Archiv pro štítek: 20. století

Zánik Hanzy

Postupující úpadek Hanzy se snažila Hanza řešit, a to jmenováním syndika v roce 1556, kdy se jím stal Dr. Heinrich Sudermann. Na hanzovním sněmu v roce 1557 byly podepsány smlouvy o užším svazku. Hanzovní sněm schválil statut Brugg, které jsou povinny účastnit se hanzovního sněmu. Spory byly řešeny smírčím soudem nebo hanzovním sněmem. Odvolání na cizí soud, i říšský, bylo zakázáno. Tento sněm také prosadil různé změny, např. výluku daného města při neposlušnosti. Reformy načas pozitivně ovlivnily vývoj Hanzy.

Většina vnitrozemských měst zaznamenávala úpadek, až na Hamburk a Amsterdam, který se stal dědicem Brugg. Hamburské lodě pluly za přispění cizích obchodníků do vzdálených zemí, např. do Maroka a Brazílie. Podobný rozvoj zaznamenala i další města, např. Gdaňsk, kde však cizinci nebyli zrovnoprávněni s občany. Do konce existence byl vedoucím městem Hanzy Lűbeck. Žádný výraznější rozmach však už do konce existence Hanzy nezaznamenal, dokonce byl postupně předstižen Hamburkem.

Společenství stíhala jedna katastrofa za druhou. Roku 1558 se Dorpatu a Narvy zmocnili Rusové. Poté roku 1566 utrpěl Lűbeck námořní porážku u Gotlandu. Od roku 1563 je Lűbeckem vedena poslední hanzovní válka, a to po boku Dánska proti Švédsku. Válka je ukončena mírem ve Štětíně, který Hanze potvrzuje volný obchod ve Švédsku nebo svobodnou cestu do Narvy. Většina smluvních věcí je však nedodržena, a tak obchod Hanzy probíhá za cenu ztrát velkého množství obětí.

Cizí, zvláště angličtí, obchodníci pronikali do hanzovních měst. Roku 1567 získali angličtí obchodníci privilegia v Hamburku a roku 1579 v Elbingu. Naopak anglická královna Alžběta I., jako reakci na vyhlášení zákazu obchodu s Merchant Adventurers od Rudolfa II., uzavřela londýnský kontor Stalhof a vypověděla hanzovní obchodníky z Londýna. Stalhof byl sice po několika letech otevřen, ale již se nedokázal vzpamatovat.

Roku 1576 vtrhli španělští vojáci do hanzovního paláce v Antverpách a vyhnali poslední hanzovní obchodníky z paláce a přebudovali ho na kasárna a nemocnici.

Definitivní zánik Hanzy způsobila třicetiletá válka. Hanza za této války zůstala neutrální. Roku 1621 Švédové vtrhli do Livonska a zmocnili se Rigy. Roku 1626 švédský král Gustav Adolf provádí pruské polní tažení. Roku 1628 se uskutečnil hanzovní sněm, který ustanovil pasivní odpor, kterým znemožnil císařskému vojevůdci Albrechtu z Valdštejna, jenž v témže roce obléhal Stralsund, dobýt baltské pobřeží. Generál Tilly dobyl a vyplenil v roce 1631 Magdeburk. Švédsko z této války vyšlo jako vítěz, ovládalo pobaltské země a roku 1645 dokonce dobylo Gotland.Postupující úpadek Hanzy se snažila Hanza řešit, a to jmenováním syndika v roce 1556, kdy se jím stal Dr. Heinrich Sudermann. Na hanzovním sněmu v roce 1557 byly podepsány smlouvy o užším svazku. Hanzovní sněm schválil statut Brugg, které jsou povinny účastnit se hanzovního sněmu. Spory byly řešeny smírčím soudem nebo hanzovním sněmem. Odvolání na cizí soud, i říšský, bylo zakázáno. Tento sněm také prosadil různé změny, např. výluku daného města při neposlušnosti. Reformy načas pozitivně ovlivnily vývoj Hanzy.

Hanza se nevzpamatovala, protože po vestfálském míru v roce 1648 bylo hanzovní zázemí naprosto zničeno. Nezůstalo žádné obyvatelstvo, které by dodávalo obilí a dováželo zboží z cizích zemí.

Lűbeck se neúspěšně pokoušel roku 1651 svolat hanzovní sněm. Ten byl několikrát odložen, takže se konal až v roce 1669. Tohoto sněmu se účastnilo pouhých devět měst: Lűbeck, Hamburk, Brémy, Gdaňsk, Kolín nad Rýnem, Osnabrűck, Rostock, Brunšvik a Hildesheim. Byl to poslední hanzovní sněm.

Města již dále nestála o rozvoj svého společenství, a tak Hanza formálně pokračovala jako svazek Lűbecku, Hamburku a Brém. Jejich spolek přetrval do roku 1937, kdy nacisté zrušili samostatný statut Lűbecku a začlenili jej do Šlesvicka-Holštýnska.

Indonésie v bojích o nezávislost – část V.

„Povstaňte, znovu povstaňte, Indonésané, znovu povstaňte a budujte!“28

Nicméně další agresí se Nizozemské království dostalo do mezinárodní izolace a navíc ztratilo podporu indonéských spojenců. Indie, Pákistán, Barma, Ceylon a Saudská Arábie uzavřely holandským společnostem letiště a přístavy. Radě bezpečnosti OSN byla zaslána rezoluce založená na rozhovorech z Dillí, které se konaly ve dnech 20. – 23. ledna 1949. Výsledek těchto debat byl podepsán 15 státy – Afghánistánem, Austrálií, Barmou, Ceylonem, Egyptem, Etiopií, Indií, Íránem, Irákem, Jemenem, Libanonem, Pákistánem, Filipínami, Saudskou Arábií, Sýrií. K těmto protestům se nakonec přidaly i Spojené státy americké, Kuba, Norsko a Čankajškova Čína29. Požadovaly zastavení vojenských operací, propuštění indonéských politiků, zahájení jednání a předání svrchovanosti Spojeným státům indonéským nejpozději do 1. července 1950.

Nizozemí politicky prohrálo a pod pohrůžkou USA, že přeruší finanční pomoc, začalo plnit požadavky. Roem-van Royenova dohoda uzavřená 7. května 1949 ukončila partyzánskou válku. 6. července stejného roku se za ohromných oslav vrátil Sukarno s indonéskou vládou zpět do Yogyakarty. 23. srpna poté došlo k začátku jednání v Haagu, která budou známa jako Konference u kulatého stolu.

2. prosince 1949 byly zástupci Indonéské republiky, Spojených států indonéských a Nizozemského království podepsány tzv. Haagské dohody. V těchto mírových smlouvách se Nizozemí zavazovalo stáhnout až na pár jednotek všechny oddíly koloniální armády, předat svrchovanost Spojeným státům indonéským nejpozději do 31. prosince 1949 a to na celém území bývalé Nizozemské Východní Indie. Pouze Západní Irian (Západní Papua) zůstal pod holandskou nadvládou a Východní Timor byl ponechán bez diskuze Portugalsku. Územní integrita Indonéské republiky se vrátila do doby uzavření Renvillské dohody a pak na základě předešlých smluv se stala součástí Holandsko-indonéské unie. Pouze otázka odškodnění nebyla dořešena a spory se táhly až do 60. let 20. století.

Přesto se v Indonésii nadále prolévala krev. Muslimští separatisté toužili vyhlásit svůj Darul Islam (Islámský stát) a boje se vedly až do 80. let minulého století. Demobilizovaní holandští koloniální vojáci se nedokázali smířit s vítězstvím Indonésanů. Proto se kapitán Raymond Westerling, tak nechvalně proslulý krutým postupem vůči partyzánům na Celebesu, rozhodl pokusit se o převrat (tzv. APRA Coup d´état) pomocí jím vedené Legie Ratu Adila30. Podle Westerlingova plánu měla tato jednotka obsadit Bandung a Jakartu, zajmout a zabít několik význačných politiků. Poté se měl do bojů zapojit i kontingent vojáků KNIL, kteří byli umístěni na archipelagu na základě Haagských dohod. Přesto, že se Legii Ratu Adila podařilo obsadit městské centrum a kasárny Bandungu 22. ledna 1950, dobýt Jakartu se nepodařilo. A ani již zmíněný holandský kontingent se nezapojil do bojů. Vrchní velení KNIL se odmítlo účastnit dalšího konfliktu. Nakonec Westerling uprchl a jeho jednotka o síle 2 000 mužů se vzdala.

Dále se některé státy s obavami dívaly, jak Indonéská republika pohlcuje jednoho člena federace za druhým. Spojeným státům indonéským se však osudným stalo tzv. Makassarské povstání. Sukarno se především snažil připojit rozlehlou Východní Indonésii, která zabírala Malé Sundy, Celebes a další ostrovy na východ. Proto vyslal do tohoto státu indonéský vojenský oddíl spolu se žádostí, aby se Celebes a sousední ostrovy dobrovolně připojily k Indonéské republice. Nicméně celebeská vláda se raději obrátila na nizozemský sbor KNIL, který zde udržoval pořádek, a požádala jej, aby provedl převrat. Velící holandský důstojník kapitán Abdul Aziz nabídku přijal, protože Sukarno v podstatě porušoval federativní smlouvy Spojených států indonéských. Dokonce tento velící důstojník prohlašoval, že vlastní dokumenty dokazující spolupráci Sukarna se SSSR. Od 5. dubna až do 21. duna 1950 se holandský oddíl KNIL bránil v okolí Makassaru na jižním Celebesu. Nakonec byl kapitán Aziz zajat a indonéské jednotky poté snadno město dobyly.

Tato demonstrace síly Indonéské národní armády přiměla ostatní váhající státy se konečně připojit k Indonéské republice. 17. srpna 1950 Sukarno jednostranně vystoupil z Holandsko-indonéské unie, zrušil Spojené státy indonéské a tak vznikla jediná Indonéská republika. O čtyři roky později poslední voják Královské nizozemské východoindické armády opustil území archipelagu. Roku 1962 byl připojen Západní Irian a Východní Timor byl anektován roku 1975. Tehdy zavlála nad souostrovím červenobílá vlajka a v celé Indonésii zněla státní hymna – Indonesia Raya. Heslo Indonéské republiky plně vystihovalo danou situaci. Bhinneka Tunggal Ika – různí, ale jednotní.

 

28 Sukarno, Ahmed: Leť, Radjawali!: Řeč k desátému výročí vyhlášení nezávislosti Indonésie 17. srpen 1955 in: Indonésie žaluje: Sborník statí a projevů, str. 268.
29 Čankajškova Čína – po sesazení posledního císaře v r. 1911 se stala Čína demokratickým státem v čele s Kuomintangem, koaličním blokem komunistů a nacionalistů. Ty však sjednocovala pouze jediná osoba – dr. Sunjatsen (1866 – 1925). Roku 1927 se komunisté v čele s Mao Ce-tungem (1893 – 1976) odtrhli, protože nesouhlasili s názory nového antilevicového vůdce nacionalistů gen. Čankajška (1887 – 1975). Mezi těmito frakcemi se rozhořela krvavá válka, která byla ukončena až invazí Japonska do Mandžuska (severovýchodní Čína), odkud císařské oddíly dále pronikaly do vnitrozemí. Nové nebezpečí tak donutilo Mao Ce-tunga a Čankajška uzavřít mezi sebou napjaté příměří. Nicméně po r. 1945 se bratrovražedné boje rozhořely nanovo a s ještě větší intenzitou. Ale štěstí se začalo přiklánět na stranu komunistů. Čína byla zpustošena a její obyvatelstvo doufalo v nezkorumpovanou vládu a v sociálnější stát než byla Čankajškova diktatura. Právě v lednu r. 1949, v době konference v Dillí, Mao Ce-tungovy armády zatlačovaly síly nacionalistů k východnímu pobřeží. Během jara byly nakonec poslední loajální síly Kuomintangu evakuovány spolu s Čankajškem a státním zlatem na ostrov Tchaj-wan, kde byla vyhlášena Čínská republika. Mao Ce-tung nakonec 1. října stejného roku vyhlásil Čínskou lidovou republiku.
Více informací o změnách režimu a občanských válkách na území Číny můžete najít v knize Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914 – 1941 od Dagmar Moravcové, Pavla Běliny a Marka Pečenka (vydal Institut pro středoevropskou kulturu a politiku v r. 1994), a dále také v knize Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941 – 1995 (viz zdroje).
30 Legie Ratu Adila, známá též jako Legie Spravedlivého prince nebo jako Angkatan Perang Ratu Adil (APRA) – jednotka tvořená bývalými vojáky koloniální holandské armády, radikálními muslimy, indonéskými křesťany a antirepublikány; jméno je odvozeno z indonéské středověké pověsti, předpovídající příchod Ratu Adila (neboli Spravedlivého prince), který bude mít turecké předky a spasí celé souostroví; „Turek “ Westerling se s touto postavou pravděpodobně ztotožnil.

Indonésie v bojích o nezávislost – část IV.

Politionele Acties

Kompromis mezi Haagem a Yogyakartou byl však pouze dočasný. V nizozemském parlamentu se brzy prosadily protiindonéské tendence, které vedly k námořní blokádě Indonéské republiky. Od této akce si Holanďané především slibovali odříznutí Sumatry a ostatních ostrovů od Jávy, hlavního producenta rýže v archipelagu, a zároveň i obnovení zásobování zpustošeného Nizozemí zabaveným indonéským zbožím. Haag dále podporoval především javánská separatistická hnutí a různé polovojenské islamistické organizace.

Indonéská republika, která odpověděla na námořní blokádu zabavováním nizozemského majetku, obdržela 27. května 1947 z Haagu ultimátum. V tomto memorandu Holanďané požadovali přítomnost svého představitele na všech jednáních nového indonéského státu, společné bezpečnostní a armádní sbory, dále konzultace s Nizozemím ohledně zahraniční politiky Indonéské republiky, a také se dožadovali kontroly dovozu a vývozu. Premiér Sutan Sjahrir tuto nabídku, tvrdě zasahující do indonéské suverenity, odmítl. Nicméně se nadále snažil s Nizozemci najít nový kompromis. Když ale pro toto úsilí nenašel dostatek podpory ani ve svých řadách, 27. června abdikoval. Na jeho post byl dosazen vůdce komunistického odboje a PKI Amir Sjarifuddin. Ten okamžitě razantně odmítl všechny holandské nabídky.

Za úsvitu 21. července 1947 zaútočila KNIL na Indonéskou republiku v rámci tzv. První policejní akce. 110 000 holandských konečně moderně vyzbrojených20 koloniálních vojáků, účastnící se Operatie Product pod velením generála Simona Spoora21, se vrhlo na okleštěnou nezávislou Indonésii. Indonéská lidová armáda (TRI – Tentara Rakjat Indonesia)22 se stáhla pod velením generála Sudirmana23 do vnitrozemí ostrovů, odkud zahájila koordinovanou guerillovou válku. Nizozemci tak nemohli účinně odpovídat na republikánské útoky, protože byli zastaveni v hlubokých džunglích a jejich zásobovací linie se nebezpečně protáhly. Přesto nadále boje probíhaly, a tak jako za každé války, tak i za této nejvíce trpělo civilní obyvatelstvo. Například 9. prosince 1947 vypálila jednotka KNIL vesnici Rawagede na Západní Jávě a pobila na 431 mužů, mezi kterými hledala partyzány. Žádní se však v této vesnici neukrývali. Tento incident dostal jméno Rawagedský masakr, ale viníci nebyli uvězněni.

Partyzánská válka se vedla nejen na zemi, ale i ve vzduchu. Indonéská armáda roku 1945 ukořistila 40 – 100 letadel Japonského císařství. 29. července 1947 tak mohla proběhnout první operace indonéského letectva. Čtyři letouny japonské výroby provedly nálet na nizozemské kasárny ve střední Jávě. Tento útok neměl ve výsledku žádný význam, ale skvěle posloužil Sukarnově propagandě. Další akce republikánského letectva však byly už jen sporadické, protože chyběl dostatek zkušených pilotů a leteckého personálu.

V průběhu Operatie Product dokázali Andjing Belanda, holandští psi, obsadit Východní a Západní Jávu, Jižní a Východní Sumatru, ostrovy Madura a Bangka. Zde byly také ustanoveny nové stejnojmenné holandské satelity. Právě tyto oblasti byly pro bojující strany životně důležité. Vydržovat tak obrovské vojsko v Indonésii ohromně zatěžovalo válkou zničené nizozemské hospodářství. Proto se oddíly KNIL především snažily ochromit republikánskou ekonomiku dobytím hospodářsky prospěšných regionů. To ve výsledku zahrnovalo obsazení „mj. 65% plochy veškerých indonéských kaučukových plantáží, 87% čajovníkových plantáží, 53 kávovníkových plantáží, 79% chininovníkových plantáží a 44 cukrovarů“24 na Jávě a zabrání ropných polí u Sumatry.

I přesto, že díky bleskové válce zavlála nad většinou javánských a sumaterských měst nizozemská vlajka, boje neskončily a přenesly se i na pole politické. Indonéská vláda apelovala u Rady bezpečnosti OSN, aby zabránila dalšímu krveprolití. Toto úsilí bylo nakonec korunováno úspěchem, kdy Nizozemí muselo obhajovat svou policejní akci. Holandská delegace tvrdila, že nové válečné operace byly rozpoutány z důvodu osvobození posledních vězňů z japonských koncentračních táborů a také proto, že konflikt zavinily protikoloniální jednotky, na které oficiální vláda Indonéské republiky nemá žádný vliv. Vyslanci napadeného státu namítali, že tyto bandy, které rozpoutaly novou válku, jsou vyzbrojováni Nizozemím a samy dohlížejí na propouštění zajatců.

Na stranu Indonésie se přidala Austrálie, Indie, SSSR a další státy. USA zpočátku akce podporovalo ze strachu vzrůstu komunismu v jihovýchodní Asii Nizozemce, ale právě tento postoj odvrátil Indonésii od Spojených států. Nakonec jako jediný zastánce Nizozemí zůstala Francie, která se snažila všemi silami udržet svou indočínskou kolonii. Do Jihočínského moře byl vyslán tzv. Výbor dobrých služeb, tvořený zástupci Belgie, Austrálie a Spojených států amerických, kteří měli za úkol zprostředkovat dialog mezi znepřátelenými stranami. Jednání započala 8. prosince 1947, kdy většina válečných operací byla již ukončena. Tzv. Renvillská dohoda byla podepsána dne 17. ledna 1948 na palubě USS Renville. V této mírové smlouvě se Indonéská republika zříkala všech dobytých oblastí a tím se scvrkla pouze na východní a střední Jávu, a na části Sumatry a Madury. Od loutkových nizozemských států byly zbytky nezávislého státu odděleny tzv. Van Mookovou linií, ke které se však musely dostat mnohé republikánské jednotky i za cenu dalších bojů. Čímž vyvolávaly další napětí mezi Haagem a novým sídelním městem Yogyakartou.

V tuto chvíli se aktivně prosadila komunistická strana, která se vymanila z vnitrostranických rozepří, přeformulovala svůj politický program a rozpoutala masové demonstrace požadující obnovení bojů a dobytí ztracených území. Marxisti, podporovaní Moskvou, se snažili prodrat do popředí politické scény, což však vedlo jen k rozporům uvnitř koalice vedené premiérem a komunistou Amirem Sjarifuddinem. Levicová vláda padla po vystoupení pravicové islamistické Masjumi a rezignaci premiéra 23. ledna 1948. Poté byl Sukarnem jmenován tzv. prezidentský kabinet v čele s pravicovým viceprezidentem Muhammadem Hattou.

Různé komunistické skupiny se sjednotily v srpnu 1948 pod Manowarem Musem25, který se právě vrátil ze zemí Východního bloku, kde pod falešnou identitou doprovázel indonéského diplomata. Jeho proslovy byly naplněny sovětskou rétorikou. Po své příjezdu se nechal slyšet: „… uzavření dohody se Sovětským svazem je vítězství Indonésie!… nyní již nepotřebujeme Radu bezpečnosti OSN!“26

18. září 1948 povstala proti yogyakartské vládě 4. divize TRI, umístěná ve středojavánském Madiunu, a vyhlásila sovětský stát. Všichni hlavní komunističtí funkcionáři, v čele se Sjarifuddinem a Musem, se sjeli do tohoto města. Ústřední vláda a Sukarno okamžitě sesadili velícího důstojníka madiunských jednotek a vyslali nejlépe vybavené a nejzkušenější oddíly. Divizi Siliwangi, která se probila k Van Mookově linii po uzavření Renvillské dohody, a dále Policejní mobilní brigádu (Mobrig) a část divize Sungkono. Do 30. září byl Madiun dobyt, Muso a Sjarifuddin byli spolu s dalšími tisícovkami stoupenců PKI bez soudu popraveni. Komunistická strana se tak musela znovu uchýlit do ústraní.

„Jsme připraveni navštívit a podpořit premiéra Hattu, jestliže je připraven k vytvoření nové dohody s Nizozemím.“27 Toto byla slova holandského ministerstva zahraničí k událostem Madiunského povstání, jasně dokazujícím, že Nizozemí Renvillskou dohodu považovalo pouze za dočasnou a stále Indonésii vidělo jako svou mocenskou sféru, kde má rozhodující vliv. Je nutno poznamenat, že premiér Hatta všechny nabídky striktně odmítl.

Toto intermezzo však odůvodnilo další vojenský zásah ze strany Haagu. Tzv. Druhou policejní akci, s krycím označením Operatie Kraai (Operace Koruna), oznámilo bombardování Yogyakarty ráno 19. prosince 1948. Po hodině systematických náletů bylo ve městě vysazeno 900 nizozemských výsadkářů. Vrchní velitel Indonéské lidové armády Sudirman okamžitě vydal rozkazy ke stáhnutí všech jednotek a rozpoutání další partyzánské války. Sukarno, Hatta a polovina vlády padli do zajetí. Indonéský prezident odmítl vydat příkaz k ukončení bojů a byl proto internován na Sumatře. Do konce ledna 1949 byla všechna města obsazena koloniální armádou a Indonéská republika tak byla oficiálně dobyta. Holandské ztráty byly minimální. 14 mrtvých a 95 raněných.

 

20 Nizozemská armáda se neúčastnila bojů v Evropě od konce 19. století, a proto její výzbroj značně zaostávala za vojsky ostatních států. To se především projevilo na počátku roku 1940, kdy německý wehrmacht napadl Nizozemské království. Proti moderně vyzbrojeným vojákům Třetí říše stála holandská vojska s kulomety z První světové války a puškami o několik let staršími. Tanky se v této armádě nenacházely a letectvo nestíhalo udržet tempo s rychle se vyvíjecími jednoplošnými letouny. Až po roce 1945 mohla být armáda Nizozemí konečně zreformována jednak v důsledku navrátivších se jednotek z Velké Británie a také pod vlivem bojů v Indonésii. Proto v roce 1947 KNIL disponoval již poloautomatickými puškami a samopaly, tanky a letadly britské a americké výroby.
21 Simon Hendrik Spoor (1902 – 1949) – náčelník štábu KNIL (1946 – 1949) a velitel obou Policejních akcí; za Druhé světové války sloužící v Nizozemské vojenské informační službě v Austrálii.
22 Indonéská armáda změnila během bojů o nezávislost několikrát jméno. Po vyhlášení samostatnosti v roce 1945 se Japonci založená národní armáda (PETA) zformovala do Lidových bezpečnostních sborů (BKR). V prosinci 1945 byly tyto oddíly přejmenovány na Lidovou bezpečnostní armádu (TKR). Tím, jak se indonéská vojska profesionalizovala a reorganizovala, došlo na začátku roku 1947 k opětovné změně jména. Na již zmíněnou Indonéskou lidovou armádu (TRI). Roku 1949 se TRI změnila na Indonéskou národní armádu (TNI). A toto jméno zůstalo vojenským sborům Indonéské republiky dodnes.
23 Sudirman (1916 – 1950) – indonéský národní hrdina a vrchní velitel indonéské armády (1945 – 1950), nositel mnoha ocenění, a také první a nejmladší generál v historii nezávislé Indonésie.
24 Jankovec, Miloslav: Indonésie, str. 76.
25 Manowar Muso (1897 – 1948) – komunista stalinistického typu, agent Moskvy, který údajně stál za komunistickým povstáním v letech 1926 – 1927, po kterém musel uprchnout do zahraničí.
26 Dubovská, Zorica; Petrů, Tomáš; Zbořil, Zdeněk: Dějiny Indonésie, str. 278.
27 http://www.time.com – Indonesia: Resurrection ze 4. října 1948.

Indonésie v bojích o nezávislost – část III.

V počátcích konfliktu o indonéskou nezávislost nesli hlavní tíhu bojů Britové. Ti disponovali provozuschopným válečným loďstvem, které mohlo rychle a efektivně dopravit posily i materiál z Austrálie nebo indického subkontinentu. Oproti tomu holandské námořnictvo se nacházelo v troskách. Nizozemské loděnice v Evropě byly zničeny ustupujícími Němci a to málo, co se zachránilo z koloniálních lodí, které uprchly před Japonci do britských držav, nedokázalo dostatečně splňovat potřeby armády. Avšak kruté boje ve městech, kde jednotky evropských mocností musely čelit až fanatickým republikánským protivníkům, změnilo názor britské vlády na indonéské bojiště. Zesilující se tlak nacionalistů v Britské Indii po nezávislosti, strach ze vzpoury mezi převážně indickými jednotkami v Indonésii a zruinovaná státní ekonomika donutily nového britského premiéra Clementa Attleea15 začít na počátku roku 1947 stahovat kontingent královských sil z Jihočínského moře.

Konflikt však nadále eskaloval. Na jedné straně indonéská TKR navázala vztahy s většinou odbojových protikoloniálních buněk a snažila se zkoordinovat jejich akce. Na druhé straně Nizozemské království posilovalo své síly, vědomo si neochoty dále bojovat svých britských spojenců. Proto do konce roku 1946 bylo v Indonésii nasazeno 92 000 vojáků a v lednu následujícího roku byly zvýšeny stavy na 150 000 mužů v charakteristických šedozelených uniformách. Pod záminkou osvobozování japonských zajateckých táborů dobývali tito vojáci KNIL periferní oblasti indonéského souostroví, kde o vzniku nového státu měli jen kusé informace, a obnovovali zde předválečnou koloniální vládu, dožadovali se loajality a verbovali také nové oddíly, především z řad křesťanů a minorit. Dále Holandsko tvrdě bombardovalo nejdůležitější města na souostroví, do kterých spolu s tanky přijeli i noví koloniální úředníci. Tak byla například v lednu 1946 definitivně obsazena Jakarta, ze které musela republikánská vláda uprchnout do Yogyakarty. V březnu byl dobyt Bandung, ale předtím ještě ustupující indonéské jednotky zapálily jižní část města a tak vzniklo tzv. Bandungské moře ohně. Sebevražedný bombový atentát zabil u tohoto města část nizozemského velícího štábu. Boje byly natolik urputné, že republikánští bojovníci často raději volili rituální sebevraždu, než aby padli do zajetí. Tak se například zachovala posádka malého ostrova Bali u východního pobřeží Jávy, kde se v březnu 1946 vylodil kontingent holandských vojáků a pomocných sborů KNIL. Během roku byly indonéské jednotky zatlačeny na jižní cíp ostrova. V listopadu se Nizozemci chystali zasadit ustupujícím republikánům poslední ránu. Koloniální letectvo začalo bombardovat indonéské pozice. V následné bitvě u Margarana 20. listopadu padla celá indonéská posádka do posledního muže i se svým velícím důstojníkem, nadporučíkem I Gusti Ngurah Raiem (1917 – 1946), poté, co ten dal svým mužům na výběr. Smrt v boji nebo sebevraždu. Většina si zvolila první možnost.

Nicméně asi nejkrutější boje probíhaly od prosince 1946 až do března 1947 v rámci nizozemské kampaně na jižním Celebesu. Holandský kapitán Raymond Westerling16 byl na tento výběžek ostrova vyslán, aby se svým speciálním komandem, vycvičeným na vedení „špinavé války“, vyřešil tíživou situaci s indonéskými partyzány. Ti byli cvičeni na Jávě a neuznávali vládu Východní Indonésie (viz níže). Ihned po svém příjezdu začal Westerling shromažďovat jména účastníků odboje a napadat jejich vesnice. Na denním pořádku bylo mučení a veřejné popravy. Nutil místní, převážně muslimské obyvatelstvo, aby přísahalo na Korán, že nemají žádný podíl na odboji. Brutální pacifikace dané oblasti a vláda teroru nesla své krvavé ovoce. Údajně padlo až na několik desítek tisíc lidí, i když sám Westerling tvrdil, že během bojové operace bylo zabito okolo 600 lidí. Celebeské hnutí odporu tak bylo zdecimováno. Přesto partyzáni nejen na Celebesu, ale i na ostatních ostrovech napadali a popravovali nizozemské kolonisty, kteří leckdy byli stále usídleni v japonských internačních táborech. Neměli kam utéct. Jediná možnost odchodu byla smrt.

Válka se dále vedla i na diplomatické úrovni. Nizozemci na konferencích v Malinu, Denpasaru a Panal Pinangu od června do prosince 1946 s představiteli protirepublikového hnutí dokázali roztříštit novou indonéskou republiku. Dali tak vzniknout satelitům Západní Borneo, Východní Borneo, Velký Dajak, Východní Indonésie na Celebesu a okolních ostrovech, a mnoha dalším malým státečkům. Západní Irian (Západní Papua) zůstal pod oficiální nadvládou koloniálních úřadů. Nezávislé Indonésii tak zbyly pouze tři ostrovy – Jáva, Sumatra, Madura.

Ustupující Britové se však obě dvě znepřátelené strany snažili usmířit. Také USA doufaly v brzké uzavření příměří, protože s nelibostí sledovaly, jak peníze Marshallova plánu17 pro Nizozemí plynou na válečné výdaje do Indonésie. Ale holandsko-indonéská jednání, probíhající od listopadu 1945, nedokázala vyřešit problém nezávislosti bývalé Nizozemské Východní Indie.

Až po tlaku OSN Nizozemí znovu přistoupilo k vyjednávacímu stolu pod patronací Velké Británie. 12. října 1946 se poprvé sešli zástupci souostroví s představiteli Holandska. Politická diskuze nakonec vedla k tzv. Linggadjatské smlouvě, pojmenované podle malého javánského města, kde se jednání vedla. Tato dohoda byla podepsána 25. března 1947 generálním guvernérem Nizozemské Východní Indie Hubertem van Mookem18 a premiérem Sutanem Sjahrirem. Jáva, Sumatra a Madura byly uznány jako území náležící republice Indonésie. Spolu s loutkovými ostrovními státy měla okleštěná republika tvořit tzv. Spojené státy indonéské (Verenigde Staten van Indonesia – Republik Serikat Indonesia). Nejpozději do 1. ledna 1949 měla tato federace patřit do Holandsko-indonéské unie, v čele které stála nizozemská královna. Dohoda mimo jiné také zahrnovala snížení stavů armád na obou stranách a stažení nizozemských jednotek z Indonéského souostroví.

Zdálo se, že je válka u konce. Premiér Sjahrir o Linggadjatské smlouvě řekl: „V Indonésii zapalujeme malou pochodeň, pochodeň lidskosti. Nechte nás starat se o ni. Nechte nás doufat, že je to znamení světla pro celý svět.“19 Opak byl však pravdou. Ani jedna strana nebyla z nového uspořádání šťastná. Část indonéských politických stran odmítala ratifikovat dohodu a požadovala úplnou nezávislost, ale byla umlčena Sukarnovou pohrůžkou, že podá demisi na prezidentský post. V Haagu se začínala prosazovat radikální Katolická strana, která chtěla obnovení koloniálního panství v celém rozsahu. Bylo jen otázkou času, kdy boje vypuknou nanovo.

 

15 Clement Attlee (1883 – 1967) – britský státník a člen labouristické strany, za jehož úřadování na premiérském postu (1945 – 1951) se od Velké Británie odtrhla velká část kolonií.
16 Raymond Westerling zvaný Turek (1919 – 1987) – nizozemský kapitán, který byl vycvičen i se svou jednotkou Brity za Druhé světové války; poprvé nasazen v bojích o indonéskou nezávislost; po neúspěšném pokusu o převrat v roce 1950 uprchl do Singapuru a poté do Nizozemí, kde dožil v klidu v ústraní. Svou přezdívku získal díky svému rodišti – Istanbulu.
17 Marshallův plán – americký plán finanční pomoci na obnovení Evropy, který však byl přijat pouze západní částí kontinentu.
18 Hubertus Johannes van Mook (1894 – 1965) – holandský koloniální státník, který stál v době japonské okupace Indonésie v čele exilové vlády Nizozemské Východní Indie; generální guvernér (1942 – 1948), který stojí za mírovými dohodami s Indonéskou republikou, ale který však abdikoval na svůj úřad poté, co se dozvěděl o přípravách na Druhou policejní akci.
19 www.time.com – Indonesia: Beginning of Lightness ze 7. dubna 1947.

Indonésie v bojích o nezávislost – část II.

Srpnová revoluce

29. dubna 1945 byl Japonci ustanoven Studijní výbor pro přípravu nezávislosti, ve kterém zasedal i Sukarno a Hatta. Zde se také v průběhu 10. – 17. června projednávala první republikánská ústava, do které bylo vtěleno i pět Sukarnových zásad – tzv. Pantja sila11. 22. června byl posléze zveřejněn návrh ústavy v tzv. Jakartské chartě. 7. srpna byl Studijní výbor zrušen a nahrazen Výborem pro přípravu nezávislosti. Velitel japonských sil v jihovýchodní Asii polní maršál Terauči oznámil brzy poté rozhodnutí císaře udělit Indonésii nezávislost 24. srpna.

6. srpna zmizela Hirošima. O tři dny později se slehla zem po Nagasaki. Shození atomových bomb urychlilo kapitulaci japonského císařství. 15. srpna oficiálně skončila Druhá světová válka v Tichomoří. Sukarno a Hatta si uvědomovali, že pokud by přijali nezávislost z rukou Japonců, v očích Spojenců by byl nový indonéský stát zdiskreditován. Proto se odvážili k riskantnímu kroku a 17. srpna roku 1945 vyhlásili Indonéskou republiku. Záhy byl za prezidenta zvolen Sukarno, za víceprezidenta Hatta, za premiéra Sutan Sjahrir. Narychlo byla přijata ústava a ustanovena nová vláda.

Avšak první měsíce Indonéské republiky byly dobou nejistoty a zmatků. Nad novou vládou se vznášel přízrak spolupráce s Japonci, čehož hojně využívali kritici Sukarna. Demonstrace a nepokoje se střídaly s debatami v parlamentu o vnitropolitickém směřování a blízké budoucnosti nového státu. Napětí mezi levicovými a pravicovými radikály každým dnem rostlo a hrozilo přerůst v obtížnou politickou krizi. Prezident Sukarno se snažil tyto konflikty zažehnat již v počátcích a zároveň dělal vše proto, aby si ponechal rozhodující moc nad státem. Nicméně nejtěžším úkolem, před kterým republika stála, bylo zpřetrhání vazeb se starým režimem a zneškodnění po tři sta let budované symbiózy mezi kolonisty a domorodým obyvatelstvem. A zejména také rozšíření zprávy o vytvoření nezávislé Indonésie do tzv. vnějších ostrovů, periferních oblastí archipelagu, které byly izolovány od centra všeho osvobozeneckého úsilí, Jávy. Tohoto odříznutí od Jakarty brzy využili Nizozemci k vytvoření pozic, ze kterých posléze mohli vést válečné operace.

Kvůli zaneprázdněnosti amerických jednotek v Tichomoří, bylo znovudobytí Indonésie přiřknuto armádě Velké Británie. 8. září byl na jakartském letišti vysazen britský speciální oddíl Commando za účelem zajištění pozic pro příchod hlavních jednotek, které měly přijmout kapitulaci japonských oddílů. Jaký byl ale údiv výsadkářů, když zjistili, že císařské vojsko je již z větší části odzbrojeno a Indonésie, která měla být dle dohod navrácena do správy Holanďanů, vyhlásila nezávislost. Poté, co byl o této skutečnosti informován velitel jihovýchodní Asie Louis Mountbatten12, bylo brzy rozhodnuto o vyslání padesátičlenné spojenecké delegace, která by zahájila jednání o restauraci Nizozemské Východní Indie. Indonéská strana, vedená premiérem Sutanem Sjahrirem, byla ochotná ke kompromisu, tedy ke vzniku personální unie s Nizozemským královstvím, ale pouze za podmínky uznání indonéské republiky jako samostatného státu. Nicméně Nizozemci vyjednávání protahovali a mezitím spolu s Brity, kteří se vylodili na Jávě v polovině září, posilovali své pozice.

Obsazení nejvýznamnějších měst na Sumatře, Kalimantanu, Celebesu či již zmíněné Jávě neprobíhalo poklidně. Na těchto ostrovech totiž samovolně vznikaly polovojenské útvary většinou tvořené radikální mládeží, které byly jen málokdy ve spojení s teprve formující se indonéskou národní armádou, a hodlaly bránit nově vzniklý stát i za cenu své smrti. Jejich pokřik „Merdeka!“ (Svoboda!) se stal heslem celého indonéského protikoloniálního hnutí. Příchod námořní pěchoty Královské nizozemské východoindické armády (KNIL – Koninklijk Nederlands Indisch Leger) do Jakarty, hlavního města Indonésie, tak proběhl za boje v ulicích proti lidovým milicím. Japonské oddíly se paradoxně účastnily zajišťovacích akcí spolu s Brity, což však jen zvyšovalo napětí mezi domorodým obyvatelstvem a koloniálními sbory. Na ulicích se pálily nizozemské vlajky, čím dál tím častěji se objevovaly incidenty lynčování Japonců, rádii se nesla štvavá protibritská a protiholandská hesla. Na přelomu října a listopadu pan-islamistická politická strana Masjumi, sdružující většinu muslimských organizací do jednoho společenství, vyhlásila Džihád na obranu Indonésie. Stupňující se nacionalisticky a rasisticky orientované nepokoje nakonec donutily britské velení vyslat spojenecké jednotky k evakuaci Japonců a evropských kolonistů.

Pravděpodobně nejtvrdší boje proběhly ve druhém největším indonéském městě jménem Surabaja. Dne 25. října 6 000 mužů z indické 23. pěchotní divize koloniální armády Velké Británie dostalo za úkol eskortovat Evropany z tohoto jávského města do bezpečí. Tato jednotka se však střetla v prudkých bojích s nově zformovanými, silně militantními a levicovými Lidovými bezpečnostními sbory (BKR – Badan Keamanan Rakjat). Brigádní generál A. W. S. Mallaby (1899 – 1945) se přesto brzy dokázal dohodnout s vedením města, že Britové nebudou požadovat po surabajských oddílech složení zbraní výměnou za klidný odchod evropské části obyvatelstva. Nicméně tyto snahy zažehnat krveprolití byly narušeny rozkazem britského velení, usídleného v Jakartě, odzbrojit republikánské milice. To rozpoutalo novou vlnu násilí, při kterých padlo několik desítek vojáků britsko-indického sboru. Až příjezd Sukarna v doprovodu ministrů 30. října uklidnil rozbouřené davy.

Ale mezi tím už Britové přisouvali nové jednotky k městu Surabaja. Ve výsledku tak britská armáda v tomto městě disponovala okolo 30 000 mužů z 5. a 23. indické pěchotní divize, kteří mohli počítat s podporou letectva, námořnictva a tanků. Proti tomuto vojsku stálo přes 100 000 Indonésanů, porůznu vyzbrojených vším od bambusových kopí až po japonské pušky.

Důvodem bojů, které později dostanou jméno bitva o Surabaju, bylo zabití velitele britsko-indického kontingentu. 30. října generál Mallaby objížděl své jednotky a informoval je o novém příměří. U Rudého mostu bylo jeho auto obklopeno příslušníky indonéské BKR. Ze strachu, že jejich velitel je možná v ohrožení života, vyrazili z poblíž stojící budovy Britové a začali střílet do vzduchu. Indonésané to však pochopili jako jasný útok a opětovali palbu. Během této přestřelky byl zabit i brigádní generál. Okamžitě bylo vydáno ultimátum, požadující vydání vrahů. Odpovědí bylo mlčení. To odstartovalo všeobecný útok po pomstě bažících britských sil.

Letectvo začalo bombardovat město, doprovázené střelbou námořnictva. Pěchota za podpory tanků Sherman se probíjela ulicemi a musela zápasit o každý dům. 10. listopadu dosáhla bitva svého krvavého vrcholu. Boje o Surabaju, trvající od 27. října, skončily nakonec 20. listopadu 1945 vítězstvím Britů, ztrátou pro Indonésii důležitých továren a masakrem obyvatelstva. Dodnes se tak v této ostrovní republice slaví 10. listopad jako Den hrdinů. Přesto někteří levicově orientovaní spisovatelé tvrdí, že „… po celých patnáct dnů13 urputných bojů se nepodařilo britské vojenské přesile jednotky mladé indonéské armády zlomit.“14

 

11 Pantja sila (sanskrt. Pět principů) – I. indonéský nacionalismus, II. internacionalismus neboli humanismus, III. diskuse neboli demokracie, IV. sociální spravedlnost, V. kulturní víru v boha (Jankovec, Miloslav: Indonésie, str. 58).
12 Louis Francis Albert Victor Nicholas George Mountbatten (1900 – 1979) – 1. hrabě Mountbatten z Barmy, admirál loďstva (Admiral of the fleet), vrchní velitel spojeneckých sborů v jihovýchodní Asii tzv. SEAC (South East Asia Command), významný politik, poslední vicekrál a první generální guvernér Indie, nositel mnoha titulů a ocenění, příbuzný královské rodiny, zabit atentátem příslušníků IRA.
13 Autor považuje za počátek bitvy o Surabaju 10. listopad.
14 Jankovec, Miloslav: Indonésie, str. 75.

Indonésie v bojích o nezávislost – část I.

„…každá bytost, každý člověk, každý národ nutně, určitě jednou procitne, určitě se jednou vzchopí, až pozná, kolik utrpení a neštěstí mu přinesla lakota druhých.“1

– Ahmed Sukarno, 1930

 

Nizozemská Východní Indie

Od roku 1512, kdy ke břehům indonéského souostroví připlul portugalský mořeplavec Francisco Serrao (??? – 1521), docházelo k neustálému střetávání jihovýchodní Asie s Evropou. V Jihočínském moři proti sobě bojovaly síly Portugalského království a Spojených provincií nizozemských v nizozemsko-portugalské válce (1601 – 1669), jen aby po vítězství Holanďanů započal nekončící závod Nizozemské Východoindické společnosti (VOC – Vereenigte Oost-Indische Compagnie) s britskými obchodníky. Bitvy Velké francouzské revoluce (1789 – 1803) a Napoleonských válek (1803 – 1815) ve výsledku ovlivnily i tak vzdálené oblasti jako byl archipelag tvořený Jávou, Sumatrou, Kalimantanem a mnoha menšími ostrovy. Dobytí Nizozemí roku 1795 francouzskou armádou znamenalo nejen konec bankrotující VOC, ale také oficiální připojení Východní Indie (jak byla dnešní oblast Indonésie nazývána) k První francouzské republice (1792 – 1804) a pozdějšímu napoleonskému císařství (1804 – 1815). Neexistence francouzských sil v Tichomoří ani v Indickém oceánu ale využily britské sbory v Přední a Zadní Indii k obsazení holandských kolonií. Až po roce 1815 byly za cenu ústupků vůči britským osadám v jihovýchodní Asii a anglické Východoindické obchodní společnosti navráceny nizozemské državy svým vlastníkům. Tak získala Velká Británie rozhodující vliv v oblasti na Dálném Východě.

Nicméně na počátku 20. století začaly v Indonésii vznikat různé politické strany a hnutí, a sílit nacionalismus, socialismus a separační tendence především na Jávě, kde v Batavii (dnes Jakarta) sídlila koloniální vláda. Náhlý rozvoj osvobozeneckých myšlenek byl výsledkem tzv. etické politiky holandské správy, tak podobné postupu Britů v Indii. Tato politika úmyslně podporovala studium vybraných domorodců na evropských školách. Ti se měli podle původního plánu stát nakonec součástí byrokratického aparátu v domovské kolonii. Nicméně ve většině případů se stali absolventi evropských univerzit zakladateli protikoloniálních uskupení.

Nizozemské vyšší společenské vrstvy se snažily prosadit autonomii na úkor Haagu, díky čemuž vznikl roku 1918 tzv. Volksraad (niz. Lidová rada), indonéský parlament tvořený především potomky Evropanů. Muslimští javánští obchodníci se zformovali do Sarekat Dagang Islam (Svaz islámských obchodníků) a bojovali proti čínské konkurenci na trhu a za samosprávu Nizozemské Východní Indie. Ve 30. letech však význam tohoto sdružení poklesl, čehož využili ostatní muslimské frakce. Militantní Nahdatul Ulama (NU – také známo jako Nahdlatul Ulama) založená roku 1926, v čele které později stál Raden Suharto2. Dále také modernistická a reformační organizace Muhammadiyah založená v roce 1912. A především nacionalistická a konzervativní Budi Utomo (také známo jako Boedi Oetomo – Vznešená snaha), která vznikla jako první politická strana roku 1908, a s níž začíná i Indonéské národní probuzení. Od této organizace vznikla odštěpením roku 1927 asi nejdůležitější strana – Partai Nasionalis Indonesia (PNI – Národní strana Indonésie), vedená Ahmedem Sukartem3. Levicové spektrum reprezentovala Indische Sociaal-Democratische Vereeniging (ISDV – Sociálně demokratické sdružení Nizozemské Indie), založená Nizozemcem Henkem Sneevlietem4. Roztržkou uvnitř této organizace a pod vlivem Říjnové revoluce v Rusku vznikla Partai Komunis Indonesia (PKI – Komunistická strana Indonésie) roku 1920.

V meziválečném období v důsledku hospodářské krize a především levicové propagandy vypukala častá lokální povstání, která však byla vždy rozdrcena koloniální armádou. Asi největší probíhalo v letech 1926 – 1927 a bylo rozpoutáno PKI, která byla po porážce rebelie uvržena do ilegality a jejíž příslušníci byli tvrdě perzekuováni. Tím započalo velké pronásledování představitelů dalších politických stran, mající ve svých programech požadavek na částečnou nebo úplnou samostatnost. Čtyři a půl tisíce lidí byly předvedeny před soud a ti nejproblémovější putovali do vězení v Boven Digulu v Západním Irianu (dn. Západní Papua), prvního koncentračního tábora v Indonésii. Zatčen byl i vůdce PNI Ahmed Sukarno, který byl odsouzen na čtyři roky vězení na místo poblíž Jakarty, do Bandungu. Avšak díky své zvučné obhajobě5 a tlaku veřejnosti byl po roce propuštěn.

I přes snahu koloniální správy zamezit emancipačním myšlenkám, Indonéské národní probuzení stále pokračovalo a vidělo spásu v militaristickém Japonském císařství. Tento ostrovní stát zahájil nejdříve svou expanzi do Číny a od prosince roku 1941 také do evropských asijských kolonií a Tichomoří. Postup japonských sil všechny překvapil spolu s drtivými porážkami a kapitulacemi vojsk Francie, Velké Británie a Nizozemí. Holandská Východní Indie spolu s 200 000 vojáky koloniální armády se vzdala 9. března 1942 polnímu maršálovi Jižní expediční armádní skupiny Hisaiči Teraučimu (1879 – 1946) po sérii prohraných námořních bitev. „Nový pořádek“ a „Projekt společné prosperity východní Asie“6 byly cílem japonské invaze, jak hlásala propaganda, a proto byla Indonésie zařazena do tzv. Východoasijské sféry společného rozkvětu. Ve skutečnosti byla nadvláda evropských mocností nahrazena nadvládou Japonska. Přesto indonéské nacionalistické kruhy v čele s Ahmedem Sukarnem, který se těšil čím dál tím větší oblibě napříč společností, a jeho blízkým spolupracovníkem Muhammadem Hattou7 kolaborovali s japonskou okupační správou a stali se jejími poradci. Stále však směřovali k nezávislosti Indonésie a spolupráci s Tokiem považovali za dočasnou. Brzy také začínali chápat, že Japonsko není osvoboditelem, nýbrž jen dalším dobyvatelem.

V rámci zhoršující se situace v Tichomoří, kde americká armáda dobývala jeden ostrov za druhým, musely japonské správní orgány přistoupit k jednání s národními hnutími jihovýchodní Asie o vytvoření nových samostatných států. Obávaly se totiž povstání, která by odčerpala síly z válečné fronty. Avšak za protislužbu Tokio požadovalo založení domorodých armád s japonským výcvikem, které by se poté zapojily do obrany asijského impéria. Právě z tohoto důvodu vznikla v Indonésii tzv. PETA (Pembela Tanah Air – Obránci vlasti), která navázala na předešlé pokusy úřadů vytvořit indonéské pomocné sbory8. Tato organizace mladých dobrovolníků, čítajících okolo 50 000 mužů, se nakonec stala ryze nacionalistickou – protiholandskou a protijaponskou – a posloužila jako základ pro budoucí republikánské vojsko.

Brzy po příchodu japonských sborů se také vytvořily partyzánské jednotky komunistů vedenými Amirem Sjarifuddinem Harahapem9 a ilegální zpravodajská síť Sutana Sjahrira10. Nicméně celý podzemní odboj byl předem odsouzen k nezdaru díky komunistickému politickému programu. Ten totiž počítal se znárodněním půdy, což však nezískalo podporu drobných rolníků, kteří si své pozemky chtěli ponechat. Ve výsledku tak ozbrojený ilegální protijaponský boj přispěl k nezávislosti Indonésie jen minimálně.

 

1 Sukarno, Ahmed: Indonésie žaluje. 1930. in: Indonésie žaluje: Sborník statí a projevů, str. 52.
2 Raden Suharto (1921 – 2008) – druhý prezident Indonéské republiky (1968 – 1998), generál, sloužící během japonské okupace v bezpečnostních sborech; aktivní účastník protinizozemského odboje v bojích o nezávislost; r. 1965 zneškodnil komunistický pokus o puč, následně svrhl Sukarta a nastavil zahraniční politiku prozápadním směrem.
3 Ahmed Sukarno (1901 – 1970) – první prezident Indonéské republiky (1945 – 1968), který vedl neúspěšnou válku s Malajsií o severní Kalimantan; navázal dobré vztahy s komunistickými zeměmi (mimo jiné i s Československem); nakonec dovedl svou zemi do ekonomické a politické krize a byl následně roku 1965 svržen generálem Suhartem.
4 Henk Sneevliet, celým jménem Hendricus Josephus Franciscus Marie Sneevliet (1883 – 1942) – nizozemský komunista a účastník holandského protinacistického odboje, za který zaplatil svým životem.
5 Shrnuté v knize Indonésie žaluje: Sborník statí a projevů vydané roku 1959 nakladatelstvím Orbis.
6 Plechanovová, Běla; Fidler, Jiří: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941 – 1995, str. 172.
7 Muhammad Hatta (1902 – 1980) – vicepremiér (1945 – 1956), premiér (1948 – 1950) a ministr zahraničí (1949 – 1950) Indonéské republiky, ve 30. letech vězněn v koncentračním táboře v Západním Irianu, za japonské okupace se stal poradcem nové vlády.
8 Organizaci PETA předcházelo sdružení PUTERA (Pusat Tenaga Rakjat – Ústředí lidové mládeže), kde se však také projevily silné protiokupační a osvobozenecké tendence. Proto bylo úřady zakázáno a 3. října 1943 vznikla PETA.
9 Amir Sjarifuddin Harahap (1907 – 1948) – komunistický politik, antifašista, vůdce protijaponského odboje, konvertovaný křesťan.
10 Sutan Sjahrir (1909 – 1966) – umírněný socialistický idealista, první premiér Indonéské republiky (1945 – 1947), zakladatel Indonéské socialistické strany (PSI – Partai Sosialis Indonesia, založená r. 1948 a zakázaná prezidentem Suhartem r. 1960)

Zkoušky pravosti

Případ RKZ byl znovu otevřen až roku 1967. Novinář a spisovatel Miroslav Ivanov přemluvil několik ministrů, aby pod jeho vedením Kriminalistický ústav VB přezkoumal rukopisy, a tak aby konečně moderní chemie mohla zodpovědět otázky, na které nedokázala odpovědět ani Masarykova družina. Pokusy trvaly do roku 1971 a přinesly vyřešení složité hádanky. RKZ a MPKV jsou podvrhy a palimpsesty1. Pergamen pochází ze Šalamounova žaltáře nejspíše ze 13. století. Dále bylo také zjištěno, že iniciály jsou napsány mladším typem písma než zbylý text a bylo odhaleno mnoho dalších objevů, které vyvrátily pravost rukopisů2.

O Písni Vyšehradské se dnes mluví jako o možném falzu, ale pergamen pochází z doby, kdy PV měla být napsána a proběhly na ní výrazné stárnoucí děje. A našly se také opisy PV. Jeden, který pochází údajně z roku 1724 a je považován za krycí falzum a poté ještě z roku 1893 nebo 1894, kdy byl nalezen v Rakousku jedním ze zapřisáhlých odpůrců. Tato událost zatím nebyla ještě řádně vysvětlena.

Díky novodobým historikům se také zjistily chyby, o kterých doposud nikdo nevěděl. V básni z RK Beneš Heřmanóv (také O pobití Sasíků) se píše, že nepřátelské vojsko bylo poraženo u Hrubé Skály. Ale jméno Hrubá Skála se začalo používat až od 17. století. Nebo nástropní malba na zámku Zelená Hora (kterou F. Horčička restauroval) zobrazující porážku Mongolů Jaroslavem ze Šternberka se přesně shoduje s tím, co se píše v RK. Divadelní hra Jaroslav Šternberk v boji proti Tatarům ukazuje, kde se možná autoři rukopisů inspirovali. Nemluvě o tom, že české vojsko se střetlo s nájezdníky před Olomoucí až roku 1253 (a ne jak udává RK roku 1241), ale neslavilo velké vítězství, nýbrž bylo pobito uherskými Kumány.

 

1 palimpsest – rukopis napsaný na pergamenu po seškrábání původního textu
2 Více podrobnějších informací v knize Záhada Rukopisu králové-dvorského od Miroslava Ivanova.

Boj o Rukopisy

Námitky se objevovaly už od začátku jejich nalezení, ale ozývali se pouze jedinci a ne celé skupiny. Jediným kdo vystoupil proti rukopisům razantně, byl Josef Dobrovský. Ten si začal vyměňovat názory někdy velmi ostrým způsobem skrze publikované články v různých časopisech s mluvčím obhájců pravosti, s V. A. Svobodou. Starý slavista především upozorňoval na jazykovou část písemností. Tvrdil, že jazyk nemohl být takový, jaký rukopisy ukazují, protože se chová podle domněnek, které byly formulovány teprve nedávno a na kterých se podílel i on sám. Shromáždil také několik názorů ze zahraničí, které však byly buď ignorovány, nebo zpochybněny tím, že je vyslovují bývalí žáci Dobrovského. Po smrti jediného odpůrce (r. 1829), obhájci v čele s Jungmannem1, Palackým2, Šafaříkem3 a dalšími ovládli pole okolo pravosti rukopisů. Svojí dominanci vyjádřili vydáním Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache roku 1840, kde obhajovali pravost, snažili se je datovat a přinést zevrubný popis starobylých památek.

Avšak hegemonie obhájců se chýlila ke konci. Na začátku roku 1857 na žádost J. Feifalika4 Museum prozkoumalo PV a MPKV. Výsledky byly natolik šokující, že Musejní výbor s nimi otálel a tak byly zveřejněny až 1. prosince 1857. MPKV u zkoušek propadla, ale o PV se zpráva nevyjádřila. V dopise psaném Šafaříkem se však dozvídáme, že u zkoušek propadly dva zlomky.

V roce 1858 nepřímo obvinil německý pražský list Bohemia z padělání rukopisů Václava Hanku. Hanka odpověděl žalobou na redaktora listu Davida Kuha, kterého soud uznal vinným a odsoudil ho na dva měsíce vězení. Kuh se odvolal k vrchnímu zemskému soudu, který ho odmítl. Až samotná Vídeň zasáhla a Kuh dostal od císaře milost. Češi viděli v tomto procesu cílenou provokaci Němců. A tou skutečně byla. Policejní pražský komisař chtěl zakázat rukopisy, které působily na obyvatelstvo odbojným duchem, ale nemohl prostřednictvím cenzury zasáhnout, z toho důvodu, že rukopisy byly středověké památky. Ale kdyby se dokázalo, že jsou to jen podvrhy, nemohly by být vydávány.

„Jedni z nich přenášejí ten spor s pole vědeckého na národní a politické: kdo s nimi nekluše v pohodlných kolejích od mnoha let vyježděných, na toho neslušně se obořují, vyhlašujíce jej za nepřítele českého národa, ano, za zrádce…“5 Toto zaznělo skrze spis dokazující nepravost RKZ z úst profesora Antonína Vaška6 roku 1879. Tím předznamenal nástup nové generace odpůrců pravosti a vypuknutí sporu, který ponese název Boj o Rukopisy.

Roku 1886 byl uveřejněn ve vědeckém časopise T. G. Masaryka7 Athenaeum (založený r. 1883) článek Potřeba dalších zkoušek Rukopisu královedvorského a zelenohorského od profesora Jana Gebauera8. Za něho se postavil nejen Masaryk, ale i J. Goll9, J. Vlček10 a další. Dostali se však do stejné situace, do jaké se dostal před 70 lety i Josef Dobrovský. Čechové tento spor znovu brali jako útok z Vídně, noviny je v tom podporovaly. Vášně se natolik vyhrotily, že do Masarykových oken začaly létat kameny. Masarykova družina neustoupila a stále útočila na RKZ ze všech stran, rozebrala rukopisy z pohledu historického, jazykového, paleografického a dalších a označila je za falza. Zbýval jen poslední hřebík do rakve a ten měla zatlouct věda na člověku nezávislá – chemie.

Drtivé vítězství se však nekonalo. Dva chemikové, Vojtěch Šafaříček a Antonín Bělohoubek, kteří pracovali nezávisle na sobě, přišli s výsledky, že RKZ se chovají jako pravé. Gebauer navzdory všemu napsal článek pojednávající o tom, že pod jednou iniciálou11 se našla tzv. berlínská modř používaná až od roku 1724. Tedy jasné falzum. Pozapomněl však, že pod modrou se nacházely ještě další barvy, takže berlínská modř mohla být nanesena na rukopis až později. Veřejnosti to však zjevně stačilo a přiklonila se na stranu odpůrců pravosti. A tak „pro pravdu očistili mužně český literární dějepis od romantické falše.“12

TGM se ke sporu o RKZ vyjádřil takto: „Pro mne otázka Rukopisů byla v první řadě otázkou mravní – jsou-li podvržené, musíme se z toho před světem vyznat. Naše hrdost, naše výchova nesmí spočívat na lži. A pak: ani svou vlastní historii jsme nemohli správně poznat, dokud jsme klopýtali o vymyšlenou minulost.“13

Nesouhlas s poznatky, které přinesla tzv. Masarykova družina, se objevoval postupem času čím dál tím sporadičtěji. Pokud se nějaké námitky objevily za První republiky, byly spíše spojeny s útokem na prezidenta Masaryka. Mezi lety 1927 – 1928 byly však RKZ znovu podrobeny fotografickým zkouškám profesora V. Vojtěcha, které v podstatě potvrdily pravost Rukopisů. Se vzrůstajícím nacionalismem před druhou světovou válkou se otázka rukopisů znovu obnovila prostřednictvím fašistického hnutí Vlajka.

 

1 Josef Jungmann (1773- 1847) – filolog, spisovatel, překladatel
2 František Palacký (1798- 1876) – spisovatel, historik, politik, „Otec národa“
3 Pavel Josef Šafařík (1795- 1861) – spisovatel, historik, jazykovědec
4 Julius Feifalik (1833- 1862) – historik zaměřující se na českou středověkou literaturu
5 Ivanov, Miroslav: Záhada Rukopisu králové-dvorského, str. 19
6 Antonín Vašek (1829- 1880) – profesor, jazykovědec, spisovatel, otec básníka Petra Bezruče (1867- 1958)
7 Tomáš Garigue Masaryk (1850- 1937) – pedagog, politik, filozof
8 Jan Gebauer (1838- 1907) – bohemista, jazykovědec
9 Jaroslav Goll (1846- 1929) – pedagog, historik, básník
10 Jaroslav Vlček (1860- 1930) – literární historik
11 iniciála – velké iluminované písmeno vyznačující začátek listu nebo kapitoly
12 Ondrůj, Arnošt: Přehled české literatury pro měšťanské školy, str. 27
13 Čapek, Karel: Hovory s T. G. Masarykem, str. 83