Archiv pro štítek: Války

Třetí křížová výprava – část II.

Třetí křížová výprava zaznamenala hned zpočátku úspěch – dobyla Akkon. Původní hvězdná sestava velitelů ze vznešených rodů se však měla zmenšovat. Ale ani tak neztratila ihned dech.

Richardovo tažení podél moře a bitva u Arsúfu

Na přelomu července a srpna 1191 se Filip August rozhodl opustit Svatou zemi a vrátit se zpět do Francie. Nechal zde však Richardovi velkou část své armády. Anglický král se v dobytém Akkonu nezdržel dlouho a 25. srpna se vydal, doprovázen flotilou, podél pobřeží na jih směrem k Jaffě, odkud mohl vést případný útok na Jeruzalém. Saladinovy síly nicméně postupovaly téměř paralelně s ním a čekaly na správný okamžik k útoku. V následujících dnech proběhlo několik potyček se ztrátami na obou stranách, ale pravá bitva se strhla až 6. září u Arsúfu, města, které leželo 50 km severně od Jaffy.

Richard zřejmě Saladinův útok očekával, a tak rozmístil své jednotky do tří proudů tak, aby postupovaly v bitevních sestavě, jakou by zvolil, kdyby bojoval zády k moři. Muslimové nejprve zaútočili na zadní část křižácké armády, při pohledu směrem od moře levé křídlo, s nadějí, že přední část vojska bude pokračovat dál a jim se podaří tuto část odříznout a zničit. Křižáci se však zpočátku nenechali vyprovokovat k boji a místo toho postupovali tvrdošíjně dál. Postupně se boj rozhořel po celé linii, ale stále bylo zřejmé, že útočí jen muslimové a křesťané se pouze brání. Přes veškerou snahu se Saladinovi nedařilo ani zastavit postup směrem k Arsúfu, natož pak Richardovo vojska rozdělit.

Sám Richard hodlal nepřátelské vojsko vyčerpat, a pak ve správný okamžik provést s rytířskou jízdou protiútok, který by protivníky smetl. Ne všichni však sdíleli jeho přesvědčení o tom, že mají vytrvat. Nejhůře byl tlačen zadní voj, který musel de facto jít pozadu a vůbec celkově byl v největším nebezpečí. V jeho čele byl velmistr johanitů, který několikrát požádala krále Richarda o povolení zaútočit. Byl však pokaždé odmítnut. Více už však nemohly jeho řady vydržet a snad nedorozuměním, snad schválně, porušily králův příkaz S výkřikem Svatý Jiří! se pak johanité vrhli do islámských řad, brzy následováni i francouzskými rytíři.

Když Richard zjistil, co se děje, chtě nechtě musel útok podpořit, jinak by byli rytíři i přes počáteční úspěch odříznuti a pobiti. Zatím se jim však podařilo zcela nepřipravené Saladinovi muže zaskočit a vrhnout je ve zmatek. Richard jejich útok nakonec zastavil, protože se křižáci začali blížit k zalesněnému pásmu a král se obával léčky, která by zde mohla čekat. Obě strany dostaly čas se přeskupit. Tentokrát však iniciativu převzali křižáci a jejich jízda podruhé zaútočila. A podruhé se jí podařilo vrhnout muslimské řady ve zmatek a celou armádu nepřítele přiblížit k porážce.

Richard však své vojáky znovu stáhl. Od počátku boje už uplynulo několik hodin a začalo se připozdívat. Křesťané se proto vrhli na budování tábora, protože soupeře už právem považovali za poražovaného. V té chvílu na ně zaútočila ale islámská posádka, která držela nedaleký Arsúf, ta však proti přesile neměla šancí a byla odražena. V té chvíli přikázal král poslední, třetí útok. Proti komu byl mířen, není dnes jasné – snad proti posádce Arsúfu, snad znovu proti Saladinově armádě.

Ztráty byly na muslimské straně veliké. Přesto však porážka neskončila až tak katastrofálně, jak mohla. Richard nepřátelskou armádu zdaleka nerozdrtil, byť k tomu měl několikrát velmi blízko. Přesto však Saladina citelně oslabil, jelikož už to bylo po dobytí Akkonu druhé velké křesťanské vítězství v posledních měsících.

Další kroky

Saladin se teď musel rozhodnout, co dál. Bylo možno uvažovat o dvou cestách, kterými by se jeho protivník mohl vydat – a to buď na Jeruzalém nebo by se mu přes město Askalón pokusil narušit spojení s Egyptem. Na obranu obou míst se mu však nedostávalo sil. Rozhodl se proto Askalón vysídlit, zbořit a soustředit se na obranu Jeruzaléma. Křižácká armáda se mezitím utábořila v Jaffě, kterou posílila pro případný útok na Jeruzalém. Krom toho začala jednání o příměří, která brzy zkrachovala. Ve zbývajících měsících roku 1191 obě strany s občasnou aktivitou spíše vyčkávaly na hlavní krok nepřítele a zejména křesťané se několikrát přesunuli do pozice, ze které by byl jejich případný postup k Jeruzalému výhodnější.

V zimě 1191 dal Richard na rady zkušenějších a stáhl svou armádu zpět k moři, protože se mu do té doby nepodařilo zajistit dostatečné zásobení, aby se mohl odhodlat k útoku na samotný Jeruzalém. Tím však vlastně ztratil šanci k jeho dobytí, neboť Saladinovy síly by v tom okamžiku možná nedostačovaly k udržení města a morálka velké části křižáků byla naopak vysoká. Stažením svých vojáků však v očích mnohých poklesl. Navíc bylo jisté, že Saladin na rozdíl od něj brzy získá posily. Aby Richard obnovil v důvěru v sebe jako vůdce, bez větších problémů obsadil Askalón a alespoň tak se částečně v očích svých mužů rehabilitoval.

Příštího roku se opět rozjela jednání o příměří. Richard se neúspěšně pokusil prosadit tažení do Egypta. Pobyt ve Svaté zemi už pro něj nebyl tak lákavý, zvláště když dostal zprávy o počínání svého bratra Jana v Anglii. Jako křesťan ale nemohl zanechat křižáky ve Svaté zemi na holičkách a využil svého vlivu k vyvolání konečného rozhodnutí v otázce nového jeruzalémského krále. Velkou převahou zvolený Konrád z Monferratu byl však 28. dubna zavražděn.

V červnu se křižáci přeci jen začali připravovat k dalšímu pokusu získat Jeruzalém. Vše začalo dobře, když se jim úspěšně podařilo získat náklad (a přepravní zvířata) velké karavany z Egypta, která putovala k Saladinovi. Zdálo se, že útok na město musí brzy následovat. V kritickém okamžiku však znovu vypukly neshody a Richard nakonec prosadil svou vůli vrátit se zpět.

Saladinovo postavení mezitím opět začalo posilovat a muslimský vládce přešel do útoku a pokusil se několikrát získat Jaffu. Richardovi se podařilo město díky odvaze své i vojáků ubránit i proti velké přesile. Obě strany byly boji natolik vyčerpány, že bylo na přelomu srpna a září 1192 konečně uzavřeno příměří. Už 9. října pak král Richard opustil Svatou zem a vyrazil na svou nešťastnou zpáteční cestu do Anglie. Třetí křížová výprava skončila.

 

Seriál Třetí křížová výprava:
Část I.: Tažení do Svaté země a dobytí Akkonu
Část II.: Pod vedením krále Richarda a smír

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Třetí křížová výprava. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 96. s.
Wikipedia – anglická verze

Třetí křížová výprava – část I.

Třetí křížová výprava byla odpovědí západního křesťanství na ztrátu velké části území ve Svaté zemi, včetně Jeruzaléma, v důsledku katastrofální porážky křižáků u Hattína v roce 1187. Výsledkem nebyla nejúspěšnější, nicméně z hlediska účastníků zcela jistě patřila k nejvznešenějším.

Tažení hlavních proudů křižáků

Stejně jako dříve, ani tentokrát křižáci z Evropy nepostupovali v jednom proudu. Ty nejvýznamnější se shromáždily pod vedením obou účastnících se králů, Richarda I., krále anglického, a Filipa Augusta, krále francouzského, a císaře Fridricha I. Barbarossy. Nejkomplikovanější postup si zvolil říšský císař, z Řezna v květnu 1189 vyrazil přes Uhersko na byzantské území na Balkáně, kde byl kontaktován Srby a Bulhary s žádostí o jeho účast v povstání proti tehdejšímu císaři Izáku II. Angelovi, to však odmítl. Ovšem i tak se Fridrich nevyhnul problémům s Byzancí, jelikož obsadil tehdy největší bulharské město Plovdiv. Po komplikovaném jednání však Izák II. Angelos přeci jen svolil k postupu Fridrichových křižáků po svém území, ovšem jen přes Dardanely, aby se křižáci nedostali blízko ke Konstantinopoli a nepokusili se ji dobýt.

Odtud pokračovala výprava s menšími potížemi Anatolií směrem na území Rúmského sultanátu, kde se střetla s tureckou armádou, kterou porazila a následně porazila hlavní město sultanátu Konye. Odtud přes hory pokračovala k moři, kde však došlo k tragické nehodě, když císař 4. června 1190 utonul při plavání v řece.

Králové Francie a Anglie přijali kříž v roce 1188, tehdy však byl ještě naživu Richardův otec Jindřich II., než však stihl dokončit přípravy, v polovině roku 1189 zemřel. Mělo trvat ještě dlouhou dobu, než hlavní armády Anglie a Franci do Svaté země dorazí. Události ve Svaté zemi se však nadále bouřlivě vyvíjely. Ohrožené zbytky křižáckých států byly po porážkách v roce 1187 s pomocí loďstva sicilského krále Viléma II. a poté i města Pisy zachráněny a v roce 1189 mohly přejít do protiútoku.

Dobytí Akkonu

Jeruzalémský král Guy vytáhl proti Akkonu a dal se do jeho obléhání. Nebyl však schopen ho dobýt dříve, než městu na pomoc přitáhl sám Saladin. Ani islámské ani křesťanské vojsko však nedokázalo porazit to druhé a vše se na delší dobu ocitlo na mrtvém bodě.

V červenci 1190 konečně vyrazila vojska Richarda a Filipa Augusta z Francie a ze Sicílie se vydala po moři ke Svaté zemi. Filipovi se podařilo zastihnout dobré počasí a plavil se přímo k Akkonu, Richard takové štěstí neměl, a tak se musel zastavit na několika ostrovech ve Středozemním moři. Cestou se tak ještě stihl vylodit na byzantském Kypru a svrhnout místního rebelující vládce Izáka Komnena. Vládu nad Kyprem si samozřejmě ponechal a Byzanc zde svou moc už nikdy neobnovila.

Říšská část výpravy se po smrti císaře vydala pod vedením Fridricha Švábského směrem k Akkonu. Ovšem i její nový vůdce brzy zemřel a velení převzal rakouský vévoda Leopold – to už však bylo jaro 1191. Brzy už byly všechny tři hlavní proudy pohromadě a situace u Akkonu se konečně začala vychylovat ve prospěch jedné ze stran – křižáků. 12. června se posádka Akkonu vzdala a město padlo zpět do křesťanských rukou. S ním křižáci získali i velkou část Saladinovy flotily, čímž měli naprostou převahu na moři.

Jak bylo tehdy skoro zvykem, vypukly mezi bojovníky kříže spory, které vyvrcholily stržením Leopoldovy zástavy muži krále Richarda, kteří nesouhlasili s tím, že visela na stejné úrovni jako vlajky obou králů. Richard si tak získal velkého nepřítele, což se mu o několik let později vymstilo. Posádka Akkonu, která se vzdala, měla být Saladinem vykoupena, ovšem jednání ztroskotala a muslimští obyvatelé (tedy nejen vojáci, ale i ženy a děti) byli před zraky islámských předsunutých hlídek popraveni.

 

Seriál Třetí křížová výprava:
Část I.: Tažení do Svaté země a dobytí Akkonu
Část II.: Pod vedením krále Richarda a smír

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Nicolle, David. Třetí křížová výprava. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 96. s.
Wikipedia – anglická verze

První punská válka – část I.

Autor: Dominik Vachuda

„Jaké pole to zanecháváme Římanům a Karthagincům pro uplatnění jejich armád.“ – Pyrrhos Epeirský, když opouštěl Sicílii

 

Do roku 265 př. Kr. římská republika dokázala ovládnout skoro celou Itálii. Podmanila si národ, ze kterého pocházeli někteří římští králové, Etrusky. Porazila Pyrrha z Epeiru a řecké kolonie v jižní Itálii. Jedině Keltové na severu vzdorovali, ale nedokázali se už spojit do jedné obrovské armády, která by znovu pokořila římskou vlčici jako kdysi v roce 390 př. Kr. A tak celá Itálie musela sloužit senátu a lidu římskému.

V té době existovaly v západním Středomoří jen dvě velmoci. Karthago1 a Řím. Bylo jen otázkou času, kdy se střetnou a co bude důvodem konfliktu. Oním důvodem nakonec byla Sicílie a jedno z jejích měst, Messana.

Sicilská Messana měla podobný osud jako na protějším břehu ležící Rhegium. V době, kdy Římané bojovali ještě o jižní Itálii proti Pyrrhovi, obyvatelé Rhegia se obávali útoku Pyrrhových žoldnéřů a proto požádali o pomoc Římany. Ti jim vyhověli a vyslali armádu o síle 4000 mužů. Poté co se usídlili, začali se bouřit. Nakonec pobili nebo vyhnali mužskou populaci města a prohlásili se za nezávislé město. Pak byl ale Pyrrhos a Řekové poraženi a Řím se rozhodl oplatit zradu mečem a ohněm a bleskurychle dobyl město. Většina obránců padla, ale někteří byli zajati a brutálně popraveni na Foru Romanu. Římané se jali usmiřovat spojence.

Ale zpět k Messaně. Jak už bylo uvedeno, Messana měla podobný osud jako Rhegium. Byla ovládnuta tlupou kampánských žoldnéřů, kteří se nazývali Mamertinové („synové boha Marta“). Ti s obyvatelstvem naložili stejně jako vzbouřenci v Rhegiu a začali kontrolovat blízké okolí a napadat sousedy. Je možné, že byli v kontaktu se zrádci na opačném břehu a navzájem se podporovali. Ale poté co byli rhegijští zrádci poraženi, Fortuna se od Mamertinů odvrátila. Blízké králoství Syrakusy, které v té době zažívalo rozkvět, vytáhlo proti Messaně. Syrakusy drtivě porazily Messanu v poli a Mamertinové začali panikařit. Jedni volali o pomoc blízké Karthago, druzí prosili Řím. Karthago ihned odpovědělo a vyslalo vojsko. Hlavně z toho důvodu, že tím by Syrakusy byly obklíčeny ze dvou stran a také, že by se v budoucnou dala Messana použít jako odrazový můstek do Itálie. Římský senát začal debatovat. Jižní Itálie nebyla ještě plně zpacifikovaná, přeci jenom ji Římané dobyli teprve nedávno. Mezi spojenci to vřelo kvůli rhegijskému incidentu a navíc, pokud by odpověděli na volání o pomoc Messanských, kteří se dostali k moci jako rhegijští vzbouřenci, nejen spojenci by mohli vypovědět válku. Všechny úvahy byly nakonec zbytečné, protože bojechtivé lidové shromáždění rozhodlo o vyslání armády. Velení se ujal konzul Appius Claudius, mimojiné stavitel Via Appia.

Karthaginci přišli dříve, protože je nedělila taková vzdálenost. Zabrali messanskou pevnost, ale záhy byl jejich velitel vyhnán a Messanští zpravili Řím o tom, že mu s radostí vydají město. Onen karthaginský velitel skončil neštastně. Byl přibit na kříž za zbabělost.

Karthaginci automaticky vyslali novou armádu, aby konečně dobyla Messanu. Syrakusy a jejich král Hieron vycítili příležitost a spojili se s Karthagem, doufajíce, že poté budou vůči Karthagu v lepší pozici. Hrdí synové Marta měli veliký problém.

Mezitím se náš Appius Claudius dostavil i s vojskem do jižní Itálie a viděl před messanskými hradbami tábořit spojenecká vojska Syrakus a Karthaga. Rozhodl se tedy vylodit na Sicílii až v noci. A tak také učinil. Za rozbřesku napadl syrakuské vojsko a zahnal ho na útěk. Syrakusané se poté začali opevnovat ve svém městě a ve svých pevnostech. Konzul poté vpochodoval do Messany. Dalšího dne provedl výpad z města a zaskočil Puny. Punští žoldnéři se obrátili na útěk a mnoho jich bylo na ústupu zabito. Zbytky armády se zastavily až ve spřátelených městech. Konzul Appius Claudius se poté vydal k Syrakusám. V poli se mu nikdo nepostavil, a tak už cestou bezúhonně plenil syrakuské území. Nakonec dorazil až k hradbám Syrakus a začal je obléhat.

Když se v Římě dozvěděli o vojenských úspěších na Sicílii, vypuklo nadšení následované vysláním zbytku římské armády. V té chvíli už na Sicílii byly čtyři římské legie a další spojenecké kontingenty. Pokud se vezmou v potaz údaje, které podává Polybios, Římané disponovali podle všeho 16 000 pěšími legionáři a asi 1200 jezdci. K těmto číslům se také musí připočítat oddíly spojenců, které měli zřejmě minimálně dvakrát tolik vojáků co Římané.

Poté co Římané ukázali na odiv celou svou sílu, velká část měst od Syrakus a Karthaga odpadla. Nakonec se vzdaly i Syrakusy, protože jejich král Hieron si jednoduše spočítal, že s Římany má větší pravděpodobnost přežít. Od té doby byly Syrakusy věrnými spojenci Říma.

Římané si najednou uvědomili, že nyní už nebojují o Messanu a o svobodu Mamertinů, ale proti Punům o celou Sicílii. Lze si tak snadno představit, že hlavní aktéři si ani neuvědomili, že už bojují ve válce, která bude trvat přes dvacet let.

Karthaginci začali sbírat novou armádu. Jejich vyslanci verbovali po celém Středomoří žoldnéře. Nakonec vedle sebe pochodovali Numidané, Keltové, Ibeřané, Ligurové, Řekové a Lybijci. Všichni směřovali do Agrigenta, města, které si Punové vybrali jako svůj velitelský stan na Sicílii. Římané zareagovali, zanechali všech válečných operací a vytáhli na Agrigento. Postavili si nedaleko tábor a čekali, kdy nepřítel vyjde. Protivník ovšem dělal to samé. Obléhání se začalo protahovat, ale díky spojencům římské vojsko zůstalo dobře zásobené.

Mezitím se na Sicílii vylodila nová punská armáda, připluvší z Afriky. Vedl ji muž jménem Hannon, který si sebou přivedl i slony. Hannonovi se podařilo zachytit všechny zásobovací konvoje mířící k Římanům. V Agrigantu i v římském táboře tak vypukl postupem času hladomor. Protože byli nepřátelé oslabeni hladem, strádáním a chorobami, rozhodl se Hannon zavelet k útoku. K tomu byl také přinucen Hannibalem, velitelem obrany Agrigenta, který neustále hlásil narůstající dezerci a úmrtí. A tak Hannon vytáhl k římskému táboru a pomocí numidské jízdy vylákal římské jezdce a zmasakroval je. Hannon zaujmul postavení na blízkém pahorku a čekal. Čekal asi dva měsíce a nakonec zlomený opětovnými Hannibalovými prosbami, znovu vytáhl do pole. Římané výzvu ochotně přijali a sešikovali se proti Punům. Bojovalo se dlouho, ale nakonec byli karthaginští vojáci v první linii poraženi a zahnáni. V celém punském vojsku zavládl zmatek, oddíly byly rozprášeny a většina slonů ukořistěna. V této bitvě udělal Hannon chybu, kterou po něm opakovali i jeho nástupci a to takovou, že slony využil jen na zastrašení a nezapojil je do bitvy.

Po bitvě římské vojsko oslavovalo, ale pod pláštěm noci se Hannibal s vojskem čítajícím asi 50 000 mužů vytratil z Agriganta. Římané ráno vstoupili do města a zjistili, že tam zbyli jen zubožení původní obyvatelé. Po žoldácích ani stopy.

Pokud by válka probíhala pouze na souši, Římané by možná brzo zvítězili nebo by se obě strany navzájem vyčerpaly, takže by rychle přijaly mír, který by potvrzoval status quo. Osud tomu ale tak nechtěl.

Řím ovládal vnitrozemí Sicílie díky své více disciplinované pěchotě. Karthago na druhou stranu ovládalo pobřežní města díky loďstvu, kterým Římané vůbec nedisponovali. Punské loďstvo začalo ohrožovat italské pobřeží a římský senát se obával toho, že Karthaginci zablokují úžinu mezi ostrovem a Itálií a tím odříznou římská vojska od posil a zásob. Proto přikázal stavět loďstvo. Dle pověsti získali plány válečných lodí díky jedné punské pětiveslici vyvržené na břeh. Pustili se dorozsáhlé stavby stovky těchto plavidel a další dvacítky trojveslic.

První bitvu ale Římané prohráli. Především díky neschopnosti římských velitelů účinně velet a zkušenostem Karthaginců, kteří byli neodiskutotelnými vládci moří. Římané tak museli stavět další flotilu.

 

1 Karthago – původně fénická osada, která byla založená obchodníky z Tyru (jiné fénické město). Časem se oprostilo od závislosti na zakládajícím městě a stalo se obchodní velmocí v celém západním Středomoří. Ovládalo celou severní Afriku a od Sicíilie dál na západ všechny ostrovy. V karthaginské armádě nesloužili občané jako v Římě, ale žoldáci a podrobené národy. Toto nejednou Karthagu zapříčinilo nemálo starostí. Občané se starali pouze o obchod.

 

Seriál První punská válka:
Část I.: Úvodní boje
Část II.: Boje se přesouvá na moře a konec války

 

Obecné poznámky autora:
I) Římané Karthagince označovali někdy též jako Puny. Toto slovo se nejspíše vyvinulo z latinského slova Phoebi (Féničané). Phoebi bylo postupem času zkomoleno na Poeni, tedy Puny.
II) Tento text se snaží zkráceně převyprávět události 1. punské války. Náročnějšímu čtenáři, který hlavně baží po podrobných popisech bitev, vřele doporučuju Polybia a jeho Dějiny. Polybios byl sám voják, tudíž vypráví o věcech, ve kterých se vyzná.

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Grant, Michael. Dějiny antického Říma. 1. vyd. Praha: BB art, 1999. 472. s.
Penrose, Jane. Řím a jeho nepřátelé. 1. vyd. Praha: Fighters Publications, 2007. 303. s.
Polybios. Dějiny I. 1. vyd. Praha: Arista, Baset, Maitrea, 2008. 216. s.
Zamarovský, Vojtěch. Dějiny psané Římem. 3. vyd. Praha: Český spisovatel, 1995. 454. s.
Wikipedia – anglická verze

První punská válka – část II.

Autor: Dominik Vachuda

Poučeni porážkou, přinesli vzpápětí do námořních bitev tehdejší doby jistou inovaci. Do té doby probíhala námořní střetnutí tak, že se lodě snažili ostatním zpřerážet vesla anebo se potopit proražením boku. Římané přišli s novou zbraní nazývanou corvus (havran). Polybios nám dokonce přináší popis, jak vypadal:

„Na přídi byl vztyčen kulatý stěžen o průměru tří dlaní, dlouhý čtyři sáhy. Tento stěžeň měl na horním konci kladku a kolem něho byl upevněn žebřík, na kterém byla přibita prkna, takže vznikl můstek, široký čtyři stopy a dlouhý šest sáhů. Podlouhlý otvor v podlaze, do něhož byl zapuštěn stěžen, byl ve vzdálenosti dvou sáhů od konce můstku. Ten měl také po obou podélných stranách zábradlí sahající do výše kolen. Na druhém konci můstku byla připevněna jakási železná palice s ostrou špicí opatřená nahoře kruhem, takže se to celé podobalo zařízení na drcení obilí. Do tohoto kruhu se navlékalo lano, jehož pomocí vytahovali při útoku na lodě pomocí kladky upevněné na stěžni havrany a spouštěli je na nepřátelskou lod, bud na příd, anebo když byl útok veden z boku, je otáčeli na stranu.“

Poté vojáci přeběhli na nepřátelskou lod a začali bojovat jako v pozemní bitvě, ve které vynikali a na kterou punští námořníci nebyli připraveni. Neměli žádnou zbroj a bojovali jen tesáky a oštěpy. V moderní době ovšem nadšenci podle tohoto popisu zkonstruovali loď s corvem. Zjistili však, že je moc těžký, převažuje loď a tudíž je v bitvě nepoužitelný.

Ať už to bylo jakkoli, Římané získali ve velmi krátké době na moři převahu. I přes to nicméně následovalo mnoho dalších bitev, ve kterých štěstí přála jednou Římanům, podruhé Punům. Několika bitev se účastnil i nám známý Hannibal, který ustoupil z Agriganta. Nedopadl však nejlépe, protože jej po několikáté porážce jeho soukmenovci ukřižovali.

Římané začali dobývat Sardinii, Korsiku a dokonce se odvážili i invaze do Afriky. Obrovské římské loďstvo prorazilo karthaginskými loděmi, které se postavilo na obranu afrického pobřeží. Po tomto velkém vítězství se římské síly vylodily nedaleko Karthaga, kde už čekalo v poli rozestavěné punské pěší vojsko. To bylo vzápětí poraženo (snad díky tomu, že znovu nevyužilo své slony) a konzul Marcus Regulus, který vedl invazní armádu, měl otevřenou cestu ke Karthagu. Nabídl ale tak tvrdé podmínky, že ani zoufalí Punové je nepřijali.

Tehdy se do popředí dostal Sparťan Xanthyppos, žoldnéř. Jeho názory o tom, jak by se mělo bojovat proti Římanům na africké půdě, se donesly až k uším karthaginské městské rady, která ihned Xanthyppa jmenovala vrchním velitelem. Ten využil převahy jízdy a slonů a zmasakroval Regulovu armádu a samotného Regula zajal. Přeživší vojáky vyzvedlo lodstvo, které se původně mělo vrátit zpět do Říma, ale po Regulově porážce se vrátilo zpět k africkým břehům.

Xanthyppos po bitvě v Africe odešel ze služeb Karthaginců. Možná znechucen intrikami mezi Puny a neochotou postavit se za jednu věc nebo prostě předvídal další průběh války, ve které by mohl snadno přijít o život zradou svých zaměstnavatelů.

Přeživší římští vojáci však neměli mít klidu. Římské loďstvo, které chtělo udělat dojem na zatím loajální karthaginská města na Sicílii, padlo do bouře a bylo rozmetáno. Mezitím Karthaginané potlačili vzpouru v Numidii a vrhli se znovu do boje. A nyní to byli oni, kdo začal nabízet mírové podmínky.

K zajetí Regula se váže jedna zajímavá historka. Punové totiž vyslali zajatého konzula, aby římskému senátu vylíčil, jak je Karthago silné, že nemá cenu vzdorovat a je třeba přijmout navržený. Aby je nezradil, zavázali si ho přísahou. Regulus ale nevedl žádné poraženecké řeči před senátory, ale místo toho jim poradil, aby mír nepřijali. Nabídli mu, že ho vymění, punských zajatců totiž měli dostatek. Bývalý konzul ale řekl, že už je starý a pokud chtějí punské zajatce opravdu vyměnit, tak ať je nevyměnují za něho, ale za nějaké mladé vojáky, kteří ještě mohou bojovat. Řím tedy nakonec na základě jeho rad nabídku míru nepříjal. Regulus se pokorně vrátil do Karthaga a rozzlobení Punové ho zavřeli do klece se dnem pobitým hřeby, uřízli mu oční víčka a vystavěli ho na žhnoucím africkém slunci. To byl konec Marca Atilia Regula, čestného Římana.

Po neúspěšné invazi do Afriky se válka dostala do své poslední fáze. Obě dvě strany pokračovaly ve stavbě flotil, ale po jedné obzvláště tvrdé porážce se Římané přestali zajímat o nadvládu na moři a znovu se upnuli k ovládnutí celé Sicílie. Do popředí se znovu dostal Hannon (ten, který chtěl osvobodit Agrigento, ale byl poražen), ale především Hamilcar Barcas (otec onoho slavného Hannibala, který Římany několikrát porazil během druhé punské války). Ten znepříjemňoval Římanům život partyzánskou válkou. Nakonec ale všechny válečné operace uvízly na mrtvém bodě, protože se Římané vyhýbali bitvám, při kterých Karthaginci disponovali slony (a konečně je začali i využívat), a raději se zavírali do měs, které Punové nedokázali dobývat.

V reakci na tento nehybný bod obnovila římská strana výstavbu lodí. Jelikož ale byla státní pokladna prázdná, musel si dokonce římský senát půjčit od nejbohatších občanů. Tak bylo postaveno dvě stě pentér (pětiveslic), tentokrát už ale bez corvů. Velení se ujmul konzul Gaius Lutatius Cattulus, který ihned začal tvrdě trénovat posádky lodí. Nakonec tak získal plně vycvičené a disciplinované loďstvo. Proti Římanům se postavily narychlo postavené lodě, s posádkami, které si měly teprve poprvé projít bitvou. U Karthaginců to totiž vypadalo podobně jako u jejich nepřátel Poté co Římané přestali bojovat na moři, Punové začali posilovat pozemní jednotky na úkor loďstva. Když se dozvěděli, že jejich protivníci začínají znovu toužit po ovládnutí moří, rychle sebrali peníze, kde se dalo, a postavili novou flotilu.

Římské lodstvo, čítající 200 lodí, se srazilo s asi 250 karthaginskými veslicemi u Aegatských ostrovů 10. března 241 př. Kr. Karthaginské lodě, vedené nám známým Hannonem, byly poraženy. 50 potopených punských lodí a dalších 70 zajatých mělo za následek rychlé ukončení války. Punové nemohli zásobovat své sicilské jednotky, protože ztratili kontrolu nad mořem, a tak brzy karthaginská městská rada nařídila Hamilcarovi, který velel pozemním silám na Sicílii, aby vyjednal příměří.

Mírové podmínky byly tvrdé. Karthago muselo opustit Sicílii a nevést války proti věrnému spojenci Říma, proti Syrakusám. Dále pak muselo platit válečné reparace, 2200 talentů po 20 let. Tato suma byla navýšena římským lidovým shromážděním na 3200 talentů, z toho 1000 mělo být vyplaceno ihned. A zbytek měl být placen v průběhu 10 let.

A tak skončila po 24 letech první punská válka, „nejdelší, nejsouvislejší a největší válka ze všech, které známe“ (Polybios). Karthago a Řím ztratili obrovské množství lidí a lodí. To bylo především způsobeno nezkušeností římských velitelů na moři. Během této války se totiž odehrály i vskutku veliké námořní bitvy, při kterých bojovalo přes 700 lodí.

První punská válka byla ale především unikátní v římských dějinách v tom směru, že se zde střetl Řím poprvé s podobně silnou mocností. Také byla zvláštní tím, že poprvé římští legionáři bojovali mimo italskou půdu a ještě k tomu na moři, což pro ně bylo do té doby neznámé bitevní pole. Řím tímto konfliktem získal svou první provincii, Sicílii. Na ní začal být brzy závislý, neboť do Věčného města dodávala ohromné zásilky obilí. Později se k Sicílii přidala Korsika a Sardinie jako další provincie.

Možná by se dalo čekat, že se z Říma stane námořní velmoc po vzoru Karthaga. Opak byl pravdou. Římané neustále spoléhali na pozemní jednotky až do konce císařství. Když potřebovali loďstvo, tak si obvykle najali žoldáky anebo si postavili lodě, které po ukončení úkolu hnily v přístavech. Důsledkem toho byla v 5. století i ztráta Afriky, Sicílie a ohrožování italských břehů a hlavně Říma ze strany germánského kmene Vandalů, kteří se svým silným loďstvem ovládli Středozemní moře, a tak natrvalo oslabili západořímskou a částečně i východořímskou říši.

Karthago bylo díky válce a reparacím na mizině. Muselo čelit ohromné vzpouře žoldáků, Afričanů a Numidanů, v takzvané Africké válce. Punové ji potlačili s obrovským vypětím sil především díky Hamilcaru Barkovi a také díky Římanům, kteří si jako odměnu vybrali Korsiku a Sardinii. Karthago se muselo brzy začít ohlížet po nových provinciích.

A jako po konci 1. světové války, sémě další války již bylo zaseto.

 

Seriál První punská válka:
Část I.: Úvodní boje
Část II.: Boje se přesouvá na moře a konec války

 

Obecné poznámky autora:
I) Římané Karthagince označovali někdy též jako Puny. Toto slovo se nejspíše vyvinulo z latinského slova Phoebi (Féničané). Phoebi bylo postupem času zkomoleno na Poeni, tedy Puny.
II) Tento text se snaží zkráceně převyprávět události 1. punské války. Náročnějšímu čtenáři, který hlavně baží po podrobných popisech bitev, vřele doporučuju Polybia a jeho Dějiny. Polybios byl sám voják, tudíž vypráví o věcech, ve kterých se vyzná.

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu:
Grant, Michael. Dějiny antického Říma. 1. vyd. Praha: BB art, 1999. 472. s.
Penrose, Jane. Řím a jeho nepřátelé. 1. vyd. Praha: Fighters Publications, 2007. 303. s.
Polybios. Dějiny I. 1. vyd. Praha: Arista, Baset, Maitrea, 2008. 216. s.
Zamarovský, Vojtěch. Dějiny psané Římem. 3. vyd. Praha: Český spisovatel, 1995. 454. s.
Wikipedia – anglická verze