Archiv pro štítek: Události

Bitva u Bannockburnu – část III.

K hradu Stirling už se přiblížily obě královské armády. Robert Bruce zaujal výhodnou pozici a čekal na svého soka. Už první střet mezi skotskými a anglickými jednotkami přitom naznačil hrubou nekázeň vojska Edvarda II., která se měla vzápětí tomuto mladému panovníkovi hrubě vymstít.

Další střet

Někdy v době střetu Roberta Bruce s Henrym Bohunem se poněkud severněji pohyboval silný jizdní oddíl vedený sirem Cliffordem, který zřejmě zkoumal možnosti jiných cest vedoucích směrem ke Stirlingu. Sir Clifford byl zkušený válečník a před případnými pátravými skotskými zraky kryl svou jízdu v úvoze. Právě tímto způsobem, poněkud překvapivě pro obě strany, potkal zhruba na místě pozdějšího bojiště nepřítele. Byl to voj vedený Thomasem Randolphem a tvořený značnou přesilou pěšáků. Randolph byl nicméně velmi zaskočen nenadálým zjevením Clifforda a jeho jízdy, takže mu jistě trvalo celkem dlouho, než shromáždil alespoň část svých mužů k případné konfrontaci.

Angličané prvotních zmatků ve skotských řadách nevyužili, zkušený Clifford se obával dalších oddílů skrytých dále v lese. Nakonec však šlechtická hrdost mladších rytířů zvítězila a jízda vyrazila k útoku. Ten se však nesetkal s úspěchem, Skotové již stihli vytvořit (zřejmě kruhovou) štítovou zeď, která se na všechny strany ježila dlouhými tyčovými zbraněmi, přes které se rytíři nemohli dostat k úderu. Jakýkoli pokud o nájezd mezi pěšáky znamenal pro jezdce obrovské riziko od poranění koně po stržení ze sedla a smrt.

Než stihla Randolphovu voji přispěchat na pomoc skotská jízda, obrátili se už Angličané na ústup. Část z nich se rozptýlila, většinu však Cliffordova autorita udržela pohromadě a odvedla je z místa srážky k anglickému táboru. Ten byl vybudován směrem na jihovýchod, na okraji mokřad, což nebylo zrovna nejlepší místo, ale popravdě jediné, které blízké okolí pro tak velkou armádu nabízelo. Hrdým Angličanům v té chvíli jistě trochu opadla dřívější sebedůvěra, vždyť toho dne utržili hned dvě sice drobné, ale stále ještě porážky.

Naopak na skotské straně jistě panovala radost po dvou úspěšných střetech, ještě více posílená vítězným osobním střetem samotného panovníka. V podvečer se navíc do skotského ležení vplížil sir Alexander Seton, který se rozhodl změnit strany, a popsal Robertovi nepříznivou náladu panující v Edvardově táboře. Bylo rozhodnuto, druhého dne měla přijít bitva.

Bitva u Bannockburnu

Přesné místo bitvy není zcela známo, jistá je nicméně jeho poloha východně od lesního celku New Park někde na úzkém pruhu relativně suché země mezi ním a dále na východ ležící slatinou. Pro Angličany to nebylo nejpříhodnější místo a není pochyb, že kdyby k tomu nebyl donucen, Edvard by si jej rozhodně nevybral za budoucí bojiště. Než však mohl začít s přesunem na nějaké příhodnější místo, začaly se na klesajících svazích vyházejících z New Parku brzkého rána 24. června 1314 řadit Skotové.

Okolo Edvarda II. se rozhořel spor zda zaútočit, vedený zejména mladými sebevědomími šlechtici, či zda se stáhnout, což radili především ti zkušenější bojovníci, kteří jasně vyděli nevýhody rýsující se při případném útoku sice větší, ale v těchto podmínkách mnohem nemotornější, anglické armády.

Robert Bruce však nehodlal ztratit výhodný boj a rozhodl se nepřítele vyprovokovat. Skotské řady tak začaly pomalu postupovat směrem ke svému protivníkovi. Než došlo k jakémukoli boji zblízka, je velmi pravděpodobné, že si obě strany vyměnily několik salv výstřelů. Hrabě z Gloucesteru, po včerejší porážce už patřící spíše na stranu těch opatrných, mezitím spěšně shromáždil část předního voje a v jeho čele se rozjel proti nepříteli. A padl na skotských zbraních.

Ani neforemným řadám anglického předvoje se příliš nedařilo. Boj je zastihl nepřipravené, mnozí muži na sobě jistě ani neměli kompletní zbroj a proti organizovaným postupující řadám pěchoty neměli šanci. Celkový zmatek ještě rozvířil útok skotských jezdců na anglické střelce, kteří předtím zaujali dobré postavení a pálili na skotské šiky. Muži se začali obracet na útěk a vnášeli do Edvardových řad stále větší a větší chaos. Během pár okamžiků začala naprostá většina armády prchat s nimi.

Královský útěk

Bitva byla prohrána vlastně ještě než doopravdy začala a nezbývalo než se pokusit zachránit si alespoň holý život. Několik duchapřítomných šlechticů obklopilo krále a společně se prodrali skrz vlastní i nepřátelské vojáky směrem ke hradu Stirling. Během tohoto spíše útoku přišel král o koně, ale věrný štítonoš mu daroval svého.

Mezitím se anglické síly zcela rozpadly. Muži prchali všemi možnými směry. Mnoho urozených i neurozených bylo zabito či zajato. Další se utopili v mokřadách.

Mezitím král dorazil ke hradu Stirling. Jeho kastelán, sir Philip Moubray odmítl Edvarda pustit dovnitř, protože si byl velmi dobře vědom, že bude jen otázkou velmi krátké doby, než se Skotové shromáždí a znovu přítáhnou k jeho hradu. Malé královské družině tak nezbylo než pokračovat dále a hledat bezpečí jinde. Obloukem západním směrem objela New Park a následně zamířila na jih k anglickým hranicím. Další cesta se obešla bez výraznějších potíží a král nakonec opět po deseti dnech stanul na místě, ze kterého se svou armádou vyrážel. Poražený a pokořený.

Následky

Trvalo dlouhých 8 let, tedy až do roku 1322, než se Edvard II. zase odvážil napadnout panství Roberta Bruce s řádnou armádou, během té doby na anglických hranicích řádili loupežní Skotové. A opět nedošlo k řádné bitvě. Angličané totiž byli Skoty za úsvitu překvapeni a poraženi. O rok později následovalo uzavření třináctiletého příměří, které však bylo přerušeno Edvardovým sesazením z trůnu roku 1327 a nahrazením čtrnáctiletým synem, který se stal Edvardem III. Neúspěšnému králi však nebylo přáno dožít v klidu, nakonec jej zavraždili prutem rozžhaveného železa nejmenovaní zbrojnoši. A jeho soupeř, skotský král Robert Bruce jej o rok později následoval.

 

Série Bitva u Bannockburnu:
Část I.: Rozestavení šachových figurek
Část II.: Přípravy na válku
Část III.: Bitva u Bannockburnu a následky

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Armstrong, Peter. Bannockburn 1314. 1. vyd. Oxford: Osprey, 2002. 96. s. (anglicky)
Kovařík, Jiří. Rytířská krev. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2006. 344. s.
Wikipedia – anglická verze

Vyslanec do Konstantinopole

V desátém století byly nejmocnějšími státy v západní části Eurasie Byzanc a Abbásovská říše. Tyto státy si neustále vyměňovaly své velvyslance. Následující text je výtažkem z detailního vyprávění arabského vyslance do Konstantinopole v pozdním 10. století. Jeho mise ke dvoru Bazilea II. se týkala Bardase Sklerose, nárokovatele byzantského trůnu, který odešel do Baghdádu, aby zde našel arabskou podporu.

Takže jsem pokračoval do Konstantinopole a vstoupil až poté, co jsem se setkal s dvorními úředniky a byl jimi zdvořile odveden. Byl jsem se ctí ubytován v paláci Kanikleia N’cephora (velvyslance, který se mnou příšel), který se u Vládce těšil přízni. Poté jsem byl povolán k setkání s komořím [tedy eunuchem Bazileem], který řekl: „Jsme obeznámeni s korespondencí, který odpovídá vašemu poselství, ale uveďte váše stanovisko.“ Následkem toho jsem ukázal aktuální dohodu, kterou on prozkoumal a poté řekl: „Nebyla snad otázka vzdání se pozemkové daně na území Abu Taghliba [v Mosulu], jak v minulosti tak v budoucnosti, vyřešena s al-Bakilanim v souladu s vašimi přáními a nesouhlasil on s našimi podmínkami navrácení pevností, které jsme získali, a se zatčením Bardase? Váš pán přijal tuto dohodu a vyhověl našim přáním, potvrdil toto příměří svou vlastní rukou.“ Já jsem řekl, že al-Bakilani neučil žádné ujednání; on odpověděl, že neodešel dříve, než vyjednal podmínky dohody, díky čemuž je dohoda pod rukou jeho vládce posouvána a také že předtím vytvořil dopis, který schvaloval celou dohodu. Vzhledem k tomu jsem byl donucen najít nějaký prostředek, abych se vyrovnal s touto pozicí.

Řekl jsem toto: „Ibn al-Bakilani s vámi nevytvořil žádnou smlouvu; byl to Ibn Kunis, kdo vytvořil tuto dohodu a udělal její kopii v řeckém jazyce.“ V té chvíli komorník vybuchl a zeptal se Ibn Kunise „Kdo to potvrdil?“ na což ten odpověděl že ani on, ani Ibn al-Bakilani nic neujednali a já jsem odešel.

O pár dní později mě komorník povolal a pokračoval ve čtení dohody. Zastavil v bodě, kde mluvila o „co může být ujednáno s Ibn Shahramem na základě toho, co bylo obsaženo ve třetí kopii,“ a řekl, že toto je jedna kopie, ale kde jsou zbylé dvě? Při odkazování na tuto pasáž jsem uviděl hrubý omyl, který byl vytvořen při vzniku této formulace a řekl: „Smysl této pasáže je, že dohoda měla být vyhotovena třikrát, jedna část měla zůstat byzantskému vládci, jedna měla být v Aleppu a třetí v hlavním městě [Baghdádu].“ To Ibn Kunis přešel s výrokem, že jeho pokynem bylo zaznamenat přesný smysl dohody a komorník prohlásil, že tato kopie je tou rozhodující; že druhá kopie zmiňovala vzdání se pevností, zatímco třetí opomenula jakékoli zmíňky o Aleppu; že dohoda byla podepsána pod podmínkami odsouhlasenými Ibn al-Bakilanim a že jediným účelem poslání této kopie bylo zajistit vládcův podpis a rovněž pečeť. Na což jsem řekl: „Nemůže tomu být tak; mé informace jsou pouze takové, které se týkají Aleppa a pevností, v souladu s dohodou, kterou jste viděli.“ On odpověděl: „Pokud by zde vládl Bardas [Skleros] a vy byste z nás všech udělali vězně, nemohli by jste žádat o nic víc, než žádáte; a Bardas je, ve skutečnosti, vězněm.“… Odpověděl jsem: „Váš předpokládaný případ, že by zde byl u moci Bardas, nemá žádnou váhu, protože jste si dobře vědomi, že když Abu Taghlib, který není na rovni ani s těmi nejnižšími z přívrženců Adud al-Dauly, pomáhal Bardasovi po sedm let v zneškodňování byzanstkých vládců; jak by to poté vypadalo, kdyby mu pomáhal Adud al-Daula se svou armádou? Bardas, ačkoli v našich rukách vězeň, není vystavován, stejně jako Vaši zajatci, mučení; jeho přítomnost v hlavním městě je pro nás nejlepší věcí, pročež jsme z něj neudělali zajatce. Mohl by se hněvat, že ho odrazujeme, mohl by ztratit naději, odcizit se a odejít; ale když je přítomen, koná s námi a je zklidněný nádherou a bezpečím, se kterými se setkává v hlavním městě. Popravdě, to my držíme všechny nitky.“

Má slova ho velmi zaujala a zmátla, protože věděl, že je to pravda, a řekl: „Co žádáte nemůže být darováno; schválíme, pokud tak učiníte i vy, to, co bylo sjednáno s al-Bakilanim – jinak odejděte.“ Odpověděl jsem: „Pokud si přejete, abych odjel, aniž bych měl slyšení u Vládce, učiním tak.“ K tomu řekl, že mluví za Vládce, ale že pro mě požádá o audienci.

A během pár dní jsem byl povolán a vyslechnut. Byzantský vládce [Bazileos] chtěl, aby mu bylo v mé přítomnosti zopakováno, co minul a řekl: „Přišli jste s trestuhodným poselstvím; váš vyslanec přišel a získal náš souhlas pod určitými podmínkami, které obsahovaly navrácení pevností získaných během revolty; vy nyní žádáte o postoupení pevností, které byly získány mými předchůdci. Buď přijmi, co bylo původně ujednáno, nebo odejdi v míru.“ Já jsem odpověděl: „Ale al-Bakilani s ničím nesouhlasil, protože, stejně jako dokument, který jste přinesli, nás v jeho podmínkách zbavujete poloviny z našeho území; jak bychom mohli připustit takový čin proti nám? Z pevností v Diyar Bakru není vámi držena žádná; Diyar Bakr nyní náleží nám: vše, co s tím můžete udělat, je hádat se o to a ani přitom nebude vědět, co je předmětem sporu.“ V tom mě komorník přerušil a řekl: „Tento vyslanec je zkušený v diskuzích a může vytvořit zajímavý příběh: pro nás je lepší smrt, než podřízení se těmto podmínkám: nechte ho navrátit se k jeho pánovi.“ Vládce poté povstal a já odešel.

Přeloženo H. Amendrozem, „Vyslanec z Baghdádu k císaři Bazileu II.“ Journal of the Royal Asiatic Society (1914)

 

Poznámka k překladu (a k tomuto textu celkově): Jedná se o překlad moderního přepisu původního historického pramene do angličtiny. Tento text slouží spíše pro jistou představu o dané situaci, je zcela možné, že následkem několikanásobného překladu mohlo dojít k jistým chybám, které odlišují výsledný text od originálu (do toho je ještě třeba započítat i jistou dávku úprav, která byla jistě třeba pro převod této zprávy neznámého arabského vyslance z 10. století našeho letopočtu do moderního jazyka).

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 7.12.2009):
Wikipedia – anglická verze
Medieval Sourcebook – zdroj pro tento konkrétní článek (originál textu v angličtině)

Bitva o Kleidion

Popis bojů Byzantinců proti Bulharům na počátku 11. století. Z rukou Jana Skylitzese, autora žijícího v pozdním 11. století – jedná se tedy o zprávu s určitým odestupem a nepřesnostmi nevyhnutelně takový časový rozdíl provázejícími. Více však v následujícím textu, který popisuje jedno z nejslavnějších byzantských vítězství proti Bulharům.

O autorovi:
Jan Skylitzes (latinsky Ioannes Scylitzes) byl byzantským historikem pozdního 11. století. Narodil se na počátku 40. let 11. století a zemřel po roce 1101. Jeho nejznámnějším dílem je Stručný přehled historie (Synopsis Historion), ve kterém mapuje vládu byzantských císařů mezi léty 811 a 1057.

Bitva o Kleidion, 29. července 1014

Vláda Bazila a Konstantina, k. 35 (ed. Thurn, strany 348-9)

Císař [Basil II.] nepovolil, místo toho každého roku pochodoval do Bulharska a šířil zkázu a pustošil vše před sebou. [Bulharský vládce] Samuel nebyl schopen otevřeně vzdorovat, ani čelit císaři v otevřeném boji, takže, oslabován ze všech stran, sestoupil ze svého nadutého doupěte, aby opevnil vstup do Bulharska příkopy a zdmi. Vědomý si, že Císař vždy provádí své vpády přes takzvaný „Kiava Longon“1 a [průsmyk známý jako] „Kleidon“, odvážil se opevnit tento obtížný terén, aby znemožnil císaři průchod. Byla vybudována široká zeď (phragmon) a na ni byli posláni schopní obránci, aby se císaři postavili. Když ten dorazil a pokusil se projít [do Bulharska], obránci zeď statečně bránili a bombardovali a zraňovali útočníky zvrchu. Když proto císař ztratil naději na průchod, Nikephoros Xiphia, strategos z Philippopole, se s císařem setkal a nutil ho setrvat na místě a pokračovat v útocích na zeď, zatímco se on, jak mu vysvětlil, obrátil svými muži, směřoval kolem Kleidonu na jih skrz zem divokou a bez cest a překročil velmi vysokou horu známou jako Belasica. 29. července, dvanáctého patnáctiletého cyklu2 [1014, Xiphias a jeho muži] náhle přepadli Bulhary, zezadu, a řvali bitevní pokřik. Zasaženi panikou z náhlého útoku otočili se [Bulhaři] na útěk, zatímco císař prorazil skrz opuštěnou zeď. Mnozí [Bulhaři] padli a mnohem více bylo zajato; Samuel stěží unikl z nebezpečí s pomocí svého syna, který bojoval statečně proti útočníkům, posadil ho na koně, a vyrazil k pevnosti známé jako Prilep. Císař oslepil bulharské zajatce — říkají okolo 15 000 — a přikázal, aby byla každá stovka vedena zpět k Samuelovi jednookým mužem. A když [Samuel] uviděl rovnoměrně seřazené oddíly, nedokázal to unést statečně ani s odvahou, ale sám byl uvržen do slepoty a padl v mdlobách k zemi. Jeho druhové ho na krátký okamžik přivedli k sobě vodou a vonnými solemi a někdo zaznamenal, že požádal o doušek chladné vody. S polknutím dostal srdeční slabost a zemřel o dva dny později [6. října3].

Komentář (Paul Stephenson)

Skylitzes psal pravděpodobně mezi roky 1078 a 1096, tedy okolo 80 let po bitvě. Jeho stručný historický přehled není kompletním záznamem Bazilovy vlády, ale spíše propracovanou sbírkou kousků, zejména vojenských střetnutí, spojených krátkými shrnujícími větami. Proto je typické, že Skylitzes tvrdí, že Bazil vpadal do Bulharska každý rok před rokem 1014, ale neposkytuje žádné další informace, aby podpořil tuto krátkou větu. A jelikož nepodává žádné detaily o střetnutích mezi léty 1005 a 1014, Skylitzovo svědectví může být důkazem, že Bazil bojoval krutou a vleklou válku, při které se pokoušel Bulharsko dobýt. Takový velký počet (zde se zřejmě mluví o oněch 15 000 oslepených) je pochybný, ačkoli nezávislý zdroj stejného období, Kekaumenos, poskytuje určité potvrzení. Víme, že Bulhaři bojovali po další čtyři roky, takže jejich síly nemohly být takovou měrou zničeny. Navíc Skylitzes doplňuje svůj popis poznámkou „říkají“ (phasi), což naznačuje, že toto číslo bylo převzato z oblíbeného příběhu a bylo předmětem zkoumání dokonce i u soudobých lidí. Číslo také může odhadovat velikost pozemní armády, zatímco Bazilovy jednotky napadly posádku bránící průsmyk, ačkoli posádku vedenou carem samotným. Je tedy představitelné, že novinky o Bazilově vítězství normálně kolovaly a vstoupily do oblíbené představitosti, „armáda“ nahradila „posádku“ a odhadovaná velikost, čtrnáct nebo patnáct tisíc, byla dodána k objasnění. Je tedy pravděpodobné, že Skylitzes popisuje příběh, který od té doby koloval a který byl ve vypravování upravován a zveličován.

 

Poznámka k překladu (a k tomuto textu celkově): Jedná se o překlad moderního přepisu původního historického pramene do angličtiny. Tento text slouží spíše pro jistou představu o dané situaci, je zcela možné, že následkem několikanásobného překladu mohlo dojít k jistým chybám, které odlišují výsledný text od originálu.

1 Kiava Longon – místo, jehož poloha není přesně známa
2 Patnáctiletý cyklus – bohužel si nejsem jist překladem anglického „indiction“ – každopádně tento výraz značí patnáctiletý cyklus používaný ve starém Říme a některých středověkých královstvích
3 Toto datum je vložkou Michaela z Devolu

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 10.10.2010):
Wikipedia – anglická verze
Medieval Sourcebook – zdroj historických pramenů v angličtině
Web Paula Stephensona – zdroj pro tento konkrétní článek (originál textu v angličtině)

Bitva u Anchialu

(20. srpna 917)

Boje mezi Byzancí a Bulharskem zuřily už léta. Zejména díky úspěchům jednoho z největších bulharských vládců, Simeona I., se vítězství ve válce začalo pomalu naklánět směrem k protivníkům Byzantské říše. Ta se proto rozhodla přejít z defenzívy do útoku a uštědřit svému nepříteli rozhodující ránu na jeho vlastním území. To byly okolnosti, za kterých došlo k bitvě u Anchialu.

Bouřlivá doba na byzantském trůně

Simeon měl, po určitých problémech zejména v prvních letech své vlády, svou opozici vůči východním sousedům poměrně zjednodušenou. Na trůně v Konstantinopoli se střídali vládci se sotva několikaletou periodou a stejně tak se měnily i jejich názory na vztahy s Bulharskem. Když se mu některý císař postavil, obvykle ani nestačil pořádně odpovědět na obnovivší se bulharské útoky (které ukously kus byzantského území) a zemřel. Až když se ujala moci císařovna Zoe, vyvstal Simeonovi alespoň trochu rovnocenný protivník.

Nová panovnice si nejprve zajistila choulostivé východní hranice, než se vrhla se svými silami na Bulharsko. Rozhodně neponechala nic náhodě, armáda, která se shromáždila pro tažení, podle některých zdrojů přesahovala stovku tisíc mužů. Spolu s ní se paralelně vydala na cestu i námořní flotila, která ji měla podporovat. Štědré kasy Konstantinopole rovněž vydaly něco ze svých pokladů a podplatily divoké Pečeněhy, kteří se vrhli na bulharské území. Naproti tomu Simeon musel své síly notně rozptýlit. Bylo třeba strážit severní hranice proti vpádům kočovníků a navíc hrozila i povstání na některých jeho územích.

Tažení

Byzantinci vyrazili na sever a po určité době se utábořili poblíž pevnosti Anchialu u černomořského pobřeží. Jejich velitel Leo Fokas měl v plánu se v blízké době spojit se silami Pečeněhů a flotilou vedenou admirálem Romanem Lekapenem. To nemohl Simeon dopustit, protože by mohl jen stěží čelit všem armádám dohromady. Obsadil proto výšiny okolo pevnosti a čekal na vhodnou příležitost k bitvě. Pokud by vyhrál, mohl se zbavit hlavní části sil svých nepřátel a snad i ukončit celé tažení. V opačném případě se ale mohl připravit o velkou část svých vlastních mužů.

Když nadešlo ráno 20. srpna 917, den bitvy, postavily se proti sobě dvě různé taktiky. Simeon posílil na úkor středu svá křídla a sám se chystal zasadit rozhodující úder v čele své jízdy zatím umístěné v záloze. Naopak Byzantinci chtěli Bulhary obejít a odříznout je od posil v kopcích.

První úder Byzantinců byl tvrdý a dle očekávání se nejvíce prosazoval ve středu. Bulhaři byli brzy donuceni ustupovat, takže se linie císařských vojsk částečně narušily. Celá situace začala být zmatečnou, tak jako by už měla bitva skončit ve prospěch Byzance. Chaos ještě podnítila zpráva o údajné smrti Leo Fokase. V té chvíli do bojů vpadl Simeon a zpoza kopců se v čele jízdy vrhl na levé křídlo nepřítele. Útok skončil doslova masakrem císařských sil, které se díky zmatkům nedokázaly účinně postavit na odpor. Brzy se pak do boje zapojily i pěší oddíly a veškeré naděje Byzantinců pohasly. Hlavní část jejich vojska byla brzy obklíčena a doslova rozsekána na kousky. Spolu s ní i většina velitelského sboru. Vrchní velitel Leo Fokas však dokázal z boje uniknout a zachránil si život.

Následky

Zbytky Byzantinců začaly prchat směrem do své domoviny, vzápětí následované Bulhary. Leo Fokas se Simeonova vojska znovu pokusil zastavit u Katasyrtai, ale opět prohrál. Nic už poté nebránilo k cestě do Konstantinopole (není divu, když v posledních bojích padly téměř veškeré polní jednotky na západ od hlavního města, spolu s řadou vojáků z Malé Asie). Zde byl Simeon už podruhé korunován carem a začala se připravovat nová mírová dohoda. K jejímu podpisu nakonec nedošlo, ale to už je otázka dalšího dějinného vývoje.

Porážka u Anchialu byla jedním z největších masakrů Byzantinců v jejich dějinách. Ztratili v ní desetitisíce svých mužů i vliv na většině Balkánu. Naopak pro Bulhary to bylo slavné vítězství, možná jedno z největších, a potvrdilo sílu, se kterou vládl jejich car Simeon I.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 22.8.2009):
Wikipedia – anglická verze
Answers.com: Simeon I
HighBeam Encyclopedia: Simeon I
Zástěrová, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. 1. vyd. Praha: Academie, 1992. 532. s.

Konec Konstantinopole – část III.

Květen roku 1453 měl být pro obránce Konstantinopole zpočátku obdobým krátkým úspěchů, které byly ale v zápětí následovány zmarem veškerých nadějí křesťanů.

Další boje

Následující útok přišel až 7. května a byl opět veden na Mesoteichon. Po několika hodinách se ho ale znovu podařilo odrazit. O necelý týden později, 13. května, se však Turci vrhli jinam a zaútočili na okraj čtvrti Blacherna, která vybíhala z linie hradeb skoro u pobřeží Zlatého Rohu. Opět se je podařilo porazit, nicméně následujícího dne sem zaměřil Mehmed své dělostřelectvo a tomu se podařilo část hradeb poškodit. Právě sem se pak soustředila palba i v následujících dnech, zatímco na druhé úseky byla už spíše jen sporadická.

Turci se mezitím pokusili podkopat pod hradbami. Jejich činnost však byla vždy včas odhalena a podkopy byly následně zatopeny nebo vykouřeny. V té samé době probíhaly i pokusy o zasypání příkopů. Pro ten účel byla postavena vysokou věž, která měla krýt pracující muže. Už se téměř zdálo, že se dělníkům za ní podaří navršit pevnou cestu přes příkop, ale v noci se podařilo několika odvážlivcům poblíž této stavby umístit několik soudků s prachem, které po zapálení zničily věž a umožnily obráncům zpola příkop zase vykopat. 23. května se Řekům podařilo v dalším podkopu zajmout jednoho z důstojníků, který jim při mučení prozradil pozice dalších podkopů, které pak obránci jeden po druhém zlikvidovali.

 

Konec nadějí

Ovšem toho úspěšného dne, kdy se podařilo zničit podkopy, přišla do města strašlivá zpráva. Vrátila se totiž loď vyslaná hledat křesťanskou flotilu. Přes veškerou snahu se však její posádce v Egejském moři nepodařilo žádnou přicházející pomoc najít. V té chvíli nezbývalo obyvatelům Konstantinopole než se pokusit dovolat alespoň pomoci zhůru, od Matky Boží. Procesí, ve kterém byla nesena její ikona, však muselo být přerušeno kvůli prudké bouři, která se přihnala.

Na řecké straně začal vládnout hluboký pesimismus. Ztráty zatím nebyly příliš velké, bylo však mnoho zraněných. A kdo nebyl zraněný, alespoň trpěl hladem a únavou. Císař byl znovu a znovu vybízen, aby opustil město a zachránil se, ale Konstantin odmítal přežít pád svého města.

Ovšem ani v Mehmedově táboře nevládlo přílišné nadšení. Obrovské vojsko už leželo před Konstantinopolí po několik týdnů a zatím utrpělo spíše porážky než vítězství. Zároveň panovaly obavy z příchodu křesťanského vojska. Někteří sultánovi rádci při poradách naléhali na ukončení obléhání. Nakonec však přeci jen zvítězilo odhodlání město dobýt a Mehmed začal připravovat další velký útok.

Obránci Konstantinopole správně poznali, že se blíží poslední závěrečný turecký nátlak. V nouzi nejvyšší mezi nimi ustaly spory, které se v napětí posledních dnů množily mezi Řeky, Benátčany a Janovany. V úterý 29. května o půl druhé v noci nadešla chvíle, kdy Mehmed zavelel k útoku. Ten byl tentokrát veden po celé linii hradeb, byť s větším důrazem na některých úsecích. Jako první vyslal sultán do útoku žoldnéře sehnané jak mezi muslimy, tak křesťany. Jejich cílem bylo spíše obránce vyčerpat a usnadnit tak cestu ostatním. Za nimi po chvíli oddechu pokračovali Anatolští Turci. I u nich se zdálo, že budou s velkými ztrátami odraženi, ale v kritické chvíli se podařilo dělostřelcům v jednom místě prorazit průchod v nouzově vybudované palisádě a útočníkům se otevřela cesta dovnitř. Několik set jich proniklo na území města, ale vzápětí byli obklopeni vojáky vedenými samotným císařem a vytlačeni ven.

Na ostatních úsecích hradby Mehmedovi velitelé udržovali dostatečný tlak, aby znemožnili obráncům přesun na pomoc svým druhům jinde. Sultán sám se rozhodl nasadit své nejlepší oddíly – janičáře. Spoléhal na jejich skvělý výcvik a na únavu obránců, kteří už byli několik hodin nuceni odrážet nepřátele. I přesto se ani sultánově elitě zpočátku nedařilo dosáhnout nějakého alespoň dílčího úseku.

Pak však došlo ke dvěma událostem, které zvrátily dosud nerozhodný boj. Jednak některý z obránců zapomněl zastrčit závoru u jedné z výpadových branek, čehož si všimli Turci a nahrnuli se dovnitř. A zadruhé zasáhla velitele obrany vnějších hradeb Giustinianiho střepina z houfnice a vážně ho poranila. Dosud tak hrdinný Janovan nedal na naléhání císaře, aby vydržel na své pozici, a nechal se odnést do bezpečí na loď. V té chvíli vypukla mezi jeho oddíly panika, Italové se obrátili na útěk a nechali v obranných pozicích osamoceného Konstantina a jeho věrné řecké vojáky.

Bylo jen otázkou času než budou křesťané na tomto místě přemoženi. Samotný císař se vrhl do řeže a už ho nikdo nikdy nespatřil. Město bylo už jistě ztraceno. Uvnitř nebylo dost obránců, kteří by dokázali Turky vytlačit ven. V té chvíli se obrana začala hroutit i na ostatních místech a brzy zůstalo jen několik izolovaných ohnisek odporu. Do posledního bojovali třeba Katalánci nebo Turci prince Orchana. Mnoho předních mužů bylo také zajato. Řada Janovanů a Benátčanů se ale zachránila na svých lodích a ukázala odvahu, když se rozhodla vyčkat co nejdéle poblíž přístavu, aby nabrala co nejvíce uprchlíků. Když pak vyplula tato malá flotila na moře, nikdo ji nepronásledoval, Turci byli už příliš zaujati rabováním města.

Tou dobou byla Konstantinopol téměř celá v tureckých rukou. Ve třech věžích u pobřeží se sice stále ještě drželi zabarikádovaní krétští námořníci, ale ti si po několika hodinách, vida že jejich snaha už je zcela marná, vyjednali volný odchod. Osud zbylých obyvatel byl zpečetěn, čekala je už jen smrt, zajetí nebo při nejlepším život pod nadvládou vyznavačů islámu.

Tak nastal konec metropole, která byla po dlouhou dobu sídlem jedné z nejmocnějších říší – Byzance. Při její obraně zemřel i poslední císař, ironií osudu jmenovec onoho Konstantina, který pozvedl město na významnou pozici v tehdy ještě rozsáhlé římské říši. Závěr života Konstantinopole byl tragický, ale nevyhnutelný, a vyústil v nové období rozkvětu tohoto města pod jménem Istanbul a vládou tureckého sultána.

 

Série Konec Konstantinopole

Část I.: Konec Kontastantinopole: Byzantská říše na sklonku své existence 
Část II.: Konec Kontastantinopole: Začátek obležení
Část III.: Konec Kontastantinopole: Pád města

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Runciman, Steven. Pád Cařihradu. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003. 223. s.
Wikipedia – anglická verze

Konec Konstantinopole – část II.

Rok 1453 se měl stát posledním rokem, kdy měl stále ještě existující zbytek kdysi tak mocné říše oslavit ortodoxní Velikonoce. Už 2. dubna, pouhý den po skončení týdenních oslav, se objevili první Mehmedovy oddíly.

Začátek obležení

Konstantinopol neměla dost obránců, aby si mohla dovolit delší dobu dorážet na přicházející turecké voje, a tak dal císař strhnout mosty přes příkopy okolo hradeb Konstantinopole a nechal zatarasit řetězem vjezd do přístavu v zátoce Zlatého Rohu. Konec této zábrany byl upevněn v navenek se neutrálně tvářící janovské kolonie Pera. Trvalo několik dní, než se turecká armáda před městem shromáždila celá. Novodobí historikové její velikost většinou odhadují okolo 80 000-120 000 vojáků, ačkoli jejich tehdejší kolegové se občas zmiňují (zřejmě přehnaně) až o tři až čtyři sta tisících mužů. Sultán rovněž shromáždil i poměrně velké námořní síly, které měly zabránit zásobování a posílení obránců po moři.

Mehmed II. rovněž přitáhl ke Konstantinopoli se svou nejnovější zbraní – děly, jejichž výrobu řídil inženýr z Uher jménem Urban. Je ironií osudu, že před sultánem své služby nabízel i byzantskému císaři, který ho však kvůli nedostatku finančních prostředků musel odmítnout.

Proti této ohromné síly nemohl Konstantin postavit mnoho. Přesto však nebyl osamocen. Lze přičíst ke cti, že se vůdci Janovanů, Benátčanů, ale i Katalánské unie rozhodli se svými muži zůstat ve městě a pomoci při obraně. V posledních chvílích před obležením se do města dostalo i několik malých výprav vyslaných cizinci na pomoc Byzanci. Nejvýznamnější byla ta vedená slavným janovským válečníkem Giovannim Giustianim Longem, který přišel v čele sedmi stovek žoldnéřů. Právě jemu bylo svěřeno velení na nejdůležitějším úseku – vnějších hradbách a jak ukázala budoucnost, jeho osud rozhodl o mnohém. Ne všichni však měli dost odvahy postavit se Turkům, proto ke konci února proklouzla z přístavu skupinka italských lodí. Zajímavostí jistě je, že stejně jako proti křesťanům ve městě bojovali křesťané v tureckých službách, tak Konstantinovi pomáhal v obraně oddíl Turků vedený princem Orchanem, který si mohl činit jisté nároky na trůn a byl u císaře původně jako zajatec. Ale ani s malou pomocí cizinců nebylo obránců města více než sedm tisíc.

První útoky a naděje pro císařovi věrné

6. dubna začala turecká děla svou střelbu na hradby. Zároveň byly zahájeny práce na zasypání příkopů a podkopu zdí. Turci se o několik dní později zřejmě také pokusili prorazit řetězovou závoru přes Zlatý Roh, ale byli odraženi. Na moři měli křesťané díky svým vysokým lodím ve stísněných podmínkách převahu. Tyto boje však samy o sobě obléhání rozhodnout nemohly, hlavní část se musela vyřídit na pevnině. 18. dubna nařídil sultán první větší útok. Byl mířen na úsek, kde hradby přetínaly údolí nedaleké řeky Lykos, zvaný Mesoteichon a považovaný za nejslabší článek v obraně. Prostor zde však neumožňoval plné rozvinutí sil a Turci byli po několika hodinách s velkými ztrátami odraženi.

Naděje se nyní opět dostala do srdcí obránců. O dva dny později navíc spatřili, že se k městu blíží čtveřice křesťanských lodí z Itálie. To samé však zaznamenali i Turci a Mehmed přikázal veliteli svého loďstva Baltoghluovi, aby za žádných okolností nedovolil křesťanům prorazit. Vědom si toho, že neúspěch ho připraví o život, vyslal admirál na vodu velkou část svých sil. Po celou hodinu se dařilo čtveřici plavidel odrážet ze svých mnohem vyšších palub turecké útoky a zároveň pokračovat v plavbě k cíli. Pak však náhle ustal vítr a křesťanské lodě, odkázané na rozdíl od tureckých veslic pouze na plachty, se zastavily. Netrvalo dlouho a každou z lodí obklopila skupina tureckých. Vojáci šplhající vzhůru však byli znovu a znovu odráženi dobře vycvičenými i vybavenými křesťany. Italům se nakonec podařilo spojit své lodi boky k sobě a usnadnit si tak obranu. Hodiny naplněné bezvětřím však plynuly dál a zdálo se, že bude jen otázkou času než budou Turky přemoženi. Těsně před západem slunce se ale konečně zvedl vítr a křesťané prorazili přes nepřátelská plavidla a dostali se do bezpečí Zlatého rohu.

Poražený admirál nakonec díky své odvaze ušel trestu smrti, který už nad ním sultán vynesl, ale za život zaplatil veškerým svým majetkem i úřady a před propuštěním byl zbit.

Ztráta Zlatého Rohu

Malé námořní vítězství křesťanů však naneštěstí urychlilo akci, ke které se Mehmed už zřejmě nějakou dobu chystal, získání Zlatého Rohu. Sultán věděl, že po moři se mu zřejmě přes řetězovou zábranu prorazit nepodaří. On nebo některý z jeho rádců však přišel na jiný plán, přepravit lodě z Bosporu do Zlatého Rohu po souši. Přesunout plavidla přes hřeben s prudkými svahy muselo být už od pohledu věcí velmi obtížnou skoro až nemožnou. Mehmed měl však dost času i lidských zdrojů, aby si toto počínání dokázal usnadnit. 22. dubna výprava vyrazila. Její postup měl krýt kouř a bombardování řetězové zábrany.

Husarský kousek se nakonec Turkům podařil a jejich flotila se dostala do Zlatého Rohu. Námořníci v Konstantinopoli se mezitím radili, jak se s novým nebezpečím vypořádat. Nakonec zvítězil plán pokusit se turecké lodi zapálit. Kvůli nejrůznějším odkladům se k plánu přistoupilo až 28. dubna. Naneštěstí byl přepad zřejmě prozrazen a skončil neúspěchem. Přístav v zálivu už tak nebyl nadále bezpečný a navíc se tak odkryl dlouhý úsek přímořských hradeb, který bylo nyní třeba více střežit.

Pak nadešla delší doba nečinnosti. Turci nadále nezastavovali střelbu na hradby, ale krom provokace obránců nepřistoupili k vážnému útoku. Ve městě se mezitím začala usídlovat beznaděj. Začalo se nedostávat potravin a očekávaná pomoc stále nebyla na dohled. Bylo proto rozhodnuto vyslat malou loď s dobrovolníky převlečenými za Turky, která měla vyhledat křesťanskou flotilu.

 

Série Konec Konstantinopole

Část I.: Konec Kontastantinopole: Byzantská říše na sklonku své existence 
Část II.: Konec Kontastantinopole: Začátek obležení
Část III.: Konec Kontastantinopole: Pád města

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Runciman, Steven. Pád Cařihradu. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003. 223. s.
Wikipedia – anglická verze

Konec Kontastantinopole – část I.

Pád Konstantinopole je událost, ke které se schylovalo už celá desetiletí před tím než k ní došlo. Byl to důsledek kritického oslabení kdysi mocného státu. Kořeny lze hledat zejména v roce 1204, kdy byla Konstantinopol dobyta 4. křížovou výpravou. Následovníci někdejších východořímských císařů své sídlo přenesli do Nikáje. Když pak byla roku 1261 Konstantinopol dobyta zpět, někdejší moc byla v troskách.

Úpadek

Oslabený stát se nemohl ubránit rostoucímu tureckému ohrožení. Měl příliš nepřátel (včetně křesťanů), než aby dokázal své spory řešit na delší dobu než několik let. Ani spojenců nebylo mnoho. Tehdejší křesťanský svět rozdělovalo schizma západní a východní církve, které se během století začaly od sebe do velké míry odlišovat. Ani o své schopné diplomaty se Byzantinci plně opřít nemohli, protože ti už neměli dostatečné prostředky, které potřebovali pro uskutečnění svých myšlenek. Navíc na východě povstal nový muslimský soupeř, který byl jednotnější než státní útvary jej předcházející – osmanská říše.

Zakladatel této říše, Osman, byl nejprve jen jedním z vládců téměř samostatných státečků, ve které se prakticky rozpadlo panství seldžuských Turků po nájezdech Mongolů v polovině 13. století. Byzantinci vzestup nového státu zprvu přehlédli, ale ani později při nich nestálo štěstí, když žoldáci z Katalánské společnosti, kteří byli proti Osmanovi vysláni, jej sice porazili, ale nedlouho poté se sami obrátili proti svým bývalým pánům.

Vnitřní boje v Byzanci umožnily Osmanovi získat na její úkor další území. Když pak tento panovník zemřel, přenechal svému synu Orchanovi I. nejsilnější turecký státní útvar tehdejší doby. Za panovníka Murada I. pak Turci expandovali do Evropy a obsadili území v Thrákii, kde potlačili chabý odpor srbského krále. Netrvalo dlouho a muslimští dobyvatelé začali dobývat i evropské části byzantské říše.

Role křesťanské Evropy

Ani ostatním křesťanským panovníkům nemohla být hrozba Osmanů lhostejná. Zejména král uherský Vladislav, srbský despota Jiří Brankovič a albánský vůdce Skanderbeg vytáhli na papežovu výzvu roku 1444 do boje. Brzy se k nim připojili i papežské oddíly vedené kardinálem Caesarinim. Po naoko uzavřeném příměří s Muradem II. byl zejména kardinál stále odhodlán jednat. Přísaha daná nevěřícímu nebyla podle něj pro křesťana závaznou.

V té chvíli došlo v křesťanském vojsku ke kritickým neshodám. Mnozí s porušením slibu nesouhlasili. Císař Byzance Jan VIII. Odmítl poskytnout pomoc. Jiří Brankovič stáhl své muže, ale ani ti co zůstali se neshodovali ve své strategii. Výsledkem byla katastrofální porážka v listopadu 1444 u Varny, kde padl jak uherský král, tak kardinál. Jen o čtyři roky později byli Uhři znovu poraženi a jejich vojenská moc byla nadlouho zlomena.

V té chvíli už nebylo další křesťanské mocnosti, která by se odhodlala se vší postavit Turkům na odpor a pomoci Byzanci v kritickém okamžiku, který se rychle blížil. Když pak Murad II. roku 1451 zemřel, nastoupil na uvolněný trůn mladý sultán Mehmed II., který nesdílel otcovu spíše mírovou politiku a otevřeně dával najevo svou touhu dobýt Konstantinopol. Proti němu stál schopný, ale prakticky bezbranný císař Konstantin XI. Palaiolog. Karty byly rozdány a Mehmed jen čekal na záminku, pod kterou by válku mohl rozpoutat.

Snaha o podporu prostřednictvím sjednocení křesťanství

Byzantští císařové byli nuceni hledat si spojence na co nejvíce frontách. Nakonec se odhodlali k zoufalému kroku a zavrhli samostatnost své církve a rozhodli se ji spojit se západní. Roku 1369 se císař Jan V. osobně podrobil císaři a prozatím jen formálně spojil obě církve dohromady. Šikovně ale nezahrnul do tohoto podrobení své poddané. Přesto se proti jeho činu vznesla celá řada kritiky, jak mezi učenci, tak obyčejným lidem. Mnozí v ní viděli zradu ideálů a učení východního křesťanství.

Ovšem jeho jmenovec Jan VIII. se rozhodl prosadit ještě větší sblížení s římskou církví. Výsledkem bylo zdánlivé sjednocení s Římem, ale naopak rozkol v církvi řecké. A ani papež nedokázal prosadit nějakou výraznou pomoc Konstantinopoli, natož pak křížovou výpravu, v niž císař doufal. Paradoxně se tak ještě více oslabil.

Příležitost k útoku

Záminka, na kterou Mehmed čekal, přišla hned zpočátku jeho vlády, kdy proti jemu samotnému vypukla vzpoura. Konstantin, povzbuzený zdánlivou nejistotou mladého panovníka, k němu vyslal poselstvo, které si mělo vyžádat peníze, které byly slíbeny na vydržování Orchana, Mehmedova příbuzného a případného kandidáta na trůn. Císař si však neuvědomoval, že sultánova pozice je pevnější než se zdá. Brzy se zbavil rebelů a začal se připravovat k útoku na Konstantinopol. Prvním krokem byla stavba hradu, dnes známého jako Rumeli Hisar, který měl být jedním z důležitých opěrných bodů. Osazen děly totiž omezoval průjezd lodí, které proplouvají Bosporem. Schylovalo se k obležení.

 

Série Konec Konstantinopole

Část I.: Konec Kontastantinopole: Byzantská říše na sklonku své existence
Část II.: Konec Kontastantinopole: Začátek obležení
Část III.: Konec Kontastantinopole: Pád města

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Runciman, Steven. Pád Cařihradu. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003. 223. s.
Wikipedia – anglická verze