Archiv pro štítek: Řecko

Hérostratos

Jméno Řeka Hérostrata vstoupilo do světových dějin a svůj odraz později našlo třeba až v tak zdánlivě vzdálené disciplíně, jakou je psychologie. Tento mladík se totiž roku 356 před naším letopočtem rozhodl, že se nesmazatelně zapíše do historie. A rozhodl se tak učinit prostřednictvím ničeho jiného, než jednoho ze Sedmi divů světa, Artemidina chrámu v Efezu.

A rozhodl se tak neučinit jinak, než tím, že chrám podpálil. Svatostánek, který vznikal na místě starší stavby po takřka 200 let a svou krásou udivoval mnohé své doby, tak činem jediného muže takřka v mžiku oka zanikl.

Touha nesmazatelně zapsat své jméno do dějin stála Hérostrata život, neboť byl za čin, ke kterému se hrdě přihlásil, odsouzen k trestu smrti. A aby nebyl účel jeho činu naplněn, bylo rovněž pod trestem smrti zakázáno jakkoli uvádět jeho jméno. Tak aby upadl do propadliště dějin. To se, jak už dnes víme, nepodařilo, neboť jeho čin zaznamenal řecký historik Theopompus, který byl Hérostratovým současníkem.

A co psychologie? V ní se stal pojem herostratismus označením chorobné touhy stát se slavným. A to často i za pomoci trestného činu, neboť ten svou povahou snadno vchází ve znalost.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 17.11.2012):
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Marathónu – část I.

Střet dvou odlišných kultur, řecké a perské. Národů, které spolu sousedily, ale které se zároveň tak lišily. To vše byla bitva u Marathónu, vrchol takzvané 1. řecko-perské války. A byl to první náznak toho, že tradice vytvářené řeckým válečnictvím dají za více než století vzniknout jedné z největších světových říší.

Iónské povstání – jedna z příčin války

Jasnou záminkou pro další územní expanzi Persie směrem na západ se stal odpor maloasijských řeckých měst (od roku 499 př.n.l.), podpořený pomocí z Athén a Eretrie. Počáteční úspěchy, včetně dobytí (a vypálení) významného perského správního střediska Sard, se však změnily porážku pečetěnou perským vítězstvím v námořní bitvě u Ladé (494 př.n.l.). Král Dáreios I. nehodlal nechat pomoc Athén a Eretrie bez pomsty a roku 492 př.n.l. vyslal přes Thrákii vojsko do Makedonie, kterou získal. Dnes není jasné, zda pak jeho armáda měla pokračovat na jih, protože její část, přepravující se po moři, ztroskotala u mysu Athós (jeden z výběžků Chalkidiki). Na chvíli tak byl perský postup zastaven.

Vnitřní boje v Byzanci umožnily Osmanovi získat na její úkor další území. Když pak tento panovník zemřel, přenechal svému synu Orchanovi I. nejsilnější turecký státní útvar tehdejší doby. Za panovníka Murada I. pak Turci expandovali do Evropy a obsadili území v Thrákii, kde potlačili chabý odpor srbského krále. Netrvalo dlouho a muslimští dobyvatelé začali dobývat i evropské části byzantské říše.

Perské tažení do Řecka

Vzhledem k problémům, které se vyskytly při plavbě „severní“ cestou roku 492 př.n.l., byla pro perskou flotilu vybrána kratší cesta přes Kykladské ostrovy přímo k jejich hlavním cílům – Eretrii a Athénám. Velitelem perských sil byl Dátis, který zřejmě zastával úřad satrapy v Médii. Jeho pobočníkem a snad i velitelem jízdy byl Dáreiův synovec Artafernés, syn stejnojmenného satrapy Sard. Jejich oficiálním úkolem byl porazit a zajmout obyvatele obou měst, které podporovaly povstání v Malé Asii a přivléct je před perského krále. Existují spekulace, zda rovnou neměli získat celé Řecko, ale to je spíše nepravděpodobné, protože na takový čin neměli dost sil. Je pravděpodobnější, že měli jen získat předmostí pro budoucí plnohodnotnou perskou invazi.

Odhady sil, kterými mohl Dátis disponovat se dost různí. U antických autorů se velmi často pohybují až v řádech statisíců, ale dnešní historici se spíše shodují na zhruba 20-30 000 vojácích. Flotila lodí, kterou se měli přepravit, musela být vzhledem k tomuto počtu už poměrně veliká, zvlášť když byla součástí armády i jízda (v síle snad okolo 2 000).

Když se konečně roku 490 př.n.l. dala tato armáda do pohybu, nezamířila přímo k samotnému Řecku, ale cestou se zastavila na několika ostrovech, které ležely na její cestě. Zmiňme třeba vypálení Naxu, jehož obyvatelstvo uteklo do bezpečí hor a nechalo město Peršanům napospas. Z Kyklad zamířila flotila k ostrovu Evia, kde oblehli město Karystos. Zátoka, ve které tato polis ležela, jim sloužila jako dobré výchozí postavení jak proti Eretrii (ležící rovněž na Evii), tak proti Athénám.

Pád Eretrie a vylodění u Marathónu

Dátis dal nakonec přednost slabšímu cílu. Eretrijští platili za dobré bojovníky, ale do pole mohl postavit podstatně méně hoplítů než Athéňané, jen okolo 3 500. Jejich boj ale ztroskotal především na tom, že se nedokázali shodnout na jednotném postupu proti perskému útoku. Slíbená pomoc od athénských osadníků usídlených na Envii sice byla připravena, ale jeden z eretrijských předáků, který viděl eretrijskou neschopnost dohodnout se, přesvědčil Athéňany, aby se raději stáhli do Attiky a přidali se k obrancům svého vlastního města.

I přesto, že polis byla bez pomoci spojenců, dokázali se její obyvatelé téměř celý týden hrdinně bránit zahradbami, než byli zevnitř zrazeni muži, kteří je vyměnili za perský příslib území. Zkáza vržená na město byla obrovská. Ti, co boj přežili, byli vzati do zajetí a město bylo vypáleno. Eretria se z této pohromy už nikdy zcela nevzpamatovala. Dátis nemarnil čas a vydal se směrem k Athénám. Cestou vysadil eretrijské zajatce na malém ostrově Aigileia. Odsud už zamířil k Marathónu.

Toto místo mu pro vylodění nepochybně doporučil jeden z jeho rádců Hippiás, syn Peisistrata, nyní už mrtvého tyrana Athén. Hippiás se toužil vrátit na trůn, který považoval za svůj a mladá demokracie v Athénách pro něj byla nepřítelem číslo jedna. Peršané pro své vylodění potřebovali dostatek prostoru, na který by navíc navazoval prostor vhodný pro využití jízdy a v té chvíli byla znalost místních geografických poměrů nedocenitelná.

Marathónský záliv byl ideální, zátočinu před středomořskými větry chránil téměř sto metrů vysoký mys Kynosůra. Vylodění nebylo jednoduché a zcela jistě trvalo dlouhou dobu, Marathón byl ale dostatečně daleko od Athén, aby mohlo být provedeno bez nějakých obav z útoku. Nedaleko od svých lodí se Dátis rozhodl vyčkat na své protivníky.

 

Série Bitva u Marathónu:
Část I.: Příčiny a začátek války
Část II.: Boje u Marathónu a následky bitvy

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Sekunda, Nicholas. Marathón 490 př.n.l. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 96. s.
Wikipedia – anglická verze

Bitva u Marathónu – část II.

Pomalu se začalo schylovat k bitvě, která měla rozhodnout o další budoucnosti nejen Athén, ale i celého Řecka.

Spory v Athénách

Když do města konečně dorazila zpráva o tom, že Peršané jsou u Marathónu, nastala podobná situace jako v Eretrii. Poté co se vrátil rychlý posel vyslaný do Sparty s odpovědí, že spartská armáda vyrazí na cestu nejdříve za několik dní, rozdělila se většina předáků do dvou skupin. Jedna prosazovala co nejrychlejší postup proti nepříteli. Druzí naopak tlačili na to, aby Athény počkaly na spartskou pomoc, jejíž hodnota by byla jistě nezanedbatelná.

Ve městě ale zároveň panovaly obavy z možné zrady. Možnost, že někdo z Hippiových příznivců otevře brány, až perské vojsko přitáhne k Athénám, byla velká. Nakonec tedy převážil názor, který radil vytáhnout Peršanům vstříc s celou athénskou armádou. Tu tvořilo okolo devíti tisíc hoplítů, přičemž tento počet byl možná dosažen doplněním občanů otroky a starci. Kdo stál v jejich čele není jisté. O rané demokracii v Athénách nevíme tolik, abychom mohli říct zda měla rozhodující postavení ve vedení armády desítka stratégů nebo polemarchos (jeden z archontů, tradičních volených vůdců polis). Tradičně je za velitele považován Miltiadés, který však byl pouze jedním z deseti stratégů, ačkoli to byl rozhodně největším zastánce okamžitého postupu. Skutečným hlavním velitelem však byl zřejmě polemarchos Kallimachos z Afidny a Miltiadés je za velitele považován díky šíření této myšlenky prostřednictvím jeho syna Kimóna, který později stanul v čele Athén.

Čekání na bitvu

Athénské vojsko se během několika dní vydalo naproti dosud vyčkávajícím Peršanům a utábořilo se na opačné straně Marathónského zálivu v posvátném háji Herakleion. Jeho stromy jim poskytovali alespoň částečnou ochranu před případným útokem jízdy. Do jejich ležení přibyly i oddíly spojenců – hoplíti z Platají v počtu asi jednoho tisíce. Plataje byly vté době už delší čas tradičními spojenci Athén a vyslali veškeré síly, které mohly postrádat.

Oba protivníci několik dní vyčkávali. Čas hrál ale pro Řeky. Peršané zatím byli ve velké početní převaze, to se však mohlo změnit ve chvíli, kdy dorazí slíbená spartská pomoc. Dátis musel jednat. Ještě než však přišlo na bitvu, nalodil část svých sil. A to včetně jízdy. Proč tomu tak učinil před rozhodujícím střetnutím není přesně známo, výrazně tak oslabil svou armádu. Snad plánoval, že tyto oddíly po řecké porážce obsadí Athény.

V den bitvy nechal své oddíly nastoupit do bitevní linie, která levým bokem kolmo směřovala k moři a v zádech, což se později ukázalo jako hodně důležité, měla rozsáhlé močály. Athéňané se seřadili asi o 1,5 km dále, přičemž se Platajští postavili na samotný okraj levého křídla. Aby dorovnali šířku perské linie, museli Řekové ve středu postavit oddíly s hloubkou jen čtyř řad místo obvyklých osmi. Peršané proti nim stojící bojovali asi v deseti řadách.

Bitva u Marathónu

Rozmístěním jednotek perská iniciativa skončila a na řadu přišli Řekové. Ti chůzí vyrazili směrem ke svým protivníkům. Když se ale dostali na dostřel nepřátelských luků, odhadem okolo 200-300 metrů, rozběhli se, aby se co nejdříve dostali do boje. Řadoví hoplíté mohli vyrovnané konkurenty hledat jen ve středu perské linie, v elitních oddílech kopiníků okolo Dátise. Jinde se jim postavili hůře vybavení vojáci. I tak ale trvalo dlouho, než se štěstí začalo přiklánět k jedné ze stran.

Nejprve se zřejmě začalo hroutit levé perské křídlo, to které bylo nejdále od lodí a tedy i na nejnebezpečnějším místě co se týče ústupu. V zádech totiž mělo močál, do kterého také bylo z velké části nahnáno a utrpělo zde obrovské ztráty. Naopak ve středu athénští hoplíté v oslabených řadách tlak nevydrželi a obrátili se na ústup, možná i útěk. To však už nic na výsledku bitvy nemohlo změnit, protože se zhroutilo i pravé perské křídlo. Řecké oddíly uvolněné z boje pak částečně vpadli formaci ve středu do zad.

Peršanům nezbylo než se co nejdříve dostat zpět na lodě a na nich pak do bezpečí. Řekové je ale pronásledovali až sem a v těžkém boji se zmocnili sedmi lodí. V této v řeži však i oni utrpěli velké ztráty a mezi mrtvými byl i Kallimachos. I tak ale den patřil jim, vítězství bylo skutečně zdrcující. Nebyl ale čas na oslavy, dokonce ani na chvíli odpočinku. Stále hrozilo, že Peršané napadnou nestřežené Athény a obsadí je. Nastoupili proto na rychlý pochod směrem domů, kam snad dorazili ještě téže noci. Peršanům už pak nezbylo nic jiného než odplout zpět do Asie.

Následky

Krom hmotné kořisti, kterou získali od padlých, podpořilo vítězství i řeckou hrdost. Naopak v Persii prohra jistě vyvolala hněv a touhu se pomstít. Tyto emoce vyústily v mnohem rozsáhlejší 2. perskou invazi do Řecka. Osud perského velitele není znám, snad padl v bitvě, snad zemřel až v Persii. Ani na hrdinu od Marathónu Miltiada nečekal šťastný osud. Zemřel o několik let později ve vězení poté, co byl obviněn z podvodu.

Marathónský běh

K bitvě se vztahuje i legenda o běžci Feidippidovi, který po vítězství běžel zvěstovat onu šťastnou zprávu svým spoluobčanům do Athén a po jejím předání na místě zemřel. Někteří z moderních historiků tento běh zpochybňují. Hlavním důkazem pro ně jsou rozporuplná svědectví pramenů o této události a za zdroj této mýlky považují běh athénského posla do Sparty, když se Peršané vylodili u Marathónu.

 

Série Bitva u Marathónu:
Část I.: Příčiny a začátek války
Část II.: Boje u Marathónu a následky bitvy

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Sekunda, Nicholas. Marathón 490 př.n.l. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 96. s.
Wikipedia – anglická verze