Archiv pro rubriku: Středověký Balkán

Štěpán II. Nemanja

(vláda 1196-1227)

Štěpán II. se stal úspěšným panovníkem Srbska a jeho prvním králem. Vládl v neklidných dobách v neklidných oblastech, ale jeho talent pro vládu i podpora rodiny mu napomohly k tomu, aby se stal jedním z nejproslulejších vládců srbské historie. Zasloužil se nejen o posílení moci srbského státu z hlediska územního, ale zároveň byl i u zrodu jeho relativně nezávislé církve.

Na následovníka zakladatele dynastie Nemanjů padl nelehký úkol pokračovat v odkazu Štěpána I. Nemanji. A stejnojmenný Štěpán toho byl schopen. Narodil se jako prostřední syn Štěpána I. – tedy mimo přímé následnictví. Jeho hvězda však vystoupala vzhůru díky sňatku s dcerou byzantského císaře Alexia III. (vláda 1195-1203) Eudokií. Jako přiženěný příbuzný císařské rodiny získal v Byzanci vysoké postavení. A byla to právě moc Alexia III., co donutilo Štěpána I. k abdikaci právě ve prospěch jeho prostředního syna. Tímto krokem byl v následnictví přeskočen nejstarší syn Vukan, který vládl po boku svého otce jako pán Dukljy.

Příznivý začátek však brzy následoval zvrat. Štěpánova pozice byla postupně oslabována nejprve oslabením podpory z Byzance, která se ještě zmenšila poté, co Štěpán zapudil svou manželku Eudokii. Ta odešla na Vukanův dvůr, čímž ještě více posílila pozici nejstaršího bratra, který se navíc opíral o legitimní nárok na trůn. Na Štepánovi přitom stále lpěl stín spojence Byzance, což na Balkáně té doby nebylo příliš populární. Vukan si nakonec získal spojenectví dalších dvou mocností, které se zajímaly o situaci na tomto poloostrově – Říma a Uher – a s jejich pomocí roku 1202 porazil Štěpána, který byl donucen uprchnout do Bulharska, a stal se velkým županem (ovšem až poté co uznal uherskou nadvládu a papežskou patronaci). Jeho vláda však trvala jen do roku 1205, kdy se Štěpánovi podařilo spolu s vydatnou bulharskou pomocí znovuzískat svůj trůn. Dalším sporům bylo zabráněno mírem, který zprostředkoval nejmladší z trojice bratrů Sáva, který se vydal církevní cestou. Vukanovi byla udělena alespoň vláda v Zetě. A Sáva se stal do budoucna vydatným pomocníkem při upevňování Štěpánovy moci zejména v náboženské oblasti.

V té době se politická situace v oblasti prudce měnila. Pád Konstantinopole roku 1204 začal proces četných mocenských změn nejen na Balkáně. Místním státům náhle odpadl mocný oponent, který dosud bránil rozvoji jejich pozic. Náhlé mocenské vakuum nejlépe využili panovníci Bulharska a právě Srbska, kteří se obrátili na Řím s žádostí o královskou korunu. Aby Štěpán posílil své šance, znovu se oženil. Tentokrát pojal za manželku vnučku slavného benátského dóžete Enrica Dandola. Přesto mu mělo trvat ještě řadu let, než svůj královský titul získal. Mezitím už titul dostal bulharský vládce Kalojan (1204), který však už v roce 1207 zemřel v bojích a Bulhaři po jeho smrti částečně vyklidili mocenské pozice. Srbský stát tak získal další příležitost, jak rozšířit svou moc. Štěpánovi a Sávovi se podařilo vyjednat kanonizaci jejich otce (1209) i podepsat mírovou smlouvu s uherským vládcem Ondřejem II.

Roku 1217 se Štěpán konečně dočkal a byl papežským legátem korunován na krále. Odtud dostal i své přízvisko „Prvovencani“ (Prvokorunovaný). Poté se pozornost krále i jeho mladšího bratra obrátila směrem k další metě – samostatné srbské církvi. Srbsko totiž leželo uprostřed sféry vlivu východní i západní větve křesťanství, což velkou měrou přispívalo k nestabilitě celého územního celku. Pro zajištění vlády bylo třeba tuto situaci řešit. Sáva se proto vydal do Nikáje, kde po pádu Konstantinopole sídlil konstantinopolský patriarcha a vyjednal zde samostatnost srbské církve, jejímž centrem (od 1219) se stal Štěpánem založený klášter Žiča. Sáva se pak stal jejím prvním arcibiskupem a staral se o rozvoj církve v Srbsku až do svého odchodu na odpočinek v roce 1233. Jeho mistrovská diplomacie se přitom ještě mnohokrát prokázala.

Bylo však ještě třeba získat potvrzení z Říma. To se ukázalo mnohem větším problémem, protože jednání blokoval ochridský arcibiskup, pod kterého dosud většina území, o kterém se jednalo, spadala a který by tak přišel o významnou část svého vlivu. Až po mnoha letech se Sávovi podařilo prosadit, aby byl nový srbský arcibiskup volen srbským sněmem a nemusel být potvrzován ani z Říma či Ochridu, ani z Konstantinopole (respektive z Nikáje, kde sídlil patriarcha). Toto jednání probíhalo v Nikáji, kde se setkávalo s mnohem větším pochopením, a tak se Srbsko stalo ortodoxní zemí.

Štěpán odešel roku 1227 na odpočinek a krátce na to jako mnich i zemřel. Jeho odkazem byla silný stát, který mohl soupeřit o vedoucí pozice na Balkáně. Bohužel jeho následníci, jak už to často bývá, nedosáhli kvalit svého předchůdce, takže růst srbského vlivu postupně slábnul, až ustal úplně.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 17.9.2008):
Wikipedia – anglická verze
Serbian Unity (History): Stefan II
Serb Land of Montenegro: Nemanjic dynasty

Dobroslav I. Vojislav

(??? – 1043/1051)

Dobroslav I. Vojislav byl jedním z knížat středověkého balkánského útvaru zvaného Duklja, jednoho z předchůdců budoucího Srbska. Jako balkánský kníže vládnoucí v 11. století se musel potýkat především se stále v této oblasti aktivní Byzancí.

Zdroje informující o událostech v Duklje jsou poměrně strohé. Nevíme tak, kdy se Dobroslav narodil – poměrně jisté je až to, že se stal panovníkem knížectví okolo roku 1018. V té době začala moc Byzance na Balkáně silně upadat. Menší kontrola nad touto oblastí podnítila osvobozenecké tendence v řadě státečků, které dosud byly pod její kontrolou. Roku 1035 se tak Vojislavovi podařilo svou zem od cizí nadvlády osvobodit. Už následujícího roku však proti němu byly vyslány byzantské jednotky z Durazza. Kníže byl poražen a odvlečen do zajetí do Konstantinopole. Duklja se pak poté znovu stala součástí císařství.

Ze zajetí se mu však podařilo uniknout zpět do své domoviny (snad v letech 1038 nebo 1039), odkud začal znovu válčit proti Byzanci, která se na Balkáně potýkala s řadou problémů. Díky tomu (a znalosti terénu, která mu přinesla výhodu v jeho partyzánskému boji) se mu podařilo získat pod svou kontrolu další dvě knížectví (Travunija a Zahumlje). Dosud se proti němu nepostavila žádná větší byzantská armáda, což se mělo změnit až díky náhodě, když na pobřeží jeho země ztroskotala císařská loď s bohatým nákladem, který byl následně zabaven Vojislavovými muži. Tehdejší císař Michael IV. proto proti němu vyslal síly pod vedením eunucha Georgie Probata.

Byzantinci však byli přepadeni v úzké roklině a na hlavu poraženi. Slávu v boji si získal Vojislavův syn Radoslav, který vlastnoručně zabil nepřátelského nepřítele. Bylo jasné, že tím se vládce Dukljy císařského protivníka nezbavil. Před dalším útokem ho však zachránilo dění v Bulharsku, kde se nechal místní vládce korunovat carem jako Petr II. a stal se tak mnohem větší hrozbou.

Na akci proti Duklje tedy došlo až v roce 1042, už za panování dalšího císaře, Konstantina IX., kterému se pro boj podařilo získat podporu konkurenčních srbských knížectví. Proti panovníkovi Duklje vyrazila opravdu úctyhodná armáda, který prý čítala až 60 000 mužů. I tato bitva ale skončila naprostým Vojislavovým vítězstvím (získaným díky chytré léčce), které podpořilo následné rozšíření jeho zemí. Tím se stal nejvýznamnějším pre-srbským vládcem své doby. Do konce svého života, snad už roku 1043 (byť některé prameny uvádí až rok 1051), Vojislav vládl v míru svému rozlehlému soustátí, které po něm zdědila pětice jeho synů.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 7.12.2008):
Van Antwerp Fine, John. The Early Medieval Balkans: A Critical Survey from the Sixth to the Late Twelfth Century. 1. vyd. University of Michigan Press, 1991. 336. s.
Stephenson, Paul. Byzantium’s Balkan Frontier: A Political Study of the Northern Balkans, 900-1204. 1. vyd. Cambridge University Press, 2000. 352. s.
Wikipedia – anglická (+ srbská) verze
History of Serbia: Dobroslav I. Vojislav

Simeon I. Veliký

(864/865-27.5.927)

Simeon byl jedním z nevětších bulharských panovníků a prvním, který se mohl pyšnit titulem cara. Jeho úspěšně vedené války znamenaly zvětšení území tehdejšího Bulharska.

Simeon se narodil někdy v letech 864 nebo 865 jako třetí syn knížete Borise I. Už od narození byl zaslíben službě Bohu, a proto byl v mladém věku vyslán na studie do Konstantinopole. Když se okolo roku 888 vrátil zpět do Bulharska, usadil se v klášteře v Preslavě, kde se věnoval překladu náboženských děl. O rok později se jeho otec Boris vzdal trůnu ve prospěch svého syna Vladimíra. Nový panovník se však u moci udržel jen do roku 993, kdy ho svrhl jeho vlastní otec, který byl proti jeho pokusům o znovuzavedení pohanství. Namísto sebe však Boris jmenoval novým vládcem Simeona.

Simeonova pečeťNový kníže Bulharů neměl mít začátek své vlády nijak lehký. Dlouholetý mír s Byzancí se začal pomalu hroutit kvůli změně dosavadních obchodních práv s Konstantinopolí. Byzantský císař Leon VI. ignoroval následné protesty Simeona, čímž ho donutil k jiné akci. Na podzim roku 894 využil kníže zaneprázdněnosti většiny byzantských vojsk v bojích s Araby a napadl Byzanc ze severu. Simeonův úspěšný postup byl ale zastaven maďarskou invazí do Bulharska, na kterou byl nucen reagovat a stáhnout svá vojska. V tomto nájezdu měla prsty Byzanc, které se tak podařilo odvrátit hrozba bez nutnosti svádět bitvu. Dvě Simeonova střetnutí s Maďary vedenými Arpádem vyústila v bulharskou porážku a jemu nezbylo než čekat, až se nájezdníci nasytí plenění a stáhnou se zpět za Dunaj. Oslabený kníže pak musel uzavřít potupný mír s Byzancí.

Když měl Simeon volné ruce, začal plánovat odplatu Maďarům. Pro tento účel uzavřel spojenectví s nomádskými Pečeněhy. V roce 896 se mu pak s novými spojenci podařilo drtivě zvítězit v bitvě u Jižního Bugu. Ještě téhož roku se rozhodl vyřídit si své účty i s Byzancí a vytáhl na Konstantinopol. Cestou se mu podařilo porazit jednu z byzantských armád a jeho tažení ukončil až další mír, který mu sliboval tribut a který prakticky, přes menší konflikty, trval až do smrti císaře Leona VI. v roce 912. Na jaře 913 byli vysláni bulharští poslové pro potvrzení míru k novému panovníkovi, čehož se jim nedostalo. Alexandr, Leonův bratr, který vládl za nezletilého Konstantina VII., odmítal dále platit tribut. Simeon se začal připravovat na další válku, když ho zastihla zpráva o Alexandrově smrti. V samotné Konstantinopoli se začaly vyvíjet zárodky budoucí možné občanské války mezi Konstantinovou stranou, vedenou novým regentem patriarchou Nicholasem Mystikem, a stranou Konstantina Doukase, dalšího možného následníka.

Nic z toho samozřejmě nemohlo bulharského vládce zastavit v útoku na Byzanc. Tentokrát se mu podařilo dostat se do srdce říše a oblehnout Konstantinopol bez nějakého většího odporu. Ještě než se tak ale stalo, byl Konstantin Doukas zavražděn. Patriarchovi Nicholasovi se podařilo vyjednat nové mírové podmínky, které zahrnovaly další tribut, slib, že se Konstantin VII. ožení s jednou ze Simeonových dcer a korunovaci Simeona samotného jako císaře (cara) Bulharů. Ovšem jen o několik měsíců později bylo patriarchovo regentství u konce a u vlády jej vystřídala Konstantinova matka Zoe. Ta mírovou smlouvu prohlásila za neplatnou a vyprovokovala tak Simeona k dalšímu útoku. V létě 914 vpadl do Thrákie a dobyl Adrianopol. Zde se však jeho vojska na dlouhou dobu zastavila.

V roce 917 zahájili Byzantinci svůj vlastní útok proti Simeonovi. Jejich síly postupovaly jak po moři, tak po souši. Právě pozemní armádu se podařilo Simeonovi zaskočit a přepadnout ji, když odpočívala. Následná bitva u Anchialu vyústila v totální byzantskou porážku. To však nebylo vše – Simeonova armáda pronásledovala ustupující zbytky poražené armády a rozdrtila je v i další bitvě – u Katasyrtai, jen kousek od samotné Konstantinopole. Tentokrát však Simeon nehodlal znovu město obléhat a raději stáhl své muže zpět do Bulharska. Musel se totiž vyrovnat s dalším nepřátelsky naladěným sousedem, srbským vládcem Petarem Gojnikovičem, který mu měl původně vpadnout do zad během bojů s Byzantinci. Jeho velitelům se podařilo Petara zajmout, načež ho Simeon vsadil do žaláře, kde Srb strávil zbytek svého života. Na jeho trůn pak dosadil Pavlo Branoviče, který dosud přebýval v bulharském exilu, a na chvíli tak obnovil svůj vliv na tuto oblast.

Neúspěchy Byzance podnítily další změnu a admirál Romanos Lekapenos, vůdce námořních sil při nedávném bulharské tažení, nahradil v regentství císařovu matku Zoe. Simeon se však své nepřátelské politiky vůči Byzanci nevzdal a zahájil řadu úspěšných tažení v letech 920 až 922. Poté se mu však jeho plány začaly hroutit. Už skoro dohodnuté spojenectví s fátimovských chalífou, který mu měl poskytnout loďstvo, ztroskotalo po zajetí arabských poslů a jejich následné mírové úmluvě s císařem. V Srbsku vypuklo povstání podnícené Byzantinci, ke kterému se přidala i řada Bulharů, už příliš unavených neustálými Simeonovými válkami s Byzancí. Simeonovu vojevůdci se však v kritickém okamžiku podařilo v Srbsku zvítězit a Bulharsko následně zcela Srbsko obsadilo. Na sklonku léta 924 Simeon dorazil do Konstantinopole a domluvil se s Romanem, tehdy už několik let spolucísařem, na příměří.

Okolo roku 925 vznesl Simeon vznesl nárok bulharské ortodoxní církve na patriarchát, v čemž se snad odrážely jeho diplomatické vztahy s papežem. O rok později vpadla bulharská armáda do Chorvatska, ale byla na hlavu poražena králem Tomislavem v bitvě na Bosenské vysočině. Chorvatský vládce byl spojencem Byzance, ovšem kvůli oprávněným obavám z bulharské odplaty toto spojenectví zrušil a s Bulhary uzavřel mír. Simeon se začal připravovat na další tažení proti Byzanci, když jej 27. května 927 postihlo srdeční selhání a on zemřel ve svém paláci v Preslavi. Po něm nastoupil jeho syn z druhého manželství Peter I., jehož regent uzavřel s Byzancí mír. Peter I. však nedosáhl kvalit svého otce a nepodařilo se mu nově vzniklou mocnost udržet pohromadě.

Simeonova vláda neznamenala pro Bulharsko jen neustálé válčení, ale i nevídaný kulturní a církevní rozkvět (sám panovník třeba podporoval překlady náboženských literárních děl z latiny). Právem je tak považován za jednoho z největších vládců tohoto státního útvaru, kterému ještě dodal na lesku ziskem nových území a císařským (carským) titulem.

 

Vztahující se články v jiných sekcích:

Byzanc: Makedonská dynastie

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 16.9.2008):
Wikipedia – anglická verze
Answers.com: Simeon I
HighBeam Encyclopedia: Simeon I

Tomislav

(???-928)

Tomislav I. byl vládcem Chorvatska v raném středověku. Jako první získal královský titul a jeho vláda znamenala pro Chorvatsko období rozkvětu jeho moci a zejména jeho první sjednocení.

Jeho mládí i původ jsou zahaleny tajemstvím. Můžeme se jen dohadovat o jeho rodičích, ačkoli dnes je historiky považován za syna Muncimira, vévody Dalmatského Chorvatska. Jisté je až to, že se roku 910 stal vévodou. Hned zpočátku vlády se mu podařilo odrazit vpád Maďarů a to pravděpodobně i za určité podpory nových slovanských přistěhovalců, kteří v Chorvatsku hledali úkryt před nájezdníky, kteří je vytlačili z jejich severnějších domovin. Novému panovníkovi se také povedlo připojit ke svému panství Pannonské Chorvatsko a vytvořit tak první jednotný chorvatský stát.

Netrvalo dlouho a tato nová mocnost byla zatažena do byzantsko-bulharského konfliktu. Císaři Konstantinovi VII. se podařilo Tomislava přesvědčit, aby mu pomohl v boji proti bulharskému panovníkovi Simeonovi. Odměnou mu za to krom jiného byla i některá města na dalmátském pobřeží, která mu císař daroval. Chorvatsko se pak zapojilo hlavně do konfliktu o Srbsko, které bylo dalším z byzantských spojenců. Když pak byla srbská země roku 924 obsazena, bylo jasné, že nemůže trvat dlouho, než přijde na řadu i Chorvatsko. Do Tomislavovy země prchla řada Srbů, kteří se obávali bulharské nadvlády.

Někdy v době po získání pobřežních měst od Byzance Tomislav zpochybnil suverenitu arcibiskupství v Nin, které mělo Chorvatsko na starost. V roce 925 svolal papež synod do Splitu, aby vyřešil tuto situaci a v dopise, který pak Tomislavovi poslal, ho uznal za krále. Na následujícím synodu v roce 927 byla Tomislavův návrh uznán a o oblast Chorvatska se začalo starat arcibiskupství ve Splitu.

Na jaře 927 konečně přišel očekávaný útok bulharské armády. Její velitel Alogobotur však podcenil počet i zkušenosti Chorvatů a byl na hlavu poražen v bitvě na Bosenské vysočině v květnu 927. V roce 928 se ale Tomislav, který byl nyní na vrcholu své moci, náhle vytrácí z politiky. Snad je zavražděn nebo možná umírá normální smrtí, jisté ale je, že jeho vláda končí a na královský trůn nastupuje jeho syn (nebo mladší bratr) Trpimir II.

 

Zdroje pro tento článek/prohloubení znalosti tématu (aktuální k 26.9.2008):
Wikipedia – anglická verze
Mojmir