemohla rodina Jošioko tolerovat, zvlášť když v jejím čele stál pouze dvanáctiletý Jošioka Matašičiro. Na místě příštího souboje tak připravil past s úmyslem připravit Musašiho o život, když na něj ve skrytu měla čekat skupina šermířů a vojáků s luky a mušketami.

Musaši, který cítil nebezpečí, ovšem na místo dorazil s předstihem. Když pak viděl číhající nepřátele, překvapivě na ně zaútočil, zabil Matašičira a úspěšně celé bandě unikl. Následně Musaši Kjóto opustil, vždyť porazil jeho nejslavnější školu, a vydal se na další cestu. Následovalo množství dalších soubojů, ve kterých si vítězný Musaši obvykle pro porážku protivníka vystačil s pouhým bokenem, dřevěným cvičným mečem.  Takto prý dosáhl okolo šedesáti vítězných duelů – aniž by byl jedinkrát poražen. Mnozí navíc toto číslo ještě považují za podsazené.

Zkušený šermíř

Mijamoto MusašiV roce 1612 přišel další důležitý okamžik Musašiho života, souboj s mistrem Sasakim Kodžiróem, zvaným Démon západních provincií. A Musaši opět dorazil pozdě. O důvodu pozdního příchodu se vedou spory a jednou z teorií je třeba ta, že Musaši čekal, až bude slunce v takové pozici, že bude oslepovat jeho protivníka.

Tak či tak, Musaši zvítězil a zabil svého protivníka.  Opět bokenem – který si prý údajně navíc vyřezal z vesla lodi, na které na místo souboje připlul.

V letech 1614-1615 se Musaši znovu zapletl do bojů mezi klany Tojotomi a Tokugawa. Vůdce klanu Tokugawa Iejasu totiž seznal, že poražený protivník z předchozí války představuje příliš velkou hrozbu pro jeho šógunát. Klan Tojotomi byl nakonec drtivě poražen a Musaši přešel do služeb vítěze. Jeho pánem se stal Ogasawa Tadanao, pod nímž se Musaši stal poradcem například při stavbě hradu Akaši a založení města Himedži.

V té době přijal adoptivního syna Mijamota Mikinosuke. V roce 1622 se ale znovu vydal na cesty. V hlavním městě Edu se pokusil dostat se do pozice šógunova šermířského mistra, ale protože ten už dva měl, byla jeho žádost odmítnuta. Na další cestě adoptoval Musaši druhého syna, Mijamota Joriho, a společně putovali až do Ósaky, kde na čas zůstali.

Závěr života

V roce 1626 spáchal Mikinosuke seppuku, jelikož jeho pán zemřel. Jori vstoupil do služby k vybranému pánovi a Musaši se s ním po čase opět vydal na cesty. Na nich s přestávkami zůstal až do roku 1633, kdy začal trávit stále více času u šlechtice Hosokawy Tadatošiho. Právě u něj položil základy svého díla, Knihy pěti prstenů, a přijal třetího adoptivního syna. Smrt jeho patrona Tadatošiho však Musašim otřásla. Stáhl se pak raději do ústraní a pokračoval v psaní svého díla.

Následně se na odpočinek přestěhoval do jeskyně Reigandó, ve které na počátku roku 1645 dokončil i Knihu pěti kruhů. Jen o několik měsíců později zemřel. Těsně před svou smrtí se nechal zvednout a připnout opasek s meči. A v posezu s jedním kolem pokrčeným nahoru, mečem v levé ruce a rákoskou v pravé, i zemřel.

Tak skončil život jednoho z nejproslulejších japonských šermířů, po více než šesti desetiletích života a nejméně stejném množství vítězných soubojů. Takto zemřel Mijamoto Musaši, samuraj, který nikdy nepoznal porážky.

Indonésie v bojích o nezávislost – část III.

V počátcích konfliktu o indonéskou nezávislost nesli hlavní tíhu bojů Britové. Ti disponovali provozuschopným válečným loďstvem, které mohlo rychle a efektivně dopravit posily i materiál z Austrálie nebo indického subkontinentu. Oproti tomu holandské námořnictvo se nacházelo v troskách. Nizozemské loděnice v Evropě byly zničeny ustupujícími Němci a to málo, co se zachránilo z koloniálních lodí, které uprchly před Japonci do britských držav, nedokázalo dostatečně splňovat potřeby armády. Avšak kruté boje ve městech, kde jednotky evropských mocností musely čelit až fanatickým republikánským protivníkům, změnilo názor britské vlády na indonéské bojiště. Zesilující se tlak nacionalistů v Britské Indii po nezávislosti, strach ze vzpoury mezi převážně indickými jednotkami v Indonésii a zruinovaná státní ekonomika donutily nového britského premiéra Clementa Attleea15 začít na počátku roku 1947 stahovat kontingent královských sil z Jihočínského moře.

Konflikt však nadále eskaloval. Na jedné straně indonéská TKR navázala vztahy s většinou odbojových protikoloniálních buněk a snažila se zkoordinovat jejich akce. Na druhé straně Nizozemské království posilovalo své síly, vědomo si neochoty dále bojovat svých britských spojenců. Proto do konce roku 1946 bylo v Indonésii nasazeno 92 000 vojáků a v lednu následujícího roku byly zvýšeny stavy na 150 000 mužů v charakteristických šedozelených uniformách. Pod záminkou osvobozování japonských zajateckých táborů dobývali tito vojáci KNIL periferní oblasti indonéského souostroví, kde o vzniku nového státu měli jen kusé informace, a obnovovali zde předválečnou koloniální vládu, dožadovali se loajality a verbovali také nové oddíly, především z řad křesťanů a minorit. Dále Holandsko tvrdě bombardovalo nejdůležitější města na souostroví, do kterých spolu s tanky přijeli i noví koloniální úředníci. Tak byla například v lednu 1946 definitivně obsazena Jakarta, ze které musela republikánská vláda uprchnout do Yogyakarty. V březnu byl dobyt Bandung, ale předtím ještě ustupující indonéské jednotky zapálily jižní část města a tak vzniklo tzv. Bandungské moře ohně. Sebevražedný bombový atentát zabil u tohoto města část nizozemského velícího štábu. Boje byly natolik urputné, že republikánští bojovníci často raději volili rituální sebevraždu, než aby padli do zajetí. Tak se například zachovala posádka malého ostrova Bali u východního pobřeží Jávy, kde se v březnu 1946 vylodil kontingent holandských vojáků a pomocných sborů KNIL. Během roku byly indonéské jednotky zatlačeny na jižní cíp ostrova. V listopadu se Nizozemci chystali zasadit ustupujícím republikánům poslední ránu. Koloniální letectvo začalo bombardovat indonéské pozice. V následné bitvě u Margarana 20. listopadu padla celá indonéská posádka do posledního muže i se svým velícím důstojníkem, nadporučíkem I Gusti Ngurah Raiem (1917 – 1946), poté, co ten dal svým mužům na výběr. Smrt v boji nebo sebevraždu. Většina si zvolila první možnost.

Nicméně asi nejkrutější boje probíhaly od prosince 1946 až do března 1947 v rámci nizozemské kampaně na jižním Celebesu. Holandský kapitán Raymond Westerling16 byl na tento výběžek ostrova vyslán, aby se svým speciálním komandem, vycvičeným na vedení „špinavé války“, vyřešil tíživou situaci s indonéskými partyzány. Ti byli cvičeni na Jávě a neuznávali vládu Východní Indonésie (viz níže). Ihned po svém příjezdu začal Westerling shromažďovat jména účastníků odboje a napadat jejich vesnice. Na denním pořádku bylo mučení a veřejné popravy. Nutil místní, převážně muslimské obyvatelstvo, aby přísahalo na Korán, že nemají žádný podíl na odboji. Brutální pacifikace dané oblasti a vláda teroru nesla své krvavé ovoce. Údajně padlo až na několik desítek tisíc lidí, i když sám Westerling tvrdil, že během bojové operace bylo zabito okolo 600 lidí. Celebeské hnutí odporu tak bylo zdecimováno. Přesto partyzáni nejen na Celebesu, ale i na ostatních ostrovech napadali a popravovali nizozemské kolonisty, kteří leckdy byli stále usídleni v japonských internačních táborech. Neměli kam utéct. Jediná možnost odchodu byla smrt.

Válka se dále vedla i na diplomatické úrovni. Nizozemci na konferencích v Malinu, Denpasaru a Panal Pinangu od června do prosince 1946 s představiteli protirepublikového hnutí dokázali roztříštit novou indonéskou republiku. Dali tak vzniknout satelitům Západní Borneo, Východní Borneo, Velký Dajak, Východní Indonésie na Celebesu a okolních ostrovech, a mnoha dalším malým státečkům. Západní Irian (Západní Papua) zůstal pod oficiální nadvládou koloniálních úřadů. Nezávislé Indonésii tak zbyly pouze tři ostrovy – Jáva, Sumatra, Madura.

Ustupující Britové se však obě dvě znepřátelené strany snažili usmířit. Také USA doufaly v brzké uzavření příměří, protože s nelibostí sledovaly, jak peníze Marshallova plánu17 pro Nizozemí plynou na válečné výdaje do Indonésie. Ale holandsko-indonéská jednání, probíhající od listopadu 1945, nedokázala vyřešit problém nezávislosti bývalé Nizozemské Východní Indie.

Až po tlaku OSN Nizozemí znovu přistoupilo k vyjednávacímu stolu pod patronací Velké Británie. 12. října 1946 se poprvé sešli zástupci souostroví s představiteli Holandska. Politická diskuze nakonec vedla k tzv. Linggadjatské smlouvě, pojmenované podle malého javánského města, kde se jednání vedla. Tato dohoda byla podepsána 25. března 1947 generálním guvernérem Nizozemské Východní Indie Hubertem van Mookem18 a premiérem Sutanem Sjahrirem. Jáva, Sumatra a Madura byly uznány jako území náležící republice Indonésie. Spolu s loutkovými ostrovními státy měla okleštěná republika tvořit tzv. Spojené státy indonéské (Verenigde Staten van Indonesia – Republik Serikat Indonesia). Nejpozději do 1. ledna 1949 měla tato federace patřit do Holandsko-indonéské unie, v čele které stála nizozemská královna. Dohoda mimo jiné také zahrnovala snížení stavů armád na obou stranách a stažení nizozemských jednotek z Indonéského souostroví.

Zdálo se, že je válka u konce. Premiér Sjahrir o Linggadjatské smlouvě řekl: „V Indonésii zapalujeme malou pochodeň, pochodeň lidskosti. Nechte nás starat se o ni. Nechte nás doufat, že je to znamení světla pro celý svět.“19 Opak byl však pravdou. Ani jedna strana nebyla z nového uspořádání šťastná. Část indonéských politických stran odmítala ratifikovat dohodu a požadovala úplnou nezávislost, ale byla umlčena Sukarnovou pohrůžkou, že podá demisi na prezidentský post. V Haagu se začínala prosazovat radikální Katolická strana, která chtěla obnovení koloniálního panství v celém rozsahu. Bylo jen otázkou času, kdy boje vypuknou nanovo.

 

15 Clement Attlee (1883 – 1967) – britský státník a člen labouristické strany, za jehož úřadování na premiérském postu (1945 – 1951) se od Velké Británie odtrhla velká část kolonií.
16 Raymond Westerling zvaný Turek (1919 – 1987) – nizozemský kapitán, který byl vycvičen i se svou jednotkou Brity za Druhé světové války; poprvé nasazen v bojích o indonéskou nezávislost; po neúspěšném pokusu o převrat v roce 1950 uprchl do Singapuru a poté do Nizozemí, kde dožil v klidu v ústraní. Svou přezdívku získal díky svému rodišti – Istanbulu.
17 Marshallův plán – americký plán finanční pomoci na obnovení Evropy, který však byl přijat pouze západní částí kontinentu.
18 Hubertus Johannes van Mook (1894 – 1965) – holandský koloniální státník, který stál v době japonské okupace Indonésie v čele exilové vlády Nizozemské Východní Indie; generální guvernér (1942 – 1948), který stojí za mírovými dohodami s Indonéskou republikou, ale který však abdikoval na svůj úřad poté, co se dozvěděl o přípravách na Druhou policejní akci.
19 www.time.com – Indonesia: Beginning of Lightness ze 7. dubna 1947.

Indonésie v bojích o nezávislost – část II.

Srpnová revoluce

29. dubna 1945 byl Japonci ustanoven Studijní výbor pro přípravu nezávislosti, ve kterém zasedal i Sukarno a Hatta. Zde se také v průběhu 10. – 17. června projednávala první republikánská ústava, do které bylo vtěleno i pět Sukarnových zásad – tzv. Pantja sila11. 22. června byl posléze zveřejněn návrh ústavy v tzv. Jakartské chartě. 7. srpna byl Studijní výbor zrušen a nahrazen Výborem pro přípravu nezávislosti. Velitel japonských sil v jihovýchodní Asii polní maršál Terauči oznámil brzy poté rozhodnutí císaře udělit Indonésii nezávislost 24. srpna.

6. srpna zmizela Hirošima. O tři dny později se slehla zem po Nagasaki. Shození atomových bomb urychlilo kapitulaci japonského císařství. 15. srpna oficiálně skončila Druhá světová válka v Tichomoří. Sukarno a Hatta si uvědomovali, že pokud by přijali nezávislost z rukou Japonců, v očích Spojenců by byl nový indonéský stát zdiskreditován. Proto se odvážili k riskantnímu kroku a 17. srpna roku 1945 vyhlásili Indonéskou republiku. Záhy byl za prezidenta zvolen Sukarno, za víceprezidenta Hatta, za premiéra Sutan Sjahrir. Narychlo byla přijata ústava a ustanovena nová vláda.

Avšak první měsíce Indonéské republiky byly dobou nejistoty a zmatků. Nad novou vládou se vznášel přízrak spolupráce s Japonci, čehož hojně využívali kritici Sukarna. Demonstrace a nepokoje se střídaly s debatami v parlamentu o vnitropolitickém směřování a blízké budoucnosti nového státu. Napětí mezi levicovými a pravicovými radikály každým dnem rostlo a hrozilo přerůst v obtížnou politickou krizi. Prezident Sukarno se snažil tyto konflikty zažehnat již v počátcích a zároveň dělal vše proto, aby si ponechal rozhodující moc nad státem. Nicméně nejtěžším úkolem, před kterým republika stála, bylo zpřetrhání vazeb se starým režimem a zneškodnění po tři sta let budované symbiózy mezi kolonisty a domorodým obyvatelstvem. A zejména také rozšíření zprávy o vytvoření nezávislé Indonésie do tzv. vnějších ostrovů, periferních oblastí archipelagu, které byly izolovány od centra všeho osvobozeneckého úsilí, Jávy. Tohoto odříznutí od Jakarty brzy využili Nizozemci k vytvoření pozic, ze kterých posléze mohli vést válečné operace.

Kvůli zaneprázdněnosti amerických jednotek v Tichomoří, bylo znovudobytí Indonésie přiřknuto armádě Velké Británie. 8. září byl na jakartském letišti vysazen britský speciální oddíl Commando za účelem zajištění pozic pro příchod hlavních jednotek, které měly přijmout kapitulaci japonských oddílů. Jaký byl ale údiv výsadkářů, když zjistili, že císařské vojsko je již z větší části odzbrojeno a Indonésie, která měla být dle dohod navrácena do správy Holanďanů, vyhlásila nezávislost. Poté, co byl o této skutečnosti informován velitel jihovýchodní Asie Louis Mountbatten12, bylo brzy rozhodnuto o vyslání padesátičlenné spojenecké delegace, která by zahájila jednání o restauraci Nizozemské Východní Indie. Indonéská strana, vedená premiérem Sutanem Sjahrirem, byla ochotná ke kompromisu, tedy ke vzniku personální unie s Nizozemským královstvím, ale pouze za podmínky uznání indonéské republiky jako samostatného státu. Nicméně Nizozemci vyjednávání protahovali a mezitím spolu s Brity, kteří se vylodili na Jávě v polovině září, posilovali své pozice.

Obsazení nejvýznamnějších měst na Sumatře, Kalimantanu, Celebesu či již zmíněné Jávě neprobíhalo poklidně. Na těchto ostrovech totiž samovolně vznikaly polovojenské útvary většinou tvořené radikální mládeží, které byly jen málokdy ve spojení s teprve formující se indonéskou národní armádou, a hodlaly bránit nově vzniklý stát i za cenu své smrti. Jejich pokřik „Merdeka!“ (Svoboda!) se stal heslem celého indonéského protikoloniálního hnutí. Příchod námořní pěchoty Královské nizozemské východoindické armády (KNIL – Koninklijk Nederlands Indisch Leger) do Jakarty, hlavního města Indonésie, tak proběhl za boje v ulicích proti lidovým milicím. Japonské oddíly se paradoxně účastnily zajišťovacích akcí spolu s Brity, což však jen zvyšovalo napětí mezi domorodým obyvatelstvem a koloniálními sbory. Na ulicích se pálily nizozemské vlajky, čím dál tím častěji se objevovaly incidenty lynčování Japonců, rádii se nesla štvavá protibritská a protiholandská hesla. Na přelomu října a listopadu pan-islamistická politická strana Masjumi, sdružující většinu muslimských organizací do jednoho společenství, vyhlásila Džihád na obranu Indonésie. Stupňující se nacionalisticky a rasisticky orientované nepokoje nakonec donutily britské velení vyslat spojenecké jednotky k evakuaci Japonců a evropských kolonistů.

Pravděpodobně nejtvrdší boje proběhly ve druhém největším indonéském městě jménem Surabaja. Dne 25. října 6 000 mužů z indické 23. pěchotní divize koloniální armády Velké Británie dostalo za úkol eskortovat Evropany z tohoto jávského města do bezpečí. Tato jednotka se však střetla v prudkých bojích s nově zformovanými, silně militantními a levicovými Lidovými bezpečnostními sbory (BKR – Badan Keamanan Rakjat). Brigádní generál A. W. S. Mallaby (1899 – 1945) se přesto brzy dokázal dohodnout s vedením města, že Britové nebudou požadovat po surabajských oddílech složení zbraní výměnou za klidný odchod evropské části obyvatelstva. Nicméně tyto snahy zažehnat krveprolití byly narušeny rozkazem britského velení, usídleného v Jakartě, odzbrojit republikánské milice. To rozpoutalo novou vlnu násilí, při kterých padlo několik desítek vojáků britsko-indického sboru. Až příjezd Sukarna v doprovodu ministrů 30. října uklidnil rozbouřené davy.

Ale mezi tím už Britové přisouvali nové jednotky k městu Surabaja. Ve výsledku tak britská armáda v tomto městě disponovala okolo 30 000 mužů z 5. a 23. indické pěchotní divize, kteří mohli počítat s podporou letectva, námořnictva a tanků. Proti tomuto vojsku stálo přes 100 000 Indonésanů, porůznu vyzbrojených vším od bambusových kopí až po japonské pušky.

Důvodem bojů, které později dostanou jméno bitva o Surabaju, bylo zabití velitele britsko-indického kontingentu. 30. října generál Mallaby objížděl své jednotky a informoval je o novém příměří. U Rudého mostu bylo jeho auto obklopeno příslušníky indonéské BKR. Ze strachu, že jejich velitel je možná v ohrožení života, vyrazili z poblíž stojící budovy Britové a začali střílet do vzduchu. Indonésané to však pochopili jako jasný útok a opětovali palbu. Během této přestřelky byl zabit i brigádní generál. Okamžitě bylo vydáno ultimátum, požadující vydání vrahů. Odpovědí bylo mlčení. To odstartovalo všeobecný útok po pomstě bažících britských sil.

Letectvo začalo bombardovat město, doprovázené střelbou námořnictva. Pěchota za podpory tanků Sherman se probíjela ulicemi a musela zápasit o každý dům. 10. listopadu dosáhla bitva svého krvavého vrcholu. Boje o Surabaju, trvající od 27. října, skončily nakonec 20. listopadu 1945 vítězstvím Britů, ztrátou pro Indonésii důležitých továren a masakrem obyvatelstva. Dodnes se tak v této ostrovní republice slaví 10. listopad jako Den hrdinů. Přesto někteří levicově orientovaní spisovatelé tvrdí, že „… po celých patnáct dnů13 urputných bojů se nepodařilo britské vojenské přesile jednotky mladé indonéské armády zlomit.“14

 

11 Pantja sila (sanskrt. Pět principů) – I. indonéský nacionalismus, II. internacionalismus neboli humanismus, III. diskuse neboli demokracie, IV. sociální spravedlnost, V. kulturní víru v boha (Jankovec, Miloslav: Indonésie, str. 58).
12 Louis Francis Albert Victor Nicholas George Mountbatten (1900 – 1979) – 1. hrabě Mountbatten z Barmy, admirál loďstva (Admiral of the fleet), vrchní velitel spojeneckých sborů v jihovýchodní Asii tzv. SEAC (South East Asia Command), významný politik, poslední vicekrál a první generální guvernér Indie, nositel mnoha titulů a ocenění, příbuzný královské rodiny, zabit atentátem příslušníků IRA.
13 Autor považuje za počátek bitvy o Surabaju 10. listopad.
14 Jankovec, Miloslav: Indonésie, str. 75.

Indonésie v bojích o nezávislost – část I.

„…každá bytost, každý člověk, každý národ nutně, určitě jednou procitne, určitě se jednou vzchopí, až pozná, kolik utrpení a neštěstí mu přinesla lakota druhých.“1

– Ahmed Sukarno, 1930

 

Nizozemská Východní Indie

Od roku 1512, kdy ke břehům indonéského souostroví připlul portugalský mořeplavec Francisco Serrao (??? – 1521), docházelo k neustálému střetávání jihovýchodní Asie s Evropou. V Jihočínském moři proti sobě bojovaly síly Portugalského království a Spojených provincií nizozemských v nizozemsko-portugalské válce (1601 – 1669), jen aby po vítězství Holanďanů započal nekončící závod Nizozemské Východoindické společnosti (VOC – Vereenigte Oost-Indische Compagnie) s britskými obchodníky. Bitvy Velké francouzské revoluce (1789 – 1803) a Napoleonských válek (1803 – 1815) ve výsledku ovlivnily i tak vzdálené oblasti jako byl archipelag tvořený Jávou, Sumatrou, Kalimantanem a mnoha menšími ostrovy. Dobytí Nizozemí roku 1795 francouzskou armádou znamenalo nejen konec bankrotující VOC, ale také oficiální připojení Východní Indie (jak byla dnešní oblast Indonésie nazývána) k První francouzské republice (1792 – 1804) a pozdějšímu napoleonskému císařství (1804 – 1815). Neexistence francouzských sil v Tichomoří ani v Indickém oceánu ale využily britské sbory v Přední a Zadní Indii k obsazení holandských kolonií. Až po roce 1815 byly za cenu ústupků vůči britským osadám v jihovýchodní Asii a anglické Východoindické obchodní společnosti navráceny nizozemské državy svým vlastníkům. Tak získala Velká Británie rozhodující vliv v oblasti na Dálném Východě.

Nicméně na počátku 20. století začaly v Indonésii vznikat různé politické strany a hnutí, a sílit nacionalismus, socialismus a separační tendence především na Jávě, kde v Batavii (dnes Jakarta) sídlila koloniální vláda. Náhlý rozvoj osvobozeneckých myšlenek byl výsledkem tzv. etické politiky holandské správy, tak podobné postupu Britů v Indii. Tato politika úmyslně podporovala studium vybraných domorodců na evropských školách. Ti se měli podle původního plánu stát nakonec součástí byrokratického aparátu v domovské kolonii. Nicméně ve většině případů se stali absolventi evropských univerzit zakladateli protikoloniálních uskupení.

Nizozemské vyšší společenské vrstvy se snažily prosadit autonomii na úkor Haagu, díky čemuž vznikl roku 1918 tzv. Volksraad (niz. Lidová rada), indonéský parlament tvořený především potomky Evropanů. Muslimští javánští obchodníci se zformovali do Sarekat Dagang Islam (Svaz islámských obchodníků) a bojovali proti čínské konkurenci na trhu a za samosprávu Nizozemské Východní Indie. Ve 30. letech však význam tohoto sdružení poklesl, čehož využili ostatní muslimské frakce. Militantní Nahdatul Ulama (NU – také známo jako Nahdlatul Ulama) založená roku 1926, v čele které později stál Raden Suharto2. Dále také modernistická a reformační organizace Muhammadiyah založená v roce 1912. A především nacionalistická a konzervativní Budi Utomo (také známo jako Boedi Oetomo – Vznešená snaha), která vznikla jako první politická strana roku 1908, a s níž začíná i Indonéské národní probuzení. Od této organizace vznikla odštěpením roku 1927 asi nejdůležitější strana – Partai Nasionalis Indonesia (PNI – Národní strana Indonésie), vedená Ahmedem Sukartem3. Levicové spektrum reprezentovala Indische Sociaal-Democratische Vereeniging (ISDV – Sociálně demokratické sdružení Nizozemské Indie), založená Nizozemcem Henkem Sneevlietem4. Roztržkou uvnitř této organizace a pod vlivem Říjnové revoluce v Rusku vznikla Partai Komunis Indonesia (PKI – Komunistická strana Indonésie) roku 1920.

V meziválečném období v důsledku hospodářské krize a především levicové propagandy vypukala častá lokální povstání, která však byla vždy rozdrcena koloniální armádou. Asi největší probíhalo v letech 1926 – 1927 a bylo rozpoutáno PKI, která byla po porážce rebelie uvržena do ilegality a jejíž příslušníci byli tvrdě perzekuováni. Tím započalo velké pronásledování představitelů dalších politických stran, mající ve svých programech požadavek na částečnou nebo úplnou samostatnost. Čtyři a půl tisíce lidí byly předvedeny před soud a ti nejproblémovější putovali do vězení v Boven Digulu v Západním Irianu (dn. Západní Papua), prvního koncentračního tábora v Indonésii. Zatčen byl i vůdce PNI Ahmed Sukarno, který byl odsouzen na čtyři roky vězení na místo poblíž Jakarty, do Bandungu. Avšak díky své zvučné obhajobě5 a tlaku veřejnosti byl po roce propuštěn.

I přes snahu koloniální správy zamezit emancipačním myšlenkám, Indonéské národní probuzení stále pokračovalo a vidělo spásu v militaristickém Japonském císařství. Tento ostrovní stát zahájil nejdříve svou expanzi do Číny a od prosince roku 1941 také do evropských asijských kolonií a Tichomoří. Postup japonských sil všechny překvapil spolu s drtivými porážkami a kapitulacemi vojsk Francie, Velké Británie a Nizozemí. Holandská Východní Indie spolu s 200 000 vojáky koloniální armády se vzdala 9. března 1942 polnímu maršálovi Jižní expediční armádní skupiny Hisaiči Teraučimu (1879 – 1946) po sérii prohraných námořních bitev. „Nový pořádek“ a „Projekt společné prosperity východní Asie“6 byly cílem japonské invaze, jak hlásala propaganda, a proto byla Indonésie zařazena do tzv. Východoasijské sféry společného rozkvětu. Ve skutečnosti byla nadvláda evropských mocností nahrazena nadvládou Japonska. Přesto indonéské nacionalistické kruhy v čele s Ahmedem Sukarnem, který se těšil čím dál tím větší oblibě napříč společností, a jeho blízkým spolupracovníkem Muhammadem Hattou7 kolaborovali s japonskou okupační správou a stali se jejími poradci. Stále však směřovali k nezávislosti Indonésie a spolupráci s Tokiem považovali za dočasnou. Brzy také začínali chápat, že Japonsko není osvoboditelem, nýbrž jen dalším dobyvatelem.

V rámci zhoršující se situace v Tichomoří, kde americká armáda dobývala jeden ostrov za druhým, musely japonské správní orgány přistoupit k jednání s národními hnutími jihovýchodní Asie o vytvoření nových samostatných států. Obávaly se totiž povstání, která by odčerpala síly z válečné fronty. Avšak za protislužbu Tokio požadovalo založení domorodých armád s japonským výcvikem, které by se poté zapojily do obrany asijského impéria. Právě z tohoto důvodu vznikla v Indonésii tzv. PETA (Pembela Tanah Air – Obránci vlasti), která navázala na předešlé pokusy úřadů vytvořit indonéské pomocné sbory8. Tato organizace mladých dobrovolníků, čítajících okolo 50 000 mužů, se nakonec stala ryze nacionalistickou – protiholandskou a protijaponskou – a posloužila jako základ pro budoucí republikánské vojsko.

Brzy po příchodu japonských sborů se také vytvořily partyzánské jednotky komunistů vedenými Amirem Sjarifuddinem Harahapem9 a ilegální zpravodajská síť Sutana Sjahrira10. Nicméně celý podzemní odboj byl předem odsouzen k nezdaru díky komunistickému politickému programu. Ten totiž počítal se znárodněním půdy, což však nezískalo podporu drobných rolníků, kteří si své pozemky chtěli ponechat. Ve výsledku tak ozbrojený ilegální protijaponský boj přispěl k nezávislosti Indonésie jen minimálně.

 

1 Sukarno, Ahmed: Indonésie žaluje. 1930. in: Indonésie žaluje: Sborník statí a projevů, str. 52.
2 Raden Suharto (1921 – 2008) – druhý prezident Indonéské republiky (1968 – 1998), generál, sloužící během japonské okupace v bezpečnostních sborech; aktivní účastník protinizozemského odboje v bojích o nezávislost; r. 1965 zneškodnil komunistický pokus o puč, následně svrhl Sukarta a nastavil zahraniční politiku prozápadním směrem.
3 Ahmed Sukarno (1901 – 1970) – první prezident Indonéské republiky (1945 – 1968), který vedl neúspěšnou válku s Malajsií o severní Kalimantan; navázal dobré vztahy s komunistickými zeměmi (mimo jiné i s Československem); nakonec dovedl svou zemi do ekonomické a politické krize a byl následně roku 1965 svržen generálem Suhartem.
4 Henk Sneevliet, celým jménem Hendricus Josephus Franciscus Marie Sneevliet (1883 – 1942) – nizozemský komunista a účastník holandského protinacistického odboje, za který zaplatil svým životem.
5 Shrnuté v knize Indonésie žaluje: Sborník statí a projevů vydané roku 1959 nakladatelstvím Orbis.
6 Plechanovová, Běla; Fidler, Jiří: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941 – 1995, str. 172.
7 Muhammad Hatta (1902 – 1980) – vicepremiér (1945 – 1956), premiér (1948 – 1950) a ministr zahraničí (1949 – 1950) Indonéské republiky, ve 30. letech vězněn v koncentračním táboře v Západním Irianu, za japonské okupace se stal poradcem nové vlády.
8 Organizaci PETA předcházelo sdružení PUTERA (Pusat Tenaga Rakjat – Ústředí lidové mládeže), kde se však také projevily silné protiokupační a osvobozenecké tendence. Proto bylo úřady zakázáno a 3. října 1943 vznikla PETA.
9 Amir Sjarifuddin Harahap (1907 – 1948) – komunistický politik, antifašista, vůdce protijaponského odboje, konvertovaný křesťan.
10 Sutan Sjahrir (1909 – 1966) – umírněný socialistický idealista, první premiér Indonéské republiky (1945 – 1947), zakladatel Indonéské socialistické strany (PSI – Partai Sosialis Indonesia, založená r. 1948 a zakázaná prezidentem Suhartem r. 1960)