Archiv pro štítek: Svatá říše římská

Šmalkaldská válka III.

„Přišel jsem, viděl jsem a Bůh zvítězil!“10

13. dubna 1547 překročily císařské jednotky saské hranice s cílem zneškodnit nebezpečnějšího z vůdců Šmalkaldského spolku. Kurfiřt Jan Fridrich zatím očekával posily od protestantů z českého království, ale když žádné nepřicházely, zamířil k Magdeburgu, kde doufal, že se opevní před vojskem Karla V. Habsburk okamžitě zareagoval a usilovným pochodem obsadil Duryňsko. Tímto manévrem odřízlo císařské vojsko protestantské Sasy tábořící mezitím u Meissenu od jejich cíle, a proto luteránský kurfiřt musel táhnout k bližšímu Wittenberku. Doufal, že nenápadně obejde katolíky po pravém břehu Labe a císař udeří naprázdno do prostoru Meissenu.

Karel V., stižený dnou, táhl v čele zpívajícího vojska spolu s vévodou z Alby. „Císař je poctivý muž, vždycky v první řadě už, na oři i pěšky…“11 se neslo krajinou z hrdel 25 000 mužů pěchoty a 4 500 jezdců. Až najednou, v 9 hodin ráno 24. dubna léta Páně 1547 narazili císařští na odpočívající síly Šmalkaldského spolku u města Mühlberg.

Císař stál u Labe stejně jako Caesar před patnácti sty lety u řeky Rubikon. Dle panovníkových Zápisků o Šmalkaldské válce se objevil chlapec na oslu a ukázal Habsburkovi brod. To bylo znamení k útoku jako zvuk válečné trubky, na kterou zatroubil tajemný mladík, který se zjevil římskému vojevůdci. Skupinka statečných a oddaných Španělů přebrodila řeku, pobila stráže a zajistila „předmostí“. Karel V. si poznamenal, že luterány zachvátil „jistý strach a podle jejich pohybů viděl, že jsou udiveni a překvapeni“12, když se na ně valili opancéřovaní katoličtí vojáci ze všech koutů rozlehlé říše rodu Habsburků pod vlajícími prapory, za zvuku bubnů a svištících dělových koulí. 12 000 pěšáků a 3 000 jezdců protestantského vyznání se dalo na zmatený ústup na sever k Wittenberku. Saský kurfiřt Jan Fridrich, bojující v první linii, ze které si odnesl jizvu na tváři, byl zajat uherskými husary. „Podržím si vás podle okolností a podle vašich zásluh, jděte,“13 odpověděl chladně Karel V. na pozdravy zajatce.

Pod hrozbou popravy uvězněného luteránského vojevůdce Wittenberk kapituloval. Zde se také vzpurný aristokrat musel vzdát své kurfiřtské hodnosti a částí svého panství, která byla slavnostně přenesena na jeho bratrance a spojence katolíků, Mořice Saského, 19. května 1547.

Severní katolická armáda pod vedením brunšvicko-lüneburského vévody Erika II. (1528 – 1584) byla poražena 23. května v bitvě u Drakensburku v Dolním Sasku. To mělo za následek konec císařských snah dobýt sever a o brzké uzavření míru.

Hesenský lantkrabě Filip I. nedokázal na západě Svaté říše římské najít žádného spojence. Po zprostředkování Mořicem se snažil uzavřít mír, doufající v císařovu milost, ale byl zajat.

Člověk, který byl oficiálním důvodem Šmalkaldské války, Jindřich V. Mladší, vstoupil do konfliktu bok po boku císařských a v zimních měsících na přelomu roku 1546 a 1547 získal zpět své brunšvicko-kahlenberské vévodství.

Na svém drtivé vítězství v bitvě u Mühlberka reagoval císař Svaté říše římské Karel V. parafrází na jiný slavný výrok. „Přišel jsem, viděl jsem a Bůh zvítězil!“

Vítězství dočasné, nikoliv věčné

Brzké zajetí obou vůdců protestantů vedlo zbývající válčící luterány k uzavření příměří. Šmalkaldský obranný spolek, uzavřený roku 1531, se tak o šestnáct let později rozpadl.

Na září roku 1547 byl svolán do Augsburku říšský sněm. Iniciativou císaře byl v květnu 1548 vydán tzv. augburský interim, který sliboval protestantům náboženskou svobodu až do rozhodnutí tridentského církevního koncilu, který projednával mimo jiné otázky reformace a protireformace. Také přiznával luteránům právo přijímat pod obojí a sňatky kněží, pod podmínkou, že se všichni evangelíci navrátí k římskokatolické církvi. Tímto tahem se snažil Karel V. připravit cestu nenásilné rekatolizaci. Bezúspěšně. Podmínka navrácení k Římu nebyla naplněna a vše v podstatě probíhalo stejně jako před Šmalkaldskou válkou. S rozdílem, že tentokrát sílící protestantskou opozici vedl neustále tábory měnící kurfiřt Mořic Saský.

Roku 1552 tato skupina intrikujících luteránů uzavřela smlouvu s francouzským králem, v níž vzbouřenci získali příslib peněžní podpory Francie za lotrinská města Cambrai, Mety, Toul a Verdun. Povstání mohlo vypuknout. Císař mezitím pobýval v Innsbrucku trápený dnou a hemeroidy, a nereagoval na různá varování. Až když uviděl protestantské vojsko jdoucí si pro něj, musel jednat. Uprchl do jižního Rakouska, do Villachu. Tam posléze přistoupil na podmínky luteránů. Propustil hesenského lantkraběte Filipa I. i bývalého kurfiřta Jana Fridricha a zrušil augsburský interim.

Roku 1555 byl vydán se souhlasem císaře, ale podepsaný už římským králem Ferdinandem I., tzv. Augburský náboženský mír, který vyřešil náboženskou otázku ve Svaté říši římské prostou zásadou. „Cuius regio, eius religio“ – „čí vláda, toho náboženství“.

Roku 1556 Karel V., císař Svaté říše římské, král Španělska, Nizozemí, pán Starého i Nového světa, rezignoval na svou hodnost. Vysílený a nemocemi trápený šestapadesátiletý muž se uchýlil do Španělska, kde také o dva roky později v klidu zemřel.

Země Koruny české

Roku 1526 se českým králem stal rakouský arcivévoda Ferdinand I. a jako pravověrný katolík okamžitě začal prosazovat římskokatolické vyznání. To, a neustálé boje s Turky, které si žádaly mnoho peněz, vyburcovalo české stavy, vesměs protestantské, vystoupit vůči svému pánu v tzv. prvním protihabsburském stavovském odboji.

Poté, co na konci roku 1546 vystoupil Mořic Saský ve Šmalkaldské válce na straně katolíků a zaútočil na území saského kurfiřta, svého bratrance, začal Ferdinand I. uskutečňovat podpůrnou akci, ke které se zavázal ve spojenecké smlouvě se saským vévodou. Ke Kadani byla svolána zemská hotovost a, i přes zjevnou liknavost českých stavů a ještě větší nedisciplinovanost jejich jednotek, vytáhl 30. října do pole. České oddíly však operovaly pouze na hranicích lén Zemí Koruny české. Vypálily Markneukirchen, porazili saské jednotky, které se jim postavily, ale pro další nasazení neměl český král oprávnění. Čeští stavové si totiž za časů Habsburkových předchůdců prosadili zákon, který nedovoloval vést válku za hranicemi českého království. Proto už 5. listopadu byla armáda českého království rozpuštěna.

12. ledna 1547, kdy saský kurfiřt zatlačoval svého bratrance do defenzívy, bylo královským mandátem, který panovníkovi zaručoval sebrat vojsko bez povolení zemského sněmu v případě náhlé invaze na území Koruny české, k Litoměřicím znovu svoláno vojsko. Tou invazí byl průnik jednotek Jana Fridricha do Dolní Lužice, kde vypálily několik vesnic. Čeští stavové, kteří sympatizovali se Šmalkaldským spolkem, však odmítli spolupracovat. Místo toho svolali 18. března sněm do Prahy, kde obvinili českého krále z porušení zemských zákonů, a také z přílišné podpory katolíků v zemské vládě na úkor protestantů. Kvůli těmto panovníkovým zásahům do mocenského monopolu, čeští stavové vytvořili spolek, který okamžitě začal vyjednávat s Janem Fridrichem a šmalkaldskými.

Do druhé poloviny března se v Litoměřicích sešly pouze oddíly z Plzně, Ústí nad Labem, Českých Budějovic a několika mála velmožů spolu s prosbami ostatních měst a šlechticů o odvolání mobilizace. Mezitím jednotky saského kurfiřta obsadily 20. března Jáchymov, což vyvolalo reakci spojení Ferdinandových jednotek s Mořicovými a následný vpád do Čech o čtyři dny později. Stavovský odbojný spolek svolal zemskou hotovost proti králi, protože se obával jeho odplaty. Zároveň očekával pomoc od moravských, lužických a slezských stavů. Ty však odmítly jakoukoliv účast na rebelii. Naopak čeští stavové odmítli dodat posily saskému kurfiřtovi, který je očekával. Nedostatek odvahy a lpění na svém bohatství českých měst a šlechty možná rozhodly výsledek Šmalkaldské války i celého protihabsburského odboje.

Počátkem dubna získalo Ferdinandovo vojsko posilu v podobě habsburského pomocného sboru a český král vydal požadavek na rozpuštění zemské hotovosti a obnovení loajality panovníkovi. České stavy se nechtěly vzdát, ale nabízely mír za určité ústupky. Avšak porážka Šmalkaldského spolku a především Jana Fridricha v bitvě u Mühlberka znamenala konec celé revolty. Především šlechta se houfně sjížděla do Litoměřic, kde se mezitím usídlil panovník, a žádala ho o milost. Pouze Praha a několik dalších středočeských měst vytrvalo ve svém přesvědčení a dál vzdorovalo. Po krátkých bojích však hlavní město kapitulovalo a tím skončil i tzv. první protihabsburský stavovský odboj.

Ferdinand I. udílením trestů definitivně rozložil stavovskou opozici. Šlechta byla zbavena části majetku a dva její příslušníci byli popraveni. Měšťanský stav dopadl mnohem hůře. Vzbouřeným městům byla sebrána děla, na radnice byli dosazeni královští úředníci; hlavně Praze byla zkonfiskována většina majetku a zvýšeny daně spolu s odnětím mnoha privilegií. Za rebelii zaplatili životem také dva lidé městského stavu.

Tresty byly natolik drtivé, upevnění panovníkovy moci natolik silné a vzájemná nenávist mezi stavy natolik velká, že důsledky revolty byly cítit i po několika desetiletích, které nenávratně směřovaly k osudné Bílé hoře.

 

10 Dickinger, Christian: Habsburkové bez iluzí: Jací byli doopravdy?, str. 49.
11 Weissensteiner, Fridrich: Velcí panovníci rodu habsburského, str. 114.
12 Seibt, Fedinand: Karel V., str. 151.
13 Seibt, Fedinand: Karel V., str. 135.

Šmalkaldská válka II.

Náboženský konflikt?

Ve vzduchu byla cítit válka. Nově obnovená náboženská jednání v Řezně a ve Wormsu byla neúspěšná. Všichni hráli o čas. Karel V. měl konečně volné ruce a mohl vyřešit luteránský problém. Měl příslib francouzských posil, neutralitu bavorských vévodů, kteří si vedli v podstatě samostatnou politiku, i pomoc papeže, který nabídl nejen 100 000 dukátů na válku s Turky, ale stejný obnos peněz proti protestantům, společně s 12 000 pěšáky a 500 jezdci, a k tomu všemu skoro milion zlatých z majetku španělské církve. Vévodovi Ulriku I. Württemberskému, kterého už jednou hájili šmalkaldští, byla připomenuta lenní přísaha, že se nepostaví proti svému pánu. S Istanbulem byl uzavřen mír a dokonce i příjmy z Nového světa se po poklesu znovu zvýšily. Roku 1545 se konečně po dlouhém snažení sešel církevní koncil v Tridentu na habsburském území, aby projednal otázky postoje vůči reformaci. Roku 1546, ve věku 63 let, zemřel samotný zakladatel reformace Martin Luther. Pro označení všech událostí, které císaři hrály do rukou, by se dalo použít heslo křižáků. „Deus vult – Bůh to chce!“.

Karel V. však stál před problémem. Kdyby vyhlásil válku protestantismu, který ovládal už většinu Svaté říše římské a organizoval se do silného Šmalkaldského spolku, ani všichni spojenci, které měl, by mu nedokázali pomoci. Pokud by vůbec chtěli. Loajalita Francie a Svatého stolce byla značně diskutabilní. Anglie už se odklonila od Říma a vyjednávala s protestanty. Bavorsko by rádo vidělo Habsburky sražené do kolen. A vzpomínka na dlouhé a nákladné války, které vedl Zikmund Lucemburský proti českým husitům, byly dosud v živé paměti.

Nábožensky motivovaný konflikt byl také nedůvěryhodný, protože sám císař vyjednával s luterány, když potřeboval pomoc ve svých četných válkách. Nakonec vedl k válce vcelku nepatrný incident. Roku 1542 brunšvicko-lüneburský vévoda Jindřich V. Mladší (1489 – 1568) zaútočil na saské říšské město Goslar, člena Šmalkaldského svazu, a snažil se zabrat jeho výnosné doly. Za to byl saským kurfiřtem Janem Fridrichem a hesenským lantkrabětem Filipem I. vyhnán ze svých držav a musel se uchýlit do bavorského azylu. Záminka k dlouho vyhlížené náboženské válce tak byla na světě, i když oficiálně císař pouze obnovoval právo a pořádek na svém území. Stále chtěl mír ve Svaté říši římské, ale vůdcové Šmalkaldského spolku ho svou opakovanou drzostí porušili. Takto se snažila katolická propaganda získat veřejné mínění na stranu Karla V.

„Tak jsme s mým bratrem (Ferdinand I.) a s bavorským vévodou dospěli k názoru, že už zbývá jen moc, abychom je donutili k rozumným podmínkám. Doba je příznivá…“9 Těchto pár řádků stálo v dopise Karlově sestře Marii, místodržitelce Nizozemí, a vystihuje skvěle dobu, kdy byly napsány – pět minut před dvanáctou hodinou.

Ve jménu Páně!

Šmalkaldský spolek odpověděl na nařčení z neposlušnosti mobilizací. 4. července roku 1546 se u středoněmeckého města Ichtershausen sešli všichni členové a odsouhlasili válku s císařem. Karel V. za projev vzpoury uvrhl hesenského lantkraběte Filipa I. a saského kurfiřta Jana Fridricha do říšské klatby.

Celá Evropa pozorovala rozvíjející se konflikt a očekávala brzký konec války. Karel V. čekal v bavorském Řezně na vzdálené papežské a španělsko-italské oddíly a také na nizozemské vojsko vedené vrchním velitelem císařských, Ferdinandem Alvarezem de Toledo y Pimentel, vévodou z Alby (1507 – 1582), který se v budoucnu nechvalně proslaví v Nizozemské válce. Ani rychlá pomoc z českého království nebyla očekávána. Většina stavovské obce byla kališnická nebo luteránská a potají vyjednávali se Šmalkaldským spolkem. Avšak neschopnost dohody mezi nejvlivnějšími šlechtici v protestantském svazu měla za důsledek promarnění šance zajmout císaře, dokud byl ještě bezbranný. Po dlouhých jednáních se luteránská koalice rozhodla táhnout na jih, obsadit tyrolské průsmyky a tím odříznout císaře od nejbližších vojsk. Mohla také počítat s podporou horalů, protože tamní lid si dosud pamatoval počínání habsburských žoldáků při potlačování povstání.

Ulmsko-augsburské vojsko se spojilo s jednotkami hesenského lantkraběte a saského kurfiřta u jihobavorského města Donauwörth. Nyní čítala armáda Šmalkaldského spolku 50 000 pěšáků a 7 000 jezdců. Tento manévr však zabral luteránům celý srpen. Toho využil Karel V. a s nepatrným počtem vojáků, údajně okolo 6 000 mužů, proklouzl na jih, kde se spojil se žoldáky Svatého stolce a věrnými Španěly. Spojená katolická vojska poté zahájila postup na sever s cílem odříznout šmalkaldské od jejich severních zásobovacích tras.

Poslední srpnový den se vojska dostala na dohled k Ingolstadtu. První střetnutí ve Šmalkaldské válce se však omezilo jen na palbu z děl a na boj lehké kavalérie. 17. září po namáhavém pochodu dorazily i nizozemské oddíly. Císařsko-papežská armáda, čítající v tom okamžiku okolo 57 000 mužů, brzy opustila svá postavení a odtáhla k nepřátelskému Ulmu. Ten však měl příliš silnou obranu a Karel V. si nemohl dovolit ztrácet čas dlouhým obléháním. Vojenská pokladna byla prázdná a žoldnéři dezertovali po celých jednotkách. Svatý stolec stáhl své vojáky s omluvou, že nejsou zvyklí na severní počasí. Peníze byly zjevně také zimomřivé a putovaly proto zpět do Říma spolu s papežským kontingentem. Ale ani šmalkaldskému vojsku se nevedlo nejlépe. Odříznuti od své severní základny zmírali němečtí vojáci hlady. A i jim se brzy přestal vyplácet žold.

Tím jak se válka začala protahovat, začínal být vítěz čím dál nejasnější. Šmalkaldský svaz byl zklamán neochotou nespolkových říšských knížat a měst bojovat za věc protestantismu. Francie byla unavená z dlouhých válek s císařem a ani evangelické kantony Švýcarského spříseženstva nejevily zájem válčit za svými hranicemi, když římskoněmecký císař jen minimálně zasahoval do jejich politiky. A někteří členové koalice tajně začali vyjednávat o příměří. Karel V. je však odbyl. Pro něj byli jen rebelové, ne protivníci na život a na smrt. Šmalkaldská jednota měla brzy pocítit další ránu. 27. října vešla v platnost tajná dohoda panovníka Svaté říše římské se saským vévodou Mořicem (1521 – 1553), luteránem, který za příslib kurfiřtské hodnosti napadl území svého bratrance Jana Fridricha jako vykonavatel říšské klatby. I když se všechny protestantské říšské stavy ohradily proti této zradě, saský vévoda se bránil, že bude lepší pro nové vyznání, když kurfiřtský hlas získá luterán a ne Habsburk. 30. října pak vpadly do Saska i české oddíly pod vedením Ferdinanda I.

Tento nečekaný sled událostí měl za příčinu rozpad jihoněmecké luteránské armády. Kurfiřt Jan Fridrich odtáhl se svými jednotkami bránit své panství, kde se mu podařilo odrazit nápor Mořice a v protiofenzívě zabrat i většinu jeho území. Zbytek vojska s hesenským lantkrabětem Filipem I. se rozutekl. Jednotliví členové spolku pochodovali zpět bránit své domovy a žoldáci šli hledat svůj žold. Karel V. pouze přihlížel. Jihoněmecká města se pod příslibem náboženské tolerance vzdávala císařským. Poté přišla zima a boje na tzv. dunajské frontě ustaly.

 

9 Seibt, Ferdinand: Karel V., str. 134.

Šmalkaldská válka I.

Causa Lutheri

Léta Páně 1517 vystoupil wittenberský profesor teologie Martin Luther (1483 – 1546) proti morálnímu úpadku papežství a svým památným přibitím 95 tezí o prodeji odpustků na dveře chrámu rozpoutal bouři, která změnila dosavadní řád i myšlení křesťanského světa. Postupně rozpracovávané učení, šířené ohromnou rychlostí nedávno objeveným knihtiskem, zasáhlo všechny sociální vrstvy. Reforma církve založená na myšlence „sola fide et sola Skriptura“, tedy pouze skrze osobní víru a znalostí Písma svatého mohl správný křesťan a i hříšný Svatý stolec dojít věčné blaženosti – spasení. Proto nemálo šlechticů svoji novou víru využilo pro zbohatnutí a ve jménu chudoby církve sekularizovali církevní majetek a stavěli se proti majestátu císaře. Chudina rabovala bohaté kostely a kláštery pod vedením radikálních kazatelů, vesměs Lutherových žáků. Řada povstání posléze splynula do obtížné, krvavé Německé selské války (1524 – 1526), která byla s vypětím všech sil potlačena. Reformátor, který spustil lavinu událostí, byl Římem vyloučen z církve a prohlášen za kacíře, ale část mocné aristokracie v čele se saským kurfiřtem1 Fridrichem Moudrým (1486 – 1525) ho vzala pod svá ochranná křídla, protože v něm viděla nástroj, který by mohl svrhnout rod Habsburků z jeho piedestalu.

Případ Martina Luthera se několikrát projednával před vládcem Svaté říše římské Karlem V.2 na říšském sněmu3, kde se i přes snahy vyřešit náboženské problémy kompromisem brzy vytvořila sílící luteránská opozice. Římskoněmecký panovník musel ochránit svou rozlehlou říši, a proto kormidloval loď tam, kam vítr zrovna vál. Potřeboval podporu papeže proti Francii expandující do Itálie? Uvrhl Luthera do říšské klatby4. Potřeboval peníze a vojáky proti Turkům a Francouzům? Slíbil katolickým i luteránským říšským stavům dočasnou náboženskou toleranci a brzké vyřešení otázky víry.

Šmalkaldský spolek

Roku 1530 byl Karel V. korunován císařskou korunou z rukou papeže v italské Bologni. Takto posilněn ve své víře se rozhodl římskoněmecké říši navrátit její jednotu. Svolal proto do města Augsburg říšský sněm, kde se vše mělo jednou provždy vyřešit. Protestanti předložili výklad svého učení, tzv. Confessio Augustana (Augsburské vyznání). Císařovi teologové v rekordním čase dodali tzv. Confutatio Augustana (Augsburský rozklad) a tím započal dialog, od kterého si mnozí slibovali mnohé. Prodlužující se diskuzí se však do popředí dostali odpůrci kompromisu, a proto bylo císařovo Confutatio vyhlášeno jako rozhodnutí sněmu, ovšem bez souhlasu protestantů. Obě strany se od sebe navždy oddálily a už je nic nedokázalo znovu sblížit.

Usnesení sněmu brzy vyvolalo reakci. 27. února roku 1531 se v malém středoněmeckém městě Šmalkaldy sešli dva nejmocnější protestantští šlechtici v říši, kurfiřt Jan Fridrich Saský (1503 – 1554) a lantkrabě5 hesenský Filip I. (1504 – 1567). Tito dva mužové přísahali na Augsburské vyznání víry, jak Confessio začalo být nazýváno, společně s dalšími knížaty (z Anhaltska, Brunšvicko-Grubenhagenu, Brunšvicko-Lünenburgu) a s říšskými městy (Štrasburk, Ulm, Brémy, Magdeburg, Isny, Lindau, Biberach, Memmingen, Reutlingen, Konstanz, Lübeck) založili tzv. Šmalkaldský obranný spolek, který měl ochraňovat své členy před útoky katolíků a císaře samého. K tomu jim mělo pomoci 10 000 mužů pěchoty a 2 000 jezdců, kteří tvořili spolkovou armádu. Po přistoupení dalších říšských stavů se síly zvýšily na dvojnásobek.

Jednota okamžitě navázala diplomatické styky s katolickou Francií, která se snažila najít jakéhokoliv spojence proti Karlu V. a neváhala se spojit i s Osmanskou říší. Další mocností, které byla rozsáhlost císařových držav trnem v oku, bylo anglické království. Anglický král Jindřich VIII.6, pod vlivem své druhé manželky Anny Boleynové, začínal prosazovat reformační tendence, a tak s radostí přijal německé vyslance. I Bavorsko, věrné Římu a hned po Habsburcích nejsilnější katolická bašta v říši, se začalo paktovat s protestanty. S luterány a především se saským vévodou je spojoval nesouhlas se zvolením císařova bratra Ferdinanda I.7 za římského krále, pobočníka a nástupce. I Turci, v podstatě v neustálé válce s Habsburky na uherské a středomořské frontě, využili příležitosti oslabit své nepřátele.

Karel V. byl bezmocný. Ve stejném roce, kdy mezi sebou protestanti uzavřeli alianci, se rozpadl kvůli rozdílnosti vyznání císařský Švábský spolek, který rozdrtil selská povstání na jihu Svaté říše římské. Proto nijak nemohl a ani nechtěl zakročit vojensky. Nehodlal rozervat říši občanskou náboženskou válkou. Naopak to on potřeboval pomoc od luteránů. Turci se vydali znovu na pochod a Uhrám hrozily další boje. Z tohoto důvodu byl vydán zákaz pronásledování protestantů.

Šmalkaldská koalice postupem času začala čím dál tím více vystupovat proti habsburskému císaři. Roku 1534 vyrvala rakouským zemím württemberské vévodství a navrátila ho původnímu majiteli Ulriku I. (1487 – 1550). Ten po roztržce se Švábským svazem a pod říšskou klatbou, utekl roku 1520 do zahraničí. Jeho panství koupil za 220 000 dukátů Karel V. Císařův bratr Ferdinand I., kterému území jako rakouskému arcivévodovi patřilo, byl poražen v bitvě u Lauffenu vojskem hesenského lantkraběte Filipa I., který s uprchlým velmožem Ulrikem I. navázal kontakt. Zdálo se, že se tento konflikt vyvine v náboženskou válku, ale už zde nebyl Švábský spolek, aby sjednal pořádek ve prospěch císaře. Také zhoršující se vztahy s Francií, která s aktivitami šmalkaldských veřejně souhlasila, zapříčinily, že habsburští bratři museli přetrpět hořkou porážku, přijmout vítězství luteránů a württemberské vévodství navrátit původnímu majiteli.

Karel V. si uvědomoval sílící luteránskou opozici v říši a snažil se ji proto oslabit. Roku 1541 se proslechlo, že lantkrabě a vrchní velitel Šmalkaldské koalice Filip I. žije v bigamním svazku. Přestože s manželkou měl už osm dětí, oženil se s tichým souhlasem Luthera a jeho spolupracovníků i s její dvorní dámou. Pod hrozbou trestu smrti začal s císařem vyjednávat o milost. Hesenský kníže brzy přijal navrhované podmínky. Přislíbil poskytnout podporu římskoněmeckému panovníkovi proti všem jeho nepřátelům, pokud to však nebudou protestanté nebo členové Šmalkaldského spolku. Dále pak, že neuzavře spojenectví s Francií, s Anglií ani s rebely z jakéhokoliv kouta Karlovy říše. Na oplátku mu panovník Svaté říše římské odpustí všechny jeho činy, „kdyby se stalo, že by ho pohnula obecná válka proti protestantům kvůli náboženství“.8 Tedy již pět let před Šmalkaldskou válkou císař pomýšlel na vyřešení luteránského problému pomocí síly. Touto dohodou také Karel V. podkopal Filipovo postavení ve spolku a o dva roky později byl hesenský lantkrabě sesazen z postu vrchního velitele.

Brzy poté, roku 1542, následovala válka s Francií, do které protestanti táhli s císařovým slibem tolerance jiného vyznání a vyřešením problému na dalším říšském sněmu. Podporováni protifrancouzskou propagandou, jež pravdivě obviňovala své nepřátele z paktování s Turky, kteří prodávali křesťany do otroctví, se císařská vojska probila takřka až k Paříži, vzdálené jen dva dny jízdy. Nakonec byly uzavřeny mírové smlouvy s tajným dodatkem pomoci Francii při případné válce s říšskými protestanty.

 

1 Kurfiřt – hodnost propůjčovaná nejvlivnějším říšským šlechticům, která jejím majitelům dávala výsadní právo volit římskoněmeckého krále. Kurfiřtský poradní sbor se ustálil v 16. století na sedmi lidech: tři byli církevní kurfiřti – arcibiskup mohučský, trevírský a kolínský a čtyři světští – král český, falckrabě rýnský, vévoda saský a markrabě braniborský.
2 Karel V. (1516 – 1556) – král španělský (jako Karel I.), císař Svaté říše římské, vévoda burgundský atd. (údajně přes 70 dalších titulů).
3 Říšský sněm – shromáždění říšských stavů (zástupců měst a šlechty), kteří se podíleli na správě země spolu s císařem; hlasováním rozhodovali především o daních, válkách a zákonech.
4 Říšská klatba (také známo jako acht) – provinilec byl postaven mimo zákon, jeho majetek propadl státu a mohl být kýmkoliv beztrestně zabit.
5 Lantkrabě – titul říšského knížete, který byl přímo podřízen císaři; nejvýznamnějším byl lantkrabě hesenský.
6 Jindřich VIII. (1509 – 1547) – král Anglie, Irska a titulárně Francie z rodu Tudorovců, proslulý odklonem od Říma a založením anglikánské církve, a šesti manželstvími (1. s Kateřinou Aragonskou /rozvod a přirozená smrt/ 2. s Annou Boleynovou /sťata/ 3. s Janou Seymorovou /smrt při porodu/ 4. s Annou Klévskou /rozvod a přirozená smrt 5. s Kateřinou Howardovou /sťata/ 6. s Kateřinou Parrovou /přirozená smrt po úmrtí svého manžela/).
7 Ferdinand I. Habsburský (1522 – 1564) – arcivévoda rakouský (od roku 1522), král český a uherský (od roku 1526), král římský (od roku 1530), císař Svaté říše římské (od roku 1556); muž, jehož vládou začíná „400 let útlaku“ v českých zemích.
8 Seibt, Fedinand: Karel V., str. 115.

Sacco di Roma: Vyplenění Říma 1527 II.

Město s 53 000 obyvateli bylo prakticky bez obrany. Papežská švýcarská garda a narychlo svolané několikatisícové milice stály proti dobře vycvičeným žoldnéřům, kteří byli zoceleni v mnoha bitvách. Ani papežova pozice nebyla silná. Díky císařské propagandě začínala velká část populace, která nebyla ani italského, natožpak římského původu, reptat proti náměstku Božímu z rodu Medici. To vše bylo podporováno římským klanem Colonnů, který nerad viděl papežský stolec již po několik desítek let obsazený florentskou rodinou bankéřů.

Klement VII. a jeho poradci však vkládali velké naděje do opevnění postaveného antickými Římany a posilovaného po celá staletí. Očekávali, že císařské vojsko bude po několik dní tábořit před městem a poté odtáhne bez boje, ustupujíc před jednotkami Cognacké ligy. Ale Římanům měl osud přichystat překvapení a probuzení do nového věku střelného prachu.

Ranní mlha 6. Května se okolo západních hradeb Vatikánu rozezvučela válečným pokřikem a střelbou artilerie. Papežské velitelství a malé dělostřelectvo mohlo pouze přihlížet na útok vojska habsburské říše. Andělský hrad, kde se nacházely tyto dvě důležité složky obrany, se totiž naneštěstí rozkládal na východní straně čtvrtě Borgo, kde ležel i chrám sv. Petra. A právě tato pevnost chránila jedinou přístupovou cestu do nitra papežského města – Andělský most.

Pod krycí palbou děl a v prudkém dešti se zpustila série útoků na Věčné město, přesněji na kopce Vatikán a Janikulus. Postava vrchního velitele v bílém plášti v čele vojska povzbuzovala žoldnéře k většímu úsilí ztéct hradby. Ale také se stala jasně viditelným cílem pro obránce Říma. Toho údajně využil manýristický malíř a voják ve službách papeže Benvenuto Cellini (1500 – 1571) a smrtelně ranil konetábla Francie, vévodu bourbonského a vyhnance – Karla III. Pokud můžeme věřit slovům florentského rodáka, zranil dokonce i kapitána jízdy a oranžského prince Philiberta de Châlon. Bitvu se však nepodařilo zvrátit.

Císařští žoldnéři se dostali až k bazilice sv. Petra, kde se jim na odpor postavila Papežská garda. 147 příslušníků osobní stráže náměstka Božího padlo se svým oberstem Kasparem Röistem (??? – 1527) u obelisku uprostřed náměstí. Pouze 42 gardistů přežilo. Eskortovali totiž papeže Klementa VII. a čtrnáct kardinálů tajnou cestou do Andělského hradu. Řím byl dobyt.

Do čela vojska byli dosazeni velitelé jízdy Philibert de Châlon a Ferrante I. Gonzaga. Ti však neoplývali charismatem ani dostatečnými vůdcovskými schopnostmi předešlého vojevůdce, aby mohli obnovit ztracenou disciplínu. Pouze vydali rozkaz k drancování, který byl s jásotem přijat.

Španělský účastník vyplenění Říma si poznamenal: „V Římě, v hlavním městě křesťanstva, nezvoní žádné zvony, neotevírají se žádné kostely, neslouží se mše, neslaví se neděle a svátky. Z bohatých krámů obchodníků se staly stáje, nejkrásnější paláce byly zpustošeny, řada domů vypálena, dveře a okna jiných vyrvána a odnesena, ulice se proměnily v hnojiště, zápach mrtvol je strašlivý; lidé i zvířata jsou pohřbíváni společně; v kostelích jsem viděl mrtvoly ohlodané psy. Na náměstích stojí stoly, na kterých se hraje o hromady dukátů.“11

Kapitán lancknechtů Sebastien Schertlin von Burtenbach to vyjádřil stručněji: „Všichni se litovali a mnoho plakali. Všichni jsme bohatí.“12

Rozdílnost ve vyznání se stala minulostí. Katolíci i luteráni svorně plenili chrámy, strhávali z mrtvol kněží bohatá roucha, ničili obrazy renesančních mistrů. Znásilňovalo se na každém rohu. Církevní hodnostáři se museli vykupovat za vysoké částky, ale před tím byli krutým způsobem zesměšňováni. Kristové na tisících křížů museli snášet urážky a rány. Relikvie byly znesvěcovány. Žoldnéři opilí vítězstvím a krví si právem dobyvatelů přivlastňovali zdobené ornáty a dokonce i trojitou papežskou korunu. Jednotlivé oddíly se často dostávaly do bojů o bohatá sídla, která bývala vypleněna i několikrát. Všude znělo provolávání lancknechtů, protestantských „křižáků“ na výpravě proti zpustlosti Říma: „Vivat Luther papa!“ – „Ať žije papež Luther!“

Na hořící Řím a oslavující průvody vojáků exercitus caesareus se museli z oken Andělského hradu dívat všichni příslušníci papežské kurie. Mohli pouze děkovat Bohu, že vrchní velitelé Philibert de Châlon a Ferrante I. Gonzaga již dávno ztratili kontrolu nad svými oddíly, a tak nemohli podniknout útok na dobře bráněnou a zásobovanou pevnost. Ta byla pouze obklíčena Španěly. Jediné, co chybělo obráncům, bylo sebevědomí. Dávno ztratili naději na příchod sil Cognacké ligy, jejíž sbory se neochotně blížily k Věčnému městu.

5. června se papež Klement VII. vzdal plundrujícímu vojsku. Byl nucen souhlasit s potupnými podmínkami, které zahrnovaly zrušení zbytku Švýcarské papežské gardy, zaplacení reparací ve výši 400 000 zlatých a odpuštění všech hříchů vítězů spáchaných během plenění. Dále také vydání některých severoitalských papežských měst (Parma, Piacenza, Civitavecchia, Modena) Svaté říši římské a smířením se španělskou posádkou na Andělském hradu až do kapitulace již zmíněných měst. Tak se náměstek Boží stal vězněm římskoněmeckého panovníka Karla V.

Dobytí a vyplenění Říma ovlivnilo přítomnost i budoucnost všech zúčastněných stran. Z Říma prchlo mnoho renesančních umělců a svá díla vydalo v plen armádě. Klement VII. začal po zažitém traumatu nosit plnovous kajícníka. Římskokatolická církev pochopila, tak jako celý křesťanský svět, obsazení Věčného města jako trest Boží, a ve výsledku ji to donutilo pomýšlet na reformu institutu papežství a katolicismu vůbec. Dále také Švýcarská garda dodnes přijímá každý rok nové příslušníky přesně 6. května. Dokonce i v jazyce můžeme najít připomínku Sacco di Roma. Německé „Halt!“ se dodnes ozývá v italštině jako „Alt!“.

Teprve 28. listopadu se Klementu VII. podařilo uniknout. Podplatil své strážce a v převleku spolu s kardinály uprchl komínem do Orvieta, do papežského města poblíž hranic se Sienskou republikou. Odtud se snažil navázat vztahy s habsburským dvorem. Proto odmítl lorda kancléře kardinála Thomase Wolseyho, který nabízel finanční i vojenskou pomoc Anglie výměnou za rozvod Jindřicha VIII. s Kateřinou Aragonskou, tetou Karla V. Tímto rozhodnutím dal ale Svatý stolec podnět k vytvoření anglikánské církve a posílení pozice protestantů v Evropě. Zamítl i návrhy Francie, která v srpnu vstoupila do severní Itálie. Tím se habsburská politika na Apeninském poloostrově začala soustředit na udržení dvou strategických bodů – Neapole a Milána.

Klement VII. se v této těžké době projevil jako zručný diplomat. Zákaz pronásledování říšských stoupenců v papežských městech a usmíření se s prohabsburskými kardinály a římskými rody mu nakonec vyneslo poklidný vjezd do Říma, rušený pouze bouří, dne 6. října 1528. Okamžitě začal organizovat nové zásobování města, ve kterém populace poklesla na polovinu. Karel V. nakonec potvrdil své usmíření s papežem svou slavnostní korunovací na císaře13 v Bologni roku 1530. Byla to poslední korunovace tohoto typu z rukou náměstka Božího.

Mezitím habsburské vojsko stále pobývalo v doutnajícím Věčném městě. Takto popsal závěrečnou etapu okupace již zmíněný lancknecht Sebastien Schertlin von Burtenbach: „Řím jsme neokupovali ani dva měsíce a pět tisíc našich zemřelo na mor, neboť nikdo nepohřbíval mrtvoly. V červenci jsme napůl mrtví opustili město směrem k Marches (myšleno Le Marche na východě Itálie – poznámka autora), abychom přišli na jiný vzduch… V září po návratu do Říma jsme drancovali ještě víc a nalezli jsme velké ukryté poklady. Zůstali jsme ještě šest měsíců.“14 Počet množících se půtek mezi národnostně i nábožensky rozdílnými jednotkami se zvyšoval den ode dne spolu s rostoucí dezercí. Nemoci znovu decimovaly jednotky exercitus caesareus, mezi které se jen pomalu vracela kázeň.

Až nakonec v neděli 16. února 1528 byly vyslyšeny modlitby obyvatel Říma. Španělské tercie s italskými jednotkami opustily vydrancované Věčné město, následované o den později sbory lancknechtů. Podle papežského historika zbyly z exercitus caesareus pouhé zbytky. Pět tisíc Němců, čtyři tisíce Španělů a dva a půl tisíce Italů mířily na jih k Neapoli, kde se mělo znovu bojovat se silami Cognacké ligy. Luteránské jednotky si do kroku zpívaly:

„Padlo, padlo veliké město.
V němž dlouho sídlila rudá nevěstka.
Se svým kalichem hýření!“15

Zamyšlení autorovo na závěr

Můžeme se jen domnívat, jestli za celou výpravou opravdu stála pouze nedisciplinovanost císařských jednotek, jak tvrdí současní historici. Nedochovala se žádná korespondence římskoněmeckého panovníka s veliteli v Lombardii, která by nám odhalila opravdový důvod k tažení na Řím. Je možné, aby Karel V. v sobě potlačil katolíka a vydal rozkaz k útoku na papeže, hlavu církve? Důvod k tomu měl. Jako křesťana ho pravděpodobně popuzovala marnotratnost a hříšnost Svatého stolce, a jako císaři se mu zase protivila zrádnost náměstka Božího, který se neustále paktoval s jeho nepřáteli. Proto možná souhlasil s vypleněním Věčného města.

Zajal papeže a ukázal svým soupeřům, že v Itálii má rozhodující slovo rod Habsburků. Ale je možné, že by v sobě potlačil i svědomí a souhlasil s útokem na špatně bráněné město? Určitě věděl, že dojde ke smrti mnoha obyčejných obyvatel. A neovlivnilo poté Sacco di Roma myšlenku Karla V. vyřešit osobně Italské války soubojem s francouzským králem a tím, podle císařových slov, ušetřit křesťanskou krev? Jedno je jisté. Roku 1527, kdy se podle názoru renesance svět vynořil z temnoty a barbarství středověku, bylo Věčné město vypleněno habsburskými křesťanskými žoldáky, kteří se nápadně podobali svým dobyvatelským předchůdcům – Vandalům, Arabům a Normanům.

 

11 Weissensteiner, Friedrich: Karel V., in: Velcí panovníci rodu habsburského, str. 108.
12 Chastel, André: Vyplenění Říma: Od manýrismu k protireformaci, str. 83.
13 Císařská korunovace – slavnostní akt, při které byl panovník Svaté říše římské (tzv. římský král) papežem korunován císařskou korunou. Zpravidla se tato událost konala v Římě a znamenala obrovskou finanční zátěž pro státní pokladnu.
14 Chastel, André: Vyplenění Říma: Od manýrismu k protireformaci, str. 83.
15 Chastel, André: Vyplenění Říma: Od manýrismu k protireformaci, str. 26.

Sacco di Roma: Vyplenění Říma 1527 I.

V 16. století zpustošily Apeninský poloostrov tzv. Italské války1. Uzavírání mírů a aliancí se v tomto konfliktu střídalo až s děsivou pravidelností. Dobytí Říma, sídla katolické církve, bylo pouhou malou epizodou na pozadí větších událostí. Přesto tato zpráva vyděsila celé křesťanstvo.

Děvka babylonská

Zhoršující se mezinárodní situace vyburcovala krále Františka I.2 k obnovení války na Apeninském poloostrově proti španělskému králi a panovníkovi Svaté říše římské Karlu V.3. Ale vojsko z Francie bylo drtivě poraženo v bitvě u Pavie roku 1525, kde byl dokonce francouzský panovník z rodu Valois zajat a posléze odvezen do Madridu k mírovým jednáním. Tam se musel potupně zříci nároku na Itálii i další území a mimo jiné také ukončit válečné operace francouzské armády. Pod podmínkou dodržení mírových smluv a ponechání svých synů v zajetí, byl František I. propuštěn na svobodu. Záhy však všechny sliby odvolal a prohlásil mír za vynucený.

Válka tak neskončila a mělo dojít k dalším bojům. Francie si však uvědomovala svou zranitelnost – byla obklíčena z východu i západu habsburskou říší. Proto se tajně sešla s vyslanci papeže Klementa VII.4, který byl do té doby oficiálně spojencem Karla V. Strach ze ztráty samostatnosti a z hegemonie Habsburků nejen v Itálii, ale i v celé Evropě vehnal do spojenectví i jiné státy. Mezi italskými vynikaly především Benátky a Milán. Do krvavé hry ale přistoupil i nový hráč – Anglické království, které v ní sledovalo své osobní zájmy. Lord kancléř kardinál Thomas Wolsey (1473 – 1530) se chtěl stát papežem a jeho pán, Jindřich VIII.5, se domáhal rozvodu se svou první manželkou Kateřinou Aragonskou6. A ukončit manželství mohl pouze papež a to zvláštním výnosem. Tak byla 22. května 1526 v Cognacu uzavřena aliance mezi francouzským králem, papežem, některými severoitalskými městy a Anglií proti Karlu V. Později toto uskupení bude nést jméno Cognacká liga.

Panovník Svaté říše římské narychlo povolal do Lombardie oddíly proti možnému francouzskému vpádu. Přes Janov k Milánu postupoval španělský sbor terciero7 v síle okolo 6 000 mužů pod vedením konetábla Francie Karla III. Bourbonského (1490 – 1527), který po konfiskaci rodinného majetku Františkem I. přeběhl do tábora Karla V. Z německých zemí pochodoval k Mantově Georg von Frundsberg (1473 – 1528), který se proslavil v bitvě u Pavie, s kontingentem čítající okolo 15 000 lancknechtů8. Tam se srazil na konci listopadu 1526 s benátskými oddíly a pověstnými italskými žoldáky z Bande Nere9 vedenými Giovannim de Medici (1498 – 1526), bratrancem papeže Klementa VII. Přesto se římskoněmečtí vojáci, zpravidla luteráni, probojovali jednotkami Cognacké ligy a zabili dokonce nepřátelského vrchního velitele, do kterého byly vkládány všechny naděje na poražení Karla V. a osvobození Itálie od habsburské dominance.

K císařské armádě u Piacenzy se nakonec přidala i jízda pod vedením pážete a věrného přítele Karla V. Ferranta I. Gonzaga (1507 – 1557), a Philiberta de Châlon (1502 – 1530), prince oranžského. Brzy přispěchaly i jednotky italských žoldnéřů v čele s dobrodruhem Fabriziem Maramaldym (1494 – 1552). Celé vojsko tak mělo ve výsledku okolo 34 000 mužů.

Zima na přelomu let 1526 – 1527 zaskočila svou krutostí. Námezdné císařské šiky trpěly nejen nízkou teplotou a nedostatkem potravin, ale především také nudou a nevyplácením žoldu. Vydržování tak velkých vojsk přivádělo totiž Karlovu státní pokladnu na mizinu, i přes obrovské zisky z amerických kolonií. 16. března 1527 se lancknechti, Španělé i Italové vzbouřili a vřítili se s vytasenými zbraněmi do velitelského stanu. Velitele římskoněmeckých oddílů Georga von Frundsberga ranila z tohoto projevu nedisciplinovanosti mrtvice a musel být odvezen zpět do Svaté říše římské. Karlovi Bourbonskému nezbývalo nic jiného než se podvolit nátlaku mužstva. Vydal proto rozkazy táhnout a vyplenit Papežský stát – táhnout na Řím, lůno a centrum křesťanské církve. Vyplenit Věčné město a pokořit zrádnou Děvku babylonskou, jak hlásala luteránská propaganda.

„Šestý květen, ach! / strašný den neštěstí, hrůzy a krutosti (…)“10

Císařská armáda, exercitus caesareus, podobná spíše barbarským hordám než křesťanskému vojsku, táhla Itálií a za sebou nechávala pouze zpustošená pole. Furor teutonicus, strach antických Římanů z divokých Germánů, se znovu probudil v srdcích obyvatel Itálie. Bologna a Florencie se zachránily jen díky penězům, ostatní města takové štěstí neměly. Města na severní hranici, Latia, Acquapendente a San Lorenzo Nuovo, lehly popelem. Konetábl Francie Karel III. Bourbonský hnal své oddíly k Věčnému městu, ze strachu, že na něj udeří síly Cognacké ligy. Protihabsburská aliance se však začínala hroutit. Severoitalské státy se zabývaly obranou svých měst a modlily se, aby se nedostaly do boje s lépe vycvičenými říšskými vojáky. Francie na Apeninský poloostrov měla přitáhnout až v srpnu 1527. Anglie byla od hlavního bojiště daleko a papežská armáda v podstatě neexistovala. To vše ale vrchní velitel italského habsburského vojska nevěděl.

Náměstek Boží Klement VII. se snažil vyjednávat. Nabídl dokonce 150 000 zlatých, aby si habsburské žoldáky usmířil. Karel III. Bourbonský s nabídkou souhlasil a vděčný papež ukvapeně rozpustil své žoldácké oddíly. To byla chyba. Španělští, italští a římskoněmečtí vojáci se stále dožadovali slíbené kořisti. A jejich velitel musel souhlasit, pokud nechtěl viset na prvním stromě. Na konci dubna se tak pustošící armáda dostala k Tibeře. V neděli 5. května se všechny římské zvony rozezvučily na poplach. Exercitus caesareus stál u západních zdí Říma.

 

1 V tzv. Italských válkách (1494 – 1559) se Francie pokoušela proniknout od konce 15. století do Itálie. Nejprve skrze obsazení trůnu Neapolska, posléze i podmaněním severní části Apeninského poloostrova. Proti francouzským panovníkům, kteří toužili po bohatých severoitalských městech, se nakonec prosadili římskoněmečtí císaři považující válečnou oblast za svou sféru vlivu. Během bojů byla uzavírána mnohá spojenectví, která zpravidla končila dočasnou porážkou jedné ze stran a následným spojenectvím proti dosavadnímu vítězi. Války skončily mírem v Cateau-Cambrésis, kde se Francie vzdala všech nároků na neapolský trůn ve prospěch Habsburků.
2 František I. (1515 – 1547) – francouzský král považovaný za prvního renesančního panovníka v dějinách své země; za vlády tohoto panovníka z rodu Valois došlo k velkému rozvoji kultury; jedna z nejvýraznějších postav 16. století a protivník Karla V. a Jindřicha VIII.
3 Karel V. (1516 – 1556) – španělský král (jako Karel I.), císař Svaté říše římské, vévoda burgundský atd. (údajně přes 70 dalších titulů) z rodu Habsburků.
4 Klement VII. (1523 – 1534) – papež a italský šlechtic z rodu Medici, za jehož pontifikátu začaly vznikat nové mnišské řády, mající za cíl očistu církve (např. kajetáni založeni r. 1524, kapucíni r. 1528, barnabiti r. 1533, a jezuité r. 1534), dále také učenec a mecenáš umění (za zmínku stojí především objednání Posledního soudu od Michelangela di Lodovico Buonarroti Simoni /1475 – 1564/).
5 Jindřich VIII. (1509 – 1547) – král Anglie, Irska a titulárně Francie z rodu Tudorovců, proslulý odklonem od Říma a založením anglikánské církve, a šesti manželstvími (1. s Kateřinou Aragonskou /rozvod a přirozená smrt/ 2. s Annou Boleynovou /sťata/ 3. s Janou Seymorovou /smrt při porodu/ 4. s Annou Klévskou /rozvod a přirozená smrt/ 5. s Kateřinou Howardovou /sťata/ 6. s Kateřinou Parrovou /přirozená smrt po úmrtí svého manžela/).
6 Kateřina Aragonská (1485 – 1536) – královna anglická, první manželka Jindřicha VIII., teta Karla V.
7 Tercieros (špan. tercie) – oddíly pouze španělských žoldnéřů, kde část vojáků bojovala s několikametrovými píkami a část mušketami. Tak vznikla účinná odpověď na „neporazitelnost“ Švýcarů a formace, která vynikla především během Třicetileté války (1618 – 1648).
8 Lancknechti – výsledek prvního pokusu o národní armádu v německých zemích, ze kterého se nakonec vyvinuli žoldnéři známí svými obouručními meči, arkebuzami a barevným stylem oblékání. Byli konkurenty švýcarských žoldáků na „trhu“. Jejich setkání na bojišti zpravidla končila masakrem a nemilosrdností vůči přeživším.
9 Bande Nere (italsky Černá skupina) – námezdný oddíl italských vojáků vedený a založený Giovannim de Medici. Tato jednotka vznikla během Italských válek a byla najímána oběma stranami. Po smrti svého velitele a zakladatele se dále účastnila bitev, ale zdecimovaná morem a boji se roku 1528 vzdala císařské armádě a byla rozpuštěna. Své jméno získala podle černého brnění, které vojáci nosili na památku smrti prvního zaměstnavatele, papeže Lva X. Byli prvními známými jízdními arkebuzíry.
10 Chastel, André: Vyplenění Říma: Od manýrismu k protireformaci, str. 25.