Archiv pro štítek: Svatá země

Třetí křížová výprava – část II.

Třetí křížová výprava zaznamenala hned zpočátku úspěch – dobyla Akkon. Původní hvězdná sestava velitelů ze vznešených rodů se však měla zmenšovat. Ale ani tak neztratila ihned dech.

Richardovo tažení podél moře a bitva u Arsúfu

Na přelomu července a srpna 1191 se Filip August rozhodl opustit Svatou zemi a vrátit se zpět do Francie. Nechal zde však Richardovi velkou část své armády. Anglický král se v dobytém Akkonu nezdržel dlouho a 25. srpna se vydal, doprovázen flotilou, podél pobřeží na jih směrem k Jaffě, odkud mohl vést případný útok na Jeruzalém. Saladinovy síly nicméně postupovaly téměř paralelně s ním a čekaly na správný okamžik k útoku. V následujících dnech proběhlo několik potyček se ztrátami na obou stranách, ale pravá bitva se strhla až 6. září u Arsúfu, města, které leželo 50 km severně od Jaffy.

Richard zřejmě Saladinův útok očekával, a tak rozmístil své jednotky do tří proudů tak, aby postupovaly v bitevních sestavě, jakou by zvolil, kdyby bojoval zády k moři. Muslimové nejprve zaútočili na zadní část křižácké armády, při pohledu směrem od moře levé křídlo, s nadějí, že přední část vojska bude pokračovat dál a jim se podaří tuto část odříznout a zničit. Křižáci se však zpočátku nenechali vyprovokovat k boji a místo toho postupovali tvrdošíjně dál. Postupně se boj rozhořel po celé linii, ale stále bylo zřejmé, že útočí jen muslimové a křesťané se pouze brání. Přes veškerou snahu se Saladinovi nedařilo ani zastavit postup směrem k Arsúfu, natož pak Richardovo vojska rozdělit.

Sám Richard hodlal nepřátelské vojsko vyčerpat, a pak ve správný okamžik provést s rytířskou jízdou protiútok, který by protivníky smetl. Ne všichni však sdíleli jeho přesvědčení o tom, že mají vytrvat. Nejhůře byl tlačen zadní voj, který musel de facto jít pozadu a vůbec celkově byl v největším nebezpečí. V jeho čele byl velmistr johanitů, který několikrát požádala krále Richarda o povolení zaútočit. Byl však pokaždé odmítnut. Více už však nemohly jeho řady vydržet a snad nedorozuměním, snad schválně, porušily králův příkaz S výkřikem Svatý Jiří! se pak johanité vrhli do islámských řad, brzy následováni i francouzskými rytíři.

Když Richard zjistil, co se děje, chtě nechtě musel útok podpořit, jinak by byli rytíři i přes počáteční úspěch odříznuti a pobiti. Zatím se jim však podařilo zcela nepřipravené Saladinovi muže zaskočit a vrhnout je ve zmatek. Richard jejich útok nakonec zastavil, protože se křižáci začali blížit k zalesněnému pásmu a král se obával léčky, která by zde mohla čekat. Obě strany dostaly čas se přeskupit. Tentokrát však iniciativu převzali křižáci a jejich jízda podruhé zaútočila. A podruhé se jí podařilo vrhnout muslimské řady ve zmatek a celou armádu nepřítele přiblížit k porážce.

Richard však své vojáky znovu stáhl. Od počátku boje už uplynulo několik hodin a začalo se připozdívat. Křesťané se proto vrhli na budování tábora, protože soupeře už právem považovali za poražovaného. V té chvílu na ně zaútočila ale islámská posádka, která držela nedaleký Arsúf, ta však proti přesile neměla šancí a byla odražena. V té chvíli přikázal král poslední, třetí útok. Proti komu byl mířen, není dnes jasné – snad proti posádce Arsúfu, snad znovu proti Saladinově armádě.

Ztráty byly na muslimské straně veliké. Přesto však porážka neskončila až tak katastrofálně, jak mohla. Richard nepřátelskou armádu zdaleka nerozdrtil, byť k tomu měl několikrát velmi blízko. Přesto však Saladina citelně oslabil, jelikož už to bylo po dobytí Akkonu druhé velké křesťanské vítězství v posledních měsících.

Další kroky

Saladin se teď musel rozhodnout, co dál. Bylo možno uvažovat o dvou cestách, kterými by se jeho protivník mohl vydat – a to buď na Jeruzalém nebo by se mu přes město Askalón pokusil narušit spojení s Egyptem. Na obranu obou míst se mu však nedostávalo sil. Rozhodl se proto Askalón vysídlit, zbořit a soustředit se na obranu Jeruzaléma. Křižácká armáda se mezitím utábořila v Jaffě, kterou posílila pro případný útok na Jeruzalém. Krom toho začala jednání o příměří, která brzy zkrachovala. Ve zbývajících měsících roku 1191 obě strany s občasnou aktivitou spíše vyčkávaly na hlavní krok nepřítele a zejména křesťané se několikrát přesunuli do pozice, ze které by byl jejich případný postup k Jeruzalému výhodnější.

V zimě 1191 dal Richard na rady zkušenějších a stáhl svou armádu zpět k moři, protože se mu do té doby nepodařilo zajistit dostatečné zásobení, aby se mohl odhodlat k útoku na samotný Jeruzalém. Tím však vlastně ztratil šanci k jeho dobytí, neboť Saladinovy síly by v tom okamžiku možná nedostačovaly k udržení města a morálka velké části křižáků byla naopak vysoká. Stažením svých vojáků však v očích mnohých poklesl. Navíc bylo jisté, že Saladin na rozdíl od něj brzy získá posily. Aby Richard obnovil v důvěru v sebe jako vůdce, bez větších problémů obsadil Askalón a alespoň tak se částečně v očích svých mužů rehabilitoval.

Příštího roku se opět rozjela jednání o příměří. Richard se neúspěšně pokusil prosadit tažení do Egypta. Pobyt ve Svaté zemi už pro něj nebyl tak lákavý, zvláště když dostal zprávy o počínání svého bratra Jana v Anglii. Jako křesťan ale nemohl zanechat křižáky ve Svaté zemi na holičkách a využil svého vlivu k vyvolání konečného rozhodnutí v otázce nového jeruzalémského krále. Velkou převahou zvolený Konrád z Monferratu byl však 28. dubna zavražděn.

V červnu se křižáci přeci jen začali připravovat k dalšímu pokusu získat Jeruzalém. Vše začalo dobře, když se jim úspěšně podařilo získat náklad (a přepravní zvířata) velké karavany z Egypta, která putovala k Saladinovi. Zdálo se, že útok na město musí brzy následovat. V kritickém okamžiku však znovu vypukly neshody a Richard nakonec prosadil svou vůli vrátit se zpět.

Saladinovo postavení mezitím opět začalo posilovat a muslimský vládce přešel do útoku a pokusil se několikrát získat Jaffu. Richardovi se podařilo město díky odvaze své i vojáků ubránit i proti velké přesile. Obě strany byly boji natolik vyčerpány, že bylo na přelomu srpna a září 1192 konečně uzavřeno příměří. Už 9. října pak král Richard opustil Svatou zem a vyrazil na svou nešťastnou zpáteční cestu do Anglie. Třetí křížová výprava skončila.

 

Seriál Třetí křížová výprava:
Část I.: Tažení do Svaté země a dobytí Akkonu
Část II.: Pod vedením krále Richarda a smír

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Třetí křížová výprava. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 96. s.
Wikipedia – anglická verze

Třetí křížová výprava – část I.

Třetí křížová výprava byla odpovědí západního křesťanství na ztrátu velké části území ve Svaté zemi, včetně Jeruzaléma, v důsledku katastrofální porážky křižáků u Hattína v roce 1187. Výsledkem nebyla nejúspěšnější, nicméně z hlediska účastníků zcela jistě patřila k nejvznešenějším.

Tažení hlavních proudů křižáků

Stejně jako dříve, ani tentokrát křižáci z Evropy nepostupovali v jednom proudu. Ty nejvýznamnější se shromáždily pod vedením obou účastnících se králů, Richarda I., krále anglického, a Filipa Augusta, krále francouzského, a císaře Fridricha I. Barbarossy. Nejkomplikovanější postup si zvolil říšský císař, z Řezna v květnu 1189 vyrazil přes Uhersko na byzantské území na Balkáně, kde byl kontaktován Srby a Bulhary s žádostí o jeho účast v povstání proti tehdejšímu císaři Izáku II. Angelovi, to však odmítl. Ovšem i tak se Fridrich nevyhnul problémům s Byzancí, jelikož obsadil tehdy největší bulharské město Plovdiv. Po komplikovaném jednání však Izák II. Angelos přeci jen svolil k postupu Fridrichových křižáků po svém území, ovšem jen přes Dardanely, aby se křižáci nedostali blízko ke Konstantinopoli a nepokusili se ji dobýt.

Odtud pokračovala výprava s menšími potížemi Anatolií směrem na území Rúmského sultanátu, kde se střetla s tureckou armádou, kterou porazila a následně porazila hlavní město sultanátu Konye. Odtud přes hory pokračovala k moři, kde však došlo k tragické nehodě, když císař 4. června 1190 utonul při plavání v řece.

Králové Francie a Anglie přijali kříž v roce 1188, tehdy však byl ještě naživu Richardův otec Jindřich II., než však stihl dokončit přípravy, v polovině roku 1189 zemřel. Mělo trvat ještě dlouhou dobu, než hlavní armády Anglie a Franci do Svaté země dorazí. Události ve Svaté zemi se však nadále bouřlivě vyvíjely. Ohrožené zbytky křižáckých států byly po porážkách v roce 1187 s pomocí loďstva sicilského krále Viléma II. a poté i města Pisy zachráněny a v roce 1189 mohly přejít do protiútoku.

Dobytí Akkonu

Jeruzalémský král Guy vytáhl proti Akkonu a dal se do jeho obléhání. Nebyl však schopen ho dobýt dříve, než městu na pomoc přitáhl sám Saladin. Ani islámské ani křesťanské vojsko však nedokázalo porazit to druhé a vše se na delší dobu ocitlo na mrtvém bodě.

V červenci 1190 konečně vyrazila vojska Richarda a Filipa Augusta z Francie a ze Sicílie se vydala po moři ke Svaté zemi. Filipovi se podařilo zastihnout dobré počasí a plavil se přímo k Akkonu, Richard takové štěstí neměl, a tak se musel zastavit na několika ostrovech ve Středozemním moři. Cestou se tak ještě stihl vylodit na byzantském Kypru a svrhnout místního rebelující vládce Izáka Komnena. Vládu nad Kyprem si samozřejmě ponechal a Byzanc zde svou moc už nikdy neobnovila.

Říšská část výpravy se po smrti císaře vydala pod vedením Fridricha Švábského směrem k Akkonu. Ovšem i její nový vůdce brzy zemřel a velení převzal rakouský vévoda Leopold – to už však bylo jaro 1191. Brzy už byly všechny tři hlavní proudy pohromadě a situace u Akkonu se konečně začala vychylovat ve prospěch jedné ze stran – křižáků. 12. června se posádka Akkonu vzdala a město padlo zpět do křesťanských rukou. S ním křižáci získali i velkou část Saladinovy flotily, čímž měli naprostou převahu na moři.

Jak bylo tehdy skoro zvykem, vypukly mezi bojovníky kříže spory, které vyvrcholily stržením Leopoldovy zástavy muži krále Richarda, kteří nesouhlasili s tím, že visela na stejné úrovni jako vlajky obou králů. Richard si tak získal velkého nepřítele, což se mu o několik let později vymstilo. Posádka Akkonu, která se vzdala, měla být Saladinem vykoupena, ovšem jednání ztroskotala a muslimští obyvatelé (tedy nejen vojáci, ale i ženy a děti) byli před zraky islámských předsunutých hlídek popraveni.

 

Seriál Třetí křížová výprava:
Část I.: Tažení do Svaté země a dobytí Akkonu
Část II.: Pod vedením krále Richarda a smír

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Třetí křížová výprava. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 96. s.
Wikipedia – anglická verze

Obléhání a pád Akkonu

Obléhání Akkonu a události mu předcházející byly posledním obdobím existence křižáckých států ve Svaté zemi. Nevyhnutelný pád tohoto města předznamenal další vývoj v přilehlých oblastech v následujících stoletích. Byl to konec jedné doby a začátek další, ve které se z křesťanských útočníků stanou spíše obránci.

Počátek konce

Jedním ze zlomových dat předcházejícím obležení Akkonu byl rok 1250. kdy na území Egypta vznikl mamlúcký sultanát (velkou spojitost s tím měly i události sedmé křížové výpravy). Ten se během následujících let rozšířil na další území. V Sýrii se několikrát střetl s Mongoly, kteří jeho vojskům nedokázali odolat. Po ukončení první fáze bojů se sultanát obrátil směrem ke zbytkům křižáckých států a během let 1265-1268 se mu podařilo získat velkou část jejich území (jmenovitě třeba Haifu, Caesareiu, Arsúf či Antiochii).

Křesťanský svět na tuto vlnu dalšího muslimského dobývání reagoval novými křížovými výpravami, které už ale zdaleka nedosahovaly velikosti či trvání svých předchůdkyň, a proto byly předem odsouzeny k nevýrazným úspěchům či porážkám. Dokonce ani na osobní neléhání papeže Řehoře IX. nezareagovaly evropské křesťanské státy nějakou větší výpravou. Mnohdy je to přisuzováno změnám ve společnosti – například korupci a zbohatnutí samotné církve a jejích představitelů. Vliv měly určitě i vnitřní problémy v některých zemích a postupný odklon zahraniční politiky směrem od Svaté země, tak jak se ukázalo v následujících stoletích.

Muslimské útoky nicméně neustávaly a situace se nadále zhoršovala. V roce 1276 dokonce jeruzalémský král Jindřich II. opustil zbytky své země a přeplavil se na Kypr, odkud poté vládl. O tři roky později padlo město Tripolis a křižákům z významnější měst s větší posádkou zůstal jen přístav Akkon.

Obléhání Akkonu

Paradoxně jediná pomoc, která do Svaté země vyrazila, přispěla k jejímu pádu. Bojovníci z Toskánska a Lombardie, dodatečně částečně posílení vojáky sicilského krále, úspěšně přepluli Středozemní moře a horliví se zapojit do bojů, přepadli u Akkonu v srpnu 1290 skupinu muslimských obchodníků, které povraždili. Tím však nevědomky zadali záminku mamlúckému sultánovi k otevřené válce. Toho totiž dosud drželo na uzdě domluvené příměří.

Křesťanská rada, která proběhla v Akkonu, se za své „bojovníky“ po dohadech nakonec postavila a dokonce oznámila, že muslimové si za svou smrt mohou díky neopatrnosti sami. Reakce sultána byla rychlá a vyústila v prakticky okamžitou mobilizaci jeho armád.

Samotné obléhání začalo 6. dubna, kdy Akkon obklíčila téměř dvakrát tak silná mamlúcká armáda. Přestože přesně o měsíc později dorazily posily od Jindřicha II. z Kypru, město 18. května padlo. Zajímavostí je, že ještě několik dní se řádovým rytířům dařilo udržet své velitelství ve městě.

Následky

Málo se ví, že Akkon nebyl poslední křižáckou državou, která padla – byl pouze poslední z těch v té chvíli významných. Všechny ostatní byly ale prakticky dobyty do konce srpna tohoto roku. Jedinou výjimkou byl ostrůvek Arwad u syrského pobřeží ležící severně od Tripolisu. Ten se stal výchozím bodem pro menší pokusy o znovuzískání některých území (dokonce ve spolupráci s Mongoly). Jeho posádku tvořili zejména templáři, kteří se také starali o jeho obranu, když jej v roce 1302 oblehla mamlúcká armáda. Pod slibem bezpečného odchodu se 26. září vzdali. Mamlúčtí velitelé je podvedli, templářské rytíře pozatýkali a zbytek posádky povraždili.

Za oficiální konec křížových výprav je ovšem považován pád Akkonu. Zájmy křesťanské Evropy se v té době už začaly obracet jiným směrem, přímo k vlastním hranicím. Jeruzalémské království alespoň oficiálně přečkalo tento zvrat na Kypru (ačkoli vzhledem k jménu už se jednalo o pouhý titul jeho panovníků, bez faktických držav), ale už nemělo dost peněz ani ostatních prostředků, aby se pokusilo jakkoli zvrátit nastolenou situaci.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 17.12.2008):
Wikipedia – anglická verze
NationMaster: Siege of Acre
Mediaval Sourcebook: The Fall of Acre 1291 – výňatek z popisu Svatých zemí