Archiv pro štítek: Norsko

Úpadek Hanzy

Roku 1494 byl Ivanem III. uzavřen novgorodský kontor. Od této doby byla proto malá možnost získat zboží z východu. V roce 1514 byl sice kontor znovu otevřen, avšak jeho činnost neměla dlouhého trvání.

Roku 1520 zanikl po dlouhotrvajících problémech fakticky i kontor v Bruggách. V tomto roce se totiž přemístil do Antverp.

Postupem času dělalo Hanze čím dál větší problém prosadit se na rostoucím trhu. Velkým protivníkem byla obchodnická rodina Fuggiů, se kterou roku 1515 Hanza uzavřela smlouvu, že můžou svobodně obchodovat v Baltském moři a volně proplouvat průlivem. Stali se tak zdatným protivníkem pro Hanzu, zvláště při obchodu s mědí, voskem a kůží.

Roku 1529 do Lűbecku proniklo reformační hnutí. To významně ovlivnilo jeho zahraniční politiku. Roku 1533 se tak stal purkmistrem Lűbecku Jűrgen Wullenwever, který chtěl získat zpět nadvládu Hanzy. Zasáhl proto do dynastických sporů. Sesadil katolického norského krále Kristiána II. Králem je zvolen Kristián III., jenže ani toho Wullenwever nepodpořil a spojil se naopak s Kristiánem II, který byl držen v zajetí. Nato byla vyslána vojenská akce, která měla za úkol Kristiána II. nasadit zpět. Byla sice dobyta Kodaň, ale tím úspěch akce skončil. Kristián III. porazil hanzovní vojsko v několika bitvách. Ani to však Wullenwevera nezlomilo, neboť roku 1535 chtěl najít vhodného uchazeče o švédský trůn. Neuspěl, a proto byl zbaven křesla purkmistra a popraven. Jeho činy snížily vážnost Hanzy.

Island

Island, ostrov téměř se dotýkající severního polárního kruhu, byl od roku 1263 součástí Norska. Byl cílem převážně anglických obchodníků, kteří zde směňovali vlastní materiál za ryby. Hanzovní obchodníci se na Islandu objevovali od konce 14. století, a to i přesto, že to hanzovní sněmy výslovně zakazovaly.

První plavby na Island se uskutečňovaly z Brém. Hanza na Island vyvážela obilí, mouku, sukna, pivo, slad, sukna, dřevo, kovové zboží nebo dehet výměnou nejen za tresky a rybí tuk, ale i za ovčí kožešiny, skopovou kůži, hovězí a skopové maso, máslo, lůj, vlnu a různé vlněné výrobky. Velký význam měl zejména dovoz síry a sokolů. Na Islandu probíhal výměnný obchod, nejdříve se zboží přepočítávalo na krávy, od roku 1420 na tresky a někdy i na lokty. Jeden loket měl hodnotu dvou ryb.

Nejdříve byly za obchod s Islandem udělovány vysoké pokuty, ale roku 1486 dánský král povolil plavbu na Island. Největšího rozkvětu obchodu na Islandu bylo dosaženo v 16. století, kdy byla dánská vláda zaměstnána domácími rozbroji, a tak měli Němci na Islandu volné ruce. Hanza kompletně ovládla islandský obchod. Roku 1537 byl postaven v Hamburku dřevěný dům, ten byl rozložen a znovu postaven na Islandu. Zde sloužil hamburským plavcům v Hanefjordu. Oficiálně byl hanzovní obchod na Islandu ukončen v roce 1602, kdy byl vyhlášen královský monopol na obchod s Islandem pro města Kodaň, Helsing?r a Malmő. Hanzovní lodě se tam však objevovaly ještě dlouho, protože Dánové si je najímali.

Bergen

Norsko bylo pro Němce zemí velice důležitou, protože zde získávali sušené tresky. Roku 1250 norský král Hakon povolil lűbeckým obchodníkům zůstat v Bergenu i přes zimu. Němcům zde byla pronajímána čtvrť Tyskebryggen ( norsky německé přístaviště ). Tato čtvrť postavená z gardů, což byly řady dřevěných domů, postavené Nory před příchodem Němců. Gardy byly Němci pronajímány a postupně si je obchodníci koupili.

V roce 1343 byla ustanovena organizace německé osady, což mělo za následek, že se z této osady stal hanzovní kontor. Kontor vedlo šest starších. Starším se mohl stát pouze obchodník z Lűbecku. Dále zde bylo osmnáct přísedících. Ustanovení kněze kostela sv. Marie schvaloval rovněž jen Lűbeck. Nadvláda Lűbecku trvala až do 16. století. Nejpozději od poloviny 18. století vedl administrativu bergenského kontoru sekretář. Němečtí obchodníci a řemeslníci tvořili asi čtvrtinu obyvatel města. Bergenský kontor fungoval až do roku 1774, kdy byl Lűbeckem uzavřen.

Hanza z Bergenu dovážela kromě sušených tresek, což bylo základem obchodu s Norskem. Tresky byly loveny cca 1000 km severně od Bergenu, což bylo podstatou zákazu pro obchodníky, aby nepluli severně od Bergenu. Ostatní dovoz měl poměrně malý význam. Vykupovaly se vydří, bobří, medvědí, kuní, hranostají a liščí kožešiny, losí a sobí kůže, sušené nebo nasolené, dále vlna a hrubé vlněné sukno.

Hlavní surovinou vývozu do Norska byla žitná mouka. Ta měla pro zdejší zemi velký význam, poněvadž zdejší výnos obilí byl díky drsnému klimatu velmi malý. Toho němečtí obchodníci využívali při blokádách, když potřebovali potvrdit svá privilegia. Dále Hanza v Bergenu prodávala např. německé pivo, chmel pro výrobu slabého norského piva, německou medovinu, vína a hrubší německá sukna.

Bitva u Stamford Bridge

Jen necelých pět dní měli muži Haralda III. na odpočinek, než byli donuceni postavit se 25. září armádě krále Harolda Godwinssona, jehož rychlý postup zastihl vikingské síly nepřipravené (vojáci ani nebyli oblečeni ve zbroji).

Novinky o útoku Seveřanů a vypálení Scarborough okolo 15. září se rychle dostaly ke králi Haroldovi do Londýna. Panovník tak čelil těžkému dilema, zda zůstat na jihu a čelit Vilému Levobočkovi, vévodovi Normandie, nebo vyrazit na sever a podpořit své švagry, early Edwina a Morcara proti svému vlastnímu vyhnanému bratrovi a norskému králi. Na jeho rozhodnutí mělo pravděpodobně vliv pokročilé roční období, touha udržet invazi na uzdě a možná i informace o poškození části Vilémovy flotily 12. září během bouře v Kanále. Nakonec tedy vyrazil na sever s tím, že jakmile se s vpádem vyrovná, urychleně se vrátí zpět, aby strážil zem před případnou invazí vévody z Normandie.

Dne 20. září (den bitvy u Fulfordu) shromáždili Harold a jeho bratr Gyrth své húskerly a loajální thény a vyrazili na sever. Cestou se ještě jejich jízdní síly spojily s částí fyrdu západní Mercie a východní Anglie. Vzdálenost, která je dělila od jejich cíle byla přibližně 320 km. Už za čtyři dny vjela jejich armáda do Tadcasteru, města ležícího pouhých 16 km od Yorku. Není divu, že zastihli Vikingy nepřipravené, vždyť urazili téměř 80 km za den!

Tadcaster byl výhodně strategicky umístěn. V tomto místě se římská cesta, po které vyrazil Harold na sever, blížila k břehu Wharfe, pouze 3,5 km od místa, kde zanechal Hardrada svou flotilu. Harold Tadcaster obsadil a vyslal směrem k přístupovým cestám z Yorku hlídky. S vědomím, že protivník o jeho přítomnosti neví, umožnil své armádě odpočinek a pokračoval ve shromažďování dalších mužů.

Námořníci Morcarovy malé flotily, kotvící v Ulleskill, ho upozornili, že Hardrada a Tostig opustili York a vrátili se ke svým lodím u Ricallu. Zároveň byl z Yorku informován o tom, že místní byli donuceni vydat Vikingům zásoby a zajatce. Další zásoby a zajatci pak měli být předáni u Stamford Bridge. Na základě těchto informací Harold zřejmě usoudil, že nejlépe bude, pokud rychle obnoví svou nadvládu nad Yorkem a poté vyrazí k Stamford Bridge.

Král Harold s armádou 25. září opustili Tadcaster a zamířili do Yorku. Odtud pak postupoval budoucímu bojišti. Celé vojsko se shromáždilo na staré římské cestě v Helmsley Gate, jen těsně z dohledu Stamford Bridge. Tady čekal, až Vikingové dorazí na místo, kde byla předávka domluvena. Jeho protivníci o přítomnosti Anglosasů stále nevěděli, a tak jich část ani nedorazila a zbytek většinou ani nebyl připraven k boji (zřejmě nechal u lodí i zbroj). Když Harold uznal, že je ten pravý čas, jeho armáda se pohnula kupředu, přešla přes kopec přímo před překvapené Seveřany.

Hardradovo vojsko navíc bylo rozděleno na dvě části – ta menší stála za severní straně mostu, odkud se na ní řítily Haroldovy oddíly, zatímco ta větší byla na jižní straně. Harald Hardrada nebyl na žádnou bitvu připraven, jistě neznal místní terén. Tostig, který byl earlem Northumbrie po deset let, na něj naléhal, aby ustoupil zpět k lodím kotvícím u Ricallu, kde čekalo několik tisíc dalších válečníků. To však nebylo dost dobře možné, jelikož rychle se blížící anglosasští bojovníci museli každou chvíli napadnout první řady jeho mužů. Navíc se mohl dozvědět o tom, že Haroldovi vojáci zablokovali brod přes řeku Derwent, a odřízli mu tak ústupovou cestu k Ricallu.

Rozhodnut přijmout bitvu, vyslal alespoň posla k Eystein Orrovi, veliteli oddílů, které nechal u Ricall, aby je přivedl co možná nejdříve na bitevní pole. Poté stáhl co nejvíce svých mužů, kteří byli na severním břehu, kde nechal jen malý zadní voj. Hardrada a Tostig tak získali akorát tak dost času, aby zformovali své nejlepší muže do obranné linie jihovýchodně od toku Derwentu.

Zadní voj se nemohl proti anglickému přívalu dlouho udržet a byl brzy přemožen. Podle ság však ještě chvíli most držel osamělý bersekr1, kterého nedokázal nikdo porazit, dokud jej nezabil svým kopím Haroldův voják, kteří pod most připlul na loďce a bodl skrz mezeru v prknech. Anglosaská vojska nakonec tak přeci jen přešla a na druhé straně se zformovala do řad.

Král Harold v té chvíli nabídl Tostigovi zpět Northumbrii, pokud složí zbraně a přidá se k němu. Pravděpodobnost, že se tak stane byla malá, ale pokud by se to povedlo, jistě by to podkopalo morálku Vikingů. Tostig se v té chvíli zeptal, jaké území dostane Hardrada, pokud sám rozpustí armádu. Odpovědí mu bylo sedm stop dobré anglické země (Hardrada byl vysoké postavy a touto větou byl myšlen hrob).

Poté co se veškeré jeho síly shromáždily na jižním břehu, rozkázal Harold zaútočit proti protivníkovi, který postrádal většinu zbroje. Nicméně i na jeho straně byla nevýhoda – jeho muži byli unaveni dlouhým pochodem toho dne (snad okolo 19 km z Tadcasteru na Stamford Bridge) i dnů předchozích. Bitva tak připomínala masakr, s obrovskými ztrátami na obou stranách, a dlouho nerozhodným průběhem. Ovšem pak padl Harald a po něm i Tostig. Avšak ani po pádu svých vůdců Vikingové nepřestávali bojovat. Ubránili se tak do té doby, než dorazil Eystein Orre a jeho posily. Pomoc však přišla pozdě, byla znavená rychlým pochodem tohoto nezvykle horkého dne. Brzy tak byli tito muži poraženi a Orre zabit.

Bitva u Stamford Bridge se stala velkým Haroldovým vítězstvím a úplnou porážkou Norů. Vikingové, kteří přežili, se probili k Ricallu, těsně pronásledováni anglickými oddíly. U lodí se zmohli na poslední odpor, ale ten byl záhy ukončen a přeživší se Haroldovi vzdali. Král však zřejmě netoužil po dalším krveprolití, a tak Vikingy propustil a nechal je jít. Mezi nimi byl i Olaf, Hardradův syn. Z 360 lodí, kterých bylo potřeba pro převoz nájezdníků, se jich na cestu domů vydalo jen 36!

 

1 Bersekr – výraz, často spojovaný s Nory, pro válečníka bojujícího s neovladatelným vztekem a běsněním, v bojovém tranzu.

Bitva u Fullfordu

Ráno 20. září 1066 položili earlové Morcar a Edwin své vojsko mezi pochodující vojsko Haralda III. a York. Jejich cílem bylo zastavení jeho postupu a ochrana hlavního města Northumbrie.

Síly armád byly už od počátku nevyrovnané. Vikingové mohli do pole postavit okolo 6-7 tisíc mužů (část jejich vojska zřejmě strážila lodě), vojska obou earlů přibližně stejně. Velkou část Angličanů však zřejmě tvořili muži thénů a fyrd, odhady hovoří pouze o 400 až 1000 profesionálních válečníků – húskerlů. Tuto velkou nevýhodu se pokusili earlové alespoň částečně vyrovnat výběrem vhodného místa, kde se nepříteli postaví. V okolí Fulfordu byl terén bažinatý a rozbrázděný četnými strouhami. Na vybraném prostranství byl prostor mezi bažinou a řekou Ouse jen 600 metrů široký. Právě tady se rozhodli bojovat, neboť oba přírodní útvary chránili jejich armádě boky. Přímo před jejich řadami se táhl četně meandrovaný potok zvaný German Brench. Navíc byli Vikingové kvůli mokrému terénu nuceni postupovat po cestě přímo proti Angličanům, kteří se pravděpodobně roztáhli do čtyř řad s veliteli a zkušenými válečníky vepředu. German Brench by asi 3 metry široký a metr hluboký s příkrými břehy, které museli Haraldovi bojovníci překonat, aby vůbec mohli zaútočit. To bylo další nevýhodou na straně útočníků. V čem jim však daný terén nahrával, bylo vyvýšené území na jejich straně. Z něj měl král přehled o bitvě. Dále zde pak bylo riziko, že pokud jedno z křídel anglické armády ustoupí, zbytek bude mít nekrytý bok. Cesta do Yorku byla navíc jen velmi úzká a bažinami nebylo možné projít, vojsko earlů tak prakticky nemělo žádnou možnost ústupu.

Haraldova armáda se přiblížila od jihu, tedy z očekávaného směru. Zřejmě trvalo několik hodin než se shromáždil dostatečný počet vojáků, načež král své vojsko rozestavil proti obráncům. Své nejslabší muže poslal napravo, zatímco své nejlepší umístil blízko k řece, kde byla zem nejpevnější. Bitva začala někdy v dopoledním čase. Ještě než došlo k boji muže proti muže, přišlo obvyklá výměna nadávek a střel. První pravděpodobně do útoku vyrazili obránci, kteří nehodlali čekat, až proti nim bude stát celá síla jejich nepřátel. Bitva začala pro Angličany úspěšně. Podařilo se jim na levé straně zatlačit Haraldovi bojovníky (výše zmíněná slabší část), ale jejich postup byl kvůli rozmoklému terénu pomalý.

Harald reagoval na počáteční porážky posílením svých mužů ve středu. Mezitím se Vikingové protlačili podél řeky, kde své protivníky přečíslili. Existují zprávy, že toto zásadní území držel Edwin a muži z fyrdu. Ti však nicméně pro zkušené Haraldovi válečníky nebyli žádnou překážkou. Ti je postupně odřízli od zbytku armády a donutili ustoupit do města. Vikingové tak najednou stáli na pevné půdě, která tvořila hráz na stranu potoka drženou obránci. Angličané byli brzy zatlačeni až do míst, kde Morkarovi muži stále ještě vítězili. Malou úlevou pro obránce bylo, že útočníci nyní museli překročit malou bystřinu a vybojovat si cestu na malý kopec. Jejich počet jim nicméně zajišťoval úspěch. Během hodiny pak Vikingové vytlačili Angličany z jejich pozic podél potoka. Situace se pro obránce stala velmi vážnou, ačkoli si to zřejmě velká část z nich ani neuvědomovala, protože jim výhled zakrýval malý kopec.

Mezitím už zřejmě stihli dorazit i ti poslední z Vikingů, kteří se rozhodli postupovat přes bažinatou půdu po pravici. V té době už však vedl sám Harald osobně své muže po opačné straně bojiště, tedy podél řeky. Angličané se tak rázem ocitli pod útokem ze tří stran. Někteří, mezi nimi i Morcar, byli odříznuti od bojovníků bránících potok a ustoupili po cestě k Yorku. Část Vikingů obešla vyvýšenou půdu a odřízla zbytku armády protivníka ústupovou cestu. Za cestou, přes kterou byly zbytky sil Angličanů tlačeny terén velmi prudce klesal. Hnáni do přírodní pasti, byl jejich osud zpečetěn. Příběhy o tom, že potok zrudl anglickou krví jsou zřejmě pravdivé.

Ztráty toho dne byly na obou stranách hrozivé. Poražení zřejmě ztratili více než polovinu svých mužů a taktéž Haraldova armáda z bitvy nevyšla bez citelného oslabení. Město York se podvolilo Haraldovi, který jej nehodlal vyplenit, a uznalo jej za svého krále. Jeho obyvatelé také souhlasili s tím, že mu pomohou proti Haroldu Godwinssonovi. Na záruku toho měl York do pěti dnů vydat 100 rukojmích.

Tažení Haralda III.

Když král Eduard Vyznavač 5. ledna 1066 zemřel aniž by určil svého nástupce, byl mezi těmi, kdo si jeho trůn nárokovali i Harald III. Hardrade, král norský1. Úspěch jeho vpádu měl rozhodnout, zda zůstane Anglie pod skandinávským vlivem, osamostatní se či podlehne vlivu kontinentálnímu. Harald III. založil své právo na anglickou korunu na smlouvě svého synovce Magnuse I., krále Norska, s Harthaknutem, králem Anglie a Dánska, o převzetí panství v případě smrti jednoho z nich a neexistence mužského dědice. Když pak druhý řečený v roce 1042 zemřel, jen soupeření o Dánsko s králem Svenem Ulfssonem zabránilo přímému útoku Seveřanů na Anglii a umožnilo tak Edvardovi usednout na trůn.

Po Magnusově smrti pokračoval Harald III. ve vleklých bojích se Svenem, dokud s ním roku 1064 neuzavřel mír. Toto příměří dalo Haraldovi III. prostor pro pokus o získání anglické koruny roku 1066. V jeho ambicích mu jistě napomáhala i vrtkavá pozice nového krále Harolda Godwinssona. Ten ještě za života Eduarda III. roku 1065 podpořil zbavení svého bratra Tostiga vlády nad Northumbrií, čímž si získal nepřítele doslova na život a na smrt. Právě bývalý earl Northumbrie pak v květnu 1066 napadá jižní pobřeží a obsazuje Sandwich v Kentu. Tento čin vede Harolda k přípravám na invazi. Je svolána anglická armáda a loďstvo, které jsou drženy ve stavu pohotovosti celé léto. Když pak počátkem záři došly zásoby, je nucen Harold vojsko rozpustit a loďstvo poslat do Londýna. Na cestě do nového přístavu je nicméně mnoho lodí zničeno bouří, což nechává Kanál takřka nestřeženým.

Mezitím Tostig slibuje pomoc v získání Anglie Haraldovi III. Hardrade nehodlá déle čekat a shromažďuje flotilu téměř 240 válečných lodí (a mnoha dalších nákladních). Když odjíždí, přenechává Norsko v rukou svého syna Magnuse, zatímco zbytek rodiny bere s sebou. To naznačuje, že své cíle bral vážně. Hodlal v Anglii zůstat. Poprvé Harald III. přistává na Orknejích, kde posléze zanechává svou ženu Alžbětu a dvě dcery. Dál s ním pokračuje jen syn Olaf. Navíc se k němu přidávají i oba ostrovní earlové Paul a Erlend. Ve Skotsku se pak k flotile připojil i Tostig s dalšími posilami a zvýšil tak počet mužů zřejmě až na 9 000 na 300 válečných lodích (spolu s doprovodnými plavidly se mluví až o čísle 360).

Severní vítr, který držel dalšího z uchazečů o trůn – Viléma – v přístavech, nyní hnal Haraldovo loďstvo podél východního pobřeží Anglie. V Yorkshire Hardradovy síly zpustošily Cleveland, vypálily Scarborough a převzaly kontrolu nad Holderness v ústí Humberu. Těch pár anglických lodí raději vyplulo nahoru po řece Ouse, vplulo do Wharfe a zakotvilo v Tancasteru. Aby jim Harald III. zabránil v křížení svých plánů, zakotvil svou flotilu v Riccallu na Ouse, pouhé tři míle od jejího soutoku s Wharfe. Pak se dali do pohybu i jeho protivníci a earlové Northumbrie a Mercie, Morkar a Edwin, mu zastoupili jeho jedinou přístupovou cestu k centru oblasti, městu York. Schylovalo se k první ze tří velkých bitev roku 1066.

 

1 Harald III. Sigurdsson (1015 – 1066) známý i pod přízviskem Hardrade (Přísný) – od roku 1047 norský král a někdy uváděn i jako král dánský (do roku 1062 – toto království nikdy plně nezískal). Před svou korunovací se proslavil jako žoldák ve službách nejprve u Jaroslava Moudrého v Kyjevské Rusi a hlavně ve varjažské gardě v Byzantské říši.